Textová verze epizody podcastu 114 | Umýt si (nad něčím) ruce
Petr Lindner | 18. 12. 2024
Abych tak řekl obecná hygiena patří k základním návykům současného člověka. O tom není třeba dlouze mluvit a už vůbec ne polemizovat. Jak na tom byli s hygienou třeba pravěcí lidé, to se asi můžeme jenom domnívat, ale o starověké hygieně už máme dochované písemné záznamy… třeba v Bibli. Ovšem tento díl podcastu Biblická jména a úsloví nemá být o tom, jak často a jakým mýdlem je nejlépe zbavovat své ruce nečistoty. Řeč bude o mytí si rukou v přeneseném smyslu slova. I když… vlastně se nevyhneme ani praktickému nebo spíše rituálnímu významu této činnosti.
Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Co znamená umýt si ruce, když tím nemyslíme onu činnost, obvykle prováděnou u umyvadla čili hygienu? V takových případech obvykle mluvíme o mytí si rukou nad něčím ať už je to věc, člověk nebo nějaká činnost. Jestliže prohlásím, že si nad něčím myju ruce, jedním dechem tím říkám, že od toho dávám ruce pryč. Mýt si nad něčím ruce a dát od něčeho ruce pryč jsou vlastně abych tak řekl synonymní úsloví.
Mytím rukou se od něčeho distancuji, nechci s tím mít nic společného. Možná jsem nad tím zlomil hůl, možná ne, ale každopádně s tím už nechci být spojovaný a také… a to je možná u tohoto úsloví nejdůležitější – zříkám se odpovědnosti za případné následky toho, nad čím si ruce umývám. Do značné míry je to jakási samospravedlnost.
Může jít o racionální rozhodnutí, ale stejně tak o utíkání před problémem, o strkání hlavy do písku. Nebo je to alibismus či neschopnost se vypořádat se složitou situací. Nad něčím si umýt ruce může mít jak pozitivní, tak i negativní význam. Můžete si umýt ruce nad něčím, co lidově řečeno, smrdí kriminálem čili děláte tak správné rozhodnutí, stejně jako si můžete umýt ruce nad činností, kterou byste mohli například někomu pomoci.
Nebyli bychom v podcastu Biblická jména a úsloví, kdybychom původ užití slovního spojení umýt si (nad něčím) ruce nehledali v Bibli. Je smutnou ironií, že zde si své ruce umývá představitel římské okupační moci v Izraeli Pontius Pilát. Nad kým nebo nad čím si myje své ruce? Nad Ježíšem. Nad Ježíšem, nad nímž tak vyslovuje rozsudek smrti.
Odsouzení Ježíše Pilátem je zapsáno ve všech čtyřech evangeliích, Pilátovo mytí rukou ale zmiňuje pouze Matouš. Poslechněte si proto část 27. kapitoly Evangelia podle Matouše, verše 11 až 26.
A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal.
Mt 27:11–26 (ČEP)
Tu mu řekl Pilát: „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“
On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil.
O svátcích měl vladař ve zvyku propouštět zástupu jednoho vězně, kterého si přáli. Tehdy tam měli pověstného vězně, jménem Barabáš.
Když se zástupy shromáždily, řekl jim tedy Pilát: „Koho vám mám propustit, Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ Věděl totiž, že mu ho vydali ze zášti.
Když seděl na soudné stolici, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nezačínej si nic s tím spravedlivým! Dnes mě kvůli němu pronásledovaly zlé sny.“
Velekněží a starší však přiměli zástup, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše zahubili.
Vladař jim řekl: „Koho vám z těch dvou mám propustit?“ Oni volali: „Barabáše!“
Pilát jim řekl: „Co tedy mám učinit s Ježíšem, zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Ukřižovat!“ Namítl jim: „Čeho se vlastně dopustil?“ Ale oni ještě víc křičeli: „Ukřižovat!“
Když Pilát viděl, že nic nepořídí, ale že pozdvižení je čím dál větší, omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka; je to vaše věc.“
A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ Tu jim propustil Barabáše, Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.
Ne, že bych chtěl dělat Pilátovi advokáta, nicméně v tomto případě je velmi zajímavé, jak se jednotlivá evangelia od sebe liší. Pokud byste znali pouze právě citovanou Matoušovu verzi, pravděpodobně si řeknete, že římský správce alibisticky přenechal rozhodnutí na zmanipulovaném davu. Uspořádal jakési bleskové referendum a pak si nad požadavkem lidu umyl ruce. Proč si ale umyl ruce? Protože si výsledkem této zvůle vůbec nebyl jistý a naopak byl pravděpodobně přesvědčený o Ježíšově nevině.
Když se podíváme do dalších evangelií, tak Markův spis je podobně stručný jako Matoušovo evangelium, čemuž se však nelze divit, protože z Marka, jakožto první zprávy tohoto druhu ostatní evangelia vycházejí. Nicméně Lukáš a Jan už jsou sdílnější a soud s Ježíšem popisují obšírněji. Například v Evangeliu podle Lukáše můžeme číst, že Pilát hned třikrát zapochyboval o Ježíšově vině. Nejprve říká „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“ (L 23:4 /ČEP/) Podruhé tvrdí „…neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete“ (L 23:14 /ČEP/), a do třetice promlouvá slovy „Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít.“ (L 23:22 /ČEP/) Pokud muž, myšleno ve smyslu „slovo dělá muže“, a navíc ještě soudce, třikrát po sobě vysloví stejný názor, jeden by si řekl, že si za ním bude také stát. Ne však Pilát, který nakonec zbaběle podlehne tlaku židovských kněží a volání zfanatizovaného davu, aby si následně… umyl ruce.
Před chvílí jsem nepřímo řekl, že v líčení soudu s Ježíšem, lze evangelia rozdělit do dvou skupin: stručná čili Markovo a Matoušovo, a obšírná – Lukášovo a Janovo evangelium. Možná si ale kladete otázku, proč se zmínka o Pilátově mytí rukou objevuje pouze v Matoušovi? Biblisté na to mají jednoduchou odpověď: Matouš psal pro křesťany pocházející ze Židů. Čtenáři jeho spisu měli být Židé, kteří konvertovali, nebo se chystali konvertovat, k právě vznikajícímu křesťanství. No dobře, ale jak to vysvětluje použití úsloví o mytí rukou? Opět jednoduše. Stačí se seznámit s některými židovskými rituály. A právě mytí rukou při různých příležitostech je velmi důležitou praktikou.
Wikipedie říká, že tradiční judaismus vyžaduje rituální umytí rukou v těchto případech:
Zdroj: Wikipedie
- netilat jadajim před ranní modlitbou je omývání rukou po probuzení. Některé komunity je provádějí bez požehnání, pokud v noci došlo k pohlavnímu styku či ejakulaci.
- mytí rukou před jídlem se provádí s požehnáním před jezením chleba (netilat jadajim la-pat), nebo bez požehnání před jezením potravin namáčených do tekutiny (sem patří i první umývání rukou o pesachovém sederu),
- během jídla, pokud dojde k dotyku s rituálně nečistým objektem nebo s částí těla, která má být zakrytá,
- majim acharonim je umývání rukou po jídle, jež má ochránit oči před dotykem nečistými zbytky potravy,
- po použití koupelny nebo toalety jako symbol očištění od tělesné nečistoty,
- kohen si umývá ruce před tím, než žehná shromáždění při modlitbě,
- po stříhání vlasů či nehtů,
- po kontaktu s mrtvým, návštěvě hřbitova nebo účasti na pohřbu,
- po pohlavním styku k odstranění rituální nečistoty, již zapříčinil výron semene.
Ironickou až sarkastickou stránku mé povahy sice napadá říct něco o tom, že Židé musejí být až úzkostlivě čistotným národem, čistě pragmaticky však proti tomu nelze nic namítat. Nehledě k tomu, že nemalou část těchto židovských ustanovení praktikuje každý běžný člověk bez ohledu na vyznání jednoduše proto, že jde o základní hygienu.
Vrátíme-li se k Pilátovi, pak je pravděpodobné, že ten tradiční židovskou kulturu znal, tudíž gestem tomuto lidu srozumitelným dal najevo svůj alibistický postoj k ukřižování Ježíše. Ke kterému ovšem on sám dal příkaz. Ale to už víme.
V článku s příznačným názvem Mýt si ruce, který najdete na webu Českého rozhlasu, jeho autor Michal Novotný možné Pilátovy důvody k umytí rukou, ještě více rozvádí.
Někteří autoři tuto záhadu řeší konstatováním, že nejen Židé, ale i Římané měli zvyk dát mytím rukou najevo svou nevinu. Jsou ale možná i další vysvětlení: Pilát své zřeknutí se odpovědnosti chtěl dát najevo způsobem Židům srozumitelným. Nebo si ve skutečnosti Pilát ruce vůbec neumyl a autor Matoušova evangelia, které získalo svou definitivní podobu někdy v roce 80 po Kristu, použil motiv mytí rukou jako židovským čtenářům srozumitelný básnický obraz.
Zdroj: ČRo Střední Čechy
Vzhledem k tomu, že Pilátovo mytí rukou se, jak už jsem říkal, nachází pouze v Evangeliu podle Matouše, kloním se i já k poslednímu citovanému zdůvodnění. Pilát své ruce umyl před očima zástupu, udělal to doslova okatě – tak, aby každý viděl, co činí. Soudě podle shromážděného davu na to svědků měl nepočítaně. Přesto však ani Marek, ani Lukáš a Jan o ničem takové nepíší. Tudíž se na to buď zapomnělo, což právě vzhledem k velkému počtu přítomných lidí není moc pravděpodobné, nebo se to zkrátka opravdu nestalo a Matouš tuto scénu do svého evangelia vložil nejspíš proto, aby ukázal Pilátovu… malost.
Na celém tomto příběhu je paradoxní ještě jedna skutečnost. Sám Pán Ježíš totiž židovské praktiky omývání kritizoval. Nikoliv tedy pro ně samotné, nýbrž kvůli tomu, že je farizejové a zákoníci nezřídka tu méně, tu více zneužívali pro ovládání obyvatelstva. První část 7. kapitoly Markova evangelia má v Českém ekumenickém překladu Bible podtitul Tradice otců, a Ježíš si zde bere na paškál právě zákoníky a farizeje, urputně dodržující… tradice otců. Přečtu prvních třináct veršů.
Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma. Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama. (Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce. A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.)
Mk 7:1–13 (ČEP)
Farizeové a zákoníci se ho zeptali: „Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?“
Řekl jim: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: ‚Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.’ Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“
A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.’ Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu),’ již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat; tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete. A takových podobných věcí činíte mnoho.“
Každý, kdo čte Bibli nebo alespoň Nový zákon či evangelia ví, že Ježíš si obvykle servítky nebere. Nekrouží kolem problémů s diplomatickou opatrností, ani netrpí moderní hyperkorektností. Říká to, co si myslí, naprosto otevřeně. Už jsem to v podcastu Biblická jména a úsloví říkal možná vícekrát, ale právě tuto vlastnost na Ježíši miluju. Tedy kromě toho, že miluju úplně celého Ježíše… Ale ať neodbíhám od tématu. Tento příběh ještě pokračuje. Nestačí jen kritika, je třeba doplnit také poučení. To najdeme v další části 7. kapitoly Marka, verše 14–23.
Když znovu svolal zástup, řekl jim: „Slyšte mě všichni a rozumějte: Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Kdo má uši k slyšení, slyš!“
Mk 7:14–23 (ČEP)
Když opustil zástup a vešel do domu, ptali se ho jeho učedníci na to podobenství.
Řekl jim: „Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?“ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.
A řekl: „Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“
Samotné rituální omývání rukou ještě nezbavuje člověka jeho hříšné podstaty – tak by se možná dala shrnout Ježíšova slova. Člověk si může stokrát umýt ruce před jídlem, ale to stejně jde z břicha do hnoje. Horší je to se srdcem nebo s nitrem – odtud vychází zlo.
Jenom na okraj: Nemyslím si, že by nás tím Ježíš zároveň nabádal, abychom si v klídku odpustili základní hygienické návyky. Jeho slova směřují proti přehnanému lpění na tradičních rituálech a hlavně jejich upřednostňování před, abych tak řekl, čistou vírou nebo vírou srdce.
Blížíme se k závěru tohoto dílu, tak si pojďme shrnout, o čem byla řeč. Na začátku jsem mluvil o úsloví Umýt si (nad něčím) ruce a mimo jiné jsem řekl, že může mít jak pozitivní, tak i negativní význam. Poté jsem přešel k biblickému původu těchto slov, směřujícímu k římskému prefektovi Pilátu Pontskému, kterého odsouzení Ježíše „proslavilo“ až tak, že jeho jméno naprosto samozřejmě vyslovujeme v krédu čili ve vyznání víry. To mně mimochodem připadá dost zvláštní, ale pracuji na tom, abych zjistil odpověď na jednoduchou otázku: Proč? Proč musí být Pilátovo jméno v krédu? Tak třeba vás se svými poznatky někdy později seznámím.
Zjistili jsme také, že ono Pilátovo mytí rukou nad Ježíšem si evangelista Matouš možná jen „přibásnil“. Ovšem zase kdyby to neudělal, neměli bychom toto pěkné úsloví. A vlastně… jen bůh ví (a to doslova), jak to doopravdy bylo :-)
Trochu jsme se také věnovali židovským rituálům omývání. K nim, nebo spíš obecně k podobným náboženským praktikám, bych na konec ještě rád doplnil něco, co jistě všichni známe. Ono „něco“ ze židovských rituálů totiž vcelku logicky přešlo i do křesťanství. Ano, myslím tím křest, jakožto jednu ze svátostí, společnou všem křesťanům napříč různými denominacemi.
No a jinak si ruce samozřejmě umývejte před jídlem i po tom, co jde jídlo – Ježíšovými slovy – z břicha do hnoje; a tak dále a tak dále. Prostě, jak nás to učili už v mateřské školce. Na tom se, myslím, ani ve 21. století nic nezměnilo :-)
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.