Textová verze epizody podcastu 111 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Militantní Ježíš? To snad ne…
Petr Lindner | 5. 11. 2024
Nedávno jsem se díval na norský dokument s názvem Modlitba za Armagedon. Tento politický dokumentární thriller, jak ho nazývá anotace, ukazuje některé americké fundamentalistické evangelikální církve, které, kromě toho, že mají ve Spojených státech velký politický vliv, také více či méně nepřímo vyzývají k ozbrojení a boji. Jejich cílem je naplnit proroctví o příchodu Armagedonu, píše se také v popisku k dokumentu.
Jak už to bohužel bývá, představitelé těchto církví ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Pojďme se nad tím proto zamyslet při snad korektnějším výkladu některých možná trochu sporných biblických veršů.
Příjemný poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.
Ne, že bych měl po zhlédnutí tohoto celovečerního dokumentu špatné spaní, ale v některých pasážích mi skutečně běhal mráz po zádech. Nebudu tento díl podcastu protahovat popisováním podrobností, na film Modlitba za Armagedon se můžete sami podívat na iVysílání České televize. Odkaz na něj najdete v textové verzi tohoto dílu jako vždy na webu Biblismy.cz.
Něco málo – spíše na vysvětlení terminologie – k tomu ale řeknu: Dokument ukazuje některé americké evangelikální církve. Nikoliv evangelické, jak je bohužel označují špatně přeložené titulky. Nejde ale jenom o slovíčkaření. Jak evangelické, tak i evangelikální církve sice shodně patří k protestantské větvi křesťanství, nicméně i tak mezi nimi rozdíly jsou. Velmi zjednodušeně – evangelické církve pocházejí nebo navazují na období reformace, kterou na začátku 16. století odstartoval Martin Luther a jeho slavných 95 tezí. Když bychom se rozhlédli po našich krajích, pak největší českou evangelickou církví je Českobratrská církev evangelická, zejména na severu Moravy působí Slezská církev evangelická augsburského vyznání, mezi evangelíky patří například také Jednota bratrská, jejíž sbory najdete pro změnu hodně v severních Čechách, k Lutherově odkazu se hlásí Luterská evangelická církev, a mezi evangelické církve by se asi dala zařadit také Církev československá husitská, přestože vznikla teprve až na začátku 20. století (1920).
Evangelikální hnutí má v Anglii a USA tradici již od 18. století, u nás vznikaly tyto sbory řekněme o století později, nicméně většího rozšíření doznaly až po změně režimu v roce 1989. Mezi tradičnější patří Církev bratrská, Baptisté nebo Církev adventistů sedmého dne. Jako další evangelikální církve v Česku lze jmenovat třeba Křesťanské společenství, Apoštolskou církev, nebo Slovo života. Mezi evangelikální církve se řadí také například Armáda spásy.
Čeští evangelikálové představují, abych tak řekl, běžné křesťany, jejichž teologie a liturgie jsou v něčem specifické nebo odlišné od církví evangelických. Nebudu zabíhat do detailů, ostatně ani tak moc toto prostředí neznám. Ovšem američtí evangelikálové – které ukazuje zmíněný dokument – protože já věřím, že takoví nejsou všichni, to jsou jiní kabrňáci… Ve svých apokalyptických vizích vnášejí do křesťanství mimo jiné bohužel i násilí. Gary Burd, pastor sboru Mission M25 sice nejprve říká:
Nemyslete si, že vás povolávám do zbraně…
aby vzápětí dodal:
Ježíšovy výzvy k boji beru doslova… Ježíš z nás chtěl mít vojáky. Neříkal, že přináší mír. Říkal, že přináší válku…
Zdroj: Dokumentární film Modlitba za Armagedon
Jsem tu, protože věřím, že mým posláním je vychovat muže, kteří udělají další krok. Pasuji vás na rytíře ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého…Dožijeme se toho, že budeme muset bránit křesťanský způsob života mečem. Dojde k největšímu krveprolití od dob občanské války…
Je to šílené…, ale bohužel se nejedná o úryvky z nějaké filmové fikce, nýbrž citace z dokumentu natočeného v roce 2023, který zobrazuje reálné, mezi námi žijící lidi. Ale dost láteření, pojďme se podívat biblické verše, které tyto lidi „opravňují“ prosazovat takovéto, nebojím se říct nesmysly a zvrácenosti.
Zmíněný pastor Gary Burd se odkazuje na 22. kapitolu Evangelia podle Lukáše, konkrétně na 36. verš, který v Českém ekumenickém překladu zní:
Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.
L 22:36 (ČEP)
Oddíl, ve kterém se tento verš nachází, končí Ježíšovými slovy To stačí. A evidentně to stačí také Burdovi, který na tom staví svou zvrhlou doktrínu. Americké evangelikály už ale opusťme a pojďme raději ke korektnímu výkladu. Pokud tedy moje vysvětlení za korektní budete považovat…
Vyprávění, které najdete pouze v Lukášově evangeliu – protože Matouš, Marek, ani Jan se o něm nezmiňují – je uvozené podtitulem Rozhovor cestou do Getsemane. Jsme tedy téměř na konci evangelia. Jidáš napráskal Ježíše židovským velekněžím, skončila Poslední večeře Páně, a druhý den se Ježíš s učedníky vydává do Getsemanské zahrady na úpatí Olivové hory v Jeruzalémě, kde bude v noci zatčený. Pojďme si tento rozhovor poslechnout celý. Evangelium podle Lukáše, 22. kapitola, verše 31 až 38:
Rozhovor cestou do Getsemane
L 22:31–38 (ČEP)
„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“
Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“
Ježíš mu řekl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“
Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“
Oni mu odpověděli: „Neměli.“
Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle.“
Oni řekli: „Pane, tu jsou dva meče.“
Na to jim řekl: „To stačí.“
První část o předpovědi Petrova zapření Ježíše jistě všichni posluchači tohoto podcastu znají, takže ji s dovolením přeskočím. Nyní nás zajímají následující Ježíšova slova.
Položme si nejprve pár otázek: Proč Ježíš říká, že má být započten mezi zločince? Není to nějaký nesmysl? Ježíš a zločinec? Kde je psáno co se na něm má naplnit? Kristus se zde odkazuje na Izaiášovo proroctví ve 12. verši 53. kapitoly:
Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
Iz 53:12 (ČEP)
Aha, takže ne zločinec, to Ježíš trochu přehání, ale spíše nevinná oběť. Jak prorok Izaiáš, tak i sám Pán Ježíš svými slovy předznamenávají blížící se vrchol evangelia, ukřižování a zmrtvýchvstání. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných, píše se v Izaiáši, Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle, říká Ježíš.
Dobře, ale co s tím má společného pořízení meče? Je to opravdu tak, že by snad Ježíš vyzýval své učedníky k ozbrojení, aby ho mohli bránit před nepřáteli, před těmi, kteří ho chtějí ukřižovat? Abyste zjistili, že je to zcestný výklad, stačí se v Bibli podívat jen o pár veršů dál. Ve stejné 22. kapitole, poté, co dá Jidáš Ježíšovi svůj polibek smrti, můžeme číst – 49.–51. verš:
Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím!“ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
L 22:49–51 (ČEP)
Horlivý učedník (v Janovi se píše, že to byl Šimon Petr), aniž by počkal na Ježíšovu odpověď na dotaz, zdali se mají bít mečem, utíná veleknězovu sluhovi ucho. Myslím, že „jenom“ useknout ucho nebyl záměr, ale pouze nešikovnost při používání této chladné zbraně. Ježíšovi učedníci byli vesměs rybáři, nikoliv vojáci, cvičení v mistrném ovládání meče. Pro nás je však důležitější, že Kristus tomuto jednání činí přítrž čili neschvaluje ho a jako jakési potvrzení zraněného uzdravuje.
Tento incident je popsaný ve všech čtyřech evangeliích, přičemž v Matoušově spisu se nabízí ještě podrobnější vysvětlení. Přečtu 51. až 53. verš 26. kapitoly Evangelia podle Matouše:
Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho.
Mt 26:51–53 (ČEP)
Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?
Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou… To vážně nejsou slova nějakého militantního maniaka, který by vyzýval ostatní k boji za svou ideu. Jejich význam je přesně opačný: Násilí plodí násilí. Ježíš po nikom nežádá, aby za něj bojoval se zbraní v ruce.
Jenže… to pořád nevysvětluje, proč po cestě do Getsemane doporučuje svým učedníkům pořídit si meč.
Slovo meč se v Bibli objevuje mnohokrát, ovšem je zde používané jak ve faktickém, tak i v symbolickém významu. Když učedník utíná veleknězovu sluhovi ucho, jde samozřejmě o skutečný meč, zbraň, která v dějinách lidstva způsobila spoustu neštěstí. Ale pokud se podíváme například do listu Efeským, pak v 6. kapitole se nachází část, nazvaná Výzbroj proti zlému. Asi vás nepřekvapí, že v takto pojmenovaném oddílu nechybí ani slova o meči. Tentokrát se jím však určitě nemyslí onen kus oceli. Přečtu 10. až 17. verš:
Výzbroj proti zlému
Ef 6:10–17 (ČEP)
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.
Meč Ducha, jímž je slovo Boží… Není meč jako meč, chce se mi říct. Ostatně novozákonní řečtina má s výjimkou knihy Zjevení ve všech výskytech slova meč, pojem μάχαιραν [máchairan]. To, kromě významu krátký meč, může znamenat i nůž nebo dýka. Učedníky, které Ježíš posílal do světa šířit evangelium, na jejich cestách nečekalo mnoho dobrého. Křesťanství bylo příliš nové a, troufám si říct, také příliš revoluční na to, aby je každý bez mrknutí oka přijímal. Častější asi bylo odmítání a to někdy velmi nevybíravé odmítání. Že při tom nezřídka došlo k násilí, je asi nasnadě. Pokud tedy Ježíš učedníkům doporučuje, aby si pořídili μάχαιραν [máchairan], ať už je to meč, dýka nebo nůž, myslí tím na jejich vlastní obranu. Nikoliv na to, aby bránili jeho samotného. Vzpomeňte si na Kristova slova Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?
Možná si teď ale říkáte, jak to jde dohromady se známým Ježíšovým doporučením nastavit druhou tvář. Tomu jsem se už v podcastu Biblická jména a úsloví věnoval v dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? Pokud jste ho ještě neposlouchali, budu rád, když to po skončení tohoto dílu uděláte. Teď proto jen ve zkratce: Když nám Ježíš radí nastavit druhou tvář, neříká tím, že se máme nechat jen tak ponižovat či snad mlátit. Slovo nastavit můžeme nahradit pojem ukázat: Ukázat útočníkovi druhou – mírnou – tvář. Neoplácet zlo zlem a nesnažit se brát spravedlnost do vlastních rukou. Teď už budu sám sebe vysloveně citovat:
Na druhou stranu tím pán Ježíš zároveň netvrdí, abychom zlo schvalovali nebo před ním zavírali oči. Před časem jsem v jednom kázání slyšel hezké přirovnání – „křesťan není rohožka“. Spousta lidí si bohužel naprosto mylně myslí, že pokud je někdo křesťan, má si nechat všechno líbit, nechat si o sebe otírat boty od všech – když to řeknu velmi slušně – nečistot světa. Tato falešná představa vznikla velmi pravděpodobně také díky Ježíšovu úsloví o nastavení druhé tváře. Když si to navíc dáte do souvislosti s dalším Ježíšovým prohlášením, které říká Miluj svého bližního jako sám sebe, není divu, že mnozí lidé vnímají křesťany jako „Z Boží vůle fackovací panáky“.
Zdroj: Biblická jména a úsloví | Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář?
Sečteno a podtrženo, křesťané jsou ti poslední, kteří by měli zavírat oči před zlem. A stejně jako „ostatní“ lidé mají právo na svou obranu. Ať to zní jakkoliv tvrdě – klidně i se zbraní v ruce. S nožem, dýkou, mečem nebo moderními zbraněmi. Nejsem rozhodně ani za mák příznivcem jakýchkoliv sporů, neřkuli pak násilných konfliktů nebo válek. Musím ale otevřeně přiznat, že to, co nyní můžeme vidět jen kousek od nás – odhodlanost Ukrajinců bránit své území ve válce proti ruskému agresorovi, je z mého pohledu obdivuhodné a příkladné.
Vrátím-li se však k tématu tohoto dílu, pak z toho, co bylo řečeno – alespoň doufám – vyplývá, že kvůli Ježíši se určitě vyzbrojovat nemusíme a vést války v jeho jménu z mého pohledu ani nesmíme. Vím, dějiny hovoří trochu jinak. Věřím však, že je to skutečně historie, že je to za námi.
Jak jsem řekl na začátku, podnětem pro vytvoření tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví bylo zhlédnutí dokumentu Modlitba za Armagedon. Nicméně když jsem se na tuto epizodu připravoval, narazil jsem na… řekněme zajímavost s názvem Teorie dvou mečů. Přečtu výklad tohoto pojmu, jak se nachází na české Wikipedii:
Teorie dvou mečů byla středověká teorie o rozdělení moci nad světem. Tato teorie byla všeobecné uznávána na Západě od dob papeže Gelasia I. Základ teorie vychází z myšlenky, že Ježíš Kristus rozdělil moc nad světem na dvě složky předáním dvou mečů (Lukáš 22,38), jeden meč je určen k správě duchovní a druhý k správě světské, duchovní meč potom drží papež a světský císař. V průběhu středověku ovšem trvalo neustálé napětí mezi papežskou a císařskou mocí a vznikaly různé právní a filosofické výklady této teorie tu ve prospěch papeže a tu císaře. V průběhu 11.–14. století za pontifikátu silných papežů Inocence III., IV. a Bonifáce VIII. a dalších, se dařilo prosadit výklad nadřazenosti duchovní moci té světské (oba meče předal Kristus Petrovi a jeho nástupcům, kteří teprv půjčují světský meč císaři). Opačné výklady naopak zdůrazňovaly oddělenost obou složek, přičemž duchovní meč opravňuje vládnout papeži pouze v rovině mystické.
Zdroj: Wikipedie
Jako bych to na začátku neříkal: Různí lidé různě ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Američtí evangelikálové, o nichž byla řeč v první části tohoto dílu, samozřejmě nejsou ani první (a bohužel asi ani poslední), a už vůbec ne jediní, komu se 38. verš 22. kapitoly Lukáše hodil, hodí a bude hodit k vlastním záměrům, které s poselstvím evangelia nemají společného ani zbla.
Jsme na konci tohoto „tříjedničkového“, tedy 111. dílu podcastu Biblická jména a úsloví. My křesťané často říkáme: Ježíš je láska. Neustálým opakováním těchto tří slov se z nich sice tak trochu stala floskule, ale na významu to nic to nemění. Ježíš je tvůrce pokoje. Ve 14. kapitole Janova evangelia říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ale hned nato dodává: ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14:27 /ČEP/) Ježíš ví, že jestli někdo narušuje náš pokoj, tak jsme to my sami – my lidé vůči jiným lidem.
Nezlobte se na mě, ale pořizovat si meče nebo jakékoliv jiné zbraně na obranu Ježíše – na obranu Mesiáše, Boha, který zde byl už před stvořením světa – mi připadá ani ne tak hloupé, jako spíš naivní a možná i dětinské. Ovšem mít meč Ducha, jímž je slovo Boží, to je jiná káva. A kávy, jak známo, není nikdy dost :-)
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.