Textová verze epizody podcastu 105 | Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených…
Petr Lindner | 23. 8. 2024
Sice se říká „slibem nezarmoutíš“, ale já raději držím slovo čili „nedělám si z huby…“ však víte co. Ještě jsme ani nezačali a hned tu máme dvě úsloví, byť tedy ne zrovna biblická :-) Teď už ale vážně. Minulý díl tohoto podcastu jsem zakončil příslibem jakéhosi volného pokračování, a protože – do třetice lidových rčení – „sliby se mají plnit“, jdu na to. K čemu jsem se to vlastně minule upsal nebo uřekl? K výkladu či ozřejmení Ježíšovy věty Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.
Příjemný a ničím nerušený poslech vám přeje Petr Lindner, autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví.
Předchozí díl byl věnovaný úsloví Mnozí první budou poslední a poslední první či jeho variantě Tak budou poslední první a první poslední. Tato Ježíšova slova se nacházejí v podobenství o bohatém mládenci a podobenství o dělnících na vinici. Na konci minulé epizody jsem zmínil, že některé překlady Bible na závěr podobenství o dělnících na vinici přidávají ještě větu Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených, která sem pravděpodobně byla vpravena uměle – čili nebyla součástí původních textů Nového zákona. Ale… – řeknu to trochu nešikovně nebo možná hloupě – už oprávněně se nachází v Matoušově evangeliu o dvě kapitoly dál v podobenství o svatebním šatě. Já ho nyní přečtu spolu s jemu předcházejícím podobenstvím o hostině, protože bez něj by nám citace nedávala ten správný kontext. 22. kapitola Evangelia podle Matouše, od prvního do 14. verše:
Podobenství o hostině
A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích:
„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘
Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.
Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům:
‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí, a koho najdete, pozvěte na svatbu.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.Podobenství o svatebním šatě
Mt 22:1–14 (ČEP)
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu:
‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘
On se nezmohl ani na slovo.
Tu řekl král sloužícím:
‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“
První část začíná slovy: S královstvím nebeským je to tak… Opět, stejně jako v minulém dílu se tedy věnujeme – řeknu-li to „náboženštinou“ – obecenství s Ježíšem ve svém životě, ale, jak sami jistě cítíte, také zaslíbení věčné adresy v Božím království. Příběh však pokračuje nebo spíš vyúsťuje zajímavým zvratem. Jsem si vědom toho, že se teď budu možná trochu i rouhat, ale na první pohled to vypadá, jakoby v tomto podobenství byl znázorněný jistý Boží myšlenkový posun. Nejprve totiž na svatbu, čili jak si můžeme představit – do nebe, do věčného života s Ježíšem – pozval jen některé lidi. Udělal seznam a ten dal svým služebníkům, aby hostům doručili pozvánky. Jak dobře víme, člověk si rád udělá čas na všechno možné, jenom na Boha ne, takže to dopadlo tak, jak jsem před chvílí četl. Nicméně v podobenství o hostině se to píše jasně a dokonce je zde řeč o tom, že někteří hosté nejenom, že odmítli pozvání, ale Boží služebníky potupně ztýrali a zabili je. Není divu, že se král, tedy Bůh, naštval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Ovšem pak udělal něco, co vypadá jako… zkrátka jako „trucpodnik“. Na truc nevděčníkům pozval na svatbu každého, koho našel.
Taky vám takové chování k Pánu Bohu moc nesedí? Stvořitel všehomíra se přece nechová jako hloupý sebestředný král, který musí za každou cenu všem ukázat, kdo je tady pánem. Ne, v takového Boha já nevěřím. Ježíš, který nám toto podobenství vypráví, chce podle mého názoru říct něco jiného. Použil bych asi tato slova:
Není možné mezi lidmi zvolit jen některé, jen vybrané, pouze nějakou elitu, která obdrží VIP pozvánku ke vstupu do brány Božího království. Pozvaní jsou všichni lidé bez rozdílu. Protože taková je Boží spravedlnost.
Ježíš tedy na příkladu svého podobenství pouze ukazuje, jak by to mohlo dopadnout, kdyby tomu tak nebylo. Protože, jak jsme slyšeli v minulém dílu tohoto podcastu – teď lehce parafrázuji – mnozí první mohou být poslední a poslední mohou být první. A ještě jinak: Soudit předem, a ještě k tomu „nebožím“ čili lidským soudem, se nemusí vyplácet. Z původně vhodného adepta se může stát někdo, kdo než k Bohu, jde raději, slovy Ježíše, na své pole, za svým obchodem, nebo dokonce ztýrá a zabije Boží posly.
Patálie s nevděčnými hosty na svatbě nás trochu zaměstnala jinými myšlenkami, nicméně stále platí, že chceme dojít k úsloví Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. To se, jak už víme, nachází o pár veršů dál. Myslím, že neuděláme chybu, když si podobenství o stavebním šatě ještě jednou zopakujeme – tentokrát však z překladu Bible21. Matouš 22:11–14:
Když pak vešel král, aby se podíval na hosty, uviděl tam člověka, který nebyl oblečen do svatebního roucha.
Mt 22:11–14 (B21)
Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem mohl vejít bez svatebního roucha?‘ On ale mlčel.
Král pak řekl služebníkům: ‚Svažte mu nohy a ruce a vyhoďte do té venkovní tmy! Tam bude pláč a skřípění zubů.’ Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.
Jak jste si asi všimli, když jsem toto podobenství četl poprvé z ekumenického překladu, poslední věta zněla: Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. Stylisticky to sice lépe sedí k obsahu tohoto podobenství, ale většina českých překladů – viz nyní citovaná Bible21 – používá slova povolaných a vyvolených –mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Budu o tom více mluvit za chvíli, nyní ještě jedna vsuvka.
Původní texty Bible, nebo přesněji ty nejstarší zdroje, které se dochovaly, nejsou členěné na kapitoly, ani nemají číslované verše a už vůbec neobsahují podtituly jednotlivých částí, tedy Podobenství o hostině, Podobenství o svatebním šatě, a tak dále. Wikipedie o tom říká:
Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická…
Zdroj Wikipedie
a dále Wikipedie pokračuje:
…Kromě kapitol se text běžně dělí i na menší oddíly uvozené nadpisy. Součástí původního textu, o kterém křesťané věří, že je Bohem inspirovaný, nejsou ani tyto nadpisy, ani členění do kapitol a veršů, ani tradiční názvy celých knih.
Zdroj Wikipedie
Názvům knih a vůbec celému biblickému kánonu se nyní nebudu věnovat vůbec, chci ale říct, že zrovna Kralická Bible, která, jak jsme slyšeli, je prvním českým překladem s očíslovanými verši, právě zrovna ony podnadpisy jednotlivých částí kapitol nepoužívá vůbec. Současné české překlady, jak všichni víme, mezititulky v kapitolách běžně používají. Mně osobně to nijak neuráží, naopak si myslím, že to přispívá k čitelnosti biblického textu. Ale… z řekněme běžných moderních překladů dělí verše 1 až 14 ve 22. kapitole Evangelia podle Matouše na dvě podobenství pouze Český ekumenický překlad. Jak jsem četl na začátku této epizody, verše 1 až 10 jsou zde uvozené jako Podobenství o hostině a od 11. do 14. verše se píše o Podobenství o svatebním šatě. Před chvílí citovaná Bible21 oněch 14 veršů sdružuje do jednoho Podobenství o královské svatbě, a například Český studijní překlad je má taktéž v jednom Podobenství o hostině. Proč o tom mluvím? Jak se zdá, je zde jakási souvislost s výkladem naší předmětné věty Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.
V první části tohoto dílu jsem se snažil vysvětlit, že podobenství nemluví o trucovitém namyšleném panovníkovi, ale o spravedlivém Bohu, který dává, nebo možná lépe – nabízí svou milost, všem bez výjimky. Jak sám, byť tedy jen v onom podobenství, zjišťuje, rozdělení lidí na vhodné a nevhodné se nemusí vyplatit. Pozvaní by zkrátka měli být všichni bez rozdílu. Co však říct na vyústění tohoto příběhu, které je z lidského pohledu až bych řekl šokující? Tohle přece nemůže Pán Bůh myslet vážně! Kvůli nevhodnému dress code úplně zavrhne člověka? Takže přece jenom lidi kastuje na vyvolené a zavržené! A ještě tak malicherným způsobem – podle toho, jak jsou oblečení… Chcete tomu věřit? Já ne. No dobře, ale co tím tedy Pán Ježíš ve svém podobenství chtěl říct?
Není to poprvé, a věřím, že ani naposledy, co si beru na pomoc Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena, který byl vytvořený, jak se píše v předmluvě: …k užitku co největšího počtu čtenářů… …aby se dobře vyznali ve světě zjevení a vždy lépe chápali biblické poselství. U hesla Vyvolit se zde mimo jiné píše:
Slavný závěr z Mt 22,14, „nebo mnoho jest, povolaných, ale málo vyvolených“, je pravděpodobně třeba pochopit jako Ježíšovo varování před iluzorními jistotami Židů (nebo učedníků): Nestačí spoléhat na mesiášské pozvání, je třeba je také rozeznat a přijmout, když zazní (v tomto případě by v. 14 byl závěrem podobenství, tedy oddílu od v. 1 do v. 10). Anebo nestačí přijmout pozvání, nýbrž je třeba přijít na svatbu vysvlečen ze samospravedlnosti a oblečen v boží milosrdenství, znázorněné svatebním rouchem (v tomto případě by se v. 14 vztahoval pouze k veršům 10–13, což L 14,16–24 zřejmě potvrzuje).
Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník
Není také vyloučeno, že zde, jako v NZ často, přídavná jména povolaný a vyvolený mají tentýž význam a že verš je paradoxním varováním před zbožnou iluzí: je méně opravdu vyvolených, než si myslíte!
Podle mě je tento výklad velmi dobře čitelný. Ano, pozvání nebo povolání od Ježíše Krista máme všichni, na tom bych si dovolil trvat. Své povolání je třeba samozřejmě rozeznat a také přijmout. Ovšem samotným přijetím to nekončí. Člověk by totiž mohl ustrnout v tom, čemu Biblický slovník říká samospravedlnost. „Tak jo,“ můžete si říct. „Jako každý mám právo být povolaný do Božího království, toš to teda přijímám. A mám své jisté!“ Díky za názor, ale musím se zeptat: Vážně jste o tom nabeton přesvědčení? Upřímně řečeno, když od někoho slyším, že má na to či ono právo, začíná mi v hlavě blikat varovná kontrolka. Možná je to jenom můj lichý dojem, avšak nemůžu se zbavit pocitu, že dnešní společnost je světem „práva na cokoliv“, ovšem o povinnostech se nějak podezřele často mlčí. Všichni mají na všechno právo a běda, když se nám to někdo snaží upírat…
Řekněme si to na rovinu: Boží zaslíbení nejsou právem. Boží zaslíbení jsou dary – a to je obrovský rozdíl! Když mi bylo něco darované, navíc aniž bych si to musel jakkoliv zasloužit, ani náznakem nejsem v pozici jakéhosi Božího věřitele, uplatňujícího své právo. Jediné, čím mohu být, je šťastný a vděčný obdarovaný. Slyšeli jste to slovo? Vděčný… Ne, vážně si nemyslím, že je třeba svou vděčnost dávat najevo hlasitým vykřikováním na ulici, že Ježíš je můj pán a král, nebo jinými podobnými okatými kousky. Jsem přesvědčený o tom, že Pán Bůh mnohem více ocení vděčnost v srdci. Vděčnost jako tiché základní nastavení věřícího člověka. Vděčnost za to, že mi Pán Bůh dal život na této Zemi, vděčnost za ostatní lidi, ať už nejbližší nebo i úplně neznámé, vděčnost za přírodu, za vodu a vzduch, zkrátka vděčnost za stvoření. Protože jsem-li za něco vděčný, znamená to, že si uvědomuji jeho význam. A pak jen těžko můžu odmítnout pozvánku na Boží svatbu. Aspoň já to tak tedy vnímám.
Ale vraťme se ještě k Allmenovu Biblickému slovníku. Možná vás v předchozí citaci, stejně jako mě, trochu zarazila poslední věta:
Není také vyloučeno, že zde, jako v NZ často, přídavná jména povolaný a vyvolený mají tentýž význam a že verš je paradoxním varováním před zbožnou iluzí: je méně opravdu vyvolených, než si myslíte!
Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník
Nemám problém s názorem, že přídavná jména povolaný a vyvolený mají – ovšem v jiných částech Nového zákona – v podstatě stejný význam. Je-li však něčeho, tedy povolaných, mnoho, a jiného čili vyvolených, méně, logicky je třeba významy těchto pojmů rozlišit. A Biblický slovník to také, s vykřičníkem na konci, říká: Verš je paradoxním varováním před zbožnou iluzí: je méně opravdu vyvolených, než si myslíte!
Co k tomu říct? Skutečně nevím, podle jakého klíče nás bude Ježíš soudit a jak určí vyvolené, kteří s ním budou navždy v Božím království. Ale popravdě o tom ani nijak zvlášť nepřemýšlím. Beru to jako součást Božího mystéria. Nejsem ten, kdo by měl vědět všechno, a jsem si jistý, že to není nikdo z nás. A nepochybuji o tom, že to tak má být. A tak se svůj život snažím vést podle Krista, přičemž jako asi každému z nás se mi to někdy daří (nebo si to aspoň myslím), jindy se mi to naopak nedaří vůbec. Ale stále si ve svém srdci držím onu vděčnost za stvoření, o které jsem mluvil před chvílí.
Tak! A to je konec tohoto dílu! Nespěchejte, prosím :-) Konec by to v podstatě být mohl, ale něco přece jenom mám ještě na srdci. Podobenství o nevděčných svatebčanech, jak by se možná mohlo alternativně jmenovat, se totiž nachází také ve 14. kapitole Evangelia podle Lukáše. V té se odehrává příběh Ježíše, který byl v sobotu čili v den odpočinku, o šabatu, pozvaný ke stolu jednoho z farizejů. Nejprve uzdravil člověka postiženého vodnatelností, aby farizejům, kteří by ho velmi rádi nachytali na tom, jak šabat nedodržuje, vzápětí vysvětlil, že čtvrté přikázání Desatera nijak nezpochybňuje, ale varuje před jeho fanatickým dodržováním. Ve 4. a 5. verši mluví takto:
Jim pak řekl: „Spadne-li někomu z vás syn nebo vůl do nádrže, nevytáhne ho hned i v den sobotní?“ Na to mu nedovedli dát odpověď.
L 14:4–5 (ČEP)
Následně, když Ježíš pozoroval hosty jak se scházejí ke stolu, pověděl přítomným podobenství O hostinách – jak část, ohraničenou verši 7–14 nazývá Český ekumenický překlad. Toto podobenství si s dovolením nechám na jiný díl podcastu Biblická jména a úsloví, nicméně abychom byli v obraze, musím říct, že zde Ježíš opět vypráví o pozvání na hostinu, na stolování s Bohem. O společné večeři pak mluví také vzápětí v Podobenství o hostině, které nyní přečtu. 14. kapitola Evangelia podle Lukáše, verše 15 až 24:
Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím.“
L 14:15–24 (ČEP)
Ježíš mu řekl: „Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: ‚Pojďte, vše už je připraveno.‘
A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: ‚Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.’ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!’ Další řekl: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.’ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu.
Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘
A služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘
Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.‘“
Jak jste sami slyšeli, Podobenství o hostině v podání evangelisty Lukáše je, abych tak řekl z principu stejné, jako podobenství z Evangelia podle Matouše, citované na začátku této epizody. Ale to u synoptických evangelií není nic neobvyklého. Přesto se však musím zastavit na konci citovaného textu. Také vás zarazila věta Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil? Přinuť je? Nutí snad Pán Bůh lidi, aby k němu přišli? Nebo dokonce vyzývá lidi, aby k němu přinutili jít ostatní? Někde jsem četl, že právě tento verš byl v křesťanské historii často zneužívaný k násilnému obracení na víru. Upřímně řečeno bych se tomu ani nedivil… Osobně jsem si však jistý, že jde o velmi špatný výklad. Pán Bůh dal nejdřív člověku svobodu, aby ho následně k něčemu nutil? Nezlobte se na mě, ale toto je úplný nesmysl. Je to nelogické, zkrátka hloupost. No dobře, ale proč je tedy v Bibli psáno přinuť je, ať přijdou? Myslím, že jde jednoduše o jakýsi „starozákonní newspeak“. Ježíš své podobenství vypráví farizejům, znalcům židovské bible, Tanachu nebo Tóry, po našem tedy Starého zákona. A tomu, nebo spíš těm, Ježíš také přizpůsobuje svůj slovník. Domnívám se, že sám by nejraději slovo přinuť je, nahradil tím, co už z tohoto dílu známe – pozvi je.
Ještě než opravdu skončím, zastavme se na chvilku u poslední věty Podobenství o hostině podle sepsání evangelisty Lukáše: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře. Jak určitě sami cítíte, tato věta má stejný význam jako úsloví: Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán nebo jinak Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.
Pozvání k večeři je – a to vůbec nepřeháním – skutečně velký biblický obraz. V dnešní době, alespoň v naší západní společnosti, nebo možná jenom u nás v Česku, společnému jídlu ani zdaleka nedáváme takový význam. V Ježíšově době však bylo pozvání ke stolu považované za nejvyšší poctu hostitele vůči svým hostům. A jak můžeme v Bibli číst, nezřídka byli ke stolu zvaní i lidé úplně neznámí. Je to jednoduše obraz nasycení všech lidí. Přesně to, co Ježíš dělá, respektive to, k čemu nás všechny zve.
My, jakožto lidé, stvoření Pánem Bohem, nevíme kdo je vyvolený, kdo bude vybrán a kdo okusí Ježíšovy večeře v Božím království. A ani nám to nepřísluší vědět. Věřím, že to tak má být a že je to tak správně. Proto jsem v jedné z předchozích částí této epizody mluvil o vděčnosti za stvoření a na úplný konec přidám ještě jedno slovo – pokora. Pokora vůči Bohu, ale také pokora vůči svému životu, který nám byl Bohem darovaný, potažmo pak pokora vůči ostatním lidem, pokora k přírodě a vůbec celému světu. Za Pána Ježíše mluvit nemůžu, ale i tak si myslím, že lidé, projevující úctu ke stvoření – a slovo úcta můžete brát jako součet vděčnosti a pokory –, tak takoví lidé, mu dokážou udělat velkou radost.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.