Milost jako nezasloužená Boží přízeň – to je naprosto zásadní rozdíl křesťanství oproti jiným náboženstvím. Boží milost, nebo chcete-li odpuštění a věčnou spásu, si nikdo nemůže nijak zasloužit svými sebevíce bohulibými (sic!) činy. Je to dar, který obdrželi a obdrží všichni lidé, kteří uvěří v Pána Ježíše. V tomto článku nechci zabíhat do podrobností o křtu či nutnosti činit pokání ze svých hříchů. Text povedu okolo onoho slova dar.
Křesťanské „sci-fi“
Není to tak dlouho, co jsem si povídal s jedním svým kamarádem, který (zatím ještě :-)) není věřící, ale o křesťanství projevuje zájem vyšší než je (v naší společnosti) běžné. Když došla řeč právě na „institut daru“, bylo na něm vidět, jak zpozorněl. Hned poté co jsem domluvil, se zeptal:
„Takže i když jsem v minulosti nedělal úplně nejlepší věci, bude mi odpuštěno?“
„Ano“, odpověděl jsem.
„A stačí, když přijmu Ježíše, nechám se pokřtít, a budu vyznávat své hříchy – když nějaké udělám?“
Moje odpověď byla samozřejmě stejná, jako na první otázku. Kamarád se na pár sekund zamyslel, a řekl:
„To je nějaké sci-fi, ne? Všechno se přece platí. Nikdo ti nedá nic zadarmo. To se mi nechce věřit… v tom musí být nějaký háček.“
Jsem možná špatný evangelista, ale rozešli jsme se, byť tedy v dobrém, ale „zamrzlí“ přesně v tomto bodu – u ochoty přijmout ničím nezaslouženou Boží milost jen proto, že v naší společnosti je to neobvyklý jev.
Zadarmo ani kuře nehrabe
Bohužel je to tak. Současný člověk je nastavený do módu „něco za něco“. Že za zboží v obchodech je třeba zaplatit, to je jasné. Ale velmi často, když nám někdo něco dává skutečně jen tak, bez toho, aniž by čekal cokoliv „na revanš“ – ať už jsou to věci nebo činy, pomoc s něčím, dobrá rada – tak nějak automaticky uvažujeme, že bychom mu to měli zaplatit, oplatit, nahradit… „Vždyť jsi s tím měl práci!“ „Aspoň ten čas ti zaplatím.“ „Neblbni, zadarmo ani kuře nehrabe!“ a tak dále, a tak dále. Určitě to znáte sami.
Jeden příklad za všechny: Váš přítel má velkou zahradu plnou ovocných stromů. Zavolá vám:
„Hele, nechceš pár košíků jablek? Já už nevím, co s tím mám dělat. Nechci až do příštího podzimu jíst jenom jabka :-)“
„Tak pár jablek nikdy neuškodí…“, odpovíte a vzápětí dodáte: „Kolik za to chceš?“
„Nic probůh! Sami máme jablek až nad hlavu celá rodina, k tomu jsem asi metrák odvezl do moštárny, a pořád zakopávám o jabka. A na kompost je dávat nechci, to by byla škoda. Přivez si nějaké bedýnky, a můžeš odjet třeba s plným kufrem.“
„No počkej, tak aspoň dobrou láhev ti dovezu. Jaké piješ? Bílé nebo červené?“
„Nic mi nevoz! Ber to jako malý dárek. Vážně nic nechci!“
Vezmete tedy bedýnky, sednete do auta a jedete pro jablka. Nicméně po cestě vám to stejně nedá, stavíte se ve vinotéce, a vezmete láhev červeného a pro jistotu ještě i jednu bílého vína.
Dary z víry
Není tedy divu, že „Boží nabídka“ tak neskutečných zaslíbení, jako je milost a věčný život, se v podobném nastavení člověka přijímá o to obtížněji. Nejen, že je to zadarmo. Je to navíc něco, tak velkého a tak neuvěřitelného, že se tomu racio moderního člověka tvrdošíjně brání. Navrch se to ani nedá dokázat – je to „jenom“ napsané v Bibli – a papír, jak známo, snese všechno :-) Když k tomu navíc přičtu, že Boha nikdo nikdy neviděl, takže „pochybovači“ se nedostane žádného osobního ujištění od dárce, musíte nutně dojít k přesvědčení, že šíření křesťanství nebo spíše rozšiřování řad křesťanů, skutečně není v našem sekulárním Česku žádná selanka.
Předchozí odstavec by klidně mohl psát nějaký zapřisáhlý ateista, toužící všem ukázat domnělou „nesmyslnost“ křesťanství. Je to ale jinak. Za klávesnicí sedí člověk věřící, který žije v nějaké známé realitě a klade si různé otázky. Takže nyní zase v první osobě: Nejsem křesťanem od dětství, jako mnozí bratři a sestry v Kristu. Pána Ježíše jsem do svého srdce přijal až řekněme ve zralém věku, kdy už jsem měl něco za sebou. Ale životem, tvarovaným do nepravidelně zvlněné křivky – jednou nahoře, jindy dole – jsem se tak trochu plácal. To je však jiný příběh, o tom možná příště.
Každopádně Boha, kterého jsem dost možná hledal už dávno před tím aniž bych si to uvědomoval, jsem našel díky obrovskému štěstí na skvělé duchovní učitele. Moje dříve věřící partnerka Klára mě svou tichou až nenápadnou evangelizací přiměla „omrknout“ kurzy Alfa, abych do půl roku při křtu nechal ve vodě svůj starý život. Díky svému duchovnímu otci Michalovi jsem se stal křesťanem takříkajíc bezvýhradně, naprosto přirozeně, bez logických a racionálních otázek, zkrátka jsem v pravém slova smyslu… uvěřil.
Možná existují lidé, kteří se jednoduše začetli do Bible, a věděli. Duch Svatý pracuje s každým člověkem (jenom o tom někteří zatím ještě nevědí :-)), stát se to tedy může. Já si však myslím, že dobré duchovní vedení „od člověka k člověku“ je pro hledajícího velmi důležité. Samotná Bible není jednoduchá kniha. Na to, jak je tlustá, je na mnoha místech velmi stručná, často se vyjadřuje v podobenstvích, a tak bych mohl pokračovat dál. Bible není návod, proto dostane-li se „zájemci o křesťanství“ zasvěcený a srozumitelný výklad, je cesta hned snazší. Toť můj názor. I když to možná vypadá, že jsem odbočil od tématu, není tomu tak – pořád jsme u nezaslouženého daru.
K dokonalosti nepřidáš
Abych řekl pravdu, nad touto „problematikou“ jsem začal uvažovat až při psaní článku, který právě čtete. Tím, jak jsem bezvýhradně přijal Ježíše, mě totiž ani nenapadlo přemýšlet o zaslouženosti křesťanských darů. Věděl jsem totiž, že jsou de facto principem naší víry. Bez Ježíšovy vykupitelské oběti a zmrtvýchvstání, díky čemuž jsme dostali milost a zaslíbení věčného života, by křesťanství nebylo křesťanstvím, ale něčím… nevím čím.
Ty dary už jsou zaplacené. Jak byste se za ně chtěli revanšovat? K Božímu daru nejde nic přidat. Co chcete darovat Bohu? Co chcete přidat k dokonalosti? Pán Bůh stvořil tento svět, stvořil člověka, je svrchovaný, má dnešními slovy všechno pod svou kontrolou. V osobě Ježíše nám dal nekonečnou lásku, milosrdenství a věčný život. Čím byste tedy chtěli Bohu přispět? Myslíte si, že mu snad chybí něco, co by mohl potřebovat?
Takže žádné oplácení daru jiným darem. Zapomeňte na to, že pokud je něco zadarmo, je to přinejmenším podezřelé. Pán Bůh rozdává své dary plnými hrstmi, a stačí si jen, abyste je přijali. Přijetí Božích darů je totiž to nejlepší, co můžete udělat. Ano, měli bychom, možná spíše musíme Bohu vyjadřovat za jeho dary svou vděčnost. Jak? Svým dobrým křesťanským životem, následujícím Ježíše Krista. To je jediné, co náš Pán očekává. A také úctu a oddanost, a nebojím se napsat, také trochu bohabojnosti, ta ještě nikomu neuškodila.
Tak ať se nám to všem daří co nejlépe!