Textová verze.
(Podcast můžete poslouchat zde)
Petr Lindner | 18. 11. 2025
Nevěřím, že byste neznali tzv. hymnus o lásce, popsaný ve 13. kapitole Prvního listu Korintským. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (1Kor 13,1 /ČEP/) … Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. (1Kor 13,4 /ČEP/) A tak dále, však to znáte sami. Kolik třeba jen svatebčanů tyto verše slyšelo… Jenže apoštol Pavel, autor tohoto hymnu o lásce, má v Bibli silného konkurenta. S možná ještě větší hloubkou totiž ve svém první listu píše o lásce evangelista Jan.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Janovy dopisy jsou v porovnání s Pavlovými epištolami jen krátkými epizodami Nového zákona. Druhý a třetí list, obsahující pouhou jednu kapitolu, by se pak s nadsázkou dal místo dopisu nazvat jen koresponďákem :-) Délka textu však není měřítkem jeho hodnoty – rozhodující je obsah. A ten, jak to Jan mistrně dokazuje, uchvacuje svou hloubkou a, řeknu-li to poněkud stroze, teologickou výpovědí. Ale to už trochu předjímám.
Hned na začátku prvního Janova dopisu si čtenáři Bible možná všimnou malé zvláštnosti – chybí oslovení adresátů listu tak, jak to typicky ve svých dopisech dělá apoštol Pavel. A jak to ostatně obvykle činí většina lidí, píšící někomu dopis. Nebo dnes spíš e-mail.
První Janova epištola začíná těmito slovy:
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.
1J 1,1–4 (ČEP)
Autor tří dopisů, Janova evangelia a knihy Zjevení (podle Jana) pobýval podle historických pramenů na konci svého života v Efezu v dnešním Turecku, a své dopisy pravděpodobně psal křesťanům v okolních sborech Malé Asie. Chybějící oslovení konkrétní osoby naznačuje, že zkrátka svůj první dopis psal jako obecný list, možná dokonce jako kázání nebo teologické pojednání, které mělo kolovat mezi mnoha křesťany. Něco jako „přečti a pošli to dál“.
Kromě scházejícího oslovení vás možná zaujme také druhá zvláštnost. Zatímco druhý a třetí list Janův autor píše v první osobě jednotného čísla (a mají oslovení), svůj první dopis Jan píše v množném čísle. Důvodů může být více. I v současnosti používá spousta autorů množné číslo snad proto, aby dali textu větší váhu. Nicméně v případě první Janovy epištoly, myslím, není mnoho prostoru k pochybám o tom, že plurál zde autor používá jakožto jakýsi mluvčí Ježíšových apoštolů, k nimž od počátku patřil. Jak můžete číst ve všech třech synoptických evangeliích, Ježíš na břehu Galilejského jezera nejprve povolal do služby Šimona Petra a jeho bratra Ondřeje, aby vzápětí z další bratrské dvojice rybářů, Jakuba Zebedeova a – našeho – Jana učinil taktéž „lovce lidí“, jak je nazývá píše Lukáš ve svém evangeliu.
Začíná-li první Janův list slovy, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly…, je to prohlášení svědků Ježíše, protože ono Slovo života není nic jiného a nikdo jiný než právě Ježíš Kristus. Jan tedy píše za lidi, kteří Ježíše skutečně fyzicky poznali a trávili s ním nějaký čas jeho pozemské služby. Píše za svědky a zvěstovatele: Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám… Navíc ale dodává: …abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Janův dopis je tedy kromě svědectví a zvěstování také pozváním do společenství Ježíšovy církve.
No a v rámci úvodního seznámení s První Janovou epištolou si všimněte také výrazné literární podobnosti s úvodem Janova evangelia. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1 /ČEP/) Tak začíná čtvrté čili Janovo evangelium. Pro porovnání znovu zopakuji úvodní verš Prvního Janova listu: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/) Myslím, že o shodě v autorství se skoro ani nedá pochybovat. Biblisté nejsou v jednotě pouze v otázce datování Janových listů a evangelia. Dříve se předpokládalo, že Janovo evangelium vzniklo jako první a teprve po něm jeho tři listy, v současnosti se však prosazuje i opačné pořadí s tím, že jako první byl sepsaný druhý a třetí dopis, poté první list Janův a teprve po něm evangelium. Nicméně na hloubce výpovědi všech Janových děl to nic nemění, tudíž se můžeme obrátit k předmětu tohoto dílu podcastu, lásce podle Jana.
Janův krátký opus o lásce má své první tóny už ve třetí kapitole, ale zde je spíše charakteru upozornění nebo napomínání svých souvěrců. Ještě i začátek kapitoly čtvrté se nese v mentorském duchu varování před falešnými proroky. Od 7. verše však můžeme číst nádherný, typicky janovský text. Citaci rozdělím na dvě části – nejprve 7. až 13. verš:
Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
1J 4,7–13 (ČEP)
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.
Nezaměnitelný Janův literární styl je tentokrát skoro až matematicky přesný. Přináší jasná sdělení, jimž nepřipouští žádné pochybnosti:
Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.
V dalším verši přichází jediné takříkajíc zdůvodnění Boží lásky s eschatologickým přesahem:
V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
Život zde na zemi a život věčný, alespoň tak si já tento verš vykládám. Ovšem hned následující slova nás z nebe vrací zpátky na zem:
V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
To je ale divný verš! :-) Všichni hledají Boha, shánějí se po jeho lásce, a přitom on byl první, kdo miloval – a stále miluje – člověka. A taky ho hledá, nebo přesněji spíše na něj trpělivě čeká. Na ty, kteří ještě z jakéhokoliv důvodu nepřijali jím nabízenou lásku.
Jan tím také, trochu pod čarou, připomíná nepodmíněnost Boží lásky. Nemusíme si ji zasloužit, vymodlit, odpracovat, koupit. Ale… měli bychom, a v některých českých překladech najdete i slovo muset, nebo jsme povinni tuto lásku předávat dál.
Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme (nebo musíme, případně jsme povinni se) navzájem milovat.
Mimochodem, v řečtině je zde slovo ὀφείλομεν [ofeilomen], které skutečně může znamenat jak měli bychom, tak i musíme, a dokonce vyjadřuje i dluh nebo stav zadluženosti. Mohli bychom tak říct, že se musíme vzájemně milovat, jelikož to Bohu za jeho lásku dlužíme. Jenže to by popíralo premisu nepodmíněné Boží lásky, jak jsem o ní před okamžikem mluvil. Proto si myslím, že v Českém ekumenickém překladu nebo třeba také v Bibli kralické či v Českém studijním překladu použité slovní spojení máme se navzájem milovat, je správnější, nežli musíme…, které používá například Bible21, Studijní překlad Miloše Pavlíka, nebo překlad Nového zákona Františka Žilky. I když… zrovna Bible kralická sice uvádí text i myť máme jedni druhé milovati, nicméně v poznámkovém aparátu k Šestidílce je u slova máme poznámka povinní jsme. Tak si vyberte :-)
Každopádně závěr první části Janova opusu o lásce je typicky janovský:
Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.
Kruh se uzavřel. Vrátíme-li se až ke stvoření, pak je naprosto zřejmé, že Bůh stvořil člověka z lásky a k lásce. V dějinách lidstva se však cosi pokazilo a znovu to byl Bůh, který měl ve svém srdci lásku. V Pánu Ježíši položil svůj život za nás… a navrch nám daroval věčný život. Ježíšovým zmrtvýchvstáním započalo Boží království už zde na zemi. Říkám to v tomto podcastu už poněkolikáté, ale musím se znovu opakovat: Tohle není lidský konstrukt. Toto dokáže jenom Bůh.
Nyní si pojďme přečíst druhou část pojednání o lásce ze 4. kapitoly Prvního listu Jana. Verše 14 až 21:
A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
1J 4,14–21 (ČEP)
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.
Jan zde zčásti opakuje to, co již bylo řečeno v první citaci, nicméně hned druhý verš tohoto čtení, ve skutečnosti tedy 15. verš 4. kapitoly, přináší ve smyslu této části dopisu takříkajíc novou informaci: Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Zkrátka sola fide čili pouze vírou – jak říkáme my protestanti. Jan je obecně silně christologický čili „prokristovský“, což je samozřejmě jen dobře. Chtělo se mi napsat, že Ježíš je jádrem křesťanství, ale to by bylo slabé tvrzení. Ježíš jednoduše je křesťanství. A křesťanství je Ježíš. Jak se zdá, už jsem si osvojil Janovu dikci :-) Ale vážně a opět lehce matematicky pár rovnítek:
Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.
Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.
Poté se dozvídáme možná překvapivé sdělení, a totiž, že protikladem lásky je strach. A kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Není to trochu divné? Není, čteme-li tento verš v kontextu s veršem předcházejícím:
V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
Jan píše o posledním soudu a strachem myslí právě obavy z něj. Kraličtí to v Šestidílce krásnou staročeštinou vysvětlují takto:
Kdož koli pravou lásku k Bohu i k svým bližním má, takový nic se posledního soudu jako někdy Kain, Saul a Jidáš, neleká: nýbrž jist jsa tím, že jest učiněn skrze víru synem Božím, a tak života věčného dědicem, s potěšením jeho očekává.
Zdroj: Bible kralická šestidílná, kompletní vydání s původními poznámkami | Vydala Česká biblická společnost, 2014
Dobře, to je naprosto srozumitelné vysvětlení. Ale přesto si i tak můžeme položit otázku: Je Boží láska lékem na strach i takříkajíc obecně? Pro odpověď můžeme jít například do závěru Listu Filipským. V šestém a sedmém verši poslední kapitoly zde apoštol Pavel píše:
Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Fp 4,6–7 (ČEP)
Mohli bychom nahradit slovo pokoj slovem láska? Osobně s tím nemám nejmenší problém. A láska Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Vrátíme-li se k samému závěru 4. kapitoly Janova prvního listu, pak zde ještě čteme zajímavé a chce se mi říct až šalomounské přirovnání, které leckomu dokáže pěkně zamotat hlavu. Jan nejprve parafrázuje to, co už jinými slovy napsal v první části: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Vzápětí ale pokračuje takto:
Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.
Tři zápory ve druhé větě jsou na mě už trochu moc, přiznám se. Ale jako celek Janovo sdělení chápu, alespoň myslím, vcelku jasně. Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Pán Bůh si přeje lásku opětovanou. Ale protože samotnému Bohu nemáme co přidat, ba naopak on nás vybízí brát si od něj plnými hrstmi, máme, nebo možná musíme, milovat své bratry. Sestry tedy nevyjímaje, protože si myslím, že pojem bratr se v náboženském textu dá považovat za generické maskulinum :-)
Možná si říkáte, proč jsem takhle před koncem roku zase po nějaké době vytáhl ze šuplíku téma lásky. Vždycky se snažím pracovat na námětu, který mě zrovna nějakým způsobem oslovuje. Jak mě tedy takhle před koncem roku oslovuje téma Boží a lidské lásky? Jednoduše mám neodbytný a bohužel už déletrvající pocit, jako by se mezi lidmi láska nějak ztrácela. Nebo možná spíš umenšovala. Nezřídka cítím chlad a nemyslím tím počasí. Nezájem o druhé lidi. Obracení se jenom na sebe…
Ani nevíte, jak rád bych se mýlil a taky doufám, že se aspoň trochu opravdu pletu. Že je to jenom můj pocit, způsobený právě třeba sychravým podzimem. Ale i tak jsem připravil tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, který právě končí. Tak snad se vám líbil…
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.