Textová verze epizody podcastu 120 | Amen
Petr Lindner | 14. 5. 2025
A bude se mnou amen!, říkáme občas v situacích, kdy nám hrozí nějaké nebezpečí. I kdyby vy sami jste nikdy nic takového neřekli, určitě jste už podobné slovní spojení slyšeli. Zcela běžně, nebo spíš možná mimoděk, tak používáme – případně slýcháme – slovo amen. Slovo. Je to jenom slovo, můžete si říct. Na druhou stranu myslím, že mnozí lidé ve slově amen vnímají… řeknu to trochu neobratně – jakousi svatost. Jaký je vlastně skutečný význam slova amen a co přesně znamená?
K poslechu epizody podcastu Biblická jména a úsloví s prozatím nejkratším názvem vás zve Petr Lindner.
Zůstaňme ještě chvíli u příkladu slova amen v běžném jazyku. Řekne-li někdo: A bude se mnou amen, nebo Bude s tebou amen, je to špatně? Je to snad hereze čili použití v rozporu s křesťanskou dogmatikou? Protože, a to si řekněme na rovinu, slovo amen je jednoduše echt křesťanský nebo přesněji židovsko-křesťanský pojem.
Po pravdě, na první pohled to trochu nekřesťansky vypadá. Nicméně každé slovní spojení, každý výraz, úsloví, se odněkud vzalo. Nevzniklo jen tak, náhodným tvořením slov. Zkusme proto zjistit, kde může vězet původ využití slova amen ve smyslu, bude se mnou, nebo s někým jiným, jednoduše konec. Jak je mým zvykem, v takových chvílích otevírám Bibli. A pátrání bude rychlé, protože na naše otázky nám, alespoň podle mého názoru, odpoví hned první výskyt slova amen v Bibli.
Víte, kolik stran musíte nalistovat, než dojdete k prvnímu amen? Na takovou otázku se samozřejmě nedá odpovědět, protože každá Bible je jinak vysazená a vytištěná. Takže jinak: První výskyt slova amen je v 5. kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy, tedy v knize Numeri. V celých třech knihách pentateuchu, nebo chcete-li Tóry, jak Židé nazývají prvních pět knih Bible, a navrch ještě v dalších čtyřech kapitolách knihy čtvrté, ani jednou nezazní slovo amen. Wikipedie knihu Numeri velmi trefně charakterizuje jako: soubor příběhů, právních ustanovení a kronikářských záznamů. A zrovna 5. kapitola představuje starověký zákoník naprosto jasně. Český ekumenický překlad Bible ji uvádí titulkem Různá ustanovení a před druhou část vkládá podnadpis Řád pro osvědčení neviny – Boží soud nad ženou nařčenou z nevěry. Přečtu verše 11 až 22:
Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi:
Nu 5:11–22 (ČEP)
„Mluv k Izraelcům a řekni jim: Kdyby se žena některého muže dostala na scestí a zpronevěřila se mu a někdo se s ní tělesně stýkal, třebaže to zůstane skryto jejímu muži a ona se neprozradí, poskvrnila se, i když proti sobě nemá svědka a nebyla přistižena.
Když se muže zmocní žárlivost a bude žárlit na svou ženu, která se poskvrnila, anebo se ho zmocní žárlivost a bude žárlit na svou ženu, která se neposkvrnila, přivede svou ženu ke knězi a přinese za ni jako oběť desetinu éfy ječné mouky, ale nepoleje ji olejem ani na ni nedá kadidlo, neboť to je obětní dar žárlivosti, připomínkový obětní dar, který má připomenout vinu.
Kněz ženu přivede a postaví ji před Hospodina. Pak vezme kněz do hliněné nádoby svatou vodu, nabere trochu prachu z podlahy v příbytku a dá jej do vody. Potom kněz postaví ženu s rozpuštěnými vlasy před Hospodina a dá jí do rukou připomínkový obětní dar, to je obětní dar žárlivosti. Kněz bude mít v ruce hořkou vodu prokletí a bude zapřísahat ženu slovy: ‚Jestliže se s tebou nikdo nestýkal a ty ses nedostala na scestí a neposkvrnila ses před svým mužem, buď nedotčena touto hořkou vodou prokletí. Ale jestliže ses dostala na scestí a byla svému muži nevěrná a poskvrnila se tím, že se s tebou stýkal někdo jiný kromě tvého muže…,‘ tu kněz zapřisáhne ženu přísežnou kletbou a řekne jí: ‚Ať s tebou Hospodin naloží uprostřed tvého lidu podle přísežné kletby! Hospodin ať způsobí, aby tvůj klín potratil a břicho ti nadulo. Ať tato voda prokletí vnikne do tvých útrob, aby ti břicho nadulo a tvůj klín potratil.‘
Žena odpoví: ‚Amen, amen.‘“
Tak. A se ženou, která byla svému muži nevěrná, byl amen… O něco dál, v osmadvacátém verši se ale píše: Jestliže se však žena neposkvrnila, nýbrž je čistá, bude podezření zproštěna a bude mít potomky. (Nu 5,28 /ČEP/) Tudíž spravedlnosti bylo učiněno zadost. Nicméně za touto větou už žádný amen nezaznívá. Máme proto důvod se domnívat, že ono zdvojnásobené amen zde skutečně znamená, vyřčeno slovy nevěrné ženy: Bude se mnou konec. Užití v běžném současném jazyku zde tedy jaksi nachází biblickou oporu.
Zároveň však v onom dvojím amen nevěrné ženy můžeme cítit i další význam – opět běžně vnímaný v dnešní komunikaci. Slovy Amen, amen jakoby zároveň řekla něco ve smyslu: Tak to je a bude, diskuze je ukončena. Řečeno cimrmanovským jazykem: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem. Nebo indiánským howgh – domluvil jsem, jak ho známe z Mayovek. Ale pozor: Podle časopisu Tramp, howgh není slovo, nýbrž pouze zvuk, který napodobuje výkřik medvěda grizzlyho. Cituji:
Indiáni a po jejich vzoru i trappeři jej připojovali jako zdůraznění. Nikoliv tedy jen k ukončení řeči, jak nám to prezentuje K. May. Znamená tedy nikoliv domluvil jsem, nýbrž zdůrazňuji, či potvrzuji nebo prostě „na tomto trvám“.
Zdroj: Trempoviny 52
Nemusíte mi to věřit, ale vážně nebylo mým záměrem, dostat se od Bible k indiánskému kmeni Lakotů ze siouxského národa, a už vůbec se tak nestalo proto, že bych snad tento díl chtěl udělat zajímavější nebo nedejbože trochu bulvárnější. Jak jste asi poznali, tohle není můj styl. Přemýšlení o významu slova amen mě sem navedlo jaksi samovolně. A jsem tomu rád, protože ono indiánské zdůrazňuji, či potvrzuji nebo na tomto trvám, má totiž se slovem amen mnoho společného.
První výskyt slova amen ve Starém zákoně prozrazuje jeho hebrejský původ [אָמֵן]. Že toto slovo přešlo i do křesťanství, to dobře víme. Zajímavou informací ale je, že ve formě ámín [امين] se používá také v islámu. Na Wikipedii se proto můžete dočíst: Slovo amen je jedním ze svědků společné semitské náboženské tradice spojující tři velká světová monoteistická náboženství. (Zdroj: Wikipedie)
V hebrejštině je amen slovo odvozené od kořene ‚(a)-m-n [א–מ–ן], jehož základním významem je věrnost, pravdivost, spolehlivost. Biblické užití dosvědčuje, že se amen používalo jako slavnostní potvrzení toho, co bylo (popř. bude v následujícím okamžiku) vysloveno. Tolik Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI.
S ním víceméně souzní také Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena, v němž se u hesla amen mimo jiné píše:
Slovo amen je odvozeno od kořene, který zahrnuje myšlenku pevnosti, skutečnosti a z něhož vznikly výrazy různé a důležité: přežít, věřit, pevnost, věrnost, jistota, víra a možná též mamon.
Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník
Amen tedy znamená: pravdivý, opravdu, určitě, určitý; někdy prostě odpovídá slovu „ano“ (viz 2Kor 1,20). Do řečtiny bylo přeloženo výrazem „staň se“, který ztratil odstín pevnosti a pravdy, jenž je pro hebrejský tvar charakteristický, a nakonec vyjadřuje namnoze jen jakési přání.
Ale užití slova „amen“ ve SZ opravňuje k tvrzení, že jeho význam je širší: slouží k potvrzení a podepření toho, co bylo právě řečeno. Když je posluchač vysloví, ztotožňuje se s tím, co slyšel, souhlasí s tím, uznává to za své, je připraven se tomu podrobit.
Přiznám se, že Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena mám moc rád. Už jen proto, že není tak suše akademický jako například před tím citovaný Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI. Aniž bych tedy chtěl jakkoliv zpochybňovat jeho význam. Naopak, je výborný.
Ale zpátky k Von Allmenovi. V předchozí citaci zaznělo hned několik důležitých informací. Začnu tak nějak od prostředka větou: Do řečtiny bylo přeloženo výrazem „staň se“, který ztratil odstín pevnosti a pravdy, jenž je pro hebrejský tvar charakteristický, a nakonec vyjadřuje namnoze jen jakési přání. Osobně se domnívám, že překlad nebo spíše parafráze „staň se“ sice se slovem amen má „cosi“ společného, ale její vyznění je řekněme poněkud vágní. Z mého pohledu se nachází někde na chvostu možných významů slova amen.
Na začátku citace také zaznělo, že někdy prostě odpovídá slovu „ano“. Autor se zde odkazuje na 20. verš 1. kapitoly Druhého listu Korintským. Pojďme si ho poslechnout spolu se dvěma verši, které mu předcházejí. Druhá Korintským, 1. kapitola, 18. až 20. verš:
„Bůh je svědek, že mé slovo k vám není zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘! Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my – já a Silvanus a Timoteus – nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm jest jasné ‚Ano‘! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží.“
2Kor 1,18–20 (ČEP)
Apoštol Pavel zdůrazňuje lidem v Korintském sboru své jednoznačné ano Ježíši Kristu, skrze něhož zní i naše Amen k slávě Boží. To jsou úžasná slova! Já bych si v tomto případě dovolil mírně upravit tvrzení v Allmenově Biblickém slovníku, respektive spojil bych jeho myšlenku paralely amen ke slovu ano se závěrečnou větou o tom, že člověk, který amen vysloví, se ztotožňuje s tím, co slyšel (nebo také sám řekl), souhlasí s tím a uznává to za své. Jinými slovy, neříká: Konec debaty, všechno už bylo řečeno, můžeme jít domů. Slovem amen vyjadřuje svůj souhlas a přijetí. Říká: Ano, tomu rozumím, to se mi líbí, s tím souzním, takhle to chci a také podle toho chci žít. Amen je třemi slovy přitakání Pánu Bohu. Leo Pavlát, novinář, spisovatel, diplomat, a první ředitel Židovského muzea v Praze říká, že amen může také znamenat: „Odvolávám se na toho, jemuž důvěřuji.“ (Zdroj: ČRo) Možná bych k jeho slovům ještě jedno doplnil: Odvolávám a spoléhám se na toho, jemuž důvěřuji.
Čtenáři Bible vědí, že slovo amen nestojí vždy jen na konci nějakého prohlášení, nýbrž Ježíš Kristus jím často začíná svou řeč. Co to znamená v takových případech? Nechme ještě jednou promluvit Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena:
V NZ si slovo „amen“ zachovává svůj původní smysl pravdy, pravdivosti. Vyjadřuje jistotu církve, která s důvěrou odpovídá na zaslíbení svého Pána. Jak říká jeden vykladač, „ano“ církve je ozvěnou božího „ano“, které není nikdo jiný než Ježíš Kristus, kterého Zjevení označuje jako věrného svědka, Amen, opravdové amen, amen absolutní, narážeje zřejmě na tvrzení SZ (sr. Zj 3,14; Iz 65,16).
Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník
V tomto směru je třeba chápat výraz „Amen, pravím vám“, který zahajuje mnoho Kristových řečí. Je to slavnostní formule (vyskytuje se 30× u Matouše a 25× u Jana, který ji zdvojuje), jíž přímo Ježíš Nazaretský ujišťuje o své mesiášské autoritě; představuje se jako ten, jenž mluví ve jménu a na místě božím, má právo tak činit, neboť jeho slovo je pravdivé a účinné jako Otcovo. Je právě tak závazné a vyžaduje odpověď. „Amen, amen, pravím vám…“ Zde promlouvá Vládce, Syn člověka, věrný a pravdivý vykladač božího myšlení.
Jakkoliv s citacemi, které v tomto podcastu uvádím, zpravidla bez výhrad souhlasím, v tomto případě bych si dovolil uvést na pravou míru jednu chybu Von Allmenova slovníku. Údaj o třiceti výskytech u Matouše a pětadvaceti v Janově evangeliu bohužel není správný. Slovní spojení Amen, pravím vám se nachází také v Markově evangeliu a několikrát jej najdete i v Evangeliu podle Lukáše. Ano, u Jana je slovo amen zdvojené. Ježíš zde, konkrétně v Českém ekumenickém překladu dvacetkrát, říká Amen, amen, pravím vám a jednou pak Amen, amen, pravím, pravím tobě. Zajímavé navíc je, že takto začíná Ježíš svou řeč v těch částech Jana, které jaksi nemají, abych tak řekl, synoptický protějšek v ostatních evangeliích – vyskytují se pouze v Janově evangeliu. Tedy s jedinou výjimkou, jíž je 21. verš 13. kapitoly, v němž Ježíš před poslední Večeří Páně říká: Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí. Tato slova, byť jen s jedním amen, jak asi sami víte, najdete také v Matoušově a Markově evangeliu.
Každopádně, začne-li Ježíš mluvit slovy Amen, amen, pravím vám, měli bychom ještě více zpozornět. Kristus nám připomíná svou, slovy Biblického slovníku, mesiášskou autoritu… jako ten, jenž mluví ve jménu a na místě božím, má právo tak činit, neboť jeho slovo je pravdivé a účinné jako Otcovo.
Možná jste si v předchozí citaci všimli nenápadné, ale zajímavé věty, která následuje: Je právě tak závazné a vyžaduje odpověď. Co tím chtěl autor slovníkového hesla amen říci? Přesně to, co všichni naprosto samozřejmě děláme na bohoslužbách a jiných církevních shromážděních. Odpovídáme. Slovem amen. Tím jsem chtěl jednak říct, že amen je běžnou součástí křesťanské liturgie, ale to samozřejmě všichni víme. Nedovedu si představit, že bychom odříkali Otčenáš a na konci nevyslovili amen. V katechetických materiálech ČCE se mimo jiné píše:
Amen je vlastně také jistý typ uzavření smlouvy, pečeť, razítko, „ruku na to“, podpis – člověka, který ho vyslovuje, to zavazuje, vstupuje do smlouvy s Bohem.
Zdroj: Katecheze ČCE
A Martin Luther podle stejného materiálu říká:
Moc naší modlitby ale záleží na tom, abychom se k ní naučili také připojovat: Amen. A to ovšem znamená nepochybovat o tom, že Bůh modlitbu zcela jistě vyslyšel a že ji naplní.
Wilhelm Marstrand: Jidášův polibek (po r. 1860) | Zdroj: Wikimedia Commons
„Amen“ není nic jiného než výraz nepochybující víry, která se nemodlí nazdařbůh, zda snad náhodou nedosáhne nějakého cíle, ale která ví, že Bůh, jenž nelže, zaslíbil přivést modlitbu k cíli.
Na konci předchozí části této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsme volně přešli k zjištění, že slovo amen je, nebo by mělo být, stejně tak běžnou součástí osobní zbožnosti. Sám to považuji za možná ještě důležitější než více či méně hlasité sborové amen ve shromáždění věřících. Řeknu-li totiž své vlastní amen po své vlastní modlitbě, a skutečně jej beru jako přitakání Bohu a odvolání a spoléhání se na toho, jemuž důvěřuji, musím být nutně upřímný a pravdivý sám k sobě. A to není vždy snadné, a někdy to může i bolet.
Desatero říká, že nemáme brát jméno Boží, s prominutím, do huby nadarmo. Myslím si, že totéž platí také pro slovo amen. Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl: Mnozí lidé ve slově amen vnímají jakousi svatost. A co když v něm opravdu je? V té nejčistší koncentraci.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.