Textová verze epizody podcastu 119 | Proč já bych se měl na někoho koukat shora…
Petr Lindner | 30. 4. 2025
Kdybyste se mě zeptali, jak vybírám témata jednotlivých dílů tohoto podcastu, odpověď by nebyla úplně jednoznačná. Mám jistý „ediční plán“, přesněji seznam možných námětů, který průběžně aktualizuji a čerpám z něj. Mnohé epizody ale přišly na svět při nějakém duševním či duchovním rozpoložení, nebo díky konkrétní situaci, kterou jsem prožil. Platí to i pro díl, který jste právě začali poslouchat. Napsal a namluvil jsem jej kvůli pouhé jedné krátké větě, kterou pronesl můj kamarád Honza Jirkovský.
Po delší, ne úplně dobrovolné odmlce, vás opět zdraví a příjemný poslech přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.
Honza je reportážní a dokumentární fotograf. Výborný reportážní a dokumentární fotograf! A protože v našem Červeném kostele v Brně v podstatě permanentně visí nějaká, velmi často fotografická výstava, napadlo mě, že by zde Honza mohl ukázat svůj dokumentární soubor fotografií z vězení. Tedy… začalo to u naší sestry farářky Ivy, která mě požádala, jestli bych nezkusil domluvit novou fotografickou výstavu. Nicméně Honzův dokument s názvem Ploty byl tím prvním, který mi přišel na mysl. Marek Orko Vácha říká, že kostel je místo pro hříšníky. Fotografie lidí, kteří žijí v českých věznicích, by zde tedy měly být na tom nejlepším místě.
Shodou okolností asi týden před tím, než jsem si začal připravovat úvodní slovo na vernisáž, vyšel nový díl podcastu Schůzky Tomáše Berana. Tomáš si do svého pořadu zve hosty, kteří se nějakým způsobem pohybují kolem fotografie, a právě Honza Jirkovský měl tu čest sedět na židli zpovídaného v tomto, dlužno dodat, že stém, dílu Schůzek Tomáše Berana. Skoro dvouhodinový rozhovor jsem si moc rád poslechl, abych se k němu druhý den vrátil a… začal si dělat poznámky. Protože spousta toho, co zde bylo řečeno, se zkrátka dalo použít ve zmíněném úvodním slovu na vernisáži Honzovy výstavy.
Jedna věta mi však uvízla v hlavě mnohem silněji než ostatní slova. Když se Tomáš zeptal, jaké vlastnosti by měl mít dobrý dokumentární fotograf, Honza bez zaváhání odpověděl: Pokoru, empatii, píli a trpělivost. Po malé chvíli, kdy se oba pánové bavili o první zmíněné vlastnosti čili o pokoře, Honza řekl onu větu, která mi tak dlouho ležela v hlavě, až jsem se o ní rozhodl natočit tento díl podcastu: „Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi?“
Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi? Existuje spousta výkladů nebo definic pokory, Honza jí však přidal až eschatologický rozměr. Jinými slovy: vztáhl pokoru ke konečnosti nebo spíše dočasnosti lidského bytí v tomto životě, aby slovy, když jsem pořád ještě na zemi, naznačil, že někdy to možná bude jinak. Ale vraťme se k samotné pokoře. Možná se ptáte: Proč už zase téma pokora? Když jsem se jí vcelku obšírně věnoval ve 106. dílu tohoto podcastu s názvem Kdo se povyšuje, bude ponížen. To je sice pravda, ale protože pokoru považuji za jednu z nejdůležitějších vlastností člověka, snad se na mě nebudete zlobit, když se jí budu věnovat znovu. Ona je totiž zároveň, alespoň z mého pohledu, vlastností také možná nejvzácnější. Nikoliv kvůli svému významu, nýbrž – a v tomto bych se velmi rád pletl – pro její malý výskyt mezi lidmi. Honzova slova si proto vykládám tak, že dokud žijeme tento život na Zemi, měli bychom se snažit být pokorní. Poněkud stroze až cynicky řečeno jednoduše proto, abychom to tady spolu vydrželi. Až budeme s Ježíšem, nejspíš to už nebudeme potřebovat – protože v nebeském království bude pokora vlastností naprosto samozřejmou.
Ve zmíněné epizodě Kdo se povyšuje, bude ponížen jsem vyslovil vlastní krátkou charakteristiku pokory, podle níž tato vlastnost představuje odhlédnutí od sebe sama. Opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí. V tomto dílu bych si ke své definici dovolil přidat ještě pár slov: …a přihlédnutí k Bohu. Ještě jednou tedy celé: Pokoru si představuji jako Odhlédnutí od sebe sama, opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí, a přihlédnutí k Bohu. To říkám s vědomím, že se nepotřebuji srovnávat s ostatními lidmi, nechci se před nimi povyšovat, ale ani se od nich nechat ponižovat. Mým jediným… (a teď to řeknu trochu nepěkně, protože mě jiné slovo nenapadá) mým jediným etalonem je Ježíš Kristus. Po pravdě – to, co jsem právě řekl, mělo být spíše vysloveno v podmiňovacím způsobu: Neměl bych mít potřebu srovnávat se s ostatními lidmi, neměl bych se nad ně povyšovat, ale ani se od nich neměl nechat ponižovat. Protože pokora… je vzácná vlastnost.
Bible o pokoře rozhodně nemlčí, nicméně chápání nebo využívání tohoto pojmu se v jejích jednotlivých částech někdy až výrazně liší. Starý zákon chápe pokoru trochu jinak než Nový, a i v něm lze nalézt rozdíly. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI ke starozákonní pokoře píše:
To, co sz. pojem pokory odlišuje od našeho, je zřetelné spojení s objektivní situací utištění, strádání, nedostatku nebo přinejmenším odstupu od vnější moci. Nejstarší, základní pozicí pokorného je jeho negativní privilegovanost, diskriminace, nedostatek majetku a vlivu – pokoření. Takový člověk byl izraelským právem zvlášť chráněn, ale základ toho, že z „pokořeného“ se stává „pokorným“ je jistota hebrejské víry, že Bůh se takových lidí zastává a nedolehne na ně jeho soud (1S 1,11nn; Ž 136,23; Iz 66,2b aj.). Šlo nejen o jejich sociální ochranu ale i o to, že negativní zkušenost byla zkouškou jejich víry a příležitostí k zrodu důvěry v Boha. Pokorný je ten, který nemohl, než spolehnout se na Boha.
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
Encyklopedický biblický slovník dále dodává, že vztah mezi chudobou a pokorou můžeme sledovat i v nejstarší vrstvě Nového zákona. Jako příklady uvádí blahoslavenství chudých v Lukáši 6,20, kdy Ježíš říká: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží, nebo také třeba slovy z Matouše 5,5: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Následně se ale dozvídáme, že se v Novém zákoně do souvislosti s pokorou dostává eschatologický příslib. Doslova se zde píše: Konkrétním pozadím pokory je i tu jistota eschatologického odstranění všech rozdílů (L 3,4–6 /sloveso tapeinó ve v. 5/). (Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI)
O čem pojednává čtvrtý až šestý verš 3. kapitoly Evangelia podle Lukáše? Začíná zde příběh služby Jana Křtitele a uslyšíme známá slova. Přečtu je už od verše třetího:
I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘“
L 3,3–6 (ČEP)
Dále se v Encyklopedickém biblickém slovníku ETF CUNI píše, že vzorem pokory je podle hymnu ve Fp 2,6-11 Ježíš Kristus sám. I kdybych s ničím, co tento slovník o pokoře uvádí, nesouhlasil (jakože tomu tak samozřejmě není), tak pod tato slova se velmi rád podepíšu. Byť jsem je nenapsal, protože slovníkové heslo Pokora, pokorný, sepsal vynikající teolog – a teď si na to sedněte – Petr Pokorný :-) Mimochodem, příjmení Pokorný či Pokorná, je u nás velmi rozšířené. Web Naše jména.cz uvádí výskyt 10 723 mužů příjmením Pokorný, a ještě o pár stovek více, těsně přes 11 tisíc žen, které se představují jako Pokorná s velkým P. Ale o tom máte jistě i vy nějaké ponětí. Nevěřím, že byste mezi svými přáteli a známými někoho s příjmením Pokorný nebo Pokorná nenašli.
Pojďme však zpátky ke zmíněnému hymnu ve druhé kapitole Listu Filipským. Pavel Pokorný píše o verších šest až jedenáct, já bych si k nim dovolil přidat i pět veršů jim předcházejích. Nyní tedy přečtu první až jedenáctý verš 2. kapitoly Listu Filipským:
Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Fp 2,1–11 (ČEP)
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk, aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.
V tomto podcastu po čteních z Bible občas říkám, že k těmto citacím nemám co dodat. Dnes udělám výjimku, jedno slovo přece jenom dodám: Amen!
Už několikrát v tomto povídání zaznělo slovo eschatologie, je tedy na čase krátce vysvětlit, co znamená. Pojem eschatologie pochází z řeckých slov έσχατος [eschatos] – poslední a λόγος [logos] – slovo, nauka. Tedy nauka o posledních věcech. I když možná by bylo lepší eschatologii nazývat spíše představami o posledních věcech člověka a konci dějin světa, jak ho známe. Protože, jak Wikipedie cituje z knihy Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení Neila Gillmana:
„Veškeré eschatologie jsou imaginativní konstrukce“, a sice především proto, že se zabývají událostmi, které nelze ověřit (respektive nelze je ověřit běžně chápanými způsoby). Kromě toho se eschatologie mnohdy zabývá něčím, co není ohraničeno časem a tím se vymyká běžné zkušenosti.
Zdroj: Wikipedie
V témže článku na Wikipedii se dočtete, že křesťanství vyznává lineární charakter dějin. To znamená, že dějiny nejsou ani cyklické, ani „bez začátku a bez konce“, ale že mají svůj počátek, směřují ke svému konci, mají svůj cíl a jsou vedeny Bohem. (Zdroj: Wikipedie)
S tím nemohu než souhlasit a mluvím o tom právě kvůli onomu eschatologickému přesahu, který cítím ve slovech svého kamaráda, fotografa Honzy Jirkovského, kvůli nimž tento díl podcastu vznikl: Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi?
Nechci generalizovat, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že konečnost svého bytí si člověk obvykle začíná uvědomovat teprve až s vyšším věkem, nebo ho k tomu bohužel třeba donutí nevyléčitelná nemoc či jiné okolnosti. Anebo… jde o člověka velmi pokorného, který si toto všechno uvědomuje jaksi přirozeně, aniž by na to každou chvíli myslel či si to musel připomínat. Nemůžu si vzpomenout kdo to byl, nicméně nějaký moudrý muž řekl, že Pokorný člověk svou pokoru nevnímá. Nepřemýšlí o ní, je zkrátka takový.
Pán Bůh nám sice pro tento život dal jistý vymezený čas, ale zároveň nám po našem pozemském putování zaslíbil věčný život. Nikde v Bibli se však nepíše, že onu dočasnost, ve které nyní pobýváme, máme promrhat v nadutosti, pýše, povyšování se na druhé a vyzdvihování svého velkého Já. Je to samozřejmě přesně naopak. Boží království sice ve své plné velikosti zažijeme až po druhém příchodu Ježíše, ovšem zároveň už v nějaké své řekněme light-verzi započalo po jeho zmrtvýchvstání.
Dovolte mi, prosím, ještě jednu citaci z Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI, tentokrát z hesla Eschatologie:
Eschatologický výhled se na konci prvního století odsunul do vzdálenější budoucnosti, nebo, a to je významné doplňující (nikoli alternativní) řešení, byla eschatologie do určité míry (ve zkušenosti víry) přesunuta do současnosti věřícího: Ježíš v podání Janova evangelia říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24).
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
Autoři této citace říkají jinými slovy totéž, co jsem já uvedl před chvílí. Království Boží už můžeme zažívat na tomto světě. Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.
Pomalu se blížíme ke konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Zde v citaci ze slovníkového hesla Pokora, pokorný, věnované starozákonnímu pojetí pokory, mimo jiné zaznělo:
Šlo nejen o jejich sociální ochranu ale i o to, že negativní zkušenost byla zkouškou jejich víry a příležitostí k zrodu důvěry v Boha.
Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI
Nechci tvrdit, že jediná cesta k pokoře vede skrz příkoří nebo jiné – jak říká Encyklopedický biblický slovník – negativní zkušenosti. Zároveň však, i z vlastní zkušenosti, musím dodat, že něco na tom je. Ostatně i Biblický slovník Adolfa Novotného u hesla Pokora, pokorně, pokorný mimo jiné uvádí:
Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu anebo s tímto poznáním nerozlučně souvisí [sr. L18,11–14].
Zdroj: Adolf Novotný, Biblický slovník
Verše z Lukášova evangelia, které Adolf Novotný doporučuje ke srovnání, jsou součástí Ježíšova podobenství O farizeovi a celníkovi. Pojďme si ho přečíst celé. Evangelium podle Lukáše, 18. kapitola, verše 9 až 14:
O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
L 18,9–14 (ČEP)
„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
A jsme zase u toho. Kdo se povyšuje, bude ponížen… Pokud jste ještě neposlouchali stejnojmennou 106. epizodu tohoto podcastu, doporučuji ji vašemu poslechu třeba po skončení tohoto dílu. Anebo si ji také můžete přečíst v doslovné textové verzi na webu Biblismy.cz.
Na úplný závěr chci jenom zopakovat, že cesta k pokoře – k té „pravé“ pokoře, o které člověk vlastně ani neví – skutečně nemusí nezbytně nutně vést přes pokoření se ve smyslu ponížení, potupení, nebo ve starozákonním chápání v duchu nedobrovolné chudoby, strádání, případně – jak se píše v Encyklopedickém biblickém slovníku – přinejmenším odstupu od vnější moci. Ano, nejrůznější negativní aspekty života mohou představovat jakési otevření očí na cestě k pokoře. Ale nemyslím si, že jsou takříkajíc povinné, jak by to snad mohlo vyplývat z citace z Biblického slovníku Adolfa Novotného.
A tak vám přeju, aby vaše odhlédnutí od sebe sama, opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí, a přihlédnutí k Bohu, probíhalo pokud možno bezbolestně a v radosti ze života, který nám Bůh Stvořitel daroval.
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.