Textová verze epizody podcastu 106 | Kdo se povyšuje, bude ponížen
Petr Lindner | 4. 9. 2024
Ježíšova slova Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, se v Novém zákoně, tedy v té takzvané křesťanské části Bible, nacházejí hned třikrát – dvakrát v Evangeliu podle Lukáše a jednou v Matoušovi. Před koncem minulého dílu tohoto podcastu jsem se o jednom výskytu v Lukášově evangeliu zmínil, a taky jsem řekl, že si toto úsloví nechám na samostatný díl. Abych si to nemusel pamatovat, šel jsem do toho raději hned, tudíž onen samostatný díl právě posloucháte.
Od mikrofonu vás zdraví, a příjemný poslech přeje Petr Lindner.
Logicky by teto díl měl začít citací nejen Ježíšovy věty o povýšení a ponížení, nýbrž uvedením do kontextu. Bez dalšího úvodu si proto poslechněme 7.–11. verš 14. kapitoly Evangelia podle Lukáše:
Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu.
L 14:7–11 (ČEP)
Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty.
Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Naší předmětnou větou však toto podobenství, v Českém ekumenickém překladu nazvané O hostinách, ještě nekončí. Ježíš navíc dodává – 12.–14. verš:
Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“
L 14:12–14 (ČEP)
Opět se, stejně jako v minulém dílu, ocitáme v prostředí společného stolování, které bylo, jak jsem řekl, v tehdejší době činností nebo událostí mnohem významnější než dnes. Ježíš své podobenství staví na dobové společenské hierarchii a v první části jednoduše nabádá ke skromnosti a pokoře. Necpi se tam, kde není tvé místo, mohl bys být odtamtud vykázaný, říká jinými slovy Ježíš. Může-li se první část zdát, řekněme až příliš málo duchovní, pak závěr všechno obrací k doslova zásadnímu křesťanskému poselství: Dobré skutky se nedělají s očekáváním, že se mi to někde vrátí. Konáš-li dobro, dělej to nezištně. Konej dobro pro samotné dobro…
To je úžasná, velkolepá myšlenka! Nebojím se říct, že jde o jednu ze zásadních křesťanských tezí. Ale… aniž bych chtěl být přehnaně pesimistický, netroufám si odhadnout, kolik lidí se jí ve svém životě skutečně řídí. Nebo spíš – kolik lidí ji ve svém životě naprosto mimoděk, přirozeně, od srdce, také uplatňuje. Na to si už ale musí každý odpovědět sám.
Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že Ježíšova věta Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, se v Bibli nachází třikrát. Druhý výskyt v Lukášově evangeliu se nachází o pár kapitol dál za podobenstvím O hostinách. Ježíš k nám v 18. kapitole Lukáše opět mluví v podobenství, tentokrát O farizeovi a celníkovi. Farizeje a zákoníky si bere do úst také v podobenství nazvaném Varování před zákoníky, které se nachází na začátku 23. kapitoly Evangelia podle Matouše. Přečtu prvních dvanáct veršů:
Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:
Mt 23:1–12 (ČEP)
„Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘.
Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Zákoníci a farizejové byli zvláštní skupinou židovského obyvatelstva Ježíšovy doby. Možná by se dali nazvat něčím, jako náboženskou policií – jejich úkolem bylo strážit dodržování Mojžíšových zákonů. To nemusí být samo o sobě nic špatného, můžete si říct. Jenže podle všeho se ze strážců zákona postupně vyprofilovala jakási elita židovského národa, která se více než o udržování víry starala o své vlastní image a dost možná i o vlastní prospěch. Nic nového pod sluncem, že ano? Slovo farizej se v moderním jazyku nepoužívá často, ale pokud ano, chápeme ho ve významu pokrytec. A přesně tak tyto lidi vnímá i Ježíš.
Také toto podobenství bychom mohli rozdělit na dvě části. O první z nich jsem právě mluvil, druhá opět graduje ke kořenům křesťanství. Jen jediný je Otec, jen jediný je Mistr a Učitel… Nejsilnější myšlenkou tohoto podobenství však z mého pohledu není závěrečné úsloví Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, nýbrž jemu předcházející věta Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Ježíš samozřejmě nemluví o nikom jiném než o sobě. To on je tím služebníkem, který se pro nás všechny, kteří v něj věříme, nechal ponížit. To on za naše hříchy zemřel. To on dal – a dává nám – všechno. Aniž by za to žádal jakoukoliv odměnu.
Určitě jste si všimli, že zatím byla řeč pouze takříkajíc o jedné straně Ježíšovy věty Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Zeptám se tedy: Napadlo vás, jak to asi Ježíš myslí, když říká, že povyšující se člověk bude ponížený? Sešle snad na něj Pán Bůh svůj hněv, hromy a blesky? Bude se škvařit v ohnivém jezeře? Nemyslím si. V češtině máme krátké rčení, které by klidně mohlo být parafrází Ježíšových slov Kdo se povyšuje, bude ponížen. Že nevíte které to je? Pouhá tři slova: Pýcha předchází pád. Osobně jsem přesvědčený o tom, že Pán Bůh se nejrůznějšími nafoukanci vůbec nezabývá, je to pod jeho důstojnost. Namyšleného člověka totiž jeho pýcha obvykle dostihne sama. Jeho přátelé mu to možná dají najevo, ostatní se k němu možná otočí zády. Nevím…, ale žít v osamění své namyšlenosti, nebo se přátelit jenom se servilními pokrytci, to bych opravdu nechtěl.
Ježíš Kristus v těchto svých podobenstvích mluví o pokoře. Pokora je zvláštní slovo. Jeho kořen spočívá v pojmu pokořit se a to, upřímně řečeno, nezní moc povzbudivě. Máme-li se před něčím nebo někým pokořit, vnímáme to obvykle jako újmu na vlastní osobě. Sklonit hlavu, neodporovat a dělat to, co se mi řekne. Věřte mi ale, že toto není pokora. Význam tohoto slova je jiný. Zkusíme-li nahlédnout do akademických slovníků, dostane se nám však podobně rozporných výkladů. Slovník spisovné češtiny u hesla pokora říká: Pocit plynoucí z uvědomování si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti nebo závislosti; nepřítomnost přílišného sebevědomí (× pýcha). S tímto výkladem osobně souzním, byť bych ho určitě doplnil – ale o tom až za chvilku. Vůbec však nejsem nadšený z výkladu Slovníku spisovného jazyka českého, který tvrdí, že pokora je: (ponížené) podřizování se někomu plynoucí z uznávání vlastních nedostatků, projev (přílišné) zdvořilosti z pocitu vlastní nedokonalosti: zdravit s uctivou p-ou; v p-ře se sklánět; farizejská p.; otrocká p. před pány.
Nevím jak vám, ale mně se zdá… ne, nezdá se mi to, vidím jasně, že si tyto dva slovníky odporují. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by pokora měla být ponížené podřizování se někomu jenom proto, že si uvědomuji vlastní nedostatky. Jako pokoru si nepředstavuji ani přílišnou zdvořilost z pocitu vlastní nedokonalosti – to je podle mého názoru více než pokora, projev pokrytectví nebo servility. Pochopitelně netvrdím, že by člověk neměl být k ostatním lidem zdvořilý, ale to je vlastnost, nebo spíš sociální dovednost, která by měla být naprostou samozřejmostí.
No dobře, ale co je tedy pokora? Sice si nejsem vůbec jistý, jestli zrovna já jsem ten, kdo by ji měl nějakým způsobem definovat, ale svůj názor mám a řeknu vám ho. Jestli s ním budete souhlasit nebo ne, to už nechám na vás. Moje charakteristika pokory je velmi krátká – je to odhlédnutí od sebe sama. Opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí. Nebo možná lépe: Opuštění svého ješitného ega, protože zdravé ego může být v životě přínosné. Ale pro jistotu to ještě trochu rozvedu.
Každý z nás je nějakým způsobem velký. Někdo je skvělý sportovec a dosahuje rekordních výkonů. Jiný člověk má nadprůměrnou inteligenci a vzdělání a řeší nejsložitější vědecké úlohy. Další třeba nádherně maluje, hraje na hudební nástroj, zpívá. Támhleten chlapík je nejlepší zedník v širokém okolí a paní, co ji denně potkáváte na ulici, by strčila do kapsy kuchaře nejprestižnějších restaurací. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Skutečně nepřeháním – i ten, biblickými slovy, nejmenší, je vždycky v něčem velký. Proč o tom mluvím? Vzpomeňme na Ježíšova slova, která před chvílí zazněla: Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. My všichni jsme bratři a sestry a nikdo nemá právo se na druhého povyšovat. I když o sobě vím, že jsem nejlepší… teď mě nic nenapadá… třeba zahradník, který pěstuje ta nejsladší jablka, nemám vůbec žádné právo kvůli tomu chodit po světě s nosem nahoru.
A když jsem náhodou bohatý? To může být průšvih. Doslova mě fascinuje, jak si spousta lidí, kteří přišli k velkému majetku, myslí, že oni jsou středem světa. Nejsou… Pokora říká pravý opak: Jsi dobrý, člověče, ale nejsi středem světa. Bůh je jen jeden a nejsi to ty… Už jsem to v tomto dílu říkal, ale zopakuji to znovu – Bůh se už kvůli nám, lidem, pokořil. V Ježíši Kristu. Apoštol Pavel to v listu Filipským říká naprosto jasně:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Fp 2:6–8 (ČEP)
Co to znamená pro nás? Ježíšova oběť byla první a zároveň poslední. Bylo dokonáno… Ježíše tedy máme následovat svým životem a k životu s Ježíšem pokora neodmyslitelně patří. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, říká Pán Ježíš. Když bych měl jeho slova parafrázovat do kontextu právě řečeného, mohla by znít: Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo je pokorný, bude povýšen.
Tento a předchozí dva díly podcastu Biblická jména a úsloví byly možná v tak trochu až mentorském ladění, navíc s lehce eschatologickým podtónem. Nicméně byly o Ježíšových slovech, která si, alespoň myslím, jednoduše musíme připomínat. Jak jsem už několikrát zmínil, na Ježíši se mi velmi líbí jeho přímost. Přestože často mluví v podobenstvích, nikdy nekrouží kolem problémů jako nějaký moderní politik. Je-li třeba něco říci – s prominutím na plnou hubu –, Ježíš to udělá. Nazývá věci pravými jmény, nesnaží se být pokrytecky hyperkorektní. A tak je jasné, že každé jeho slovo nemusí být zrovna balzámem na duši. Pokud nám však říká pravdu, která se třeba hůř přijímá, dělá to proto, abychom se nad ní – a sami nad sebou – zamysleli. A pokud je to potřeba, něco s tím a se sebou udělali.
Nicméně aby tento podcast zase moc „neztěžkl“, můžu vám slíbit, že příští epizoda už bude na lehčeji stravitelné téma. Dost dlouho jsem neudělal žádný díl o některém z biblických jmen, tudíž právě teď je příležitost to napravit. O jakém jménu budu v dalším dílu mluvit, to si zatím nechám pro sebe. Můžu vám jenom prozradit, že to bude jméno ženské. Tak doufám, že za 14 dní si podcast Biblická jména a úsloví opět naladíte. I když… starší díly můžete poslouchat samozřejmě tak nějak průběžně…
Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.