Petr Lindner | 1. 6. 2021

Abych řekl pravdu, tak rozdělování podcastů, ale i třeba článků, na dvě, potažmo pak na více částí, nemám moc rád. Někdy je ale téma široké, zkrátka není možné ho vměstnat do jedné části. Přesněji, jde, ale byl by to třeba hodinový díl podcastu. Nemám k tomu žádné přesné informace typu ankety posluchačů, ale myslím si, že taková půlhodinová, maximálně pak třičtvrtěhodinová epizoda pro jeden víceméně soustředěný poslech stačí bohatě. 

Tento díl o biblických Mariích je, poněkud příznačně po epizodě o Josefech, teprve druhým díle podcastu Biblická jména a úsloví, který jsem takto rozdělil do dvou částí. Tak snad si ho přesto poslechnete :-) Ostatně jak jsem několikrát přislíbil v jeho první části, budu v něm mluvit o Marii Magdaléně, což je velmi zajímavá biblická žena.

U druhé části epizody s názvem Marie, Magdalénu pak nevyjímaje vás vítá Petr Lindner.

V první části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem mluvil o Ježíšově matce Marii, o Marii z Betanie, setře Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých, a zmínil jsem ještě další Marie, například Marii Kleofášovu. U Ježíšovy matky Marie jsem řekl, že je to nejznámější biblická žena – a na tom si dovolím trvat i nadále. Pokud bych měl sestavit jakýsi žebříček oblíbenosti samotných Marií, pak na druhém místě by bezpochyby byla právě Marie Magdaléna.

Přitom je to docela paradox, protože samotná Bible je na zmínky o Mariii Magdaléně hodně střídmá. Tuto novozákonní ženu sice najdete ve všech čtyřech evangeliích, avšak pouze v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním a následným zmrtvýchvstáním. Ne, že by se nejednalo o veledůležité události, nicméně s prostorem, který je v Bibli věnovaný jiným postavám, se těch pár veršů, ve kterých je Marie Magdaléna doslova jmenovaná, nedá dost dobře srovnat. Jak je tedy možné, že se toho o Marii Magdaléně tak hodně ví a mluví se o ní… i mezi nevěřícími lidmi?

Odpovím si sám: Pravda je taková, že se toho o ní zase tolik neví. O to více si však lidé domýšlí. Marie Magdaléna je zkrátka postava obestřená nejrůznějšími dohady, spekulacemi, mýty a fámami a tak dále a tak dále. A to se lidem líbí. Žena s nejasnou minulostí, to je ta správná postava pro bulvár. Marie Magdaléna je navíc často označovaná za lehkou ženu nebo alespoň napravenou prostitutku. Ostatně sama katolická církev ji dříve označovala za patronku nejstaršího řemesla. To je teprve tahák! To se lidu prostému líbí ještě více! Kdyby v době, kdy Marie Magdaléna žila, existoval například deník Blesk, byla by bezpochyby celebritou na mnoha jeho obálkách.

Pro přesnost je třeba dodat, že Bible samozřejmě není jediný zdroj informací – navíc v ní se nic takového, co jsem zmiňoval před chvilkou, ani nedozvíte. Historických pramenů je však více, existují například takzvaná apokryfní evangelia, čili evangelia, která nebyla zařazená do biblického kánonu – jinak řečeno mezi takříkajíc oficiální knihy Bible. Mezi těmito apokryfními evangelii byste dokonce našli i Mariino evangelium, přisuzované právě Marii Magdaléně. Další pojednání o Marii Magdaléně byste našli v gnostických textech. Je toho celá hromada, která by vydala zdroje na celý teologický výzkum nebo alespoň na soustředěnou diplomovou práci. Bezpochyby se tak už nejednou stalo, ale já po tom nyní pátrat nebudu. Jak jsem řekl už v první části, tento podcast se jmenuje Biblická jména a úsloví, budu tedy v rámci protestantského principu Sola scriptura vycházet především z Bible.

Ale abych ještě dokončil myšlenku – k rozšiřování povědomí o Marii Magdaléně pak značnou měrou přispívá svět umění, pro který je tato řekněme víceméně tajemná postava samozřejmě velkým lákadlem. Marie Magdaléna je námětem stovek obrazů, nástěnných maleb a fresek, samozřejmě náboženských i sekulárních písní – myslím, že nemůžete neznat například písničku Magdalena Marty Kubišové. V literatuře má pak největší abych tak řekl spekulativní zářez asi Dan Brown se svojí „křesťanskou mystifikací“ – Šifrou mistra Leonarda, v níž Marii Magdalénu spojuje se svatým grálem, a aby toho nebylo málo, tak je zde tato žena manželkou Ježíše, se kterým má dítě. 

Ostatně podobných spekulací byste našli mnohem více. Například muzikál Jesus Christ Superstar jsem zmiňoval už v první části této epizody podcastu o Marii, Magdalénu pak nevyjímaje, byť v této zpěvohře je pouze naznačený jakýsi intimní vztah Ježíše a Máří Magdalény.

Audiovizuální orgie ve všech význanamech tohoto slova pak vytváří filmaři, zvláště Mel Gibson se svým kontroverzním Umučením Krista a Martin Scorsese s filmem Poslední pokušení Krista. Tomuto americkému režisérovi nicméně dlužno přiznat, že v úvodu svého filmu jasně upozorňuje, že se nejedná o vyprávění na základě biblických evangelií. Každopádně velmi důvěrný, intimní či klidně i sexuální vztah Ježíše a Marie Magdalény, je lákavým tématem mnoha uměleckých zpracování, ať už pojem umělecký berete doslova nebo v uvozovkách. 

Takže o Marii Magdaléně se mluví nejen mezi křesťany, ale – a možná ještě více – mezi nevěřícími. Dělají se o ní drby, vymýšlí se nejrůznější spekulace, zvláště pak ve spojení s jejím údajným povoláním nevěstky, samozřejmě pak ve spojení s Ježíšem a jejich nepotvrzeným vztahem, a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. 

Příznivcům senzací se omlouvám, ale já na tomto místě naopak končím. Tedy tato druhá část epizody o Marii, Magdalenu pak nevyjímaje, ještě nekončí. Končím s drby, protože – v duchu zaměření tohoto podcastu – půjdeme do knihy, kterou milujeme ze všech nejvíce a také jí nejvíce věříme – do Bible.

Na začátku jsem řekl, že Bible se o Marii Magdaléně zmiňuje ve všech čtyřech evangeliích pouze v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním a vzkříšením. Teď si ale uvědomuji, že se mi povedlo vám zamlčet ještě jednu – a to vůbec první zmínku o Marii Magdaléně –, kterou najdete naopak pouze v jediném, v Lukášově evangeliu. Omlouvám se, pojďme to napravit.

Ony verše najdete na začátku 8. kapitoly Lukášova evengelia. Historicky se nacházíme na začátku Ježíšovy pozemské mise, kdy kázal svoje učení v oblasti kolem Genezaretského jezera. První zmínka o Marii Magdaléně se nachází před známým podobenstvím o rozsévači. Lukášovo evangelium, 8. kapitola, první až třetí verš:

Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků.

L 8:1–3

Toť vše. Přestože jde o pár veršů, dozvídáme se zde několik informací. Jednak, že spolu s Ježíšovými učedníky čili dvanáctkou apoštolů, byly v týmu také ženy, mezi nimi i Marie Magdaléna. Jinak řečeno, Ježíš nechodil po světě ve společenství jakéhosi pánského klubu, složeného z rybářů a jiných chlapíků, které posbíral na břehu Genzaretského jezera, nýbrž provázely ho také ženy. Je na tom něco divného? Nikoliv. Je to naprosto přirozená lidská společnost.

Dále se na začátku 8. kapitoly Lukášova evangelia dozvídáme zajímavé sdělení, které říká, že z těchto žen Kristus vyhnal zlé duchy a nemoci, přičemž konkrétně z Marie Magdalény vyšlo sedm démonů.

Tyto verše jsem četl z nejnovějšího překladu Bible 21. Kdybychom se podívali do ostatních českých překladů, tak naopak v nejstarším překladu Bible Kralické se píše, že z Marie Magdalény vyšlo sedm ďáblů. Český ekumenický překlad, stejně jako Český studijní překlad a Jeruzalémská bible hovoří ve shodě s Biblí 21 o démonech, parafrázovaný překlad Slovo na cestu pak uvádí, že Ježíš osvobodil Marii Magdalénu od naprosté posedlosti.

Co nám tam chce evangelista Lukáš říct? Je to snad důvod pro to, abychom se začali domnívat, že oněch sedm démonů představovalo hříšnou podstatu Marie Magdalény a skrývalo její povolání prostitutky? Nevím jak vy, já si o sobě myslím, že mám fantazii docela bohatou, ale takovou báchorku bych na základě těchto dvou veršů nevymyslel. Nicméně při čtení Bible je – zvláště v takových řekněme nejasných případech – vhodné se podívat před a za ony verše. Nezřídka zde totiž najdete odpověď. Ale pozor! Zároveň to nevylučuje druhou variantu, že vás mohou naopak svést z cesty :-) Jako třeba verše, které první zmínce o Marii Magdaléně předchází na konci 7. kapitoly Lukášova evangelia. Jde o verše 36 až 50, které v překladu Bible 21 uvádí podtitul Hříšná žena potírá olejem Ježíšovy nohy:

Jeden farizej pozval Ježíše na oběd. Ten přišel a stoloval s ním. 

V tom  žila také žena, která měla špatnou pověst. Když slyšela, že Ježíš je na návštěvě u farizeje Šimona, vzala alabastrovou nádobku s drahocenným vonným olejem a šla tam. Poklekla k Ježíšovým nohám, smáčela mu je slzami, utírala svými vlasy, líbala je a potírala vonným olejem. 

Když to viděl farizej, který Ježíše pozval, myslel si: „Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, a nedovolil by, aby se ho taková hříšnice vůbec dotkla.“ 

Tu ho Ježíš oslovil: „Rád bych se tě, Šimone, na něco zeptal.“ „Prosím, jen mluv,“ řekl Šimon.

„Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set stříbrných, druhý padesát. Když však ani jeden z nich nemohl zaplatit, věřitel odpustil dluh oběma. Co myslíš, který z nich ho bude mít víc rád?“ 

Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému více prominul.“ 

„Správně,“ řekl Ježíš.
Pak ukázal na ženu u svých nohou a pověděl Šimonovi: „Podívej se na tu ženu. Přišel jsem do tvého domu a ty jsi mi nedal umýt nohy, jak je zvykem; tato žena mi je umyla svými slzami a vytřela svými vlasy.
Na uvítanou jsi mne jako hostitel nepolíbil, ale tato žena mi nepřestává líbat nohy.
Nepotřel jsi mi hlavu olejem, ale tato žena nelitovala drahocenného oleje na mé nohy.
Je to jako s těmi dlužníky: velký hřích je jí odpuštěn a to se projevuje na lásce, kterou mi prokazuje. Kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, pak málo miluje.“ 

Potom se obrátil k ženě: „Tvoje hříchy jsou ti odpuštěny.“ 

Když si ostatní hosté říkali mezi sebou: „Co je to za člověka, že si troufá odpouštět hříchy?“, uklidnil ji: „Tvoje víra tě zachránila, jdi pokojně domů.“

L 7:36–50

V tomto příběhu je naprosto jasně napsáno – žena hříšnice. Sice se zde explicitně neříká, jaký hřích tato žena spáchala, z dobového kontextu se však lze domnívat, že šlo o nějaký řekněme sexuální prohřešek. Ano, dost možná to byla prostitutka. Znovu opakuji, že to ale nevíme jistě. Otázka však zní: Má tato žena nějakou souvislost s Marií Magdalénou, zmiňovanou hned v následujících verších 8. kapitoly Lukášova evangelia – a navíc ještě s popisovaným vyhnáním sedmero démonů z ní? 

Nebudeme si nic nalhávat, toto spojení se nabízí jako na otevřené dlani. A právě proto je třeba se před ním mít na pozoru. Hříšnice pomazává Ježíšovi nohy. To stejné udělala například i Marie z Betanie – mluvil jsem o tom v první části této epizody. Ostatně tyto tři ženy, tedy Marie Magdaléna, která Ježíše pomazala po smrti – k tomu se ještě dostaneme – Marie z Betanie a neznámá hříšnice, které Ježíše pomazaly za života, v minulosti byly prohlašované za jednu osobu. Notnou měrou se o to zasloužil papež Řehoř Veliký ve svém kázání v roce 591. Je ale pravda, že katolická církev to – byť s menším zpožděním – v roce 1969 odvolala a považuje tyto tři ženy za… zkrátka tři různé ženy :-) A já to nevidím jinak. Marie Magdaléna, Marie z Betánie a hříšná žena, která Ježíši pomazala nohy u farizeje Šimona, jsou i z mého pohledu tři různé ženy. Nikoliv jedna a už vůbec ne jedna Marie Magdaléna.

Když se tedy vrátím k prvním veršům 8. kapitoly Lukášova evangelia, pak můžu jenom suše konstatovat, že Marie Magdaléna je zde popisovaná jako postižená sedmi démony – kterých je následně zbavená –, ovšem to, že nevíme, jací to byli ďáblíci, zůstává nadále holým faktem. Mohla to být klidně nějaká duševní nebo tělesná nemoc, porucha osobnosti, cokoliv… 

Všimněte si ale ještě nenápadné zmínky na konci 3. verše. Říká se zde, že ženy ho – čili Ježíše, a velmi pravděpodobně i ostatní muže jeho družiny – podporovaly ze svých prostředků. To vcelku jasně říká, že tyto ženy, včetně Marie Magdalény, byly dobře situované, zajištěné, patrně pocházely z bohatších kruhů té doby. Všimněte si podobnosti s Marií z Betánie, která Ježíše pomazala velmi drahou mastí z nardu před jeho ukřižováním. Mluvil jsem o tom také v první části tohoto dílu podcastu o Marii, Magdalénu pak nevyjímaje.

Nyní už můžeme přejít rovnou na Golgotu pod Ježíšův kříž, protože mezi prvním setkáním s Marií Magdalénou při vyhánění démonů u Genezaretského jezera, a ukřižováním, se s ženou vysloveně pojmenovanou Marie Magdaléna v Bibli nesetkáme. 

Ale… tomu, co se dělo pod křížem, jsem se podrobněji věnoval už v první části tohoto dílu, takže při vší úctě k této veledůležité události, ji nyní přeskočím – a zároveň vám, pokud jste první část ještě neposlouchali, doporučím tento deficit obratem dohnat. V této druhé části se nyní budu věnovat působení Marie Magdalény po smrti Ježíše Krista.

Jak už jsem řekl, obě tyto události jsou ve spojení s Marií Magdalénou popsané ve všech čtyřech evangeliích. Ani zde, stejně jako při popisování dění pod křížem, se jednotlivá evangelia do detailů neshodují. 

Ovšem v posledním, Janově evangeliu je jedna výrazná odlišnost od prvních tří dobrých zpráv v Bibli, která spočívá v tom, že Marie Magdaléna je zde sama a jediná, která nalézá Ježíšův hrob prázdný. V Matoušově, Markově a Lukášově evangeliu ho nachází vždy několik žen, ne jen samotná Marie Magdaléna. Nicméně pojďme si onu „osamocenou“ verzi přečíst ve 20. kapitole Janova evangelia, verše 1–18:

Proč pláčeš?
Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu, běžela k Šimonu Petrovi a k dalšímu učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“

Petr se zvedl a spolu s tím druhým učedníkem vyrazili k hrobu. Běželi společně, ale ten druhý učedník Petra předběhl a dorazil k hrobu první. Naklonil se dovnitř, spatřil ležící plátna, ale dovnitř nešel. 

Po něm dorazil Šimon Petr. Vešel do hrobu a spatřil ležící plátna. Rouška, která mu přikrývala hlavu, však nebyla mezi plátny; ležela svinutá zvlášť. 

Když potom vešel i ten druhý učedník, který dorazil k hrobu jako první, uviděl a uvěřil.(Ještě totiž nerozuměli Písmu, svědčícímu, že musí vstát z mrtvých.) A tak se ti učedníci vrátili zpět.

Marie ale zůstala venku u hrobu a plakala. V pláči se naklonila do hrobu a na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, uviděla sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 

„Proč pláčeš, ženo?“ zeptali se jí.

„Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali,“ odpověděla. Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). 

„Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“

V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“

„Marie!“ řekl jí Ježíš.

Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“).

„Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“

Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl.

J 20:1–18

Tolik Janova verze nalezení prázdného hrobu Ježíše Marií Magdalénou. Jak už jsem řekl, jednotlivá evangelia se v detailech rozchází. Pojďme si připomenout zajímavý postřeh z Lukášova pojetí tohoto příběhu. Ve 24. kapitole se poté, co ženy našly prázdný hrob s odvaleným kamenem, kterým byl vchod do hrobky uzavřený, setkaly s anděly, kteří jim sdělili, že Ježíš byl vzat do nebe a po třech dnech vstane z mrtvých. No a holky utíkaly povědět to apoštolům. Verše 8 až 12:

Tehdy si vzpomněly na jeho slova, a když se vrátily od hrobu, vyprávěly to všechno jedenácti učedníkům i všem ostatním. 

Byly to Marie Magdaléna, Johana, Marie Jakubova a ostatní, které byly s nimi. Řekly to apoštolům, ale oni ta slova považovali za tlachání a nevěřili jim. 

Petr však vstal a rozběhl se ke hrobu. Když se naklonil dovnitř, spatřil tam jen plátna. Vrátil se tedy domů v údivu nad tím, co se stalo.

L 24:8–12

Tak! A teď rychle zapomeňte na všechny báchorky o Marii Magdaléně a dobře poslouchejte. Zde se totiž ukazuje pravý význam této ženy v biblických dějinách, který rozhodně nespočívá v tom, že by snad měla nějaké techtle-mechtle se samotným pánem Ježíšem.

Připomeňme si, že se nacházíme v situaci, kdy farizejové alibisticky vydali Ježíše římskému místodržícímu Pilátu k potrestání. Ten s ještě větším alibistismem nechá o vině hlasovat lůzu lačnou krve, a Ježíš se ocitá na kříži. 

Kde je v té době pánská část jeho družiny? Kde jsou všichni ti drsní rybáři v době, kdy Ježíše pochovali obrácení farizejové Josef z Arimatie a Nikodém? Jsou zalezlí někde v domě a pravděpodobně se třesou strachem z pomyšlení, co s nimi teď po Ježíšově smrti bude. 

Že se Kristus po třech dnech vrátí vzkříšený? Děláte si srandu? Tomu nikdo nevěří! 

Ostatně o tom jsem už povídal v podcastu Biblická jména a úsloví také. V epizodě Nevěřící nebo spíše pochybující Tomáš a v druhé části dílu nazvaném jednoduše Josef.

Jak pod křížem, tak u hrobu, hraje hlavní roli Marie Magdaléna, potažmo pak další ženy, které byly s ní. V dnešní době by to nebylo nic divného, ale pokud se znovu vrátíme o dva tisíce let zpátky, pak si uvědomíme, že ženy v té době měly úplně jiné postavení ve společnosti. Abych to řekl krátce – ženy měly podřízené postavení pod muži. Jejich práva byla minimální, převažovaly povinnosti a vyžadovala se nejspíš téměř absolutní poslušnost. Netvrdím, že to bylo správně, ale hovoří tak historické prameny, tudíž tomu tak nejspíš bylo. 

Dobře, ale jak to, že při tak důležitých událostech v příběhu Ježíše Krista tedy nefigurovali muži, ale ony podřízeně postavené ženy v čele s Marií Magdalénou? Toť otázka…

Spousta pramenů tvrdí, že Marie Magdaléna měla v pozemském životě mnohem větší roli než tu, kterou jí skromně přisuzuje Bible. Mno…, ony prameny uvádí, že autoři Bible jí to nepřisuzují skromně, ale právě z těch před chvílí popsaných důvodů – že zkrátka ženská v té době neměla co dělat u tak důležitých událostí. To, co v Bibli uvedené je, už jednoduše zamlčet nešlo, protože to zkrátka bylo do očí bijící.

Nevím, mě v Biblické škole učili, že pisatelé Bible byli inspirovaní Duchem svatým. Nechce se mi věřit, že by její obsah takto ovlivňovala morálka tehdejší doby. Nicméně pravdou je, že například biblický kánon už sestavovali lidé takříkajíc bez poradního božského hlasu. Tak vám nevím.

Každopádně to, že Marie Magdaléna byla spolu s ostatními ženami jedněmi z mála lidí, kteří doprovázeli Ježíše na jeho poslední pozemské cestě, a pak byla první, které se dostalo informací o tom, jak to se zmizením Kristova těla bylo a jak to bude dál, svědčí naprosto jasně o tom, že to nebyla žádná neznámá polozapomenutá Ježíšova sponzorka, nýbrž žena, ke které měl sám pán Ježíš Kristus velkou důvěru, se kterou byl v těsném kontaktu – čímž ale netvrdím že v intimním –, a také že šlo o ženu s obrovskou vírou v muže, kterého milovala tak, jak jen se dá Ježíš milovat. 

Všechno ostatní jsou pohádky, drby a hlouposti. Jak jsem už několikrát v podcastu Biblická jména a úsloví řekl – Bible má svá tajemství. A tajemství jsou od toho, aby jimi také zůstala. Takže nehledejme duchy tam, kde nejsou, a věnujme se raději skutečnému významu biblických postav.

Tolik povídání o Marii Magdaléně tak, jak ji vidím já podle Písma, čili podle toho, co je o ní uvedeno v Bibli. V knize, kterou miluji!

Protože v 1. části této dvojdílné epizody jsem se věnoval statistickým údajům jména Marie, bylo by nespravedlivé Magdalénu vynechat. Tak se pojďme ještě před koncem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví podívat na Magdalény v České republice.

Ono je to lehce složitější, protože ve statistice najdete jak Magdalény s dlouhým é, tak i kratke Magdaleny a samozřejmě i Magdy. Ale vzhledem k tomu, že svátek čili jmeniny mají ženy všech těchto jmen společný – a to 22. července – tak trochu to zjednoduším a dám je dohromady. Prostým součtem zjistíme, že k poslední aktualizaci této statistiky v roce 2016, žilo v Česku celkem 25 300 Magdalen, Magdalén a Magd. V tomto pořadí jsou také zastoupené co do počtu. Magdalen je bezmála 11 000, Magdalén pak 9 000 a zbytek, tedy 5 500 žilo u nás k roku 2016 Magd.

Zajímavá je ale oblíbenost těchto jmen v čase. Nejvíce zastoupená Magdalena má jakési tři vrcholy – první ve 40. až 50. letech minulého století, druhý ještě pak v 70. letech, a na konci statistiky, někdy od roku 2012 až do zmíněného roku 2016 má jeden z největších vrcholů oblíbenosti. Takže je to jméno takříkajíc průběžně oblíbené v čase.

Magdaléna s dlouhým é, je na tom úplně jinak. Křivka obliby tohoto jména někdy od třicátých let, kdy se u nás rodily řádově jednotky Magdalén, plynule stoupá až k nejvyšší oblíbenosti v posledních letech statistiky. Zatímco Magdalen s krátkým e se v roce 2016 narodilo 177 a vrchol byl o čtyři roky dříve na 202 dívkách jménem Magdalena, Magdalén se v onom statisticky posledním roce narodilo hned 354.

A Magda? Ta byla nejvíce oblíbená na konci 70. let minulého století, ovšem od té doby ji pravděpodobně vytlačuje Magdaléna, protože například v roce 2001 tímto jménem svoji holčičku pojmenovalo pouze 13 rodičů. Pak se to trochu zlepšilo, ale stále se bavíme o dvaceti až třiceti Magdách ročně.

Magda tak má také nejvyšší věkový průměr, který činí 47 let, avšak není o moc větší než u Magdaleny, kde je to 43 let. Zato Magdaléna, nejvíce oblíbená v posledních letech díky tomu vykazuje věkový průměr 25 let.

Magdaléna v jakémkoliv svém tvaru je jméno hebrejského původu a znamená pocházející z Magdaly. Takže v případě Marie Magdalény je to vlastně něco jako příjmení. Tato Marie také údajně skutečně pocházela z města Magdala, což je dnešní Migdal – spíše vesnice nežli město na břehu… ejhle Galilejského čili Genezaretského jezera v severním distriktu Izraele. Magdala nebo chcete-li Migdal, se nachází asi 10 kilometrů jižněji od Hory blahoslavenství, kde měl Ježíš svoje známé kázání na hoře. 

Chce se mi říct… kruh se uzavřel :-)

Jak se tak dívám na hodiny, s tím rozdělením tohoto dílu o Marii, Magdalénu pak nevyjímaje, jsem udělal jenom dobře. To byste mě asi hnali, kdybych vám to předložil v jednom kuse :-) Nebo ne? Dejte mi, prosím, vědět, jak dlouhé epizody podcastů vám nejvíce vyhovují. Napište mi na facebookové stránce podcastu Biblická jména a úsloví.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a už teď se těším na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Marie, Magdalénu pak nevyjímaje – 2. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nicméně jisté je, že byla to právě Marie Magdaléna, která se jako první setkala se vzkříšeným Ježíšem – byť ho tedy nejdřív považovala za zahradníka.

Není náhoda, že zde ukazuji Marii Magdalénu na historickém obrazu. V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví totiž také uvádím, že tato žena je zdrojem inspirace mnoha uměleckých děl všech možných žánrů. Ovšem znovu opakuji: Otázkou je, co všechno z toho je pravda… ale to už si poslechněte ve druhé epizodě o biblických Mariích, Magdalénu pak nevyjímaje.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Marie, Magdalénu pak nevyjímaje – 2. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 10. 2. 2021

Zatímco první podcast s podtitulem Biblická jména jsem nemohl nezačít Adamem a Evou, hned u druhého si tak trochu přihřeju vlastní polívčičku. Ale proč taky ne? Jakkoliv totiž může znít jméno Petr velmi obyčejně, skutečnost je mnohem zajímavější.

Od mikrofonu tohoto poněkud sebestředného dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Když jsem byl ještě hodně malý, moje jméno se mi vůbec nelíbilo. Vyčítal jsem rodičům, proč mně dali tak obyčejné jméno, které má půlka mých kamarádů. „Jednak to máš po tátovi, a jednak… Petr je skála!“ argumentovala moje matka. Podotýkám, že pocházím z nevěřící rodiny, takže je dost možné, že s tou skálou to myslela doslova. Prostě kus šutru… Ale k tomu se ještě dostaneme.

Časem jsem si na svoje jméno samozřejmě zvykl, ostatně co jiného mi zbývalo. Nicméně to, že Petr je jedno z nejfrekventovanějších jmen, zůstalo pravdou dodneška. Zásluhu na tom má generace mužů narozených v rozmezí let 1965 až 1980, s kulminací v roce 1974. Od té doby ale počet „nových Petrů“ klesá. Podle údajů Českého statistického úřadu se jméno Petr od roku 2000 pohybuje na nějakém 12–17 místě mezi mužskými nebo chcete-li chlapeckými jmény, přičemž v roce 2018 se vůbec nedostalo do první dvacítky a o rok později skončilo na 17. místě. Teď zkrátka frčí jiná jména, ale… i tak je podle dat z roku 2016 u nás jméno Petr stále na absolutním třetím místě mezi křestními jmény. Před těmi čtyřmi lety se jím honosilo přes 270 tisíc Petrů, jejichž věkový průměr činil 43 let.

Obliba jména Petr je také víceméně rovnoměrně rozložená po celé republice. Když se podíváte do statistiky, tak největší čísla výskytu jména Petr zároveň kopírují i největší města – nejvíc Petrů je v Praze, pak v Brně, Ostravě, Plzni… a tak dále.

To, že má Petr svátek čili jmeniny dvakrát za rok, jistě víte. Poprvé takříkajíc exkluzivně 22. února, podruhé se pak my Petrové o 4 měsíce později, 29. června, musíme podělit o jmeniny s Pavlem. Za tento 1,5násobný svátek vděčíme katolické církevní tradici. 22. února se slaví podle katolického liturgického kalendáře svátek Stolce svatého Petra, tedy den, kdy byl apoštol Petr ustanovený prvním římským biskupem, tedy i papežem. Onen stolec čili katedra, zkrátka křeslo, je dodnes součástí oltáře ve vatikánské bazilice.

Druhý svátek Petra a Pavla 29. června pak odkazuje na datum smrti apoštola Petra, který byl někdy mezi lety 65 až 67 našeho letopočtu v Římě ukřižovaný. 

Pro úplnost musím dodat, že ani jednu z těchto informací v Bibli nenajdete, pochází z tzv. mimobiblických dokumentů.

Abyste si ale nemysleli, že dva svátky je snad mnoho. V 50. letech minulého století byl Petr v kalendáři ještě 19. října, coby svátek Petra z Alkantary, a naprostým extrémem je pak rok 1957, kdy katolické kalendárium údajně uvádělo celkem 11 různých svátků Petra za rok. 

A ještě jedna informace: Ve světě se Petrovy jmeniny, ať už se jmenuje Peter, Pjotr, Pítr, Pietro či Pedro, slaví pouze 29. června. Únorový svátek je českou specialitou.

Statistické údaje a zajímavosti bychom měli za sebou, pojďme se nyní věnovat biblickému Petrovi. 

Petr byl jedním z dvanácti apoštolů Ježíše Krista. A to apoštol takříkajíc významný, uznávaným a dalo by se říct i samotným Ježíšem oblíbený. Byť tedy mezi apoštoly žádná hierarchie samozřejmě neexistovala. Apoštolové byli souputníci Ježíše, kteří s ním de facto žili několik let před jeho ukřižováním. Byli to jeho učedníci, které si Ježíš sám vybral k tomu, aby po jeho smrti rozšířili po celém světě křesťanství. Většina z apoštolů byli prostí lidé, a ani Petr nebyl výjimkou. 

Byl to obyčejný chlap, rybář s vlastní lodí, dnes bychom řekli „živnostník“. Jeho život byl před příchodem Ježíše velmi pravděpodobně pěkně tvrdý. Těžká fyzická práce, téměř za každého počasí pořád na lodi, v chladu, v mokru, ve špíně a vlastním potu. Nebyl to žádný intelektuál, teolog, čili v té době farizeus nebo saducej. Petr byl prostý člověk, evidentně obdařený zdravým selským… nebo chcete-li rybářským rozumem, a také notnou dávkou pokory. 

Jak se stalo, že Ježíš Petra „draftoval“ do svého týmu, to je popsáno ve všech čtyřech evangeliích, ovšem zajímavé je, že vyprávění Matouše, Marka, Lukáše a Jana, se úplně neshodují. První dvě evangelia, Matoušovo a Markovo se omezují na jednoduchou informaci o tom, že se Ježíš jednoho dne procházel po břehu Galilejského jezera, a uviděl tam dva rybáře, Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak hází síť do vody. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Oni ihned opustili sítě a šli s ním. Pokud se ptáte, kde je Petr, tak Petra v tomto případě představuje Šimon. Tedy on to je Petr. Ale to se vysvětlí vzápětí.

Teď přeskočím, respektive nechám si na konec v pořadí třetí, Lukášovo evangelium, a budu číst o tom, jak setkání Ježíše s Petrem líčí poslední, Janovo evangelium. Začínáme 35. veršem 1. kapitoly. Jen upřesňuji, že Janem v první větě se myslí Jan Křtitel:

Druhého dne tam Jan znovu stál se dvěma ze svých učedníků. Když uviděl Ježíše, jak prochází kolem, řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Jakmile ti dva učedníci uslyšeli, co říká, odešli za Ježíšem.

Ježíš se obrátil a uviděl, jak jdou za ním. „Co hledáte?“ zeptal se jich.

Řekli mu: „Rabbi“ (což se překládá: Učiteli), „kde bydlíš?“

„Pojďte se podívat,“ odpověděl jim. A tak se šli podívat, kde bydlí, a toho dne už u něj zůstali. Bylo to kolem čtvrté odpoledne.

Jeden z těch dvou, kteří to od Jana slyšeli a následovali ho, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ (což je v překladu Kristus) a přivedl ho k Ježíši.

Ježíš se na něj podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr).

J 1:35–42

Tolik Janovo evangelium. 

No a konečně vynechané Lukášovo evangelium, 5. kapitola, 1–11. verš. Ten, o němž se mluví na začátku, není nikdo jiný, než Ježíš. 

Jednou, když stál na břehu Genezaretského jezera a lidé se na něj tlačili, aby slyšeli Boží slovo, uviděl poblíž stát dvě lodi. Vystoupili z nich rybáři a prali sítě. 

Do jedné z těch lodí, která patřila Šimonovi, nastoupil a poprosil ho, aby poodjel kousek od břehu. Potom se posadil a učil zástupy z lodi.

Když domluvil, řekl Šimonovi: „Jeď na hlubinu. Tam roztáhněte sítě k lovu.“

„Mistře,“ řekl mu na to Šimon, „dřeli jsme celou noc a nic jsme nechytili. Ale když to říkáš ty, spustím sítě.“ 

Jakmile to udělali, nabrali takové množství ryb, že se jim sítě začaly trhat. Zamávali proto na své společníky na druhé lodi, ať jim jedou na pomoc. A když připluli, naplnili obě lodi, až se ponořovaly.

Když to Šimon Petr uviděl, padl před Ježíšem na kolena. „Odejdi ode mě, Pane!“ zvolal. „Jsem jen hříšný člověk!“ Spolu s ostatními byl totiž přemožen úžasem nad tím úlovkem ryb; stejně tak i Šimonovi společníci, Zebedeovi synové Jakub a Jan.

Ježíš ale Šimonovi řekl: „Neboj se. Od nynějška budeš lovit lidi.“ Jakmile s loděmi přirazili ke břehu, všechno opustili a šli za ním.

L 5:1–11

Jenom ediční poznámka: Pojem „rybář lidí“ nebo v případě poslední citace „lovec lidí“, samozřejmě neznamená to, co zejména pod druhým slovním spojením vnímáme v dnešní době. Předpokládám, že je to všem posluchačům jasné, ale pro jistotu: Ježíš tím pochopitelně nemyslel jakékoliv rybaření nebo lovení lidí ve smyslu fyzického nahánění, nýbrž evangelizaci, šíření božího slova mezi lidmi, přivádění lidí na křesťanskou víru.

Vraťme se ale k samotnému příběhu apoštola Petra. V tuto chvíli není důležité, proč se jednotlivá evangelia ve svém líčení rozchází. Je to předmětem mnoha více či méně teologických úvah, a o tom tento podcast není, takže jen krátce. Osobně si myslím, že událost na Genezaretském jezeře tak, jak ji popisuje Lukášovo evangelium, nebylo prvním, ale už druhým setkáním Ježíše s Šimonem Petrem. Stalo se to totiž až poté, co Ježíš v synagoze v Kafarnaum uzdravil člověka posedlého ďáblem. Tedy až poté, co začal činit zázraky. A ono první setkání s Šimonem, popsané v Matoušově a Markově evangeliu, se jednoznačně stalo ještě před tím. V Bibli se s tímto jevem setkáváme poměrně často – důležité události nebo myšlenky jsou dvakrát zopakované. Aby se zdůraznil jejich význam, aby si je čtenář důkladně zapamatoval.

Každopádně jisté je, že Petr se jednoho dne stal učedníkem Ježíše Krista, a několik let prožil v jeho těsné blízkosti. Slyšel všechna jeho kázání, na vlastní oči viděl zázraky, které Ježíš konal. O tom, že mezi apoštoly patřil mezi nejvyvolenější, svědčí jeho přejmenování. Jinému z dvanácti apoštolů totiž Ježíš přezdívku nedal. 

Moment, proč najednou mluvím o přezdívce? Jednak proto, že Ježíš původní jméno Šimona Petra nezapomíná. V Bibli ho oslovuje tu Petře, tu Šimone, jindy zase Šimone Petře. Ostatně židovští rabíni údajně dávali svým učedníkům přezdívky naprosto běžně.

Ale druhým, mnohem důležitějším důvodem je, že jméno Petr je… ano, ona notoricky známá skála. Jak k tomu došlo? Přečtěme si z 16. kapitoly Matoušova evangelia, verše 13–19:

Když Ježíš přišel do okolí Cesareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho mají lidé Syna člověka?“

Odpověděli: „Někteří za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jiného z proroků.“

„A za koho mě máte vy?“ zeptal se.

„Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ odpověděl mu Šimon Petr.

„Blaze tobě, Šimone, synu Jonášův,“ řekl mu na to Ježíš. „Tohle ti totiž nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. 

A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi.“

Mt 16:13–19

Při předchozím čtení z Janova evangelia o tom, jak se Ježíš potkal s Šimonem Petrem, zaznělo: Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr). 

Ježíš s velkou pravděpodobností mluvil aramejsky, protože aramejština byl jazyk, používaný původními obyvateli Izraele. A Kéfa v aramejštině znamená skála. 

Stejně jako Petr (přesněji tedy Petra) znamená skála, pro změnu ale v řečtině, která byla v té době jakýmsi oficiálním nebo mezinárodním jazykem. 

Přirovnáním ke skále, na které postaví svou církev Ježíš jasně předznamenal Petrovu budoucí službu, tedy úkol rozšiřovat křesťanství po Kristově ukřižování. Jenom podotýkám, že ono „pověření“ nedostal pouze Petr, ale také ostatních deset apoštolů. Tedy jedenáct Ježíšových nejbližších, protože dvanáctý, zrádce Jidáš, byl už tehdy po smrti. 

Ježíš apoštolům požehnal hned po svém zmrtvýchvstání, jak je psáno na konci 28. kapitoly Matoušova evangelia:

Ježíš k nim přistoupil a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 

Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.“

Mt 28:18–20

Ještě se ale vrátím k předchozí citaci, o Petrovi a skále. Jistě jste si všimli, že to byl právě Petr, kdo odpověděl na Ježíšovu otázku: Za koho mě máte? Kdo si myslíte, že ve skutečnosti jsem? Petr jako první z apoštolů rozpoznal v Ježíši Kristu mesiáše čili spasitele, Božího syna. To je velký důkaz Petrovy víry, kterou měl ve svém srdci ještě dřív než byl naplněný Duchem svatým, a také důkaz Petrova předurčení ke službě, již po Ježíšově ukřižování konal až do své smrti… jak jsem řekl na začátku, taktéž na kříži.

Petr byl ale jenom člověk. Člověk s úplně normálními lidskými chybami, s úplně přirozeným lidským strachem. Strachem, který je tak silný, že přemůže i velkou víru. V Bibli to popisují dvě události. Nepochybuji o tom, že všichni křesťané přesně ví, o čem chci mluvit, ale protože tento podcast je určený také lidem hledajícím, budu se jim věnovat, jakoby se staly teprve dnes.

První příběh se týká Petrova chození po vodě. Tato událost se udála poté, co Ježíš nakrmil pět tisíc lidí pěti chleby a dvěma rybami. Budu číst ze 14. kapitoly Matoušova evangelia, verše 22–31:

Hned potom přiměl učedníky, ať nastoupí na loď a jedou napřed na druhou stranu, než on propustí zástupy. 

Když zástupy propustil, vystoupil o samotě na horu, aby se modlil. Pozdě večer tam zůstal sám. 

Loď už byla daleko od břehu, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. Krátce před svítáním se k nim Ježíš vydal pěšky po hladině. 

Když ho učedníci uviděli kráčet po jezeře, vyděsili se a křičeli strachy: „To je přízrak!“

„Vzchopte se, to jsem já!“ promluvil na ně hned Ježíš. „Nebojte se.“

„Pane, jestli jsi to ty,“ odpověděl mu Petr, „přikaž, ať k tobě přijdu po vodě.“

„Pojď!“ řekl mu.

A Petr vystoupil z lodi a kráčel po vodě, aby přišel k Ježíši. Když ale viděl, jak silný je vítr, dostal strach a začal se topit. „Pane, zachraň mě!“ vykřikl.

Ježíš ihned vztáhl ruku a chytil ho. „Proč jsi pochyboval, malověrný?“ řekl mu.

Mt 14:22–31

Ježíš Petrův výkon ohodnotil jednoznačně – slabá víra. Já to nyní trochu odlehčím. Zkuste si představit školní výlet maturitního ročníku střední školy. Partička věkem téměř dospělých mladých mužů a dívek se znuděně poflakuje na břehu jezera. Většina z nich se věnuje svým mobilům, děvčata si fotí selfíčka, jen dva chlapci se pokouší házet žabky do vody. 

V tom jeden z nich vykřikne: 

„Děcká! Koukejte! Támhle nějakej týpek jde po vodě!“

A skutečně. Uprostřed hladiny jezera po vodě kráčí muž. Moc pozornosti to ale nevzbudí. Třídní chytrolín zvedne oči od mobilu, procedí mezi zuby: „To je nějakej fejk…“, a dál se věnuje svému Facebooku.

Ale jednomu z největších vtipálků ročníku zasvítí oči, otočí se k třídnímu frajírkovi – samozřejmě jménem Petr – a říká: „Kámo, to je dobrá challenge, ne?!“

Petr, tvářící se naoko lhostejně, odpoví: „Co jako voe?“

„Nedělej Zagorku! Vidíš támle toho týpka? No, toho, jak jde po vodě!“

„No a co, tak ať jde.“

„Seš měkkej to dát taky!“

„A co jako?“, dělá Petr stále hloupého.

„Hele, nedělej blbýho. Prostě to nedáš!“

„Proč bych to nedal? Se mně nechce!“

Rozhovor těchto dvou spolužáků mezitím začaly sledovat i dívky, což pokušiteli notně dobilo zbraně.

„Kámo, prostě se vymlouváš! Nedáš to. To je jasná věc.“

Maturanta Petra to právě v tomto okamžiku přestává bavit. Vyzuje značkové tenisky, ohrne nohavice a rychlým a rozhodným krokem se vydá k vodě. Aniž by se před vodní hladinou zastavil, pokračuje v nezměněném tempu dál. A skutečně! Kráčí po vodě! Po nějakých deseti metrech se ohlédne na spolužáky, a se zvednutým prostředníčkem zakřičí: „Kdo řikal, že to nedám? Mám u tebe flašku Ferneta, kámo!“

A v tu chvíli mu všechno dojde. Teprve teď si uvědomí, že kráčí po vodní hladině. Až nyní se mu vybaví absurdita této situace… podívá se pod nohy… a s dalším krokem se pod ním hladina vody propadne. Obecenstvo na břehu propadne hurónskému smíchu, a třídnímu frajírkovi nezbývá, než k nim zpátky doplavat.

Teď můžete namítnout – Petr, tedy teď už myslím apoštola Petra, nebyl žádný postpubertální studentík, který z toho furiantství možná ještě vyroste. Byl to podle všeho zralý muž, drsný rybář, při jehož práci není prostor a čas na nějaké machrovinky před kolegy.

Souhlasím, máte pravdu. Jenomže svůj velký podíl na onom furiantství má něco, co se dá popsat pouhými dvěma nebo třemi písmeny. Dvě písmena má zájmeno já, tři pak slovo… ego. To je červená nit, vinoucí se nepřetržitě úplně celou Biblí. 

Nebudeš usilovat o tělesné (to je právě ono já či ego), budeš hledat Boží cestu, protože jedině ta tě povede správným směrem. „Já jsem ta cesta, pravda i život“, řekl Ježíš naprosto jasně.

V případě apoštola Petra se zkrátka potkala velmi nešťastná kombinace. Velký kus víry, špatně okořeněný kousek svého člověčího já, no a pak… prostý lidský strach. 

A strach či spíše zbabělost, se váže ke druhé události v příběhu apoštola Petra. Ta nastala po zatčení Ježíše před jeho ukřižováním. I když pán Ježíš ji předpověděl ještě před tím, než k ní došlo. Stalo se to na Olivetské hoře, jak se píše v Markově evangeliu, ve 14. kapitole, verš 27–31:

Tehdy jim Ježíš řekl: „Všichni ode mě odpadnete. Je přece psáno: ‚Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘ Ale až vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje.“

„I kdyby všichni odpadli,“ prohlásil Petr, „já nikdy!“

Ježíš mu odpověděl: „Amen, říkám ti, že ještě dnes v noci, dříve než dvakrát zakokrhá kohout, mě třikrát zapřeš.“

On se ale dušoval: „I kdybych měl s tebou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ A podobně mluvili i všichni ostatní.

Mk 14:27–31

Ježíšovo proroctví se bohužel naplňuje doslova hned na protější straně Bible. Zatímco Ježíše obvinili velekněží z rouhání, a shodli se na tom, že mu patří smrt, vyděšený Petr vyčkával dole na dvoře. Co se dělo dál, o tom budu číst opět ze 14. kapitoly Markova evangelia, verše 66–72:

Petr byl zatím dole na dvoře. Přišla tam jedna z veleknězových služek, a když si všimla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: „Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu.“

On to ale zapřel: „Nerozumím. Nevím, o čem mluvíš!“ Vyšel ven před dvůr a vtom zakokrhal kohout.

Potom ho ta služka uviděla znovu a začala říkat kolemstojícím: „Je to jeden z nich!“ On to ale znovu zapíral.

Po malé chvíli se kolemstojící znovu obrátili na Petra: „Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galilejec!“

Tehdy se začal zaklínat a přísahat: „Člověka, o kterém mluvíte, neznám!“

A vtom podruhé zakokrhal kohout. Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš“ a propukl v pláč.

Mk 14:66–72

Petr zbaběle zapřel Ježíše před obyčejnou služkou. Víte, co mi to připomíná? Já osobně jsem Petr, který patří ke generaci, jež dala Česku největší výskyt tohoto jména. Jak jsem říkal na začátku podcastu – bylo to v šedesátých a sedmdesátých létech minulého století. Když jsem byl, jako ti studenti z příběhu u jezera, v maturitním ročníku, nic nenasvědčovalo tomu, že by se tehdejší komunistický režim měl někdy změnit. Díky Bohu, že se tak nakonec stalo, ale o tom jsem mluvit nechtěl. 

V souvislosti s Petrovým zapřením Ježíše si vždycky vzpomenu na všeobecné udávání mezi lidmi a všudepřítomný strach z toho, aby někdo někde neřekl něco, co už by pak nešlo vzít zpátky. Věděli jsme, že před tím nebo oním sousedem si máme dávat pozor na jazyk, protože je to zkrátka komunistický fízl.

Novozákonní Petr na tom byl podobně. Izraelci byli utiskovaní pod nadvládou Říma, do toho farizejové a saducejové tvrdošíjně lpící na Mojžíšových zákonech, zkrátka nic, v čem byste chtěli žít, natožpak tam ještě šířit křesťanství.

Ale abyste si nemysleli, že tím snad Petrův čin obhajuju. Byla to obyčejná zbabělost, o tom není sporu. Navíc se zachoval jako malý kluk, kterého nachytají na hruškách. Petr prožil s Ježíšem tři roky, tisíce lidí ho musely vidět po jeho boku, ale přesto tvrdí „Ne, to nejsem já, a toho chlapa, co o něm mluvíte, toho neznám a nikdy jsem ho neviděl.“ Strach z osudu, který potkal, a ještě má potkat Ježíše, u Petra veškerou jeho víru zatlačil do pozadí.

Trojnásobné zapření Ježíše neodčiní ani to, že ho srdnatě bránil při zatčení v zahradě Getsemane. Neváhal tasit meč, a nebýt dobrého postřehu veleknězova sluhy, neskončilo by to jenom jeho useknutým uchem. 

Ale křesťanství není o odčiňování hříchů. Ty za nás odčinil pán Ježíš na kříži. My musíme dělat pokání a přijímat odpuštění. 

Proto, když Marie Magdaléna a další dvě ženy našly po třech dnech od ukřižování Ježíšův hrob prázdný, poslal je anděl, aby zprávu o Ježíšově vzkříšení řekly jeho učedníkům i Petrovi. Ne jen učedníkům, ale učedníkům i Petrovi. Čímž bylo jasně řečeno, že Petrovo trojnásobné zapření mu bylo odpuštěno. Toto je boží láska takříkajíc v přímém přenosu.

Příběh apoštola Petra ukřižováním Ježíše nekončí, naopak. Přesně, jak Boží syn předpověděl, Petr se stal, spolu s Pavlem, jedním z nejvýznamnějších křesťanských evangelistů, šířil poselství Ježíšovy víry až do své smrti.

Další zmínky o jeho bohulibé činnosti najdete v Bibli v první části knihy Skutky apoštolů, kde mimochodem jasně říká Izraelskému lidu, že Ježíše zabili, přesněji tedy odsoudili a nechali zabít jeho vlastní. Nepřipomíná vám to něco? Téměř na samém konci Nového zákona pak můžete číst dva krátké Petrovy listy, které psal pravděpodobně z Říma pronásledovaným křesťanům.

Biblický příběh apoštola Petra přináší jasně čitelné poselství. Život bez víry, bez niterného osobního vztahu s Ježíšem Kristem, je pouhé pošetilé plahočení se za pomíjivými pozemskými cíli. Božské dokonalosti našeho pána Spasitele samozřejmě nikdy nedosáhneme. Stejně jako Petr jsme jen nedokonalí lidé, s vlastnostmi, které nás permanentně svádí k sejití ze správné cesty. Stále budeme mít puzení, dělat něco podle svého já, podle svého ega. A to nás pak vede k nečestnému jednání, k životu ve strachu a zbabělosti. Náš skutečný úkol je proto jediný – následovat Boží cestu. Mít Ježíše Krista ve svém srdci, a jít v jeho stopách. K tomu nám dopomáhej Bůh!

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví je na svém konci. Nyní už víme, že jméno Petr není ani zdaleka tak tuctové, jak jsem si myslel, když jsem byl malý kluk. Petrů je sice mnoho, ale to nic nemění na tom, že my, nositelé tohoto jména, můžeme příběh apoštola Petra vzít za svůj a  v našem životě se z něho poučit. 

Věřím, že se vám moje povídání dobře poslouchalo, a budu moc rád, když o něm řeknete

 svým přátelům a známým. Když ho budete šířit tak, jak apoštol Petr šířil křesťanství. Vy, se na rozdíl od něj, nemusíte trmácet po prašných cestách na oslu, mule či jiném dopravním prostředku té doby, úplně stačí, když tyto podcasty budete sdílet elektronickou cestou. Moc vám za to děkuji!

Podcast Biblická jména a úsloví najdete na obvyklých platformách jako je Spotify, Apple podcasty nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste vydrželi až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Petr. A nezbytná skála navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jméno Petr patří mezi oblíbená mužská nebo chlapecká jména, a zároveň reprezentuje velmi důležitého muže Nového zákona – apoštola Petra, jednoho z učedníků Ježíše Krista, který po jeho ukřižování šířil křesťanství do celého světa.

Petr byl ale jenom člověk, měl také své stinné stránky. O tom všem a o dalším, spojeném s křestním jménem a s apoštolem Petrem, vyprávím v tomto dílu podcastu.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Petr. A nezbytná skála navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.