Petr Lindner | 3. 11. 2023

Křesťanství nás učí, že bychom měli dodržovat Boží vůli. Já jsem se v tomto podcastu Boží vůli už jednou věnoval, a to v dílu nazvaném Buď vůle tvá. Nechci se opakovat, i když, jak často říkám, v případě biblických textů nebo křesťanských myšlenek to nikdy neškodí. Tento díl proto věnuji řekněme „vztahu Boží vůle a konání člověka“. Svobodnému konání člověka, dlužno doplnit.

U dalšího krátkometrážního dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Pojďme si ale přece jenom velmi krátce shrnout, co zaznělo ve zmíněné epizodě Buď vůle tvá. Řekl jsem zde – jak slovy svými, tak i citacemi z knihy Věty křesťanské víry Ondřeje Macka – že Boží vůle není nějaký nezvratný osud, že to, co se v životě děje, není předem určené přesně nalinkovaným Božím plánem. A také to, že Boží vůli je třeba hledat, ptát se po ní, koukat při tom do Bible, přestože, jak říká Ondřej, zde nejsou snadno uplatnitelné poučky a paragrafy.

„Něco mi občas napoví Duch Svatý…“, zaznělo zde mimo jiné také – a právě u těchto slov bych se nyní chtěl na chvíli zastavit. Možná byla trochu chyba, Ducha Svatého jen tak, skoro až mimoděk pouze zmínit, protože ten v konání Boží vůle jistě hraje velkou roli.

Ježíš Kristus nám lidem dal Ducha Svatého před svým odchodem z tohoto světa jako přímluvce nebo slovy jiných českých překladů Bible, jako zastánce, těšitele či utěšitele. Čteme o tom ve 14. kapitole Evangelia podle Jana, verše 15 až 17:

Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání. A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost – Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout, protože ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť u vás zůstává a ve vás bude.

J 14:15–17 (CSP)

O kousek dál, v 26. verši pak Ježíš dodává:

Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

J 14:26 (CSP)

Před tím, než jsem citoval Ježíšova slova, jsem se trochu nepřesně vyjádřil. Nebyl to on, kdo nám dal Ducha Svatého, nýbrž požádal o to Otce Stvořitele. To však není podstatné, důležité je, že jsme Ducha Svatého nebo Ducha pravdy, jak ho nazývá Ježíš, skutečně dostali. Máme svého pomocníka, který nás – pokud tedy sami chceme – provádí naším životem a ukazuje správnou cestu. Jinak řečeno, spolu s Biblí a moudry a ponaučeními v ní obsaženými, je Duch Svatý tím, kdo nám zjevuje Boží vůli.

Dobře, řekněme, že všechna ta znamení a mnohdy nenápadná či skoro až neznatelná připomenutí nebo podněty ke konání podle Boží vůle vnímáme. Jak ale potom Pán Bůh svou vůli vykoná? Mno…, to je špatně položená otázka. Je-li cokoliv Boží vůlí, ještě to nutně neznamená, že sám Bůh by měl být i jejím vykonavatelem. Proč by to dělal, když má na to lidi – dalo by se říct poněkud lapidárně. Ale ono to, pro změnu poněkud paradoxně, přesně sedí. Jakkoliv to může znít jako protimluv, vykonavatelem Boží vůle je jednoduše člověk. Něco, nebo nějaké skutky své vůle si zřejmě Bůh asi nechává pro sebe, ale jsem přesvědčený, že konání převážné části Boží vůle skutečně spočívá na člověku. Když se nad tím trochu zamyslíte, zjistíte, že to má svou logiku. My lidé jsme Boží stvoření a byli jsme stvořeni k obrazu Božímu – abychom byli jako Bůh. Znamená to tedy, že člověk je jakousi prodlouženou rukou samotného Boha. To je ovšem velká odpovědnost! Ale pozor – jsem si jistý tím, že ona prodloužená ruka samotného Boha sahá pouze a jen k mému vlastnímu já. Já jsem ten, kdo by měl konat Boží vůli především sám u sebe. Samozřejmě, že by mi neměli být lhostejní ostatní lidé, potažmo pak prostředí kolem nás – to bychom byli špatní křesťané. Ale asi víte, jak to myslím: Nikdo z nás nebyl takříkajíc zplnomocněn k tomu, aby si hrál na Boha. Činit Boží vůli anebo zbožštit sám sebe, jsou totiž dva až extrémně rozdílné pojmy a konání.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem si nemohl odpustit větičku o svobodném konání člověka. V podcastu Biblická jména a úsloví to opakuji pořád dokola a opakovat to budu stále: Pán Bůh stvořil člověka svobodného. Svobodného a tvořivého – jak jsem říkal v epizodě O tvořivosti, práci… i lenosti. A v dnešním dílu už také zaznělo, že Bůh člověku život nijak nenalajnoval, my lidé si jím, ve své svobodě musíme projít sami. Což je mimochodem také velká odpovědnost.

O účasti člověka na Božím díle skvěle mluví Marek Orko Vácha v rozhovoru s Karlem Satoriou v knize Život je sacra zajímavej, kterou vám mimochodem velmi doporučuji k přečtení. Marek Vácha zde říká:

Myslím, že když Bůh stvořil člověka, tak mu dal i stvořitelskou moc a že bere vážně všechny moje nápady a moje aktivity. Jsem sice created, stvořený, ale i creative, tvořící! Jsem Boží obraz, a proto musím tvořit. Když Bůh tvoří člověka, Tvůrce tvoří tvůrce. Mým úkolem je, abych spolu s Bohem dokončil dílo stvoření, neboť kus svého stvořitelského charismatu dal Bůh i mně. Jde nejen o to, abych se ptal, ale abych svůj život i modeloval. Věřím, že Bůh mě bere vážněji, než já beru sám sebe. Že mě Bůh vezme vážně, i když se rozhodnu pro tuto partnerku nebo pro jinou partnerku, a že mi požehná v jednom i ve druhém rozhodnutí, že v tomto smyslu zde nejsou žádné troleje a žádná nalinkovaná budoucnost, že Bůh respektuje moji cestu, ať bude jakákoli. Že budoucnost není dána, ale že ji tvořím. Že se po mně žádá, abych činil samostatná rozhodnutí a zároveň abych za tato rozhodnutí nesl odpovědnost. 

Zdroj: Marek Vácha, Karel Satoria | Život je sacra zajímavej

Na slova Orka Váchy následně Karel Satoria reaguje, nebo spíše je doplňuje, takto:

Já to vidím až tak, že Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru v mém činu. Mnohdy lidé hledají stylem: Jaká je Tvá vůle a jak já ji naplním? Ukaž mi, zda si mám vzít Reného nebo Rudolfa, či jít na golf nebo vstoupit do kláštera a podobně. „Přece něco Bůh chce!“ řekneš si. Kromě vyloženého zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl, ale učiněné jeho silou. „Miluj a dělej, co chceš,“ oznamuje Boží vzkaz světu svatý Augustin.

Zdroj: Marek Vácha, Karel Satoria | Život je sacra zajímavej

Bůh naprosto respektuje má rozhodnutí, a přesto se tím nevzdává prostoru v mém činu. Kromě vyloženého zla chce Bůh to, pro co jsem se rozhodl, ale učiněné jeho silou. Kdybych měl pointu tohoto dílu podcastu shrnout do dvou vět, pak by to byla právě tato slova Karla Satorii.

Uvědomění si své role v konání Boží vůle je, aspoň myslím, hodně zásadní poznatek pro každého křesťana, a možná ještě více pro lidi svou víru teprve hledající. Byť to zde už zaznělo, je třeba dodat, že v jedné věci je zde obsažená jak svoboda konání, tak i osobní odpovědnost za něj. Tudíž ona věc je tím neobyčejně velkou věcí. Čím jiným by ale Boží vůle měla být, že ano? A tak bych všem posluchačům podcastu Biblická jména a úsloví chtěl popřát, aby se vám… aby se nám všem dařilo Boží vůli hledat, nalézat a plnit ji tak, aby si Otec Stvořitel mohl stále říkat to, jak ohodnotil své dílo v oněch sedmi dnech – bylo to velmi dobré. A je stále.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Boží vůle v lidských rukou se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U dalšího krátkometrážního dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Boží vůle v lidských rukou se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 29. 3. 2023

Určitě občas, ale možná také nezřídka, zažíváte situaci, kdy pro něco uděláte všechno, co jste mohli sami udělat, a se slovy „děj se vůle Boží“, ponecháte další osud oné věci v rukou Pána Boha. Anebo to řeknete i ve chvíli, kdy jste ještě všechno pro zdar věci neudělali… Činíme tak nejen my křesťané, ale mimoděk takto jednají i lidé, kteří víru v Ježíše Krista třeba tvrdošíjně odmítají. Něco to naznačuje, ale tomu se nyní věnovat nechci. 

Slovní spojení „buď vůle tvá“ známe – a opět si dovolím říct, že nejen my, křesťané – z Modlitby Páně čili Otčenáše. Ovšem primárně ani o Otčenáši nemá být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Rád bych se v něm zamyslel na tím, co je to ona Boží vůle, jak ji vnímáme a jak bychom ji možná, podle mého názoru, měli vnímat, a jak se k ní takříkajíc postavit. I když… už teď si nejsem vůbec jistý, jestli budu mít odpovědi na všechny otázky.

Od mikrofonu dalšího dílu své biblické samomluvy vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Buď vůle tvá nebo obdobné slovní spojení staň se tvá vůle, jinak řečeno prosba nebo zvolání k Pánu, aby konal podle svého vlastního uvážení, se v Bibli nachází – možná trochu překvapivě – pouze na dvou místech. Už jsem zmiňoval Otčenáš, tedy modlitbu, kterou nám křesťanům „nadiktoval“ sám Ježíš Kristus. Tu najdete v 6. kapitole Matoušova evangelia, jejíž první část má v Českém studijním překladu podtitul Pokrytecká nábožnost a pravá zbožnost. Přečtu 5. až 13. verš:

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně]. Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť [Bůh,] váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte. Vy se modlete takto: 

Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od toho Zlého [, neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen]. 

Mt 6:5–13 (CSP)

Jak už jsem říkal, nechci v tomto dílu rozebírat celý Otčenáš, zastavím se jen u dvou zajímavostí. Jednak si nyní jistě říkáte, že vy sami při Modlitbě Páně vyslovujete trochu odlišné znění Otčenáše. Ani já se nemodlím podle Českého studijního překladu, ale ani podle žádného jiného běžného českého překladu Bible. Obvyklému současnému českému znění Otčenáše, se poněkud paradoxně nejvíce blíží nejstarší český překlad Bible, tedy Bible Kralická. Ale to je jen tak trochu hraní si se slovy, protože z pohledu obsahu a významu je samozřejmě Otčenáš vždy stejný. 

Slíbil jsem však dvě zajímavosti. Tou druhou je znění Otčenáše v dalších synoptických evangeliích. V Lukášovi ho najdete na začátku 11. kapitoly, ovšem většina českých překladů zrovna slova buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, vynechává. Najdete je pouze v Českém studijním překladu umístěná v hranatých závorkách a pak v Kralické Bibli, kde jsou tato slova běžnou součástí textu. Nicméně zůstaneme-li u Lukášova evangelia, pak zde se navíc nachází ještě jedna odlišnost od Matouše, a totiž, že Otčenáši předchází prosba učedníků k Ježíši, aby je naučil, jak se mají modlit. V prvním verši 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše můžeme číst:
Jednou se Ježíš modlil na nějakém místě; a stalo se, když přestal, že mu jeden z jeho učedníků řekl: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu naučil své učedníky i Jan.“  (L 11:1 /CSP/)

Janem, o kterém učedníci mluví, je myšlený extravagantní prorok, který ohlašoval příchod Ježíše – Jan Křtitel. Nicméně v Bibli nemáme žádné zmínky o tom, že by Jan Křtitel učil své přívržence Otčenáš. Nevadí. Možná to dělal, jen evangelisté to jednoduše nezaznamenali. Autorství Modlitby Páně tak připadá Ježíši, a není nutné se nad tím dál pozastavovat.

Když bychom chtěli hledat Otčenáš v Markově evangeliu, pak zde najdeme skutečně jen útržek nebo spíše náznak části Modlitby Páně o odpouštění. Ve 25. verši 11. kapitoly Marka se píše:
A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení. (Mk 11:25/CSP/) 

No a konečně Evangelium podle Jana, to o Modlitbě Páně jednoduše mlčí. Takže kdybych měl lehce poopravit svá předchozí slova o tom, že slovní spojení buď vůle tvá nebo staň se tvá vůle, se v Bibli nachází pouze na dvou místech, upřesňuji, že je to – v závislosti na překladu – někdy i na místech třech. Což se mi i tak pořád zdá docela málo.

Kde se nachází ono – v závislosti na překladu – druhé nebo třetí umístění prosby či zvolání k Pánu, aby konal podle svého vlastního uvážení? To už se budeme bavit o slovech tvá vůle se staň, která pronesl Ježíš při modlitbě na Olivové hoře v noci před svým zatčením. Přečtu 39. až 46. verš 22. kapitoly Evangelia podle Lukáše. Tato část má v Českém studijním překladu podtitul Modlitba na Olivové hoře:

A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“

[Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.] A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“

L 22:39–46 (CSP)

Ježíš věděl, že jeho pozemský život se nezadržitelně chýlí ke svému konci a měl obyčejný lidský strach. Takový strach, že doslova potil krev! Znal svůj úděl předem, věděl, že se mu nelze vyhnout, ale přesto prosil Boha Otce, aby mu odebral tento kalich – aby z něj to břímě sejmul, aby mu vzal úděl, vedoucí k pozemské smrti. Důležité však je, jakými slovy svou prosbu Ježíš říká. Jednak začíná slovy chceš-li, přenes tento kalich ode mne. Tím už předem oznamuje, že se Boží vůli podrobí. Doufá, že by Otec Stvořitel mohl chtít, ale také počítá s tím, že by chtít nemusel. A Boží vůli pak dává prioritu na konci své věty, kdy vysloví avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň. Ježíš nejenže tuší, naopak přesně ví, že nyní je jedinečný okamžik pro vyřčení slov děj se vůle Boží. Přestože by v této vypjaté chvíli nejspíš raději zvrátil svou úlohu Mesiáše, plně se odevzdává do rukou Otce Stvořitele. Když tak nad tím přemýšlím, pak možná právě kvůli této výjimečné chvíli, Bible slovy děj se vůle Boží nijak neplýtvá.

Na konci předchozí části jsem řekl, že se Ježíš odevzdává do rukou Pána Boha. Znamenají tedy slova buď vůle tvá plné odevzdání se Bohu? Dovolte mi, abych si pro odpověď vypůjčil slova evangelického faráře Ondřeje Macka, který ve své knize Věty křesťanské víry píše:

Modlitba „buď vůle tvá“ není rozhodně modlitbou pasivity, odevzdanosti. A Bůh, ve kterého věřím, není žádný osud, kterému se nelze vymanit. To, co nás v životě potkává a také dost často drtí, zraňuje a bolí, se neděje, myslím, podle nějakého plánu. Ne všechno, co mě potká, mám vzít se slovy: Holt to tak musí být. A přijmout to, spojit si to s Bohem a přidat k tomu povzdech „buď vůle tvá“. V Bibli se přece vypráví o Bohu, se kterým lze mluvit, se kterým se lze hádat a hlavně kterého lze prosit (Gn 18), který je nějak přístupný a také i případně mění svá rozhodnutí, své soudy, který pomáhá z pastí, uzdravuje. A může dát sílu (pře)žít. (Moc nevěřím, že by Pán Bůh něco stanovil, a pak to již bylo dané.)
„Buď vůle tvá“ také znamená, že mám odporovat, příčit se tomu, o čem tuším, že tohle si Bůh nepřeje, že to je proti životu. Mám zkoušet bránit zlu.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

Tuto citaci z knihy Věty křesťanské víry Ondřeje Macka jsem vzal z jeho výkladu Otčenáše. To jen aby bylo zřejmé, že jakýsi náznak kolize s mým předchozím povídáním o odevzdání se Ježíše na Olivové hoře do rukou Pána Boha, představuje poněkud odlišnou situaci. Odlišnou až tak, že ji nikdo z nás nezažije, jak se sluší dodat. Ondřej však píše o našem reálném životě. A já s ním naprosto souhlasím – zvolání Buď vůle tvá, není úplné odevzdání. Není to odevzdání se nějakému nezvratnému osudu, ale není to v pravém slova smyslu ani složení zbraní, nemá to skoro nic společného s pokorou (možná s falešnou pokorou ano), a už vůbec nejde o něco jako existenciální nihilismus, který ostatně víru odmítá a tvrdí o ní, že je pouze výsledkem strachu ze smrti.

Na tomto místě udělám malou, zdánlivě nelogickou odbočku. Mám jednoho kamaráda, který tvrdí, že při Modlitbě Páně právě pasáž buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, jednoduše vynechává. Dalo by se to vysvětlit tak, že říká Lukášovu verzi většiny českých překladů Bible, jak jsem o tom mluvil před chvílí. Ale já vím, že je to jinak. Kamarád se sám přiznává k tomu, že tuto část vynechává, jelikož má z Boží vůle obavy. Nezná Boží záměry a protože neví, jaké jsou, raději nechce, aby se naplnily vůbec. Nebudu toto pošetilé jednání hodnotit…, i když vlastně už tím, že jsem ho nazval pošetilým, jsem jej ohodnotil :-)

Boží vůle je něco, co se děje. Je s námi ať chceme nebo nechceme, ať říkáme slova buď vůle tvá nebo je neříkáme. Boží vůle je vůle Boha, nikoliv člověka, a přestože nechci mluvit za něj, jsem přesvědčený, že kecat si do toho Pán Bůh nejspíš nenechá, takže jestli v Otčenáši slova o jeho vůli vyslovujeme nebo ne, velkou roli to asi hrát nebude. Ano, je pravda, že kdysi dávno, když starozákonní praotcové mluvili s Bohem napřímo, dokázali někdy Stvořitele přesvědčit, aby svou vůli změnil. Učebnicovou ukázkou je – jak píše v citované ukázce Ondřej Macek – příběh Abrahama, který dokázal Pána Boha přimět k tomu, aby nevyhladil celou Sodomu a Gomoru. Nebudu tuto epizodu v tomto dílu podcastu číst – pokud si ji ale chcete připomenout, nalistujte ve své Bibli 18. kapitolu knihy Genesis, kde se vše, počínaje 16. veršem, dozvíte. Dnes už s námi Pán Bůh možná nemluví tak, jako s Abrahamem, neznamená to však, že by se mělo jeho chování změnit. Stále je to náš Otec s velkým O, který nás miluje. Chce náš prospěch. Nemá za cíl člověka poškodit nebo snad zničit. K tomu si lidé bohatě vystačí sami se sebou. Věřím tomu, že Boží vůle je vždycky jen a pouze pro člověka, nikdy proti němu.

Podle toho, co jsem řekl, by se mohlo zdát, že je snad provolání Buď vůle tvá v Otčenáši možná až zbytečné. Nebylo by tedy dobré Modlitbu Páně lehce revidovat? Nebo začít používat spíše onu Lukášovu verzi? Zdání klame. Pro mě osobně slova Buď vůle tvá, znamenají přijetí Boha. Potvrzení své víry v něj a důvěry v to, že co Pán Bůh činí, je dobré… jako v nebi, tak i na zemi. Když Bůh tvořil zemi, sedmkrát za šest dní řekl, že je něco dobré. Světlo je dobré, země a vody nebo den a noc jsou dobré; jak je to dál, to už jistě znáte sami. Své dílo Pán Bůh zakončil stvořením člověka a jak se píše v posledním verši první kapitoly knihy Genesis: Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. Všechno, co Stvořitel dělal, činil svou Boží vůlí. Osobně nemám jediný důvod obávat se, že by snad měl nějaké skryté nedobré úmysly. Slova Buď vůle tvá pro mě jinými slovy znamenají Věřím tvé dobré vůli, můj Otče, a jsem šťastný, že jsem tvé Boží dítě.

Dobře, jenže ve vzduchu visí jedna vtíravá otázka: Jak poznám, co je Boží vůle, které se můžu třeba klidně i zcela odevzdat, a jak ji naopak odliším od své vlastní touhy nebo dokonce šalebnému vábení ďábla? Připomeňme si, co v knize Věty křesťanské víry píše Ondřej Macek:

Ne všechno, co mě potká, mám vzít se slovy: Holt to tak musí být. A přijmout to, spojit si to s Bohem a přidat k tomu povzdech „buď vůle tvá“.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

To je jasné a srozumitelné. Je samozřejmě spousta situací, kdy ono holt to tak musí být poněkud zapáchá vlastním alibismem. Když se mi něco nedaří jen proto, že se mi jednoduše nechce to udělat pořádně, dost dobře nemůžu říct asi to tak mělo být. Tedy…, říct to můžu, ale bude to jen hloupá omluva své vlastní lenosti či neschopnosti. Na druhou stranu ale také existuje mnoho situací, jejichž průběh či výsledek my sami ovlivnit nedokážeme. A je také spousta okolností, kdy bychom se o to spíše ani neměli pokoušet. Potom říct buď vůle tvá, znamená skutečné vyjádření důvěry v Boží konání. Odevzdání se Bohu v nejlepším smyslu. 

Ovšem pozor – abyste mě správně pochopili – tím rozhodně nechci říct, že Boží vůle je to, na co člověk sám nestačí, a naopak, to, na co stačí, Boží vůle není. Tak to rozhodně nemyslím. Popravdě, čekáte-li ode mě nějakou definici Boží vůle, pak vás musím zklamat. Odpověď na otázku, co je Boží vůle, neznám. Něco tuším, něco vnímám pocitově, něco mi občas napoví Duch Svatý, spoustu dílčích odpovědí mi přináší sám život, mnoho se dá odvodit z biblických příkázání. Ostatně i Ondřej Macek ve své knize píše:

Co je boží vůle, tušíme třeba z desatera nebo z Ježíšova kázání na hoře a dalších biblických příběhů. Rozhoduje ovšem konkrétní situace. V Bibli nejsou snadno uplatnitelné poučky a paragrafy. Po boží vůli se ptá, boží vůle se vždycky znovu hledá.
Hledá se, co by na to, co dělám, řekl Bůh; hledá se, co nejvíce odpovídá životu s ním ve vztahu, co nejvíc odpovídá životu, který jsme od něj dostali.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

Jak už jsem řekl, definice Boží vůle nebo nějaký seznam situací, které Boží vůlí jsou a které jimi nejsou, jednoduše neexistuje. Z mého pohledu je to správně – jinak řečeno, má to tak být (sic!). Jak píše Ondřej, Boha a jeho vůli je třeba neustále hledat. Myslím si – a pravidelní posluchači tohoto podcastu ví, že nejsem žádný „duchař“ –, že svou vůli Pán Bůh halí do jakéhosi tajemství zcela záměrně. Je to, podle mého názoru, kromě jiného také součást náboženského mystéria. Kdybychom Boží vůli přesně znali, jsem si jistý, že bychom ji používali jako instantní řešení typu „vem si prášek“. Stvořitel nám dal svobodu, která je v první řadě svobodou myšlení. Nechce z nás mít předem naprogramované otroky, kteří dělají jen to, co se jim určí. Mysli, člověče! Modli se za poznání mé vůle! Namáhej se trochu!, říká nám Pán Bůh. Budu moc rád, když mou vůli budeš hledat, nalézat, a konat podle ní. Nebudeš-li koukat pořád jen sám na sebe, jistě cestu Boží vůle nakonec najdeš. Nebo se jí aspoň přiblížíš.

Ještě jednou Ondřej Macek a citace z jeho knihy Věty křesťanské víry: Prosba „buď vůle tvá“ je vlastně také otázka, kterou si při každém jejím vyslovování mám položit: Kam jdu, kudy, k čemu, proč a co by na to Bůh?

V jednotlivých epizodách podcastu Biblická jména a úsloví obvykle na závěr nezaznívá modlitba, nicméně v tomto dílu se to vysloveně nabízí. Mluvil jsem zde mimo jiné o Otčenáši, pojďme proto společně toto povídání zakončit celou Modlitbou Páně, tedy i se závěrečnou doxologií čili slovy Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé, přijď království tvé,
buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Amen

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Buď vůle tvá… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Slovní spojení „buď vůle tvá“ známe – a opět si dovolím říct, že nejen my, křesťané – z Modlitby Páně čili Otčenáše. Ovšem primárně ani o Otčenáši nemá být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Rád bych se v něm zamyslel na tím, co je to ona Boží vůle, jak ji vnímáme a jak bychom ji možná, podle mého názoru, měli vnímat, a jak se k ní takříkajíc postavit. I když… už teď si nejsem vůbec jistý, jestli budu mít odpovědi na všechny otázky.

Od mikrofonu dalšího dílu své biblické samomluvy vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Buď vůle tvá… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.