Petr Lindner | 14. 1. 2026

Už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha, tedy o hledání Boha člověkem. Nedávno mně však došlo, že by mu měl, nebo snad dokonce musí předcházet díl, který se věnuje hledání člověka Bohem. Protože, a to si možná každý neuvědomuje, je to právě Bůh, který jako první hledá člověka. Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Boží hledání člověka začíná poněkud překvapivě už v ráji, brzy po stvoření. Hned poté, co první lidé kousli do zakázaného ovoce, se Hospodin ptá Adama „Kde jsi?“ Můžete si říct: Co je to za nelogickou otázku? Pán Bůh přece musel naprosto přesně vědět, kde se Adam s Evou nacházejí. To asi musel. Jenže jeho dotaz míří trochu jinam. V parafrázovaném znění Bůh říká: „Kam ses ztratil, člověče?“ Tím, že Adam s Evou ochutnali zakázané ovoce stromu poznání dobrého a zlého, se, z lidského pohledu možná trochu paradoxně, Bohu vzdálili. Přesně tak, jako se od něj vzdaluje každý, kdo si chce hrát na Boha, nebo možná spíš na mocného či všemocného. Krásně je to vysvětleno v Evangeliu podle Marka na rozmluvě Ježíše s bratry Zebedeovými. Desátá kapitola, verše 35 až 45:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Odpověděli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mépravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10,35–45 (ČEP)

Ani, když jste kámoši s Ježíšem, ani, když s ním chodíte jako jeho učedníci po Izraeli, nezaručuje vám to místo rovné Bohu. A je to tak správně. Bůh je svrchovaný – nejvyšší, neomezený, zcela nezávislý, suverénní… Citovaná část desáté kapitoly Markova evangelia navíc říká další důležitou skutečnost: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

A Ježíš je také ten, kdo člověka, abych tak řekl, aktivně hledá, aby mu předal své učení – a co víc, Boží spásu. V 10. verši 19. kapitoly Evangelia podle Lukáše, poté, co se setká s celníkem Zacheem, Ježíš říká: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,1–10 /ČEP/)

Asi nejkrásnější příběh o hledání člověka Bohem vypráví Bible pomocí podobenství o ztracené ovci, jak jej sepsali evangelisté Matouš a Lukáš. Já budu v tomto dílu číst z Lukáše, protože ten podobenství doplňuje ještě dalším, navazujícím podobenstvím o ztraceném penízi. Prvních sedm veršů 15. kapitoly Lukáše, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu jako Podobenství o ztracené ovci:

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství:
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

L 15,1–7 (ČEP)

Ježíšova podobenství jsou mezi lidem křesťanským známá a oblíbená a Podobenství o ztracené ovci patří k těm, která jsou slyšet hodně často. Pointa tohoto příběhu tak už byla nesčetněkrát vykládána. Ovčák čili sám Pán Ježíš Kristus má své ovce čili nás lidi v takové lásce, že se neváhá vydat pro jednu jedinou ztracenou duši ze stohlavého stáda. … právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují, říká Ježíš.

Teologové, zvyklí dělat důkladnou exegezi každého biblického textu, spatřují v tomto podobenství ještě jeden nikoliv nevýznamný detail. V originálním řeckém textu je na místě slov ztratí [jednu z nich] a [která se] ztratila, slovo ἀπολέσας [apolésas], které kromě významu ztratit, může znamenat také zahubit, zahynout, zničit… Takže vlastně ztratit se takříkajíc absolutně. Ježíš ale nechce ztratit žádného člověka a už vůbec nechce, aby kdokoliv zahynul. Proto se za každým vydává jako za ztracenou ovcí ze svého podobenství. 

Všimněte si také věty Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena… Může to čistě pragmaticky, ale také alegoricky znamenat, že ovce – nebo onen člověk/hříšník – má nějaké fyzické či duchovní nebo morální zranění a Ježíš mu tedy pomáhá z nesnází. To určitě ano, ale myslím si, že význam je mnohem hlubší. Spočívá v nesení životem. Jakmile člověk přijme Ježíše, pak ten jej potom obrazně nese jeho životem, dává mu smysl, naplnění, naději a pokoj.

Podobenství o ztracené ovci, podobně jako nejedna další parabola v Novém zákoně, ve skutečnosti není úplně, abych tak řekl, autorským dílem Ježíše. Ten totiž velmi často cituje nebo parafrázuje starozákonní texty, v tomto případě slova svého otce, Hospodina, který je pronesl již mnoho stovek let před tím ústy proroka Ezechiela. V prvních osmi verších 34. kapitoly stejnojmenné biblické knihy čteme:

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.
Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou.

Ez 34,1–8 (ČEP)

Ezechielovo proroctví míří jak na vztah lidí k Bohu, tak i na společenství samotné. Často říkám, že člověk se od svého stvoření v principu nijak nezměnil. […] moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Co k tomu dodat? Jako by Ezechiel mluvil o dnešní individualizované společnosti orientované na výkon… Ale pojďme dál. Prorokova slova samozřejmě pocházejí od Hospodina a ten stejně jako mluví, tak i jedná. V následujících dvou verších zbavuje pastýře jejich služby s tím, že je bude volat k odpovědnosti, aby od 11. verše řekl:

Toto praví Panovník Hospodin: 
„Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.  
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“

Ez 34,11–16 (ČEP)

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát: bylo by chybou, oddělovat od sebe Starý a Nový zákon čili vnímat je jako dvě samostatné, na sobě nezávislé části. Jak sami jistě uznáte, Ježíšovo podobenství o ztracené ovci je doslova evangelijním naplněním prorocké kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Otec Bůh dal ústy proroka své zaslíbení, Boží syn Ježíš Kristus je naplňuje. 

Jak už bylo zmíněno, za podobenstvím o ztracené ovci se v Lukášově evangeliu nachází další podobenství – o ztraceném penízi. Je to krátká parabola o třech verších, pojďme si ji přečíst:

Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadžjsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

L 15,8–10 (ČEP)

U podobenství, navazujícího na předchozí text slovem nebo [má-li nějaká žena…], lze logicky předpokládat stejnou pointu, a poslední verš to také jasně říká: Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Mimochodem, je zajímavé, jaké výrazové prostředky Ježíš používá v těchto dvou shodně vyznívajících podobenstvích. Chov ovcí byl ve starověkém Izraeli jedním ze životně důležitých způsobů obživy, tudíž se dá předpokládat, že takové přirovnání i prostý lid dobře chápal a takříkajíc na ně slyšel. Ježíš ale, jakoby chtěl oslovit i vyšší společenskou třídu, lidi, kteří se neživili zemědělstvím, ale třeba byli úředníky nebo v Bibli „oblíbenými“ celníky, vkládá za podobenství o ovcích ještě kratičký příběh o tom, na co by mohli slyšet oni – o penězích. Četl jsem však také výklad, který hovořil o deseti stříbrných jako ekvivalentu snubního prstenu. V židovské kultuře té doby bylo údajně zvykem, že nevěsta dostala při svatbě deset stříbrných mincí spojených do řetízku. Tento šperk, zvaný semedi, se pak nosil jako čelenka nebo náhrdelník. To by pak samozřejmě vysvětlovalo, proč se v tomto podobenství píše o ženě, která ztratila deset stříbrných mincí. Takže smysl tomuto výkladu rozhodně upřít nelze.

Jsme-li v dílu věnovaném hledání člověka Bohem, který se navíc shodou okolností tak nějak stále motá kolem ovcí, coby jednoho z důležitých biblických zvířat, nesmím zapomenout citovat ještě jeden z dalších velmi krásných textů na toto téma. Opět jsou to Ježíšova slova, která se nachází v 10. kapitole Janova evangelia, 14. až 16. verš:

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

J 10,14–17 (ČEP)

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš nečeká, až jeho ovečky přijdou za ním. Sám je hledá a sám je přivádí k sobě. Je regulérní se však zeptat: Pořád se zde mluví o tom, že Bůh sám hledá člověka a přivádí ho k sobě. Otázka proto zní: Jak to konkrétně dělá?

Způsobů, jak Bůh vystupuje v roli rybáře lidí, je více. Společným jmenovatelem jim je, abych tak řekl, zprostředkovanost. Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty. Nemusí to však nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývá velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Před chvilkou jsem použil slovní spojení „zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi“. Božího slova… Boží slovo je zapsané v Bibli, Bůh se nám tudíž dává poznat skrze tuto knihu. V tomto případě už je trochu sporné říkat, že Bůh takto hledá člověka. Spíš jde o tak nějak konsenzuální proces, do kterého se musí zapojit obě strany. Bůh nám sice Bibli dal, abychom v ní četli jeho Slovo, my ale po ní musíme sáhnout, otevřít ji a svaté Písmo číst. Bible je však v každém případě největším zdrojem poznání Boha, onu Knihu knih tudíž jednoduše nejde vynechat, naopak je potřeba ji dát na přední, možná úplně první místo.

Když jsem říkal, že Bůh není podomní prodejce a nechodí tedy po lidech, neznamená to ještě, že tomu tak nebylo nikdy. Samozřejmě není řeč o podomním prodeji, nýbrž o chození po lidech. Před nějakými 2 000 lety se mohli lidé setkat s Bohem v osobě Ježíše Krista, který za své pozemské služby předával učedníkům a ostatním lidem Boží slovo. Přestože byl ukřižován a po zmrtvýchvstání odešel k Bohu Otci, žije v nás stále a navždy zůstává – když to řeknu možná trochu hloupě, ale snad aspoň trochu příznačně – zůstává hlavním hrdinou křesťanství. Mno… asi spíš hlavní postavou křesťanství :-) Ostatně už jsem to v tomto podcastu říkal možná vícekrát: Ježíš jednoduše je křesťanství. 

No a když už byla řeč o Bohu Otci a Božím synu Ježíši Kristu, neměli bychom zapomenout na třetí osobu křesťanského trojjediného Boha – Ducha svatého. Také skrze něj Bůh hledá člověka. Myslím, že neobstojí ani námitky typu, že nevěřící lidé přece nemají Ducha svatého. Je to sice v souladu s obecnou křesťanskou teologií, nicméně osobně jsem si jistý, že tak, jak Duch svatý působí na „pravověrné“ křesťany, stejně dokáže ovlivňovat i lidi nevěřící. Nevěřící lidé sice možná ještě nejsou oním chrámem Ducha svatého, jak se píše v První knize Korintským, ovšem Duch usvědčuje člověka z hříchu, vede ho k pravdě a otevírá jeho srdce – a nečiní rozdíly mezi věřícími nebo nevěřícími lidmi. Bůh stvořil svět a do světa stvořil člověka. Jako takový tedy naprosto logicky mluví k úplně každému člověku. A na úplně každém člověku pak je, zdali je ochotný mu naslouchat. 

Jeden z nejslavnějších citátů církevního otce Augustina zní: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě. Všimněte si, že výrok, který zaznívá v první autobiografii na světě, jak bývá nazývaná Augustinova slavná kniha Vyznání, začíná stvořením. Augustin vychází z myšlenky, že člověk byl stvořený s ontologickou čili bytostnou, vrozenou touhou po něčem, co jej přesahuje. Slovo nepokoj představuje jakýsi hnací motor, spočinout v Bohupak znamená nalezení pevného bodu, od nějž se pak život člověka odvíjí. Jde o neklid v lidské duši, představující „volání domů“. A tímto neklidem nás Pán Bůh volá k sobě.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha člověkem. Dnešní díl, který se chýlí ke svému konci, tak měl být jakýmsi prologem k dalším několika epizodám, jež budou následovat. Snažil jsem se v něm, jako ostatně v každém dílu, mít svá tvrzení biblicky podložená a použitá ve správném kontextu. Zkrátka nic si takzvaně necucat z prstu. Možná proto i vy jste nyní ochotní přijmout myšlenku, že Bůh je skutečně tím prvním, kdo hledá člověka.

Nic to však nemění na tom, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 15. 3. 2023

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – velmi rád poslouchám pořad Světem bible amerického teologa a kazatele Johna Vernona McGee, který pro nás v češtině připravuje brněnské Rádio 7. V jednom z dílů zazněla krátká myšlenka nebo spíše pozastavení se nad tím, že Ježíš, přestože byl a je stále obdařený obrovskou mocí, ji – na rozdíl od člověka – nikdy nezneužil. Abych byl upřímný, kdybych to neslyšel v tomto pořadu, samotného by mě možná ani nenapadlo se nad tím pozastavit. My křesťané naprosto samozřejmě říkáme, že Ježíš je jediný, kdo kdy byl bez hříchu. Ale popravdě… ono to zase tak samozřejmé není.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný, ničím nerušený poslech, přeje Petr Lindner.

Sotva se my lidé dostaneme k nějakým výsadám, hned se nám do hlavy začnou vkrádat myšlenky, jak bychom je mohli využít či zneužít ve svůj prospěch. Nemá cenu uvádět příklady, protože by se jich daly vyjmenovat stovky, spíše tisíce, důležité je zde přivlastňovací zájmeno svůj. Svůj prospěch. Svůj vlastní prospěch. Není to nic neobvyklého ani nic nového, je to bohužel smutná pravda. Dlužno dodat – čest výjimkám. Všichni lidé samozřejmě nejsou stejní a já nechci být zbytečný skeptik. Věřím tomu, že člověk je v principu dobrý. Jen si zkrátka občas trochu zahráváme s ďáblem – nebo možná přesněji – hrajeme si na boha. Rádi bychom řídili svět, a když ne svět, tak aspoň svůj vlastní dvoreček, podle not, které jsme si sami napsali. 

Jak je tedy možné, že Ježíš Kristus takové choutky neměl? I přes svou, realisticky řečeno „nadlidskou moc“, zůstal chudý, neusiloval o žádné zvláštní výsady, potažmo pak funkce, dělal všechno přesně obráceně – nikoliv ve svůj, ale v prospěch ostatních lidí. A přitom by si klidně mohl říct: 

Proč já bych se namáhal pomáhat lidem? Ať si to dělá můj nebeský taťka, jestli ho to tak baví. Já se hezky pěkně usadím někde na pobřeží Galilejského jezera, postavím pořádný barák, přivedu si do něj krásnou ženu – třeba zrovna Máří Magdaléna je moc šikovné děvče –, a otevřu si živnost na uzdravování a zázraky. Přes týden budu makat – samozřejmě, že zadarmo ani kuře nehrabe – a o víkendech budu surfovat na jezeře, nebo, když budu unavený, můžu se jen tak procházet po vodě. Večer si naliju vína, proměněného z vody, a budeme se s manželkou a dětma koukat na západ slunce.
Že mám od taťky předurčený jakýsi neodbytný úkol na kříži? To se zařídí jinak – pošlu tam Jidáše. Stejně mě má zradit, tak až to udělá, nechá se rovnou i zatknout a ukřižovat místo mě. A já budu dál sedět na zápraží, povídat o svém životě vnoučatům a žít spokojeně dál až do smrti.

Mno…, to by byla zajímavá parafráze Ježíšova příběhu. Naštěstí se tak nestalo, Syn Boží podobnými ani jinými rozmary netrpěl. Tedy alespoň Bible se o ničem takovém nezmiňuje. Jenže tím ale pořád není zodpovězená otázka, jak to, že Ježíš ve své službě nebo při svém poslání neselhal. Nepodlehl svodům své nebeské moci.

Možná by mohla stačit jednoduchá odpověď: Ježíš Kristus nebyl obyčejný člověk – byl to člověk a Bůh v jedné osobě. Což je, jak asi každý minimálně podvědomě chápe, docela zásadní rozdíl. Ale ani s tímto rychlým vysvětlením se pro účely epizody podcastu Biblická jména a úsloví, kterou právě posloucháte, nespokojíme. 

To, že Ježíš byl a je člověk a Bůh v jedné osobě, je samozřejmě naprosto zásadní. Kristus je syn Stvořitele, a jako takový se v roli dobrého pastýře logicky o své stádo stará s nejvyšší pečlivostí. Nicméně ani Pán Bůh nenechává nic náhodě, takže i Ježíš musel projít prověrkou nejvyššího stupně. O čem to mluvím? O pokušení na poušti, kterému byl Ježíš vystavený hned poté, co ho Jan Křtitel v řece Jordán pokřtil. Přečtu prvních jedenáct veršů 4. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Tehdy Duch Ježíše vyvedl do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla. A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
Tu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“
On však na to řekl: „Je napsáno: Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“
Potom ho Ďábel vzal do svatého města, postavil ho na okraj střechy chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: Svým andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen.“
Ježíš mu řekl: „Je také napsáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“
Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: „Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi.“
Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“
A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.

Mt 4:1–11 (CSP)

Nejsem si vůbec jistý, co všechno bych já sám ďáblu slíbil a také udělal, kdybych se musel čtyřicet dní postit neboli hladovět někde na poušti. Všimněte si však jiné důležité skutečnosti – do této situace zavedl Ježíše Duch Boží čili ten, který na něj před tím sestoupil z nebe v podobě holubice poté, co byl v Jordánu pokřtěný – jak se píše na konci předchozí, 3. kapitoly Matouše, která končí slovy Boha Otce: Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.

Bůh ve svém synu našel zalíbení, ale pořádek musí být – než začne jeho služba, je třeba, aby se osvědčil ve vstupní zkoušce. A Ježíš prošel s vyznamenáním. Neudělal zbůhdarma (sic!) z kamení chleby, jelikož věděl, že takový zázrak využije smysluplně později, když bude třeba nasytit hladovějící zástupy lidí. Jemu samému sice nejspíš pěkně kručelo v břiše, ale byl nasycený Slovem Božím. Neskočil ani ze střechy chrámu, aby si nanečisto vyzkoušel, zdali všechny ti zázračné schopnosti, které od svého Otce dostal, správně fungují. Měl víru, nemusel si nic takříkajíc empiricky ověřovat. A konečně, nepoklonil se ďáblu proto, aby od něj dostal všechna království světa. Se slovy Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat, zůstal věrný Bohu Otci.

A jak v Matoušovi čteme o kousek dál, usadil se v Kafarmanum u Galilejského moře – nikoliv však proto, aby si zde postavil barák a založil živnost na zázraky –, nýbrž, jak se píše v 17. verši 4. kapitoly, …začal Ježíš hlásat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Zkrátka započal svou zhruba tříletou službu zde na zemi.

Jak víme, Ježíš poté šířil evangelium, dobrou zprávu a vyučoval své apoštoly, protože věděl, že ono pokušení na poušti byla skutečně jen vstupní zkouška, po které má nastat nikoliv příslovečné, ale v té době skutečné lámání chleba. A následně nejvyšší oběť. Ani tu neučinil pro sebe, pro svůj nebo Boží prospěch, ale pro člověka. Pro všechny lidi. Krásně to popisuje apoštol Pavel ve 2. kapitole svého listu Filipským. Její první část má v Českém studijním překladu podtitul Smýšlejte jako Kristus a ve verších 1 až 8 můžeme číst:

Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. 

Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Fp 2:1–8 (CSP)

Pavel říká jasná slova: [Ježíš] sám sebe zmařil neboli zřekl se své Božské podstaty, přijal roli otroka, jinými slovy služebníka, a stal se podobný lidem. Nebýt další věty, toto přirovnání – tedy, že se stal podobný lidem – by trochu kulhalo. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli by se některý člověk obětoval pro celý svět, tak, jako to udělal Ježíš Kristus. Ale jak už jsem řekl, další věta to upřesňuje: když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Nicméně moje poznámka o tom, že si nejsem jistý, jestli by se některý člověk obětoval pro celý svět, nebyla neopodstatněná. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází epizoda s bratry Jakubem a Janem Zebedeovými, kteří by rádi získali privilegované postavení po Ježíšově boku. Jak to bylo podle Marka, přečtu z 10. kapitoly, verše 35 až 40:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Učiteli, chceme, abys nám učinil, o cokoli tě požádáme.“
On pak jim řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“
Oni mu řekli: „Dej nám, abychom se ve tvé slávě posadili jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici.“
Ježíš jim řekl: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Oni mu řekli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete křtěni. Není však má věc, dát někomu usednout po mé pravici nebo levici, ale usednou tam ti, pro které je to připraveno.“

Mk 10:35–40 (CSP)

Ježíš dává bratrům Zebedeovým jasně najevo, že kalich – v závorce „kalich hořkosti“ – a křest – v závorce „křest ohněm“ – je, nebo v té době byl, údělem v podstatě každého křesťana. Nové náboženství nebylo vítané, křesťané byli pronásledovaní, svůj kalich si často museli vypít až do hořkého dna. Ne, že by dnes byli křesťané všude na světě vítaní, ale přece jenom byla tehdy situace nejspíš hodně odlišná minimálně od civilizovanějších nebo spíše humánnějších nebo svobodnějších zemí současného světa.

Zároveň v této části evangelia Pán Ježíš Janu a Jakubovi říká, že místo po jeho levici i pravici v Božím království není ani na dobré slovo, ani to není pozvánka do VIP klubu pro Ježíšovy kámoše. Usednou tam ti, pro které je to připraveno, končí větu Ježíš. Co tím myslí? Z mého pohledu lze tuto větu vykládat dvěma až třemi vzájemně se nevylučujícími způsoby. Jednak je to možná narážka na takzvanou Knihu života, v níž jsou zapsaní všichni lidé, kteří s Ježíšem budou po jeho druhém příchodu na zem sdílet věčný život. Za druhé tím Ježíš naráží na své ukřižování, které tedy v tomto příběhu teprve nastane, a při němž budou po jeho levici i po pravici zároveň s ním ukřižovaní dva zločinci. A s tím pak souvisí možné třetí – skryté Ježíšovo poselství –, jednoduše upřesňující, že co se má stát, není práce pro člověka, nýbrž pro Boha. Jakoby Kristus říkal: Tohle ty, člověče, nikdy nemůžeš dokázat. Tvoje oběť na kříži by byla jenom dalším zmařeným životem. Pouze Boží oběť může dát lidem milost odpuštění a věčného života. 

Když jsem na začátku tohoto dílu říkal, že si občas hrajeme na boha, pak bratři Jakub a Jan Zebedeovi možná chtěli to stejné. Sedět v jedné lóži s Božím synem.

Mimochodem, před začátkem předchozí citace jsem řekl, že budu číst „jak to bylo podle Marka“. V Evangeliu podle Matouše totiž o možnost sedět po boku Ježíše nežádají sami bratři Zebedeovi, nýbrž jejich matka. Ale to říkám spíše jen pro zajímavost. Důležité je, že za těmito verši se nachází ještě pokračování, které bychom neměli vynechat. Markovo evangelium, 10. kapitola, verše 41 až 45:

Když to uslyšelo těch deset, začali být na Jakuba a Jana rozmrzelí.
Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kteří se zdají být vládci pohanů, panují nad nimi a jejich velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Avšak ne tak je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10:41–45 (CSP)

Řekl bych, že tyto verše, které jsem jako skoro vždycky v poslední době četl z Českého studijního překladu, jsou docela pochopitelné, ale přesto… pojďme si udělat jednoduchý výklad tím, že je přečtu ještě jednou, tentokrát z překladu Slovo na cestu:

Ostatních deset se zlobilo na Jakuba a Jana.
Ale Ježíš je svolal dohromady a řekl jim: „Víte, že vládcové mají moc nad národy, a kdo vládne, obvykle druhé utlačuje. Ale mezi vámi to tak být nemá. Naopak, kdo z vás chce být velký, ať všem pokorně slouží. A kdo z vás chce být na předním místě, ať je pomocníkem všech. Vždyť já – Syn člověka – jsem nepřišel na svět proto, aby mi ostatní sloužili, ale abych já sloužil jim a abych položil život pro záchranu mnoha lidí.“

Mk 10:41–45 (SNC)

Teď už je význam těchto veršů, myslím, naprosto jasný. Vlastně tím pomalu dostáváme odpověď na hlavní otázku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – totiž proč Ježíš nikdy nezneužil své moci. Ale přesto mi dovolte ještě chvíli vás zdržet. 

Ve 13. kapitole Janova evangelia, tedy čtvrtého kanonického evangelia, které je nejvíce odlišné oproti prvním třem synoptickým evangeliím, Ježíš po poslední večeři vstává, aby svým učedníkům umyl nohy. Petrovi se to však nelíbí a odporuje mu slovy: Nikdy mi nebudeš mýt nohy! Ježíš v klidu odpovídá: Jestliže tě neumyji, nemáš se mnou podíl. Jak to bylo dál, přečtu od 9. do 20. verše:

Šimon Petr mu řekl: „Pane, pak tedy nejen mé nohy, ale i ruce a hlavu!“
Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho vydává. Proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ 
Když jim umyl nohy [a] vzal si své šaty, opět zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Učitelem a Pánem a dobře pravíte; jsem jím. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy. Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám. Amen, amen, pravím vám, otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. Jestliže toto víte, jste blahoslavení, budete-li to činit. Nemluvím o vás všech; já vím, které jsem si vyvolil. Ale musí se naplnit Písmo: ‚Ten, kdo jí se mnou chléb, pozdvihl proti mně svou patu.‘ Již teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že Já jsem. Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“

J 13:9–20 (CSP)

Když Ježíš mluví o tom, kdo s ním jí chléb a pozdvihne proti němu svou patu, předpovídá Jidášovu zradu. Co je však v našem kontextu důležitější, jsou jeho slova o vzájemném umývání nohou, jinými slovy o vzájemném respektu, úctě a pokoře jednoho člověka k druhému. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy, říká Ježíš a poté dodává: Otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. Ježíš maže všechny rozdíly mezi lidmi. Pán a Učitel může umývat nohy svým otrokům a apoštolům, to však zároveň neznamená, že by oni byli něco více. 13. a 14. verš tohoto oddílu Jana zní v překladu Slovo na cestu takto: Jestliže jsem vám umyl nohy já, váš Pán a Mistr, i vy si máte navzájem sloužit v pokorné lásce.

Slovy o lásce bych také tento díl pomalu ukončil. V této souvislosti ale musím ještě jednou zopakovat prvních pět veršů 2. kapitoly listu Filipským, v níž apoštol Pavel říká:

Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši.

Fp 2:1–5 (CSP)

Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši… Smýšlení, jehož – promiňte mi to slovo – preferencí, je prospěch druhých, prospěch člověka. Pavel mluví o potěšení lásky bez soupeření a ješitnosti, v pokorném upřednostňování druhého člověka před sebou samým. Nežádá po nikom oběti, „pouze“ spolupráci. Říká Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Tedy jinými slovy: Takovou pozornost, jakou věnujete sami sobě, obracejte i k ostatním lidem. 

Ježíš Kristus zkrátka všechno, co činil, dělal v lásce k člověku. To je, myslím, sice stručná, ale vyčerpávající odpověď na otázku, proč nikdy nezneužil své moci. Ještě jednou apoštol Pavel a část jeho známé promluvy o lásce z 13. kapitoly První knihy Korintským – verše 4 až 7:

Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, [láska] se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.

1 Kor 13:4–7 (CSP)

Vlastně jsem měl citovat ještě i první větu 8. verše, která zní: Láska nikdy nezanikne. 

Láska je to správné slovo. Láska je ten důvod. Pro lásku k lidem Ježíš nikdy nezneužil své moci. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Ježíš Kristus Nezneužitelný se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Abych byl upřímný, kdybych to neslyšel v tomto pořadu, samotného by mě možná ani nenapadlo se nad tím pozastavit. My křesťané naprosto samozřejmě říkáme, že Ježíš je jediný, kdo kdy byl bez hříchu. Ale popravdě… ono to zase tak samozřejmé není.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný, ničím nerušený poslech, přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Ježíš Kristus Nezneužitelný se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 2. 2023

Pán Bůh je náš nebeský Otec a my jsme jeho Boží děti. To jaksi není žádná nová informace. Dětmi, ať už svých biologických rodičů, nebo Pána Boha, nejsme jen jako malí, ale zůstáváme jimi stále, i když už sami máme své děti, a třeba i ony mají děti. Samozřejmě, že většina z nás, se v dospělosti chová jinak než v dětství, což je na jednu stranu naprosto v pořádku, ale z jiného pohledu je to někdy trochu škoda, občas dokonce možná nežádoucí. Pán Ježíš Kristus říká …kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Je snad tedy dospělým lidem přístup k Bohu odepřený?

Buďte pozdraveni u další epizody typu Slovo nakrátko. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Ježíšova slova o zaslíbení Božího království dětem se nachází ve všech třech synoptických evangeliích, já je nyní přečtu z Markova spisu, kde jsou verše 13–16, 10. kapitoly v Českém studijním překladu uvozeny titulkem Ježíš a děti:

A přinášeli k němu děti, aby se jich dotkl. Učedníci je však pokárali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ A bral je do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal [jim].

Mk 10:13–16 (CSP)

Někde jsem četl, že se tato Ježíšova slova používají jako argument proti odpůrcům křtu dětí. Domnívám se, že je to jednoduše… nesmysl. Nicméně Ježíš naprosto jasně říká, jednak, že Boží království patří dětem, a jednak do něj nevstoupí nikdo, kdo ho jako dítě nepřijme. Tak jak to tedy Syn člověka myslel?

Celá pointa tohoto sdělení spočívá v základní křesťanské premise – totiž v tom, že vstupenka do Božího království je ničím nepodmíněný dar. Jakmile uvěříte v Ježíše Krista, přijmete ho do svého srdce, jsou vám brány Božího království otevřené dokořán. Ano, měli bychom činit pokání ze svých hříchů, a ani onen křest není jen formalitou. Důležité však je, že cesta do Božího království není dlážděná našimi zásluhami. Je to – znovu opakuji – nepodmíněný dar. Tečka. Tím se křesťanství zásadně liší od všech ostatních náboženství. 

Dobře, ale co to má společného s dětmi? Dar někdo – v našem případě Otec Stvořitel – dává, a druhý – což jsme my – ho přijímá. Přijímat dary se dá různým způsobem. Ježíš ale říká …kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Člověk samozřejmě může uvěřit a přijmout Ježíše i v dospělosti. Nicméně ono přijetí se nekoná abych tak řekl „dospělým rozumem“ nebo přemýšlením, racionálním rozhodnutím. Já osobně jsem Ježíše přijal naprosto přirozeně, bez jakýchkoliv pochyb, bez postranních otázek, nebo nechávání si nějaké únikové cesty. Jednoduše jsem přijal dar víry. Přesně tak, jako malé dítě věří svému rodiči.

Možná si to my dospělí neuvědomujeme, nebo jsme na to už zapomněli, ale děti žijí v krásném svobodném světě. Tím, že je netrápí minulost ani budoucnost, nejsou zatížené běžnými denními starostmi a povinnostmi, mohou si radostně užívat každé chvilky přítomnosti. Co je však nejdůležitější, děti ví, že jejich rodiče je milují, udělali by pro ně cokoliv na světě, a také jim všechno odpustí. Lásku svých rodičů děti berou naprosto přirozeně a nenapadne je přemýšlet o tom, jestli by si ji náhodou neměli nějakým způsobem zasloužit. Samozřejmě, že ve všech rodinách a u všech dětí to není vždy ideální, ale jaksi v principu to takto jednoduše funguje. 

A přesně o tom mluví Ježíš poté, co se naštve na své učedníky, kteří chtěli dětem zabránit, aby se jich mohl dotknout. Slovo dotknout je zde mimochodem použito naprosto – chce se mi říct až – geniálně. Nenese totiž pouze význam fyzického doteku, ale také – a možná ještě více – doteku duchovního. Aby se nás Boží Slovo mohlo dotknout v celé své váze, měli bychom ho přijímat jako děti. Nikoliv s naivní dětskou důvěrou, nýbrž s dětskou odevzdaností vůči svému rodiči, o jehož lásce nemáme nejmenších pochyb.

Vrátím-li se o kousek nazpět, pak právě díky svému postavení Božího dítěte získáváme zároveň i onu svobodu. Výborně o tom mluví apoštol Pavel ve svém listu Římanům. 8. kapitola, 15. až 17. verš:

Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.

Ř 8:15–17 (CSP)

Původně jsem k těmto veršům chtěl říct pár svých slov, ale když jsem si je přečetl také v Bibli Slovo na cestu, naznal jsem, že tento překlad vše vysvětluje naprosto srozumitelně bez dalších zbytečných řečí kolem:

Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu. Duch svatý nás o tom ujišťuje.

Ř 8:15–17 (SNC)

Jako děti jsme se občas snažili trumfnout jedni druhé chlubením se vlastními otci. „Můj táta je inženýr a pracuje ve výzkumáku!“ „No a co, můj táta jezdí autobusem, a nebejt něj, chodil by tvůj fotr do práce pěšky!“ A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Napadlo vás ale někdy, že my křesťané máme Otce, který je zároveň Stvořitelem všeho světa? To je teprve funkce, to je postavení! :-) Jenže my víme, že náš nebeský táta si na tituly nehraje. Chce jen, abychom my byli Božími dětmi, které jeho lásku přijímají… tak, jako děti přijímají lásku svých rodičů. Tomáš Tesárek píše na konci svého článku na webu Katolická církev komuniálně:

Bůh je dobrý otec. Otec, který si nás zamiloval ne proto, že nás stvořil, ale proto, že nás miloval a tak nás i stvořil. 

Zdroj: Tomáš Tesárek: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí | Katolická církev komuniálně

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Dospělým dětem vstup povolen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Buďte pozdraveni u další epizody typu Slovo nakrátko. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Dospělým dětem vstup povolen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.