Věděli jste, že v Bibli není jen ona Marie – matka Ježíšova, ale dalších několik Marušek? A je jich – spolu s Marií Magdalénou – tolik, že jsem musel povídání rozdělit do dvou částí.

Přeji ničím nerušený poslech tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, ve kterém se mimo jiné také dozvíte, jaký význam má a k čemu slouží Nard pravý, a samozřejmě se kterou biblickou Marií se pojí…

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Marie, Magdalénu pak nevyjímaje – 1. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 25. 5. 2021

Krásné české jméno Marie… ehmm…, co to říkám? Marie je sice u nás velmi oblíbené jméno, české však není ani náhodou, i když tak možná zní. Nevadí, všechno se dozvíte. Už nyní ale musím prozradit, že budu povídat o nejedné Marii čili hned o několika biblických ženách tohoto jména. Proto jsem také tuto epizodu podcastu Biblická jména a úsloví rozdělil do dvou částí. Aby to bylo přehlednější, aby to nebylo moc dlouhé, abyste mi u toho neusnuli :-)

Od mikrofonu první části dvoudílné epizody o Mariích, Magdalénu pak nevyjímaje, vás vítá Petr Lindner.

Podle mého zdroje, webu Našejména.cz, je jméno Marie v Česku k roku 2017 se svými 260 000 nositelkami na špičkovém 5. místě – a to i přes skutečnost, že jeho obliba od 70. až 80. let minulého století rapidně klesá. Nejvíce Marušek se u nás rodilo na konci 40. let, vrchol byl v roce 1947, kdy se narodilo téměř 10 000 Marií. Přesně to bylo 9 767 malých Marušek. Podle posledních dostupných údajů se v roce 2016 narodilo pouhých 777 Marií. To vše naznačuje, že také věkový průměr Marií nebude nízký – a tak to také je – činí 66 let.

Jak jsem řekl na začátku, Marie sice je, nebo spíš bylo v Česku velmi oblíbené jméno, ale jeho původ je hebrejský, pochází ze slova Mirjam, od něhož je odvozené nám známé Miriam. Takže Marie a Miriam jsou vlastně stejná jména :-) Pokud byste se však podívali na statistiku jména Miriam, zjistíte, že Marii nesahá ani po paty. Se dvěma tisíci třemi sty šedesáti sedmi nositelkami tohoto jména, je Miriam na 295. místě mezi křestními jmény v Česku. Na druhou stranu je ale zase pravda, že jeho obliba stoupá, byť ročně se jedná o nějakou stovku žen jménem Miriam. 

Po pravdě, onen hebrejský původ jména Marie není úplně jistý, protože někteří badatelé mu přiřazují egyptský nebo aramejský původ. Nicméně pokud se budeme držet hebrejštiny, pak Marie znamená podle slova Mara „drsný“ nebo „hořký“. Jestliže se přikloníme k aramejskému původu, potom Marie se v tomto jazyku řekne Marjam, což znamená „kapka moře“, ale také „krásná“ nebo „paní“. To je hezčí než drsná nebo hořká, že ano? :-)

Každopádně Marušky mají svátek 12. září, a stejně jako v Česku, jsou oblíbené i v zahraničí – ať už je to Maria či Mária, Mary nebo Marika, Marion, Mia nebo třeba Moira – což je Marie skotsky nebo irsky.

Po nezbytné statistice můžeme jít rovnou do Bible. A rovnou si vás vyzkouším: Kolik Marií z Bible znáte? 

Ano, Marii, matku Ježíše Krista zná bezpochyby každý. Posluchači tohoto podcastu Biblická jména a úsloví by mohli znát minimálně ještě jednu Marii. Jde o sestru Marty a Lazara, což byli Ježíšovi přátelé z Betanie. Povídal jsem o nich v 5. dílu s názvem Marta… ta starostlivá, ale zbožná. K oběma Mariím se v tomto dílu vrátím, nejprve ale musím zmínit další Marie, které najdete v Novém zákoně.

Marii Magdalénu byste mohli znát i pokud jste naprostými ateisty…, ano, myslím díky muzikálu Jesus Christ Superstar. Máří Magdaléna je velmi zajímavá a také velmi kontroverzní postava, nebo přesněji spíše postava plná dohadů, tajemství, nejrůznějších fabulací. Ostatně ani onen muzikál není zrovna bibicky přesný, což ale není v případě uměleckého díla žádná výjimka. Stačí se podívat na stovky obrazů, znázorňujících Marii Magdalénu, a nebudete vědět, co dřív si o této ženě myslet. Abych vás však v jednom dílu podcastu nezahltil informacemi, osamostatnil jsem povídání o Marii Magdaléně do 2. části této epizody. Bude to tak určitě přehlednější.

V této části ale musím zmínit ještě jednu Marii, o které se Bible zmiňuje v Matoušově, Lukášově a Janově evangeliu v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Dlužno dodat, že každý evangelista k této informaci přistupuje jinak, a jako celek to pak působí poněkud… no zkrátka zmateně. Já se to teď pokusím rozklíčovat a doufám, že se to podaří správně. Přečtěme si nejprve předmětné verše z Matoušova evangelia, 27. kapitola, verše 54 až 56. Jsme v situaci, kdy Ježíš zemřel na kříži, opona svatyně se roztrhla a nastalo zemětřesení.

Když setník a ti, kdo hlídali Ježíše s ním, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se vyděsili a říkali: „Opravdu to byl Boží Syn!“

Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které Ježíše doprovázely z Galileje a pomáhaly mu. Mezi nimi také Marie Magdaléna, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů.

Mt 27:54–56

Tolik Matoušovo evangelium. Ve druhém, Markově evangeliu čteme ve 40. a 41. verši 15. kapitoly toto:

Byly tam také ženy, které přihlížely zpovzdálí; mezi nimi i Marie Magdaléna a Marie, matka Jozese a Jakuba Menšího, a Salome.

Ty ho následovaly a sloužily mu, když byl ještě v Galileji, a spolu s mnoha dalšími s ním přišly do Jeruzaléma.

Mk 15:40–41

Lukášovo evangelium se o této události nezmiňuje, takže pojďme k Janovi. Zde se v 25. verši 19. kapitoly píše:

U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna.

J 19:25

A teď se v tom vyznejte. Jediná takříkajíc „jasná“, zmiňovaná ve všech třech evangeliích, je Marie Magdaléna. Nicméně já jsem řekl, že teď budeme pátrat po další Marii. Nebudu to zbytečně prodlužovat – pod Ježíšovým křížem stály zdrcené tyto ženy: 

Jeho matka Marie, její sestra Marie Kleofášova, tedy matka Jakubova a Josefova, Marie Magdaléna a Salome, dcera Marie Kleofášovy. Pozor, nepleťte si ji se Salome, která byla dcerou Herodiady, jež si vyžádala hlavu Jana Křtitele.

Ona další Marie je tedy Marie Kleofášova, kterou v Bibli můžete dále – v souvislosti s objevením Ježíšova prázdného hrobu – zaznamenat opět po boku Marie Magdalény, jednou jako Marii Jozesovu nebo Marii Jakubovu. Evidentně jde stále o tutéž ženu, sestru Marie, Ježíšovy Matky. 

Ježíšova matka Marie je zcela jistě nejznámější bilickou ženou. Nikoliv však díky samotné Bibli, nýbrž kvůli takzvanému Mariánskému kultu, který kolem Ježíšovy matky vytvořila zejména katolická, ale třeba také pravoslavná církev. 

Omlouvám se posluchačům z řad katolíků, ale tímto kultem Madony či bohorodičky se v tomto podcastu zabývat nebudu. Nejsem katolík, jsou mi bližší myšlenky Martina Luthera, takže v duchu protestantského principu Sola scriptura, čili Pouze písmo, nebudu vyznávat, potažmo pak „propagovat“ žádnou nástavbu Bible. Ostatně tento podcast se jmenuje Biblická jména a úsloví, nikoliv například Jména a úsloví podle katolického katechismu :-)

Půjdeme-li tedy do Bible, pak zde se s Ježíšovou matkou Marií setkáte, podobně jako s jeho pozemským otcem Josefem – o kterém jsem mluvil ve 2. části epizody Josef, poměrně sporadicky.

Nejvíce se o Marii mluví v Matoušově a Lukášově evangeliu v souvislosti s neposkvrněným početím a narozením, pak ale jakoby byl 30 let klid do doby, než Ježíš začíná svoji pozemskou pouť kázání nové víry. Marii potkáváme na známé svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu na víno, pak v části Matoušova, Markova a Lukášova evangelia, která se v překladu Bible 21 shodně nazývá Ježíšova rodina. A pak až pod křížem…

Těch pár veršů nazvaných Ježíšova rodina si však připomeňme. Zdánlivě bezvýznamná epizoda – která samozřejmě, jak předesílám, vůbec bezvýznamná není, protože jinak by ji neopakovali hned tři evangelisté téměř doslova shodně – se udála v době, kdy Ježíš kázal lidem v okolí Genezaretského nebo chcete-li Galilejského jezera, kde se také mimo jiné stala známá příhoda o tom, jak Ježíš usnul na lodi v bouři. 

Tak víte co, já to přečtu celé dohromady, protože v Lukášově evangeliu to na sebe hezky navazuje – 8. kapitola, 19. až 25. verš:

Ježíšova rodina
Tehdy za ním přišla jeho matka a bratři, ale kvůli zástupu se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí tě vidět.“

On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“

Kdo to vůbec je?
Jednoho dne nastoupil se svými učedníky na loď a řekl jim: „Přeplavme se přes jezero.“ Odrazili od břehu a on během plavby usnul. Vtom se na jezero snesla větrná bouře, takže začali nabírat vodu a hrozilo, že utonou.

Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Mistře, mistře, umíráme!“

Vstal, okřikl vítr a vzedmuté vlny, ty rázem přestaly a byl klid. „Kde je vaše víra?“ zeptal se jich.

Zděšeni a ohromeni se pak ptali jeden druhého: „Kdo to vůbec je, že přikazuje i větru a vodám a poslouchají ho?“

L 8:19–25

Na vodě, jak víme například z epizody tohoto podcastu s názvem Petr. A nezbytná skála navrch, Ježíš rád konal zázraky. Je zřejmé, že jejich takříkajíc účinnost byla vodním živlem ještě znásobená. 

Nicméně my se vrátíme k části Ježíšova rodina. Jak to Ježíš myslel, když řekl „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“? Vysvětlení je pro nás, kteří žijeme 2 000 let po Kristu jednoduché – zkrátka tím oznamuje vznik Ježíšovy církve, tedy té v nejširším slova smyslu nejobecnější církve Kristovy. To ale jeho souputníci nemohli vědět. Přesněji řečeno spíše nechtěli vědět. Jak víme z předchozích dílů podcastu Biblická jména a úsloví, Ježíš několikrát před svým ukřižováním oznámil, že nastává nový čas, ovšem skoro nikdo mu to nevěřil. Jak tedy mohli lidé chápat širší význam pojmu matka a bratři ve smyslu Ježíšovy církve? Jsem si jistý, že právě proto se těchto několik veršů téměř doslova opakuje ve zmíněných třech evangeliích. 

Jednoduché, ale velmi důležité sdělení: „Vy všichni, kteří slyšíte moje Slovo a řídíte se jím, jste moje rodina!“ Nezapomeňte, že Ježíš byl člověk a Bůh v jedné osobě. Jeho matka Marie to tím pádem neměla vůbec jednoduché. Když to řeknu trochu hloupě, ale myslím, že příhodně, pak se Marie musela dělit o Ježíšovu pozornost se samotným Hospodinem.

Ostatně málem bych zapomněl – v Lukášově evangeliu najdete ještě jeden výborný příběh, který je výjimečný tím, že jde o jedinou příhodu s ještě nedospělým Ježíšem. Příběh s názvem Dvanáctiletý Ježíš najdete na konci 2. kapitoly ve verších 41 až 51:

Dvanáctiletý Ježíš
Jeho rodiče chodívali každý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. 

Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle. 

Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. 

V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými. Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.

Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi, ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se.

„Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“

„Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Oni však nechápali, o čem mluví.

Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.

L 2:41–51

Zkuste se vžít do situace Marie a Josefa. Mají 12letého syna, vyjedou si na výlet do Jeruzaléma. Na Velikonoce muselo toto město praskat ve švech, takže není divu, že se kluk někde zatoulal. Žádné mobily ani místní rozhlas neexistoval, aby mohli malému Ježíši zavolat nebo ho nechali vyvolat, tudíž ho museli hledat dům od domu. Dovedete si představit, co to pro ně muselo být? První den, první noc, malý Ježíš nikde. Druhý den už se chýlí ke konci a opět žádná stopa. To je šílená situace pro každého rodiče. Máte vykřičené hlasivky, propadáte beznaději, i když se těm myšlenkám stůj co stůj bráníte, stejně v duchu vidíte svého syna někde zamordovaného nebo v té době minimálně prodaného do otroctví. 

Pak ho třetí den najdete v kostele, jak debatuje s kněžími jako by se nechumelilo. Se slzami v očích se k němu vrhnete, a on vám s nevinnou tváří naprosto klidným hlasem řekne „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Nevím jak vy, ale já bych se v té chvíli asi neudržel a dal synkovi pěkných pár facek.

Ale moment! Vždyť přece Marie s Josefem věděli už od začátku, tedy od početí Ježíše z Ducha svatého, že jejich syn nebude jen tak obyčejný člověk! Jenže zkusme se ještě jednou vžít do jejich postavení. Malého Ježíše bezpochyby vychovávali jako každé „normální“ dítě. Jak šel čas, běžné denní starosti jejich myšlení zaměstnávaly tak, že na Ježíšovo božství klidně mohli zapomenout. Mno… zapomenout asi ne, ale pozapomenout snad trochu ano. Malý Ježíš se evidentně nijak zvlášť nelišil od jiných dětí… až teprve přišla ona příhoda v Jeruzalémském chrámu.

Všimněte si, že o Marii se zde na konci píše jedna krátká věta: Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Téměř shodná věta zaznívá ve stejné, tedy ve druhé kapitole Lukášova evangelia na jejím začátku, kde se popisuje Ježíšovo narození v Betlémě. Verše 4–19:

I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova), aby se nechal zapsat se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná. 

Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.

V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. 

Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. 

Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“

A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha:

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“ 

Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích. 

Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno, a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.

Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci.

L 2:4–19

Poprvé před početím, podruhé po porodu se tedy Marie dozvěděla, že její syn se stane Mesiášem. A jak praví Bible – uchovávala to ve svém srdci. Přesto po dvanácti letech nešla hledat Ježíše najisto po Jeruzalémských chrámech. Ale ruku na srdce – i kdyby nezapomněla, a já jí to v žádném případě podsouvat nechci, tak nejspíš nečekala, že Mesiášem se Ježíš stane ve dvanácti letech. A nečekal to určitě ani Josef. Ježíš byl pro ně v té době zkrátka obyčejný kluk, výrostek, který co nevidět vstoupí do puberty. „Mesiáš? Dejte pokoj! Na to je ještě času dost! Toho si ještě užije až vyroste!“ Trochu se mýlili, a Ježíš jim to dal svým vlastním způsobem najevo: „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“

A Marie to znovu uchovávala ve svém srdci. Tentokrát už, aspoň jak myslím, jí bylo Ježíšovo povolání zřetelnější a pochopitelnější.

Stále posloucháte 1. část dvoudílné epizody podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Marie, Magdalénu pak nevyjímaje. Marii Magdalénu si, jak jsem řekl na začátku, nechám až do druhé části, v této se však ještě pojďme vrátit k Marii z Betanie, sestře Marty a Lazara.

O této Marii jsem mluvil už v 5. epizodě tohoto podcastu s názvem Marta, ta starostlivá a zbožná. Ježíš v tomto příběhu tak trochu napomíná Martu, že je příliš upnutá na svoje povinnosti a službu, kdežto její sestru Marii vyzdvihuje jako tu, která jeho slovy volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde. 

Pointa příběhu Marty a Marie, potažmo pak vzkříšení jejich bratra Lazara ale není tak prostá. Ostatně v tomto podcastu jsem věnoval samostatný díl také Lazarovi, přesněji tedy Lazarům, takže pokud jste ještě neslyšeli ani zmíněnou epizodu o Martě – a Marii –, ani díl o Lazarech, musím je doporučit vaší pozornosti.

Nicméně vraťme se k Marii z Betanie. Tu, její sestru Martu a bratra Lazara, navštěvoval pán Ježíš pravděpodobně častěji, byli to jeho přátelé. Naposledy se tak stalo šest dní před Velikonocemi v tom roce, kdy byl Ježíš ukřižován. Poslechněte si, co se tam stalo – Janovo evangelium, 12. kapitola, první až osmý verš:

Poslední pomazání
Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. 

Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. 

Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.

Jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekl: „Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů? Mohlo se to rozdat chudým!“ To však neřekl proto, že by měl starost o chudé, ale že byl zloděj. Měl totiž na starosti společnou pokladnu a z toho, co se do ní dávalo, si bral pro sebe.

Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“ 

J 12:1–8

Jenom taková vsuvka, Marie z Betanie, tedy jejich rodina, zřejmě nepatřila k místní chudině. Mast z nardu, což je aromatická bylina, která roste v Nepálu a Himalájích, byla v té době a je i dnes – protože se používá stále – velmi drahá. Ona libra masti z pravého nardu, tedy asi půl kilogramu, měla podle Jidáše hodnotu 300 denárů – to představovalo v té době roční plat dělníka. 

Hodnotu nardské masti, potažmo pak Jidáše teď ale pomiňme a zůstaňme u Marie. Tato část 12. kapitoly Janova evangelia má podtitul Poslední pomazání a, jak jsem před chvílí četl, také popisuje poslední pomazání Ježíše před ukřižováním. Následující den totiž Kristus vjíždí na oslu do Jeruzaléma, a… dál už jistě víte, jaké bylo pokračování.

Nabízí se ale otázka: Proč to Marie udělala? Co ji k tomu vedlo? Jaké byly její pohnutky? Mimochodem, mast z nardu se používala k pomazávání králů. Vnímala snad Marie z Betanie Ježíše jako nastávajícího krále? Jako krále Mesiáše?

Proč ne? Všechny tři Marie – tedy Ježíšova matka, Marie z Betanie a Marie Magdaléna, o které budu povídat ve druhé části toho dílu podcastu, tak všechny tyto tři tyto ženy stejného jména měly naprosto jasně jakousi výsadu být poblíž Ježíše podobně jako jeho učedníci čili apoštolové. Dokonce ve velmi těsné blízkosti, až by se dalo říct v intimní vzdálenosti – řečeno pojmem takzvaného sociálního distancu. 

A stejně tak, jako byly tyto tři Marie blízko Ježíši fyzicky, se jim s největší pravděpodobností dostalo i takříkajíc více informací než například běžným lidem, kterým Ježíš kázal. Více informací a také zásadní informace. A dlužno dodat, že se jim naprosto jasně dostalo i více víry – protože jak už jsem v tomto povídání říkal, mnozí lidé, jež slyšeli Ježíšova slova, na ně nedbali, nevěřili. 

Marie z Betanie, která Ježíše pomazala mastí králů pár dní před jeho ukřižováním, musela mít víry na rozdávání. Slova Ježíše poslouchala, vnímala, a neměla nejmenší důvod jim nevěřit. Proč by jinak, jenom tak z ničeho nic, vzala mast v ceně ročního platu dělníka, a pomazala jí Ježíšovi nohy? Marie věděla…, a věřila.

Jsme na konci první části dvojdílné epizody o Mariích, Magdalénu pak nevyjímaje – i když o ní, jak už víte, budu mluvit až příště. 

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat – a také ho doporučíte svým přátelům, ať už patří mezi věřící křesťany nebo teprve svoji cestu k Ježíši Kristu hledají. 

Podcast Biblická jména a úsloví můžete odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple podcast nebo Google podcast, také na YouTube a na dalších webech. Odkazy uvádím v popisu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Marie, Magdalénu pak nevyjímaje – 1. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 2. 2021

Pokud jste poslouchali předchozí epizodu tohoto podcastu o Lazarovi, vlastně o dvou biblických Lazarech – a já věřím, že jste ji poslouchali –, pak víte, že součástí příběhu toho řekněme druhého Lazara, toho jehož Kristus vzkřísil z mrtvých, je i jeho sestra Marta. Potažmo pak druhá sestra Marie, ale tu, respektive toto jméno si necháme až na jindy. V dnešním dílu se budu věnovat pouze a jen Martě.
Od mikrofonu vás zdraví autor podcastu Biblická jména a úsloví – a účinkující v jedné osobě – Petr Lindner.

Samotné jméno Marta je aramejského původu, čili pochází z řeči, kterou mluvili prostí obyvatelé tehdejšího Izraele, například jistý… Ježíš Kristus. Marta znamená paní domu, nebo také hospodyně či v přeneseném slova smyslu „pečlivá“.

V Česku bylo jméno Marta nejoblíbenější na konci 2. světové války, čemuž odpovídá i současný věkový průměr Mart – přes 60 let. V polovině 70. let minulého století šla obliba tohoto jména strmě dolů, takže za dalších 25 let, po miléniu, se u nás rodilo maximálně kolem 25 až 30 malých Martiček ročně. I tak ale žije v České republice téměř 39 000 Mart, což je staví na celkové 72. místo mezi všemi křestními jmény.

A ještě svátek čili jmeniny – máte-li ve svém okolí nějakou Martu, pak správný datum pro gratulaci k svátku je 29. července.

Kdybychom to měli brát čistě statisticky, pak v Bibli se Marta v podstatě jenom třikrát mihne v Novém zákonu. Nicméně jak víme, v Bibli neexistují epizodní role. Každé slovo zde má svůj význam, žádná věta se v Bibli nevyskytuje jen tak náhodou či pro vyplnění nějakého snad hluchého místa. Všechno do sebe zapadá, stejně jako úloha Marty, byť je popsaná jen několika větami.

Jak už jsem řekl, s Martou jsme se setkali v minulé epizodě podcastu Biblická jména a úsloví, přičemž toto je v Bibli druhé místo, kde se s ní můžete potkat. První místo se nachází na konci 10. kapitoly Lukášova evangelia, kde je Martě věnováno pouhých pět veršů. Ovšem bylo by velkou chybou tyto verše jen tak vzít a osamostatnit… či dokonce je vytrhnout ze stránek Bible! Těch několik vět zde totiž není vloženo jen tak z plezíru. Je třeba na ně nahlížet v kontextu s okolním textem. 

Proto začnu už od 25. verše 10. kapitoly Lukášova evangelia, byť tedy první zmínka o Martě začíná až v 38. verši. Abych ale naše posluchače uvedl do obrazu: Nacházíme se v situaci, kdy Ježíš vyučuje dalších „dva a sedmdesát“ čili rozmnožuje armádu svých učedníků, kteří jsou nadšení ze své služby i z úspěchů, kterých dosahují. 

A nyní už tedy slíbené Lukášovo evangelium. Budu číst z ekumenického překladu, kapitola 10, od 25. verše:

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“

On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.’ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

L 10:25–37

Toto bylo velmi důležité ponaučení, obzvlášť, když si uvědomíte, že Židé a Samařané nebyli v zrovna přátelském vztahu. Nicméně kde je naše Marta? Co to s ní má společného? Nevěšte hlavu, ta přichází na scénu právě nyní v oněch následujících pouhých pěti verších na konci 10. kapitoly Lukášova evangelia.

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. 

Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii. Ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. 

Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“

Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

L 10:38–42

Tak! Bylo to krátké, ale úderné. A zároveň… možná trochu divné. Ježíš chválí Marii, která – zatímco on povídal – mu beztak klimbala u nohou, kdežto Martě, kmitající po celém domě, se dostane ponaučení, že se zbytečně trápí pro mnoho věcí. Jak to Ježíš myslel? Nemohl se třeba splést?

Tak to by bylo hodně vtipné. I když… asi ne… určitě ne. Vtipné by to nebylo. Ježíš se neplete. Ví, co říká i co dělá naprosto přesně. 

Všimněte si, že s Martou mluví poměrně smířlivým tónem. Alespoň mně to tak připadá. V Bibli jsou místa, kde je Ježíš mnohem tvrdší ve svých závěrech. Martě nenadává, ale zároveň jakoby jí říkal:

„Podívej Marto, zrovna před chvílí jsme se o tom bavili. Milosrdenství Samařanovo – to je čin hodný věčného života! Ale promiň, ta trocha špinavého nádobí snad počká, než dokončím svoje slovo. Protože to je věčné, a jeho slyšení a poznání ti nikdo nevezme.“ 

Ježíš jakoby vlídně nabádal Martu, aby si zkrátka – řečeno dnešním jazykem – ujasnila priority. 

Mluví s Martou vlídně, a dost možná i tak trochu opatrně. Z jejího hlasu se totiž ozývají ublíženecké podtóny člověka, který žije v přesvědčení, jak všem slouží do roztrhání těla, ovšem nikdo to jaksi neocení. Ano, podle všeho je Marta skutečně pracovitá žena, která se umí postarat o domácnost, a projevuje také patřičnou úctu každému hostu, který jejich dům navštíví. Dost možná ale způsobilo zaujetí vlastní pracovitostí u Marty jakési zúžení zorného pole – zorného pole vlastního nahlížení na sebe sama, svoji úlohu v rodině, ve společnosti, před samotným Ježíšem.

Mám velmi rád kázání a přednášky Davida Nováka z Církve bratrské. Mimochodem, David Novák má také svůj podcast – hledejte podle názvu Víra ve vírech doby. Proč ale najednou zmiňuji Davida Nováka? Právě on má totiž na svém blogu, nebo spíš na jednom ze svých blogů, článek Marie a Marta, ze kterého bych nyní rád některé pasáže citoval.

Autor zde mimo jiné píše:

„Možná, že Marta měla starosti, že není dost napečeno, uklizeno, možná měla starosti jiné, související s jejím životem. Jisté je, že starosti jí oddělily od Krista. Ježíš zde neoslavuje lenost, problém Marty není práce, ale starosti. 

Všimněme si ještě jedné věci. Jakkoli to Marta myslí s Ježíšem dobře, vůbec se nezeptá, zda by rád jedl, jaké jsou vlastně jeho potřeby. Ona stanovuje Ježíšovi jeho roli, ona ví, co je pro něj nejlepší. Toto je otázka i pro nás, zda někdy nejsme tolik zavaleni svou prací, že se slepě vrháme do něčeho, aniž se zeptáme, proč to všechno činíme a jsme uražení, jestliže nás někdo kritizuje nebo o naší služby nestojí. 

Vím, jak nesmírně jsou na napomenutí citliví lidé, kteří hodně pracují. Mají pocit, že se udřou k smrti a proto si myslí, jak si vůbec někdo může odvážit je kritizovat. Tolik se snaží a přece platí, že kdo se snaží, má vždycky pravdu! Dotaženo do reality, jak si může žena dovolit chtít něco po muži, který chodí večer udřený z práce. On přece celý den pracoval pro rodinu. Jak může muž chtít po ženě, aby spolu někam šli, když je doma přece ještě tolik práce! Jak od ní může požadovat čas k rozhovoru, když ona všechen svůj čas věnuje rodině? 

Martina práce navíc není nezištná. Nestará se jen o Ježíše, ale i svojí dobrou pověst hostitelky. Nebezpečí práce pro druhé je v tom, že se může stát pouhým zdrojem sebepotvrzení a ve skutečnosti pak sloužíme především sobě samým, nikoli druhým.“

Blog Davida Nováka

Vraťme se ještě nazpět k biblické Martě. David Novák to trochu nakousl – a já to sám za sebe musím říct naplno. Jak ze samotné Bible, tak i z jeho výkladu cítím u Marty navíc sklon k ještě jedné nepěkné věci. Moderním jazykem se tomu říká nevyžádaná rada, potažmo pak nevyžádaná pomoc; můžeme to nazvat i nevyžádaná služba. 

Určitě víte, o čem mluvím. Existuje skutečně jenom málo situací, kdy nevyžádaná rada či nevyžádaná pomoc dojde uznání. Jedním z příkladů budiž zde citovaná pomoc Samařana zraněnému polomrtvému člověku. Tady není co řešit. I kdyby vás snad ten chlápek – pravděpodobně v šoku – vybízel, ať ho necháte umřít, vaší povinností je udělat všechno pro záchranu jeho života ať jste křesťany nebo největšími pohany. Tečka!

Ale… ve většině jiných situací, kdy se někdo urputně snaží někomu s něčím pomoci – aniž by ho o to dotyčný žádal – to obvykle dopadá v lepším případě komicky, v horším trapně… a dál nebudu pokračovat. Průšvih je v tom, že onen obdarovatel si málokdy uvědomuje, co ve skutečnosti udělal, a nepřijetí svého „mesiášství“ pak navíc těžce nese. Cítí se být ublížený, nepochopený, nedoceněný…

V popisku k tomuto podcastu mimo jiné píšu, že Bible je kromě božího Slova také knihou o lidech. A dovolím si na tom trvat :-) 

V prvním kratičkém příběhu Marty, vměstnaném do pouhých pěti veršů na konci 10. kapitoly Lukášova evangelia, tak rezonují dva vztahy – vztah člověka k pánu Bohu, a vztah člověka k člověku. 

Přestože Ježíš, jak už jsem uvedl, mluvil s Martou smířlivým tónem, dal jí naprosto jasně najevo, že naslouchání Božímu slovu, a život ve vztahu s ním, je důležitější nežli jakékoliv starosti o cokoliv jiného. Tady není dál co rozebírat, tady není o čem polemizovat.

Nicméně i když je náš vztah s Ježíšem úplně ze všeho nejlepší, svůj pozemský život žijeme mezi lidmi, s lidmi. A pán Ježíš je láska… to je obrovská inspirace…

Inspirací budiž nám ale i Marta. Pokud se totiž vrátíme o jeden díl tohoto podcastu nazpět – ke vzkříšení Lazara, bratra Marty a Marie, můžeme znovu cítit tu až – omlouvám se, ale nenapadá mě vážně jiné slovo – panensky čistou víru Marty v Ježíše Krista. 

Nacházíme se v Betanii, kam Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu, a Marta mu jde naproti. Budu číst z Janova evangelia, kapitola 11, verše 21 až 27:

„Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“ 

„Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš. 

„Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta. 

„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“ 

„Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“

J 11:21–27

První věta Marty „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“, kterou mimochodem o něco později řekne úplně stejně také Marie, když se taktéž potká s Ježíšem, – to není výtka, jak by to snad mohlo vyznít. Jde o prosté konstatování. Něco jako v tom smyslu – „Víš Ježíši, kdybys přijel dřív, mohl sis ušetřit práci s tím vzkříšením.“ Anebo možná taky: „Mohli jsme mít míň práce s pohřbem, balzamováním a tak…“ což by se k upracované Martě, plné starostí možná hodilo více, co říkáte?

No ale jisté je, že hlavní hrdinka našeho dnešního příběhu – jak jsme před chvilkou slyšeli – vzápětí dodává: „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá!“ 

Marta neměla nejmenší pochyby o tom, že by se snad Ježíšovi nepodařilo Lazara vzkřísit. V té ženě byla absolutní a ničím nezpochybnitelná víra v to, že Ježíš Kristus je Mesiáš! 

Jak jsem v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví už řekl, v Bibli nejsou epizodní role – a věřím, že na příběhu Marty, jsem to ilustroval dostatečně přesvědčivě. 

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat – a také ho doporučíte svým přátelům, ať už patří mezi věřící křesťany nebo teprve svoji cestu k Ježíši Kristu hledají. 

Podcast Biblická jména a úsloví můžete odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Marta… ta starostlivá, ale zbožná se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Marta… ta starostlivá, ale zbožná se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 17. 2. 2021

„Vstávej, a běž něco dělat, ležíš tam jako Lazar!“, volávala na mě moje matka, když mi bylo něco mezi patnácti a osmnácti lety a o víkendu se mi nechtělo z postele. A jak jsem z ní vylezl a šel za kamarádem, pro změnu jeho maminka mně suše oznámila: „Ten nikam nejde, má zimnici a čtyřicítku horečku, leží jako Lazar.“

O Lazarovi jsem si v té době nejspíš nic nemyslel, a jestli ano, tak jsem ho považoval za nějakého místního vožungra ze sídliště. O tom, že tato postava pochází z Bible – a že v Bibli jsou dokonce dva Lazaři – tak o tom jsem neměl ani potuchy. Ale to už je docela dávno… 

Posluchače dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví od mikrofonu zdraví Petr Lindner.

Nechci nikomu sahat do svědomí… ale přesto: Věděli jste, že v Bibli, přesněji v Novém zákonu, se vyskytují dva chlápkové se jménem Lazar? Dva různí Lazaři? Je to tak. S prvním Lazarem se setkáváme v 16. kapitole Lukášova evangelia, od 19. verše.

O boháči a Lazarovi

„Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do purpuru a kmentu a každého dne skvěle hodoval. Byl také jeden žebrák jménem Lazar, který ležel u jeho vrat plný vředů a toužil se najíst aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče. Dokonce i psi přicházeli a lízali mu vředy. Jednoho dne ten žebrák zemřel a andělé ho odnesli do Abrahamova náručí. Zemřel i onen boháč a byl pohřben.

Když v pekle pozvedl v mukách oči, spatřil v dálce Abrahama a Lazara v jeho náručí.

‚Otče Abrahame,‘ zvolal boháč, ‚smiluj se nade mnou! Pošli Lazara, ať smočí koneček prstu ve vodě a svlaží mi jazyk, vždyť tu v tom plameni hrozně trpím!‘

‚Synu,‘ odpověděl Abraham, ‚vzpomeň si, že sis v životě užil dobrých věcí, tak jako Lazar zlých. Teď ho tedy čeká potěšení, ale tebe trápení. 

Navíc mezi námi a vámi zeje veliká propast, aby ti, kdo by si přáli přejít odsud k vám nebo se snažili dostat odtamtud k nám, nemohli.‘

On na to řekl: ‚Prosím tě, otče, pošli ho tedy do mého otcovského domu. Mám pět bratrů – ať je varuje, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk!‘

‚Mají Mojžíše a Proroky,‘ řekl Abraham. ‚Ať poslouchají je!‘

‚To ne, otče Abrahame,‘ boháč na to. ‚Kdyby k nim ale přišel někdo z mrtvých, činili by pokání.‘

On mu ale řekl: ‚Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepřesvědčí je, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

L 16:19–31

Lukášovo evangelium je plné různých podobenství a příběh boháče a Lazara je jedním z nich. Neberme ho proto doslova, ale pojďme si vysvětlit symboliku tohoto podobenství.

Zatímco žebrák šel po smrti do nebe, bohatý muž skončil v pekle. Dozvídáme se, že to bylo právě kvůli jeho bohatství – přesněji řečeno kvůli tomu, že uctívání Boha tento muž nahradil uctíváním peněz, užíváním si, zkrátka vyměnil skutečného Boha za falešné bohy mamonu a pomíjivé pozemské slávy.

Příběh boháče a Lazara vypráví sám pán Ježíš. A zrovna bohatí lidé nepatřili mezi jeho oblíbence. Jistě znáte Ježíšův výrok, který ostatně najdete jen o kousek dál v Lukášově evangeliu: 

„Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství. To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

L 18:24–25

V případě podobenství boháče a Lazara se mně ale zdá, že zde Ježíš zachází ještě dál – a nad některými lidmi doslova láme hůl!

V poslední větě říká – parafrázuji: Někomu můžeš něco vysvětlovat od rána do večera, přinášet jeden důkaz za druhým, a stejně ti nerozumí, nebo možná spíš nechce rozumět. Jak má potom vírou přijmout věci, na které si nemůže sáhnout, a skutečnosti, jež nevidí? I když dostane ten největší důkaz – a Ježíš na tomto místě už poněkolikáté v Bibli ohlašuje svoje vzkříšení po ukřižování, nestačí to. Je to marné.

Dlužno podotknout, že Ježíš nebyl žádná třasořitka a hned tak se s něčím nepáral. Proč by tedy nemohl nad někým zlomit hůl? 

Ježíš měl bezpochyby srdce plné milosti, ale zároveň věřím tomu, že pokud viděl někoho, kdo byl ve svém falešném přesvědčení tak zatvrzelý, že ho vůbec nic nedonutilo změnit názor, nechal ho zkrátka jít. Ponechal mu jeho svobodnou vůli. Samozřejmě i s tím, že si za svoje svobodné počínání, které není v souladu s Boží vůlí, ponese následky. Křesťanství není vězení, víra ve spasitele Ježíše Krista je svobodná. Možná víc, než jste si ochotni připustit.

Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, epizodu, věnovanou Lazarovi, přesněji tedy dvěma Lazarům, kteří se – v duchu úvodu – válí v Bibli :-) O prvním z nich, žebráku Lazarovi, který přišel do nebe, zatímco boháč, u jehož dveří Lazar ležel, skončil v pekle, o tom jsme si už řekli. Nastal tedy čas, přejít ke druhému Lazarovi. Citace z Bible bude tentokrát o něco delší. Budu číst z Janova evangelia, kapitola 11, od 1. do 44. verše:

Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: „Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný.“ 

Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara.
Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Potom řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska.“ 

„Rabbi,“ řekli mu učedníci, „Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?“ Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo.“ A po těch slovech dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit.“ „Spánek mu prospěje, Pane,“ řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku. Proto jim Ježíš řekl jasně: „Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“ Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: „Pojďme také, ať zemřeme s ním.“ 

Ježíš dorazil čtyři dny po Lazarově pohřbu. Betanie byla blízko Jeruzaléma, asi patnáct honů, a mnozí Židé přišli Martu a Marii utěšit ve smutku nad jejich bratrem.
Jakmile Marta uslyšela, že přichází Ježíš, vyšla mu naproti, ale Marie zůstala doma. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!“ řekla mu Marta. „I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá.“ 

„Tvůj bratr vstane,“ řekl jí Ježíš. „Vím, že vstane – při vzkříšení v poslední den,“ odpověděla Marta.
„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?“ 

„Ano, Pane,“ odpověděla. „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět.“

J 11:1–27

Omlouvám se, přestože příběh Lazara ještě není u konce, dovolím si na tomto místě do něj vstoupit. Slyšeli jsme totiž minimálně dvě velmi důležitá sdělení. Jedno pokládá otázku, aby na ni druhé sdělení vzápětí odpovědělo. 

Oním otazníkem, visícím ve vzduchu, je skutečnost, která se jaksi nedá přehlédnout – ano, je jí Ježíšovo otálení. Je přinejmenším zarážející, že po tom, co se dozvěděl o nemoci svého přítele Lazara, nepráskl do koní nebo spíš nesedl na osla či mulu, a okamžitě nevyjel za ním. Betanie, kde se svými učedníky přebýval, byla jenom nějaké tři kilometry od Jeruzaléma, takže i kdyby šli pěšky, jsou tam coby dup. Ale Ježíš ještě dva dny vyčkával… co ho k tomu vedlo? 

Bylo by velmi hloupé, podezřívat Ježíše Krista z toho, že se mu snad nechtělo. Že se mu v Betanii tak líbilo, že si svůj pobyt chtěl co nejvíc prodloužit. Nebo se skutečně bál Izraelců, kteří na něj měli pifku? Ostatně jeho učedníci byli hlasem Tomáše zvaného Dvojče, připravení jít na smrt. To jistě také ne. Ježíš měl pro strach uděláno.

Může vás napadnou ještě jedno vysvětlení. Co když to byl jakýsi druh novozákonního marketingu? Co když to má, přestože jde evidentně o dva různé muže, přece jenom souvislost v prvním Lazarem? Přesněji s neschopností nebo spíš neochotou bohatého chlápka odpoutat se od svých model a uvěřit v Ježíše.

Vzkříšení Lazara, o němž za chvíli budeme číst, bylo totiž posledním zázrakem, který Ježíš vykonal před ukřižováním. Poslední efektní, velmi efektní ukázkou Boží moci v přímém přenosu, s reálnými diváky, kteří se pak postarali o to, čemu dnes říkáme virální šíření.

Víte co? Pojďme si tento příběh nejprve dočíst až do konce. Marta, poté, co Ježíšovi vyznala svou víru, utíkala za sestrou Marií… 

A když to řekla, odešla a tajně zavolala svou sestru Marii: „Mistr je tu a volá tě.“
Ta, jakmile to uslyšela, rychle vstala a šla k němu. (Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl na tom místě, kam mu vyšla naproti Marta.) Židé, kteří byli s Marií v domě a utěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a šla ven, a tak se k ní přidali. Mysleli si: „Jde plakat k hrobu.“ 

Jakmile Marie přišla na místo, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám se slovy: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“ 

Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: „Kam jste ho položili?“ 

„Pojď se podívat, Pane,“ řekli mu. Ježíš se rozplakal. „Podívejte, jak ho měl rád!“ řekli Židé. Někteří ale namítli: „Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?“ 

V hlubokém rozrušení přišel Ježíš až k hrobu. Byla to jeskyně zavalená kamenem. „Odvalte ten kámen,“ řekl Ježíš. „Pane, už zapáchá,“ namítla Marta, sestra mrtvého. „Vždyť je v hrobě čtvrtý den!“ „Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?“ odpověděl jí Ježíš. Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“ Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. „Rozvažte ho a nechte ho jít,“ řekl jim Ježíš.

J 11:28–44

Příběh jako z hororového filmu, co říkáte? Jsem nabeton přesvědčený, že nejrůznějším filmům o mumiích, posloužil příběh vzkříšeného Lazara minimálně jako prvotní inspirace naprosto jistě. 

No ale vraťme se k našemu rozjímání nad Ježíšovým váháním před vzkříšením Lazara. Takže jak to vidíte? Bylo to skutečně marketingové představení?

I když to tak na první pohled vypadá, pravda je o kousíček vedle. Ježíš rozhodně neměl potřebu dělat ze sebe, potažmo pak z ostatních lidí kašpárky v nějakém laciném spektáklu. Ježíš s nikým nesoupeřil, neusiloval o nějaké prvenství – naopak, on si své výjimečnosti byl velmi dobře vědom. Ovšem kdo si toho nebyl vědom, to byli někteří ostatní lidé, a nejspíš jich v té době nebylo málo. Když si Ježíš povídal s Martou, mohli si to vyříkat z očí do očí. Aby však každého člověka přesvědčoval jednotlivě, na to Ježíš neměl dost času. Proto dělal zázraky, které vidělo mnoho lidí najednou. Ostatně vysvětluje to ve 41. a 42. verši:

Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal.“

J 11:41–42

Zde jenom malá, ale důležitá odbočka: Vzkříšení Lazara není to stejné, co vzkříšení Ježíše. Lazar totiž nebyl jako Ježíš vzkříšený „napořád“, nýbrž po svém zmrtvýchvstání ještě nějaký čas žil a pak zemřel jako ostatní lidé. Pokud ho tedy dřív nezabili izraelští kněží a farizeové, kteří se ho chtěli, jakožto živoucí důkazu Ježíšova zázraku, zbavit.

Ale vraťme se k onomu rozhovoru Ježíše s Martou. Pořád jsme v 11. kapitole Janova evengelia, aktuálně ve 25. a 26. verši:

„Já jsem vzkříšení i život,“ řekl jí Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky.“

J 11:25–26

Já jsem vzkříšení i život… říká Ježíš Martě, potažmo pak všem, kdo čtou Bibli. Ježíšovo „Já jsem…“ ovšem není ani trochu o lidském egocentrickém já – Kristus pán tím dává najevo svoji svrchovanost. Svoji absolutní boží svrchovanost! Ostatně ono „Já jsem“, právě ve významu zdůraznění boží svrchovanosti, se v Bibli vyskytuje vícekrát. Stačí zůstat v Janově evangeliu. O kousek zpátky, ve 12. verši 8. kapitoly Ježíš opět tvrdí Já jsem. Poté, co zachránil cizoložnici před ukamenováním, mluví k lidu:

„Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude už chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“

Farizeové mu namítli: „Svědčíš sám o sobě, tvé svědectví neplatí.“

Ježíš jim odpověděl: „Ačkoli svědčím sám o sobě, mé svědectví platí, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu. Vy však nevíte, odkud přicházím ani kam jdu. Vy soudíte tělesně, já nesoudím nikoho. A i kdybych soudil, můj soud je pravdivý, neboť nejsem sám, ale je se mnou Otec, který mě poslal. Ve vašem Zákoně je psáno, že svědectví dvou lidí je pravé. Svědčím sám o sobě a svědčí o mně Otec, který mě poslal.“

Říkali mu tedy: „Kde je ten tvůj otec?“

Ježíš odpověděl: „Neznáte mě ani mého Otce. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce.“ Tato slova říkal u pokladnice, když učil v chrámě, ale nikdo ho nezatkl, neboť jeho chvíle ještě nepřišla.

Ježíš k nim znovu promluvil: „Já odcházím. Budete mě hledat, dokud nezemřete ve svém hříchu. Jdu tam, kam vy nemůžete.“

Židé na to říkali: „To se snad chce zabít, že říká: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete‘?“

Odpověděl jim: „Vy jste zdola, já jsem shora. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Nebudete-li věřit, že ‚já jsem,‘ zemřete ve svých hříších.“

„A kdo jsi?“ zeptali se ho.

„Říkám vám to už od začátku,“ odpověděl jim Ježíš. „Mám o vás mnoho co říci a soudit. Ten, který mě poslal, je ovšem pravdomluvný a já říkám světu, co jsem slyšel od něj.“

Nepochopili však, že s nimi mluvil o Otci. Proto jim Ježíš řekl: „Až vyzdvihnete Syna člověka, tehdy poznáte, kdo jsem. Nic nedělám sám od sebe, ale mluvím, jak mě naučil Otec. Ten, který mě poslal, je se mnou. On mě nenechal samotného, neboť vždycky dělám, co se mu líbí.“ A při těch slovech v něj mnozí uvěřili.

J 8:12–30

Myslím, že tato ukázka už by vás mohla ubezpečit, že Ježíšovo „Já jsem“ skutečně není ani prosté oznámení, a už vůbec nějaké lidské vychloubání, nýbrž to, co jsem už řekl: Je to zdůraznění boží svrchovanosti. 

V rozhovoru s Martou před vzkříšením Lazara, se Ježíš omezuje na konstatování „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky.“ 

Když v poslední ukázce říká, „Já jsem světlo světa“, pak už podrobně vysvětluje svůj vztah s Bohem Otcem. Ne, není to nelogicky uspořádané, to jen my teď listujeme v Janově evangeliu pozpátku :-) A aby toho nebylo málo, vrátíme se ještě o další kousek, do 6. kapitoly Janova evangelia. 

Stalo se to poté, co Ježíš před Velikonocemi nasytil 5 000 lidí pěti chleby a dvěma rybami. Budu číst od 14. do 40. verše:

Když lidé viděli, jaký zázrak udělal, říkali: „Je to opravdu ten Prorok, který měl přijít na svět!“ 

Ježíš poznal, že se chystají přijít a vzít ho, aby ho udělali králem, a tak se o samotě vrátil na horu. 

Večer jeho učedníci sešli dolů k jezeru, nastoupili na loď a plavili se na druhý břeh do Kafarnaum. Ačkoli se už setmělo, Ježíš k nim nepřišel. Jezero se začalo vzdouvat silným větrem. Když odpluli asi pětadvacet nebo třicet honů, spatřili Ježíše, jak kráčí po hladině a blíží se k lodi. 

Vyděsili se, ale on jim řekl: „To jsem já, nebojte se!“ Tehdy ho ochotně vzali na loď, a ta se hned ocitla u břehu, k němuž pluli. 

Druhého dne si zástup, který zůstal na protějším břehu jezera, uvědomil, že tam byla jen jediná loďka a že Ježíš na ni nenastoupil se svými učedníky, ale ti odpluli sami. (Od Tiberiady ovšem připluly jiné loďky blízko k tomu místu, kde jedli chléb, když Pán vzdal díky.) Když tedy zástup uviděl, že tam Ježíš ani jeho učedníci nejsou, nastoupili i oni do loděk a přijeli do Kafarnaum, kde hledali Ježíše. Když ho pak našli na druhém břehu jezera, ptali se ho: „Rabbi, kdy ses sem dostal?“ 

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu, který vám dá Syn člověka. Na něj totiž Bůh Otec vtiskl svou pečeť.“ 

„Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ zeptali se ho. 

Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek – abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ 

„Jaký zázrak uděláš, abychom ho viděli a uvěřili ti?“ zeptali se ho. „Co děláš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ 

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, říkám vám: Ten chléb z nebe vám nedal Mojžíš. Můj Otec vám dává ten pravý chléb z nebe. Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ 

„Pane, dávej nám ten chléb vždycky,“ řekli mu. 

Ježíš jim odpověděl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět; kdo věří ve mě, nebude nikdy žíznit. Ale jak jsem vám řekl: I když jste mě viděli, nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Sestoupil jsem z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli Toho, který mě poslal. A toto je vůle Toho, který mě poslal – abych nikoho z těch, které mi dal, neztratil, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, který mě poslal – aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. A já ho vzkřísím v poslední den.“

J 6:14–40

Mimochodem, zrovna nedávno jsem si říkal, že Ježíš musel před 2 000 lety dělat zázraky, proto, aby lidé uvěřili absolutní pravdě. Dnes lidem stačí párek a pivo, a kobliha k tomu, aby uvěřili planým slibům a lžím. Jenže když si znovu přečtete 26. verš, zjistíte, že ani dřív to nebylo nijak růžovější:

Nehledáte mě proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli ty chleby a byli jste nasyceni.

Každopádně věřím, že nyní už chápete. Když Ježíš řekne „Já jsem“, může následovat téměř cokoliv, ale pokaždé to znamená jediné – Já jsem boží syn. Já jsem člověk a Bůh v jedné osobě. Nejvyšší autorita v nebi i na zemi. To není vychloubání, tak to prostě je, je to informace, kterou můžete jenom přijmout nebo nepřijmout.

Abychom povídání o boží svrchovanosti zakončili, vrátíme se v Bibli ještě jednou dozadu. Slibuju, že to je v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví naposledy, i když tentokrát budeme couvat o pěkný kus – jdeme totiž na začátek Starého zákona, do knihy Exodus. Zde je ve 3. kapitole popsaný známý příběh Mojžíše a hořícího keře. Pojďme si ho zopakovat:

Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k Boží hoře Oréb. Vtom se mu v ohnivém plameni z prostředku keře ukázal Hospodinův anděl. Mojžíš se podíval a hle, keř planul ohněm, ale nebyl stravován. Řekl si tedy: „Musím tam přece jít, abych viděl tu velikou podívanou – jak to, že ten keř neshoří!“

Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal na něj Bůh z prostředku keře: „Mojžíši! Mojžíši!“

„Zde jsem,“ odpověděl Mojžíš.

Na to mu řekl: „Nepřibližuj se! Zuj si obuv z nohou, neboť místo, na němž stojíš, je svatá půda.“ Potom řekl: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ 

Mojžíš si ihned zakryl tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.

Hospodin pokračoval: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem – do bydliště Kananejců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Hivejců a Jebusejců. Hle, nářek synů Izraele dolehl ke mně; viděl jsem také útisk, jakým je Egypťané utiskují. Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“

Mojžíš Bohu namítl: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl syny Izraele z Egypta?“

„Já budu s tebou!“ odpověděl Bůh. „A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal já: až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“

Mojžíš ale pokračoval: „Hle, přijdu k synům Izraele a řeknu jim: ‚Poslal mě k vám Bůh vašich otců.‘ Co jim odpovím, když se mě zeptají: ‚Jaké má jméno?‘“

Tehdy Bůh Mojžíšovi řekl: „Jsem, který jsem.“ A dodal: „Takto promluvíš k synům Izraele: ‚Poslal mě k vám Jsem.‘“

Ex 3:1–14

Od žebráka Lazara a Lazara mumie jsme se dostali až k Bohu Otci, což ale není při studiu Bible vůbec žádný problém. 

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví se nezadržitelně chýlí ke konci, ještě před tím vám ale musím prozradit, že křestní jméno Lazar lze potkat i v Česku – k roku 2015 se jím pyšnilo celkem 7 Lazarů – předpokládám tedy, že to byli muži. Nejstarší z nich byl narozený v roce 1930, nejmladší pak v roce 2015. Svůj svátek mají Lazaři 17. prosince, byť oficiálně v kalendáři na ten den najdete jméno Daniel.

Tento podcast se snaží vysvětlovat běžná úsloví používaná v češtině – která jsou převzata z Bible, velmi často aniž by o tom jejich uživatelé věděli. A navrch také biblická jména – viz předchozí epizody Adam a Eva a Petr. 

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat. Můžete ho odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Ležíš jako… Lazar! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Ležíš jako… Lazar! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.