Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 5. 2. 2025

Pokud bychom nějakou křesťanskou modlitbu měli označit za nejznámější, pak je to nepochybně Otčenáš. Myslím, že to nejsou jen křesťané, kteří modlitbu Páně, jak je Otčenáš také nazývaný, znají s trochou nadsázky i pozpátku, ale nějaké, řekněme základní, povědomí o Otčenáši existuje i mezi nevěřícími lidmi.

Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Přestože jsem právě Otčenáš označil za nejznámější křesťanskou modlitbu – a mohl bych tedy předpokládat, že většina posluchačů tohoto podcastu jeho slova důvěrně zná – v rámci jakési obsahové úplnosti nyní Otčenáš přečtu. Ostatně krátká modlitba nikdy neuškodí.

Otčenáš, jenž jsi na (nebo: v) nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej(ž) nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav (nebo: chraň) nás od zlého.
[Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.]
Amen.

Ještě, než přejdu k výkladu našeho předmětného verše, chci jenom krátce říct, že modlitbou Páně bývá Otčenáš nazývaný, protože pochází z úst samotného Ježíše Krista. V Bibli jeho slova najdete v 6. kapitole Evangelia podle Matouše v Ježíšově kázání na hoře, a v kratší verzi je pak ještě obsažený na začátku 11. kapitoly Lukáše. Zde Ježíš říká Otčenáš svým učedníkům, kteří se ho ptají, jak se mají modlit. 

A ještě dodatek: Poslední verš, takzvaná doxologie – Neboť tvé je království i moc i sláva navěky – není součástí původního biblického textu. Do Otčenáše byl dodaný „uměle“ až koncem 1. století našeho letopočtu. A pokud jste praktikující křesťané, tak víte, že katolíci a protestanti ve své liturgii používají doxologii odlišně. Protestanti tato slova říkají jako součást Otčenáše, v římskokatolické liturgii shromáždění tuto větu pronáší společně, ovšem nikoliv v souvislé modlitbě Otčenáše, ale po tzv. embolismu, který modlitbu uzavírá.

Jak už to u biblických textů bývá, nejen celý Otčenáš, ale i samotný verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes, má v různých překladech odlišnou podobu. Když bychom se drželi tohoto znění z Matoušova evangelia, pak stejná slova najdete v Bibli Kralické nebo Katolickém liturgickém překladu (a několika dalších, méně známých překladech). Otevřete-li Český ekumenický překlad, ale také Český studijní překlad nebo biblisty ceněný překlad Nového zákona Františka Žilky, budete číst znění: Náš denní chléb dej nám dnes. Archaický pojem vezdejší je zde nahrazený slovem denní. Aby podob tohoto verše nebylo málo, tak doslovný překlad Miloše Pavlíka uvádí: Dej nám dnes náš potřebný chléb. Takže ani vezdejší, ani denní, ale potřebný. Ať tak či tak, pořád to, alespoň z mého pohledu dává stejný smysl. Jenže do toho pak, lidově řečeno, „hází vidle“ oblíbená Bible21, která říká: Dej nám i dnes náš denní chléb. Přidáním pouhého jediného písmene, spojky „i“, dostává text najednou jiný význam. Všechna ostatní znění představují prosbu o chléb pro dnešní den. Bible21 však prosí o chléb i dnes – tedy nejenom dnes, ale třeba i zítra, pozítří, pořád…

Možná si říkáte, proč se zabývám takovou, s prominutím, prkotinou. Vysvětlím vám to: Velmi dlouho mě totiž verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes poněkud zneklidňoval. Kladl jsem si otázku, proč v Otčenáši prosíme o chléb jen pro dnešní den. Proč – v duchu znění Bible21 – neprosíme o „zajištění dodávek chleba“ třeba na furt? To si jako křesťané musíme nutně hrát na skromné? Musíme všem pořád ukazovat, že nám stačí trochu chleba jenom na dnešek? 

Nechci tento díl podcastu dělat zbytečně komplikovaný, ale obávám se, že potíže s výkladem, a hlavně pochopením tohoto verše, ještě neskončily. Podíváte-li se totiž na zmíněný kratší Otčenáš v Lukášově evangeliu, zjistíte, že zde se – opět v závislosti na překladu – spíše více počítá s prosbou o dávání chleba na každý den, ne pouze pro dnešek. Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne, říká Bible Kralická téměř stejně jako Katolický liturgický překlad. Český ekumenický i Český studijní překlad uvádějí ve shodě znění: Náš denní chléb nám dávej každého dne, a v Bibli21 se poněkud neobratnou češtinou píše: Dávej nám denně náš denní chléb.

Ovšem pozor, minimálně tři méně známé české překlady Nového zákona i v Lukášově znění trvají na křesťanstvem užívané podobě Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Jen pro vaši informaci, je to překlad Nového zákona od Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922, překlad Dr. Rudolfa Cola z roku 1947 a Nový zákon od Dr. Pavla Škrabala z roku 1951.

Mno… to se nám to pěkně zamotalo. Jeden nenápadný verš Otčenáše, který jsme z úst vypustili nesčetněkrát – a takový skoro až zmatek kolem něj. Dobře tedy, pokusím se tento uzel rozplést. Začněme kontextem, protože ten nám leccos napoví. Náš „záhadný“ verš se nachází uprostřed Otčenáše, přičemž, jak jste si určitě všimli, zároveň představuje jakýsi formální zlom. Naše prosby na začátku Otčenáše směřují k Bohu – posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá. Poté doplníme slova jako v nebi, tak i na zemi, a najednou… mluvíme o sobě a prosíme o chléb pro nás. Od velkoleposti Boha, jeho Boží vůle a Božího království z ničeho nic přeskočíme k něčemu tak banálnímu, jako je chléb. Nutně tedy vyvstává otázka, co tím chlebem Ježíš myslel. Jde o chléb, jakožto základní potravinu, nebo se jedná o nějakou metaforu? Nebylo by to nic zvláštního – všichni víme, že Ježíš se často vyjadřoval v rozličných podobenstvích.

Nebudu vás napínat: Teologové se víceméně shodují na tom, že oním chlebem se v tomto případě – protože na jiných místech Bible tomu může být jinak – skutečně myslí chleba, jakožto potravina k jídlu, a jak se dozvíte za chvilku, nejenom to. Ano, byly a stále existují spiritualistické výklady, které chléb i v Otčenáši chápou duchovně jakožto Boží slovo nebo tělo Kristovo. Tomu se nelze divit, protože, jak už jsem naznačil, v jiném biblickém kontextu na jiných stránkách Bible tomu tak může být a taky tomu tak je. Ostatně sám jsem o tom mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Lámání chleba a nekonečná Boží láska. K duchovnímu výkladu slova chléb v Otčenáši se přikláněl třeba i mladý Martin Luther. Později však toto pojetí opustil a ve svém Malém katechismu na otázku „Co znamená vezdejší chléb?“ odpovídá takto:

Vše, co patří k životním potřebám a tělesným nutnostem, jako je: pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze, majetek, zbožná manželka (a zbožný manžel), zbožné děti, zbožná čeleď, zbožná a věrná vrchnost, dobrá (vláda a) správa (státu), dobré počasí, mír, zdraví, (původ a) výchova, (úcta a) čest, dobří přátelé, věrní sousedé a tak dále.

Zdroj: Malý katechismus Martina Luthera

No prosím! Podle Luthera nejde jenom o chleba jakožto potravinu, ale – když bych to měl jednoduše shrnout – všechno, co je potřeba k dobrému živobytí. Takže přece jenom jde o metaforu. Nikoliv ale metaforu duchovní, nýbrž… jednoduše světskou. 

O samotném chlebu v Otčenáši by se dalo povídat ještě hodně dlouho, ale snad se na mě nebudete zlobit, když ho pro tentokrát už opustím, a budu se věnovat tomu, čemu jsem se věnovat chtěl – onomu časovému určení naší prosby o chléb, nebo, chcete-li o dobré živobytí.

Když jsem na začátku předchozí části tohoto dílu mluvil o složitosti našeho dnešního tématu, měl jsem v hlavě ještě jednu komplikaci. A to rovnou potíž tak velkou, že si s ní lámou hlavu ti nejlepší teologové celého světa. O co jde? O přídavné jméno vezdejší nebo chcete-li denní či potřebný. 

Podíváte-li se do originálního řeckého textu Nového zákona, najdete na jeho místě slovo ἐπιούσιον [epiúsios]. Co je na tom zvláštního? Toto slovo se v Bibli nachází pouze a jen na dvou místech. Asi tušíte kde – výhradně v Otčenáši v 6. kapitole Matoušova a v 11. kapitole Lukášova evangelia. To ale není všechno. Jan Milíč Lochman ve své knize Otče nášpíše, že slovo epiúsios nenajdete ani jinde v řecké literatuře. A Órigenés, řecký církevní učitel a teolog, nejvýznamnější představitel takzvané alexandrijské školy, prý dokonce poukázal na to, že slovo epiúsios neexistuje ani v mluveném řeckém jazyku. Jediný další možný (nikoliv však jednoznačný) výskyt tohoto slova lze zaznamenat na egyptském papyru z 5. století, který obsahuje něco jako nákupní seznam potravin a lze na něm vidět zkrácené znění slova, které by se dalo doplnit na epiúsion. V tomto případě by to znamenalo „dost pro dnešek“ nebo „dost pro zítřek“ či „nezbytné“. Zkrátka jakousi denní dávku.

Tak co? Už toho máte dost? Ani bych se nedivil – začalo to nevinně a skončilo… Ne, ještě jsme neskončili. Potřebujeme ono rozuzlení. Slibuju však, že už vás nebudu dlouho trápit. Vezmu si na pomoc vysvětlení skvělého novozákonníka Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Jiřího Mrázka. Výklad najdete v Encyklopedickém biblickém slovníku a praví se v něm toto:

Vezdejší, řec. epiúsios; termín se v celé Bibli vyskytuje pouze dvakrát, a to v kral. verzi Lukášovy a Matoušovy modlitby Páně, v prosbě o chleba (L 11,3; Mt 6,11). Pravděpodobně je odvozeno od slova zítřek. Může tedy znamenat:

1. Příděl na zítřek, ve smyslu: to, co potřebujeme na příští, respektive na každý den. Prosba by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme v L 11,3 – lat. cotidianus. Tak to souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti – mana se také musela sbírat na každý den znovu.
2. Prosbu o zítřejší chléb však můžeme také pochopit jako prosbu o chléb zítřejšího = budoucího věku, o závdavek eschatologické hostiny.
3. Už od dob církevních otců se ovšem traduje i výklad, který slovo epiusios vykládá nad (epi-) podstatný (úsios), tedy – zjednodušeně řečeno – jako nebeský (lat. v Mt 6,11 supersubstantiale, na rozdíl od obyčejného pozemského chleba. 

Dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Po všech těch obtížích se slovem vezdejší se nám sice dost vyjasnilo, byť tedy stále jsou na stole tři možnosti výkladu. Docent Mrázek však uvádí, že dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti a píše: Prosba [tedy celý verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes] by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme.

Jen upřesňuji to, co v mluveném slovu jaksi nevidíte – předložku na ve slovním spojení na každý den, uvádí Jiří Mrázek v závorce. Ptáte-li se, jaký názor na tento výklad mám já, pak říkám… souhlasím. I když bych právě citovanou větu mírně upravil. Ne proto, že bych s ní nesouzněl, ale kvůli jejímu přesnému pochopení. Moje verze by zněla takto: Dej nám dnes právě tolik, kolik potřebujeme. Slovní spojení každý den (bez zmíněného na v závorce) bych zkrátka nahradil slovem dnes. Jednoduše proto, aby bylo zřejmé, že prosíme o své životní potřeby pro dnešní den. Ne pro dnešek a zítřek, pozítří, celý týden, měsíc, rok, život. Ne. Jen pro dnešek. Proč jen pro dnešek? Lakonicky bych mohl odpovědět, že pro zítřek se budeme modlit Otčenáš zítra. Ostatně ona to bude, nebo spíš měla by to být pravda. Ale uznávám, že z teologického pohledu je to trochu chabý argument.

Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, konkrétně epizodu s názvem Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes. Nejsme sice ještě na úplném konci, nicméně to nejhorší už máme za sebou :-) Nyní se pokusím rozvést odpověď na otázku: Proč jen dnes? 

Už jsem říkal, že souhlasím s Jiřím Mrázkem, který uvádí: …to [čili parafrázované znění Dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme] souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti. Tématu „Trápení pro každý den“ jsem se v tomto podcastu už věnoval v jednom z krátkometrážních dílů Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Vycházím zde z celého verše, který v Českém ekumenickém překladu zní:

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Mt 6,34 (ČEP)

Abychom byli v kontextu, uveďme si ještě, jaká slova tomuto verši předcházejí:

Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Mt 6,31–33 (ČEP)

Slyšíte v pozadí ta slova? Chléb náš vezdejší dej nám dnes… Dnes je dnes, a co bude zítra, tím se nemusím zabývat. Zajímá mě přítomnost. Tady a teď. „Žádná budoucnost není,“ říká bývalý trapistický mnich Karel Satoria a dodává: „Já mám pouze přítomnost. Svoji – teď – přítomnost. Budoucnost absolutně nemám pod palcem. Jen čekám. Já nejsem zdrojem své budoucnosti.“ I to říkám, respektive cituji ve zmíněném dílu Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Tak si ho třeba po skončení této epizody poslechněte.

A jak to bylo s biblickou manou? Když Izraelci prchali pod Mojžíšovým vedením z egyptského zajetí, trpěli hladem. Jakkoliv byla jejich touha po svobodě určitě obrovská, strádání v běžných životních potřebách ji ubíjelo. Už v polovině třetího měsíce cesty reptali: 

„Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“

Ex 16,3 (ČEP)

Kručící žaludek je, abych tak řekl, „silný argument“. Nicméně Pán Bůh měl s Izraelci svůj plán, tudíž v následujících verších 16. kapitoly knihy Exodus čteme:

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně.“

Ex 16,4–5 (ČEP)

Onen chléb jako déšť z nebe je mana. Cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní, co ráno napadalo na zem jako rosa. Izraelci se divili a říkali „Man hú?“ – „Co to je?“ Odtud vzniklo slovo mana. Mana bylo jídlo na jeden den, tedy s výjimkou soboty, šabatu, kdy mana vydržela dva dny. Proč říkám, vydržela? Protože jinak se druhý den zkazila, zčervivěla a páchla – jak se píše v knize Exodus. Pojďme si to přečíst:

[…] Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“
Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to.
Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi.
Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“
Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi.
Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“

Ex 16,15–26 (ČEP)

Tak jste to slyšeli. Mana byla, s výjimkou šabatu, obživou na jeden jediný den. Ti, kteří si ji chtěli nasyslit do foroty, měli smůlu. Hospodin jim dal jasně najevo, aby se soustředili na dnešek, na přítomnost. A toho bychom si měli být vědomi i my, když v Otčenáši říkáme Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme udělat krátké shrnutí. Řekl jsem, že chléb, o který v Otčenáši prosíme, není třeba nutně vnímat jako duchovní metaforu, nýbrž jako prostou potravinu. Martin Luther nás pak navíc ve svém Malém katechismu ubezpečuje, že nejde jenom o chleba, nýbrž o dobré živobytí se vším, co k tomu patří.

O tento chléb života prosíme na dnešní den. Stejně jako biblická mana vydržela jenom jeden den, i my žijeme přítomností, přičemž zítra můžeme znovu prosit o chléb na dnešní den. V první části tohoto dílu jsem pronesl poznámku o tom, jestli je nutné, abychom si jako křesťané hráli na skromné. Samozřejmě jsem to myslel ironicky. Dej nám každý den právě tolik, kolik potřebujeme, uvádí novozákonník Jiří Mrázek ve svém výkladu. Já k tomu dodávám: Neprosíme o nadbytek. Nadbytek se totiž může velmi snadno zajíst.

Věta Chléb náš vezdejší dej nám dnes je v plurálu. Množné číslo nepřímo naznačuje, že myslíme také na druhé. Nežádáme dobré živobytí jenom pro sebe, ale i pro ostatní lidi. A možná v lehkém podtónu zde zaznívá také naše ochota, rozdělit se s těmi, kterým se z nějakého důvodu dobrého živobytí nedostává.Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 9. 10. 2024

Nadpisy nebo titulky by měly být spíše krátké, praví jedna ze žurnalistických pouček. Název tohoto dílu Tlučte, a bude vám otevřeno, tedy představuje pouze část jednoho z biblických veršů. Celý zní takto: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Věta Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno, je součástí závěru Ježíšova kázání na hoře. Najdete ji jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu, a to v podstatě ve stejném znění ve všech českých překladech. Pominu-li použití slova tlucte místo tlučte ve starých překladech, pak pouze Studijní překlad Miloše Pavlíka používá umírněnější pojem klepejte, a Český studijní překlad místo slova proste, uvádí žádejte. Možná je to jenom moje domněnka, ale říkám si, že pokud se dvě evangelia, byť tedy synoptická, v nějakém výroku takto shodují, nebude to asi jen nějaká bezvýznamná informace. 

Ostatně i já mám k vystavení tohoto dílu na zmíněném biblickém verši také trochu zvláštní důvod. Nedávno jsem se díval na film podle slavného románu Alexandra Dumase – Hrabě Monte Christo. Bylo to hollywoodské zpracování z roku 2002 v režii Kevina Reynoldse, které sice nepatří k nejlépe hodnoceným filmovým adaptacím Dumasovy knihy, ale jedna pasáž mě zde obzvláště zaujala. Když umírá Abbé Faria, který se k hlavnímu hrdinovi příběhu Edmundu Dantèsovi prokopal z vedlejší cely věznice v pevnosti If, dává mu mapu k pokladu a hlavnímu hrdinovi říká:

„Použijte jej pouze pro dobrou věc.“
„Ne, použiji jej k hrozné pomstě!“, odpovídá Dantès.
„Dám vám poslední dobrou radu“, říká mu na to Faria, „Nesmíte spáchat zločin, za který jste byl uvězněn. Bůh pravil, má je pomsta.“
Hlavní hrdina však kontruje: „Já ale v Boha nevěřím!“
Na to mu Abbé Faria odpovídá: „Na tom nezáleží, on věří ve vás…“

Z filmu Hrabě Monte Christo (2002)

Mimochodem, jedním z důvodů, proč toto filmové zpracování není mezi nejoblíbenějšími, je také skutečnost, že scénář se příliš nedrží své knižní předlohy. A zrovna tento dialog mezi Edmundem Dantèsem a Abbé Fariou byste v textu Dumasovy knihy hledali marně. Ale nevadí. Myšlenka, kterou umírající kněz vyslovuje, je totiž velmi silná a pravdivá: Na tom nezáleží, on [Bůh] věří ve vás…

Na světě je mnoho lidí, kteří v Boha buďto „jenom“ nevěří – myšleno tak, že ho neznají – ale jsou také lidé, kteří ho nechtějí znát. On však přesto věří v člověka. V člověka, kterého stvořil k obrazu svému, jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis. A v Novém zákoně, v 9. verši 3. kapitoly Druhého Petrova listu pak můžeme číst: 

I když my lidé, nebo někteří z nás Boha nehledají, on hledá nás. Trpělivě čeká na to, až k němu přijdeme. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 

2Pt 3:9 (ČEP)

To, že Bůh čeká na člověka, říká také pán Ježíš, mimo jiné ve svém kázání na hoře. Přečtu 5. až 13. verš 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

L 11:5–13 (ČEP)

Na začátku jsem řekl, že naše předmětná věta se nachází ve stejném znění také v Matoušově evangeliu, nicméně v něm mu nepředchází příběh o muži, který v noci vstane z postele, aby po prvotním odmítání nakonec vyhověl prosbám svého přítele, tak, jako jsem právě četl z Lukáše.

Ježíš tím podle mého názoru chce říct jednoduché sdělení: Pán Bůh čeká, až k němu přijdete, zaklepete, nebo biblickými slovy zatlučete na jeho dveře a řeknete mu, co vás trápí, poprosíte ho, aby vám ve svízelné situaci pomohl, nebo také požádáte o pomoc pro jiné lidi. Neodmítne vás, nebo vám škarohlídsky nedá hada místo ryby nebo štíra místo vejce. Ve slově tlučte, které, jak jsem už řekl, jediný Český studijní překlad nahrazuje umírněnějším pojmem klepejte, je znát jistá naléhavost. Jakoby Ježíš říkal: Buďte ve svých prosbách vytrvalí. Pán Bůh není automat na všechno, na co si vzpomenete a navrch to ještě chcete hned teď. On sám nejlíp ví, kdy je ten správný okamžik, ale vy rozhodně neuděláte chybu, když na něj budete vytrvale tlouct. Nejde o to, že by na vás snad Pán Bůh zapomněl. Vytrvale tlouct znamená vytrvale se modlit, mít vytrvalé spojení s Bohem. Bůh na vás myslí stále, ale ve svobodě, kterou při stvoření člověku dal, se takříkajíc nevnucuje. Čeká, až k němu my lidé přijdeme sami.

Verše o tlučení na dveře se kromě zmíněných dvou výskytů v Matoušově a Lukášově evangeliu v Bibli nacházejí ještě potřetí – v závěrečné knize Zjevení, kde však na pomyslné dveře klepe sám Pán Ježíš. O Listu do Laodikeje, který se nachází ve 3. kapitole knihy Zjevení, jsem už mluvil v epizodě Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! Zde jsem citoval 14. až 19. verš, končící slovy:

Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Zj 3:18–19 (ČEP)

Dále Ježíš říká – 20. až 22. verš:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.

Zj 3:20–22 (ČEP)

V knize Zjevení už tedy nečteme [ty nebo vy] tlučte, ale tluču. Já, Ježíš Kristus stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. To skoro zní, jakoby na dřívější výzvu tlučte, a bude vám otevřeno mnoho lidí nereagovalo, a tak se Ježíš sám chopil iniciativy a sám prosí za člověka. Je to sice na jednu stranu velmi smutné, ale kus pravdy v tom asi také bude. Zároveň se zde však ukazuje nekonečná Boží láska, poznání, že Bůh skutečně stojí o člověka.

Když budu ve své zvídavosti trochu přízemní, zeptám se: Co vlastně pořád má Ježíš s těmi dveřmi? Samozřejmě, asi všichni chápeme, že jde o biblický obraz. A nebyl by to Ježíš, aby své přirovnání nevysvětlil… zase jiným obrazem. Poslechněte si podobenství o dobrém pastýři tak, jak je zapsáno v 10. kapitole Evangelia podle Jana:

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“

J 10:1–18 (ČEP)

Když Ježíš na jiném místě Bible řekne Já jsem ta cesta, pravda a život, zní to krásně, vznešeně. Ale Já jsem dveře… to je trochu zvláštní přirovnání pro Mesiáše. Navíc se zde mluví o ovcích, a když v dnešní době o někom řekneme, že se chová jako ovce, je to spíše hanlivé nebo posměšné označení. Měli bychom však brát v úvahu kontext doby a prostředí, ve kterém bylo evangelium napsáno. Chov ovcí byl jedním z hlavních způsobů obživy, už jen proto, že ovce byly jedněmi z prvních domestikovaných zvířat. Ale nejen to. Ovce jsou nenáročná a houževnatá zvířata, která podmínky izraelské polopouště dobře snášela. Ano, jsou to také společenská zvířata s velkým stádním pudem – a to bude nejspíš příčinou posměšného označování některých lidí za ovce. Avšak myslím, že v Ježíšově době se to tak nebralo a ovce, jako jeden ze zdrojů masa, mléka, ale také vlny a kožešiny, rohů nebo třeba střev či ovčího loje, byla pro tehdejšího člověka velmi důležitá zvířata. A pastýři? Ti sice nejspíš nepatřili mezi společenskou smetánku, nicméně jejich práce byla jistě důležitá a respektovaná.

Ježíš tedy sám sebe označuje za dveře do ovčince, ale také za pastýře. Ovcemi jsme, s odhlédnutím od jakýchkoliv současných konotací, jednoduše my. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus. Ale také dodává: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš věří, že i ty, kteří ho z jakéhokoliv důvodu odmítají nebo jenom obcházejí, do svého ovčince přivede. Dokonce říká, musím je přivést. A dodává: Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Můžete si říct něco ve smyslu Jak si tím může být Ježíš tak jistý? Já bych ve svém vrozeném…, ne vrozeném, ale spíš zkušenostmi vypěstovaném „náboženském nebo spirituálním pesimismu“ také možná vyslovil pochyby, zdali se to Ježíši podaří. Ale moje velká úcta k němu – to, jak jsem v jednom z dílů tohoto podcastu pojmenoval slovo bohabojnost, mi jakékoliv váhání nedovoluje. Zmíněná epizoda se jmenuje O bohabojnosti, tak jestli chcete, po skončení tohoto dílu si ji poslechněte. 

 Před chvílí citované verše z Janova evangelia ale nesou ještě jedno velké poselství. Všimli jste si, co Ježíš říká v závěru? Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je, s prominutím, evangelijní zvěst jako hrom! Ježíšovi tehdejší posluchači těmto slovům spíše nerozuměli a někteří také nechtěli rozumět, nicméně nám krásným jazykem Janova evangelia sděluje, jak bude jeho pozemská misie pokračovat. Svůj život, který mu podle vlastních slov nikdo nebere, dá za nás, kteří v něj věříme, a opět jej přijme nazpět. Ukřižování a vzkříšení v jedné větě: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je Ježíš, člověk a Bůh v jedné osobě. A jak my také víme, úplně to stejné nabízí Ježíš i pro nás. Ne tedy moc, takto zacházet s vlastním životem, ale zaslíbení vzkříšení a věčného života po životě na této Zemi.

Kdybych měl krátce shrnout, co v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví zaznělo, pak v první části jsem se snažil vysvětlit, že budete-li se držet Ježíšovy výzvy Proste, … hledejte… a tlučte, bude vám dáno, …naleznete… a bude vám otevřeno. Urputně se domáhat Boží pozornosti není nezdvořilost, nýbrž abych tak řekl „doporučený postup“. Pán Bůh na nás všechny jistě neustále myslí, ale zároveň chce, abychom si cestu k němu našli sami. K ničemu nás nenutí, volba správného směru je jen a pouze na nás.

Aniž by to bylo prvotním záměrem tohoto dílu, ve druhé části jste se dozvěděli, že být ovcí nemusí znamenat pejorativní označení tak, jak ho ve své době často vnímáme. Být ovcemi v Ježíšově ovčinci je naopak to nejlepší, co se vám může přihodit. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus v 10. kapitole Janova evangelia, a jak víme, tak se i stalo. Na závěr jsme se ještě dozvěděli, že jenom on má moc svůj život dát a [mám] moc jej opět přijmout. A že má také moc obnovit i náš život. Udělat ho lepším zde na Zemi a takříkajíc ho prodloužit do nekonečna po smrti v tomto životě. Naděje v Kristu nikdy nekončí… 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.