Věděli jste, že v Bibli není jen ona Marie – matka Ježíšova, ale dalších několik Marušek? A je jich – spolu s Marií Magdalénou – tolik, že jsem musel povídání rozdělit do dvou částí.

Přeji ničím nerušený poslech tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, ve kterém se mimo jiné také dozvíte, jaký význam má a k čemu slouží Nard pravý, a samozřejmě se kterou biblickou Marií se pojí…

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Marie, Magdalénu pak nevyjímaje – 1. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 25. 5. 2021

Krásné české jméno Marie… ehmm…, co to říkám? Marie je sice u nás velmi oblíbené jméno, české však není ani náhodou, i když tak možná zní. Nevadí, všechno se dozvíte. Už nyní ale musím prozradit, že budu povídat o nejedné Marii čili hned o několika biblických ženách tohoto jména. Proto jsem také tuto epizodu podcastu Biblická jména a úsloví rozdělil do dvou částí. Aby to bylo přehlednější, aby to nebylo moc dlouhé, abyste mi u toho neusnuli :-)

Od mikrofonu první části dvoudílné epizody o Mariích, Magdalénu pak nevyjímaje, vás vítá Petr Lindner.

Podle mého zdroje, webu Našejména.cz, je jméno Marie v Česku k roku 2017 se svými 260 000 nositelkami na špičkovém 5. místě – a to i přes skutečnost, že jeho obliba od 70. až 80. let minulého století rapidně klesá. Nejvíce Marušek se u nás rodilo na konci 40. let, vrchol byl v roce 1947, kdy se narodilo téměř 10 000 Marií. Přesně to bylo 9 767 malých Marušek. Podle posledních dostupných údajů se v roce 2016 narodilo pouhých 777 Marií. To vše naznačuje, že také věkový průměr Marií nebude nízký – a tak to také je – činí 66 let.

Jak jsem řekl na začátku, Marie sice je, nebo spíš bylo v Česku velmi oblíbené jméno, ale jeho původ je hebrejský, pochází ze slova Mirjam, od něhož je odvozené nám známé Miriam. Takže Marie a Miriam jsou vlastně stejná jména :-) Pokud byste se však podívali na statistiku jména Miriam, zjistíte, že Marii nesahá ani po paty. Se dvěma tisíci třemi sty šedesáti sedmi nositelkami tohoto jména, je Miriam na 295. místě mezi křestními jmény v Česku. Na druhou stranu je ale zase pravda, že jeho obliba stoupá, byť ročně se jedná o nějakou stovku žen jménem Miriam. 

Po pravdě, onen hebrejský původ jména Marie není úplně jistý, protože někteří badatelé mu přiřazují egyptský nebo aramejský původ. Nicméně pokud se budeme držet hebrejštiny, pak Marie znamená podle slova Mara „drsný“ nebo „hořký“. Jestliže se přikloníme k aramejskému původu, potom Marie se v tomto jazyku řekne Marjam, což znamená „kapka moře“, ale také „krásná“ nebo „paní“. To je hezčí než drsná nebo hořká, že ano? :-)

Každopádně Marušky mají svátek 12. září, a stejně jako v Česku, jsou oblíbené i v zahraničí – ať už je to Maria či Mária, Mary nebo Marika, Marion, Mia nebo třeba Moira – což je Marie skotsky nebo irsky.

Po nezbytné statistice můžeme jít rovnou do Bible. A rovnou si vás vyzkouším: Kolik Marií z Bible znáte? 

Ano, Marii, matku Ježíše Krista zná bezpochyby každý. Posluchači tohoto podcastu Biblická jména a úsloví by mohli znát minimálně ještě jednu Marii. Jde o sestru Marty a Lazara, což byli Ježíšovi přátelé z Betanie. Povídal jsem o nich v 5. dílu s názvem Marta… ta starostlivá, ale zbožná. K oběma Mariím se v tomto dílu vrátím, nejprve ale musím zmínit další Marie, které najdete v Novém zákoně.

Marii Magdalénu byste mohli znát i pokud jste naprostými ateisty…, ano, myslím díky muzikálu Jesus Christ Superstar. Máří Magdaléna je velmi zajímavá a také velmi kontroverzní postava, nebo přesněji spíše postava plná dohadů, tajemství, nejrůznějších fabulací. Ostatně ani onen muzikál není zrovna bibicky přesný, což ale není v případě uměleckého díla žádná výjimka. Stačí se podívat na stovky obrazů, znázorňujících Marii Magdalénu, a nebudete vědět, co dřív si o této ženě myslet. Abych vás však v jednom dílu podcastu nezahltil informacemi, osamostatnil jsem povídání o Marii Magdaléně do 2. části této epizody. Bude to tak určitě přehlednější.

V této části ale musím zmínit ještě jednu Marii, o které se Bible zmiňuje v Matoušově, Lukášově a Janově evangeliu v souvislosti s Ježíšovým ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Dlužno dodat, že každý evangelista k této informaci přistupuje jinak, a jako celek to pak působí poněkud… no zkrátka zmateně. Já se to teď pokusím rozklíčovat a doufám, že se to podaří správně. Přečtěme si nejprve předmětné verše z Matoušova evangelia, 27. kapitola, verše 54 až 56. Jsme v situaci, kdy Ježíš zemřel na kříži, opona svatyně se roztrhla a nastalo zemětřesení.

Když setník a ti, kdo hlídali Ježíše s ním, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se vyděsili a říkali: „Opravdu to byl Boží Syn!“

Zpovzdálí přihlíželo mnoho žen, které Ježíše doprovázely z Galileje a pomáhaly mu. Mezi nimi také Marie Magdaléna, Marie, matka Jakubova a Josefova, a matka Zebedeových synů.

Mt 27:54–56

Tolik Matoušovo evangelium. Ve druhém, Markově evangeliu čteme ve 40. a 41. verši 15. kapitoly toto:

Byly tam také ženy, které přihlížely zpovzdálí; mezi nimi i Marie Magdaléna a Marie, matka Jozese a Jakuba Menšího, a Salome.

Ty ho následovaly a sloužily mu, když byl ještě v Galileji, a spolu s mnoha dalšími s ním přišly do Jeruzaléma.

Mk 15:40–41

Lukášovo evangelium se o této události nezmiňuje, takže pojďme k Janovi. Zde se v 25. verši 19. kapitoly píše:

U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna.

J 19:25

A teď se v tom vyznejte. Jediná takříkajíc „jasná“, zmiňovaná ve všech třech evangeliích, je Marie Magdaléna. Nicméně já jsem řekl, že teď budeme pátrat po další Marii. Nebudu to zbytečně prodlužovat – pod Ježíšovým křížem stály zdrcené tyto ženy: 

Jeho matka Marie, její sestra Marie Kleofášova, tedy matka Jakubova a Josefova, Marie Magdaléna a Salome, dcera Marie Kleofášovy. Pozor, nepleťte si ji se Salome, která byla dcerou Herodiady, jež si vyžádala hlavu Jana Křtitele.

Ona další Marie je tedy Marie Kleofášova, kterou v Bibli můžete dále – v souvislosti s objevením Ježíšova prázdného hrobu – zaznamenat opět po boku Marie Magdalény, jednou jako Marii Jozesovu nebo Marii Jakubovu. Evidentně jde stále o tutéž ženu, sestru Marie, Ježíšovy Matky. 

Ježíšova matka Marie je zcela jistě nejznámější bilickou ženou. Nikoliv však díky samotné Bibli, nýbrž kvůli takzvanému Mariánskému kultu, který kolem Ježíšovy matky vytvořila zejména katolická, ale třeba také pravoslavná církev. 

Omlouvám se posluchačům z řad katolíků, ale tímto kultem Madony či bohorodičky se v tomto podcastu zabývat nebudu. Nejsem katolík, jsou mi bližší myšlenky Martina Luthera, takže v duchu protestantského principu Sola scriptura, čili Pouze písmo, nebudu vyznávat, potažmo pak „propagovat“ žádnou nástavbu Bible. Ostatně tento podcast se jmenuje Biblická jména a úsloví, nikoliv například Jména a úsloví podle katolického katechismu :-)

Půjdeme-li tedy do Bible, pak zde se s Ježíšovou matkou Marií setkáte, podobně jako s jeho pozemským otcem Josefem – o kterém jsem mluvil ve 2. části epizody Josef, poměrně sporadicky.

Nejvíce se o Marii mluví v Matoušově a Lukášově evangeliu v souvislosti s neposkvrněným početím a narozením, pak ale jakoby byl 30 let klid do doby, než Ježíš začíná svoji pozemskou pouť kázání nové víry. Marii potkáváme na známé svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíš proměnil vodu na víno, pak v části Matoušova, Markova a Lukášova evangelia, která se v překladu Bible 21 shodně nazývá Ježíšova rodina. A pak až pod křížem…

Těch pár veršů nazvaných Ježíšova rodina si však připomeňme. Zdánlivě bezvýznamná epizoda – která samozřejmě, jak předesílám, vůbec bezvýznamná není, protože jinak by ji neopakovali hned tři evangelisté téměř doslova shodně – se udála v době, kdy Ježíš kázal lidem v okolí Genezaretského nebo chcete-li Galilejského jezera, kde se také mimo jiné stala známá příhoda o tom, jak Ježíš usnul na lodi v bouři. 

Tak víte co, já to přečtu celé dohromady, protože v Lukášově evangeliu to na sebe hezky navazuje – 8. kapitola, 19. až 25. verš:

Ježíšova rodina
Tehdy za ním přišla jeho matka a bratři, ale kvůli zástupu se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí tě vidět.“

On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“

Kdo to vůbec je?
Jednoho dne nastoupil se svými učedníky na loď a řekl jim: „Přeplavme se přes jezero.“ Odrazili od břehu a on během plavby usnul. Vtom se na jezero snesla větrná bouře, takže začali nabírat vodu a hrozilo, že utonou.

Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Mistře, mistře, umíráme!“

Vstal, okřikl vítr a vzedmuté vlny, ty rázem přestaly a byl klid. „Kde je vaše víra?“ zeptal se jich.

Zděšeni a ohromeni se pak ptali jeden druhého: „Kdo to vůbec je, že přikazuje i větru a vodám a poslouchají ho?“

L 8:19–25

Na vodě, jak víme například z epizody tohoto podcastu s názvem Petr. A nezbytná skála navrch, Ježíš rád konal zázraky. Je zřejmé, že jejich takříkajíc účinnost byla vodním živlem ještě znásobená. 

Nicméně my se vrátíme k části Ježíšova rodina. Jak to Ježíš myslel, když řekl „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“? Vysvětlení je pro nás, kteří žijeme 2 000 let po Kristu jednoduché – zkrátka tím oznamuje vznik Ježíšovy církve, tedy té v nejširším slova smyslu nejobecnější církve Kristovy. To ale jeho souputníci nemohli vědět. Přesněji řečeno spíše nechtěli vědět. Jak víme z předchozích dílů podcastu Biblická jména a úsloví, Ježíš několikrát před svým ukřižováním oznámil, že nastává nový čas, ovšem skoro nikdo mu to nevěřil. Jak tedy mohli lidé chápat širší význam pojmu matka a bratři ve smyslu Ježíšovy církve? Jsem si jistý, že právě proto se těchto několik veršů téměř doslova opakuje ve zmíněných třech evangeliích. 

Jednoduché, ale velmi důležité sdělení: „Vy všichni, kteří slyšíte moje Slovo a řídíte se jím, jste moje rodina!“ Nezapomeňte, že Ježíš byl člověk a Bůh v jedné osobě. Jeho matka Marie to tím pádem neměla vůbec jednoduché. Když to řeknu trochu hloupě, ale myslím, že příhodně, pak se Marie musela dělit o Ježíšovu pozornost se samotným Hospodinem.

Ostatně málem bych zapomněl – v Lukášově evangeliu najdete ještě jeden výborný příběh, který je výjimečný tím, že jde o jedinou příhodu s ještě nedospělým Ježíšem. Příběh s názvem Dvanáctiletý Ježíš najdete na konci 2. kapitoly ve verších 41 až 51:

Dvanáctiletý Ježíš
Jeho rodiče chodívali každý rok slavit Velikonoce do Jeruzaléma. 

Také když mu bylo dvanáct let, putovali se účastnit slavnosti jako obvykle. 

Když svátky skončily a oni se vraceli domů, chlapec Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. 

V domnění, že je v karavaně, ušli den cesty, než ho začali hledat mezi příbuznými a známými. Když ho však nenašli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě.

Po třech dnech ho našli v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a klade jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi, ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se.

„Cos nám to udělal, synu?“ řekla mu jeho matka. „Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!“

„Proč jste mě hledali?“ odpověděl. „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Oni však nechápali, o čem mluví.

Potom se s nimi vrátil do Nazaretu a byl jim poslušný. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš zatím rostl a byl čím dál moudřejší a milejší Bohu i lidem.

L 2:41–51

Zkuste se vžít do situace Marie a Josefa. Mají 12letého syna, vyjedou si na výlet do Jeruzaléma. Na Velikonoce muselo toto město praskat ve švech, takže není divu, že se kluk někde zatoulal. Žádné mobily ani místní rozhlas neexistoval, aby mohli malému Ježíši zavolat nebo ho nechali vyvolat, tudíž ho museli hledat dům od domu. Dovedete si představit, co to pro ně muselo být? První den, první noc, malý Ježíš nikde. Druhý den už se chýlí ke konci a opět žádná stopa. To je šílená situace pro každého rodiče. Máte vykřičené hlasivky, propadáte beznaději, i když se těm myšlenkám stůj co stůj bráníte, stejně v duchu vidíte svého syna někde zamordovaného nebo v té době minimálně prodaného do otroctví. 

Pak ho třetí den najdete v kostele, jak debatuje s kněžími jako by se nechumelilo. Se slzami v očích se k němu vrhnete, a on vám s nevinnou tváří naprosto klidným hlasem řekne „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“ Nevím jak vy, ale já bych se v té chvíli asi neudržel a dal synkovi pěkných pár facek.

Ale moment! Vždyť přece Marie s Josefem věděli už od začátku, tedy od početí Ježíše z Ducha svatého, že jejich syn nebude jen tak obyčejný člověk! Jenže zkusme se ještě jednou vžít do jejich postavení. Malého Ježíše bezpochyby vychovávali jako každé „normální“ dítě. Jak šel čas, běžné denní starosti jejich myšlení zaměstnávaly tak, že na Ježíšovo božství klidně mohli zapomenout. Mno… zapomenout asi ne, ale pozapomenout snad trochu ano. Malý Ježíš se evidentně nijak zvlášť nelišil od jiných dětí… až teprve přišla ona příhoda v Jeruzalémském chrámu.

Všimněte si, že o Marii se zde na konci píše jedna krátká věta: Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Téměř shodná věta zaznívá ve stejné, tedy ve druhé kapitole Lukášova evangelia na jejím začátku, kde se popisuje Ježíšovo narození v Betlémě. Verše 4–19:

I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova), aby se nechal zapsat se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná. 

Když tam byli, Marii se naplnil čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.

V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. 

Vtom před nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili, ale anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. 

Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích.“

A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha:

„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: „Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil.“ 

Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích. 

Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno, a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.

Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci.

L 2:4–19

Poprvé před početím, podruhé po porodu se tedy Marie dozvěděla, že její syn se stane Mesiášem. A jak praví Bible – uchovávala to ve svém srdci. Přesto po dvanácti letech nešla hledat Ježíše najisto po Jeruzalémských chrámech. Ale ruku na srdce – i kdyby nezapomněla, a já jí to v žádném případě podsouvat nechci, tak nejspíš nečekala, že Mesiášem se Ježíš stane ve dvanácti letech. A nečekal to určitě ani Josef. Ježíš byl pro ně v té době zkrátka obyčejný kluk, výrostek, který co nevidět vstoupí do puberty. „Mesiáš? Dejte pokoj! Na to je ještě času dost! Toho si ještě užije až vyroste!“ Trochu se mýlili, a Ježíš jim to dal svým vlastním způsobem najevo: „Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?“

A Marie to znovu uchovávala ve svém srdci. Tentokrát už, aspoň jak myslím, jí bylo Ježíšovo povolání zřetelnější a pochopitelnější.

Stále posloucháte 1. část dvoudílné epizody podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Marie, Magdalénu pak nevyjímaje. Marii Magdalénu si, jak jsem řekl na začátku, nechám až do druhé části, v této se však ještě pojďme vrátit k Marii z Betanie, sestře Marty a Lazara.

O této Marii jsem mluvil už v 5. epizodě tohoto podcastu s názvem Marta, ta starostlivá a zbožná. Ježíš v tomto příběhu tak trochu napomíná Martu, že je příliš upnutá na svoje povinnosti a službu, kdežto její sestru Marii vyzdvihuje jako tu, která jeho slovy volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde. 

Pointa příběhu Marty a Marie, potažmo pak vzkříšení jejich bratra Lazara ale není tak prostá. Ostatně v tomto podcastu jsem věnoval samostatný díl také Lazarovi, přesněji tedy Lazarům, takže pokud jste ještě neslyšeli ani zmíněnou epizodu o Martě – a Marii –, ani díl o Lazarech, musím je doporučit vaší pozornosti.

Nicméně vraťme se k Marii z Betanie. Tu, její sestru Martu a bratra Lazara, navštěvoval pán Ježíš pravděpodobně častěji, byli to jeho přátelé. Naposledy se tak stalo šest dní před Velikonocemi v tom roce, kdy byl Ježíš ukřižován. Poslechněte si, co se tam stalo – Janovo evangelium, 12. kapitola, první až osmý verš:

Poslední pomazání
Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. 

Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. 

Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.

Jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který ho měl zradit, řekl: „Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů? Mohlo se to rozdat chudým!“ To však neřekl proto, že by měl starost o chudé, ale že byl zloděj. Měl totiž na starosti společnou pokladnu a z toho, co se do ní dávalo, si bral pro sebe.

Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“ 

J 12:1–8

Jenom taková vsuvka, Marie z Betanie, tedy jejich rodina, zřejmě nepatřila k místní chudině. Mast z nardu, což je aromatická bylina, která roste v Nepálu a Himalájích, byla v té době a je i dnes – protože se používá stále – velmi drahá. Ona libra masti z pravého nardu, tedy asi půl kilogramu, měla podle Jidáše hodnotu 300 denárů – to představovalo v té době roční plat dělníka. 

Hodnotu nardské masti, potažmo pak Jidáše teď ale pomiňme a zůstaňme u Marie. Tato část 12. kapitoly Janova evangelia má podtitul Poslední pomazání a, jak jsem před chvílí četl, také popisuje poslední pomazání Ježíše před ukřižováním. Následující den totiž Kristus vjíždí na oslu do Jeruzaléma, a… dál už jistě víte, jaké bylo pokračování.

Nabízí se ale otázka: Proč to Marie udělala? Co ji k tomu vedlo? Jaké byly její pohnutky? Mimochodem, mast z nardu se používala k pomazávání králů. Vnímala snad Marie z Betanie Ježíše jako nastávajícího krále? Jako krále Mesiáše?

Proč ne? Všechny tři Marie – tedy Ježíšova matka, Marie z Betanie a Marie Magdaléna, o které budu povídat ve druhé části toho dílu podcastu, tak všechny tyto tři tyto ženy stejného jména měly naprosto jasně jakousi výsadu být poblíž Ježíše podobně jako jeho učedníci čili apoštolové. Dokonce ve velmi těsné blízkosti, až by se dalo říct v intimní vzdálenosti – řečeno pojmem takzvaného sociálního distancu. 

A stejně tak, jako byly tyto tři Marie blízko Ježíši fyzicky, se jim s největší pravděpodobností dostalo i takříkajíc více informací než například běžným lidem, kterým Ježíš kázal. Více informací a také zásadní informace. A dlužno dodat, že se jim naprosto jasně dostalo i více víry – protože jak už jsem v tomto povídání říkal, mnozí lidé, jež slyšeli Ježíšova slova, na ně nedbali, nevěřili. 

Marie z Betanie, která Ježíše pomazala mastí králů pár dní před jeho ukřižováním, musela mít víry na rozdávání. Slova Ježíše poslouchala, vnímala, a neměla nejmenší důvod jim nevěřit. Proč by jinak, jenom tak z ničeho nic, vzala mast v ceně ročního platu dělníka, a pomazala jí Ježíšovi nohy? Marie věděla…, a věřila.

Jsme na konci první části dvojdílné epizody o Mariích, Magdalénu pak nevyjímaje – i když o ní, jak už víte, budu mluvit až příště. 

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat – a také ho doporučíte svým přátelům, ať už patří mezi věřící křesťany nebo teprve svoji cestu k Ježíši Kristu hledají. 

Podcast Biblická jména a úsloví můžete odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple podcast nebo Google podcast, také na YouTube a na dalších webech. Odkazy uvádím v popisu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Marie, Magdalénu pak nevyjímaje – 1. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 10. 3. 2021

Starozákonní egyptský Josef, to je epický příběh, co říkáte?! Cože? Nevíte, o čem mluvím? Přece o první části tohoto dvojdílného podcastu o biblických Pepících. Aha, takže vy jste ho neposlouchali. No to je ovšem chyba! Protože jednak je příběh Josefa z První knihy Mojžíšovy skutečně epický a pak…, tradiční úvodní povídání o Josefech v Česku, o výskytu tohoto jména u nás a tak dále…, tak to už v tomto dílu znovu opakovat nebudu! :-)

Od mikrofonu druhé části dvojdílného Josefského podcastu vás zdraví Petr Lindner!

Zatímco zmíněného starozákonního Josefa z prvního dílu tohoto podcastu budou znát pravděpodobně spíše hlavně věřící křesťané, dalšího Josefa už bezpochyby zná každý. Ano, řeč bude o tesaři z Nazareta, manželovi Marie, čili otci Ježíše Krista. Zcela záměrně říkám otci, i když, jak všichni víme, Josef nebyl Ježíšovým biologickým otcem. 

Nicméně jeho otcem, kromě té jedné věci rozhodně byl. Přijal ho za vlastního, odvedl ho před Herodovými poskoky do do Egypta, vychovával ho, staral se o něj a o svoji rodinu, naučil ho stejnému řemeslu, které ovládal on sám. Pojďme se proto na prvního novozákonního Josefa podívat podrobněji. I když samotná Bible je v jeho případě poněkud skoupá a omezuje se jen na výklad nejdůležitějších událostí Josefova života.

Přestože starozákonního a novozákonního Josefa od sebe dělí 2 000 let, v obou příbězích lze najít společné linie. První kniha Nového zákona, Matoušovo evangelium začíná dalším z „oblíbeným“ rodokmenů. Pokud se do něj začtete, zjistíte, že tesař Josef pocházel ze stejného rodu jako Josef z Egypta. Počátek je u Abrahama, čtrnáct dalších pokolení bylo do Davida, dalších čtrnáct do babylónského zajetí a ještě jednou čtrnáct generací do příchodu Ježíše. 

Dokonce i otec Josefa tesaře se jmenoval stejně, jako otec Josefa egypského – Jákob. To je mimochodem další důkaz skutečného nebo řekněme pozemského otcovství Josefa vůči Ježíši. Kdyby s ním Bůh neměl tento záměr – čili záměr pokračovat v rodové linii od patriarchy Abrahama, mohl by za Kristova poručníka vybrat kohokoliv, koho by jako prvního potkal na ulici. Jen proto, aby Marie neměla ostudu…

Josef to ale rozhodně neměl jednoduché. Pánové, vžijme se do jeho situace. Jste zasnoubení s krásnou dívkou, máte těsně před svatbou, přičemž ona vám oznámí, že je těhotná. Vy jste s ní ale nic neměli, takže dítě jaksi není vaše. Nic moc…, i když ve špatných románech i v životě se to občas stává. Ovšem jenom jednou v dějinách lidstva se stalo, že dívka byla svému snoubenci „nevěrná“ s Duchem svatým. 

To, co vidíme ve filmech o Ježíšovi, rozvedené do dlouhých scén, samotná Bible zmiňuje v pouhých několika verších. Budu číst z Matoušova evangelia, 18–25. verš první kapitoly:

Bůh je s námi

Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého. 

Její muž Josef byl spravedlivý, a protože ji nechtěl veřejně zostudit, rozhodl se, že se s ní rozejde v tichosti. 

Když však o tom přemýšlel, hle, ve snu se mu ukázal Hospodinův anděl a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se vzít si Marii za manželku, neboť to, co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on zachrání svůj lid od jejich hříchů.“

To vše se stalo, aby se naplnilo, co Hospodin řekl ústy proroka:„Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,“ což se překládá: Bůh je s námi.

Když se Josef probudil, zachoval se, jak mu přikázal Hospodinův anděl, a vzal si Marii za manželku. Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.

Mt 1:18–25

Takže abychom si to shrnuli: Kromě toho, že vám vaše milá oznámí, že jste otcem bez vlastního přičinění, za vámi ještě v noci přijde anděl a vlídnými slovy vám sdělí, abyste se nebáli vzít si tu dívku za manželku, jelikož syn, který se pak narodí, se stane spasitelem. Ne, tak toto se opravdu může stát jenom jednou v dějinách lidstva :-)

Když jsem začínal číst Bibli, byl jsem v rozpacích z toho, že někde se o Ježíšovi píše jako o božím synu, jinde zase jako o synu člověka. Nechápal jsem to. Věděl jsem samozřejmě, že Ježíš je člověk i Bůh v jedné osobě, jenom jsem se jaksi snažil najít nějakou logiku nebo princip právě v onom pojmenování tu synem božím, tu synem člověka. Nemohl jsem si nevšimnout, že často označuje za Syna člověka Ježíš sám sebe.

Pochopil jsem to posléze z 13. kapitoly Janova evangelia, kde Ježíš, poté, co suše oznámí Jidášovi, že ví o jeho chystané zradě, svým učedníkům před tím, než ho Pilátovi poskoci zatknou a ukřižují, ve 31. až 36. verši řekne:

„Syn člověka je teď oslaven a Bůh je oslaven v něm. A protože je Bůh oslaven v něm, Bůh ho také oslaví sám v sobě, a to hned. 

Moji drazí, ještě na kratičko jsem s vámi. Budete mě hledat, ale říkám vám, co jsem už řekl Židům: ‚Jdu tam, kam vy nemůžete.‘

Dávám vám nové přikázání: Milujte jedni druhé. Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“

Šimon Petr se ho zeptal: „Pane, kam jdeš?“

„Tam, kam jdu, teď za mnou nemůžeš,“ odpověděl mu Ježíš, „ale přijdeš za mnou později.

J 13:31–36

Když to zjednoduším, tak Ježíš tímto říká: 

Splnil jsem svoji pozemskou misi, misi syna člověka. Jelikož jsem taky synem božím, budu na vás čekat do chvíle, než i vy dojdete k božím branám. 

Mise člověka Ježíše skončila, a byl to právě tesař Josef, bez něhož by nebyla naplněná. Ježíš by bez Josefa nebyl synem člověka. Proto, i když Josef v Bibli velmi nenápadně mizí, a pravděpodobně umírá ještě před ukřižováním Ježíše, jeho role je zde nezastupitelná. Ale to už jsem říkal několikrát – v Bibli není epizodních rolí. Všechno, i to nejmenší slovo, které se zde píše, má svůj přesně daný význam.

Když jsme u těch malých rolí… pak poslednímu z trojice našich biblických Josefů – Josefovi z Arimatie – tak tomu je v Bibli věnováno vždy jen pár veršů zhruba stejnou měrou ve všech čtyřech evangeliích. Ale… právě to, že postavu Josefa z Arimatie zmiňují všichni autoři evangelií, znamená, že rozhodně nehraje epizodní roli.

Kdo byl tento třetí Pepík našeho podcastu o biblických Josefech? Josef z Arimatie byl členem židovské velerady. Ano, té velerady, která by se spíš měla jmenovat velezrada. Byl to spolek tehdejších intelektuálů, kněžích, zákoníků, farizejů – a byli to právě ti, kterým se tak moc nelíbilo Ježíšovo učení, kterým tak moc Ježíšovo učení překáželo v jejich vlastních zájmech, že ho vydali římskému místodržiteli Pilátu Pontskému k ukřižování.

Josef z Ariamatie byl sice členem tohoto nechvalně známého uskupení, ale spolu s dalším kolegou Nikodémem Ježíšovu učení věřili. Ano, bylo to od nich jistě velmi pokrytecké, tvářit se jinak před veleradou a jinak před Ježíšem. Nicméně v době, kdy se jakékoliv pochybení trestalo hrdelně, se jim tak trochu nelze divit. Byť tedy jejich pokrytectví to z nich nijak nesmývá.

Každopádně Josef z Arimatie byl tím člověkem, který po Ježíšově ukřižování přišel za Pilátem, a požádal ho, aby mu vydal Kristovo tělo. Jak to bylo, přečtu z 19. kapitoly Janova evangelia, verš 38–42:

Josef z Arimatie (který byl Ježíšův učedník, ale tajný, kvůli strachu z židovských představených) pak požádal Piláta, aby mohl sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Pilát svolil, a tak přišel a sňal Ježíšovo tělo.

Přišel i Nikodém (který kdysi přišel za Ježíšem v noci) a přinesl směs myrhy a aloe, okolo sta liber. Vzali Ježíšovo tělo a podle židovského pohřebního zvyku je zavinuli do pláten s těmi vonnými mastmi. 

Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. A protože byl židovský den příprav, pochovali Ježíše do toho hrobu, neboť byl blízko.

J 19:38–42

Mohli byste si říct: No jo, chlapy trápilo svědomí, tak se rozhodli odčinit to Ježíšovým důstojným pohřbem. V Matoušově evangeliu je upřesněno, že onen hrob patřil Josefovi z Arimatie, takže mu vlastně přenechal svoje místo odpočinku. O to větší body pro odpuštění, ne?

Otázka ale zní: Bylo to skutečně tak? Opravdu si chtěl Josef z Arimatie jenom trochu přihřát polívčičku vlastního černého svědomí, a navrch udělat gesto lidskosti? Těžko říct, kde by totiž jinak skončilo Ježíšovo tělo. Nechci ve svých posluchačích vyvolávat nelibé pocity, ale co když by bez Josefova zásahu Ježíšovo tělo Pilátovi pochopové jednoduše vyhodili na smetiště? Na okraji Jeruzaléma byla za hradbami Gehenna… Skládka, místo, kde pravděpodobně permanentně hořely odpadky, musel tam být nesnesitelný puch a spousta divokých šelem, mrchožroutů. Ostatně šakalové v Izraeli dodnes žijí. Gehenna… místo, které je synonymem pro peklo!

Jenomže pozor! Boží plán byl jiný! Ježíš Kristus byl ukřižován mimo jiné proto, aby porazil smrt. To je nesmírně důležitá součást evangelia. Z toho vyplývá, že i úloha Josefa z Arimatie musela být jiná. Tento muž, potažmo pak jeho kolega Nikodém, svým činem vyjádřili ještě něco jiného – vyjádřili svoji nezměrnou víru v Ježíše Krista, a co víc, nezměrnou víru v jeho vzkříšení! Nezměrnou víru v celý – když to řeknu trochu hloupě – celý princip křesťanství.

Kdyby Josef z Arimatie nevěřil v Ježíšovo vzkříšení, neměl by žádný důvod, starat se o jeho tělo. Smrtí Ježíše by bez této víry u něj zkrátka křesťanství skončilo. Přesněji tedy vlastně ani nezačalo. Jenomže Josef dobře poslouchal Ježíšova kázání a jeho víra byla obrovská. Věřil a věděl, že smrtí na kříži nic nekončí, naopak. Začíná něco nového, něco naprosto úžasného, něco, co překonává všechno, co doposud na světě bylo…

A pokud byste ani tomuto výkladu nevěřili, pak si uvědomte, co se asi dělo, když vážený člen velerady Josef z Arimatie, prokázal poslední službu někomu, koho před tím tato rada odsoudila k smrti. Jak se na něj – a na Nikodéma – asi jejich kolegové dívali? Určitě z toho nebyli nadšení, naopak – jsem přesvědčený, že je považovali za zrádce, a že bezpochyby kuli pikle, jak oba vzbouřence potrestat. 

Kdyby tedy nebyla víra Josefa z Arimatie a Nikodéma tak velká, myslíte si, že by byli ochotní jen tak z plezíru podstoupit „popotahování“ svými kolegy? Jistě ne. 

Ale ani to ještě není všechno! V Božím plánu totiž navíc bylo, dokonat poslední zázrak, vzkříšení Ježíše. Přečtěme si, co se dělo, když Josef z Arimatie s Nikodémem a oběma Mariemi, Ježíšovo tělo pohřbili. Nacházíme se v 27. kapitole Matoušova evangelia, verše 62–66:

Nazítří, po dni příprav, se vrchní kněží a farizeové sešli u Piláta.

„Pane,“ řekli mu, „vzpomněli jsme si, že když ten bludař ještě žil, řekl: ‚Po třech dnech vstanu.‘ 

Nařiď tedy, ať je hrob hlídán až do třetího dne, aby snad nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu: ‚Vstal z mrtvých!‘ To by byl ještě horší blud, než ten první!“

„Máte stráž,“ odpověděl jim Pilát. „Jděte a hlídejte, jak umíte.“ 

A tak šli, zapečetili kámen a obsadili hrob strážnými.

Mt 27:62–66

Řekněme, že v této chvíli, ještě kámošům Josefa a Nikodéma z velerady nevadilo, že Ježíše uložili do Josefovy hrobky. Protože tak měli – respektive alespoň si mysleli, že tak budou mít – nad jeho tělem kontrolu. Báli se, aby snad někdo z jeho příznivců neudělal laciný trik se zmizením těla.

Jak to dopadlo, všichni víme. Převezl je sám pán Ježíš. Nicméně Josefova hrobka mu k tomu velmi dobře posloužila jakožto jakýsi nástroj zviditelnění.

A to už je o třech biblických Josefech opravdu všechno. Tento podcast se snaží vysvětlovat význam křestních jmen, převzatých z Bible, pomocí příběhů jejich původních nositelů. A navrch pak vykládat běžná úsloví používaná v češtině – která jsou taktéž převzatá z Bible, velmi často aniž by o tom jejich uživatelé věděli. 

Pokud se vám moje povídání líbí, budu rád, když tento podcast budete dál sledovat, a také, když o něm řeknete svým kamarádům a známým. 

Můžete ho odebírat na běžných podcastových platformách, na Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Josef (2. část) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

No a aby toho nebylo málo, řeč bude také o Josefu z Arimatie, který… ale to už si vážně poslechněte sami v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví.

Pro úplnost: Druhý díl epizody o Josefech najdete zde.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Josef (2. část) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 3. 3. 2021

Pokud jste doposud žili v tom, že Josef je české jméno, potažmo že být pražským Pepíkem je snad nějaká výsada, pak je mi líto, ale nejspíš vás v tomto podcastu zklamu. Ostatně kdyby jméno Josef bylo české, pak by se jaksi nemohlo vyskytovat v Bibli, a tím pádem ani v tomto podcastu s názvem Biblická jména a úsloví – u kterého vás opět vítá Petr Lindner.

Ne, Josef skutečně nepochází z češtiny, nýbrž z hebrejštiny, a Josefy díky tomu najdete snad na celém světě, ať už se jmenují Josef se s nebo Jozef se z, Josif, Joseph, José, Giuseppe nebo třeba Joe. A Pepík? Ten údajně vznikl z italského Giuseppe, přesněji tedy ze zdrobněliny Beppe, čili Pepe, Pepíno, Pepík…

V Česku je jméno Josef velmi oblíbené, to ostatně celý národ zjišťuje každý rok 19. března, kdy mají Pepíci svátek. Více než 210 tisíc Josefů dává nositelům tohoto jména krásné 6. místo mezi všemi křestními jmény u nás. Je ale pravda, že obliba Josefa klesá. Věkový průměr 58 let (podle údajů z roku 2016) naznačuje, že nejvíce čerstvě narozených Pepíků bylo někdy po druhé světové válce, druhá větší vlna proběhla v polovině 70. let minulého století, a od roku 2000 obliba jména Josef stagnuje na nějakých sedmi stovkách nových Pepíků ročně. Jen abyste měli srovnání – v oněch 70. letech to bylo kolem 2 500 Josefů za rok, a po válce více než šest tisíc Pepíků ročně.

Dobře, to bychom měli statistické údaje českých Josefů. Jak je to ale s těmi pražskými Pepíky? Wikipedie o nich píše toto: 

Pražští Pepíci byli hlavně v 80. a 90. letech 19. století bohémové a flamendři, kteří neradi pracovali, ale rádi se bavili a občas prováděli různá uličnictví. Často chodili na taneční zábavy a účastnili se vystoupení pochodové hudby. 

Nosili kazajku nebo sako, pruhované kalhoty a místo vázanky nebo límečku pestrý šátek; používali neobvyklé výrazy („Pepé, tě bůh!“ aj.), zpívali vlastní písně a byli vynalézaví, když šlo o to získat peníze nebo provést nějaký žert.

Podle Jana Nerudy jim dal jméno Pepík Vambera († 1865), vyloučený student gymnázia, tulák a „král pražské flámy“. Pro Nerudu nebyli zlí, spíše poetičtí; v soudničkách se ale jako „Pepíci“ označovali i mladí delikventi — pachatelé krádeží, vandalismu i násilných rvaček. Říkalo se jim také „těžká váha“ nebo „pražská fláma“.

Zdroj: Wikipedie

Takže jak jste právě slyšeli, být pražským Pepíkem není nic, co byste si dali do životopisu, když se zrovna ucházíte o novou práci. 

Nastává tedy nejvyšší čas podívat se podrobněji na naše biblické Josefy, protože to jsou takříkajíc jiné příběhy. V Bibli najdete tři Pepíky. Kteří to jsou?

Když bych to měl vzít chronologicky, pak prvním z biblických Josefů je muž, přezdívaný někdy jako Josef Egyptský. Starozákonní Josef, který si pro sebe usurpoval dobrou třetinu knihy Genesis, čili první knihy Mojžíšovy. Za druhým a třetím Josefem se pak vydáme do Nového zákona, kde je hned na začátku řeč o pozemském otci nebo chcete-li poručníkovi Ježíše Krista, o tesaři Josefu, manželovi Ježíšovy matky Marie. No a konečně třetím, posledním Josefem, je Josef z Ariamatie, člen židovské velerady, která vydala Ježíše římskému prefektovi Pilátu Pontskému k ukřižování. Ale jak se dozvíte později, Josef z Arimatie patří mezi kladné hrdiny biblických příběhů. 

Kdybych měl povídání o všech třech Josefech shrnout do jednoho dílu podcastu, byl by buďto hodně dlouhý nebo poněkud povrchní. A já nechci dělat ani jedno, ani druhé. Proto jsem tento podcast rozdělil na dva díly. V prvním se podíváme do Starého zákona, ve druhém pak do Nové smlouvy.

Pokud jste si doteď ještě neuvařili dobrou kávu, máte poslední příležitost to udělat. Za chvíli totiž vyrážíme do starozákonního Egypta, což znamená, že se posunujeme v čase o nějakých dva tisíce let… před Kristem. Takže o čtyři tisíce let nazpět. I když úplný začátek se odehrává v Kanaánské zemi, což je zhruba území dnešního Izraele. Takže vlastně kousek od Egypta…

Neznám nikoho, kdo by si liboval v biblických rodokmenech, a že zrovna v knize Genesis si jich můžete užít vrchovatě. Nicméně abychom si lépe ozřejmili, kdo byl náš starozákonní Josef Egypský, menší exkurzi do jeho rodokmenu uděláme. Ale nemějte strach, nebude to ani dlouhé, ani nepřehledné.

Josef byl jedním z 12 synů Jákoba, který ho zplodil s jednou ze svých čtyř žen, s Ráchel. Jákob, otec Josefa, byl bratr Ezaua – ano, toho, co je zarostlý jako Ezau –, a oba pak byli synové Izáka. Jejich dědečkem čili pradědečkem Josefa nebyl nikdo jiný nežli Abrahám, první z patriarchů izraelského národa. 

No, a je to! Ani to nebolelo! Navíc jsme se dozvěděli, že náš první Josef nebyl žádným bezejmenným kočovníkem, nýbrž členem velmi významné biblické rodiny. 

Příběh egypského Josefa je jedním z nejdelších příběhů v celé Bibli. Nebudu ho proto číst celý, pokusím se vám ho zkráceně převyprávět. Vy si jej potom v klidu přečtěte sami – začíná 37. kapitolou knihy Genesis, a trvá až do jejího konce.

Josef byl po Benjamínovi druhým nejmladším Jákobovým synem, a jako takový byl trochu… no prostě rozmazlovaný. Pochopitelně k nelibosti jeho starších bratrů, navíc pocházejících z jiných Jákobových žen. Nebylo to zkrátka v té době jednoduché. 

A navíc, aby toho nebylo málo, Josef měl už ve svých 17 letech prorocké sny, v nichž se snopy jeho bratrů na poli klaněly jeho snopu, a jemu se pak klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. Kdyby si to kluk jeden ušatej nechal sám pro sebe, tak by možná bylo všechno jinak, jenže on to hned vyzvonil svým bratrům. Pohár trpělivosti přetekl, bratři se rozhodli, že ho zabijí.

Nejstarší z nich, Ruben, ale přesvědčil ostatní, aby Josefa nezabíjeli. Hodili ho do prázdné studny a když jela kolem karavana Izmaelitů, další z bratrů Juda navrhl, že by jim mohli Josefa prodat do otroctví. A tak se i stalo. Otci Jákobovi pak namluvili, že Josefa sežrala divá zvěř.

Izmaelité Josefa v Egyptě prodali veliteli faraonovy stráže Putifarovi, který si ho hned velmi oblíbil. Bohužel to ale netrvalo dlouho, protože do hry vstoupila Putifarova žena. O tom, jak to s ní bylo, budu číst z knihy Genesis, 39. kapitola od 1. do 20. verše:

Josef v Egyptě

Josefa mezitím Izmaelité odvedli dolů do Egypta. Tam ho od nich koupil jeden Egypťan, faraonův dvořan Putifar, velitel stráže. 

Hospodin však byl s Josefem, a tak se mu všechno dařilo a zůstal v domě svého egyptského pána. Když jeho pán viděl, že Hospodin je s ním a že Hospodin působí, aby se vše, k čemu přiloží ruku, dařilo, oblíbil si Josefa a ten se stal jeho pomocníkem. Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. 

Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo.

Josef byl nápadně krásný, překrásný muž.  Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: „Spi se mnou!“

On však odmítl. Řekl manželce svého pána: „Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ 

A i když Josefa přemlouvala den za dnem, aby si k ní lehl a pobyl s ní, neposlechl ji.

Jednoho dne, když přišel dělat svou práci v domě, nebyl nikdo ze služebnictva doma. Tehdy ho chytila za šaty a řekla: „Spi se mnou!“ On však nechal šaty v její ruce, utekl a běžel ven.

Když uviděla, že jí nechal své šaty v ruce a utekl ven, svolala služebnictvo a řekla jim: „Podívejte se! Přivedl k nám můj muž toho Hebreje, aby si s námi zahrával?! Přišel a chtěl se se mnou vyspat, ale já jsem začala hlasitě křičet. Když uslyšel, jak křičím, nechal své šaty u mě, utekl a běžel ven.“

Ty jeho šaty nechala ležet vedle sebe, dokud nepřišel domů jeho pán. Tehdy mu vyprávěla: „Ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, ke mně přišel a chtěl si se mnou zahrávat! Když jsem se ale dala do křiku, nechal své šaty u mě a utekl ven.“

Josefův pán naslouchal slovům své ženy, a když řekla: „Takto se ke mně zachoval tvůj otrok,“ vzplanul hněvem. A tak ho jeho pán vzal a vsadil do žaláře, na místo, kde bývají drženi královští vězni.

Gn 1:1–20

Tak tohle je přátelé klasika všech klasik, která – jak je vidět – pronásleduje lidstvo od nepaměti. Bohaté, pravděpodobně stárnoucí paničce, která se k smrti nudí ve svém luxusu, padne zrak na mladého junáka, a chtíč pak dokoná zbytek příběhu. Takže pokud ještě dnes zaslechnete v češtině už spíše zřídka používaný pojem Putifarka, budete přesně vědět, o jakou ženu se jedná.

Já bych se ale chtěl vrátit k prvním veršům, přesněji ke druhému až pátému verši 39. kapitoly první knihy Mojžíšovy. Zde se totiž několikrát opakuje to, že Hospodin byl s Josefem, a jeho pán to rozpoznal. Proto mu svěřil do správy veškerý svůj majetek. A co víc, Hospodin požehnal domu a polím Egypťana Putifara.

Není vám to divné? V Egyptě, což byla říše model všeho druhu, v Egyptě, kde sám faraón byl považovaný za boha? Jak se zdá, sami Egypťané nebyli příliš ukotveni ve své vlastní víře. Ale to nám samozřejmě nevadí. A že Hospodin žehná Egypťanům? Na tom nic divného není, Hospodin miluje všechny lidi stejnou měrou, tak proč by nežehnal Egypťanům. 

A navíc… zrovna s Josefem v Egyptě měl pán Bůh velké plány. Pojďme si proto poslechnout pokračování Josefova příběhu.

Jak jsem tedy četl, Josef skončil po neúspěšném svádění Putifarkou v base. Ale ne v obyčejném vězení, nýbrž v zařízení takříkajíc vyšší třídy, kde byli věznění hříšníci z faraónova dvora. 

A stejně jako si Josef ihned získal přízeň velitele faraónovy stráže Putifara, po vsazení do basy, si ho oblíbil vrchní žalářník, který mu svěřil dohled nad svými prémiovými vězni, mezi kterými se ocitli také číšník a pekař egyptského krále.

Ti měli po nějaké době každý svůj vlastní sen, s jehož výkladem si nevěděli rady. V knize Genesis 40:6–8 se píše:

Když k nim Josef ráno přišel, pohlédl na ně a hle, byli smutní. Zeptal se tedy faraonových dvořanů uvězněných spolu s ním v domě jeho pána: „Proč se dnes tváříte tak nešťastně?“

Odpověděli mu: „Měli jsme sen a není tu, kdo by ho vyložil.“

Josef jim řekl: „Nepatří snad výklady Bohu? Prosím, vyprávějte mi je.“

Gn 40:6–8

Josef poté oběma vězňům vyložil jejich sny, přičemž vrchnímu číšníkovi předpověděl, že mu za tři dny dá faraon svobodu, kdežto vrchního pekaře za tři dny pověsí na kůl a ptáci z něj budou klovat maso. Faraon měl za tři dny narozeniny, a udělal přesně to, co Josef předpověděl – pekaře nechal zabít, kdežto číšníka propustil a vrátil mu službu u dvora. Ten ale, přestože ho Josef prosil, aby se u faraona za něj přimluvil, na Josefa samozřejmě úplně zapomněl.

Pán Bůh ale pracoval na Josefově příběhu dál, byť pokračování přišlo až za další dva roky, které Josef stále trávil ve vězení. 

Tentokrát totiž přišly podivné sny na samotného faraona. Tomu se zdálo nejprve o sedmi pěkných krávách, vystupujících z Nilu, které však sežralo sedm hubených a ošklivých krav, aby měl následně sen o sedmi bohatých a pěkných klasech, které pohltilo sedm hubených klasů, sežehnutých východním větrem.

Když si ani ti nejlepší šarlatáni a vykladači snů z faraónova dvora nevěděli rady s významem těchto snů, vzpomněl si dvorní číšník na Josefa, jak mu vyložil jeho sen, a jak se jeho výklad vyplnil. Řekl o tom faraónovi, a ten si nechal Josefa zavolat.

Dal budu číst z knihy Genesis, 41. kapitola, verše 25–40:

Josef tedy faraonovi řekl:

„Faraonův sen je jeden a tentýž. Bůh faraonovi oznámil, co se chystá učinit: Sedm pěkných krav je sedm let, sedm pěkných klasů je rovněž sedm let – je to jeden a tentýž sen.
Sedm vyhublých a ošklivých krav vystupujících za nimi je sedm let, stejně jako těch sedm prázdných klasů sežehlých východním větrem. Je to sedm let hladu.

Jak jsem už řekl, Bůh faraonovi ukázal, co se chystá učinit. Hle, na celou egyptskou zem přichází sedm let veliké hojnosti. Po nich však nastane sedm let hladu, kdy se v egyptské zemi na všechnu tu hojnost zapomene. Hlad stráví celou zem. Tento hlad bude tak krutý, že předcházející hojnost nebude v zemi vůbec znát. 

A že byl ten sen faraonovi dvakrát zopakován, znamená, že ta věc je u Boha jistá a Bůh ji brzy vykoná.

Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. 

Úředníci ať během těch nadcházejících dobrých let shromažďují všechny potraviny, ať uskladní obilí pod faraonovu pravomoc, uloží potraviny do měst a hlídají je. Tak vznikne pro celou zem zásoba jídla na těch sedm let hladu, který v Egyptě nastane, a země se nezhroutí hladem.“

Faraonovi i všem jeho služebníkům se ten návrh líbil. Farao to probíral se svými služebníky: „Cožpak najdeme někoho, v kom by byl Boží Duch jako v něm?“

Farao tedy oslovil Josefa: „Jelikož ti Bůh dal poznat toto vše, nikdo nebude tak rozvážný a moudrý jako ty! Ty budeš správcem mého domu a všechen můj lid se podrobí tvým rozkazům. Sám tě budu převyšovat jen trůnem.“

Gn 41:25–40

I zde si prosím všimněte, že i faraon mluví o Bohu a božím duchu. Ano, už nemluví o Hospodinu, jako Putifar v 39. kapitole první knihy Mojžíšovy, nýbrž „jen“ o Bohu. 

Že by tím myslel sebe jakožto boha? To se mi moc nezdá,… i když… hned jak faraon stanoví Josefa správcem Egypta, snaží se ho trochu domestikovat tím, že mu dává egyptské jméno Safenat Paneach, což znamená Zachránce světa, a také egyptskou ženu Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu.

Ať to ale s bohem myslel faraón jakkoliv, je dobré si uvědomit, že Josefovi bylo v době, kdy se stal druhým nejvlivnějším mužem Egypta po faraónovi, pouhých 30 let. A začala jeho mise záchrany Egypta před hladomorem. Následujících sedm let shromažďoval všechny potraviny, a jak se píše ve 49. verši 41. kapitoly Genesis nashromáždil obilí jako mořského písku, veliké množství, takže přestal počítat, protože ho bylo bezpočtu.

Když pak nastalo sedm let hladu, ukázalo se, že pouze Egypt má díky Josefově výkladu faraonova snu zásoby pro svoje obyvatele, a že jich má navíc ještě i pro ostatní země, kterým začali Egypťané obilí prodávat. 

Nouze padla i na Jákobovu rodinu v Kanaánu. Deset Josefových bratrů – protože nejmladšího Benjamína, pro jistotu, aby se mu něco nestalo, nechali doma – těch 10 bratrů se proto vydalo na cestu do Egypta, aby odtud pro svoji rodinu přivezli obilí.

Josef, jakožto správce faraónova majetku, je přijal, ale neprozradil svoji identitu. A Jákobovi synové v něm svého bratra, kterého před lety prodali do otroctví, nepoznali. 

Josef je začal zkoušet. Obvinil je z vyzvědačství, nazval je špehy. Nádherně o tom hovoří kralický překlad Bible – Genesis 42:9: Špehéři jste, a přišli jste, abyste shlédli nepevná místa země!

Bratři se marně bránili, přes všechno vysvětlování skončili ve vězení. Po třech dnech jim Josef řekl: „Jsem bohabojný člověk. Když uděláte, co říkám, budete žít. Když jste tak slušní, zůstane v tomto vězení jen jeden z vás. Vy ostatní jděte a přineste svým rodinám zrní k zahnání hladu. Přiveďte však ke mně svého nejmladšího bratra! Tak se vaše slova ověří a nezemřete.“ 

Josef nařídil svým sluhům, aby naplnili pytle obilím a navrch ještě přidali peníze jeho bratrů, kterými obilí zaplatili. Když to bratři po cestě domů do Kanánské země zjistili, polilo je horko, a začali tušit, že v tomto příběhu není všechno tak, jak na první pohled vypadá. 

Po příjezdu domů pak otci Jákobovi všechno povyprávěli. Jenže ten nechtěl ani slyšet o tom, že by měl k Josefovi do Egypta poslat nejmladšího Benjamína. Nicméně zásoby obilí dlouho nevydržely, a tak se bratři chtíc-nechtíc museli znovu vydat na cestu. I s Benjamínem.

Josefovo druhé přivítání bylo úplně jiné, nežli první shledání s bratry. Josef nechal připravit ve svojí rezidenci velkou hostinu, bratři pospolu jedli a pili, až se opili. Pak svým sluhům Josef opět nařídil naplnit vaky bratrů jídlem a stříbrem, ale… znovu přichystal menší lest. Do pytle nejmladšího Benjamína nařídil potajmu vložit také jeho stříbrný pohár.

Když se ráno bratři vydali na cestu domů, poslal za nimi Josef správce svého domu, aby jakože náhodou našel onen pohár a obvinil Benjamína z krádeže. Vrátili se tedy spolu s ostatními do Josefova paláce… a jak to bylo dál, to budu číst ze 44. kapitoly knihy Genesis, od 14. verše:

Josef byl dosud v paláci, když tam Juda se svými bratry dorazil. 

Padli před ním na zem a Josef jim řekl: „Co jste se to pokoušeli provést? Nevíte snad, že muž jako já dokáže věštit?“

Juda řekl: „Co máme říci, pane můj? Není se jak omluvit ani ospravedlnit. Sám Bůh odhalil vinu tvých služebníků. Hle, jsme otroci svého pána – my i ten, u něhož se našel ten pohár!“

On však řekl: „To bych nikdy nepřipustil. Mým otrokem bude muž, u kterého se našel ten pohár. Vy ostatní se v pokoji vraťte ke svému otci!“

Nato k němu Juda přistoupil se slovy: „Odpusť, pane můj, dovol prosím svému služebníku promluvit slovo k pánovým uším. Nehněvej se prosím na svého služebníka – jsi přece jako sám farao! Když se můj pán zeptal svých služebníků: ‚Máte otce nebo bratra?‘ řekli jsme: ‚Pane, máme starého otce a malého bratra, dítě, jež zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev. Zůstal z dětí své matky sám a otec ho velmi miluje.‘
Tehdy jsi svým služebníkům řekl: ‚Přiveďte ho ke mně, ať ho vidím na vlastní oči.‘ Odpověděli jsme: ‚Pane, ten chlapec nemůže opustit svého otce. Když ho opustí, otec zemře!‘
Ty jsi však svým služebníkům řekl: ‚Nepřijde-li s vámi váš nejmladší bratr, nechoďte mi už nikdy na oči!‘ A tak jsme se vrátili ke tvému služebníku, našemu otci, a vyprávěli mu slova mého pána.
Když potom náš otec řekl: ‚Jděte nám znovu koupit něco k jídlu,‘ odpověděli jsme: ‚Nemůžeme jít! Půjdeme, jen když s námi bude náš nejmladší bratr. Když s námi náš nejmladší bratr nebude, nesmíme tomu muži na oči.‘
Tvůj služebník, náš otec, nám na to řekl: ‚Sami víte, že mi má manželka porodila dva syny. Jeden mi odešel. Rozsápán, ach, je rozsápán! naříkal jsem a víckrát jsem ho nespatřil. Vezmete-li mi také tohoto a přihodí-li se mu něco zlého, přivedete mé šediny tím neštěstím do hrobu!‘
Což teď mohu přijít ke tvému služebníku, svému otci, bez chlapce, na němž on lpí celou duší? Až uvidí, že s námi chlapec není, zemře. Tak přivedeme šediny tvého služebníka, našeho otce, zármutkem do hrobu. Pane můj, osobně jsem se za toho chlapce svému otci zaručil. Řekl jsem: ‚Nepřivedu-li ho k tobě, ať za to před tebou nesu věčnou vinu!‘
Prosím, pane můj, ať tu mohu zůstat jako tvůj otrok místo toho chlapce, a chlapec ať prosím odejde se svými bratry! Jak bych se mohl ke svému otci vrátit bez chlapce? Což bych se mohl dívat na neštěstí, jež by mého otce postihlo?!“

Gn 44:14–34

No a jak to dopadlo? Josef to už nevydržel, a s pláčem se přiznal k tomu, kým ve skutečnosti je. Všichni si padli do náručí, a nejspíš hodně dlouho si měli co vysvětlovat. Muselo to být neskutečné setkání.

Josef pak svým bratrům oznámil, že ještě pět let bude trvat hladomor, tudíž ať zajednou pro jejich otce Jákoba a svoje rodiny, a přestěhují se do Egypta, do kraje Gošen v úrodné deltě Nilu.

Jákob tomu nejprve nechtěl věřit, nicméně nakonec se všichni vydali na cestu do Egypta i se svými rodinami. 

Jákob zde žil ještě 17 let, aby ve věku 147 let zemřel. Před tím ještě požehnal Josefovým egypským synům Efraimovi a Manasesovi, a projevil přání být pohřbený v Kanaánu.

Po jeho smrti dostali Josefovi bratři strach, že by se jim snad Josef mohl ještě pomstít. Co bylo dál, budu číst od 15. verše 50. kapitoly až do jejího konce a tím i konce knihy Genesis:

Odpusť nám

Když si pak Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Co když nás Josef stále nenávidí? Určitě se nám pomstí za všechno zlé, co jsme mu provedli!“ 

Vzkázali tedy Josefovi: „Tvůj otec nám před smrtí přikázal: ‚Toto řekněte Josefovi: Prosím tě, odpusť svým bratrům jejich provinění, jejich hřích a všechno zlé, co ti provedli.‘ Prosíme tě tedy, odpusť nám, služebníkům Boha tvého otce, naše provinění.“ Josef se při těch slovech rozplakal.

Tehdy jeho bratři šli a padli před ním se slovy: „Hle, jsme tvoji služebníci!“

Josef jim však řekl: „Nebojte se, copak mne máte za Boha? Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí. Už se tedy nebojte, postarám se o vás i o vaše děti!“ Tak je utěšoval a mluvil s nimi laskavě.

Bůh vás odsud vyvede

Josef tedy bydlel v Egyptě spolu s rodinou svého otce a dožil se věku 110 let. Viděl Efraimovy syny až do třetího pokolení a syny Manasesova syna Machíra přijal na svůj klín.

Nakonec Josef řekl svým bratrům: „Já umírám, ale Bůh k vám obrátí zřetel a vyvede vás odsud do země, kterou s přísahou zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi!“ Tehdy Josef zavázal syny Izraele přísahou: „Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste mé kosti odsud!“

Josef zemřel ve věku 110 let. Nabalzamovali ho a uložili v Egyptě do rakve.

Gn 50:15–26

Příběh egypského Josefa není nic jiného, než obrovský příběh víry, pokory a odpuštění. Zkuste si představit sami sebe v roli 17letého rozmazlovaného mladíka, který se ze dne na den stane otrokem. Podřadným druhem v zemi s naprosto odlišnými kulturními, potažmo pak náboženskými tradicemi, prostě v úplně novém prostředí. 

A přesto tento, v té době de facto nedospělý mladý muž „jenom“ díky své nezměrné víře v Boha, s úplným klidem v srdci svůj život přizpůsobí novým podmínkám, a přestože je otrokem, pracuje, jakoby dělal na svém. 

Díky své pokoře pak může se stejným klidem prožívat jak nešťastná období svého otroctví a věznění, tak i časy, kdy je druhým nejvyšším mužem Egypta a rozhoduje o životech miliónů lidí. 

No a odpuštění… o tom jsem v tomto podcastu myslím citoval ze samotného Písma dost.

Starozákonní Josef je navíc jakýmsi předvojem samotného Mojžíše. Protože to byl právě Josef, který započal zlatou éru Izraelitů v Egyptě, což se místním vládcům postupně přestalo líbit, a musel přijít Mojžíš, a vyvolený lid z Egypta vyvést. Ale to už je zase jiný příběh, ke kterému se jistě dostaneme v některém z dalších podcastů ze série Biblická jména a úsloví.

Jak jsem už řekl v úvodu, toto je zatím první díl povídání o biblickém Josefovi. V další části se pak setkáme s Josefem, manželem Marie, Ježíšovy matky, a také s Josefem z Arimatie, který pohřbil Ježíše po ukřižování. 

Zachovejte nám prosím přízeň, dejte si odběr tohoto podcastu na některé z dostupných platforem, ať už je to Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Josef (1. část) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nicméně nevěšte hlavu, bibličtí Josefové – protože mužů tohoto jména zde najdete několik – jsou muži hodní vaší pozornosti. První část této epizody je věnovaná starozákonnímu Josefu „egyptskému“.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Josef (1. část) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.