Petr Lindner | 16. 6. 2021

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví má jednu zvláštnost, přesněji je jednou věcí výjimečný – budu se v něm zabývat nejoblíbenějším mužským nebo chcete-li chlapeckým jménem u nás za posledních 16 let – tedy přesněji k roku 2019. Ano, Jakubové vedou žebříček silnější části populace pevně a docela dlouho. I když historicky… No ale o tom až za chvíli. Dlužno jen dodat, že tato epizoda samozřejmě nezapomíná ani na biblické Jakuby, a já věřím, že to bude zajímavé jak ze současného, tak z historického, potažmo pak křesťanského pohledu.

Od mikrofonu Jakubské epizody vás vítá Petr Lindner.

Při přípravě tohoto dílu jsem kromě obvyklého zdroje Našejména.cz, kde statistiky končí rokem 2016, sáhl také po zdroji nejpovolanějšímu, Českém statistickém úřadu. Zde jsem našel o něco novější údaje z roku 2019, takže dobře poslouchejte:

Jméno Jakub je od roku 2003 do zmíněného roku 2019, respektive spíše do roku 2018, protože údaj z roku 2019 je z ledna – nicméně za toto období je Jakub výhradně buďto na prvním nebo na druhém místě v počtu narozených chlapců. V oněch 16 letech se zde střídá s… Janem. Pro mě je to upřímně řečeno trochu překvapením, protože jsem si nemyslel, že zrovna Honza je tak moderní. Ale nemusím vědět všechno, že ano? :-) 

Každopádně Jakub je v těch 16 letech zastoupený jedenáctkrát… z toho pětkrát skončil na druhém místě. Od roku 2009, čili za posledních deset let statistiky, ale Jan ohrozil Jakubovo prvenství pouze dvakrát. Takže Jakub je i tak šampiónem všech šampiónů.

Na druhou stranu, jak už jsem naznačil, historicky hovoří čísla méně optimisticky – byť stále samozřejmě mluvíme o jednom z nejoblíbenějších jmen v Česku. Jménem Jakub se k roku 2016 honosilo téměř 110 tisíc českých mužů, což Kuby staví na celkové 22. místo s věkovým průměrem 20. let. Ten zároveň potvrzuje již zmíněnou oblíbenost tohoto jména v posledních letech. Jakub se ve statistice poprvé objevuje až v roce 1964, aby však obliba tohoto jména každým rokem strmě stoupala až k prvnímu vrcholu v roce 1990, kdy se u nás narodilo 3 960, tedy skoro 4 tisíce malých Jakubů. Pak obliba mírně poklesla, nicméně další vrchol přišel v roce 2007 – 3 730 Jakubů. 

No a jak už jsem řekl, mezi mužskými jmény Jakub už pěknou řádku let vede, nebo abych byl přesný, občas se ve vedení vystřídá z Janem. Ať tak či tak, je jasné, že jde o jméno velmi převelmi oblíbené. Až tedy budete Jakubům, kterých bezpochyby znáte spoustu, chtít přát k svátku, udělejte to 25. července.

Původ jména Jakub je hebrejský – taková informace není v tomto podcastu nic neobvyklého. Původní znění Jákob pochází z hebrejského výrazu pro patu, a obecně se vykládá jako „ten, kdo se drží za patu“. Pokud se ale podíváme do Bible, zjistíme, že význam je trochu jiný – říká se zde bude v patách nebo také chytí za patu, podrazí. Komu bude komu v patách? Koho Jákob podrazí? Svého bratra Ezaua – protože řeč je o starozákonním patriarchovi Jákobovi, synu Izáka, jehož otcem nebyl nikdo jiný nežli sám Abrahám.

Poslechněte si, jak o tom vypráví kniha Genesis ve 25. kapitole, 19–26 verši:

Jákob a Ezau

Toto je příběh Abrahamova syna Izáka.

Abraham zplodil Izáka. Když bylo Izákovi čtyřicet let, oženil se s Rebekou, dcerou Aramejce Betuela z Padan-aramu, sestrou Aramejce Lábana.

Izák se za svou ženu modlil k Hospodinu, protože byla neplodná. Hospodin ho vyslyšel a Rebeka, jeho žena, počala. 

Když se však děti v jejím lůně mačkaly, řekla: „Proč se mi tohle děje?“ A tak se šla ptát Hospodina a Hospodin jí řekl:
„Ve tvém lůnu jsou dva národy;
dvojí lid se z tvých útrob rozdělí.
Jeden lid bude silnější než druhý
a starší mladšímu bude služebník.“

Když se naplnil čas a měla porodit, hle, v jejím lůnu byla dvojčata. 

Ten, který vyšel první, byl celý zrzavý jako plášť z kožešiny, a tak mu dali jméno Ezau, Chlupáč. 

Za ním pak vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu. Dostal tedy jméno Jákob, to jest Bude v patách. (nebo také Chytí za patu, podrazí) 

Gn 25:19–26

Ten příběh pokračuje dál, Jákob Ezaua skutečně podrazí, ale i tak se stane významnou postavou starozákonních dějin. Nicméně o tom podrobněji až zase jindy. Byť tedy o Jákobovi už v tomto podcastu Biblická jména a úsloví řeč byla. Jelikož to byl mimo jiné otec Josefa zvaného Egyptského, bylo to v první části dvojdílné epizody nazvané jednoduše Josef.

Teď však pojďme zpátky k Jakubovi, tedy k Jakubovi v současném znění tohoto jména. Z první části Bible, ze Starého zákona se proto přesuneme do Nové smlouvy čili do Nového zákona.

Jméno Jakub bylo nejspíš oblíbené už před dvěma tisíci lety, protože v Novém zákoně se vyskytuje hned několik Jakubů. Nejznámější jsou asi Jakub Zebedův a Jakub Alfeův, dva z dvanácti učedníků čili Ježíšových apoštolů, malou zmínku ale v Bibli najdete také o Jakubovi, bratru Ježíše Krista. Že nevíte kde? V Markově evangeliu, v 6. kapitole, 3. verši. Jde o popis situace, kterou jsem se v tomto podcastu už také zabýval – ve 14. epizodě s názvem Nikdo není doma prorokem, kdy Ježíš učí v nazaretské synagoze a místní posluchači se diví, jak to, že k nim mluví syn Josefa tesaře. Jestliže jste tento díl ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.

Já jsem v něm svůj výklad založil na Lukášově evangeliu, které tuto situaci popisuje podrobněji, nicméně právě ve zmíněném Markově evangeliu je zde jmenovaný Jakub, bratr Ježíše. Znovu opakuji, 6. kapitola, 2. a 3. verš:

Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. „Odkud to má?“ ptali se. „Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky?
Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona?

Mk 6:2–3

Proč mluvím právě o Jakubovi, bratru Ježíše Krista? Protože jemu je někdy přisuzováno autorství jedné z novozákonních knih – Listu Jakubova, kterému bych se nyní chtěl věnovat podrobněji. Tato spíše kratší kniha o pěti kapitolách totiž poskytuje čtenářům tolik moudra a ponaučení, že vydává za několik takových listů v jednom.

Ale vraťme se ještě krátce k autorství Jakubovy epištoly. Teologové, kteří se podrobně zabývají kromě jiného také Jakubovým listem, v podstatě autorství Ježíšova bratra zpochybňují, a přiklání se k myšlence, že Jakubovu epištolu napsal neznámý vzdělaný křesťan, pocházející z židovského prostředí. Jedná se tedy o takzvaný pseudoepigrafický spis, čili spis, který byl zveřejněn s historicky nepřesnými údaji o autorovi. 

Což nám ale ani trochu nebrání, podívat se do něj podrobněji! Protože jak už jsem řekl, List Jakubův je moudrá kniha Bible, která je – jak dodávám – Bohem obrovským způsobem inspirovaná.

Prologem neboli úvodem k Jakubovu listu budiž malá ukázka toho, jak s námi v našich životech pán Bůh pracuje. 

Miluji Bibli! Miluji jemné šustění jejího „cigaretového papíru“ i text, prosvítající z druhé strany a dalšího listu. Mám několik českých překladů, každá ta kniha je jiná a přesto pořád stejná. Úžasná, moudrá, inspirující, zkrátka kniha knih, jak se Bibli přezdívá. Tuto knihu mám otevřenou denně, ale přesto ji dokonale neznám, a asi ani nikdy nepoznám. Moje paměť je navíc tak trochu děravá… no ale proč o tom vlastně mluvím? 

Pokud jste poslouchali minulý díl podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli – a já věřím, že jste ho poslouchali pozorně – pak víte, že jsem se zde zabýval takříkajíc ambivalentním až víceméně negativním vztahem Ježíše Krista k bohatým lidem. V tomto dílu jsem citoval z Matoušova a Lukášova evangelia – o Jakubově listu zde ovšem nenajdete ani zmínku.

Když jsem po namluvení předchozího dílu přemýšlel, jakým tématem budu další týden pokračovat, napadlo mě jméno Jakub. Tedy… pán Bůh mi připomněl jméno Jakub. A zároveň mi tím řekl, že ten minulý díl ještě není hotový… Jak to myslím? Poslouchejte dál:
Když jsem si totiž začal chystat podklady pro tuto epizodu, při čtení Jakubovy epištoly mně doslova udeřily do očí verše jedna až šest z poslední páté kapitoly, které představují ono jakési pokračování minulého dílu tohoto podcastu:

A teď vy, boháči – plačte a naříkejte nad bídami, jež vás čekají. Vaše bohatství je shnilé, šaty vám sežrali moli, vaše zlato a stříbro zrezivělo. Ta rez bude svědčit proti vám a stráví vaše těla jako oheň. Nahromadili jste si poklad pro poslední dny! 

Slyšíte? To křičí mzda, kterou jste odepřeli dělníkům, kteří dřeli na vašich polích! Volání ženců došlo sluchu Hospodina zástupů! 

Žili jste na zemi v rozkoši a v požitcích; vykrmili jste se ke dni porážky! 

Odsoudili jste a zavraždili spravedlivého; on se nebránil.

Jk 5:1–6

V předchozím dílu jsem mluvil o tom, jak se k bohatým a mamonu stavěl sám pán Ježíš. Jakubova epištola vznikla až několik desítek let po Ježíšově ukřižování, takže slova, která jsem právě přečetl, jen a pouze potvrzují proroctví našeho pána – završují tento příběh o mamonu.

Dál to nebudu komentovat, jen bych chtěl oslovit ty posluchače, kteří se považují za nevěřící… : Zkuste přijmout, že to není náhoda. Že nápad se jménem Jakub pro tento díl se nezrodil v mojí hlavě jenom proto, že se mi snad toto jméno líbí. Pán Bůh mi to sice neřekl přímo, ale jasně tím naznačil: 

„Synu, minule jsi svoji práci nedokončil. Jakubův list ti pomůže s nápravou, a navrch ti dá nové téma pro tvoje posluchače.“ 

Opakuji, toto není náhoda. Nechcete-li to rovnou přijmout, zkuste si to alespoň trochu připustit… Spousta věcí se vám otevře, to mi můžete věřit :-)

A my všichni se teď podíváme do Jakubovy epištoly znovu, a ne jednou!

Mým cílem není probrat se celým Jakubovým listem, byť jak jsem už řekl, není to rozsáhlá kniha – má jen pět kapitol. Ale v Bibli jsou i kratší i mnohem delší knihy. Takže budu z Janovy epištoly takříkajíc „vyzobávat“ to, co mě nejvíce oslovilo. I tak toho bude dost.

Hned v první kapitole narazíme na verše 19–27, které představují část nazvanou Ryzí zbožnost:

Víte, milovaní bratři, že každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. 

Lidský hněv přece k spravedlnosti před Bohem nevede. 

Odhoďte proto všechnu špínu a spoustu špatnosti a s krotkostí přijímejte zaseté Slovo, které má moc spasit vaše duše. 

Tím slovem je ale potřeba se řídit – nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat! Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal. 

Kdo však zahlédl dokonalý zákon svobody a drží se jej, blaze jemu ve všem, co dělá! Nezapomíná totiž, co slyšel, ale naplňuje to skutkem.

Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu. 

Čistá a ryzí zbožnost před Bohem a Otcem je toto: pomáhat sirotkům a vdovám v jejich nouzi a chránit se před špínou světa.

Jk 1:19–27

Už jsem řekl, že o neznámém Jakubovi, autoru tohoto listu se předpokládá, že to byl vzdělaný člověk, který dokonale vládl řečtinou a měl velké znalosti Zákona i reálií. Jinak řečeno, byl to člověk, který věděl, co píše, a uměl to sdělit – inspirovaný Duchem svatým pak vytvořil dokonalý text. Já na rozdíl od něj bohužel řečtinou nevládnu, ale i v českém překladu – zde jako obvykle Bible 21 – text krásně plyne, jednotlivé verše na sebe navazují, všechno dává smysl. Kdo říkal, že se Bible nedá číst? :-)

Pojďme se ale na tyto verše podívat konkrétněji. To, že člověk má více naslouchat, nežli si pouštět vlastní hubu na špacír – abych to řekl lehce lidově – je všem rozumným lidem zřejmé, i když… ruku na srdce, ne každý se tím řídí. 

Stejně tak ona „pomalost k hněvu“ by nám často prospěla – mně také, to nemůžu zapřít. Spojovacím prvkem je pak Slovo s velkým S – slovo Boží, které tou nejlepší „potravou“ k naslouchání, jež navíc odvádí od hněvu. Ovšem pokud se jím člověk také řídí, ne ho jenom jedním uchem pouští dovnitř a druhým ven. Nebo jak říkají verše z první kapitoly Jakubova listu Kdo Slovu naslouchá, ale neřídí se jím, podobá se člověku, který se vidí v zrcadle, ale když odejde, hned zapomene, jak vypadal.

No a z této části Jakubovy epištoly už chci vypíchnout jen jeden verš, který myslím nepotřebuje výklad:
Pokud si někdo myslí, že je zbožný, a přitom neumí zvládnout vlastní jazyk, ten klame sám sebe a jeho zbožnost je k ničemu.

Dobře, řekl jsem, že tento verš nepotřebuje výklad. A dovolil bych si na tom trvat. Nicméně, když v Jakubově listu přeskočíme jednu kapitolu – ale nebojte se, ještě se k ní vrátím – tak v prvním až dvanáctém verši třetí kapitoly můžeme číst část nazvanou Jazyk je oheň, která na tento verš sice velmi volně, ale přesto… navazuje:

Jazyk je oheň
Nesnažte se mnozí stát učiteli, bratři moji – vězte, že budeme souzeni přísněji. Všichni přece v mnohém chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, dosáhl dokonalosti a je schopen se ovládat v každém ohledu. 

Když dáme koním do huby udidlo, abychom je zkrotili, můžeme pak ovládat celé jejich tělo. I mohutné lodě hnané prudkým větrem řídí malé kormidlo, kamkoli kormidelník chce. Stejně tak i jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže!

Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla. Poskvrňuje celé tělo a spaluje celý běh života, neboť je rozpalován peklem. 

Lidstvo se pokouší zkrotit každý druh zvířat, ptáků, plazů i mořských tvorů a daří se mu to, ale jazyk žádný člověk zkrotit neumí. Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu. Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 

Ze stejných úst vychází žehnání i proklínání. 

Bratři moji, tak to nemá být! 

Chrlí snad pramen ze stejného ústí sladkou i hořkou vodu? Může snad, bratři moji, fíkovník plodit olivy anebo vinná réva fíky? Stejně tak solný pramen nevydává sladkou vodu.

Jk 3:1–12

Zopakujme si ještě jednou, dokud je to takříkajíc čerstvé, několik úryvků:

Jazyk žádný člověk zkrotit neumí.

Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla.

Je to nezvládnutelné zlo, plné smrtelného jedu.

Jím dobrořečíme Pánu a Otci, jím také zlořečíme lidem stvořeným k Boží podobě. 

To jsou velmi silná tvrzení! Bohužel to ale není nějaká básnická alegorie, ale prachobyčejná pravda.

Jsou lidi, a já se musím přiznat, že se mi to stává také – že zkrátka neudržím svůj jazyk na uzdě… a jak známo, vyřčená slova nelze vzít zpět. A nemusí to být zrovna něco, řečené nedejbože vysloveně ve zlém úmyslu. Mnohdy stačí nešikovná formulace, přeřeknutí, zbytečně rychlá reakce, jedna jediná zbrklá věta… A neštěstí je na světě. Jazyk je skutečně oheň, byť abych to trochu odlehčil, jazyk samozřejmě dokáže také vlídným slovem pohladit. 

Dělám to v podcastu Biblická jména a úsloví poprvé, nicméně nemůžu se tomu vyhnout – dovolte mi na tomto místě krátkou modlitbu:

Otče, chraň mě i ostatní lidi před svody lehkovážného jazyka, dej mi prosím moudrost, mluvit tak, aby slova, která vychází z mých úst nezpůsobila zlo a neštěstí. Nedopusť, abych svůj jazyk používal jako zbraň proti ostatním lidem. Zavři prosím moje ústa v případech, kdy to bude vhodné, a dej mi správná slova, když mám mluvit.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Stále posloucháte 21. epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, ve které se kromě samotného jména Jakub věnujeme také Jakubově epištole, kterou najdete v druhé polovině Nového zákona. 

Čekají nás ještě dvě ukázky. Kvůli té první, kterou za chvíli přečtu, neměl List Jakubův rád Martin Luther. Tento německý reformátor o něm údajně tvrdil, že jde o podřadný spis. Proč? To vám řeknu hned, jakmile se dozvíte obsah slíbené 2. kapitoly Jakubovy epištoly, verše 14–26.

Víra a skutky
K čemu to je, bratři moji, když někdo tvrdí, že má víru, ale neprojevuje se to skutky? Copak ho taková víra zachrání? Co když bratr nebo sestra nebudou mít co jíst anebo co na sebe? Když jim řeknete: „Jděte v pokoji, ať je vám teplo a dobře se najezte,“ ale nedáte jim, co potřebují k životu, k čemu to bude? Právě tak víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá.

Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“

Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jediný Bůh? Dobře děláš. Tomu ale věří i démoni – a třesou se! Kdy už pochopíš, ty blázne, že víra bez skutků je jalová?

Nebyl snad náš otec Abraham ospravedlněn na základě skutků, když přinesl svého syna Izáka na oltář? Vidíš? Víra podporovala jeho skutky a díky těm skutkům jeho víra došla naplnění! Tak se stalo, co říká Písmo: „Abraham uvěřil Bohu a to mu bylo počítáno za spravedlnost“ a byl označen za Božího přítele. 

Vidíte? Člověk je ospravedlňován díky skutkům, a ne jen díky víře.

Nebyla podobně na základě skutků ospravedlněna také nevěstka Rachab, když přijala ony špehy a potom je poslala pryč jinudy? 

Takže: jako je tělo bez ducha mrtvé, stejně tak je mrtvá i víra bez skutků.

Jk 2:14–26

Víra a skutky… co na tom Martinu Lutherovi vadilo? Tento vzdělanec, teolog, kněz a potažmo pak reformátor, který žil na rozhraní patnáctého a šestnáctého století, je autorem známého protestantského principu Sola scriptura – Pouze písmo, který zjednodušeně říká, že všechno, co potřebujete vědět o Bohu, je obsaženo v Bibli – jedná se o záležitost víry, působené Duchem svatým skrze samotné Písmo.

Takže co se tomuto učenci, který mimo jiné přeložil Bibli do němčiny proto, aby byla dostupná i prostému lidu, nezdálo na Jakubových verších? Ona proklamovaná nutnost dokazovat svoji víru skutky. Luther to dává do kontrastu s koncem třetí kapitoly Pavlovy epištoly Římanům. Zde se ve verších 21 až 28 píše toto:

Víra ospravedlňuje
Nyní je však mimo Zákon zjevena Boží spravedlnost, kterou Zákon i Proroci dosvědčují – Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří.

Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. 

Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši. 

Jeho určil Bůh za oběť smíření pro ty, kdo věří v jeho krev, aby tak prokázal svou vlastní spravedlnost. Bůh totiž ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby nyní prokázal svou spravedlnost, aby se ukázalo, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše.

Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena. Jakým zákonem? Snad skutků? Nikoli, ale zákonem víry. Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona.

Ř 3:21–28

Aha!? Jakýsi rozpor zde nepochybně je. Teď jsem přečetl, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků, před tím jsem citoval Jakubův list, kde se píše, že víra bez skutků je mrtvá. Neměl tedy Martin Luther nakonec pravdu? 

Co se týče znalosti Písma, nesahám Lutherovi bezpochyby ani po paty, nicméně i tak si drze dovolím s jeho názorem polemizovat. Podle mě totiž list Římanům a dopis Jakubův mluví každý o něčem jiném. Apoštol Pavel píše v listu Římanům o ospravedlnění víry – o tom, že Boží milost je díky Kristově oběti bezpodmínečná – nikdo si ji nemusí ničím zasloužit – pokud tedy přijme do svého srdce Ježíše Krista.

Aby však byla víra naplněná – a o tom mluví ve své epištole Jakub, nestačí sedět na gauči s nohama na stole a čekat, co pro nás pán Bůh udělá. Život jsme od něj dostali proto, abychom ho žili, a abychom rozšiřovali Boží království a snažili se přiblížit našemu pánu Ježíši Kristu. Proto Jakub říká, že víra se musí naplnit skutky.

Dobrá, řeknete si možná – ale co modlitba, jakožto jakýsi elementární nástroj víry, komunikační prostředek s Bohem? Té se Jakub ve svém listu nezříká – naopak – částí, která má podtitul Modlitba dokáže mnoho, svůj list zakončuje. 5. kapitola, verše 13–20:

Modlitba dokáže mnoho
Má někdo z vás trápení? Ať se modlí. Je někdo šťastný? Ať zpívá chvály. Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ti ať se za něj modlí a mažou ho olejem v Pánově jménu. Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a pokud spáchal nějaké hříchy, bude mu odpuštěno.

Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Vroucí modlitba spravedlivého dokáže mnoho. 

Eliáš byl člověk jako my, a když se horlivě modlil, aby nepršelo, na zemi nezapršelo tři a půl roku. Když se pak modlil znovu, nebe vydalo déšť a země úrodu.

Bratři moji, může se stát, že někdo z vás zbloudí od pravdy a někdo ho obrátí zpět. Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, zachrání jeho duši před smrtí a přikryje množství hříchů.

Jk 5:13–20

Jak jste slyšeli, modlitbu Jakub nezavrhuje, nýbrž ji vřele doporučuje. 

Sám za sebe musím ale na tomto místě říct, že mi zde poněkud nesedí poslední tři slova tohoto listu – přikryje množství hříchů. Možná jsem citlivější a vnímavější k češtině, ale slovní spojení přikrýt hříchy si jednoznačně spojuji s Ježíšem. Nejsem si jistý, jestli tuto činnost může dělat nějaký „obyčejný člověk“, byť se jeho zásluhou odvrátí hříšník od bludné cesty.

Díval jsem se do všech hlavních českých překladů Bible, a ono slovo přikrýt je v každém z nich. Tedy kromě parafrázovaného překladu Slovo na cestu, který v posledních dvou verších Jakubovy epištoly říká toto:

Moji bratři, jestliže někdo zabloudí od pravdy a druhý ho přivede zpět, zachrání jeho duši před zahynutím a pomůže mu získat plné odpuštění.

Pomůže mu získat plné odpuštění – to už se mi líbí víc. Ale nechci zpochybňovat práci českých překladatelů Bible. Jak už jsem v tomto dílu podcastu řekl, řečtinou bohužel nevládnu, abych mohl sáhnout do originálního textu. Budu tedy našim věhlasným teologům důvěřovat a tuto část si číst nejraději v překladu Slovo na cestu :-)

Zde tento díl podcastu Biblická jména a úsloví končí. Dozvěděli jsme se, že Jakub je u nás nejoblíbenější mužské nebo chlapecké jméno posledních asi patnácti let, a zjistili jsme, že jeho historie sahá až ke starozákonnímu patriarchu Jákobovi, který se při narození držel za patu svého bratra-dvojčete Ezaua. 

Co jsme se nedozvěděli, je přesná totožnost autora Jakubova listu, jakožto jedné z knih Nového zákona. Nyní už ale víme, že ať to byl Ježíšův bratr nebo někdo jiný jménem Jakub, vytvořil úchvatnou knihu, plnou moudrosti, ponaučení a víry v Boží milost a spravedlnost. 

Věřím, že za chvilku, jakmile skončí tento díl, vezmete do ruky svou Bibli, a list Jakubův si přečtete celý. Můžu vám to jenom doporučit.

Já už se ale s vámi pro tentokrát loučím. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Jakub… nejoblíbenější z mužů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jakub, potažmo pak jeho předchůdce Jákob, mají v Bibli silnou oporu, ať už se bavíme o Jakubovi – bratru Ježíše Krista nebo starozákonním patriarchu Jákobovi. No a pak máme v Bibli Janovu epištolu, o níž budu povídat nejvíc.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Jakub… nejoblíbenější z mužů se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 3. 3. 2021

Pokud jste doposud žili v tom, že Josef je české jméno, potažmo že být pražským Pepíkem je snad nějaká výsada, pak je mi líto, ale nejspíš vás v tomto podcastu zklamu. Ostatně kdyby jméno Josef bylo české, pak by se jaksi nemohlo vyskytovat v Bibli, a tím pádem ani v tomto podcastu s názvem Biblická jména a úsloví – u kterého vás opět vítá Petr Lindner.

Ne, Josef skutečně nepochází z češtiny, nýbrž z hebrejštiny, a Josefy díky tomu najdete snad na celém světě, ať už se jmenují Josef se s nebo Jozef se z, Josif, Joseph, José, Giuseppe nebo třeba Joe. A Pepík? Ten údajně vznikl z italského Giuseppe, přesněji tedy ze zdrobněliny Beppe, čili Pepe, Pepíno, Pepík…

V Česku je jméno Josef velmi oblíbené, to ostatně celý národ zjišťuje každý rok 19. března, kdy mají Pepíci svátek. Více než 210 tisíc Josefů dává nositelům tohoto jména krásné 6. místo mezi všemi křestními jmény u nás. Je ale pravda, že obliba Josefa klesá. Věkový průměr 58 let (podle údajů z roku 2016) naznačuje, že nejvíce čerstvě narozených Pepíků bylo někdy po druhé světové válce, druhá větší vlna proběhla v polovině 70. let minulého století, a od roku 2000 obliba jména Josef stagnuje na nějakých sedmi stovkách nových Pepíků ročně. Jen abyste měli srovnání – v oněch 70. letech to bylo kolem 2 500 Josefů za rok, a po válce více než šest tisíc Pepíků ročně.

Dobře, to bychom měli statistické údaje českých Josefů. Jak je to ale s těmi pražskými Pepíky? Wikipedie o nich píše toto: 

Pražští Pepíci byli hlavně v 80. a 90. letech 19. století bohémové a flamendři, kteří neradi pracovali, ale rádi se bavili a občas prováděli různá uličnictví. Často chodili na taneční zábavy a účastnili se vystoupení pochodové hudby. 

Nosili kazajku nebo sako, pruhované kalhoty a místo vázanky nebo límečku pestrý šátek; používali neobvyklé výrazy („Pepé, tě bůh!“ aj.), zpívali vlastní písně a byli vynalézaví, když šlo o to získat peníze nebo provést nějaký žert.

Podle Jana Nerudy jim dal jméno Pepík Vambera († 1865), vyloučený student gymnázia, tulák a „král pražské flámy“. Pro Nerudu nebyli zlí, spíše poetičtí; v soudničkách se ale jako „Pepíci“ označovali i mladí delikventi — pachatelé krádeží, vandalismu i násilných rvaček. Říkalo se jim také „těžká váha“ nebo „pražská fláma“.

Zdroj: Wikipedie

Takže jak jste právě slyšeli, být pražským Pepíkem není nic, co byste si dali do životopisu, když se zrovna ucházíte o novou práci. 

Nastává tedy nejvyšší čas podívat se podrobněji na naše biblické Josefy, protože to jsou takříkajíc jiné příběhy. V Bibli najdete tři Pepíky. Kteří to jsou?

Když bych to měl vzít chronologicky, pak prvním z biblických Josefů je muž, přezdívaný někdy jako Josef Egyptský. Starozákonní Josef, který si pro sebe usurpoval dobrou třetinu knihy Genesis, čili první knihy Mojžíšovy. Za druhým a třetím Josefem se pak vydáme do Nového zákona, kde je hned na začátku řeč o pozemském otci nebo chcete-li poručníkovi Ježíše Krista, o tesaři Josefu, manželovi Ježíšovy matky Marie. No a konečně třetím, posledním Josefem, je Josef z Ariamatie, člen židovské velerady, která vydala Ježíše římskému prefektovi Pilátu Pontskému k ukřižování. Ale jak se dozvíte později, Josef z Arimatie patří mezi kladné hrdiny biblických příběhů. 

Kdybych měl povídání o všech třech Josefech shrnout do jednoho dílu podcastu, byl by buďto hodně dlouhý nebo poněkud povrchní. A já nechci dělat ani jedno, ani druhé. Proto jsem tento podcast rozdělil na dva díly. V prvním se podíváme do Starého zákona, ve druhém pak do Nové smlouvy.

Pokud jste si doteď ještě neuvařili dobrou kávu, máte poslední příležitost to udělat. Za chvíli totiž vyrážíme do starozákonního Egypta, což znamená, že se posunujeme v čase o nějakých dva tisíce let… před Kristem. Takže o čtyři tisíce let nazpět. I když úplný začátek se odehrává v Kanaánské zemi, což je zhruba území dnešního Izraele. Takže vlastně kousek od Egypta…

Neznám nikoho, kdo by si liboval v biblických rodokmenech, a že zrovna v knize Genesis si jich můžete užít vrchovatě. Nicméně abychom si lépe ozřejmili, kdo byl náš starozákonní Josef Egypský, menší exkurzi do jeho rodokmenu uděláme. Ale nemějte strach, nebude to ani dlouhé, ani nepřehledné.

Josef byl jedním z 12 synů Jákoba, který ho zplodil s jednou ze svých čtyř žen, s Ráchel. Jákob, otec Josefa, byl bratr Ezaua – ano, toho, co je zarostlý jako Ezau –, a oba pak byli synové Izáka. Jejich dědečkem čili pradědečkem Josefa nebyl nikdo jiný nežli Abrahám, první z patriarchů izraelského národa. 

No, a je to! Ani to nebolelo! Navíc jsme se dozvěděli, že náš první Josef nebyl žádným bezejmenným kočovníkem, nýbrž členem velmi významné biblické rodiny. 

Příběh egypského Josefa je jedním z nejdelších příběhů v celé Bibli. Nebudu ho proto číst celý, pokusím se vám ho zkráceně převyprávět. Vy si jej potom v klidu přečtěte sami – začíná 37. kapitolou knihy Genesis, a trvá až do jejího konce.

Josef byl po Benjamínovi druhým nejmladším Jákobovým synem, a jako takový byl trochu… no prostě rozmazlovaný. Pochopitelně k nelibosti jeho starších bratrů, navíc pocházejících z jiných Jákobových žen. Nebylo to zkrátka v té době jednoduché. 

A navíc, aby toho nebylo málo, Josef měl už ve svých 17 letech prorocké sny, v nichž se snopy jeho bratrů na poli klaněly jeho snopu, a jemu se pak klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. Kdyby si to kluk jeden ušatej nechal sám pro sebe, tak by možná bylo všechno jinak, jenže on to hned vyzvonil svým bratrům. Pohár trpělivosti přetekl, bratři se rozhodli, že ho zabijí.

Nejstarší z nich, Ruben, ale přesvědčil ostatní, aby Josefa nezabíjeli. Hodili ho do prázdné studny a když jela kolem karavana Izmaelitů, další z bratrů Juda navrhl, že by jim mohli Josefa prodat do otroctví. A tak se i stalo. Otci Jákobovi pak namluvili, že Josefa sežrala divá zvěř.

Izmaelité Josefa v Egyptě prodali veliteli faraonovy stráže Putifarovi, který si ho hned velmi oblíbil. Bohužel to ale netrvalo dlouho, protože do hry vstoupila Putifarova žena. O tom, jak to s ní bylo, budu číst z knihy Genesis, 39. kapitola od 1. do 20. verše:

Josef v Egyptě

Josefa mezitím Izmaelité odvedli dolů do Egypta. Tam ho od nich koupil jeden Egypťan, faraonův dvořan Putifar, velitel stráže. 

Hospodin však byl s Josefem, a tak se mu všechno dařilo a zůstal v domě svého egyptského pána. Když jeho pán viděl, že Hospodin je s ním a že Hospodin působí, aby se vše, k čemu přiloží ruku, dařilo, oblíbil si Josefa a ten se stal jeho pomocníkem. Nakonec ho Putifar ustanovil správcem svého domu a svěřil mu do rukou všechno, co měl. 

Od té chvíle Hospodin domu toho Egypťana požehnal. Díky Josefovi bylo Hospodinovo požehnání na všem, co měl v domě i na poli, a tak nechal všechen svůj majetek v Josefově správě. Když měl doma jeho, nestaral se o nic než o své jídlo.

Josef byl nápadně krásný, překrásný muž.  Po nějaké době mohla manželka jeho pána na Josefovi oči nechat. Nakonec řekla: „Spi se mnou!“

On však odmítl. Řekl manželce svého pána: „Když mě můj pán má doma, o nic se nestará. Vše, co mu patří, mi svěřil do rukou. Nikdo nemá v domě větší pravomoc než já; neodepřel mi nic kromě tebe, poněvadž jsi jeho žena! Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ 

A i když Josefa přemlouvala den za dnem, aby si k ní lehl a pobyl s ní, neposlechl ji.

Jednoho dne, když přišel dělat svou práci v domě, nebyl nikdo ze služebnictva doma. Tehdy ho chytila za šaty a řekla: „Spi se mnou!“ On však nechal šaty v její ruce, utekl a běžel ven.

Když uviděla, že jí nechal své šaty v ruce a utekl ven, svolala služebnictvo a řekla jim: „Podívejte se! Přivedl k nám můj muž toho Hebreje, aby si s námi zahrával?! Přišel a chtěl se se mnou vyspat, ale já jsem začala hlasitě křičet. Když uslyšel, jak křičím, nechal své šaty u mě, utekl a běžel ven.“

Ty jeho šaty nechala ležet vedle sebe, dokud nepřišel domů jeho pán. Tehdy mu vyprávěla: „Ten hebrejský otrok, jehož jsi k nám přivedl, ke mně přišel a chtěl si se mnou zahrávat! Když jsem se ale dala do křiku, nechal své šaty u mě a utekl ven.“

Josefův pán naslouchal slovům své ženy, a když řekla: „Takto se ke mně zachoval tvůj otrok,“ vzplanul hněvem. A tak ho jeho pán vzal a vsadil do žaláře, na místo, kde bývají drženi královští vězni.

Gn 1:1–20

Tak tohle je přátelé klasika všech klasik, která – jak je vidět – pronásleduje lidstvo od nepaměti. Bohaté, pravděpodobně stárnoucí paničce, která se k smrti nudí ve svém luxusu, padne zrak na mladého junáka, a chtíč pak dokoná zbytek příběhu. Takže pokud ještě dnes zaslechnete v češtině už spíše zřídka používaný pojem Putifarka, budete přesně vědět, o jakou ženu se jedná.

Já bych se ale chtěl vrátit k prvním veršům, přesněji ke druhému až pátému verši 39. kapitoly první knihy Mojžíšovy. Zde se totiž několikrát opakuje to, že Hospodin byl s Josefem, a jeho pán to rozpoznal. Proto mu svěřil do správy veškerý svůj majetek. A co víc, Hospodin požehnal domu a polím Egypťana Putifara.

Není vám to divné? V Egyptě, což byla říše model všeho druhu, v Egyptě, kde sám faraón byl považovaný za boha? Jak se zdá, sami Egypťané nebyli příliš ukotveni ve své vlastní víře. Ale to nám samozřejmě nevadí. A že Hospodin žehná Egypťanům? Na tom nic divného není, Hospodin miluje všechny lidi stejnou měrou, tak proč by nežehnal Egypťanům. 

A navíc… zrovna s Josefem v Egyptě měl pán Bůh velké plány. Pojďme si proto poslechnout pokračování Josefova příběhu.

Jak jsem tedy četl, Josef skončil po neúspěšném svádění Putifarkou v base. Ale ne v obyčejném vězení, nýbrž v zařízení takříkajíc vyšší třídy, kde byli věznění hříšníci z faraónova dvora. 

A stejně jako si Josef ihned získal přízeň velitele faraónovy stráže Putifara, po vsazení do basy, si ho oblíbil vrchní žalářník, který mu svěřil dohled nad svými prémiovými vězni, mezi kterými se ocitli také číšník a pekař egyptského krále.

Ti měli po nějaké době každý svůj vlastní sen, s jehož výkladem si nevěděli rady. V knize Genesis 40:6–8 se píše:

Když k nim Josef ráno přišel, pohlédl na ně a hle, byli smutní. Zeptal se tedy faraonových dvořanů uvězněných spolu s ním v domě jeho pána: „Proč se dnes tváříte tak nešťastně?“

Odpověděli mu: „Měli jsme sen a není tu, kdo by ho vyložil.“

Josef jim řekl: „Nepatří snad výklady Bohu? Prosím, vyprávějte mi je.“

Gn 40:6–8

Josef poté oběma vězňům vyložil jejich sny, přičemž vrchnímu číšníkovi předpověděl, že mu za tři dny dá faraon svobodu, kdežto vrchního pekaře za tři dny pověsí na kůl a ptáci z něj budou klovat maso. Faraon měl za tři dny narozeniny, a udělal přesně to, co Josef předpověděl – pekaře nechal zabít, kdežto číšníka propustil a vrátil mu službu u dvora. Ten ale, přestože ho Josef prosil, aby se u faraona za něj přimluvil, na Josefa samozřejmě úplně zapomněl.

Pán Bůh ale pracoval na Josefově příběhu dál, byť pokračování přišlo až za další dva roky, které Josef stále trávil ve vězení. 

Tentokrát totiž přišly podivné sny na samotného faraona. Tomu se zdálo nejprve o sedmi pěkných krávách, vystupujících z Nilu, které však sežralo sedm hubených a ošklivých krav, aby měl následně sen o sedmi bohatých a pěkných klasech, které pohltilo sedm hubených klasů, sežehnutých východním větrem.

Když si ani ti nejlepší šarlatáni a vykladači snů z faraónova dvora nevěděli rady s významem těchto snů, vzpomněl si dvorní číšník na Josefa, jak mu vyložil jeho sen, a jak se jeho výklad vyplnil. Řekl o tom faraónovi, a ten si nechal Josefa zavolat.

Dal budu číst z knihy Genesis, 41. kapitola, verše 25–40:

Josef tedy faraonovi řekl:

„Faraonův sen je jeden a tentýž. Bůh faraonovi oznámil, co se chystá učinit: Sedm pěkných krav je sedm let, sedm pěkných klasů je rovněž sedm let – je to jeden a tentýž sen.
Sedm vyhublých a ošklivých krav vystupujících za nimi je sedm let, stejně jako těch sedm prázdných klasů sežehlých východním větrem. Je to sedm let hladu.

Jak jsem už řekl, Bůh faraonovi ukázal, co se chystá učinit. Hle, na celou egyptskou zem přichází sedm let veliké hojnosti. Po nich však nastane sedm let hladu, kdy se v egyptské zemi na všechnu tu hojnost zapomene. Hlad stráví celou zem. Tento hlad bude tak krutý, že předcházející hojnost nebude v zemi vůbec znát. 

A že byl ten sen faraonovi dvakrát zopakován, znamená, že ta věc je u Boha jistá a Bůh ji brzy vykoná.

Nechť tedy farao vybere rozvážného a moudrého muže a ustanoví ho nad egyptskou zemí. Nechť farao začne jednat. Ať ustaví nad zemí úředníky a během těch sedmi let hojnosti vybírá pětinu úrody egyptské země. 

Úředníci ať během těch nadcházejících dobrých let shromažďují všechny potraviny, ať uskladní obilí pod faraonovu pravomoc, uloží potraviny do měst a hlídají je. Tak vznikne pro celou zem zásoba jídla na těch sedm let hladu, který v Egyptě nastane, a země se nezhroutí hladem.“

Faraonovi i všem jeho služebníkům se ten návrh líbil. Farao to probíral se svými služebníky: „Cožpak najdeme někoho, v kom by byl Boží Duch jako v něm?“

Farao tedy oslovil Josefa: „Jelikož ti Bůh dal poznat toto vše, nikdo nebude tak rozvážný a moudrý jako ty! Ty budeš správcem mého domu a všechen můj lid se podrobí tvým rozkazům. Sám tě budu převyšovat jen trůnem.“

Gn 41:25–40

I zde si prosím všimněte, že i faraon mluví o Bohu a božím duchu. Ano, už nemluví o Hospodinu, jako Putifar v 39. kapitole první knihy Mojžíšovy, nýbrž „jen“ o Bohu. 

Že by tím myslel sebe jakožto boha? To se mi moc nezdá,… i když… hned jak faraon stanoví Josefa správcem Egypta, snaží se ho trochu domestikovat tím, že mu dává egyptské jméno Safenat Paneach, což znamená Zachránce světa, a také egyptskou ženu Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu.

Ať to ale s bohem myslel faraón jakkoliv, je dobré si uvědomit, že Josefovi bylo v době, kdy se stal druhým nejvlivnějším mužem Egypta po faraónovi, pouhých 30 let. A začala jeho mise záchrany Egypta před hladomorem. Následujících sedm let shromažďoval všechny potraviny, a jak se píše ve 49. verši 41. kapitoly Genesis nashromáždil obilí jako mořského písku, veliké množství, takže přestal počítat, protože ho bylo bezpočtu.

Když pak nastalo sedm let hladu, ukázalo se, že pouze Egypt má díky Josefově výkladu faraonova snu zásoby pro svoje obyvatele, a že jich má navíc ještě i pro ostatní země, kterým začali Egypťané obilí prodávat. 

Nouze padla i na Jákobovu rodinu v Kanaánu. Deset Josefových bratrů – protože nejmladšího Benjamína, pro jistotu, aby se mu něco nestalo, nechali doma – těch 10 bratrů se proto vydalo na cestu do Egypta, aby odtud pro svoji rodinu přivezli obilí.

Josef, jakožto správce faraónova majetku, je přijal, ale neprozradil svoji identitu. A Jákobovi synové v něm svého bratra, kterého před lety prodali do otroctví, nepoznali. 

Josef je začal zkoušet. Obvinil je z vyzvědačství, nazval je špehy. Nádherně o tom hovoří kralický překlad Bible – Genesis 42:9: Špehéři jste, a přišli jste, abyste shlédli nepevná místa země!

Bratři se marně bránili, přes všechno vysvětlování skončili ve vězení. Po třech dnech jim Josef řekl: „Jsem bohabojný člověk. Když uděláte, co říkám, budete žít. Když jste tak slušní, zůstane v tomto vězení jen jeden z vás. Vy ostatní jděte a přineste svým rodinám zrní k zahnání hladu. Přiveďte však ke mně svého nejmladšího bratra! Tak se vaše slova ověří a nezemřete.“ 

Josef nařídil svým sluhům, aby naplnili pytle obilím a navrch ještě přidali peníze jeho bratrů, kterými obilí zaplatili. Když to bratři po cestě domů do Kanánské země zjistili, polilo je horko, a začali tušit, že v tomto příběhu není všechno tak, jak na první pohled vypadá. 

Po příjezdu domů pak otci Jákobovi všechno povyprávěli. Jenže ten nechtěl ani slyšet o tom, že by měl k Josefovi do Egypta poslat nejmladšího Benjamína. Nicméně zásoby obilí dlouho nevydržely, a tak se bratři chtíc-nechtíc museli znovu vydat na cestu. I s Benjamínem.

Josefovo druhé přivítání bylo úplně jiné, nežli první shledání s bratry. Josef nechal připravit ve svojí rezidenci velkou hostinu, bratři pospolu jedli a pili, až se opili. Pak svým sluhům Josef opět nařídil naplnit vaky bratrů jídlem a stříbrem, ale… znovu přichystal menší lest. Do pytle nejmladšího Benjamína nařídil potajmu vložit také jeho stříbrný pohár.

Když se ráno bratři vydali na cestu domů, poslal za nimi Josef správce svého domu, aby jakože náhodou našel onen pohár a obvinil Benjamína z krádeže. Vrátili se tedy spolu s ostatními do Josefova paláce… a jak to bylo dál, to budu číst ze 44. kapitoly knihy Genesis, od 14. verše:

Josef byl dosud v paláci, když tam Juda se svými bratry dorazil. 

Padli před ním na zem a Josef jim řekl: „Co jste se to pokoušeli provést? Nevíte snad, že muž jako já dokáže věštit?“

Juda řekl: „Co máme říci, pane můj? Není se jak omluvit ani ospravedlnit. Sám Bůh odhalil vinu tvých služebníků. Hle, jsme otroci svého pána – my i ten, u něhož se našel ten pohár!“

On však řekl: „To bych nikdy nepřipustil. Mým otrokem bude muž, u kterého se našel ten pohár. Vy ostatní se v pokoji vraťte ke svému otci!“

Nato k němu Juda přistoupil se slovy: „Odpusť, pane můj, dovol prosím svému služebníku promluvit slovo k pánovým uším. Nehněvej se prosím na svého služebníka – jsi přece jako sám farao! Když se můj pán zeptal svých služebníků: ‚Máte otce nebo bratra?‘ řekli jsme: ‚Pane, máme starého otce a malého bratra, dítě, jež zplodil ve svém stáří. Jeho bratr je mrtev. Zůstal z dětí své matky sám a otec ho velmi miluje.‘
Tehdy jsi svým služebníkům řekl: ‚Přiveďte ho ke mně, ať ho vidím na vlastní oči.‘ Odpověděli jsme: ‚Pane, ten chlapec nemůže opustit svého otce. Když ho opustí, otec zemře!‘
Ty jsi však svým služebníkům řekl: ‚Nepřijde-li s vámi váš nejmladší bratr, nechoďte mi už nikdy na oči!‘ A tak jsme se vrátili ke tvému služebníku, našemu otci, a vyprávěli mu slova mého pána.
Když potom náš otec řekl: ‚Jděte nám znovu koupit něco k jídlu,‘ odpověděli jsme: ‚Nemůžeme jít! Půjdeme, jen když s námi bude náš nejmladší bratr. Když s námi náš nejmladší bratr nebude, nesmíme tomu muži na oči.‘
Tvůj služebník, náš otec, nám na to řekl: ‚Sami víte, že mi má manželka porodila dva syny. Jeden mi odešel. Rozsápán, ach, je rozsápán! naříkal jsem a víckrát jsem ho nespatřil. Vezmete-li mi také tohoto a přihodí-li se mu něco zlého, přivedete mé šediny tím neštěstím do hrobu!‘
Což teď mohu přijít ke tvému služebníku, svému otci, bez chlapce, na němž on lpí celou duší? Až uvidí, že s námi chlapec není, zemře. Tak přivedeme šediny tvého služebníka, našeho otce, zármutkem do hrobu. Pane můj, osobně jsem se za toho chlapce svému otci zaručil. Řekl jsem: ‚Nepřivedu-li ho k tobě, ať za to před tebou nesu věčnou vinu!‘
Prosím, pane můj, ať tu mohu zůstat jako tvůj otrok místo toho chlapce, a chlapec ať prosím odejde se svými bratry! Jak bych se mohl ke svému otci vrátit bez chlapce? Což bych se mohl dívat na neštěstí, jež by mého otce postihlo?!“

Gn 44:14–34

No a jak to dopadlo? Josef to už nevydržel, a s pláčem se přiznal k tomu, kým ve skutečnosti je. Všichni si padli do náručí, a nejspíš hodně dlouho si měli co vysvětlovat. Muselo to být neskutečné setkání.

Josef pak svým bratrům oznámil, že ještě pět let bude trvat hladomor, tudíž ať zajednou pro jejich otce Jákoba a svoje rodiny, a přestěhují se do Egypta, do kraje Gošen v úrodné deltě Nilu.

Jákob tomu nejprve nechtěl věřit, nicméně nakonec se všichni vydali na cestu do Egypta i se svými rodinami. 

Jákob zde žil ještě 17 let, aby ve věku 147 let zemřel. Před tím ještě požehnal Josefovým egypským synům Efraimovi a Manasesovi, a projevil přání být pohřbený v Kanaánu.

Po jeho smrti dostali Josefovi bratři strach, že by se jim snad Josef mohl ještě pomstít. Co bylo dál, budu číst od 15. verše 50. kapitoly až do jejího konce a tím i konce knihy Genesis:

Odpusť nám

Když si pak Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Co když nás Josef stále nenávidí? Určitě se nám pomstí za všechno zlé, co jsme mu provedli!“ 

Vzkázali tedy Josefovi: „Tvůj otec nám před smrtí přikázal: ‚Toto řekněte Josefovi: Prosím tě, odpusť svým bratrům jejich provinění, jejich hřích a všechno zlé, co ti provedli.‘ Prosíme tě tedy, odpusť nám, služebníkům Boha tvého otce, naše provinění.“ Josef se při těch slovech rozplakal.

Tehdy jeho bratři šli a padli před ním se slovy: „Hle, jsme tvoji služebníci!“

Josef jim však řekl: „Nebojte se, copak mne máte za Boha? Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí. Už se tedy nebojte, postarám se o vás i o vaše děti!“ Tak je utěšoval a mluvil s nimi laskavě.

Bůh vás odsud vyvede

Josef tedy bydlel v Egyptě spolu s rodinou svého otce a dožil se věku 110 let. Viděl Efraimovy syny až do třetího pokolení a syny Manasesova syna Machíra přijal na svůj klín.

Nakonec Josef řekl svým bratrům: „Já umírám, ale Bůh k vám obrátí zřetel a vyvede vás odsud do země, kterou s přísahou zaslíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi!“ Tehdy Josef zavázal syny Izraele přísahou: „Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste mé kosti odsud!“

Josef zemřel ve věku 110 let. Nabalzamovali ho a uložili v Egyptě do rakve.

Gn 50:15–26

Příběh egypského Josefa není nic jiného, než obrovský příběh víry, pokory a odpuštění. Zkuste si představit sami sebe v roli 17letého rozmazlovaného mladíka, který se ze dne na den stane otrokem. Podřadným druhem v zemi s naprosto odlišnými kulturními, potažmo pak náboženskými tradicemi, prostě v úplně novém prostředí. 

A přesto tento, v té době de facto nedospělý mladý muž „jenom“ díky své nezměrné víře v Boha, s úplným klidem v srdci svůj život přizpůsobí novým podmínkám, a přestože je otrokem, pracuje, jakoby dělal na svém. 

Díky své pokoře pak může se stejným klidem prožívat jak nešťastná období svého otroctví a věznění, tak i časy, kdy je druhým nejvyšším mužem Egypta a rozhoduje o životech miliónů lidí. 

No a odpuštění… o tom jsem v tomto podcastu myslím citoval ze samotného Písma dost.

Starozákonní Josef je navíc jakýmsi předvojem samotného Mojžíše. Protože to byl právě Josef, který započal zlatou éru Izraelitů v Egyptě, což se místním vládcům postupně přestalo líbit, a musel přijít Mojžíš, a vyvolený lid z Egypta vyvést. Ale to už je zase jiný příběh, ke kterému se jistě dostaneme v některém z dalších podcastů ze série Biblická jména a úsloví.

Jak jsem už řekl v úvodu, toto je zatím první díl povídání o biblickém Josefovi. V další části se pak setkáme s Josefem, manželem Marie, Ježíšovy matky, a také s Josefem z Arimatie, který pohřbil Ježíše po ukřižování. 

Zachovejte nám prosím přízeň, dejte si odběr tohoto podcastu na některé z dostupných platforem, ať už je to Spotify, Apple nebo Google podcast, také na YouTube, a na dalších webech, jejichž adresy uvádím v popisku tohoto dílu.

Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a budu se těšit na slyšenou u dalších dílů. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Josef (1. část) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nicméně nevěšte hlavu, bibličtí Josefové – protože mužů tohoto jména zde najdete několik – jsou muži hodní vaší pozornosti. První část této epizody je věnovaná starozákonnímu Josefu „egyptskému“.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Josef (1. část) se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.