Petr Lindner | 14. 1. 2026

Už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha, tedy o hledání Boha člověkem. Nedávno mně však došlo, že by mu měl, nebo snad dokonce musí předcházet díl, který se věnuje hledání člověka Bohem. Protože, a to si možná každý neuvědomuje, je to právě Bůh, který jako první hledá člověka. Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Boží hledání člověka začíná poněkud překvapivě už v ráji, brzy po stvoření. Hned poté, co první lidé kousli do zakázaného ovoce, se Hospodin ptá Adama „Kde jsi?“ Můžete si říct: Co je to za nelogickou otázku? Pán Bůh přece musel naprosto přesně vědět, kde se Adam s Evou nacházejí. To asi musel. Jenže jeho dotaz míří trochu jinam. V parafrázovaném znění Bůh říká: „Kam ses ztratil, člověče?“ Tím, že Adam s Evou ochutnali zakázané ovoce stromu poznání dobrého a zlého, se, z lidského pohledu možná trochu paradoxně, Bohu vzdálili. Přesně tak, jako se od něj vzdaluje každý, kdo si chce hrát na Boha, nebo možná spíš na mocného či všemocného. Krásně je to vysvětleno v Evangeliu podle Marka na rozmluvě Ježíše s bratry Zebedeovými. Desátá kapitola, verše 35 až 45:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Odpověděli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mépravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10,35–45 (ČEP)

Ani, když jste kámoši s Ježíšem, ani, když s ním chodíte jako jeho učedníci po Izraeli, nezaručuje vám to místo rovné Bohu. A je to tak správně. Bůh je svrchovaný – nejvyšší, neomezený, zcela nezávislý, suverénní… Citovaná část desáté kapitoly Markova evangelia navíc říká další důležitou skutečnost: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

A Ježíš je také ten, kdo člověka, abych tak řekl, aktivně hledá, aby mu předal své učení – a co víc, Boží spásu. V 10. verši 19. kapitoly Evangelia podle Lukáše, poté, co se setká s celníkem Zacheem, Ježíš říká: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,1–10 /ČEP/)

Asi nejkrásnější příběh o hledání člověka Bohem vypráví Bible pomocí podobenství o ztracené ovci, jak jej sepsali evangelisté Matouš a Lukáš. Já budu v tomto dílu číst z Lukáše, protože ten podobenství doplňuje ještě dalším, navazujícím podobenstvím o ztraceném penízi. Prvních sedm veršů 15. kapitoly Lukáše, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu jako Podobenství o ztracené ovci:

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství:
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

L 15,1–7 (ČEP)

Ježíšova podobenství jsou mezi lidem křesťanským známá a oblíbená a Podobenství o ztracené ovci patří k těm, která jsou slyšet hodně často. Pointa tohoto příběhu tak už byla nesčetněkrát vykládána. Ovčák čili sám Pán Ježíš Kristus má své ovce čili nás lidi v takové lásce, že se neváhá vydat pro jednu jedinou ztracenou duši ze stohlavého stáda. … právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují, říká Ježíš.

Teologové, zvyklí dělat důkladnou exegezi každého biblického textu, spatřují v tomto podobenství ještě jeden nikoliv nevýznamný detail. V originálním řeckém textu je na místě slov ztratí [jednu z nich] a [která se] ztratila, slovo ἀπολέσας [apolésas], které kromě významu ztratit, může znamenat také zahubit, zahynout, zničit… Takže vlastně ztratit se takříkajíc absolutně. Ježíš ale nechce ztratit žádného člověka a už vůbec nechce, aby kdokoliv zahynul. Proto se za každým vydává jako za ztracenou ovcí ze svého podobenství. 

Všimněte si také věty Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena… Může to čistě pragmaticky, ale také alegoricky znamenat, že ovce – nebo onen člověk/hříšník – má nějaké fyzické či duchovní nebo morální zranění a Ježíš mu tedy pomáhá z nesnází. To určitě ano, ale myslím si, že význam je mnohem hlubší. Spočívá v nesení životem. Jakmile člověk přijme Ježíše, pak ten jej potom obrazně nese jeho životem, dává mu smysl, naplnění, naději a pokoj.

Podobenství o ztracené ovci, podobně jako nejedna další parabola v Novém zákoně, ve skutečnosti není úplně, abych tak řekl, autorským dílem Ježíše. Ten totiž velmi často cituje nebo parafrázuje starozákonní texty, v tomto případě slova svého otce, Hospodina, který je pronesl již mnoho stovek let před tím ústy proroka Ezechiela. V prvních osmi verších 34. kapitoly stejnojmenné biblické knihy čteme:

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.
Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou.

Ez 34,1–8 (ČEP)

Ezechielovo proroctví míří jak na vztah lidí k Bohu, tak i na společenství samotné. Často říkám, že člověk se od svého stvoření v principu nijak nezměnil. […] moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Co k tomu dodat? Jako by Ezechiel mluvil o dnešní individualizované společnosti orientované na výkon… Ale pojďme dál. Prorokova slova samozřejmě pocházejí od Hospodina a ten stejně jako mluví, tak i jedná. V následujících dvou verších zbavuje pastýře jejich služby s tím, že je bude volat k odpovědnosti, aby od 11. verše řekl:

Toto praví Panovník Hospodin: 
„Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.  
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“

Ez 34,11–16 (ČEP)

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát: bylo by chybou, oddělovat od sebe Starý a Nový zákon čili vnímat je jako dvě samostatné, na sobě nezávislé části. Jak sami jistě uznáte, Ježíšovo podobenství o ztracené ovci je doslova evangelijním naplněním prorocké kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Otec Bůh dal ústy proroka své zaslíbení, Boží syn Ježíš Kristus je naplňuje. 

Jak už bylo zmíněno, za podobenstvím o ztracené ovci se v Lukášově evangeliu nachází další podobenství – o ztraceném penízi. Je to krátká parabola o třech verších, pojďme si ji přečíst:

Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadžjsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

L 15,8–10 (ČEP)

U podobenství, navazujícího na předchozí text slovem nebo [má-li nějaká žena…], lze logicky předpokládat stejnou pointu, a poslední verš to také jasně říká: Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Mimochodem, je zajímavé, jaké výrazové prostředky Ježíš používá v těchto dvou shodně vyznívajících podobenstvích. Chov ovcí byl ve starověkém Izraeli jedním ze životně důležitých způsobů obživy, tudíž se dá předpokládat, že takové přirovnání i prostý lid dobře chápal a takříkajíc na ně slyšel. Ježíš ale, jakoby chtěl oslovit i vyšší společenskou třídu, lidi, kteří se neživili zemědělstvím, ale třeba byli úředníky nebo v Bibli „oblíbenými“ celníky, vkládá za podobenství o ovcích ještě kratičký příběh o tom, na co by mohli slyšet oni – o penězích. Četl jsem však také výklad, který hovořil o deseti stříbrných jako ekvivalentu snubního prstenu. V židovské kultuře té doby bylo údajně zvykem, že nevěsta dostala při svatbě deset stříbrných mincí spojených do řetízku. Tento šperk, zvaný semedi, se pak nosil jako čelenka nebo náhrdelník. To by pak samozřejmě vysvětlovalo, proč se v tomto podobenství píše o ženě, která ztratila deset stříbrných mincí. Takže smysl tomuto výkladu rozhodně upřít nelze.

Jsme-li v dílu věnovaném hledání člověka Bohem, který se navíc shodou okolností tak nějak stále motá kolem ovcí, coby jednoho z důležitých biblických zvířat, nesmím zapomenout citovat ještě jeden z dalších velmi krásných textů na toto téma. Opět jsou to Ježíšova slova, která se nachází v 10. kapitole Janova evangelia, 14. až 16. verš:

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

J 10,14–17 (ČEP)

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš nečeká, až jeho ovečky přijdou za ním. Sám je hledá a sám je přivádí k sobě. Je regulérní se však zeptat: Pořád se zde mluví o tom, že Bůh sám hledá člověka a přivádí ho k sobě. Otázka proto zní: Jak to konkrétně dělá?

Způsobů, jak Bůh vystupuje v roli rybáře lidí, je více. Společným jmenovatelem jim je, abych tak řekl, zprostředkovanost. Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty. Nemusí to však nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývá velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Před chvilkou jsem použil slovní spojení „zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi“. Božího slova… Boží slovo je zapsané v Bibli, Bůh se nám tudíž dává poznat skrze tuto knihu. V tomto případě už je trochu sporné říkat, že Bůh takto hledá člověka. Spíš jde o tak nějak konsenzuální proces, do kterého se musí zapojit obě strany. Bůh nám sice Bibli dal, abychom v ní četli jeho Slovo, my ale po ní musíme sáhnout, otevřít ji a svaté Písmo číst. Bible je však v každém případě největším zdrojem poznání Boha, onu Knihu knih tudíž jednoduše nejde vynechat, naopak je potřeba ji dát na přední, možná úplně první místo.

Když jsem říkal, že Bůh není podomní prodejce a nechodí tedy po lidech, neznamená to ještě, že tomu tak nebylo nikdy. Samozřejmě není řeč o podomním prodeji, nýbrž o chození po lidech. Před nějakými 2 000 lety se mohli lidé setkat s Bohem v osobě Ježíše Krista, který za své pozemské služby předával učedníkům a ostatním lidem Boží slovo. Přestože byl ukřižován a po zmrtvýchvstání odešel k Bohu Otci, žije v nás stále a navždy zůstává – když to řeknu možná trochu hloupě, ale snad aspoň trochu příznačně – zůstává hlavním hrdinou křesťanství. Mno… asi spíš hlavní postavou křesťanství :-) Ostatně už jsem to v tomto podcastu říkal možná vícekrát: Ježíš jednoduše je křesťanství. 

No a když už byla řeč o Bohu Otci a Božím synu Ježíši Kristu, neměli bychom zapomenout na třetí osobu křesťanského trojjediného Boha – Ducha svatého. Také skrze něj Bůh hledá člověka. Myslím, že neobstojí ani námitky typu, že nevěřící lidé přece nemají Ducha svatého. Je to sice v souladu s obecnou křesťanskou teologií, nicméně osobně jsem si jistý, že tak, jak Duch svatý působí na „pravověrné“ křesťany, stejně dokáže ovlivňovat i lidi nevěřící. Nevěřící lidé sice možná ještě nejsou oním chrámem Ducha svatého, jak se píše v První knize Korintským, ovšem Duch usvědčuje člověka z hříchu, vede ho k pravdě a otevírá jeho srdce – a nečiní rozdíly mezi věřícími nebo nevěřícími lidmi. Bůh stvořil svět a do světa stvořil člověka. Jako takový tedy naprosto logicky mluví k úplně každému člověku. A na úplně každém člověku pak je, zdali je ochotný mu naslouchat. 

Jeden z nejslavnějších citátů církevního otce Augustina zní: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě. Všimněte si, že výrok, který zaznívá v první autobiografii na světě, jak bývá nazývaná Augustinova slavná kniha Vyznání, začíná stvořením. Augustin vychází z myšlenky, že člověk byl stvořený s ontologickou čili bytostnou, vrozenou touhou po něčem, co jej přesahuje. Slovo nepokoj představuje jakýsi hnací motor, spočinout v Bohupak znamená nalezení pevného bodu, od nějž se pak život člověka odvíjí. Jde o neklid v lidské duši, představující „volání domů“. A tímto neklidem nás Pán Bůh volá k sobě.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha člověkem. Dnešní díl, který se chýlí ke svému konci, tak měl být jakýmsi prologem k dalším několika epizodám, jež budou následovat. Snažil jsem se v něm, jako ostatně v každém dílu, mít svá tvrzení biblicky podložená a použitá ve správném kontextu. Zkrátka nic si takzvaně necucat z prstu. Možná proto i vy jste nyní ochotní přijmout myšlenku, že Bůh je skutečně tím prvním, kdo hledá člověka.

Nic to však nemění na tom, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 22. 8. 2025

Slovní spojení díky Bohu kolem sebe slýcháme dnes a denně, a přestože se v něm vysloveně zmiňuje Bůh, rozhodně se nedá říct, že by ho používali výhradně lidé věřící. Jde o zažitý frazém, u nějž, podle mého názoru, jeho duchovní přesah naprostá většina lidí vůbec nevnímá. Je to podobné, jako když někoho naprosto automaticky pozdravíme slovy Dobrý den, a pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že mu vlastně přejeme… dobré prožití dne. Ale tak to v jazyce někdy bývá. I přesto bych se na děkování Bohu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád podíval podrobněji.

Příjemný poslech vám přeje Petr Lindner.

Fráze díky Bohu se v drtivé většině případů používá v pozitivním významu. Těžko asi někdo řekne například: „Díky Bohu, že jsem ráno zase zaspal a přišel do práce o hodinu později. Díky tomu jsem dostal okamžitou výpověď“ :-) Čeština je však velmi mnohotvárná a díky Bohu lze použít i v jiném smyslu. Jestliže někomu řeknu: „Díky Bohu, že jsi tady tak brzy,“ přičemž dotyčný má hodinové zpoždění, jde samozřejmě o ironii až sarkasmus. No a pokud si ulevíte slovy: „Díky Bohu, že už to mám za sebou,“ sice Bohu děkujete v pozitivním významu, ale to, co už máte za sebou, nejspíš znovu zažít nechcete.

Mimochodem, ono (převážně) pozitivní vyznění fráze díky Bohu souvisí právě s prvním slovem díky. Mnoho lidí nejspíš zapomnělo, že existuje také pojem kvůli, aby ho nevhodně nahrazovali právě slovem díky. Já jsem to – záměrně špatně – použil před chvílí, když jsem v příkladu negativního využití fráze díky Bohu řekl: „Díky tomu jsem dostal okamžitou výpověď.“ Výpověď dotyčný nedostal díky tomu, že zase přišel pozdě, nýbrž kvůli tomu, že si nedokáže nařídit budík. Jiný příklad – řeknu-li: „Díky tomu, že je velké sucho, nebudu mít letos na zahrádce žádné ovoce,“ je to stylisticky špatně. Dobroty ze zahrádky nebudete mít kvůli tomu, že dlouho nepršelo. Nikoliv díky suchému létu. Za negativní věci zkrátka neděkujeme. Proto říkám: „Díky Bohu jsem ve svém věku zdravý, a i ten mozek mi ještě docela slouží,“ jedním dechem však dodávám „Kvůli vlastní lenosti ale bohužel málo sportuju.“

A ještě jedna zajímavost: Frázi díky Bohu lze psát nejen jako dvě slova, ale také dohromady čili hezky česky jako spřežku – díkybohu. Pravidla českého pravopisu to umožňují, tak jestliže se vám tato podoba líbí víc, klidně ji používejte. V mluvené řeči se to ale samozřejmě nijak neprojeví :-)

Možná vás překvapí, že v samotné Bibli se slovní spojení díky Bohu – ve významu, v jakém ho nejčastěji v běžném jazyku používáme – nachází méně často, než bychom čekali. Obvyklejší jsou výzvy vzdávejte díky Bohu nebo vzdávání díky Bohu v přítomném či minulém času. Doslova učebnicový příklad – 5. kapitola Listu Efeským, 20. verš:

[…] a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Ef 5,20 (ČEP)

V „našem“ významu používá díky Bohu převážně a skoro až bych řekl exkluzivně apoštol Pavel ve svých dopisech.

Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás, (Fp 1,3 /ČEP/) píše na začátku Listu Filipským; Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, (1Kor 1,4 /ČEP/) čteme v První epištole Korintským, abychom pak ve 14. kapitole této knihy zaznamenali slova: Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni. (1Kor 14,8 /ČEP/)

A tak bychom mohli pokračovat dál, byť si tedy ještě všimneme malé stylistické změny v 15. kapitole téhož dopisu, kde Pavel píše:

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

1Kor 15,57 (ČEP)

Frázi chvála Bohu přece v současném jazyku také používáme, že ano? Jak se zdá, díky Bohu a chvála Bohu by tedy mohly být jakési synonymní fráze. No…, ano i ne. V moderním jazyku, kdy tato slovní spojení převážně používáme, jak už jsem řekl, automaticky, to nejspíš platí. Jestliže tedy použijeme díky Bohu nebo chvála Bohu, má to stejné vyznění, jde o synonymní frázi. Biblický jazyk však funguje trochu jinak – pojmy díky a chvála, byť tedy mají mnoho společného, obecně vnímá mírně odlišně. Když se v Bibli děkuje Bohu, nebo je zde vyzýváno k děkování Bohu, je, nebo má to být vyjádření vděčnosti. Chvála Bohu pak představuje uznání, uctívání nebo vyvyšování Boha. Jinak řečeno: díky se vyjadřuje za něco, co Bůh udělal, chválí se jednoduše za to, že Bůh je.

V současném pojetí v křesťanském prostředí pod slovem chvála myslíme jak modlitby, tak i, ve smyslu původního chvalozpěvu – viz typicky kniha Žalmů –, také písně chval. Občas si dělám trochu legraci z naší evangelické liturgie, kdy bohoslužby, prokládané písněmi, přirovnávám k muzikálu. No a kdybychom se podívali k sestrám a bratrům v evangelikálních církvích, pak zde je zvykem obecně nazývat písně chválami. A u evangelikálů také, podle mě mnohem častěji než v jiných, řekněme tradičních sborech, zaznívá při bohoslužbách slovo Haleluja. To pochází ze stejně znějícího hebrejského výrazu הללויה‎ [haleluja], který znamená Chvalte Hospodina nebo Chvalte Pána.

Tak. Na tomto místě by mohla malá jazykozpytná vložka skončit, abychom se vrátili k původnímu tématu, slovnímu spojení díky Bohu.

Opusťme tezi, kdy frazém díky Bohu používáme automaticky, aniž bychom přemýšleli nad jeho obsahem, a zkusme se zamyslet nad otázkami proč a za co. Za co a proč Bohu děkujeme? Mohli bychom říct, že je to v Bibli takříkajíc předepsáno. Je to opět apoštol Pavel, který na konci poslední kapitoly Prvního listu Tesalonickým píše:

Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

1Te 5,18 (ČEP)

Nebo, tentokrát v předposlední kapitole epištoly Efeským, uvádí:

Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Ef 5,19–20 (ČEP)

Zde si můžete všimnout, že Pavel vyzývá adresáty svého dopisu jak k děkování Bohu, tak i ke chvále Boha. Proto jsem také před chvílí řekl, že díky a chvála mají mnoho společného. Nebo možná lépe – tak nějak patří k sobě.

No ale jak asi sami uznáte, to, že se děkování Bohu v Bibli doporučuje, je sice dobrý důvod k následování, ale zároveň trochu… teď nevím, jak se správně vyjádřit… zkrátka je to trochu chabá pohnutka, proč Bohu děkovat. Poděkování je vyjádřením vděčnosti, slova díků by měla jít ze srdce, nikoliv jen proto, že je to někde – i když ve svaté knize – předepsáno.

Uznávám, že otázka: Za co Bohu děkovat, je zároveň poněkud nešťastně položená. Samozřejmě, když řeknu: Díky Bohu za to, že jsem stále zdravý, děkuji za to, že nemusím běhat po doktorech, dodržovat medikaci a třeba se trápit v bolestech nebo s jiným zdravotním omezením. Otázka Za co? však směřuje k řekněme celkovému kontextu. Nebojím se totiž poněkud lapidárně říct, že Bohu jednoduše děkujeme za všechno. Proč? Protože stvořil tento svět. Bez něj bychom neděkovali vůbec, protože bychom zkrátka nebyli :-) Bůh stvořil tento svět a s vydatnou pomocí Ducha Svatého, nás tímto světem také provádí – to je, myslím, hodně pádný důvod k vděčnosti a tedy i k děkování.

Na tomto místě mi dovolte malou vsuvku: Křesťanská víra má mnoho podob, nezřídka i více či méně bizarních podob. Znám například jednoho člověka, který se považuje za křesťana, ovšem zároveň věří na reinkarnaci. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že tím v podstatě popírá smysl a význam Ježíšova vzkříšení a de facto tak neguje celý princip křesťanství, ať tedy pojem princip křesťanství zní jakkoliv zvláštně. Ne, on je o reinkarnaci přesvědčený. Napadlo mě však, zeptat se ho, jak to má se stvořením. „Věříš, že tento svět stvořil Bůh?“ „Ano,“ zněla odpověď. „Že Bůh stvořil svět, tomu věřím.“ Jsem ten poslední, kdo by měl, a hlavně, kdo by chtěl někomu něco předepisovat, nicméně myslím si, že křesťan by měl věřit, že Bůh stvořil svět. Nemusí přijmout, že ho stvořil za šest dní, jak s oblibou říká náš farář. To může být jen součást křesťanského mystéria. Ale i kdyby mu to trvalo mnohem déle – což se čistě pragmaticky u tvoření světa dá předpokládat – nic to nemění na tom, že Bůh je takříkajíc autorem světa. A proto bychom mu měli, jak říká apoštol Pavel, vždycky za všecko děkovat. A… uctívat jej, vyvyšovat, zkrátka chválit Boha. Za to, že je.

Abych řekl pravdu, teď mi běží hlavou, jestli jsem předchozí část trochu neodbyl. Když bych to shrnul, tak jsem vlastně pouze konstatoval, že Bohu bychom měli děkovat, potažmo pak jej chválit… za stvoření. Tečka. Důvodů k děkování Bohu je samozřejmě mnohem více, ale jak už jsem řekl, bez stvoření by nebylo za co děkovat. Ovšem pokud byste si otevřeli Bibli, zjistili byste to, co bezpochyby víte i beze mě, a totiž, že ani zde se samotnému stvoření nevěnuje zrovna nadbytek prostoru. První dvě kapitoly knihy Genesis musí stačit.

Mě tato strohost vždycky udivovala. Tak zásadní událost a tak málo je v Bibli popsaná. Jenže když jsem pak nad tím přemýšlel, položil jsem sám sobě otázku: „Co víc by tam ještě mělo být dodáno?“ „Měla snad být součástí příběhu stvoření i Boží projektová dokumentace, jak je tomu málem u popisu zhotovení schrány úmluvy v knize Exodus? Nebo by zde mělo být popsán každý kámen, který Bůh – a na jaké místo – položil?“ Myslím, že by to tuto událost větší neudělalo. Ostatně to snad ani nejde. Tudíž ony dvě kapitoly První knihy Mojžíšovy zkrátka stačí. A my proto postoupíme dál.

V předchozí části této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsem citoval apoštola Pavla z Prvního listu Tesalonickým. Jen na okraj: Oba listy Tesalonickým jsou v katolickém prostředí známé také jako listy Soluňanům. Proč tento názvoslovný rozpor? Nejde o rozpor. Soluň je český název dnes miliónového, druhého největšího města Řecka, které se v místním jazyku čili v řečtině jmenuje Θεσσαλονίκη [Tesaloniki].

Ještě jednou tedy opakuji, co apoštol Pavel ve svém listu do Tesaloniky píše: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1Te 5,18 /ČEP/) Za všech okolností, říká Pavel. Ne tedy jenom, když je vám dobře, všechno jde jako po másle, svět kolem vás je zahalený růžovým oparem. Za všech okolností. Tedy i pokud vám dobře není, daří se vám mizerně, podělalo se všechno, co se podělat mohlo a vy začínáte mít pocit, že Pán Bůh na vás úplně kašle. „A v téhle šlamastyce mu mám děkovat? To přece nedává logiku!“ Logiku to možná nedává, ale smysl ano. Poslechněte si, co k tomu píše Kateřina Lachmanová ve své knize Vězení s klíčem uvnitř:

Uprostřed existenčních nejistot a strachů mohu Boha chválit ne za to, že nemám čím zaplatit nájem, ale za to, že „jemu na nás záleží“ (1 Petr 5,7). Nemusím z plna hrdla děkovat za to, že můj muž je otrokem alkoholu a děti jsou nevěřící, ale za to, že Bůh je miluje, že je stále hledá, i když oni jej nehledají, a jde za nimi jako za tou zbloudilou ovcí do každé rokle, do každého trní…

Zdroj: Kateřina Lachmanová | Vězení s klíčem uvnitř (Karmelitánské nakladatelství ©2022)

Dává vám to smysl? Mně ano. Boha máme chválit za to, že jemu na nás záleží, píše Kateřina Lachmanová a cituje tím část 7. verše páté kapitoly Prvního listu apoštola Petra: Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7 /ČEP/) A také nás miluje a jde za námi jako za zbloudilými ovcemi, dodává Lachmanová. Zbloudilými ovcemi pravděpodobně myslí Ježíšovo podobenství O ztracené ovci, které najdete v 18. kapitole Evangelia podle Matouše nebo v 15. kapitole Lukášova evangelia. Možná ale měla autorka knihy Vězení s klíčem uvnitř na mysli podobenství O dobrém pastýři, jak je zapsáno v Evangeliu podle Jana. Mně se tato podobnost podobenství zamlouvá více, a proto z něj část přečtu. Janovo evangelium, 10. kapitola, verše 7–15:

„Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

J 10,7–15 (ČEP)

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Ježíš, vtělený Bůh. A navrch přidává: Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

Ježíš za své ovce, za nás svůj život dal. Bůh Otec obětoval svého syna kvůli lidem. Kvůli vám, kvůli tobě i kvůli mně. Kvůli tomu, že člověka nadevšechno miluje. Potřebujete ještě nějaký další důvod k tomu, abyste Pánu Bohu vždycky a za všechno děkovali?

Na tomto místě by mohla epizoda podcastu Biblická jména a úsloví na téma děkování Bohu klidně skončit. Ale mám takové tušení, že leckomu z vás se možná hlavou honí otázka: „To máme Bohu děkovat také za zlo ve světě?“ Jsem si jistý, že se zlem, kterého kolem sebe bohužel vídáme více než dost, nemá Bůh vůbec nic společného. Ostatně před chvílí citovaná slova by tím pěkně pokrytecky popřel. A můj Bůh, Bůh, ve kterého věřím, takový není. Specialistou na konání zla je bohužel sám člověk. Takže „děkovat“, a to ve velkých uvozovkách, za něj můžeme jenom sami sobě.

Na druhou stranu otevřeně říkám, že jsou situace, kdy Bohu neděkuji. Naopak, nadávám mu, až to pěkné není. Když umře můj mladý kamarád, sportovec v plné síle, kterého zabila rakovina, brečím bezmocností a křičím na Boha: „Proč to děláš? Proč to dopouštíš?!“ Někdy jsou v životě člověka tak těžké chvíle, v nichž dost dobře nejde Bohu děkovat. Ale když největší žal utichne, možná si uvědomíme, že Pán Bůh je jediný, kdo na nás trpělivě čeká, aby ve správné chvíli, kterou zná jenom on, naše srdce potěšil způsobem tak překvapivým, jak to dokáže jen Stvořitel světa.

Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že někdy Bohu nadávám, nepřímo jsem tím naznačil, že se s ním zkrátka dá mluvit. Ostatně už starozákonní patriarcha Mojžíš Hospodina nejednou, s prominutím, ukecával, a taky ho přesvědčil ke změně názoru. Zároveň to ale neznamená, že bychom se s Pánem Bohem měli handrkovat jako trhovkyně o každou – ještě jednou s prominutím – kravinu. Myslím, že ono poděkování z vděčnosti, které jde ze srdce, nikoli „z vrchu hlavy“, jak ve své knize píše Kateřina Lachmanová, potažmo pak chvála Boha za to, že prostě je, našemu vztahu s ním prospěje mnohem více.

Našemu vztahu? Jak říkám, našemu vztahu s Bohem. Křesťanství je víra, v níž člověk vstupuje do vztahu s Bohem. Nebo Bůh do vztahu s člověkem? Teď vážně nevím. Ale díky Bohu za to!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 126 | Díky Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Je to podobné, jako když někoho naprosto automaticky pozdravíme slovy Dobrý den, a pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že mu vlastně přejeme… dobré prožití dne. Ale tak to v jazyce někdy bývá. I přesto bych se na děkování Bohu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád podíval podrobněji.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 126 | Díky Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 9. 10. 2024

Nadpisy nebo titulky by měly být spíše krátké, praví jedna ze žurnalistických pouček. Název tohoto dílu Tlučte, a bude vám otevřeno, tedy představuje pouze část jednoho z biblických veršů. Celý zní takto: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Věta Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno, je součástí závěru Ježíšova kázání na hoře. Najdete ji jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu, a to v podstatě ve stejném znění ve všech českých překladech. Pominu-li použití slova tlucte místo tlučte ve starých překladech, pak pouze Studijní překlad Miloše Pavlíka používá umírněnější pojem klepejte, a Český studijní překlad místo slova proste, uvádí žádejte. Možná je to jenom moje domněnka, ale říkám si, že pokud se dvě evangelia, byť tedy synoptická, v nějakém výroku takto shodují, nebude to asi jen nějaká bezvýznamná informace. 

Ostatně i já mám k vystavení tohoto dílu na zmíněném biblickém verši také trochu zvláštní důvod. Nedávno jsem se díval na film podle slavného románu Alexandra Dumase – Hrabě Monte Christo. Bylo to hollywoodské zpracování z roku 2002 v režii Kevina Reynoldse, které sice nepatří k nejlépe hodnoceným filmovým adaptacím Dumasovy knihy, ale jedna pasáž mě zde obzvláště zaujala. Když umírá Abbé Faria, který se k hlavnímu hrdinovi příběhu Edmundu Dantèsovi prokopal z vedlejší cely věznice v pevnosti If, dává mu mapu k pokladu a hlavnímu hrdinovi říká:

„Použijte jej pouze pro dobrou věc.“
„Ne, použiji jej k hrozné pomstě!“, odpovídá Dantès.
„Dám vám poslední dobrou radu“, říká mu na to Faria, „Nesmíte spáchat zločin, za který jste byl uvězněn. Bůh pravil, má je pomsta.“
Hlavní hrdina však kontruje: „Já ale v Boha nevěřím!“
Na to mu Abbé Faria odpovídá: „Na tom nezáleží, on věří ve vás…“

Z filmu Hrabě Monte Christo (2002)

Mimochodem, jedním z důvodů, proč toto filmové zpracování není mezi nejoblíbenějšími, je také skutečnost, že scénář se příliš nedrží své knižní předlohy. A zrovna tento dialog mezi Edmundem Dantèsem a Abbé Fariou byste v textu Dumasovy knihy hledali marně. Ale nevadí. Myšlenka, kterou umírající kněz vyslovuje, je totiž velmi silná a pravdivá: Na tom nezáleží, on [Bůh] věří ve vás…

Na světě je mnoho lidí, kteří v Boha buďto „jenom“ nevěří – myšleno tak, že ho neznají – ale jsou také lidé, kteří ho nechtějí znát. On však přesto věří v člověka. V člověka, kterého stvořil k obrazu svému, jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis. A v Novém zákoně, v 9. verši 3. kapitoly Druhého Petrova listu pak můžeme číst: 

I když my lidé, nebo někteří z nás Boha nehledají, on hledá nás. Trpělivě čeká na to, až k němu přijdeme. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 

2Pt 3:9 (ČEP)

To, že Bůh čeká na člověka, říká také pán Ježíš, mimo jiné ve svém kázání na hoře. Přečtu 5. až 13. verš 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

L 11:5–13 (ČEP)

Na začátku jsem řekl, že naše předmětná věta se nachází ve stejném znění také v Matoušově evangeliu, nicméně v něm mu nepředchází příběh o muži, který v noci vstane z postele, aby po prvotním odmítání nakonec vyhověl prosbám svého přítele, tak, jako jsem právě četl z Lukáše.

Ježíš tím podle mého názoru chce říct jednoduché sdělení: Pán Bůh čeká, až k němu přijdete, zaklepete, nebo biblickými slovy zatlučete na jeho dveře a řeknete mu, co vás trápí, poprosíte ho, aby vám ve svízelné situaci pomohl, nebo také požádáte o pomoc pro jiné lidi. Neodmítne vás, nebo vám škarohlídsky nedá hada místo ryby nebo štíra místo vejce. Ve slově tlučte, které, jak jsem už řekl, jediný Český studijní překlad nahrazuje umírněnějším pojmem klepejte, je znát jistá naléhavost. Jakoby Ježíš říkal: Buďte ve svých prosbách vytrvalí. Pán Bůh není automat na všechno, na co si vzpomenete a navrch to ještě chcete hned teď. On sám nejlíp ví, kdy je ten správný okamžik, ale vy rozhodně neuděláte chybu, když na něj budete vytrvale tlouct. Nejde o to, že by na vás snad Pán Bůh zapomněl. Vytrvale tlouct znamená vytrvale se modlit, mít vytrvalé spojení s Bohem. Bůh na vás myslí stále, ale ve svobodě, kterou při stvoření člověku dal, se takříkajíc nevnucuje. Čeká, až k němu my lidé přijdeme sami.

Verše o tlučení na dveře se kromě zmíněných dvou výskytů v Matoušově a Lukášově evangeliu v Bibli nacházejí ještě potřetí – v závěrečné knize Zjevení, kde však na pomyslné dveře klepe sám Pán Ježíš. O Listu do Laodikeje, který se nachází ve 3. kapitole knihy Zjevení, jsem už mluvil v epizodě Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! Zde jsem citoval 14. až 19. verš, končící slovy:

Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Zj 3:18–19 (ČEP)

Dále Ježíš říká – 20. až 22. verš:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.

Zj 3:20–22 (ČEP)

V knize Zjevení už tedy nečteme [ty nebo vy] tlučte, ale tluču. Já, Ježíš Kristus stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. To skoro zní, jakoby na dřívější výzvu tlučte, a bude vám otevřeno mnoho lidí nereagovalo, a tak se Ježíš sám chopil iniciativy a sám prosí za člověka. Je to sice na jednu stranu velmi smutné, ale kus pravdy v tom asi také bude. Zároveň se zde však ukazuje nekonečná Boží láska, poznání, že Bůh skutečně stojí o člověka.

Když budu ve své zvídavosti trochu přízemní, zeptám se: Co vlastně pořád má Ježíš s těmi dveřmi? Samozřejmě, asi všichni chápeme, že jde o biblický obraz. A nebyl by to Ježíš, aby své přirovnání nevysvětlil… zase jiným obrazem. Poslechněte si podobenství o dobrém pastýři tak, jak je zapsáno v 10. kapitole Evangelia podle Jana:

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“

J 10:1–18 (ČEP)

Když Ježíš na jiném místě Bible řekne Já jsem ta cesta, pravda a život, zní to krásně, vznešeně. Ale Já jsem dveře… to je trochu zvláštní přirovnání pro Mesiáše. Navíc se zde mluví o ovcích, a když v dnešní době o někom řekneme, že se chová jako ovce, je to spíše hanlivé nebo posměšné označení. Měli bychom však brát v úvahu kontext doby a prostředí, ve kterém bylo evangelium napsáno. Chov ovcí byl jedním z hlavních způsobů obživy, už jen proto, že ovce byly jedněmi z prvních domestikovaných zvířat. Ale nejen to. Ovce jsou nenáročná a houževnatá zvířata, která podmínky izraelské polopouště dobře snášela. Ano, jsou to také společenská zvířata s velkým stádním pudem – a to bude nejspíš příčinou posměšného označování některých lidí za ovce. Avšak myslím, že v Ježíšově době se to tak nebralo a ovce, jako jeden ze zdrojů masa, mléka, ale také vlny a kožešiny, rohů nebo třeba střev či ovčího loje, byla pro tehdejšího člověka velmi důležitá zvířata. A pastýři? Ti sice nejspíš nepatřili mezi společenskou smetánku, nicméně jejich práce byla jistě důležitá a respektovaná.

Ježíš tedy sám sebe označuje za dveře do ovčince, ale také za pastýře. Ovcemi jsme, s odhlédnutím od jakýchkoliv současných konotací, jednoduše my. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus. Ale také dodává: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš věří, že i ty, kteří ho z jakéhokoliv důvodu odmítají nebo jenom obcházejí, do svého ovčince přivede. Dokonce říká, musím je přivést. A dodává: Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Můžete si říct něco ve smyslu Jak si tím může být Ježíš tak jistý? Já bych ve svém vrozeném…, ne vrozeném, ale spíš zkušenostmi vypěstovaném „náboženském nebo spirituálním pesimismu“ také možná vyslovil pochyby, zdali se to Ježíši podaří. Ale moje velká úcta k němu – to, jak jsem v jednom z dílů tohoto podcastu pojmenoval slovo bohabojnost, mi jakékoliv váhání nedovoluje. Zmíněná epizoda se jmenuje O bohabojnosti, tak jestli chcete, po skončení tohoto dílu si ji poslechněte. 

 Před chvílí citované verše z Janova evangelia ale nesou ještě jedno velké poselství. Všimli jste si, co Ježíš říká v závěru? Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je, s prominutím, evangelijní zvěst jako hrom! Ježíšovi tehdejší posluchači těmto slovům spíše nerozuměli a někteří také nechtěli rozumět, nicméně nám krásným jazykem Janova evangelia sděluje, jak bude jeho pozemská misie pokračovat. Svůj život, který mu podle vlastních slov nikdo nebere, dá za nás, kteří v něj věříme, a opět jej přijme nazpět. Ukřižování a vzkříšení v jedné větě: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je Ježíš, člověk a Bůh v jedné osobě. A jak my také víme, úplně to stejné nabízí Ježíš i pro nás. Ne tedy moc, takto zacházet s vlastním životem, ale zaslíbení vzkříšení a věčného života po životě na této Zemi.

Kdybych měl krátce shrnout, co v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví zaznělo, pak v první části jsem se snažil vysvětlit, že budete-li se držet Ježíšovy výzvy Proste, … hledejte… a tlučte, bude vám dáno, …naleznete… a bude vám otevřeno. Urputně se domáhat Boží pozornosti není nezdvořilost, nýbrž abych tak řekl „doporučený postup“. Pán Bůh na nás všechny jistě neustále myslí, ale zároveň chce, abychom si cestu k němu našli sami. K ničemu nás nenutí, volba správného směru je jen a pouze na nás.

Aniž by to bylo prvotním záměrem tohoto dílu, ve druhé části jste se dozvěděli, že být ovcí nemusí znamenat pejorativní označení tak, jak ho ve své době často vnímáme. Být ovcemi v Ježíšově ovčinci je naopak to nejlepší, co se vám může přihodit. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus v 10. kapitole Janova evangelia, a jak víme, tak se i stalo. Na závěr jsme se ještě dozvěděli, že jenom on má moc svůj život dát a [mám] moc jej opět přijmout. A že má také moc obnovit i náš život. Udělat ho lepším zde na Zemi a takříkajíc ho prodloužit do nekonečna po smrti v tomto životě. Naděje v Kristu nikdy nekončí… 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Navíc, já ke slovnímu spojení Vstaň a jdi mám také osobní vztah, nebo spíše osobní svědectví, tudíž o to větší jsem měl také důvod k vytvoření tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví.

Od mikrofonu vás srdečně zdraví a k poslechu zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Vstaň a jdi! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.