Petr Lindner | 7. 12. 2024

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví jsem sice zařadil do škatulky Biblická jména, ve skutečnosti ale o žádném konkrétním jménu nepojednává. I když… jména zde vlastně zazní a to jména vpravdě zásadní. Nicméně základem pro tuto epizodu je úsloví Udělat si jméno, které se – i když byste to možná nečekali – v Bibli opravdu nachází.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Abychom se příliš nezdržovali, začnu hned první citací, byť to nebudou biblické verše, nýbrž kousek z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera. Tato 600stránková bichle, obsahuje přes 2 700 hebrejských, více než 570 řeckých a rovných 45 aramejských biblických jmen. Ke všem je uveden více či méně podrobný výklad, samozřejmě včetně přepisu v původním jazyku. Profesor Heller v úvodu mimo jiné píše:

Mají být biblická jména vůbec vykládána a překládána? Dnes se jméno obvykle považuje za hříčku náhody: příjmení je po rodičích, křestní jméno pak podle jejich vkusu, často jen podle zvuku. Nebo se jméno dědí po některém příbuzném, kmotrovi či známé osobnosti. Význam jména se téměř nevnímá. 
Tím se velmi lišíme především od starověku, kdy Bible vznikala. Pro starověkého člověka bylo jméno znamením, šifrou povahy nositele, ba až věštbou o tom, koho máme před sebou. To vyjadřuje běžné latinské úsloví nomen – omen, doslova „jméno je (věštebné) znamení“ (svého nositele).

Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen

Aby toho ale nebylo málo, některým biblickým postavám se jejich jméno v průběhu dění změnilo – právě proto, aby takříkajíc i v průběhu času správně vyjadřovalo ono latinské nomen – omen. Klasickým starozákonním příkladem je třeba patriarcha Abraham, který se nejprve jmenoval Abram. V 17. kapitole knihy Genesis se píše – verše 3 až 5:

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“

Gn 17:3–5 (ČEP)

Abram (אַבְרָם) znamená Otec (je) vyvýšen, kdežto Abraham (אַבְרָהָם) lze přeložit jako Otec množství. Jan Heller ve svém slovníku píše, že ve jménu Abram se otec (אַבְ) vztahuje k některému bohu, kdežto ve jménu Abraham se vztahuje k samotnému nositeli jména. Jde tedy o odstínění mýtických asociací jména Abram, běžného v akkadské oblasti, t.j. o demytizaci (Zdroj: Jan Heller | Výkladový slovník biblických jmen).

Krátká citace z knihy Genesis v sobě skrývá ještě jednu důležitou skutečnost a totiž, že samotný Bůh jméno nemá. Já jsem, říká se i zde, stejně jako ve známém příběhu Mojžíše u hořícího keře, který je popsaný ve 3. kapitole knihy Exodus. Pán Bůh vyzývá Mojžíše, aby vyvedl izraelský lid z egyptského otroctví, jenže váhavý a neprůbojný Mojžíš má se vším nějaký problém. Pánu Bohu říká:

[Avšak Mojžíš Bohu namítl:] „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“

Ex 3:13 (ČEP)

Na to mu Pán Bůh z hořícího keře odpovídá:

[Bůh řekl Mojžíšovi:] „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

Ex 3:14 (ČEP)

Docela by mě zajímalo, jak se Izraelci tvářili, když jim Mojžíš oznámil: Posílá mě k vám JSEM. Jestli je takové jméno/nejméno uspokojilo, o tom bych si vážně dovolil pochybovat, nicméně jak víme, dobrá věc se podařila a Mojžíš Izraelce s vydatnou Boží pomocí z Egypta skutečně vyvedl. 

Ono Jsem, který jsem však v sobě skrývá další význam nebo spíš skutečnost, a totiž, že Židé, právě pravděpodobně na základě tohoto biblického verše Boží jméno nevyslovují. Nevyslovují slovo Bůh. Vede je k tomu přikázání desatera, jak je zapsané v 7. verši 20. kapitoly Exodu:

Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Ex 20:7 (ČEP)

V hebrejské Bibli se proto pro slovo Bůh používá takzvaný tetragram (z řeckého  τετραγράμματον – tetragrammaton čili tetra, „čtyři“, a gramma, „písmeno“). Tetragram je tvořený čtyřmi souhláskami JHVH (יהוה), které se v hebrejském textu Starého zákona nacházejí celkem 6828krát. V Encyklopedickém biblickém slovníku České biblické společnosti a Evangelické teologické fakulty UK se mimo jiné píše:

Již v období tzv. druhého chrámu, nejpozději od doby helénistické, nebylo vl. jméno Boha Izraele vyslovováno, a to ani v kultu (s výjimkou výroční bohoslužby na Den smíření, kdy velekněz při oběti ve svatyni svatých vzýval Hospodinovo jméno). Místo tohoto jména se užívala apelativní označení, opisy, tituly, metonymie, metafory apod. (např. Bůh, Pán, Svatý Izraele, Nejvyšší, Požehnaný, Jméno aj.). Také při hlasitém čtení textů, v nichž je tvar jhwh napsán, se vyslovovala náhradní slova, zejména Adonaj (odtud řec. kyrios a jeho funkce v biblickém textu a jeho překladech; viz titul Pán a český ekvivalent Hospodin).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Český ekvivalent Hospodin… Profesor Evangelické teologické fakulty UK Martin Prudký, říká, že pouze v češtině má Bůh – budeme-li toto slovo považovat za obecné označení nebo „funkci“ – své jméno. Hospodin. Nejde tedy o opis, jako typicky v anglicky psaných Biblích, kde se používá slovo Lord (Pán), nebo v němčině Herr.I když… německý evangelický překlad Bible používá fonetický přepis tetragramu – Jahwe, který mimochodem – s jednoduchým v – najdete také v české verzi Jeruzalémské bible nebo v překladu Starého zákona Vladimíra Šrámka z roku 1947. Jenom na okraj: Jehova Svědků Jehovových s tímto z mého pohledu nemá nic společného. Tato, když to řeknu velmi korektně, tato „náboženská společnost“ si Bibli ohnula jak ji jenom ohnout šlo. Dál se k tomu raději nebudu vyjadřovat. Každopádně české slovo Hospodin, jakožto jméno Boha se mi velmi líbí a jsem rád, že náš rodný jazyk takto půvabně a zvukomalebně Bibli obohatil.

Kdybych na tomto místě s povídáním o Božím jménu skončil, vynechal bych velmi důležitou část. V Bibli se totiž nachází ještě jedno jméno Boha. Na rozdíl od téměř 7 000krát zastoupeného tetragramu čili slova Bůh v hebrejštině, jej v Knize knih, nebo konkrétně v Českém ekumenickém překladu Bible najdete jen čtyřikrát. Přesto jde o jméno výjimečné. Že nevíte, jaké mám na mysli? Přečtu tedy 22. a 23. verš první kapitoly Evangelia podle Matouše:

To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.

Mt 1:22–23 (ČEP)

Ano, řeč je o jménu Immanuel, kterým se, jak říká Ondřej Macek ve své knize Věty křesťanské víry Bůh představuje v Ježíši Kristu. V jeho příběhu, učení, uzdravování, stolování, smrti, vzkříšení. Bůh v Ježíši dává najevo, že chce být s námi. (Zdroj: Ondřej Macek | Věty křesťanské víry) 

Ostatně sám Matouš nám napovídá, když k hebrejskému Immanuel v evangeliu říká: …to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Odkazuje se na slova proroka Izaiáše, který ve 14. verši 7. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy píše:

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Iz 7:14 (ČEP) 

Významný evangelický teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Otče náš píše, že starozákonní zjevení Božího jména „Jsem, který jsem“, je sice formulace zprvu záhadná, avšak není žádnou mystickou hádankou, nýbrž poukazem na to, že Bůh je nedisponovatelný, že nepodléhá manipulaci, a přitom se právě ke svému lidu tak osobně přiklání zaslíbením svého jména: „Budu tu pro vás“ – Immanuel. (Zdroj: Jan Milíč Lochman | Otče náš)

Když bych to měl říct poněkud neduchovně, tak oním – jak píše Jan Milíč Lochman – „starozákonním zjevením Jsem, který jsem“ siBůh zachovává svou stvořitelskou svrchovanost a nedotknutelnost, aby však jménem Immanuel dal zároveň jasně najevo, že je zde především pro člověka. Immanuel znamená S námi (jest) Bůh. Není to příslib věcí budoucích, něčeho, co teprve nastane. Bůh s námi je od počátku světa a tak tomu bude navěky. Alespoň já tomu tak věřím.

Snad mi nebudete mít za zlé, když se ještě vrátím ke změně jména některé z biblických postav. Podobný příklad přejmenování, jako byl zmíněný Abram/Abraham, a pak třeba také jeho vnuk Izák, později nazývaný Izraelem, můžeme zaznamenat i v Novém zákoně. Ano, myslím změnu jména Ježíšova učedníka Šimona v Kéfu čili Petra. Že jste o tom ještě neslyšeli? V tomto podcastu jsem se jménu Šimon už věnoval obšírněji v epizodě Šimon. Naslouchající i horká hlava, tak si ji po skončení tohoto dílu třeba můžete dát jako bonus. Nyní si uděláme jenom krátké shrnutí. Rybáře Šimona spolu s jeho bratrem Ondřejem jako první „draftoval“ Ježíš na břehu Galilejského jezera do týmu svých učedníků. Ve 42. verši 1. kapitoly Janova evangelia čteme:

Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ 

J 1:42 (ČEP)

Původní Petrovo jméno Šimon pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako Naslouchající. Jan Heller pro etymologický výklad používá krásné slovo Vyslyšánek, ale v asociativním výkladu připouští i možnost znění Který (je) příbytkem nebo dokonce Jméno (je) hřích nebo Tam (je) hřích. 

Nicméně Šimonovo nové jméno Petr pochází ze slova Petros (Πέτρος), které je řeckým překladem aramejského jména Kéfas, znamenajícího skála. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou., říká Ježíš v 16. kapitole Matoušova evangelia.

Mimochodem, ve zmíněném dílu tohoto podcastu Šimon. Naslouchající i horká hlava také uvádím:

[Zkrátka a dobře,] jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Z epizody Šimon. Naslouchající i horká hlava

Možná, že si na tato slova ještě v průběhu tohoto dílu podcastu vzpomeneme…

Každopádně v tomto dílu již v citaci z předmluvy Výkladového slovníku biblických jmen Jana Hellera zaznělo, že v dnešní době osobním jménům tak velký důraz nedáváme. Nevěříme zkrátka nejstarší židovské tradici, která říká, že o jménu, přestože ho dává člověk, rozhoduje Bůh. Jména svým dětem dáváme podle toho, jaká se nám líbí nebo jsou zrovna moderní, v některých rodinách se stále zachovává tradice pojmenovávat potomky podle rodičů nebo prarodičů, případně kmotrů, a jiných důvodů pro volbu jména může být samozřejmě mnohem více, často i hodně bizarních.

Úsloví Udělat si jméno však má ještě hlubší konotace, tudíž se pojďme volně přesunout právě k němu.

Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl, že úsloví Udělat si jméno se nachází v Bibli, proto nyní pojďme najít ono místo. Popravdě jsem o tom už v podcastu Biblická jména a úsloví také mluvil – v dílu nazvaném Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží. To by nám ale vůbec nemělo vadit. Protože jednak je opakování matkou moudrosti a jednak tento díl pracuje s jinými souvislostmi velmi známého příběhu stavby a zboření babylónské věže – věnuji se zde otázce onoho zmatení jazyků, které po pádu věže nastalo. V tomto dílu nás zajímá konotace s úslovím Udělat si jméno. Na začátku 11. kapitoly knihy Genesis, v prvních čtyřech verších čteme:

Celá země byla jednotná v řeči i v činech. Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam. Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny. Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“

Gn 11:1–4 (ČEP)

Tak si učiníme jméno… Co znamená Učinit si jméno? Jednoduché vysvětlení na nás vykoukne samo, podíváme-li se do jiných českých překladů Bible. Většina překladů pracuje se slovy uděláme nebo učiníme, případně zbudujeme si jméno. To samo o sobě ještě nic nevysvětluje. Ale třeba Jeruzalémská bible zde říká Zjednejme si věhlas, Katolický liturgický překlad uvádí proslavme se, a v překladu Starého zákona Dr. Jana Hejčla z roku 1930 můžeme číst: proslavme tak své jméno. 

Nemám nejmenší pochyby o tom, že každému posluchači je všechno naprosto jasné. Udělat si jméno není ani tak o samotném jménu, nýbrž hlavně o jeho proslavení, o zjednání si věhlasu. O vyvýšení sebe sama… 

Když bychom to brali do důsledku, tak každý z nás si v podstatě permanentně dělá jméno. Už jen tím, jak se oblékáme a jak se chováme, pracujeme na své identitě, na svém jménu. Třeba já jsem na začátku tohoto dílu řekl větu: K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner. Tím si vlastně taky tak trochu dělám jméno. Ale nechci zacházet do extrémů. To, že se na začátku každého dílu představuji vlastním jménem, považuji za slušnost, neříkám to, aby sám sobě dělal reklamu. Nebo jméno…

Samozřejmě by se ale dalo zmínit mnoho a mnoho příkladů, jak si lidé dělají jméno zcela programově s jediným cílem – dosáhnout uznání nebo obdivu, své vlastní slávy. Mnohdy ovšem slávy velmi pomíjivé, prchavé a často i trapné a hloupé. Stačí se podívat kolem sebe, nebo do společenských rubrik bulvárních časopisů a televizních pořadů. I nad tím by se ale s trochou nadhledu a se shovívavým povytažením obočí dalo mávnout rukou. Z dějin a bohužel i současnosti však víme, že mnozí lidé si dělají jméno „v zájmu“ celých společenství, národů nebo států. Slovní spojení „v zájmu“ je ale ve velkých uvozovkách. Tito lidé si kvůli svému jménu ona společenství, národy nebo státy obvykle berou jako rukojmí a neváhají k tomu používat nejrůznější represe, násilí a všechny možné další formy potlačování lidských práv. Jedním z příkladů takového budování si jména jsou třeba mauzolea komunistických pohlavárů a všechno, co „za nimi“ bylo.

Když jsem v tomto dílu citoval sám sebe v souvislosti s přejmenováním Šimona na Petra – skálu, řekl jsem mimo jiné: Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní… Vrátíme-li se k babylónské věži, pak evangelický farář Benjamin Roll ve svém kázání na toto téma řekl:

Jejich motivací je „udělat si jméno.“ A v tom je ten základní problém. Jde jim o sebe. A jednotu nevnímají jako svobodnou jednotu v rozmanitosti, ale jako totalitní jednotu jejímž cílem je sláva a moc celku. I ty skutečné historické zikkuraty sloužily jako posvátná místo pro pohanské rituály, jejichž cílem bylo zajistit si propojení se světem bohů a tím jejich přízeň. To je věčné pokušení člověka, kterému propadl už Adam s Evou. Lidé chtějí být jako bohové. Chtějí sami rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, chtějí sami vládnout, sami si zajistit vlastní významnost, vyšplhat do nebes a „udělat si jméno.“ Tím však Boha i sami sebe ztrácí.

Zdroj: RollBlog

Je to přesně tak. Každé „velké Já“, všechny ty cesty k vlastní důležitosti a pomíjivé slávě, nás odvracejí od Boha. Od Boha Stvořitele, který nám dal tuto Zemi a náš život. Benjamin Roll říká, že ztrácíme nejen Boha, ale i sami sebe. Stáváme se, nebo přesněji, můžeme se stát, loutkami vlastní snahy udělat si jméno.

Na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví musím zmínit ještě jednu důležitou věc. Rozhodně si nemyslím, že dělat si jméno je apriori špatné. Mnozí lidé si udělají jméno v podstatě aniž by o to usilovali. Mám na mysli všechny ty velké vědce a lékaře, kteří se snaží najít lék na zákeřné nemoci, umělce, tvořící úchvatné obrazy, hudební a jiná díla; architekty, navrhující velkolepé stavby… Mno…, tady je možná na místě otázka: jak asi Pán Bůh vnímá všechny ty supermrakodrapy, sahající málem až do nebe, jako babylónská věž? Myslím to samozřejmě v nadsázce, i když… :-) 

Nicméně z mého pohledu všichni lidé, kteří svou skvělou prací, umem a uměním něco úžasného dokázali a – jak jsem řekl, nevědomky nebo možná i nechtěně – si tak udělali jméno, si náš obdiv zaslouží. A věřím tomu, že i Pán Bůh z nich má radost a určitě nepřemýšlí o tom, jestli by nebylo dobré zase po letech trochu proplést naše jazyky.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, udělejte si pohodlí a nenechte se ničím vyrušovat. K poslechu vás zve tvůrce a interpret tohoto podcastu v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Související epizody

Sára… a trochu i Abrahám
Šimon. Naslouchající i horká hlava
Petr. A nezbytná skála navrch
Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží

Článek 113 | Udělat si jméno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.