Petr Lindner | 19. 2. 2025

Milostí Boží jsem to, co jsem – krátká věta z První knihy Korintským, slova apoštola Pavla, která na mě velmi silně působí. Jednak svým obsahem, nebo spíše tím, jak si tuto krátkou větu vykládám, ale navíc také jistým osobním poselstvím. I já jsem milostí Boží to, co jsem. Jenže, jak můžete namítnout, to jsme všichni. Možná dokonce všichni lidé bez ohledu na to, jestli se k Pánu Ježíši přiznávají nebo ne. Pojďme se proto na Pavlova slova podívat trochu podrobněji. Snad i vy v nich najdete něco pro sebe.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vám příjemný poslech přeje jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

V tomto podcastu jsem už nejednou říkal, že nemám rád, když se biblické verše vytrhávají ze svého kontextu. Jen tak vzít pár slov, protože se mi zrovna hodí k nějakému výkladu, vyučování či kázání, a neohlížet se přitom na souvislosti, víceméně ignorovat předchozí i následující děj, myšlenky, sdělení…, to – alespoň z mého pohledu – může Boží Slovo někdy až degradovat. Omluvou není, a ani být nesmí, současný trend zkracování a zplošťování jakýchkoliv informací. Pokud někomu vyhovuje povrchnost, prosím, je to jeho volba. Já se dál budu snažit o to, aby moje sdělení byla srozumitelná, čitelná a alespoň se dotkla meritu věci. 

Proč tento, s tématem zdánlivě nesouvisející, úvod? Protože v tomto dílu se malého, ale opravdu jenom miniaturního vytržení slov Milostí Boží jsem to, co jsem přece jenom dopustím. Ale na svou obhajobu musím říct, že příčinou je mimo jiné také literární stavba 15. kapitoly První knihy Korintským a vůbec způsob psaní apoštola Pavla, který občas své myšlenky ze sebe chrlí tak, jak mu přicházejí na mysl, což v psané formě nemusí být vždy nejlepší. Ale nechci kritizovat způsob Pavlova projevu, pojďme už konečně k věci.

První část patnácté kapitoly Prvního listu Korintským, má v Českém ekumenickém překladu podnadpis Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Celá tato kapitola je se svými osmapadesáti verši nejdelší částí tohoto listu, takže je zřejmé, že apoštol Pavel toho měl hodně na srdci. Text začíná slovy:

Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.

1Kor 15,1–2 (ČEP)

Hned vzápětí Pavel nezapomíná zdůraznit, že píše o tom, čemu sám věří – co sám přijal –, a také uvádí, řekněme, důkazy o existenci vzkříšeného Krista.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.

1Kor 15,3–9 (ČEP)

Omlouvám se všem, kteří Pavlův příběh znají, například z epizody tohoto podcastu s názvem Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, v níž se tomuto významnému muži věnuji obšírněji. Přesto však nyní považuji za důležité připomenout, že Pavel, který to sice sám popírá, má nezpochybnitelné právo být nazývaný největším nebo jedním z největších apoštolů, nepatřil do skupiny dvanácti Ježíšových učedníků, kteří s ním chodili po Izraeli v době jeho pozemské služby. Pavel potkal Ježíše až po jeho ukřižování a zmrtvýchvstání. Ano, jde o známou scénu na cestě do Damašku, na níž se Pavel do slova a do písmene obrátil. Proto také v Prvním listu Korintským píše: Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.

Když nad tím přemýšlím, dochází mi, že tato biblická postava je vlastně možná nejvýznamnějším konvertitou v historii lidstva. Pojem konvertita nebo konverze je v náboženství všeobecně vnímaný jako přestup k jiné církvi. Čili když například katolík přejde k evangelíkům nebo obráceně. Nicméně slovo konverze pochází z latinského conversio, což znamená obrácení, vnitřní obrat, převrat; takže kromě změny denominace nebo třeba rovnou víry v jiné náboženství, může znamenat také – teď to řeknu hodně syrově – přijetí víry z ničeho. Každý člověk nemá to štěstí, narodit se v křesťanské rodině, žít touto vírou odmalička. Ostatně i já jsem jedním z mnoha příkladů. Svou víru jsem si musel najít sám, a tuto milost jsem přijal až ve druhé polovině svého života. Myslím, že obecné úsloví Nikdy není pozdě, v tomto případě platí dvoj- nebo i vícenásobně. Mimochodem, v našem kostele máme svou „lavici konvertitů“, o které náš farář nedávno s úsměvem na tváři prohlásil, že ji asi budeme muset brzy rozšířit :-)

Vrátím-li se k apoštolu Pavlovi, pak ten, jakožto vzdělaný Žid s římským občanstvím, ve víře, ovšem tedy v judaismu, vychovávaný byl. Sám o tom píše v Listu Galatským – 1. kapitola, verše 13 a 14:

Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.

Ga 1,13–14 (ČEP)

O tom, že první křesťané Pavlovi leželi v žaludku jako málokomu z lidí té doby, není třeba pochybovat, ostatně dozvídáme se to i na dalších stránkách Bible. Nicméně po setkání s Ježíšem se, jak už jsem řekl, Pavel doslova a do písmene obrátil.

Snad jsem v předchozí části povídáním o apoštolu Pavlovi moc neodbočil, spíše doufám, že to bylo k věci. Nyní už tedy můžeme přikročit k našemu verši, který následuje hned po slovech o nejmenším z apoštolů, který pronásledoval církev Boží:

Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

1Kor 15,3–10 (ČEP)

Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo. Tato slova vyznívají pozitivně – alespoň já to tak vnímám, a věřím, že ani vy si nemyslíte opak. Zkusme se však zamyslet nad otázkou, čím nebo kým vlastně Pavel po svém obrácení byl a za koho sám sebe považoval? 

Díky tomu, že tento apoštol byl jedním z nejpilnějších autorů knih Nového zákona, můžeme téměř s jistotou tvrdit, že svůj život poté, co konvertoval ke křesťanství, této víře také cele zasvětil. Když v dnešní době mluvíme o někom, kdo něco znamená, obvykle je to úspěšná osobnost v nějakém oboru, člověk spousty ocenění, celé se to často snoubí také s nadstandardním majetkem a životní úrovní. Nechci zobecňovat, ale asi uznáte sami, že nejde o výjimky. Apoštol Pavel však do takového schématu rozhodně nezapadá. Podíváte-li se na mapu jeho misijních cest, nutně vám musí být jasné, že to byl člověk v permanentním pohybu mezi prvními křesťanskými sbory, rozšířenými po severozápadním pobřeží Středozemního moře. Itálie, Řecko, Turecko, Kypr, Kréta a samozřejmě Izrael. Jeho majetkem bylo zřejmě pouze nějaké cestovní zavazadlo se základními potřebami, s kartáčkem na zuby a holicím strojkem. Dělám si samozřejmě legraci, ale jsem si skoro jistý, že Pavel si zkrátka vystačil nebo spíš musel vystačit s málem.

Navíc v zemích, do kterých cestoval, také skoro jistě nebyl vítaný a oslavovaný. V křesťanských diasporách byl samozřejmě zvaným hostem, nicméně první Ježíšovi příznivci neměli na růžích ustláno, a spíše než obdiv, je čekala nenávist, hrozba vězení a smrti. To se bohužel největšímu z apoštolů přihodilo také.

O Pavlovi jsem mluvil i v předminulém dílu tohoto podcastu a mimo jiné jsem říkal, že měl v sobě velkou pokoru. Marně byste v Bibli hledali místo, kde by si tento muž přisuzoval nějaké zásluhy takříkajíc sám ze sebe. Ano, třeba zrovna v našem dnešním verši říká: … milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval. Ovšem vzápětí dodává …nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Díky milosti Boží, což si můžeme vyložit také ve smyslu: pod vedením Ducha Svatého, Pavel šířil evangelium a evidentně se u toho, lidově řečeno, neflákal. Milost Boží v tomto ohledu nedostal nadarmo. Vraťme se však k začátku tohoto verše: Milostí Boží jsem to, co jsem. Jak tato slova máme chápat? Odpověď se tak trochu nabídne sama, pokud smysl slov jednoduše obrátíme: Milostí Boží už nejsem tím, kým jsem býval.

Pavel už není tím, kým býval, je lepším člověkem než dříve. Není vůbec pomíjivou televizní celebritou ve značkovém oblečení s luxusním autem, naopak jej většina lidí odmítá, možná i nenávidí. Přesto je lepším člověkem. Jak se mu to stalo? Boží milostí. Ani já dnes nejsem tím, kým jsem býval dřív. Sice jsem nikdy nebyl bojovníkem proti křesťanství jako náš apoštol, ke své víře jsem však přišel docela pozdě, a co bylo před tím… Škoda povídat. Jak se mně stalo, že jsem to, co jsem? Boží milostí, stejně jako Pavlovi. Vírou v Ježíše Krista, přijetím evangelia. Nebylo to hned, zábleskem světla z nebe, jako se to přihodilo Pavlovi, v té době ještě Saulovi, na cestě do Damašku. Trvalo mi zkrátka trochu déle, než jsem ten dar víry, tu Boží milost v celé její plnosti přijal. 

Slovo milost nemá žádnou negativní konotaci. Řekne-li se milost, je to vždy něco dobrého. A řekne-li se Boží milost, my křesťané ji chápeme, nebo bychom měli chápat jako ničím nepodmíněný dar Boží dobroty. Boží milost si nejde zasloužit, Boží milost zde zkrátka je, a záleží na každém člověku, jestli ji přijme. Slyšeli jste, co jsem právě řekl? Záleží na každémčlověku. Nikdo nemá výjimku, žádný člověk z tohoto milosrdenství není vyloučený. Ať jste nyní, nebo jste byli dříve kýmkoliv, ať jste Petr nebo Pavel, Boží milost je zde pro všechny. Znovu opakuji, stačí ji pouze přijmout. Jakmile to uděláte, začnou se dít věci…

Na začátku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem řekl, že slova apoštola Pavla: Milostí Boží jsem to, co jsem, na mě velmi silně působí. Kromě toho, co už jsem o nich řekl, bych rád přidal ještě jednu – pro mě až skoro neodbytnou – souvislost. Nikdy jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlel, ale vždycky mě tato Pavlova věta naprosto přirozeně odkázala… ke stvoření. Jsem to, co jsem díky milosti Boží. Díky tomu, že jsem Boží stvoření. 

To stejné si uvědomuje také apoštol Pavel. V tomto dílu jsem již citoval dva verše z jeho Listu Galatským, kde přiznává svou někdejší věrnost k židovství, píše, jak horlil pro tradice svých otců, pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Na následujících řádcích svého dopisu však apoštol dodává: 

Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. […]

Ga 1,15–16 (ČEP)

Ten, který Pavla vyvolil už v těle jeho matky, povolal ho svou milostí a zjevil mu svého Syna, je Otec Stvořitel. A já jsem bytostně přesvědčený, že úplně stejně to Pán Bůh dělá s námi všemi. Pro každého člověka, pro své stvoření má otevřenou vrchovatou náruč své milosti, a je připravený vést nás po cestě v tomto pozemském životě. Pomáhat nám být tím, čím jsme, nebo možná lépe – čím bychom měli být. 

Nezadržitelně se blížíme k samotnému konci této epizody. Pozorní posluchači nebo čtenáři textové verze si teď možná říkají, proč jsem na začátku mluvil o vytrhávání biblických veršů z kontextu. Vysvětlím vám to: Tento díl podcastu pojednává o několika slovech apoštola Pavla. Jak už víme, ta se nacházejí v 15. kapitole Prvního listu Korintským, která však vůbec není o apoštolu Pavlovi, nýbrž o Ježíši Kristu. Hlavní postavou je Ježíš, nikoliv Pavel. Ten je zde pouze vypravěčem nebo přesněji autorem dopisu. Možná je to hloupost, ale zkrátka jsem chtěl, abyste věděli, že jsem si vědom jistého „exegetického čili vykladačského úhybného manévru“. Tak snad mi to nebudete mít za zlé.

Pavlově christologii 15. kapitoly Prvního listu Korintským se v podcastu Biblická jména a úsloví určitě ještě někdy budu věnovat. Pro vás, milí posluchači mám ale hned teď jeden návrh či pobídku: Přečtěte si ji po skončení tohoto dílu – je to velmi krásná část novozákonního textu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem

Článek 118 | Milostí Boží jsem to, co jsem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jenže, jak můžete namítnout, to jsme všichni. Možná dokonce všichni lidé bez ohledu na to, jestli se k Pánu Ježíši přiznávají nebo ne. Pojďme se proto na Pavlova slova podívat trochu podrobněji. Snad i vy v nich najdete něco pro sebe.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 118 | Milostí Boží jsem to, co jsem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 29. 11. 2023

Křesťanství je zatížené spoustou mylných představ, přičemž jednou z nejobvyklejších je pojetí „Boha-policajta“, který svým jedním, ale vševidoucím okem, bedlivě sleduje každého člověka, a jakmile ten se dopustí nějakého prohřešku, hned na něj Bůh sešle z nebe hromy a blesky. Je však nutné dodat, že tomuto mýtu docela nahrává jedna biblická větička, kterou jistě zná každý, a nemusí to být hned křesťan jako Brno: Co člověk zaseje, to také sklidí.

Tak si o tom pojďme chvíli povídat. U dalšího krátkometrážního dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

„Nemysli si, že Pán Bůh nevidí, jak tropíš neplechu!“, říkaly nám babičky a dodávaly k tomu: „Však počkej, on to tak nenechá. Sklidíš, co jsi zasel.“ Nemějme jim to za zlé. V dějinách církví se někdy Boží slovo používalo nebo spíš zneužívalo… řekl bych velmi korektně, k udržování věřících ve střehu. Ale co budu chodit kolem horké kaše – prostě se lidé Bohem strašili. A možná, že se tomu tak někde děje ještě doteď.

Jenže tvrzení Co člověk zaseje, to také sklidí v Bibli jednoduše je, a co víc, předchází mu věta Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Pojďme si přečíst první část 6. kapitoly listu Galatským, kde se ona slova nachází. Verše 1 až 10:

Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení.
Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův. Myslí-li si totiž někdo, že je něco, ačkoli nic není, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své jednání, a pak se bude moci chlubit pouze s ohledem na sebe, a ne na druhého. Neboť každý ponese svůj vlastní náklad.
Ten, kdo je vyučován slovu, nechť se sdílí ve všech dobrých věcech s tím, kdo vyučuje. Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný.
V činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout. Tak tedy dokud máme čas, čiňme dobro všem, zvláště však těm, kteří patří do rodiny víry.

Ga 6:1–10 (CSP)

List Galatským je dopis apoštola Pavla, adresovaný křesťanským sborům v jižní Galacii, které zde založil při své první misijní cestě. Galacie ležela zhruba v dnešním středu Turecka a počátky křesťanství zde narážely jak na judaismus, tak i na původní římsko-keltský polyteismus. Proto také Pavel hned na začátku první kapitoly Galatským píše:

Divím se, že se od toho, který vás povolal Kristovou milostí, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Není jiné evangelium, ale jsou někteří, kteří vás uvádějí ve zmatek a chtějí Kristovo evangelium překroutit.

Ga 1:6–7 (CSP)

O pár veršů dál pak autor dopisu dodává:

Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám zvěstoval, není podle člověka. Neboť jsem je nepřevzal ani se mu nenaučil od člověka, ale skrze zjevení Ježíše Krista.

Ga 1:11–12 (CSP)

Apoštol Pavel se na začátku svého listu jaksi snaží první křesťany uvést zpátky na správnou cestu, aby ve druhé polovině své epištoly zdůrazňoval svobodu evangelia a následně v poslední, 6. kapitole tohoto krátkého dopisu, připomněl některé křesťanské ctnosti. V citaci, která před chvílí zazněla, jsme jasně slyšeli to, co bychom měli sami dobře znát: Žijte v pokoře a pomáhejte druhým lidem. Ale přece jenom zde trochu vyčnívá onen zdvižený prst: Co člověk zaseje, to také sklidí. 

Zkusme to tedy znovu: Co člověk zaseje, to také sklidí. Jinými, nebiblickými slovy: Co sis nadrobil, to si taky sníš. O Bohu se zde ale nemluví. Řeč je o člověku a jeho svobodném rozhodování a konání. Když se svobodně rozhodnu dělat špatné věci, nemůžu se divit, když se mi to někde vrátí. Ale nevrátí se mi to od Pána Boha. Ten z toho sice nejspíš nadšený nebude, nicméně aby z nebe sesílal hromy a blesky, to se také nestane.

Ano, je pravda, že dál se v listu Galatským píše: Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný. Jinými slovy: Pokud je člověk sebestředný, zasévá jen pro svůj prospěch, nezáleží mu na jiných, a nedělá si nic z toho, že by se jeho jednání nemuselo líbit Pánu Bohu, činí to s rizikem, že sklidí nepříjemnosti. Avšak ani zde se nepíše nic ve smyslu: Nebudeš-li se chovat správně, budeš od Boha potrestaný. Ani mezi řádky, ani s nejbujnější fantazií to zde, alespoň já osobně, jednoduše nevidím. Samozřejmě, pokud budu provádět nepravosti, asi se mi to někde a odněkud vrátí. Ale ne od Boha, nýbrž od jiných lidí, nebo třeba „jen“ od svého svědomí.

Že každý sklidíme to, co ve svém životě zaséváme, je nepochybně velká pravda. Dokonce bych řekl, že více než biblické Co člověk zaseje, to také sklidí, je výstižnější zmíněná lidová parafráze: Co sis nadrobil, to si taky sníš. Sám před sebou, sám před jinými lidmi, a jistě také sám před Bohem. Nic to však nemění na tom, že křesťanství není účetnictví typu má dáti/dal, „nepracuje“ se zásluhami ani s karmou. Boží milost je nezasloužený, ničím nepodmíněný dar. V křesťanství neplatí úměra typu: budu-li já hodný, bude i na mě Bůh hodný – a naopak, když se budu chovat, slovy Jana Amose Komenského, jako hovado, Pán Bůh mi oplatí stejnou mincí. Nevím, jak to máte vy, ale já věřím v Boha milujícího a odpouštějícího. Nikoliv v Boha trestajícího. Nevěřím v Boha-policajta, drába nebo dozorce. Věřím v Boha, který je někdy smutný, možná často i pláče. V Boha, který si brumlá pod vousy něco o lidské nepoučitelnosti, o namyšlenosti a nedostatku vděku. 

Ale také věřím v Boha, který v Ježíši Kristu přinesl nikdy nekončící naději. Naději na to, že tenhle svět, jakkoliv se zdá být špatný, kam se podíváš, jednou bude prostý zla a naopak plný lásky. Proto, jak říká apoštol Pavel, v činění dobra neochabujme; nezemdlíme-li, budeme ve svůj čas žnout.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Sklidíš, co jsi zasel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Tak si o tom pojďme chvíli povídat. U dalšího krátkometrážního dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Sklidíš, co jsi zasel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.