Petr Lindner | 18. 11. 2025

Nevěřím, že byste neznali tzv. hymnus o lásce, popsaný ve 13. kapitole Prvního listu Korintským. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (1Kor 13,1 /ČEP/) … Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. (1Kor 13,4 /ČEP/) A tak dále, však to znáte sami. Kolik třeba jen svatebčanů tyto verše slyšelo… Jenže apoštol Pavel, autor tohoto hymnu o lásce, má v Bibli silného konkurenta. S možná ještě větší hloubkou totiž ve svém první listu píše o lásce evangelista Jan.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Janovy dopisy jsou v porovnání s Pavlovými epištolami jen krátkými epizodami Nového zákona. Druhý a třetí list, obsahující pouhou jednu kapitolu, by se pak s nadsázkou dal místo dopisu nazvat jen koresponďákem :-) Délka textu však není měřítkem jeho hodnoty – rozhodující je obsah. A ten, jak to Jan mistrně dokazuje, uchvacuje svou hloubkou a, řeknu-li to poněkud stroze, teologickou výpovědí. Ale to už trochu předjímám. 

Hned na začátku prvního Janova dopisu si čtenáři Bible možná všimnou malé zvláštnosti – chybí oslovení adresátů listu tak, jak to typicky ve svých dopisech dělá apoštol Pavel. A jak to ostatně obvykle činí většina lidí, píšící někomu dopis. Nebo dnes spíš e-mail. 

První Janova epištola začíná těmito slovy:

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.

1J 1,1–4 (ČEP)

Autor tří dopisů, Janova evangelia a knihy Zjevení (podle Jana) pobýval podle historických pramenů na konci svého života v Efezu v dnešním Turecku, a své dopisy pravděpodobně psal křesťanům v okolních sborech Malé Asie. Chybějící oslovení konkrétní osoby naznačuje, že zkrátka svůj první dopis psal jako obecný list, možná dokonce jako kázání nebo teologické pojednání, které mělo kolovat mezi mnoha křesťany. Něco jako „přečti a pošli to dál“.

Kromě scházejícího oslovení vás možná zaujme také druhá zvláštnost. Zatímco druhý a třetí list Janův autor píše v první osobě jednotného čísla (a mají oslovení), svůj první dopis Jan píše v množném čísle. Důvodů může být více. I v současnosti používá spousta autorů množné číslo snad proto, aby dali textu větší váhu. Nicméně v případě první Janovy epištoly, myslím, není mnoho prostoru k pochybám o tom, že plurál zde autor používá jakožto jakýsi mluvčí Ježíšových apoštolů, k nimž od počátku patřil. Jak můžete číst ve všech třech synoptických evangeliích, Ježíš na břehu Galilejského jezera nejprve povolal do služby Šimona Petra a jeho bratra Ondřeje, aby vzápětí z další bratrské dvojice rybářů, Jakuba Zebedeova a – našeho – Jana učinil taktéž „lovce lidí“, jak je nazývá píše Lukáš ve svém evangeliu. 

Začíná-li první Janův list slovy, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly…, je to prohlášení svědků Ježíše, protože ono Slovo života není nic jiného a nikdo jiný než právě Ježíš Kristus. Jan tedy píše za lidi, kteří Ježíše skutečně fyzicky poznali a trávili s ním nějaký čas jeho pozemské služby. Píše za svědky a zvěstovatele: Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám… Navíc ale dodává: …abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Janův dopis je tedy kromě svědectví a zvěstování také pozváním do společenství Ježíšovy církve.

No a v rámci úvodního seznámení s První Janovou epištolou si všimněte také výrazné literární podobnosti s úvodem Janova evangelia. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1 /ČEP/) Tak začíná čtvrté čili Janovo evangelium. Pro porovnání znovu zopakuji úvodní verš Prvního Janova listu: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/) Myslím, že o shodě v autorství se skoro ani nedá pochybovat. Biblisté nejsou v jednotě pouze v otázce datování Janových listů a evangelia. Dříve se předpokládalo, že Janovo evangelium vzniklo jako první a teprve po něm jeho tři listy, v současnosti se však prosazuje i opačné pořadí s tím, že jako první byl sepsaný druhý a třetí dopis, poté první list Janův a teprve po něm evangelium. Nicméně na hloubce výpovědi všech Janových děl to nic nemění, tudíž se můžeme obrátit k předmětu tohoto dílu podcastu, lásce podle Jana.

Janův krátký opus o lásce má své první tóny už ve třetí kapitole, ale zde je spíše charakteru upozornění nebo napomínání svých souvěrců. Ještě i začátek kapitoly čtvrté se nese v mentorském duchu varování před falešnými proroky. Od 7. verše však můžeme číst nádherný, typicky janovský text. Citaci rozdělím na dvě části – nejprve 7. až 13. verš:

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.

1J 4,7–13 (ČEP)

Nezaměnitelný Janův literární styl je tentokrát skoro až matematicky přesný. Přináší jasná sdělení, jimž nepřipouští žádné pochybnosti: 

Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

V dalším verši přichází jediné takříkajíc zdůvodnění Boží lásky s eschatologickým přesahem: 

V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 

Život zde na zemi a život věčný, alespoň tak si já tento verš vykládám. Ovšem hned následující slova nás z nebe vrací zpátky na zem: 

V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

To je ale divný verš! :-) Všichni hledají Boha, shánějí se po jeho lásce, a přitom on byl první, kdo miloval – a stále miluje – člověka. A taky ho hledá, nebo přesněji spíše na něj trpělivě čeká. Na ty, kteří ještě z jakéhokoliv důvodu nepřijali jím nabízenou lásku.

Jan tím také, trochu pod čarou, připomíná nepodmíněnost Boží lásky. Nemusíme si ji zasloužit, vymodlit, odpracovat, koupit. Ale… měli bychom, a v některých českých překladech najdete i slovo muset, nebo jsme povinni tuto lásku předávat dál. 

Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme (nebo musíme, případně jsme povinni se) navzájem milovat.

Mimochodem, v řečtině je zde slovo ὀφείλομεν [ofeilomen], které skutečně může znamenat jak měli bychom, tak i musíme, a dokonce vyjadřuje i dluh nebo stav zadluženosti. Mohli bychom tak říct, že se musíme vzájemně milovat, jelikož to Bohu za jeho lásku dlužíme. Jenže to by popíralo premisu nepodmíněné Boží lásky, jak jsem o ní před okamžikem mluvil. Proto si myslím, že v Českém ekumenickém překladu nebo třeba také v Bibli kralické či v Českém studijním překladu použité slovní spojení máme se navzájem milovat, je správnější, nežli musíme…, které používá například Bible21, Studijní překlad Miloše Pavlíka, nebo překlad Nového zákona Františka Žilky. I když… zrovna Bible kralická sice uvádí text i myť máme jedni druhé milovati, nicméně v poznámkovém aparátu k Šestidílce je u slova máme poznámka povinní jsme. Tak si vyberte :-)

Každopádně závěr první části Janova opusu o lásce je typicky janovský:

Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Kruh se uzavřel. Vrátíme-li se až ke stvoření, pak je naprosto zřejmé, že Bůh stvořil člověka z lásky a k lásce. V dějinách lidstva se však cosi pokazilo a znovu to byl Bůh, který měl ve svém srdci lásku. V Pánu Ježíši položil svůj život za nás… a navrch nám daroval věčný život. Ježíšovým zmrtvýchvstáním započalo Boží království už zde na zemi. Říkám to v tomto podcastu už poněkolikáté, ale musím se znovu opakovat: Tohle není lidský konstrukt. Toto dokáže jenom Bůh.

Nyní si pojďme přečíst druhou část pojednání o lásce ze 4. kapitoly Prvního listu Jana. Verše 14 až 21:

A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

1J 4,14–21 (ČEP)

Jan zde zčásti opakuje to, co již bylo řečeno v první citaci, nicméně hned druhý verš tohoto čtení, ve skutečnosti tedy 15. verš 4. kapitoly, přináší ve smyslu této části dopisu takříkajíc novou informaci: Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Zkrátka sola fide čili pouze vírou – jak říkáme my protestanti. Jan je obecně silně christologický čili „prokristovský“, což je samozřejmě jen dobře. Chtělo se mi napsat, že Ježíš je jádrem křesťanství, ale to by bylo slabé tvrzení. Ježíš jednoduše je křesťanství. A křesťanství je Ježíš. Jak se zdá, už jsem si osvojil Janovu dikci :-) Ale vážně a opět lehce matematicky pár rovnítek: 

Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.
Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.

Poté se dozvídáme možná překvapivé sdělení, a totiž, že protikladem lásky je strach. A kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Není to trochu divné? Není, čteme-li tento verš v kontextu s veršem předcházejícím:

V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Jan píše o posledním soudu a strachem myslí právě obavy z něj. Kraličtí to v Šestidílce krásnou staročeštinou vysvětlují takto:

Kdož koli pravou lásku k Bohu i k svým bližním má, takový nic se posledního soudu jako někdy Kain, Saul a Jidáš, neleká: nýbrž jist jsa tím, že jest učiněn skrze víru synem Božím, a tak života věčného dědicem, s potěšením jeho očekává.

Zdroj: Bible kralická šestidílná, kompletní vydání s původními poznámkami | Vydala Česká biblická společnost, 2014

Dobře, to je naprosto srozumitelné vysvětlení. Ale přesto si i tak můžeme položit otázku: Je Boží láska lékem na strach i takříkajíc obecně? Pro odpověď můžeme jít například do závěru Listu Filipským. V šestém a sedmém verši poslední kapitoly zde apoštol Pavel píše:

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Fp 4,6–7 (ČEP)

Mohli bychom nahradit slovo pokoj slovem láska? Osobně s tím nemám nejmenší problém. A láska Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Vrátíme-li se k samému závěru 4. kapitoly Janova prvního listu, pak zde ještě čteme zajímavé a chce se mi říct až šalomounské přirovnání, které leckomu dokáže pěkně zamotat hlavu. Jan nejprve parafrázuje to, co už jinými slovy napsal v první části: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Vzápětí ale pokračuje takto:

Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Tři zápory ve druhé větě jsou na mě už trochu moc, přiznám se. Ale jako celek Janovo sdělení chápu, alespoň myslím, vcelku jasně. Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Pán Bůh si přeje lásku opětovanou. Ale protože samotnému Bohu nemáme co přidat, ba naopak on nás vybízí brát si od něj plnými hrstmi, máme, nebo možná musíme, milovat své bratry. Sestry tedy nevyjímaje, protože si myslím, že pojem bratr se v náboženském textu dá považovat za generické maskulinum :-)

Možná si říkáte, proč jsem takhle před koncem roku zase po nějaké době vytáhl ze šuplíku téma lásky. Vždycky se snažím pracovat na námětu, který mě zrovna nějakým způsobem oslovuje. Jak mě tedy takhle před koncem roku oslovuje téma Boží a lidské lásky? Jednoduše mám neodbytný a bohužel už déletrvající pocit, jako by se mezi lidmi láska nějak ztrácela. Nebo možná spíš umenšovala. Nezřídka cítím chlad a nemyslím tím počasí. Nezájem o druhé lidi. Obracení se jenom na sebe…

Ani nevíte, jak rád bych se mýlil a taky doufám, že se aspoň trochu opravdu pletu. Že je to jenom můj pocit, způsobený právě třeba sychravým podzimem. Ale i tak jsem připravil tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, který právě končí. Tak snad se vám líbil…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem. 

Článek 128 | O lásce podle Jana se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jenže apoštol Pavel, autor tohoto hymnu o lásce, má v Bibli silného konkurenta. S možná ještě větší hloubkou totiž ve svém první listu píše o lásce evangelista Jan.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 128 | O lásce podle Jana se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 16. 2. 2024

„Pohni se trochu, stojíš tam jak solnej sloup!“, říkávala mi matka, když jsem se na rodinných procházkách coural vzadu. Slyšel jsem to mnohokrát, ale nikdy, tedy myslím nikdy v dětství, mě nenapadlo přemýšlet, proč zrovna solný sloup. Jakoby se v našich krajinách solné sloupy vyskytovaly na každém kroku… A babička, ta zase, pokud ji něco pohoršilo – a že ji něco pohoršovalo skoro pořád – vždycky říkala: „Sodoma Gomora! Kam ten svět spěje!“ Proč o tom mluvím na začátku tohoto dílu? Solný sloup a Sodomu s Gomorou spojuje společný biblický příběh. Pojďme si o něm chvíli povídat.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a ničím nerušený poslech přeje Petr Lindner.

Proměnění Lotovy ženy v solný sloup při zkáze měst Sodomy a Gomory, představuje jeden z velmi známých biblických příběhů. Když jsem tento díl podcastu připravoval, došlo mi, jak velká část z těchto takříkajíc až klasických biblických událostí pochází z knihy Genesis čili z úplně první knihy Bible. Jakoby to nejzajímavější bylo koncentrované hned na začátku, anebo… jakoby se vypravěčům biblických příběhů nechtělo tu tlustou knihu číst dál. Ale vzhledem k tomu, že jde jen o můj malý postřeh a možná i nesmyslný dojem, pojďme raději k meritu věci.

Jediné, co zatím víme, je, že Sodoma a Gomora byla města. Nacházela se s velkou pravděpodobností u západního břehu Mrtvého moře a… v Bibli se praví, konkrétně tedy nejprve o Sodomě, že Sodomští lidé však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. (Gn 13:13 /CSP/) To se dozvídáme ve 13. kapitole knihy Genesis, v níž si starozákonní patriarcha Abraham, který se v té době ještě jmenoval Abram, spolu se svým synovcem Lotem rozdělili po příchodu z Egypta část Izraelského území. Abram se utábořil u Mamreho dubů v Hebronu a Lot se usídlil v Sodomě. Poté proběhly nějaké ty půtky mezi místními králi, při nichž zajali také Lota s jeho rodinou, takže se do toho musel vložit strýc Abram a Lota osvobodit. V 15. kapitole pak Hospodin s Abramem uzavírá Boží smlouvu a následující, 16. kapitola knihy Genesis začíná slovy: Sáraj, Abramova žena, mu nerodila. O tom už ale v tomto dílu dál mluvit nebudu, protože o příběhu, v němž se stoletému tehdy už ne Abramovi, ale Abrahamovi a jeho devadesátileté ženě Sáře narodil syn Izák, mluvím v epizodě tohoto podcastu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. Jestli jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti. My se nyní vrátíme zpátky k Sodomě a Gomoře. Přečtu prvních 14 veršů 19. kapitoly knihy Genesis:

Dva andělé přišli večer do Sodomy, když Lot seděl v sodomské bráně. Lot je uviděl, povstal jim vstříc, poklonil se tváří k zemi a řekl: Moji páni, zajděte prosím do domu svého otroka a přenocujte a umyjte si nohy. Časně ráno pak půjdete svou cestou.
Odpověděli: Nikoli, jenom přenocujeme na náměstí.
Velmi je nutil, takže zašli k němu a vešli do jeho domu. Připravil jim jídlo, napekl nekvašené chleby a jedli.
Dříve nežli ulehli, muži města, muži Sodomy, mládenci i starci, všechen lid bez výjimky, obklíčili dům, pokřikovali na Lota a říkali mu: Kde jsou ti muži, kteří k tobě v noci přišli? Vyveď je k nám, ať je poznáme!
Lot k nim vyšel ke vchodu, zavřel za sebou dveře a řekl: Prosím, moji bratři, nepáchejte takové zlo. Podívejte, mám dvě dcery, které nepoznaly muže, nyní vám je vyvedu a učiňte s nimi, co vám bude libo. Jenom nic nedělejte těmto mužům, vždyť proto vešli do stínu mého přístřeší.
Odpověděli: Kliď se! A říkali: Sám tu zůstává jako host a troufá si nás soudit! Tak s tebou naložíme hůř než s nimi! A velice tlačili na toho muže, na Lota, a pokoušeli se vylomit dveře.
Nato muži zevnitř vztáhli ruce, vtáhli Lota k sobě do domu, zavřeli dveře a muže u vchodu domu od nejmenšího až do největšího ranili slepotou, že nedokázali nalézt vchod.
Potom muži Lotovi řekli: Koho tu ještě máš? Zetě, syny a dcery i všechny, které máš ve městě, vyveď z tohoto místa! Neboť zničíme toto místo, protože veliký je před Hospodinem křik proti němu, takže nás Hospodin poslal, abychom je zničili.
Lot tedy vyšel a mluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery, a říkal: Vstaňte a vyjděte z tohoto místa, protože Hospodin město zničí! Ale jeho ženichům to připadalo, jako by žertoval.

Gn 19:1–14 (CSP)

To nám to pěkně začíná! Lot sedí v sodomské bráně, což mimochodem znamená, že patřil k důležitým mužům tohoto města, aby ho navštívili dva andělé. Zatím ještě nevíme ani my ani Lot, proč andělé přišli, nicméně jako správný starověký hostitel je nenechá spát venku, nýbrž pozve je k sobě domů. Tak trochu je k tomu donutí. To ale neunikne sodomským mužům, kteří se vzápětí dobývají do Lotova domu, aby, slovy Českého studijního překladu, ty dva muže čili anděly, poznali. Slovo poznat se v Bibli používá ve smyslu pohlavního aktu – jak jistě sami víte, nejednou zde můžeme číst: muž poznal ženu. A platí to i zde, byť tedy nikoliv ve smyslu heterosexuálního, nýbrž homosexuálního poznání. Některé české překlady se vyjadřují explicitněji, například překlad Bible21 říká: Vyveď je k nám, ať si jich užijeme! a Katolický liturgický překlad dokonce uvádí: Přiveď nám je, ať s nimi obcujeme! 

Sodoma a pravděpodobně i Gomora, byla zkrátka města, kde – když to řeknu poněkud nadneseně – kvetla homosexualita. Ostatně právě od Sodomy je odvozený dnes už jen zřídka používaný pojem sodomie. Ten v sobě kromě homosexuality může zahrnovat také sexuální styk se zvířaty, nebo třeba další sexuální praktiky, jejichž popis zde s dovolením vynechám. Na Wikipedii si můžete také přečíst: 

Tradiční katolická mravouka rozlišovala dva druhy sodomie. Sodomia perfecta („sodomie dokonalá“) označovala soulož dvou osob stejného pohlaví (muže s mužem nebo ženy s ženou). Sodomia imperfecta („sodomie nedokonalá“) označovala případy, kdy spolu sice souložily osoby různého pohlaví, ale takovým způsobem, aby nemohlo dojít ke zplození dětí. Oba druhy sodomie byly považovány za těžký hřích. Souloži člověka se zvířetem se v katolické mravouce neříkalo sodomie, ale bestialitas.

Zdroj Wikipedie.cz

Jak se v tradiční katolické mravouce nazývá styk dospělého muže, kněze s nezletilým chlapcem, to už se z Wikipedie nedozvídáme…

Vrátíme-li se k našemu příběhu, pak je zřejmé, že Boží andělé, kteří byli hosty u Lota, se nejspíš ani náznakem nepodobali obvyklým představám o okřídlených baculatých andílcích, ostatně dále jsou v textu označovaní jednoduše jako muži.

Byť samotné jednání sodomských chlípníků je samo o sobě pobuřující, nebojím se říct, že Lotova reakce je pak doslova šokující. Aby uchránil své hosty, nabízí sodomitům před zraky nastávajících zeťů své dcery. Abych byl upřímný, moc nevím, co si s touto situací počít. Je zřejmé, že Lot ve dvou mužích rozpoznal Boží anděly, tudíž je chtěl uchránit tohoto potupného zneuctění. Sice si asi neuvědomoval, že takový Boží posel by si bezpochyby nic podobného nenechal líbit a s násilníky by zatočil natotata, což se ostatně hned ukazuje v tom, jak sodomské muže ranili slepotou, ale budiž. Ovšem nabídnout agresorům výměnou za anděly své dvě dcery na vdávání… nevím, nějak mi to hlava nebere. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci… a o Lotových dcerách navíc ještě uslyšíme.

Každopádně na konci prvního úryvku z 19. kapitoly knihy Genesis se dozvídáme účel návštěvy Božích poslů – andělé přišli Lota varovat před zkázou Sodomy. On a jeho rodina tedy patřili k lidem, kteří jí měli být ušetření.

Kdybychom se v knize Genesis vrátili o kapitolu nazpět, do druhé části 18. kapitoly, pak zde se můžeme číst, jak se Hospodin rozhodl Sodomu a Gomoru zničit, protože, jeho slovy: Křik proti Sodomě a Gomoře je tak velký a jejich hřích tak přetěžký. (Gn 18:20 /CSP/) Abraham však s Pánem Bohem doslova smlouvá jako s nějakým trhovcem, protože mu leží na srdci, aby Hospodin spolu s hříšníky nevyhladil i lidi spravedlivé. Já v tomto dílu tuto příhodu vyprávět nebudu, jelikož bych si ji rád nechal pro jiný, samostatný díl tohoto podcastu, nicméně pokud chcete, přečtěte si ji sami v 18. kapitole knihy Genesis, od 16. verše.

My už ale víme, že mezi lidmi, kteří byli vyňati ze seznamu hříšníků, byl také Abrahamův synovec Lot a jeho rodina. Jak příběh pokračuje dál? Budu číst od 15. do 29. verše 19. kapitoly knihy Genesis:

Když vyšla jitřenka, andělé naléhali na Lota: Vstaň a vezmi svou ženu a obě své dcery, které jsou zde, ať nejsi smeten za vinu toho města!
Když váhal, muži z Hospodinova soucitu s ním uchopili jeho ruku, ruku jeho ženy i ruku obou jeho dcer, vyvedli ho a zanechali ho venku za městem. 

A když je vyváděli pryč, jeden řekl: Uteč do bezpečí, abys zachránil svou duši. Nehleď zpět a nezastavuj se nikde v rovině. Uteč do hor, ať nejsi smeten.
Lot jim odpověděl: Prosím ne, Panovníku. Hle, nyní tvůj otrok nalezl milost ve tvých očích a veliké je tvé milosrdenství, které jsi mi prokázal, když jsi zachoval mou duši při životě. Ale já nebudu moci uniknout do hor, aby na mne nedolehla ta zhouba, a zemřel bych. Jen pohleď na toto město. Je dosti blízko, abych tam utekl, a je nepatrné. Dovol, ať tam uteču do bezpečí! Copak není nepatrné? A má duše zůstane naživu!
I řekl mu: Dobře, vyhovím ti i v této věci. Město, o kterém jsi mluvil, nevyvrátím. Rychle tam uteč do bezpečí, protože nemohu nic dělat, dokud tam nevejdeš. Proto se to město jmenuje Sóar. Slunce právě vyšlo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. 

A Hospodin seslal na Sodomu a na Gomoru déšť síry a ohně. Bylo to od Hospodina z nebes. Tak vyvrátil tato města a celou tu rovinu, i všechny obyvatele těch měst, i vše, co rostlo na zemi. Lotova žena pohleděla zpět a stala se solným sloupem.
Abraham časně ráno spěchal k místu, kde stál před Hospodinem, a pohlédl na Sodomu a Gomoru a na celé území té roviny a spatřil, jak ze země vystupuje dým, jako dým z hrnčířské pece. Stalo se však, když Bůh ničil města té roviny, že Bůh pamatoval na Abrahama a poslal Lota ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž Lot pobýval.

Gn 19:15–29 (CSP)

Tak už víte, odkud pochází onen solný sloup. Paní Lotová, jakožto jedna z žen, které v Bibli nemají jméno, se proti Hospodinovu nařízení ohlédla a zkameněla. Předpokládáme-li tedy, že to, co z ní zbylo, je ze soli kamenné :-) Ale dost nejapným vtípkům. Na toto téma, tedy na otázku proč se Lotova žena ohlédla, existuje mnoho různých, občas až bizarních výkladů. Já jsem si se zájmem přečetl knihu Jana Fingerlanda Hebrejky s podtitulek Biblické matky, démonky, královny a milenky, kde jedna z kapitol je věnovaná také paní Lotové. Mimochodem, o této knize jsem napsal článek na webu Biblismy.cz, tudíž budete-li se o ní chtít dozvědět více, přečtěte si jej.

Také Jan Fingerlad v kapitole o Lotově ženě popisuje několik výkladů, mně osobně se ale nejvíce zamlouvá tento – cituji:

Motiv „zákazu hledět“ se v bibli objevuje opakovaně, ale nemá charakter magického zákazu. Jde mimo jiné o varování před snahou pohlédnout na Boha: „Nikdo nemůže spatřit mou tvář a zůstat naživu,“ vysvětluje v knize Exodus Mojžíšovi. „Běda, spatřil jsem na vlastní oči Hospodina!“ děsí se při jiné příležitosti prorok Izajáš. Co když se nad hořící Sodomou zjevil Hospodin nebo nějaká jiná děsivá bytost jako „anděl smrti“? Pak by nešlo o „zákaz“, ale „upozornění“ – ohlédneš-li se, zemřeš. A zemřeš-li, nediv se. Tento děs z pohledu na Sodomu jako by přetrval věky. Když se podíváme na četná evropská zobrazení útěku Lotovy rodiny, zjistíme, že Sodoma a její pohroma jsou obvykle jen naznačeny kdesi v pozadí. V tom se liší teprve doba posledních několika generací, kdy jsme zahlceni děsivými obrazy a žádný výjev – ve filmu nebo zpravodajství – není dost názorný a detailní. Stala se z nás civilizace civění, zcela po vzoru paní Lotové.

Zdroj: Jan Fingerland | Hebrejky

Boha nikdy nikdo neviděl, píše se na dvou místech v Bibli – poprvé v Janově evangeliu, kde v 18. verši čteme: Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil. (J 1:18 /B21/) a poté v Prvním Janově listu, 4. kapitola, 12. verš: Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění. (1J 4:12 /B21/) Nevím, jestli prorok Izaiáš skutečně spatřil Boha, …sedícího na vznešeném a vyvýšeném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám, jak se píše na začátku 6. kapitoly stejnojmenné starozákonní knihy. Nad ním se vznášeli serafové, každý se šesti křídly: dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali. (Iz 6:1–2 /B21/) Osobně si říkám, že to byl jen – promiňte mi mou rozbujelou fantazii – jen nějaký starověký holografický obraz. Zkrátka, že Boha opravdu nikdo nespatřil. A má to tak být. Patření na Boha je nám zaslíbeno až v životě po životě. Teď se máme koukat pod nohy, abychom nezakopli. Doslova i příslovečně. 

Ať tedy vedly Lotovu ženu k zapovězenému ohlédnutí jakékoliv důvody, zásadní problém spočíval v tom, že neuposlechla Božího nařízení. A o tom se evidentně nesmlouvá tak, jak Abraham smlouval o počtu zachráněných lidí ze Sodomy a Gomory. Takže zbyli tři – Lot a jeho dvě dcery.

Trochu si říkám, že příběh Lota, jeho ženy a dcer, jsem možná měl přidat k nedávné epizodě s názvem Bible bizarní. Už to, co jsme se dozvěděli, by k tomu stačilo, avšak tento příběh ještě neskončil a pokračování bude neméně bizarní. Slíbil jsem, že o Lotových dcerách ještě bude řeč a ta chvíle právě nastává. Přečtu zbývající část 19. kapitoly knihy Genesis od 30. verše:

Lot vystoupil ze Sóaru a usadil se v horách a s ním jeho dvě dcery. Bál se totiž bydlet v Sóaru. Usadil se tedy v jeskyni, on i jeho dvě dcery.
Tu prvorozená řekla té mladší: Náš otec je starý a v zemi není muž, aby k nám podle způsobu celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet, ať zachováme při životě potomstvo ze svého otce.
Daly tedy otci té noci pít víno. Pak vešla prvorozená a ležela se svým otcem. Nepoznal, když ulehla, ani když vstala.
Příští den prvorozená řekla té mladší: Hle, včera jsem ležela s otcem. Dáme mu pít víno také tuto noc a vejdi a lež s ním, abychom ze svého otce zachovaly při životě potomstvo.
Také oné noci daly otci pít víno a ta mladší přišla a ležela s ním. Nepoznal, když ulehla, ani když vstala.
Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. Prvorozená porodila syna a pojmenovala ho Moáb. On je otcem Moábců až dodnes. A ta mladší, ta také porodila syna a pojmenovala ho Benamí. On je otcem synů Amónových až dodnes.

Gn 19:30–38 (CSP)

To jsou mi věci! Také k této části 19. kapitoly knihy Genesis se váže mnoho různých výkladů. Proč dcery spáchaly incest? Vážně si myslely, že zůstaly se svým otcem samotné na celé Zemi? A proč ho před tím opily, proč ho takříkajíc se svým záměrem neseznámily? Osobně mně tyto otázky nijak zvlášť netrápí, beru to jako jeden z příběhů své doby. Ovšem zaujala mě slova prvorozené dcery: Náš otec je starý a v zemi není muž, aby k nám podle způsobu celé země vešel. Co tím asi starší dívka myslela? Napoví nám překlad Bible21, kde se píše: Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo, s kým bychom mohly otěhotnět běžným způsobem. (Gn 19:31 /B21/) Tudíž dívky si nejspíš nemyslely, že by jejich otec byl po zkáze Sodomy a Gomory jediným mužem na Zemi, nicméně asi se domnívaly, že je jediným, abych tak řekl, normálním, zkrátka jediným heterosexuálním mužem, který po vyhlazení sodomitů zbyl. Ano, uznávám, že je to možná příliš přízemní vysvětlení. Ale život takový je – neskládá se jen z obdivuhodných činů a hlubokých myšlenek. A navíc… čím déle nad tím přemýšlím, tím více se nemůžu zbavit dojmu, že celý tento příběh slouží možná jenom jako vypravěčská zápletka, která má za úkol ozřejmit, proč byly Amónské a Moábské národy, které z tohoto bizarního aktu vzešly, následně po dlouhá léta nepřáteli židovského národa. Zdá se vám to příliš jednoduché? Možná ano, možná ne :-)

Příběh Lota, jeho ženy a dcer, ale také zápletka o zkáze Sodomy a Gomory je v mnohém zvláštní. Nepochybuji o tom, že jedním z hlavních cílů, bylo odsoudit řekněme „nestandardní“ sexuální praktiky. Ale pod čarou nebo mezi řádky je cítit také jistý odkaz k Lotově ne zrovna pevné víře. Nenápadná zmínka o tom, jak Lot seděl v sodomské bráně zde asi není náhodou. V bráně sedávali muži, kteří měli vliv, zasedali u soudu, podíleli se na důležitých rozhodnutích. Lot si zřejmě se sodomskými, jak se říká, zadal a v jeho rodině to asi bylo znát. Sice si můžeme trochu alibisticky říkat, že je to docela přirozené, protože člověka do značné míry utváří prostředí, ve kterém žije, na druhou stranu ale zase můžeme dát jako protiklady třeba příběh starozákonního Josefa nebo Daniela, které, pro jejich víru nepřátelské prostředí „nesemlelo“.

A tak bych přál i nám všem, aby naše víra odolávala všemožným svodům. Žijeme sice v hodně odlišné době než byla epocha starověku, na homosexualitu máme (někteří) jiné názory, ale víra, aspoň myslím, se za ta tisíciletí nijak zásadně nezměnila.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Sodoma a Gomora! Lot, jeho žena a dcery, solný sloup nevyjímaje se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Proč o tom mluvím na začátku tohoto dílu? Solný sloup a Sodomu s Gomorou spojuje společný biblický příběh. Pojďme si o něm chvíli povídat.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a ničím nerušený poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Sodoma a Gomora! Lot, jeho žena a dcery, solný sloup nevyjímaje se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.