Petr Lindner | 3. 8. 2022

Dnes už úsloví Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, není v běžném jazyku tak často používané, ale myslím, že o takové dvě až tři generace nazpět, ještě u našich prarodičů, bylo vcelku frekventované. Asi bez výjimky se používalo k jakémusi odevzdanému či smířlivému konstatování, nebo možná spíše krátkému, až by se dalo říci lakonickému komentáři k nějaké nešťastné události. Při náhlém a nečekaném úmrtí člověka, u živelních katastrof, v případech, kdy se neštěstí přihodilo bez zjevné příčiny, na první pohled nespravedlivě.

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví tedy věnuji jak původu tohoto úsloví, tak i zamyšlení s ním souvisejícím. Přemítání o Boží svrchovanosti, o zdánlivé nespravedlnosti života. Není to jednoduché téma a už vůbec ne černobílé, nicméně nosím ho v hlavě dlouhou dobu, a prosím Ducha svatého, aby mi byl nápomocný ve správném výkladu všeho, o čem chci mluvit.

Příjemný poslech vám přeje autor tohoto podcastu a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.

„Byl to takový dobrý člověk. Nikomu nic neudělal, pro každého měl vlídné slovo, všem pomáhal, jak jen mohl, a přesto umřel mladý, zdravý a plný síly, aby po sobě zanechal nešťastnou ženu a tři malé děti. Chudáci, jak jen se jim teď povede? No jo, nic nenaděláš, takový je život – Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal.“

Nepochybuji o tom, že něco podobného jste už slyšeli. Jak jsem řekl před chvílí – jde o smířlivé či odevzdané konstatování nebo až lakonický komentář ke zpravidla tragické události. Ale není to hodnocení. Člověk, který tyto věty vyslovil, sice vyjadřuje svou účast, politování, nicméně na konci se smiřuje s daným stavem. Netvrdí, jestli je to dobře nebo špatně. Jakoby říkal: „Jestli to tak Pán Bůh chtěl, asi pro to měl nějaký důvod. Tečka. Dál mi nepřísluší to komentovat.“

Dobře, to zní jako projev velké víry, důvěry v Boží konání – ať je jakékoliv. Zásadní otázka však zní: Proč Stvořitel světa dopouští, aby se dělo neštěstí lidem, kteří si to z našeho pohledu nezaslouží? Pojďme se nelehkým tématem prokousat postupně. Nejprve zapátráme, odkud se toto úsloví vzalo. 

Pochází ze starozákonní knihy, která bývá často označovaná za kontroverzní, přinejmenším pak velmi těžkou a nestravitelnou – z knihy Jób. Hlavní hrdinou je, jak se dozvídáme na začátku – bezúhonný a přímý, bohabojný muž, odvracející se od zlého – Jób ze země Ús. Dozvídáme se zde, že to byl nejzámožnější ze všech synů východu. Měl deset dětí – sedm synů a tři dcery, sedm tisíc ovcí a tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic a velmi mnoho čeledi. Jób byl velmi bohabojný muž, který často přinášel zápalné oběti, protože se obával, že jeho synové svým neustálým pořádáním mejdanů…, tedy v Bibli se píše hostin, hřeší a zlořečí Bohu. Tak praví prvních pět veršů úvodní kapitoly knihy Jób (Jb 1:1–5 /CSP/).

Hned v následující části se však začíná odehrávat něco hodně podivného. Budu číst 6. až 12. verš 1. kapitoly knihy Jób:

Útok na Jóbův charakter
Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan. 

Hospodin tehdy Satanovi řekl: „Odkud přicházíš?“ 

Satan Hospodinu odpověděl: „Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam.“ 

Hospodin se pak Satana zeptal: „Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého.“

Satan nato Hospodinu odpověděl: „Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit.“ 

Hospodin řekl Satanovi: „Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj.“ 

A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti.

Jb 1:6–12 (CSP)

Hmm…, tak Bůh se stýká se Satanem, který je zde dokonce řazený mezi Boží syny. To je trochu přitažené za vlasy, nemyslíte? Není. Satan, nebo chcete-li ďábel, je totiž padlý anděl. Byl stvořený dokonalý, ale stejně jako člověk měl svobodu volby, kterou jednoduše zneužil ve snaze vyrovnat se Bohu.

Hebrejský výraz pro satana – שָׂטָן – znamená osočovatel, sok, žalobce, protivník nebo odpůrce. Česky řečeno je to ten, kdo popouzí člověka proti Bohu. Může se zdát divné, že padlého anděla Hospodin nezahubil, nýbrž ho nechal páchat zlo mezi lidmi. V této epizodě se omezím jen na krátké vysvětlení. Jednak Adama a Evu Otec Stvořitel po jejich prvotním hříchu také nechal žít. Nezabil je, aby si stvořil nové a lepší lidi. To by bylo poněkud… snad mi to Pán Bůh promine –  hloupé. Druhý důvod, alespoň podle mého názoru, pak spočívá v tom, že dobro, čili to, k čemu Bůh od začátku směřuje, jednoduše nemůže existovat bez zla. S trochou nadsázky je to něco jako třetí Newtonův pohybový Zákon akce a reakce :-) Více se ale o tom nebudu v tomto dílu rozšiřovat, téma dobra a zla je námět pro celou velkou samostatnou epizodu, kterou mám také ve svém „edičním plánu“ – takže o tom podrobněji zase někdy příště.

Každopádně realita je taková, že Satan zde je, a snaží se pokoušet každého z nás s jediným cílem – odloučit člověka od Boha, od Boží lásky.  

Jak jsem před chvílí četl z 1. kapitoly knihy Jób, slovo dalo slovo, a Bůh dovolil Satanovi otestovat Jóbovu víru. Ten okamžitě využil příležitosti a připravil Jóbovi velmi tvrdou zkoušku. Jednoho dne se u Jóba začali střídat poslové, jeden po druhém mu oznamující kruté zprávy. Tento bohabojný muž přišel kvůli Satanovým intrikám o svůj majetek, hospodářská zvířata, služebnictvo a navrch také o všech svých deset dětí. Poté, co verše 13 až 19 první kapitoly knihy Jób tyto hrůzy vylíčí, čteme na konci toto:

Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se. 

Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno. 

V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu nic bláhového.

Jb 1:20–22 (CSP)

Jistě jste si všimli, že Jób neříká Bůh dal a Bůh vzal, ale používá pojmenování Hospodin. Nejde o nic zásadního, ale zároveň to není ani výjimka Českého studijního překladu, který v poslední době k citacím z Bible nejvíce využívám. Slovo Hospodin totiž najdete také ve všech ostatních běžných českých překladech. V běžném jazyku zaužívané Bůh dal a Bůh vzal, tedy patrně pochází buďto z nějakého staršího překladu Bible, nebo si to zkrátka lidová tvořivost jednoduše zkrátila :-)

Ještě ale jedna poznámka k předchozí citaci. V poslední větě nás autor knihy Jób ubezpečuje, že se hlavní hrdina zachoval správně, protože vůči Bohu nezhřešil, ani mu nepřiřkl nic bláhového. Když se i v tomto případě podíváme do dalších českých překladů Bible, zjistíme, že o bláhovosti hovoří pouze Český studijní překlad. Například Bible21 překládá konec tohoto verše ve znění neobvinil Boha z ničeho špatného, v Českém ekumenickém překladu čteme: neřekl proti Bohu nic nepatřičného, Bible kralická uvádí: nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého, a mně osobně se nejvíce líbí překlad Jeruzalémské bible, kde se píše: neobracel se na Boha s pošetilými výčitkami.

Ale konec hraní si se slovy. Krátký úvod do knihy Jób má čtenáři Bible sdělit zásadní myšlenku, že Jób, přestože byl postižený nemilosrdnými pohromami – aniž by k tomu zavdal komukoliv jakoukoliv záminku – ze svého neštěstí neobviňuje Pána Boha, ba naopak mu zachovává věrnost, aby svůj nářek skončil větou Budiž požehnáno Hospodinovo jméno.

Představte si, že by se něco podobného stalo vám. Možná dokonce takovou trpkou zkušenost sami máte, protože nejrůznější neštěstí bez zjevné příčiny se dějí stále. Budu-li předpokládat, že jste věřící – jak byste se zachovali? Řekli byste jako Jób Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno? Nebo byste spíše obrátili tvář k nebi a křičeli: Bože, proč jsi mi to udělal? Kam se poděla tvoje spravedlnost?! 

Přiznám se, že já sám nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval, a upřímně řečeno si nic podobného raději ani nepředstavuji. Myslím si, že moje víra je hodně pevná, ale zároveň vím, jak takové zkoušky dokážou v člověku nahlodat mnohá přesvědčení a doslova mu obrátit život vzhůru nohama. Ale dost spekulování typu „coby kdyby“, pojďme se ještě vrátit k Jóbovi. Po jeho první zkoušce totiž následovalo ještě druhé strádání.

Na začátku 2. kapitoly knihy Jób se opět schází – v uvozovkách – „nebeská rada, aby zhodnotila výsledek akce Jób“. Přečtu začátek 2. kapitoly do 10. verše:

Útok na Jóbovo zdraví
Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina. 

Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? 

Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. 

Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil. 

Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši. Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit. 

Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, je ve tvé ruce; avšak zachovej jeho duši. 

Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě. 

A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu, jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři! 

Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? 

V tom všem Jób nezhřešil svými rty.

Jb 2:1–10 (CSP)

Jak jsme právě zjistili, Satan je neústupný, zákeřný a hlavně vytrvalý nepřítel. Jób byl sice hned poprvé stižený velikými pohromami, ale od Boha se neodvrátil – to byla pro Satana prohra. Jemu nejde ani tak o to, aby člověku přivodil strádání. Jak už jsem řekl, cílem ďábla je odloučit člověka od Boha. Satan tedy znovu intrikuje u Hospodina, který mu opět vyhoví. Co se stane?

Jób je ve své víře stále pevný, přestože ho jeho žena vyzývá, aby zlořečil Bohu a raději zemřel. Katolický liturgický překlad dokonce říká Proklej Boha a zemři! Klobouk dolů! Jób měl Pána Boha ve svém srdci tak pevně ukotveného, že víc už to snad ani nešlo. 

Kniha Jób poté pokračuje dalšími čtyřiceti kapitolami, jejichž gros tvoří rozhovory Jóba se svými přáteli, aby nakonec promluvil sám Hospodin, Jóbovi požehnal, dal mu dvojnásobek hospodářských zvířat a znovu sedm synů a tři krásné dcery. V posledních dvou verších knihy Jób čteme:

Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny a syny svých synů po čtyři generace. I zemřel Jób starý a sytý dnů.

Jb 42:16–17 (CSP)

Na tomto místě bych rád podotkl, že tento díl podcastu Biblická jména a úsloví si neklade za cíl vyložit knihu Jób a její poselství jako celek. K tomu se snad někdy později dostanu taktéž v samostatné epizodě. Tento díl pouze takříkajíc využívá Jóba jakožto zdroj úsloví Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal nebo Hospodin dal a Hospodin vzal. Pořád je tedy řeč o jakémsi nespravedlivém zlu, které se člověku v minulosti dělo a děje se dodnes.

Ze Starého zákona se pojďme přesunut do Zákona Nového. Apoštol Pavel říká v 5. kapitole První knihy Tesalonickým mimo jiné – 18. verš: Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. (1 Te 5:18 /CSP/) Kdybychom se opět podívali do ostatních českých překladů, pak v Bibli21 se píše Za všech okolností buďte vděční, neboť to je Boží vůle pro vás v Kristu Ježíši, a Katolický liturgický překlad říká Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.

Vzdávejte díky, za všechno buďte vděční, ve všech životních podmínkách děkujte Bohu… Tyto biblické verše neříkají Když jste šťastní, chvalte Pána. Jsou zde použitá slova ve všem, za všech okolností, ve všech životních podmínkách. Znamená to tedy, že máme děkovat Bohu a být mu vděční i v situacích, kdy se nám vede špatně? Ano. Přesně to chtěl apoštol Pavel říci. Je to stejné, jako když Jób položil své manželce otázku, na kterou znal předem odpověď: Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? Ne. S pokorou máme přijímat dobré i zlé. 

V knize Timothy Kellera Bolest a utrpení, která sice nevyšla v češtině, ale můžete si ji pořídit ve slovenském překladu, cituje autor sociálního teoretika Maxe Schelera, který napsal:

Pro člověka starověku byl vnější svět šťastný a radostný, ale jádro světa bylo v hloubce smutné a temné. Za veselým zevnějškem takzvaného veselého starověku se skrývala „náhoda“ a „osud“. Pro křesťana je vnější svět temný a plný utrpení, ale jeho jádro je plné čisté blaženosti a radosti.

Zdroj: Timothy Keller – Bolest a utrpení

Ano, my křesťané jsme velmi citliví vůči nespravedlnostem světa. Troufám si říct, že je vnímáme intenzivněji než lidé nevěřící. Nicméně bolest a utrpení přijímáme v celé své realitě. Víme totiž, že náš život zde na zemi nekončí. Víme, že to, co bude následovat, je ono jádro plné čisté blaženosti a radosti.

A co má křesťan dělat, aby se mu dostalo věčné spásy, nekončícího života v čisté blaženosti a radosti? Přijmout Ježíše Krista do svého srdce, při křtu zanechat ve vodě svůj starý život, a ještě něco… činit pokání. O pokání spojeném s bolestí píše apoštol Pavel ve svém 2. listu Korintským. 7. kapitola, 8. až 10. verš:

Ačkoliv jsem vás ve svém dopise zarmoutil, nelituji toho – třebaže jsem toho i litoval –, neboť vidím, že vás onen dopis – byť i nakrátko – zarmoutil. Teď se raduji ne proto, že jste byli zarmouceni, ale proto, že jste byli zarmouceni ku pokání. Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt.

2 Kor 7:8–10 (CSP) 

Byli jste zarmouceni ku pokání, říká Pavel, aby dodal Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat. To jsou poměrně jasně řečená slova, k nim nemám co dodat. Ale… připojím ještě jednou Pavla, tentokrát citaci z jeho 1. listu Korintských. V 10. kapitole s podtitulem Poučení z dějin Izraele, Pavel nabádá věřící, aby nedělali stejné chyby proti Bohu jako starozákonní Izraelci. Ve 13. verši říká: 

Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.

1 Kor 10:13 (CSP)

Apoštol Pavel jinými slovy říká, že Pán Bůh není žádný škodolibý pokušitel, který by své ovečky jen tak z plezíru trápil. Zároveň však Otec Stvořitel nikomu neslibuje život na růžovém obláčku, plný radovánek a potěšení. Nijak neskrývá, že mohou přijít nejrůznější zkoušky. Jak ale uvádí Pavel, Bůh nás nenechá zkusit více než sneseme, a spolu se zkouškou nám dá i východisko. To je velká naděje!

Vrátím-li se v tomto dílu už naposledy ke knize Jób, pak další významný – a u nás myslím taktéž dobře známý – americký teolog a kazatel John Vernon McGee, ve svém obsáhlém biblickém vyučování, které byste mohli v češtině znát z Rádia 7 pod názvem Světem bible, o knize Jób říká, že její hlavní myšlenkou je pokání. O čem, že to mluvil apoštol Pavel? Ano, taktéž o pokání…

McGee k tomu uvádí:

Když lidé chtějí mluvit anebo psát o pokání, vyberou si obvykle někoho, kdo prožil nápadně hříšný život. Například ukáží na Menašeho, bezbožného judského krále. Čteme o něm v historických knihách Bible a tam můžeme sledovat i jeho pokání. 

Chci jen zdůraznit, že to je případ pokání, který lépe odpovídá našemu lidskému způsobu myšlení. Podobným případem byl i Saul z Tarsu, největší nepřítel Pána Ježíše Krista, pozdější apoštol Pavel. A mohli bychom jmenovat i další řadu lidí tak, jak je známe z dějin. Třeba František z Assisi, nevázaný požitkář své doby – a činil pokání. Když ale chtěl Pán Bůh sám ukázat, co to znamená pokání, vybral si Jóba, snad nejlepšího muže oné doby. Právě na tomto vynikajícím člověku ukázal potřebu pokání. To má co povědět každému z nás. 

Důvodem pokání není jen náš pocit viny. Důvodem pokání je na prvním místě vědomí, že před Pánem Bohem jsme všechno prohráli, že v Božích očích na nás není vlastně nic dobrého. Všechna naše spravedlnost je jako špinavý oděv. Činit pokání potřebujeme skutečně všichni.

Zdroj: J. Vernon McGee: Světem bible, Jób | Rádio 7, TWR

Nelze si nevšimnout, že na jednu stranu úvodní myšlenky Johna Vernona McGee poněkud kolidují se známými Ježíšovými slovy „Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné k pokání.“ (Lk 5:31–32 /CSP/) Na druhou stranu však se závěrem biblického učitele Vernona McGee nelze jinak, než souhlasit. Přečtu ho ještě jednou:

Důvodem pokání není jen náš pocit viny. Důvodem pokání je na prvním místě vědomí, že před Pánem Bohem jsme všechno prohráli, že v Božích očích na nás není vlastně nic dobrého. Všechna naše spravedlnost je jako špinavý oděv. Činit pokání potřebujeme skutečně všichni.

Zdroj: J. Vernon McGee: Světem bible, Jób | Rádio 7, TWR

Teď bych nejraději udělal delší tichou pauzu, abyste mohli toto, nebojím se říci, radikální tvrzení, nechat zažít, chvíli nad nimi přemýšlet. Ale abyste si snad nemysleli, že už jsme na konci, budu raději pokračovat :-) Byť tedy ke konci se už pomalu tak jako tak blížíme.

Než se s vámi rozloučím, je na místě ještě zodpovědět jednu otázku: Co je to vlastně pokání? To je přece jasné. Vyznám Pánu Ježíši své hříchy, poprosím ho za odpuštění, on to udělá, a já v klídečku jedu dál ve svých starých kolejích. Mno… tak to by asi nešlo. Významný český teolog, katolický kněz a vysokoškolský pedagog Jiří Skoblík napsal, že jádrem pokání je (neustálá) revize (dosavadního) směru (každodenní) životní cesty. /Zdroj/

Neustálá revize dosavadního směru každodenní životní cesty… Slovo revize, které docent Skoblík použil, pochází z latinského re-visio, což by se dalo volně přeložit jako „znovunahlédnutí“, nový náhled, nový pohled. Slovník spisovné češtiny pak pojem revize definuje kromě jiných významů také jako přezkoumá(vá)ní za účelem změny, úpravy apod. 

Pokání tedy není jen pokorné pokleknutí před Bohem a lítostivé přiznání se k hříchům. Jeho jádrem je, jak říká Jiří Skoblík, revize čili zjištění neuspokojivého stavu, utvoření si nového náhledu na něj a…! obrácení se správným směrem. Zkrátka a dobře, smyslem pokání je náprava svých činů. Pokud někdo stále dokola opakuje stejné chyby, a myslí si snad, že se to samo nějakým zázrakem změní, pak ono jádro pokání absolutně nepochopil. Ale pozor, navíc je třeba si uvědomit, že docent Skoblík mluví o de facto permanentní revizi. Říká neustálá revize každodenní životní cesty. Pokání je zkrátka nekončící proces. Proč? Protože člověk je tvor hříšný, a sotva se nějakého svého hříšku zbaví, hned se odněkud vynoří nový. Ale to určitě dobře znáte sami :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Zajímavým obloukem jsme se od úsloví Bůh dal, Bůh vzal, nebo podle moderních českých překladů Bible správněji Hospodin dal a Hospodin vzal, dostali až k pokání. Na začátku jsem řekl, že naše dnešní úsloví, pocházející z knihy Jób, jejíž úvod jsme také probrali, působí poněkud odevzdaně a smířlivě. Ale když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že je to vlastně správně. Přijetím Krista jsme se jako křesťané čili „Kristovci“ odevzdali Boží svrchovanosti. Jsme pod Božím plánem, naše životy běží podle Božího záměru. Bylo by velmi pošetilé myslet si, že je to snad jinak.

Jestliže jste vydrželi poslouchat až do konce, budu věřit tomu, že vás tato epizoda zaujala. Nebyla ani krátká, a podobně jako kniha Jób, ani lehce stravitelná. Tak jen doufám, že jsem všechno vysvětlil alespoň trochu srozumitelně.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Od Jóba k permanentní revizi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Starozákonní kniha Jób ukazuje jeden příklad za všechny. Bezúhonný a přímý, bohabojný muž, odvracející se od zlého – Jób ze země Ús, byl postižený takovými pohromami, jaké by leckdo z nás – a to nikoho nechci podceňovat – nejspíš nevydržel. Přesto se mu nakonec dostalo velkého Božího požehnání.

Poslechněte si nejen povídání o Jóbovi, ale také přemítání o Boží svrchovanosti, i o zdánlivé nespravedlnosti života.

Klidný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Od Jóba k permanentní revizi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 1. 9. 2021

Nemusíte být ani věřícími, abyste aspoň někdy neslyšeli úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! Ano, jsou to pohřby, kde je tato slova možné slyšet velmi často. Katolíci, členové Církve československé husitské a všichni ostatní věřící, kteří vyznávají Popeleční středu, pak mohou mít toto úsloví spojené právě s popelcem – křížkem z popela, který se dělá na čele o prvním postním dnu před Velikonocemi, tedy 46. den před Velikonoční nedělí.

V tomto dílu se budu duchovnímu pojetí prachu, popel pak nevyjímaje, věnovat trochu podrobněji. Nebudu se ale opírat ani o historii a tradice v pohřebnictví, ani o katolickou liturgii – budu se jako obvykle snažit o výklad a postřehy podložené studiem samotného Písma čili Bible. U další epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás od mikrofonu zdraví Petr Lindner.

Kde se úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! v Bibli vzalo, to určitě všichni naši posluchači ví. Ale kdyby se přece jenom našel někdo, kdo si nebude úplně jistý, raději to zopakuji – řeč o tom byla hned v prvním takříkajíc řádném dílu tohoto podcastu s názvem Adam a Eva.

První zmínka o prachu se v Bibli nachází hned ve 2. kapitole knihy Genesis, kde v 7. verši čteme:

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč Hospodin použil jako „materiál“ ke stvoření člověka pouhý prach země? Proč člověka neučinil z černozemě, z té nejúrodnější půdy, kterou zahrada Eden bezpochyby oplývala na každém kroku? Ne, Bůh smetl ze země hrst prachu a z něj stvořil prvního člověka, Adama. Stvořil ho z toho abych tak řekl nejlacinějšího „stavebního materiálu“, který byl zrovna po ruce. Pán Bůh to samozřejmě neudělal natruc člověku, i když už předem věděl, jak dopadne první zkouška v ráji. Jeho důvody byly symbolické – ale to jistě víte, a postupně se k nim dopracujeme podrobněji. Teď si ještě pojďme zopakovat, jak to s Adamem a Evou po těch jejich zpackaných státnicích z chování v Edenu dopadlo. 

Všichni víme, že had přesvědčil Evu, aby se dopustila jediné zakázané činnosti v ráji, ochutnala ovoce Stromu poznání dobra a zla. Eva pro změnu přesvědčila Adama, jež následně udělal to stejné, aby poté oba zjistili, že jsou nazí, což jaksi coby prozatímně bezhříšní lidé doposud nevnímali. První hřích byl na světě a rozlícený pán Bůh to nenechal jen tak. Sotva byl člověk z prachu stvořený, hned ve 3. kapitole knihy Genesis mu Hospodin odnímá nesmrtelnost a určuje návrat k původní podobě. V 17. až 19. verši říká Adamovi:

„Protožes poslechl svou ženu a jedl ze zakázaného stromu, země bude kvůli tobě zlořečená!

Po všechny dny svého života z ní budeš jíst v útrapách; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny.

V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš:
Prach jsi a v prach se obrátíš!“

Gn 3:17–19

Adam s Evou si po stvoření světa mohli žít v ráji doslova jako v ráji :-) A to tak, že nafurt. Hned prvním hříchem si však zajistili smrtelnost, kterou jsme pak zdědili my všichni, potomci prvních lidí na zemi. Všimněte si, že v tomto případě Stvořitel reagoval okamžitě, hned po prvním pochybení. Nečekal s varovně zdviženým prstem na to, až se bude prohřešek opakovat. Nebylo to jako v přísloví o džbánu, se kterým se tak dlouho chodí pro vodu, až se ucho utrhne. V případě prvního hříchu následoval trest okamžitě. 

Hospodin jasně ukázal svoji svrchovanost, aby si člověk uvědomil, že Stvořitele není radno pokoušet. Další příběhy Starého zákona sice ukazují, že si to lidé nevzali k srdci dostatečně, ale to už je jiná kapitola. Každopádně člověk má jisté minimálně to, že si nebude moci vyskakovat donekonečna – že jeho dny jsou sečteny. Tak, jak jsme byli z prachu stvoření, v prach se naše tělesná skořápka promění po smrti. Tečka.

Nyní mi dovolte krátkou vsuvku k takříkajíc praktické symbolice prachu – potažmo pak popela – v biblických příbězích zejména Starého, ale také Nového zákona. Prach a popel jsou v Bibli dá se říct zaměnitelné, tato slova mají stejný nebo velmi podobný význam. Jestliže si někdo posypal hlavu prachem a jiný popelem, znamená to v podstatě to stejné – tento člověk činí pokání před Bohem, otevřeně a upřímně lituje svých hříchů. A že takovýchto činů v Bibli najdeme spoustu. Často to také bývá spojováno s rituálním roztržením oděvu. Ve většině případů tak činí muži, našel by se i příklad ženy. Ve druhé knize Samuelově najdete příběh znásilnění Támar svým bratrem Amnonem. Od 14. verše 13. kapitoly zde můžeme číst:

On však nedbal, neslyšel. Přemohl ji a znásilnil.

Jakmile se s ní ale vyspal, začal ji nenávidět. Nenávist, kterou k ní cítil, byla ještě větší než láska, kterou ji předtím miloval. „Vstaň! Jdi pryč!“ přikázal jí.

„To ne,“ prosila ho. „Vyhnat mě by byla ještě větší špatnost, než co jsi mi už udělal!“ On však nedbal, neslyšel.

Zavolal svého sluhu a přikázal: „Tuhle ať odsud vyvedou. A zamkni za ní!“ Sluha ji tedy vyvedl ven a zamkl za ní dveře. Měla na sobě zdobenou suknici; takové šaty totiž nosívaly královy panenské dcery. Támar si posypala hlavu popelem a tu zdobenou suknici na sobě roztrhla. Zakryla si tvář rukama a plakala, kudy chodila. 

2S 13:14–19

Prach a popel jsou, řečeno ryze prakticky, materiály, které mají v symbolickém významu úzkou spojitost, a často také „vystupují“ společně jako nerozlučná dvojice. Například ve 27. kapitole knihy Ezechiel čteme od 28. verše:

I břehy pevniny se zachvějí, až tví námořníci spustí křik.

Všichni veslaři své lodě opustí, lodníci i všichni kormidelníci stanou na zemi.

Hlasitě se dají do křiku, hořce zaúpějí nad tebou, prachem si hlavu posypou, svíjet se budou v popelu.

Ez 27:28–30

Podobných příběhů bychom našli více, prach a popel jsou zkrátka taková biblická synonyma. Nicméně úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! bych se rád věnoval v tomto dílu ještě podrobněji.

Vrátíme-li se od takříkajíc obecného či symbolického vnímání prachu a popela v Bibli k dalším případům konkrétního podobenství, pak bych rád zmínil tři příklady. Pro ukázku jakési klasiky bych se nebál navštívit knihu Jób. Ta je ostatně sama o sobě v přeneseném slova smyslu plná prachu a popela. Nedělal jsem exaktní výzkum, ale výskyt těchto slov právě v knize Jób podle mého názoru přesahuje všechny ostatní biblické knihy. Nicméně já chci zmínit jen jedno konkrétní Jobovo prohlášení, které vyšlo z jeho úst na adresu Hospodina. V osmém a devátém verši desáté kapitoly vyřkne Jób dvě věty, přesněji otázky:

Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

Jb 10:8–9

Proč to Jób Pánu Bohu říká? Zde je třeba znát alespoň rámcově obsah knihy Jób. Teď mě prosím neberte za slovo, zkusím objasnit příběh Jóba tak krátce, jak to jen půjde. Tato, abych tak řekl velmi zvláštní, možná dokonce poněkud kontroverzní kniha Bible – může-li tedy být kniha Bible kontroverzní – pojednává o tom, jak Hospodin testuje Jobovu víru. Je třeba vědět, že Jób byl… jak se píše v prvním verši první kapitoly stejnojmenné knihy… mužem bezúhonným a poctivým, bohabojným a prostým všeho zla. Byl ve své době velmi bohatý, měl deset dětí, z toho sedm synů, a celé jeho rodině se žilo velmi dobře.

Nebojím se říci bizarní část knihy Jób začíná tím, jak se Hospodin potká se satanem a chlubí se mu, jakého má v Jóbovi výborného služebníka. Jenže satan kontruje tím, že ten, komu se dobře daří, pochopitelně také Boha chválí. Hospodinu doslova říká: 

„Copak Job ctí Boha zadarmo?“ /namítl satan Hospodinu./

„Copak jsi kolem něj, kolem jeho domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá, žehnáš a jeho stáda se množí po kraji.

Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“

Jb 1:9–11

Vzápětí se roztáčí nekonečný kolotoč Jobova trápení, které na něj satan – dlužno dodat s Božím svolením – sesílá. Jób přijde o všechno, dokonce i o svoje děti. Je to skutečně šílená zkouška víry, ale Job v ní nakonec obstojí. Nezlořečí Bohu, jak mu to radila jeho manželka, když poté, co ho satan ranil od hlavy až k patě hroznými vředy, seděl… ejhle… v popelu a škrábal se střepem. V desátém verši 2. kapitoly Jób své ženě říká:

„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“

V tom ve všem Job ani jediným slovem nezhřešil.

Jb 2:10

Kniha Jób je námětem na nejeden samostatný díl tohoto podcastu, a já vám můžu už teď slíbit, že se k ní určitě dříve či později ještě vrátíme. Nyní však už jen v krátkosti. 

Na začátku svého povídání o Jóbovi jsem citoval dva verše, týkající se našeho dnešního tématu. Pojďme si je zopakovat:

Tvé ruce mne hnětly a tvořily – teď ses obrátil a chceš mě zahubit?

Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil – to mě chceš znovu na prach obrátit?

Jb 10:8–9

Podotýkám, že toto Jób říká jakožto jakýsi monolog k pánu Bohu, protože v tomto okamžiku s ním Hospodin ještě nemluví. To přijde až mnohem dále, až na konci knihy Jób, ve 38. kapitole.   Tato slova můžeme považovat klidně i za modlitbu – a v této souvislosti si nelze nevšimnout velmi důvěrného vztahu Jóba k Bohu. Důvěrného ve skutečném smyslu důvěry, kterou tento aktuálně týraný muž k Hospodinu má. Tyto dvě věty totiž nezní jako výčitka. Jób nenadává pánu Bohu za to, co činí. Sice mu připomíná Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil, ale zároveň si je vědom Boží svrchovanosti, takže se vlastně „pouze“ ptá, jestli se má připravit na smrt… a používá k tomu přirovnání o prachu, ze kterého jsme vzešli, tedy vrací se ke knize Genesis. Slova Buď vůle tvá zde sice nezazní, nicméně jejich podtón je zde jasně slyšet.

Zatímco starozákonní Jób použil úsloví o obrácení se k prachu de facto klasicky, možná prakticky nebo také třeba ve smyslu jazykovém, dalším příkladem se už ve významu tohoto úsloví dostáváme dál – a já to řeknu rovnou – k pomíjivosti lidského bytí. I když o té už vlastně byla řeč v souvislosti s prvním hříchem. S úslovím Prach jsi a v prach se obrátíš! si nyní onu pomíjivost bytí propojíme pomocí devadesátého Žalmu. Tento žalm přečtu z Českého studijního překladu:

Modlitba Mojžíše, muže Božího

Panovníku, tys býval naším příbytkem od pokolení do pokolení. Dříve než se zrodily hory, než jsi zrodil zemi a celý svět, od věků navěky jsi ty, Bože.

Vracíš člověka k prachu a říkáš: Vraťte se, synové Adamovi! Vždyť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který pominul, či jako noční hlídka. Odplavuješ je, jsou jako spánek zrána, vadnou jako tráva. Zrána rozkvétá, mění se, k večeru vadne a usychá.

To pro tvůj hněv chřadneme a děsíme se před tvým rozlícením. Kladeš si před sebe naše nepravosti a to, co skrýváme, do světla své tváře. A tak všechny naše dny míjejí pro tvé rozhořčení, naše léta hasnou jako povzdech. 

Časy našich let – je jich sedmdesát, a je-li člověk při síle, osmdesát. A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme. 

Kdo zná sílu tvého hněvu? A tvé rozhořčení podle bázně před tebou? Počítat naše dny, o tom nás pouč, a uvedeme do srdce moudrost.

Obrať se, Hospodine! Jak dlouho ještě? Slituj se nad svými otroky! Nasyť nás zrána svým milosrdenstvím, abychom mohli jásat a radovat se po všechny své dny. Daruj nám radost podle dnů, kdys nás pokořoval, podle let, kdy jsme viděli zlo. Ukaž svým otrokům své dílo a svou nádheru na jejich synech. Kéž je nad námi vlídnost Panovníka, našeho Boha! Upevni nám dílo našich rukou, ano, upevni dílo našich rukou!

Ž 90 

Žalmy jsou obecně nádherným příkladem starozákonní zbožnosti, a devadesátý žalm je jedním z těch, které doslova přetékají oddaností Bohu, úctou k němu, také jistou mírou bázně před Bohem, a konečně také nepřehlédnutelnou pokorou. Já tento žalm nebudu rozebírat ani do každého slova ani do každého verše. Zkusím se ale vás, posluchačů tohoto podcastu zeptat, jaký „posun“ zde vidíte ve srovnání s předchozím příkladem z knihy Jób?

Z mého pohledu zde jasně vidíme uvědomění si konečnosti lidského bytí. První připomenutí je hned na začátku, kde se ve 3. verši říká: Vracíš člověka k prachu a říkáš: Vraťte se, synové Adamovi!

Doslova exaktně pak už žalmista přemýšlí v 10. verši, kde čteme: Časy našich let – je jich sedmdesát, a jeli člověk při síle, osmdesát. Tento strohý popis reality však pokračuje lakonickým konstatováním A jejich pýchou je jen trápení a nepravost – proto rychle pomíjejí a my odlétáme. Jen podotýkám, že ono jejich pýchou je myšleno pýchou našich sedmdesáti až osmdesáti let.

I když to tak z předchozí citace nevypadá, onen sedmdesáti až osmdesáti lety ohraničený čas lidského bytí v tomto žalmu není naplněný úplnou prázdnotou, nýbrž je zde cítit i naděje. O té nás ubezpečují verše v závěru žalmu. Vlastně jsou to verše následující hned za zmíněnou pomíjivostí. Na druhou stranu je ale zřejmé, že naděje je zde přítomná spíše tak trochu pouze v náznacích, ve snaze jenom nelamentovat na lidský úděl, takže návrat k prachu, zvolání Vraťte se synové Adamovi!, dostává lehce nahořklou příchuť… marnosti.

Jestliže jsem před chvilkou řekl slovo marnost, pak jsme u slíbeného třetího příkladu takzvaného konkrétního podobenství úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! 

Marnost nad marnost, všechno je marnost! Ano, přátelé, nacházíme se v knize Kazatel! Musím říci, že dostat do jednoho dílu podcastu knihu Jób a k ní ještě knihu Kazatel, to chce odvahu :-) Ale ne, vážně: Kniha Kazatel taktéž nepatří mezi „jednoduše stravitelné“ části Bible, nicméně pro náš výklad si z ní vezmeme jen malou část. Ovšem krátkému seznámení se ani tak nevyhneme. 

Kazatel má s Jóbem jednu společnou vlastnost – jde taktéž o člověka, který má v podstatě všechno, na co si vzpomene. Kazatelem je podle všeho sám starozákonní král Šalomoun, takže se bavíme – promiňte mi to přirovnání – o ještě o několik levelů vyšší třídě nežli v případě Jóba. Král Šalomoun měl kromě pohádkového bohatství ještě dar moudrosti, který obdržel od samotného pána Boha. Ona moudrost je v knize Kazatel velmi frekventovaným pojmem, nicméně známé resumé Marnost nad marnost, všechno je marnost! nás i od ní odvrací a přiklání nás ke službě Bohu, jakožto jedinou věcí v lidském životě, která má skutečný význam. Každopádně Kazatel na to přichází sám i bez toho, aniž by ho pán Bůh zakoušel jako Jóba.

Nicméně bylo by pochopitelně tuze divné, kdyby zrovna v knize Kazatel nedošlo na pomíjivost lidského bytí zde na zemi. Samozřejmě, že na něj došlo. Avšak zde, konkrétně v poslední 12. kapitole této knihy, je na rozdíl od devadesátého Žalmu, o kterém jsem mluvil před tím, jasně zřetelné východisko a naděje. Minimálně tedy alespoň v epilogu na konci této kapitoly a knihy zároveň. Pojďme si 12. kapitolu knihy Kazatel přečíst:

Pamatuj na svého stvořitele ve dnech svého jinošství, dříve nežli přijdou zlé dny a dorazí léta, o kterých řekneš: Nemám v nich zalíbení; dříve nežli ztemní slunce a světlo, měsíc a hvězdy, a vrátí se mračna po dešti; v den, kdy se budou strachem třást strážci domu a udatní muži se budou křivit, mlečky přestanou pracovat, protože ubyly, a ty kdo se dívají skrze průduchy, budou temné a zavřou se dveře do ulice, až se ztiší zvuk mlýnu.

Bude se vstávat za hlasu ptactva a všechny popěvky budou přidušeny. Lidé se budou bát i výšek a postrachu na cestě; rozkvete mandlovník, kobylka se sotva povleče a kapara už nebude působit. Vždyť člověk se ubírá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají. 

Dříve nežli se přetrhne stříbrný provaz a praskne zlatá mísa, bude roztříštěn džbán nad zřídlem a zlomí se kolo u studny. Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal. 

Marnost všech marností, řekl ten kazatel, všechno je to marnost.

Epilog
A dodatek: Že byl kazatel moudrý, stále učil lid poznání, uvažoval a bádal, uspořádal mnohá přísloví. Kazatel se snažil nalézt žádoucí slova; je zapsáno to, co je přímé, pravdivá slova. Slova moudrých jsou jako bodce a jako hřebíky zatlučené sběrateli. Byla vydána jedním pastýřem. 

A dodatek: Můj synu, nech se jimi varovat. Tvořit mnohé knihy, to nemá konce, a mnohé dumání působí únavu těla. Slovo na závěr všeho, co bylo řečeno: Boha se boj a jeho příkazy zachovávej, protože toto se týká každého člověka. Vždyť Bůh každé dílo přivede na soud se vším, co je skryto, ať dobrým nebo zlým.

Kaz 12

Čistě teoreticky by právě teď mohl tento díl podcastu Biblická jména a úsloví skončit. Ovšem chyběla by zde jedna velmi důležitá myšlenka. Tak ještě prosím chvíli vydržte. 

V předchozím čtení jste si jistě všimli nenápadného 7. verše: Až se navrátí prach na zem tak, jak dříve byl, a duch se navrátí k Bohu, který jej dal.

„No jasně, o prachu se zde mluví od začátku, tak o co tady jde?“, můžete si říct, budete-li jenom trochu nepozorní. Ano, prach se navrátí na zem – po smrti z naší tělesné schránky zbude skutečně jen ten prach či popel. Ale duch se navrátí k Bohu – říká Kazatel! To je předzvěst vzkříšení, věčného života, nit, vedoucí k Ježíši, který musel zemřít pro to, aby my všichni, kteří vyznáváme jeho jméno a nosíme ho ve svém srdci, jsme měli život věčný. 

Tak, jako se Bible skládá z knih Starého a Nového zákona, jež jsou od sebe neoddělitelné, není konečnost lidského bytí zároveň také koncem definitivním. Otec Stvořitel už od Adama věděl, že bez Ježíše tento příběh nebude mít smysl. V Ježíši Kristu je podstata křesťanství, a úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš! do něj patří úplně stejně, jako naděje na věčný život.

Život v nebi ale začíná už tady, na zemi. Už v těch sedmdesáti nebo osmdesáti letech, které nám byly svěřeny podle Žalmu 90, musíme budovat Boží království. Nezabývat se marnostmi, jak říká král Šalomoun alias Kazatel, nýbrž slovy 13. verše poslední kapitoly stejnojmenné knihy – která nyní přečtu ze staročeského překladu Bible kralické:

Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj, a přikázaní jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží.

Proč jsem tento závěrečný verš četl právě ve staročeštině? Kvůli slůvku ostříhej. Ve většině ostatních českých překladů Bible je zde slovní spojení jeho přikázání zachovávej, nebo také plň je, či dbej jeho rozkazů. Ono staročeské ostříhej samozřejmě v tomto případě nemá nic společného se stříháním ve smyslu například stříhání vlasů či jakýmkoliv jiným zkracováním pomocí nůžek nebo jiného střihacího nářadí. Ostříhat (se) božího přikázání znamená střežit je, mít je neustále na paměti, nosit Boha ve svém srdci. Možná je to jenom můj dojem, ale ono ostříhat Boží přikázání je z mého pohledu zkrátka nejpřesnější. Nebo se mi to jenom nejvíc líbí :-)

No a to už je z povídání na téma Prach jsi a v prach se obrátíš! všechno. Věřím, že se mi aspoň trochu podařilo vysvětlit, že toto úsloví není jenom o konečnosti lidského žití zde na zemi, o bezvýchodnosti nebo dokonce marnosti, jak je nám někdy předkládáno. Že je v něm sice trochu ukrytá, ale přesto přítomná naděje na věčný život v Ježíši Kristu, naděje k naplnění podstaty křesťanství. To už nezní tak „pohřebně“ jak to zprvu vypadalo, co říkáte? :-)

Děkuji, že jste u tohoto na první pohled nijak povzbudivého tématu vydrželi až do konce, a už nyní se těším na další díl podcastu Biblická jména a úsloví. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

I moudrý král Šalomoun, který v roli Kazatele hlásá Marnost nad marnost, všechno je marnost!, alespoň v epilogu knihy Kazatel nachází naději.

No a když je naděje přítomná i ve Starém zákonu, pak Nová smlouva ji zhmotňuje v Ježíši Kristu – to je poselství křesťanství. Takže ono to úsloví Prach jsi a v prach se obrátíš!, není zase tak strašidelné, jak může znít, co říkáte?

Ale to všechno a spoustu dalšího si už poslechněte sami v této epizodě podcastu Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Prach jsi a v prach se obrátíš! O naději v Kristu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.