Petr Lindner | 28. 9. 2022

Že je Bible o Bohu, to ví i každý, s prominutím, pohan. Nicméně mezi šestašedesáti jejími knihami se přesto nachází jedna, kde se slovo Bůh vůbec nevyskytuje. Ano, je jí starozákonní kniha Ester. Americký kazatel, teolog a učitel Bible John Vernon McGee ve svém obsáhlém pořadu s názvem Světem Bible, v úvodu ke knize Ester říká, že Bůh v tomto příběhu samozřejmě přítomný je, nicméně nepůsobí zde svou Boží vůlí – takříkajíc napřímo –, nýbrž s hrdiny tohoto příběhu pracuje díky prozřetelnosti. 

Boží prozřetelnost je pojem v křesťanství používaný dnes a denně. Aniž bych chtěl být skeptický, napadlo mě… víme všichni, co toto slovní spojení vlastně znamená? Co je to ta prozřetelnost? Pojďme si o tom chvíli povídat.

Od mikrofonu svého improvizovaného podcastového „studia“ vás jako vždy zdraví Petr Lindner.

Slovníkové heslo prozřetelnost je vykládáno jako obezřetnost, prozíravost, opatrnost… ale také – v náboženství lidským rozumem nepochopitelná činnost boží, řídící svět svou předvídavostí. (Zdroj: Internetová jazyková příručka) Tolik Slovník spisovného jazyka českého. Lingvisté v tom tedy mají jasno. Nejsem jazykozpytec a nejsem ani teolog, nicméně dovolím se podívat na Boží prozřetelnost ze svého laického pohledu. I když se od zkratkovitého akademického výkladu v podstatě zase tak lišit nebude.

Už jsem to v tomto pořadu říkal – nejsem křesťanem od dětství, Ježíše jsem do svého srdce přijal až řekněme ve středním věku, po- nebo vlastně v průběhu kurzu Alfa. Mluvilo se zde mimo jiné o tom, jak si vysvětlit existenci Boha tím, že přestaneme věřit na náhody.

„Představ si, že jdeš po chodníku. Seš zamyšlenej, možná koukáš do mobilu, zkrátka nedáváš pozor na cestu. Potřebuješ přejít silnici. U přechodu už zvedáš nohu, abys udělal krok do cesty, ale najednou tě něco zastaví. Nohu položíš zpátky na chodník, a před tebou v tom okamžiku profičí auto. Kdybys ten krok udělal, auto by tě srazilo. A ty pořád koukáš do toho mobilu. Málem sis ani nevšiml, že už jsi mohl být po smrti. Jak je to možné? Co tě zastavilo? Myslíš, že to byla jenom šťastná náhoda?“

Hmm…, to je zajímavé přirovnání. Cožpak o to – když v jednom dni potkám třikrát po sobě nějakého kamaráda, řeknu si: „To je ale náhodička! Půl roku jsme se neviděli, a dnes se potkáváme, jako bychom si to chtěli vynahradit.“ Ale situace na přechodu je jiná. Dobře, můžete si říct, že to byl pud sebezáchovy. Něco na té myšlence je, ovšem já se domnívám, že pud sebezáchovy pracuje primárně ve vztahu k vnějším podnětům. A ten zde jaksi chybí. Respektive nebyl registrovaný. Já jsem to auto, blížící se velkou rychlostí k přechodu, vůbec nevnímal – nemohl jsem zareagovat z pudu sebezáchovy. To, že jsem do silnice nevešel, se však nestalo ani šťastnou náhodou. Zadržel mě Pán Bůh. Ale protože ani on zrovna nebyl na tomto místě, respektive nepůsobil na mě přímo svou vůlí, stalo se to působením Boží prozřetelnosti.

Pojďme se nejprve podívat, co o Boží prozřetelnosti říkají teologové. Biblický slovník Adolfa Novotného má u hesla prozřetelnost napsáno mimo jiné toto:

Podle SZ Bůh i po ukončení svého stvořitelského díla stále ve světě pracuje, otcovsky o vše pečuje a řídí podle svých plánů. Vše ve světě má svůj čas, je předem promyšleno, určeno a vymezeno jeho vůlí. Bůh řídí dějiny svého lidu i osudy národů světa. Proto může oznamovat, co se stane, a určovat nástroje pro uskutečnění svých plánů. Jednotlivec je zařazen do tohoto Božího plánování a starostlivé péče. I to, co se stane zdánlivě náhodou nebo losem, pochází od Boha. I zlo podléhá svrchované moci Boží a slouží jeho spasitelným úmyslům. Za vším stojí osobní, o vše pečující, vše řídící Bůh, Stvořitel a Pán nebe i země.

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Citovaný text – s nímž mimochodem naprosto souzním – jasně sděluje klíčovou informaci: Pán Bůh nestvořil zemi, aby pak následně podle okolností, podle aktuálního dění, ovlivňoval její chod. Aby improvizoval podle toho, co se zrovna děje, měnil své plány, upřesňoval priority, vymýšlel náhradní řešení. To bychom jej špatně pochopili.

Pravda je taková, že Bůh stvořil zemi s předem jasně daným scénářem. Prvním dnem stvoření (nebo možná už před tím) bylo předurčeno, co se v budoucnu stane a jak se to stane. Jakoby Bůh stiskl enter na svém nebeském superpočítači, a spustil přesně naprogramovaný software, který od té doby řídí chod všeho na této zemi, aniž by se v sebemenší míře odchýlil od původního programu.

Pochybovači, nebo odpůrci křesťanství by nyní mohli namítnout, že tím jsme jen pouhými loutkami v rukou Božích. A křesťané by se mohli cítit zmatení: „Vždyť jsme přece stále ubezpečovaní o tom, že Bůh nám ponechal svobodu rozhodování. Jak to pak jde dohromady s takovým přesně nalajnovaným scénářem?“ 

I s tím Otec Stvořitel počítal. Imaginární Boží software má v sobě zabudované algoritmy, které lidskou svobodu podporují. Program s názvem Prozřetelnost s ní počítá, i když samozřejmě preferuje hlavně tvořivou svobodu. Zároveň však má v sobě jakýsi antivirový modul, který pracuje s hříšností člověka. Proto je také v Novotného biblickém slovníku věta: I zlo podléhá svrchované moci Boží a slouží jeho spasitelným úmyslům.

Přestože se díky Boží prozřetelnosti nic na světě nestane náhodou, a přestože nám i tak Pán Bůh zachoval svobodu, neznamená to, že by nás tím zbavil odpovědnosti za své jednání. Odpovědnosti vůči sobě, vůči ostatním, ale hlavně – odpovědnosti člověka vůči Bohu. Každý z nás se jednou bude ze svých činů zodpovídat Ježíši Kristu, tudíž – aniž bych chtěl mentorovat – bychom to neustále měli mít na paměti. 

A jestliže máme být odpovědní za své jednání a žít v souladu s Božími přikázáními, pak to zároveň znamená, že Stvořitel a autor „softwaru“ Prozřetelnost po nás chce také činy. Prozřetelnost je sice Božím plánem, ale tento plán počítá se součinností člověka. A ne jen tak lecjakou – člověk je v něm ústřední postavou, hraje v něm hlavní roli. Jádrem křesťanství je vzkříšení Ježíše, které se – spolu s ukřižováním – stalo z jedné jediné příčiny: Kvůli Boží lásce k člověku. A Boží láska vyžaduje alespoň dva, kteří se milují. Mě nebo tebe, a Ježíše. Proto nemůžeme být vynechaní z vlastního podílu na Boží prozřetelnosti.

Na začátku jsem mluvil o knize Ester, v níž se – jako v jediné biblické knize – nevyskytuje slovo Bůh. Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví má také jedno specifikum – není zde ani jediná citace z Bible. Tiše doufám, že mi to nebudete mít za zlé. Však já vám to zase příště vynahradím :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Náhody neexistují. Boží prozřetelnost ano se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Slovníkové heslo prozřetelnost je vykládáno jako obezřetnost, prozíravost, opatrnost… ale také – v náboženství lidským rozumem nepochopitelná činnost boží, řídící svět svou předvídavostí. (Zdroj: Internetová jazyková příručka)

V tomto dílu kromě jiného mluvím také o jakémsi Božím superpočítači s programem s názvem Prozřetelnost. O imaginárním softwaru, který řídí chod všeho na této zemi, aniž by se v sebemenší míře odchýlil od původního programu. Ale to už jsem prozradil až dost…

Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Náhody neexistují. Boží prozřetelnost ano se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 3. 8. 2022

Dnes už úsloví Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, není v běžném jazyku tak často používané, ale myslím, že o takové dvě až tři generace nazpět, ještě u našich prarodičů, bylo vcelku frekventované. Asi bez výjimky se používalo k jakémusi odevzdanému či smířlivému konstatování, nebo možná spíše krátkému, až by se dalo říci lakonickému komentáři k nějaké nešťastné události. Při náhlém a nečekaném úmrtí člověka, u živelních katastrof, v případech, kdy se neštěstí přihodilo bez zjevné příčiny, na první pohled nespravedlivě.

Tento díl podcastu Biblická jména a úsloví tedy věnuji jak původu tohoto úsloví, tak i zamyšlení s ním souvisejícím. Přemítání o Boží svrchovanosti, o zdánlivé nespravedlnosti života. Není to jednoduché téma a už vůbec ne černobílé, nicméně nosím ho v hlavě dlouhou dobu, a prosím Ducha svatého, aby mi byl nápomocný ve správném výkladu všeho, o čem chci mluvit.

Příjemný poslech vám přeje autor tohoto podcastu a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.

„Byl to takový dobrý člověk. Nikomu nic neudělal, pro každého měl vlídné slovo, všem pomáhal, jak jen mohl, a přesto umřel mladý, zdravý a plný síly, aby po sobě zanechal nešťastnou ženu a tři malé děti. Chudáci, jak jen se jim teď povede? No jo, nic nenaděláš, takový je život – Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal.“

Nepochybuji o tom, že něco podobného jste už slyšeli. Jak jsem řekl před chvílí – jde o smířlivé či odevzdané konstatování nebo až lakonický komentář ke zpravidla tragické události. Ale není to hodnocení. Člověk, který tyto věty vyslovil, sice vyjadřuje svou účast, politování, nicméně na konci se smiřuje s daným stavem. Netvrdí, jestli je to dobře nebo špatně. Jakoby říkal: „Jestli to tak Pán Bůh chtěl, asi pro to měl nějaký důvod. Tečka. Dál mi nepřísluší to komentovat.“

Dobře, to zní jako projev velké víry, důvěry v Boží konání – ať je jakékoliv. Zásadní otázka však zní: Proč Stvořitel světa dopouští, aby se dělo neštěstí lidem, kteří si to z našeho pohledu nezaslouží? Pojďme se nelehkým tématem prokousat postupně. Nejprve zapátráme, odkud se toto úsloví vzalo. 

Pochází ze starozákonní knihy, která bývá často označovaná za kontroverzní, přinejmenším pak velmi těžkou a nestravitelnou – z knihy Jób. Hlavní hrdinou je, jak se dozvídáme na začátku – bezúhonný a přímý, bohabojný muž, odvracející se od zlého – Jób ze země Ús. Dozvídáme se zde, že to byl nejzámožnější ze všech synů východu. Měl deset dětí – sedm synů a tři dcery, sedm tisíc ovcí a tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic a velmi mnoho čeledi. Jób byl velmi bohabojný muž, který často přinášel zápalné oběti, protože se obával, že jeho synové svým neustálým pořádáním mejdanů…, tedy v Bibli se píše hostin, hřeší a zlořečí Bohu. Tak praví prvních pět veršů úvodní kapitoly knihy Jób (Jb 1:1–5 /CSP/).

Hned v následující části se však začíná odehrávat něco hodně podivného. Budu číst 6. až 12. verš 1. kapitoly knihy Jób:

Útok na Jóbův charakter
Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan. 

Hospodin tehdy Satanovi řekl: „Odkud přicházíš?“ 

Satan Hospodinu odpověděl: „Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam.“ 

Hospodin se pak Satana zeptal: „Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého.“

Satan nato Hospodinu odpověděl: „Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit.“ 

Hospodin řekl Satanovi: „Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj.“ 

A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti.

Jb 1:6–12 (CSP)

Hmm…, tak Bůh se stýká se Satanem, který je zde dokonce řazený mezi Boží syny. To je trochu přitažené za vlasy, nemyslíte? Není. Satan, nebo chcete-li ďábel, je totiž padlý anděl. Byl stvořený dokonalý, ale stejně jako člověk měl svobodu volby, kterou jednoduše zneužil ve snaze vyrovnat se Bohu.

Hebrejský výraz pro satana – שָׂטָן – znamená osočovatel, sok, žalobce, protivník nebo odpůrce. Česky řečeno je to ten, kdo popouzí člověka proti Bohu. Může se zdát divné, že padlého anděla Hospodin nezahubil, nýbrž ho nechal páchat zlo mezi lidmi. V této epizodě se omezím jen na krátké vysvětlení. Jednak Adama a Evu Otec Stvořitel po jejich prvotním hříchu také nechal žít. Nezabil je, aby si stvořil nové a lepší lidi. To by bylo poněkud… snad mi to Pán Bůh promine –  hloupé. Druhý důvod, alespoň podle mého názoru, pak spočívá v tom, že dobro, čili to, k čemu Bůh od začátku směřuje, jednoduše nemůže existovat bez zla. S trochou nadsázky je to něco jako třetí Newtonův pohybový Zákon akce a reakce :-) Více se ale o tom nebudu v tomto dílu rozšiřovat, téma dobra a zla je námět pro celou velkou samostatnou epizodu, kterou mám také ve svém „edičním plánu“ – takže o tom podrobněji zase někdy příště.

Každopádně realita je taková, že Satan zde je, a snaží se pokoušet každého z nás s jediným cílem – odloučit člověka od Boha, od Boží lásky.  

Jak jsem před chvílí četl z 1. kapitoly knihy Jób, slovo dalo slovo, a Bůh dovolil Satanovi otestovat Jóbovu víru. Ten okamžitě využil příležitosti a připravil Jóbovi velmi tvrdou zkoušku. Jednoho dne se u Jóba začali střídat poslové, jeden po druhém mu oznamující kruté zprávy. Tento bohabojný muž přišel kvůli Satanovým intrikám o svůj majetek, hospodářská zvířata, služebnictvo a navrch také o všech svých deset dětí. Poté, co verše 13 až 19 první kapitoly knihy Jób tyto hrůzy vylíčí, čteme na konci toto:

Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se. 

Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno. 

V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu nic bláhového.

Jb 1:20–22 (CSP)

Jistě jste si všimli, že Jób neříká Bůh dal a Bůh vzal, ale používá pojmenování Hospodin. Nejde o nic zásadního, ale zároveň to není ani výjimka Českého studijního překladu, který v poslední době k citacím z Bible nejvíce využívám. Slovo Hospodin totiž najdete také ve všech ostatních běžných českých překladech. V běžném jazyku zaužívané Bůh dal a Bůh vzal, tedy patrně pochází buďto z nějakého staršího překladu Bible, nebo si to zkrátka lidová tvořivost jednoduše zkrátila :-)

Ještě ale jedna poznámka k předchozí citaci. V poslední větě nás autor knihy Jób ubezpečuje, že se hlavní hrdina zachoval správně, protože vůči Bohu nezhřešil, ani mu nepřiřkl nic bláhového. Když se i v tomto případě podíváme do dalších českých překladů Bible, zjistíme, že o bláhovosti hovoří pouze Český studijní překlad. Například Bible21 překládá konec tohoto verše ve znění neobvinil Boha z ničeho špatného, v Českém ekumenickém překladu čteme: neřekl proti Bohu nic nepatřičného, Bible kralická uvádí: nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého, a mně osobně se nejvíce líbí překlad Jeruzalémské bible, kde se píše: neobracel se na Boha s pošetilými výčitkami.

Ale konec hraní si se slovy. Krátký úvod do knihy Jób má čtenáři Bible sdělit zásadní myšlenku, že Jób, přestože byl postižený nemilosrdnými pohromami – aniž by k tomu zavdal komukoliv jakoukoliv záminku – ze svého neštěstí neobviňuje Pána Boha, ba naopak mu zachovává věrnost, aby svůj nářek skončil větou Budiž požehnáno Hospodinovo jméno.

Představte si, že by se něco podobného stalo vám. Možná dokonce takovou trpkou zkušenost sami máte, protože nejrůznější neštěstí bez zjevné příčiny se dějí stále. Budu-li předpokládat, že jste věřící – jak byste se zachovali? Řekli byste jako Jób Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno? Nebo byste spíše obrátili tvář k nebi a křičeli: Bože, proč jsi mi to udělal? Kam se poděla tvoje spravedlnost?! 

Přiznám se, že já sám nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval, a upřímně řečeno si nic podobného raději ani nepředstavuji. Myslím si, že moje víra je hodně pevná, ale zároveň vím, jak takové zkoušky dokážou v člověku nahlodat mnohá přesvědčení a doslova mu obrátit život vzhůru nohama. Ale dost spekulování typu „coby kdyby“, pojďme se ještě vrátit k Jóbovi. Po jeho první zkoušce totiž následovalo ještě druhé strádání.

Na začátku 2. kapitoly knihy Jób se opět schází – v uvozovkách – „nebeská rada, aby zhodnotila výsledek akce Jób“. Přečtu začátek 2. kapitoly do 10. verše:

Útok na Jóbovo zdraví
Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina. 

Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? 

Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. 

Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil. 

Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši. Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit. 

Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, je ve tvé ruce; avšak zachovej jeho duši. 

Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě. 

A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu, jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři! 

Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? 

V tom všem Jób nezhřešil svými rty.

Jb 2:1–10 (CSP)

Jak jsme právě zjistili, Satan je neústupný, zákeřný a hlavně vytrvalý nepřítel. Jób byl sice hned poprvé stižený velikými pohromami, ale od Boha se neodvrátil – to byla pro Satana prohra. Jemu nejde ani tak o to, aby člověku přivodil strádání. Jak už jsem řekl, cílem ďábla je odloučit člověka od Boha. Satan tedy znovu intrikuje u Hospodina, který mu opět vyhoví. Co se stane?

Jób je ve své víře stále pevný, přestože ho jeho žena vyzývá, aby zlořečil Bohu a raději zemřel. Katolický liturgický překlad dokonce říká Proklej Boha a zemři! Klobouk dolů! Jób měl Pána Boha ve svém srdci tak pevně ukotveného, že víc už to snad ani nešlo. 

Kniha Jób poté pokračuje dalšími čtyřiceti kapitolami, jejichž gros tvoří rozhovory Jóba se svými přáteli, aby nakonec promluvil sám Hospodin, Jóbovi požehnal, dal mu dvojnásobek hospodářských zvířat a znovu sedm synů a tři krásné dcery. V posledních dvou verších knihy Jób čteme:

Jób potom žil ještě sto čtyřicet let a viděl své syny a syny svých synů po čtyři generace. I zemřel Jób starý a sytý dnů.

Jb 42:16–17 (CSP)

Na tomto místě bych rád podotkl, že tento díl podcastu Biblická jména a úsloví si neklade za cíl vyložit knihu Jób a její poselství jako celek. K tomu se snad někdy později dostanu taktéž v samostatné epizodě. Tento díl pouze takříkajíc využívá Jóba jakožto zdroj úsloví Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal nebo Hospodin dal a Hospodin vzal. Pořád je tedy řeč o jakémsi nespravedlivém zlu, které se člověku v minulosti dělo a děje se dodnes.

Ze Starého zákona se pojďme přesunut do Zákona Nového. Apoštol Pavel říká v 5. kapitole První knihy Tesalonickým mimo jiné – 18. verš: Ve všem vzdávejte díky, neboť toto je pro vás Boží vůle v Kristu Ježíši. (1 Te 5:18 /CSP/) Kdybychom se opět podívali do ostatních českých překladů, pak v Bibli21 se píše Za všech okolností buďte vděční, neboť to je Boží vůle pro vás v Kristu Ježíši, a Katolický liturgický překlad říká Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši.

Vzdávejte díky, za všechno buďte vděční, ve všech životních podmínkách děkujte Bohu… Tyto biblické verše neříkají Když jste šťastní, chvalte Pána. Jsou zde použitá slova ve všem, za všech okolností, ve všech životních podmínkách. Znamená to tedy, že máme děkovat Bohu a být mu vděční i v situacích, kdy se nám vede špatně? Ano. Přesně to chtěl apoštol Pavel říci. Je to stejné, jako když Jób položil své manželce otázku, na kterou znal předem odpověď: Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? Ne. S pokorou máme přijímat dobré i zlé. 

V knize Timothy Kellera Bolest a utrpení, která sice nevyšla v češtině, ale můžete si ji pořídit ve slovenském překladu, cituje autor sociálního teoretika Maxe Schelera, který napsal:

Pro člověka starověku byl vnější svět šťastný a radostný, ale jádro světa bylo v hloubce smutné a temné. Za veselým zevnějškem takzvaného veselého starověku se skrývala „náhoda“ a „osud“. Pro křesťana je vnější svět temný a plný utrpení, ale jeho jádro je plné čisté blaženosti a radosti.

Zdroj: Timothy Keller – Bolest a utrpení

Ano, my křesťané jsme velmi citliví vůči nespravedlnostem světa. Troufám si říct, že je vnímáme intenzivněji než lidé nevěřící. Nicméně bolest a utrpení přijímáme v celé své realitě. Víme totiž, že náš život zde na zemi nekončí. Víme, že to, co bude následovat, je ono jádro plné čisté blaženosti a radosti.

A co má křesťan dělat, aby se mu dostalo věčné spásy, nekončícího života v čisté blaženosti a radosti? Přijmout Ježíše Krista do svého srdce, při křtu zanechat ve vodě svůj starý život, a ještě něco… činit pokání. O pokání spojeném s bolestí píše apoštol Pavel ve svém 2. listu Korintským. 7. kapitola, 8. až 10. verš:

Ačkoliv jsem vás ve svém dopise zarmoutil, nelituji toho – třebaže jsem toho i litoval –, neboť vidím, že vás onen dopis – byť i nakrátko – zarmoutil. Teď se raduji ne proto, že jste byli zarmouceni, ale proto, že jste byli zarmouceni ku pokání. Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat, kdežto zármutek světa působí smrt.

2 Kor 7:8–10 (CSP) 

Byli jste zarmouceni ku pokání, říká Pavel, aby dodal Byli jste zarmouceni podle Boha, takže jste od nás v ničem neutrpěli škodu. Zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat. To jsou poměrně jasně řečená slova, k nim nemám co dodat. Ale… připojím ještě jednou Pavla, tentokrát citaci z jeho 1. listu Korintských. V 10. kapitole s podtitulem Poučení z dějin Izraele, Pavel nabádá věřící, aby nedělali stejné chyby proti Bohu jako starozákonní Izraelci. Ve 13. verši říká: 

Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést.

1 Kor 10:13 (CSP)

Apoštol Pavel jinými slovy říká, že Pán Bůh není žádný škodolibý pokušitel, který by své ovečky jen tak z plezíru trápil. Zároveň však Otec Stvořitel nikomu neslibuje život na růžovém obláčku, plný radovánek a potěšení. Nijak neskrývá, že mohou přijít nejrůznější zkoušky. Jak ale uvádí Pavel, Bůh nás nenechá zkusit více než sneseme, a spolu se zkouškou nám dá i východisko. To je velká naděje!

Vrátím-li se v tomto dílu už naposledy ke knize Jób, pak další významný – a u nás myslím taktéž dobře známý – americký teolog a kazatel John Vernon McGee, ve svém obsáhlém biblickém vyučování, které byste mohli v češtině znát z Rádia 7 pod názvem Světem bible, o knize Jób říká, že její hlavní myšlenkou je pokání. O čem, že to mluvil apoštol Pavel? Ano, taktéž o pokání…

McGee k tomu uvádí:

Když lidé chtějí mluvit anebo psát o pokání, vyberou si obvykle někoho, kdo prožil nápadně hříšný život. Například ukáží na Menašeho, bezbožného judského krále. Čteme o něm v historických knihách Bible a tam můžeme sledovat i jeho pokání. 

Chci jen zdůraznit, že to je případ pokání, který lépe odpovídá našemu lidskému způsobu myšlení. Podobným případem byl i Saul z Tarsu, největší nepřítel Pána Ježíše Krista, pozdější apoštol Pavel. A mohli bychom jmenovat i další řadu lidí tak, jak je známe z dějin. Třeba František z Assisi, nevázaný požitkář své doby – a činil pokání. Když ale chtěl Pán Bůh sám ukázat, co to znamená pokání, vybral si Jóba, snad nejlepšího muže oné doby. Právě na tomto vynikajícím člověku ukázal potřebu pokání. To má co povědět každému z nás. 

Důvodem pokání není jen náš pocit viny. Důvodem pokání je na prvním místě vědomí, že před Pánem Bohem jsme všechno prohráli, že v Božích očích na nás není vlastně nic dobrého. Všechna naše spravedlnost je jako špinavý oděv. Činit pokání potřebujeme skutečně všichni.

Zdroj: J. Vernon McGee: Světem bible, Jób | Rádio 7, TWR

Nelze si nevšimnout, že na jednu stranu úvodní myšlenky Johna Vernona McGee poněkud kolidují se známými Ježíšovými slovy „Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné k pokání.“ (Lk 5:31–32 /CSP/) Na druhou stranu však se závěrem biblického učitele Vernona McGee nelze jinak, než souhlasit. Přečtu ho ještě jednou:

Důvodem pokání není jen náš pocit viny. Důvodem pokání je na prvním místě vědomí, že před Pánem Bohem jsme všechno prohráli, že v Božích očích na nás není vlastně nic dobrého. Všechna naše spravedlnost je jako špinavý oděv. Činit pokání potřebujeme skutečně všichni.

Zdroj: J. Vernon McGee: Světem bible, Jób | Rádio 7, TWR

Teď bych nejraději udělal delší tichou pauzu, abyste mohli toto, nebojím se říci, radikální tvrzení, nechat zažít, chvíli nad nimi přemýšlet. Ale abyste si snad nemysleli, že už jsme na konci, budu raději pokračovat :-) Byť tedy ke konci se už pomalu tak jako tak blížíme.

Než se s vámi rozloučím, je na místě ještě zodpovědět jednu otázku: Co je to vlastně pokání? To je přece jasné. Vyznám Pánu Ježíši své hříchy, poprosím ho za odpuštění, on to udělá, a já v klídečku jedu dál ve svých starých kolejích. Mno… tak to by asi nešlo. Významný český teolog, katolický kněz a vysokoškolský pedagog Jiří Skoblík napsal, že jádrem pokání je (neustálá) revize (dosavadního) směru (každodenní) životní cesty. /Zdroj/

Neustálá revize dosavadního směru každodenní životní cesty… Slovo revize, které docent Skoblík použil, pochází z latinského re-visio, což by se dalo volně přeložit jako „znovunahlédnutí“, nový náhled, nový pohled. Slovník spisovné češtiny pak pojem revize definuje kromě jiných významů také jako přezkoumá(vá)ní za účelem změny, úpravy apod. 

Pokání tedy není jen pokorné pokleknutí před Bohem a lítostivé přiznání se k hříchům. Jeho jádrem je, jak říká Jiří Skoblík, revize čili zjištění neuspokojivého stavu, utvoření si nového náhledu na něj a…! obrácení se správným směrem. Zkrátka a dobře, smyslem pokání je náprava svých činů. Pokud někdo stále dokola opakuje stejné chyby, a myslí si snad, že se to samo nějakým zázrakem změní, pak ono jádro pokání absolutně nepochopil. Ale pozor, navíc je třeba si uvědomit, že docent Skoblík mluví o de facto permanentní revizi. Říká neustálá revize každodenní životní cesty. Pokání je zkrátka nekončící proces. Proč? Protože člověk je tvor hříšný, a sotva se nějakého svého hříšku zbaví, hned se odněkud vynoří nový. Ale to určitě dobře znáte sami :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Zajímavým obloukem jsme se od úsloví Bůh dal, Bůh vzal, nebo podle moderních českých překladů Bible správněji Hospodin dal a Hospodin vzal, dostali až k pokání. Na začátku jsem řekl, že naše dnešní úsloví, pocházející z knihy Jób, jejíž úvod jsme také probrali, působí poněkud odevzdaně a smířlivě. Ale když tak nad tím přemýšlím, říkám si, že je to vlastně správně. Přijetím Krista jsme se jako křesťané čili „Kristovci“ odevzdali Boží svrchovanosti. Jsme pod Božím plánem, naše životy běží podle Božího záměru. Bylo by velmi pošetilé myslet si, že je to snad jinak.

Jestliže jste vydrželi poslouchat až do konce, budu věřit tomu, že vás tato epizoda zaujala. Nebyla ani krátká, a podobně jako kniha Jób, ani lehce stravitelná. Tak jen doufám, že jsem všechno vysvětlil alespoň trochu srozumitelně.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Od Jóba k permanentní revizi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Starozákonní kniha Jób ukazuje jeden příklad za všechny. Bezúhonný a přímý, bohabojný muž, odvracející se od zlého – Jób ze země Ús, byl postižený takovými pohromami, jaké by leckdo z nás – a to nikoho nechci podceňovat – nejspíš nevydržel. Přesto se mu nakonec dostalo velkého Božího požehnání.

Poslechněte si nejen povídání o Jóbovi, ale také přemítání o Boží svrchovanosti, i o zdánlivé nespravedlnosti života.

Klidný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal. Od Jóba k permanentní revizi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.