Petr Lindner | 5. 2. 2025

Pokud bychom nějakou křesťanskou modlitbu měli označit za nejznámější, pak je to nepochybně Otčenáš. Myslím, že to nejsou jen křesťané, kteří modlitbu Páně, jak je Otčenáš také nazývaný, znají s trochou nadsázky i pozpátku, ale nějaké, řekněme základní, povědomí o Otčenáši existuje i mezi nevěřícími lidmi.

Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Přestože jsem právě Otčenáš označil za nejznámější křesťanskou modlitbu – a mohl bych tedy předpokládat, že většina posluchačů tohoto podcastu jeho slova důvěrně zná – v rámci jakési obsahové úplnosti nyní Otčenáš přečtu. Ostatně krátká modlitba nikdy neuškodí.

Otčenáš, jenž jsi na (nebo: v) nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej(ž) nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav (nebo: chraň) nás od zlého.
[Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.]
Amen.

Ještě, než přejdu k výkladu našeho předmětného verše, chci jenom krátce říct, že modlitbou Páně bývá Otčenáš nazývaný, protože pochází z úst samotného Ježíše Krista. V Bibli jeho slova najdete v 6. kapitole Evangelia podle Matouše v Ježíšově kázání na hoře, a v kratší verzi je pak ještě obsažený na začátku 11. kapitoly Lukáše. Zde Ježíš říká Otčenáš svým učedníkům, kteří se ho ptají, jak se mají modlit. 

A ještě dodatek: Poslední verš, takzvaná doxologie – Neboť tvé je království i moc i sláva navěky – není součástí původního biblického textu. Do Otčenáše byl dodaný „uměle“ až koncem 1. století našeho letopočtu. A pokud jste praktikující křesťané, tak víte, že katolíci a protestanti ve své liturgii používají doxologii odlišně. Protestanti tato slova říkají jako součást Otčenáše, v římskokatolické liturgii shromáždění tuto větu pronáší společně, ovšem nikoliv v souvislé modlitbě Otčenáše, ale po tzv. embolismu, který modlitbu uzavírá.

Jak už to u biblických textů bývá, nejen celý Otčenáš, ale i samotný verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes, má v různých překladech odlišnou podobu. Když bychom se drželi tohoto znění z Matoušova evangelia, pak stejná slova najdete v Bibli Kralické nebo Katolickém liturgickém překladu (a několika dalších, méně známých překladech). Otevřete-li Český ekumenický překlad, ale také Český studijní překlad nebo biblisty ceněný překlad Nového zákona Františka Žilky, budete číst znění: Náš denní chléb dej nám dnes. Archaický pojem vezdejší je zde nahrazený slovem denní. Aby podob tohoto verše nebylo málo, tak doslovný překlad Miloše Pavlíka uvádí: Dej nám dnes náš potřebný chléb. Takže ani vezdejší, ani denní, ale potřebný. Ať tak či tak, pořád to, alespoň z mého pohledu dává stejný smysl. Jenže do toho pak, lidově řečeno, „hází vidle“ oblíbená Bible21, která říká: Dej nám i dnes náš denní chléb. Přidáním pouhého jediného písmene, spojky „i“, dostává text najednou jiný význam. Všechna ostatní znění představují prosbu o chléb pro dnešní den. Bible21 však prosí o chléb i dnes – tedy nejenom dnes, ale třeba i zítra, pozítří, pořád…

Možná si říkáte, proč se zabývám takovou, s prominutím, prkotinou. Vysvětlím vám to: Velmi dlouho mě totiž verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes poněkud zneklidňoval. Kladl jsem si otázku, proč v Otčenáši prosíme o chléb jen pro dnešní den. Proč – v duchu znění Bible21 – neprosíme o „zajištění dodávek chleba“ třeba na furt? To si jako křesťané musíme nutně hrát na skromné? Musíme všem pořád ukazovat, že nám stačí trochu chleba jenom na dnešek? 

Nechci tento díl podcastu dělat zbytečně komplikovaný, ale obávám se, že potíže s výkladem, a hlavně pochopením tohoto verše, ještě neskončily. Podíváte-li se totiž na zmíněný kratší Otčenáš v Lukášově evangeliu, zjistíte, že zde se – opět v závislosti na překladu – spíše více počítá s prosbou o dávání chleba na každý den, ne pouze pro dnešek. Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne, říká Bible Kralická téměř stejně jako Katolický liturgický překlad. Český ekumenický i Český studijní překlad uvádějí ve shodě znění: Náš denní chléb nám dávej každého dne, a v Bibli21 se poněkud neobratnou češtinou píše: Dávej nám denně náš denní chléb.

Ovšem pozor, minimálně tři méně známé české překlady Nového zákona i v Lukášově znění trvají na křesťanstvem užívané podobě Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Jen pro vaši informaci, je to překlad Nového zákona od Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922, překlad Dr. Rudolfa Cola z roku 1947 a Nový zákon od Dr. Pavla Škrabala z roku 1951.

Mno… to se nám to pěkně zamotalo. Jeden nenápadný verš Otčenáše, který jsme z úst vypustili nesčetněkrát – a takový skoro až zmatek kolem něj. Dobře tedy, pokusím se tento uzel rozplést. Začněme kontextem, protože ten nám leccos napoví. Náš „záhadný“ verš se nachází uprostřed Otčenáše, přičemž, jak jste si určitě všimli, zároveň představuje jakýsi formální zlom. Naše prosby na začátku Otčenáše směřují k Bohu – posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá. Poté doplníme slova jako v nebi, tak i na zemi, a najednou… mluvíme o sobě a prosíme o chléb pro nás. Od velkoleposti Boha, jeho Boží vůle a Božího království z ničeho nic přeskočíme k něčemu tak banálnímu, jako je chléb. Nutně tedy vyvstává otázka, co tím chlebem Ježíš myslel. Jde o chléb, jakožto základní potravinu, nebo se jedná o nějakou metaforu? Nebylo by to nic zvláštního – všichni víme, že Ježíš se často vyjadřoval v rozličných podobenstvích.

Nebudu vás napínat: Teologové se víceméně shodují na tom, že oním chlebem se v tomto případě – protože na jiných místech Bible tomu může být jinak – skutečně myslí chleba, jakožto potravina k jídlu, a jak se dozvíte za chvilku, nejenom to. Ano, byly a stále existují spiritualistické výklady, které chléb i v Otčenáši chápou duchovně jakožto Boží slovo nebo tělo Kristovo. Tomu se nelze divit, protože, jak už jsem naznačil, v jiném biblickém kontextu na jiných stránkách Bible tomu tak může být a taky tomu tak je. Ostatně sám jsem o tom mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Lámání chleba a nekonečná Boží láska. K duchovnímu výkladu slova chléb v Otčenáši se přikláněl třeba i mladý Martin Luther. Později však toto pojetí opustil a ve svém Malém katechismu na otázku „Co znamená vezdejší chléb?“ odpovídá takto:

Vše, co patří k životním potřebám a tělesným nutnostem, jako je: pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze, majetek, zbožná manželka (a zbožný manžel), zbožné děti, zbožná čeleď, zbožná a věrná vrchnost, dobrá (vláda a) správa (státu), dobré počasí, mír, zdraví, (původ a) výchova, (úcta a) čest, dobří přátelé, věrní sousedé a tak dále.

Zdroj: Malý katechismus Martina Luthera

No prosím! Podle Luthera nejde jenom o chleba jakožto potravinu, ale – když bych to měl jednoduše shrnout – všechno, co je potřeba k dobrému živobytí. Takže přece jenom jde o metaforu. Nikoliv ale metaforu duchovní, nýbrž… jednoduše světskou. 

O samotném chlebu v Otčenáši by se dalo povídat ještě hodně dlouho, ale snad se na mě nebudete zlobit, když ho pro tentokrát už opustím, a budu se věnovat tomu, čemu jsem se věnovat chtěl – onomu časovému určení naší prosby o chléb, nebo, chcete-li o dobré živobytí.

Když jsem na začátku předchozí části tohoto dílu mluvil o složitosti našeho dnešního tématu, měl jsem v hlavě ještě jednu komplikaci. A to rovnou potíž tak velkou, že si s ní lámou hlavu ti nejlepší teologové celého světa. O co jde? O přídavné jméno vezdejší nebo chcete-li denní či potřebný. 

Podíváte-li se do originálního řeckého textu Nového zákona, najdete na jeho místě slovo ἐπιούσιον [epiúsios]. Co je na tom zvláštního? Toto slovo se v Bibli nachází pouze a jen na dvou místech. Asi tušíte kde – výhradně v Otčenáši v 6. kapitole Matoušova a v 11. kapitole Lukášova evangelia. To ale není všechno. Jan Milíč Lochman ve své knize Otče nášpíše, že slovo epiúsios nenajdete ani jinde v řecké literatuře. A Órigenés, řecký církevní učitel a teolog, nejvýznamnější představitel takzvané alexandrijské školy, prý dokonce poukázal na to, že slovo epiúsios neexistuje ani v mluveném řeckém jazyku. Jediný další možný (nikoliv však jednoznačný) výskyt tohoto slova lze zaznamenat na egyptském papyru z 5. století, který obsahuje něco jako nákupní seznam potravin a lze na něm vidět zkrácené znění slova, které by se dalo doplnit na epiúsion. V tomto případě by to znamenalo „dost pro dnešek“ nebo „dost pro zítřek“ či „nezbytné“. Zkrátka jakousi denní dávku.

Tak co? Už toho máte dost? Ani bych se nedivil – začalo to nevinně a skončilo… Ne, ještě jsme neskončili. Potřebujeme ono rozuzlení. Slibuju však, že už vás nebudu dlouho trápit. Vezmu si na pomoc vysvětlení skvělého novozákonníka Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Jiřího Mrázka. Výklad najdete v Encyklopedickém biblickém slovníku a praví se v něm toto:

Vezdejší, řec. epiúsios; termín se v celé Bibli vyskytuje pouze dvakrát, a to v kral. verzi Lukášovy a Matoušovy modlitby Páně, v prosbě o chleba (L 11,3; Mt 6,11). Pravděpodobně je odvozeno od slova zítřek. Může tedy znamenat:

1. Příděl na zítřek, ve smyslu: to, co potřebujeme na příští, respektive na každý den. Prosba by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme v L 11,3 – lat. cotidianus. Tak to souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti – mana se také musela sbírat na každý den znovu.
2. Prosbu o zítřejší chléb však můžeme také pochopit jako prosbu o chléb zítřejšího = budoucího věku, o závdavek eschatologické hostiny.
3. Už od dob církevních otců se ovšem traduje i výklad, který slovo epiusios vykládá nad (epi-) podstatný (úsios), tedy – zjednodušeně řečeno – jako nebeský (lat. v Mt 6,11 supersubstantiale, na rozdíl od obyčejného pozemského chleba. 

Dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Po všech těch obtížích se slovem vezdejší se nám sice dost vyjasnilo, byť tedy stále jsou na stole tři možnosti výkladu. Docent Mrázek však uvádí, že dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti a píše: Prosba [tedy celý verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes] by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme.

Jen upřesňuji to, co v mluveném slovu jaksi nevidíte – předložku na ve slovním spojení na každý den, uvádí Jiří Mrázek v závorce. Ptáte-li se, jaký názor na tento výklad mám já, pak říkám… souhlasím. I když bych právě citovanou větu mírně upravil. Ne proto, že bych s ní nesouzněl, ale kvůli jejímu přesnému pochopení. Moje verze by zněla takto: Dej nám dnes právě tolik, kolik potřebujeme. Slovní spojení každý den (bez zmíněného na v závorce) bych zkrátka nahradil slovem dnes. Jednoduše proto, aby bylo zřejmé, že prosíme o své životní potřeby pro dnešní den. Ne pro dnešek a zítřek, pozítří, celý týden, měsíc, rok, život. Ne. Jen pro dnešek. Proč jen pro dnešek? Lakonicky bych mohl odpovědět, že pro zítřek se budeme modlit Otčenáš zítra. Ostatně ona to bude, nebo spíš měla by to být pravda. Ale uznávám, že z teologického pohledu je to trochu chabý argument.

Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, konkrétně epizodu s názvem Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes. Nejsme sice ještě na úplném konci, nicméně to nejhorší už máme za sebou :-) Nyní se pokusím rozvést odpověď na otázku: Proč jen dnes? 

Už jsem říkal, že souhlasím s Jiřím Mrázkem, který uvádí: …to [čili parafrázované znění Dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme] souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti. Tématu „Trápení pro každý den“ jsem se v tomto podcastu už věnoval v jednom z krátkometrážních dílů Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Vycházím zde z celého verše, který v Českém ekumenickém překladu zní:

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Mt 6,34 (ČEP)

Abychom byli v kontextu, uveďme si ještě, jaká slova tomuto verši předcházejí:

Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Mt 6,31–33 (ČEP)

Slyšíte v pozadí ta slova? Chléb náš vezdejší dej nám dnes… Dnes je dnes, a co bude zítra, tím se nemusím zabývat. Zajímá mě přítomnost. Tady a teď. „Žádná budoucnost není,“ říká bývalý trapistický mnich Karel Satoria a dodává: „Já mám pouze přítomnost. Svoji – teď – přítomnost. Budoucnost absolutně nemám pod palcem. Jen čekám. Já nejsem zdrojem své budoucnosti.“ I to říkám, respektive cituji ve zmíněném dílu Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Tak si ho třeba po skončení této epizody poslechněte.

A jak to bylo s biblickou manou? Když Izraelci prchali pod Mojžíšovým vedením z egyptského zajetí, trpěli hladem. Jakkoliv byla jejich touha po svobodě určitě obrovská, strádání v běžných životních potřebách ji ubíjelo. Už v polovině třetího měsíce cesty reptali: 

„Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“

Ex 16,3 (ČEP)

Kručící žaludek je, abych tak řekl, „silný argument“. Nicméně Pán Bůh měl s Izraelci svůj plán, tudíž v následujících verších 16. kapitoly knihy Exodus čteme:

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně.“

Ex 16,4–5 (ČEP)

Onen chléb jako déšť z nebe je mana. Cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní, co ráno napadalo na zem jako rosa. Izraelci se divili a říkali „Man hú?“ – „Co to je?“ Odtud vzniklo slovo mana. Mana bylo jídlo na jeden den, tedy s výjimkou soboty, šabatu, kdy mana vydržela dva dny. Proč říkám, vydržela? Protože jinak se druhý den zkazila, zčervivěla a páchla – jak se píše v knize Exodus. Pojďme si to přečíst:

[…] Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“
Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to.
Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi.
Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“
Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi.
Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“

Ex 16,15–26 (ČEP)

Tak jste to slyšeli. Mana byla, s výjimkou šabatu, obživou na jeden jediný den. Ti, kteří si ji chtěli nasyslit do foroty, měli smůlu. Hospodin jim dal jasně najevo, aby se soustředili na dnešek, na přítomnost. A toho bychom si měli být vědomi i my, když v Otčenáši říkáme Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme udělat krátké shrnutí. Řekl jsem, že chléb, o který v Otčenáši prosíme, není třeba nutně vnímat jako duchovní metaforu, nýbrž jako prostou potravinu. Martin Luther nás pak navíc ve svém Malém katechismu ubezpečuje, že nejde jenom o chleba, nýbrž o dobré živobytí se vším, co k tomu patří.

O tento chléb života prosíme na dnešní den. Stejně jako biblická mana vydržela jenom jeden den, i my žijeme přítomností, přičemž zítra můžeme znovu prosit o chléb na dnešní den. V první části tohoto dílu jsem pronesl poznámku o tom, jestli je nutné, abychom si jako křesťané hráli na skromné. Samozřejmě jsem to myslel ironicky. Dej nám každý den právě tolik, kolik potřebujeme, uvádí novozákonník Jiří Mrázek ve svém výkladu. Já k tomu dodávám: Neprosíme o nadbytek. Nadbytek se totiž může velmi snadno zajíst.

Věta Chléb náš vezdejší dej nám dnes je v plurálu. Množné číslo nepřímo naznačuje, že myslíme také na druhé. Nežádáme dobré živobytí jenom pro sebe, ale i pro ostatní lidi. A možná v lehkém podtónu zde zaznívá také naše ochota, rozdělit se s těmi, kterým se z nějakého důvodu dobrého živobytí nedostává.Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.