Co s tím vším má společného Poslední soud, ať už ten na reprodukci neznámého žáka Hieronyma Bosche nebo Boží poslední soud, který nás podle všeho, přesněji podle Bible, jednou nemine?

To vše se dozvíte u poslechu dalšího dílu Slova nakrátko čili krátkometrážní epizody podcastu Biblická jména a úsloví, u níž vás vítá Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Bůhsuď. O odpuštění a trámu v oku se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 1. 3. 2023

O slově Bůhsuď by se daly povídat zajímavé věci. Například, že je takzvanou modální částicí, a jelikož představuje složeninu, obsahující slovesný tvar, lze ji psát jak dohromady, tak i zvlášť jako dvě slova. Bůhsuď není výraz v současné češtině bůhvíjak frekventovaný (bůhvíjak také psáno dohromady), což nám ale nebrání, přesunout se od lingvistiky k biblistice. Byť tedy, v mém podání, jen k malému povídání o souzení, zavrhování a odpouštění.

U dalšího dílu Slova nakrátko čili krátkometrážní epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Na začátek je třeba říci, že pojem Bůhsuď, jak ho v našem jazyce používáme, není jakousi výzvou Bohu, aby něco odsoudil či posoudil – jak by se možná ze dvou slov, tvořících tuto spřežku mohlo zdát. Bůhsuď používáme ve významu kdoví, nebo příhodněji Bůhví, ale také třeba čertví (mimochodem, ve všech případech opět psáno dohromady). Bůhsuď zkrátka používáme, když si něčím nejsme jisti. Slovník spisovné češtiny uvádí, že toto slovo vyjadřuje nejistotu, nevědomost, neznalost, neurčitost.

Toto slovo se zpravidla používá na konci věty jako dovětek. Jeden příklad za všechny:

„Kam ten člověk na své hloupé nápady chodí, bůhsuď.“

Tím říkáme, že netušíme, odkud se u zmíněné osoby její nápady berou. Nebo možná také, že snad ani nechceme vědět, co všechno by ještě mohla vymyslet. Z mého pohledu to ale vyzní jinak, jestliže slovo Bůhsuď použijeme na začátku věty:

„Bůhsuď, co ten člověk ještě nevymyslí.“

Takovýmto prohlášením už tak trochu Pána Boha prosíme, aby si onoho člověka lidově řečeno pohlídal a případně ho i trochu umravnil. Možná se pletu, ale já to tak zkrátka vnímám. No a odsud jsme už jen kousek od „člověkosouzení“ – což tedy není ani modální částice ani nic jiného – jen nesmyslné slovo, které jsem právě teď vymyslel, abych se pomocí něj dostal k další části tohoto povídání. 

My lidé jsme tvorové myslící. Pán Bůh nás obdařil rozumem, schopností učit se, poznávat nové věci, porovnávat jedno s druhým. Dokážeme si udělat vlastní názor (v tomto případě lhostejno, jestli dobrý nebo špatný), umíme věci, děje, jiné lidi, zkrátka cokoliv pojmenovat a také… posuzovat. A stejně tak dokážeme i odsuzovat, zavrhovat, a dokonce i nenávidět. To není žádná specialita 21. století, takto jsme se jako Boží stvoření chovali už od počátku. Věděl to samozřejmě i Ježíš Kristus, a nenechal si to jen pro sebe. Tedy nenechal si pro sebe poučení o tom, kudy cesta nevede. Součástí Ježíšova kázání, kterému se v Matoušově evangeliu říká Kázání na hoře a v Evangeliu podle Lukáše Kázání na rovině – je také pasáž o souzení člověka člověkem. Přečtu 37. verš 6. kapitoly Evangelia podle Lukáše, tedy z oné „rovinaté verze“:

„Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto.“

Lk 6:37 (CSP)

To byla slova Českého studijního překladu. Pokud bychom si stejné verše přečetli v Českém ekumenickém překladu, bude tento verš znít: Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.

Ve staročeštině Bible Kralické pak čteme: Nesuďte, a nebudete souzeni. Nepotupujte, a nebudete potupeni. Odpouštějte, a budeť vám odpuštěno.

První věta je vždy stejná: Nesuďte, a nebudete souzeni. Druhá se pak liší. Buďto čteme: Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni, nebo nezavrhujte, a nebudete zavrženi, případně nepotupujte, a nebudete potupeni.

Jak ekumenický, tak i první český překlad Bible nejprve říkají nesuďte, aby následně dodali nezavrhujte nebo nepotupujte; a do třetice všichni jednohlasně dodávají odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Ještě jednou zkráceně: nesuďte – nezavrhujte – odpouštějte.

Bez dalších okolků musím hned suše konstatovat, co to – alespoň podle mého názoru – neznamená. Neznamená to nečinit si na nic svůj náhled, zavírat oči před nespravedlností a svéprávností, neznamená to všechno automaticky přijímat s falešnou pokorou. Rozhodně se po nás nechce, abychom se chovali jako tupá, všemu přikyvující stvoření. Nikdo nikomu nezakazuje utvořit si na cokoliv vlastní názor.

Ježíš zde ale jednak varuje před takzvaným rychlým soudem čili odsouzením někoho nebo něčeho například na základě povrchních znalostí nebo dokonce jen prvního dojmu. Zrovna dnešní doba je v tomto ohledu velmi zrádná. Tím, jak jsme přesycení informacemi všeho druhu, je mnohdy velmi těžké rozlišovat mezi pravdou a lží. Život navíc plyne v zoufale rychlém tempu, a to nás často nutí stejně rychle se i rozhodovat… a stejně rychle věci posuzovat a… vynášet o lecčems své soudy. Bez znalostí věcí, s plytkými, mnohdy nepravdivými informacemi. Že tím pak ostatním nezřídka ubližujeme, je jaksi nabíledni.

Ale ani to nestačí. Ježíš tím také říká: Kdo jsi, že soudíš druhého? Kdo ti dal právo ho tupit a zavrhovat? Ostatně hned o kousek dál za citovanými verši se nachází pasáž, která by klidně mohla mít podtitul Nejdřív si zameť před vlastním prahem. Ve verších 41 a 42, 6. kapitoly Lukáše můžeme číst:

„Proč hledíš na třísku v oku svého bratra, avšak trámu ve svém vlastním oku si nevšímáš? Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, dovol, ať vyjmu třísku, která je ve tvém oku,‘ a trám ve svém oku nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku, která je v oku tvého bratra.“

Lk 6:41–42 (CSP)

To myslím nepotřebuje komentář. Já bych k tomu ještě přidal krátké slovo z knihy Přísloví. V kapitole 20 můžeme číst 22. verš: Neříkej: „Odplatím zlo!“ Čekej na Hospodina a zachrání tě. (Př 20:22 /CSP/) Jde o jasné sdělení, že nemáme být ani soudci, a už vůbec ne vykonavateli trestu. Jinak řečeno: Neoplácej zlo zlem.

Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud České republiky sídlí v Brně, ovšem ještě vyšší instancí a nejspravedlivějším soudem, je soud Boží, přičemž naším soudcem u tohoto – dlužno dodat posledního – soudu nebude nikdo jiný než Ježíš Kristus. Čteme o tom v 5. kapitole Evangelia podle Jana, verše 22 a 23:

Vždyť Otec ani nikoho nesoudí, ale všechen soud svěřil Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal.

J 5:22–23 (CSP)

Kdo nectí Syna, nectí Otce… a, jak se píše o kousek dál v 30. verši 10. kapitoly Jana: Já a Otec jsme jedno.

Svého soudce tedy známe, a víme také, že dopouštět se zbrklých, nevyžádaných, neřkuli  nespravedlivých soudů, potažmo pak brát spravedlnost do vlastních rukou není naše mise. Jsme-li křesťané, a lze to doporučit i ostatním lidem, měli bychom se obrátit k základnímu principu křesťanství – k odpuštění. Toto slovo je zejména v Novém zákoně skloňované ve všech pádech a navíc nám ho sám Ježíš Kristus takříkajíc předepsal ve své modlitbě. Ano, mluvím o Otčenáši a samozřejmě mám na mysli větu: A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.

V Otčenáši prosíme o odpuštění svých vlastních vin, a žijeme-li ve víře v Ježíše Krista, věříme, že nám také odpuštěné budou. Ale… zároveň v této modlitbě říkáme, že i my děláme to stejné – že i my odpouštíme našim viníkům. Bůh Otec nás stvořil k obrazu svému čili chce, abychom se mu podobali. Otec a Syn jsou jedno, jak jsme právě četli. Máme se tedy podobat Ježíši Kristu. A máme-li se mu podobat, měli bychom taktéž odpouštět, jako on odpustil nám na kříži. Vím, není to vždycky lehké. Mnohé věci se odpouští velmi obtížně, někdy to skoro až nejde. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct jen jedno: Je to nesmírně osvobozující!

Od modální částice Bůhsuď, která se souzením vlastně nemá moc společného, jsme se dostali až k odpuštění, k „vrcholovému bodu“, bez nějž by křesťanství nebylo křesťanstvím. Na konci předchozí části jsem řekl, že odpuštění je nesmírně osvobozující. Opakuji to z jediného důvodu: Totiž držet v sobě nebo dokonce ještě přiživovat zášť či snad nenávist, je prachobyčejné sebetrýznění. Ničení sebe sama. Neodpuštění člověka pouze sžírá zevnitř. Nic jiného. Naopak odpuštění je milostí, kterou jsme dostali od Pána Ježíše Krista, a tuto milost bychom měli předávat dál. Tak ať se nám to daří co nejlépe. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Bůhsuď. O odpuštění a trámu v oku se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.