Petr Lindner | 14. 1. 2026

Už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha, tedy o hledání Boha člověkem. Nedávno mně však došlo, že by mu měl, nebo snad dokonce musí předcházet díl, který se věnuje hledání člověka Bohem. Protože, a to si možná každý neuvědomuje, je to právě Bůh, který jako první hledá člověka. Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Boží hledání člověka začíná poněkud překvapivě už v ráji, brzy po stvoření. Hned poté, co první lidé kousli do zakázaného ovoce, se Hospodin ptá Adama „Kde jsi?“ Můžete si říct: Co je to za nelogickou otázku? Pán Bůh přece musel naprosto přesně vědět, kde se Adam s Evou nacházejí. To asi musel. Jenže jeho dotaz míří trochu jinam. V parafrázovaném znění Bůh říká: „Kam ses ztratil, člověče?“ Tím, že Adam s Evou ochutnali zakázané ovoce stromu poznání dobrého a zlého, se, z lidského pohledu možná trochu paradoxně, Bohu vzdálili. Přesně tak, jako se od něj vzdaluje každý, kdo si chce hrát na Boha, nebo možná spíš na mocného či všemocného. Krásně je to vysvětleno v Evangeliu podle Marka na rozmluvě Ježíše s bratry Zebedeovými. Desátá kapitola, verše 35 až 45:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Odpověděli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mépravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10,35–45 (ČEP)

Ani, když jste kámoši s Ježíšem, ani, když s ním chodíte jako jeho učedníci po Izraeli, nezaručuje vám to místo rovné Bohu. A je to tak správně. Bůh je svrchovaný – nejvyšší, neomezený, zcela nezávislý, suverénní… Citovaná část desáté kapitoly Markova evangelia navíc říká další důležitou skutečnost: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

A Ježíš je také ten, kdo člověka, abych tak řekl, aktivně hledá, aby mu předal své učení – a co víc, Boží spásu. V 10. verši 19. kapitoly Evangelia podle Lukáše, poté, co se setká s celníkem Zacheem, Ježíš říká: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,1–10 /ČEP/)

Asi nejkrásnější příběh o hledání člověka Bohem vypráví Bible pomocí podobenství o ztracené ovci, jak jej sepsali evangelisté Matouš a Lukáš. Já budu v tomto dílu číst z Lukáše, protože ten podobenství doplňuje ještě dalším, navazujícím podobenstvím o ztraceném penízi. Prvních sedm veršů 15. kapitoly Lukáše, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu jako Podobenství o ztracené ovci:

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství:
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

L 15,1–7 (ČEP)

Ježíšova podobenství jsou mezi lidem křesťanským známá a oblíbená a Podobenství o ztracené ovci patří k těm, která jsou slyšet hodně často. Pointa tohoto příběhu tak už byla nesčetněkrát vykládána. Ovčák čili sám Pán Ježíš Kristus má své ovce čili nás lidi v takové lásce, že se neváhá vydat pro jednu jedinou ztracenou duši ze stohlavého stáda. … právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují, říká Ježíš.

Teologové, zvyklí dělat důkladnou exegezi každého biblického textu, spatřují v tomto podobenství ještě jeden nikoliv nevýznamný detail. V originálním řeckém textu je na místě slov ztratí [jednu z nich] a [která se] ztratila, slovo ἀπολέσας [apolésas], které kromě významu ztratit, může znamenat také zahubit, zahynout, zničit… Takže vlastně ztratit se takříkajíc absolutně. Ježíš ale nechce ztratit žádného člověka a už vůbec nechce, aby kdokoliv zahynul. Proto se za každým vydává jako za ztracenou ovcí ze svého podobenství. 

Všimněte si také věty Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena… Může to čistě pragmaticky, ale také alegoricky znamenat, že ovce – nebo onen člověk/hříšník – má nějaké fyzické či duchovní nebo morální zranění a Ježíš mu tedy pomáhá z nesnází. To určitě ano, ale myslím si, že význam je mnohem hlubší. Spočívá v nesení životem. Jakmile člověk přijme Ježíše, pak ten jej potom obrazně nese jeho životem, dává mu smysl, naplnění, naději a pokoj.

Podobenství o ztracené ovci, podobně jako nejedna další parabola v Novém zákoně, ve skutečnosti není úplně, abych tak řekl, autorským dílem Ježíše. Ten totiž velmi často cituje nebo parafrázuje starozákonní texty, v tomto případě slova svého otce, Hospodina, který je pronesl již mnoho stovek let před tím ústy proroka Ezechiela. V prvních osmi verších 34. kapitoly stejnojmenné biblické knihy čteme:

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.
Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou.

Ez 34,1–8 (ČEP)

Ezechielovo proroctví míří jak na vztah lidí k Bohu, tak i na společenství samotné. Často říkám, že člověk se od svého stvoření v principu nijak nezměnil. […] moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Co k tomu dodat? Jako by Ezechiel mluvil o dnešní individualizované společnosti orientované na výkon… Ale pojďme dál. Prorokova slova samozřejmě pocházejí od Hospodina a ten stejně jako mluví, tak i jedná. V následujících dvou verších zbavuje pastýře jejich služby s tím, že je bude volat k odpovědnosti, aby od 11. verše řekl:

Toto praví Panovník Hospodin: 
„Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.  
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“

Ez 34,11–16 (ČEP)

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát: bylo by chybou, oddělovat od sebe Starý a Nový zákon čili vnímat je jako dvě samostatné, na sobě nezávislé části. Jak sami jistě uznáte, Ježíšovo podobenství o ztracené ovci je doslova evangelijním naplněním prorocké kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Otec Bůh dal ústy proroka své zaslíbení, Boží syn Ježíš Kristus je naplňuje. 

Jak už bylo zmíněno, za podobenstvím o ztracené ovci se v Lukášově evangeliu nachází další podobenství – o ztraceném penízi. Je to krátká parabola o třech verších, pojďme si ji přečíst:

Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadžjsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

L 15,8–10 (ČEP)

U podobenství, navazujícího na předchozí text slovem nebo [má-li nějaká žena…], lze logicky předpokládat stejnou pointu, a poslední verš to také jasně říká: Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Mimochodem, je zajímavé, jaké výrazové prostředky Ježíš používá v těchto dvou shodně vyznívajících podobenstvích. Chov ovcí byl ve starověkém Izraeli jedním ze životně důležitých způsobů obživy, tudíž se dá předpokládat, že takové přirovnání i prostý lid dobře chápal a takříkajíc na ně slyšel. Ježíš ale, jakoby chtěl oslovit i vyšší společenskou třídu, lidi, kteří se neživili zemědělstvím, ale třeba byli úředníky nebo v Bibli „oblíbenými“ celníky, vkládá za podobenství o ovcích ještě kratičký příběh o tom, na co by mohli slyšet oni – o penězích. Četl jsem však také výklad, který hovořil o deseti stříbrných jako ekvivalentu snubního prstenu. V židovské kultuře té doby bylo údajně zvykem, že nevěsta dostala při svatbě deset stříbrných mincí spojených do řetízku. Tento šperk, zvaný semedi, se pak nosil jako čelenka nebo náhrdelník. To by pak samozřejmě vysvětlovalo, proč se v tomto podobenství píše o ženě, která ztratila deset stříbrných mincí. Takže smysl tomuto výkladu rozhodně upřít nelze.

Jsme-li v dílu věnovaném hledání člověka Bohem, který se navíc shodou okolností tak nějak stále motá kolem ovcí, coby jednoho z důležitých biblických zvířat, nesmím zapomenout citovat ještě jeden z dalších velmi krásných textů na toto téma. Opět jsou to Ježíšova slova, která se nachází v 10. kapitole Janova evangelia, 14. až 16. verš:

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

J 10,14–17 (ČEP)

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš nečeká, až jeho ovečky přijdou za ním. Sám je hledá a sám je přivádí k sobě. Je regulérní se však zeptat: Pořád se zde mluví o tom, že Bůh sám hledá člověka a přivádí ho k sobě. Otázka proto zní: Jak to konkrétně dělá?

Způsobů, jak Bůh vystupuje v roli rybáře lidí, je více. Společným jmenovatelem jim je, abych tak řekl, zprostředkovanost. Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty. Nemusí to však nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývá velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Před chvilkou jsem použil slovní spojení „zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi“. Božího slova… Boží slovo je zapsané v Bibli, Bůh se nám tudíž dává poznat skrze tuto knihu. V tomto případě už je trochu sporné říkat, že Bůh takto hledá člověka. Spíš jde o tak nějak konsenzuální proces, do kterého se musí zapojit obě strany. Bůh nám sice Bibli dal, abychom v ní četli jeho Slovo, my ale po ní musíme sáhnout, otevřít ji a svaté Písmo číst. Bible je však v každém případě největším zdrojem poznání Boha, onu Knihu knih tudíž jednoduše nejde vynechat, naopak je potřeba ji dát na přední, možná úplně první místo.

Když jsem říkal, že Bůh není podomní prodejce a nechodí tedy po lidech, neznamená to ještě, že tomu tak nebylo nikdy. Samozřejmě není řeč o podomním prodeji, nýbrž o chození po lidech. Před nějakými 2 000 lety se mohli lidé setkat s Bohem v osobě Ježíše Krista, který za své pozemské služby předával učedníkům a ostatním lidem Boží slovo. Přestože byl ukřižován a po zmrtvýchvstání odešel k Bohu Otci, žije v nás stále a navždy zůstává – když to řeknu možná trochu hloupě, ale snad aspoň trochu příznačně – zůstává hlavním hrdinou křesťanství. Mno… asi spíš hlavní postavou křesťanství :-) Ostatně už jsem to v tomto podcastu říkal možná vícekrát: Ježíš jednoduše je křesťanství. 

No a když už byla řeč o Bohu Otci a Božím synu Ježíši Kristu, neměli bychom zapomenout na třetí osobu křesťanského trojjediného Boha – Ducha svatého. Také skrze něj Bůh hledá člověka. Myslím, že neobstojí ani námitky typu, že nevěřící lidé přece nemají Ducha svatého. Je to sice v souladu s obecnou křesťanskou teologií, nicméně osobně jsem si jistý, že tak, jak Duch svatý působí na „pravověrné“ křesťany, stejně dokáže ovlivňovat i lidi nevěřící. Nevěřící lidé sice možná ještě nejsou oním chrámem Ducha svatého, jak se píše v První knize Korintským, ovšem Duch usvědčuje člověka z hříchu, vede ho k pravdě a otevírá jeho srdce – a nečiní rozdíly mezi věřícími nebo nevěřícími lidmi. Bůh stvořil svět a do světa stvořil člověka. Jako takový tedy naprosto logicky mluví k úplně každému člověku. A na úplně každém člověku pak je, zdali je ochotný mu naslouchat. 

Jeden z nejslavnějších citátů církevního otce Augustina zní: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě. Všimněte si, že výrok, který zaznívá v první autobiografii na světě, jak bývá nazývaná Augustinova slavná kniha Vyznání, začíná stvořením. Augustin vychází z myšlenky, že člověk byl stvořený s ontologickou čili bytostnou, vrozenou touhou po něčem, co jej přesahuje. Slovo nepokoj představuje jakýsi hnací motor, spočinout v Bohupak znamená nalezení pevného bodu, od nějž se pak život člověka odvíjí. Jde o neklid v lidské duši, představující „volání domů“. A tímto neklidem nás Pán Bůh volá k sobě.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha člověkem. Dnešní díl, který se chýlí ke svému konci, tak měl být jakýmsi prologem k dalším několika epizodám, jež budou následovat. Snažil jsem se v něm, jako ostatně v každém dílu, mít svá tvrzení biblicky podložená a použitá ve správném kontextu. Zkrátka nic si takzvaně necucat z prstu. Možná proto i vy jste nyní ochotní přijmout myšlenku, že Bůh je skutečně tím prvním, kdo hledá člověka.

Nic to však nemění na tom, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.