Petr Lindner | 1. 9. 2026

„Petře, proč ty seš vlastně křesťanem?“ Zeptal se mě kamarád. Když viděl můj poněkud vyjevený výraz, dodal: „Myslím, jakože existuje spousta modernějších náboženství – buddhismus, hinduismus, islám, různá esoterická hnutí… tak proč právě křesťanství? Zrovna od tebe bych čekal větší vodvaz.“ Tak modernější    náboženství a větší odvaz… To jsou mi věci – blesklo mi hlavou. Nicméně se svým kamarádem jsme si chvíli povídali, ale protože brzy musel odejít, vlastně jsme se ani nedostali k jádru věci. Nevadí, třeba si poslechne tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, v němž se otázce Proč právě křesťanství? budu snažit vyhradit dostatek času.

Příjemný a klidný poslech vám přeje Petr Lindner.

Co Kuba – jak se jmenuje onen zvídavý kamarád – ještě stihl z mého povídání, než musel na vlak, byla základní informace, která do jeho představy modernějšího náboženství, potažmo většího vodvazu, bohužel vůbec nezapadá. „Křesťanství je v našich krajích tradiční náboženství,“ řekl jsem mu v první větě. Vím, měl jsem začít úplně jinak, ale už se stalo. Navíc je to pravda – u nás křesťanství skutečně je tradičním náboženstvím. Což ale, mimochodem, zároveň může být i trochu kontroverzní tvrzení. Proč? Protože není domácí — ve smyslu vzniku na zdejší půdě, nýbrž jde o náboženství takříkajíc importované. V tomto podcastu asi nemusím vysvětlovat, že křesťanství vzniklo v Izraeli, který leží na břehu Středozemního moře, jež sice do Evropy z velké části zasahuje, nicméně Izrael leží na jeho východním břehu v jihozápadní Asii. Z tohoto pohledu bychom tedy mohli křesťanství klidně postavit na roveň jiných dovezených náboženství, jako je například, Jakubem zmíněný buddhismus, hinduismus či islám. 

Nebudu si ale hrát se slovíčky. Nic tradičnějšího než křesťanství v našich končinách opravdu není. Dorazilo k nám někdy v roce 863 díky slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi, o kterých všichni víme minimálně proto, že 5. července je právě díky nim státní svátek a pokud nevychází na sobotu nebo neděli, můžeme si dát nikoliv vodvaz, jak říká Kuba, ale voraz… od práce :-)

Před tím, tedy pokud je vám nějakých 1 160 let křesťanství na naší rodné hroudě málo, zde Slované vyznávali různá lokální polyteistická náboženství, odkud známe například boha Peruna. Před nimi, v době germánského osídlení v 1. až 5. století, fungovaly na našem území různé kulty předků a válečnická božstva; a ještě dříve – ještě před naším letopočtem – u nás působili Keltové se svým přírodním náboženstvím. Každopádně s příchodem Cyrila a Metoděje začala dlouhá etapa křesťanství, trvající dodnes. Rozhodně se nedá říct, že by neměla zajímavý dějinný průběh, ale podrobnosti už pro tento díl podcastu vynechám. Jisté však je, že křesťanství významnou měrou ovlivnilo a snad alespoň částečně stále ovlivňuje prakticky všechny vrstvy naší společnosti – od státnosti a práva přes jazyk, architekturu, umění, vzdělanost, morální normy až po každodenní život, nebo třeba… kalendář. Je docela smutné, jak málo si to někteří lidé uvědomují…

Ale dost pesimistických řečí. Ještě jsem však na začátku zapomněl předeslat, že tento díl podcastu bude hodně osobní a také…, ale to jsou asi všechny – osobně-protestantský, evangelický. „Aspoň nějakej vodvaz“, řekl by možná Kuba :-) Stejně osobně jsem mu měl své vysvětlování začít. Nepocházím z křesťanské rodiny, svou víru jsem si musel najít sám, což se stalo až ve druhé polovině mého života. K víře mě přivedly těžké životní okolnosti, jejichž důsledkem byla jakási ztracenost v tomto světě, ale také ztracenost sama před sebou. Potřeboval jsem se najít a zároveň jsem toužil po něčem, co mě bude držet za ruku a povede mě správnou cestou. Možná poprvé v životě jsem byl ochotný sám sobě přiznat, že nedokážu všechno – což jsem si v té době nabubřele myslel –, a možná poprvé jsem skutečně doslova bažil po pomoci. Ne po moci. Po pomoci. Abyste tomu rozuměli – v té době jsem žil v přesvědčení, že všechno zvládnu sám, žádnou pomoc od nikoho nepotřebuji. Týkalo se to čehokoliv. Přesto, nebo možná právě proto jsem se dostal do stavu, kdy jsem si – opakuji – až zoufale přál pomoc. Jak už dnes vím, tohle byl příliš těžký úkol pro jakéhokoliv člověka. 

Moje tehdejší partnerka se zmínila o kurzech Alfa, které mimochodem v době, kdy tento díl podcastu vydávám, právě budou začínat svůj další ročník po celém Česku (i mimo něj). Tak jsem šel… Vůbec mě nenapadlo dívat se po čemkoliv jiném, po nějaké exotice či snad esoterice. Naprosto přirozeně jsem chtěl poznat křesťanského Boha. Věřím, že už tehdy mě vedl k sobě. Víra se často rodí z bolesti a člověk nikdy neví, kdy ho Ježíš pozve do svého Božího království. Já jsem jeho pozvání s povděkem přijal a jestli bych měl něčeho litovat, tak jen toho, že jsem to neudělal dřív. Ale znáte to – coby kdyby… :-)

Nevím, jestli bych tímto vysvětlením uspokojil svého kamaráda Jakuba, nicméně své povídání bych nejspíš zakončil větou: Ke křesťanství mě jednoduše přivedlo srdce. Srdce, v němž Pán Bůh – a o tom vůbec nepochybuji – nenápadně, nebo spíš mně nepoznaně pracoval už před tím.

Zatímco jsem v křesťanství – řečeno ve velkých uvozovkách – rostl, a tiše doufám, že rostu stále, doposud mě nenapadlo jednak jakkoliv o něm pochybovat, ale také položit si otázku: Proč právě křesťanství? Vždy jsem ho bral jako naprosto samozřejmou cestu, tak proč se v tom, lidově řečeno, „šťourat“, že ano? No ale protože jsem holt mírně přemýšlivý, tak jednoho krásného dne se tato otázka musela začít dožadovat odpovědi. Zvědavý kamarád Kuba to jen podpořil, tak na co dál čekat? Své úvahy jsem rozdělil do tří bodů, kdy každý z nich zároveň představuje jedinečný atribut křesťanské víry. 

Prvním je skutečnost, že Bůh sestoupil k lidem jako jeden z nás. Tedy přesněji, jako Bůh a člověk v jedné osobě. O Ježíšově inkarnaci – vtělení – jsem už v tomto podcastu mluvil vícekrát, nyní se chci věnovat jeho důsledkům. Tento čin, tato historická skutečnost, se dá popsat krátkou větou: Bůh sám – osobně – vstupuje do lidského příběhu. Zkusil bych to ilustrovat na jedné příhodě ze svého života: 

Se svou milovanou sestrou v Kristu, Janou, jsme před časem vedli debatu o pokoře. Když jsem si jí stěžoval na své poněkud zbytnělé ego, kterého se ne a ne zbavit, řekla mi: „Své zdravé ego si nech. Buď jako orel, který tu a tam slétne dolů ke slepicím, ale pak se zase vznese do oblak.“ 

Věděl jsem, že to není teologický výklad pokory. Ale jako osobní povzbuzení to mělo ohromnou sílu: Přestaň stát na špičkách a nosit nos nahoru, přestaň si dokazovat vlastní velikost, a přines něco dobrého, lepšího, novějšího ostatním lidem. Předávej to dalším. Inspiruj je. A pak se můžeš zase vznést – ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, co ti bylo Bohem darováno. 

V tomto osobním momentu jsem si uvědomil, jak zásadní je, že Bůh sám vstoupil do lidského příběhu. Ne jako orel, který se na chvíli snese dolů, ale jako někdo, kdo se skutečně přiblíží člověku v jeho slabosti. Bůh člověka v jeho omezené schopnosti dobře si poradit s vlastním životem nenechává samotného, nýbrž mu osobně přichází na pomoc.

A to jsme teprve na začátku… 

Nalistujete-li si v Bibli druhou kapitolu epištoly Filipským, zjistíte, že zde apoštol Pavel – jako v mnoha dalších svých textech – první křesťany, ale i nás, kteří jsme přišli po nich, vyzývá k životu v Kristu. Druhá kapitola tohoto dopisu začíná slovy:

Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši:

Fp 2,1-5 (ČEP)

Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši… co tím Pavel myslí? To se dozvídáme vzápětí. Poslední citovaný verš končí dvojtečkou, za níž pak následují tato slova:

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Fp 2,6-11 (ČEP)

Ježíš nepřišel na zemi jen tak pro nic, za nic. Sestoupil k člověku proto, aby z něj sňal všechny hříchy. Bůh sám na sebe vzal důsledky lidského selhání. 

Jakkoliv je první aspekt výjimečný, protože sestoupeni Boha k lidem nemá v žádném jiném náboženství obdoby, druhý bod je pak doslova radikální. Bůh – Ježíš, způsobem bytí roven Bohu, sám sebe zmařil, říká apoštol Pavel. V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Kdo to kdy viděl, aby se Bůh obětoval za člověka? Nemělo by to náhodou být obráceně? Přece člověk má přinášet oběti Bohu. Nebo snad ne?

Čtete-li Bibli, víte, že staří Židé oběti Bohu skutečně přinášeli. Zvířecí oběti tedy – aby bylo jasno. A byly to, jak čteme ve Třetí knize Mojžíšově, v Leviticu, Bohem nařízené oběti. Nešlo o lidský výmysl. Zvířecí oběti byly součástí Staré smlouvy. Představovaly symbolický znak smlouvy mezi Bohem a člověkem a také symbolický znak odpuštění, Boží milosti. Rozhodně nešlo o žádnou magii či jiné okultní praktiky. Starozákonní oběti měly několik významů: Ukazovaly vážnost hříchu a jeho následků, vyjadřovaly pokání, vděčnost a oddanost Bohu, měly připomínat, že odpuštění je Boží milost, a jak již dnes víme, byly také předobrazem oběti Ježíše Krista. Jenže to bychom nebyli my lidé, abychom si obětní systém nepřizpůsobili sami sobě. 

Z obětí, jakožto jednoho ze způsobů uctívání Boha, se u části lidí v jisté míře stalo něco, co nikdy být nemělo – jakési kupování Boží přízně. „Oběti jsem přinesl, zákon jsem naplnil, tak teď si zase můžu dělat, co já uznám za vhodné,“ říkali si nemnozí a tak se také chovali. A Bůh plakal… Nebyla to však chyba obětního systému, ale lidského srdce. Mimochodem, přesně tento postoj – snaha si Boha naklonit tím, co člověk udělá navenek, aby nemusel měnit to, co je uvnitř – se později objevil znovu v jiné podobě – při kupování odpustků.

Bylo proto třeba změnit zákon. Přijít s Novou smlouvou. Bůh tedy udělal to, co by žádnému z lidí nikdy nepřišlo na mysl. Obětoval se za člověka. Ne však jako nějaký románový hrdina ani jako mučedník. Ježíšova smrt na kříži vykoupila veškerý lidský hřích a zároveň, což je neméně důležité, obnovila a stále obnovuje vztah Boha s člověkem. Možná by se dalo říct: Narovnává vztah Boha a člověka. Celé to pak, alespoň tedy z mého pohledu, představuje doslova kosmický akt, nikoliv nějaký učebnicový morální příběh.

Třetí jedinečný atribut křesťanství je důsledkem Ježíšova vtělení, ukřižování a zmrtvýchvstání a zároveň představuje dokonalý paradox evangelia. Bůh se za člověka obětuje a kromě toho, že mu odpouští, jej navrch obdarovává. A ne jen tak obyčejným Božím merchem, reklamní propiskou či klíčenkou. Ježíš všem, kteří v něj věří, daruje spásu. Nový začátek, věčný život. Je to nezasloužený a ničím nezasloužitelný dar. Boží iniciativa založená na Kristově díle, nikoliv na lidském výkonu. Na člověku pak jen záleží, jestli tento dar přijme. Nic víc, nic méně…

Je to opět apoštol Pavel, který ve svém listu Koloským přináší nádherný chvalozpěv na Krista, který všechno krásně shrnuje. První kapitola, verše 15 až 23:

On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony – pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem a jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem.

Kol 1,15-23 (ČEP)

Můj kamarád Kuba podle všeho považuje křesťanství na příliš staromódní, nudné, nemoderní. Mně naopak připadá fascinující. Kdybych ho měl charakterizovat velmi krátce, řekl bych, že je to náboženství pokory. Pokory Boha před člověkem, člověka před Bohem a člověka před člověkem. Je to naše tradiční víra, to se nedá odestát, ovšem není zkostnatělá. Takoví jsou – bohužel – jenom někteří její šiřitelé. 

Pojďme si na závěr v jedné větě shrnout zmíněné tři body, tři aspekty, které považuji na křesťanství za klíčové a jedinečné: Bůh sestoupil k lidem; obětoval se za člověka; a navrch mu daroval milost, spásu a věčný život. Jsem šťastný, že v takového Boha věřím. Díky moc, Ježíši!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 137 | Proč právě křesťanství? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nevadí, třeba si poslechne tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, v němž se otázce Proč právě křesťanství? budu snažit vyhradit dostatek času.

Příjemný a klidný poslech vám přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 137 | Proč právě křesťanství? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.