Petr Lindner | 22. 8. 2025

Slovní spojení díky Bohu kolem sebe slýcháme dnes a denně, a přestože se v něm vysloveně zmiňuje Bůh, rozhodně se nedá říct, že by ho používali výhradně lidé věřící. Jde o zažitý frazém, u nějž, podle mého názoru, jeho duchovní přesah naprostá většina lidí vůbec nevnímá. Je to podobné, jako když někoho naprosto automaticky pozdravíme slovy Dobrý den, a pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že mu vlastně přejeme… dobré prožití dne. Ale tak to v jazyce někdy bývá. I přesto bych se na děkování Bohu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád podíval podrobněji.

Příjemný poslech vám přeje Petr Lindner.

Fráze díky Bohu se v drtivé většině případů používá v pozitivním významu. Těžko asi někdo řekne například: „Díky Bohu, že jsem ráno zase zaspal a přišel do práce o hodinu později. Díky tomu jsem dostal okamžitou výpověď“ :-) Čeština je však velmi mnohotvárná a díky Bohu lze použít i v jiném smyslu. Jestliže někomu řeknu: „Díky Bohu, že jsi tady tak brzy,“ přičemž dotyčný má hodinové zpoždění, jde samozřejmě o ironii až sarkasmus. No a pokud si ulevíte slovy: „Díky Bohu, že už to mám za sebou,“ sice Bohu děkujete v pozitivním významu, ale to, co už máte za sebou, nejspíš znovu zažít nechcete.

Mimochodem, ono (převážně) pozitivní vyznění fráze díky Bohu souvisí právě s prvním slovem díky. Mnoho lidí nejspíš zapomnělo, že existuje také pojem kvůli, aby ho nevhodně nahrazovali právě slovem díky. Já jsem to – záměrně špatně – použil před chvílí, když jsem v příkladu negativního využití fráze díky Bohu řekl: „Díky tomu jsem dostal okamžitou výpověď.“ Výpověď dotyčný nedostal díky tomu, že zase přišel pozdě, nýbrž kvůli tomu, že si nedokáže nařídit budík. Jiný příklad – řeknu-li: „Díky tomu, že je velké sucho, nebudu mít letos na zahrádce žádné ovoce,“ je to stylisticky špatně. Dobroty ze zahrádky nebudete mít kvůli tomu, že dlouho nepršelo. Nikoliv díky suchému létu. Za negativní věci zkrátka neděkujeme. Proto říkám: „Díky Bohu jsem ve svém věku zdravý, a i ten mozek mi ještě docela slouží,“ jedním dechem však dodávám „Kvůli vlastní lenosti ale bohužel málo sportuju.“

A ještě jedna zajímavost: Frázi díky Bohu lze psát nejen jako dvě slova, ale také dohromady čili hezky česky jako spřežku – díkybohu. Pravidla českého pravopisu to umožňují, tak jestliže se vám tato podoba líbí víc, klidně ji používejte. V mluvené řeči se to ale samozřejmě nijak neprojeví :-)

Možná vás překvapí, že v samotné Bibli se slovní spojení díky Bohu – ve významu, v jakém ho nejčastěji v běžném jazyku používáme – nachází méně často, než bychom čekali. Obvyklejší jsou výzvy vzdávejte díky Bohu nebo vzdávání díky Bohu v přítomném či minulém času. Doslova učebnicový příklad – 5. kapitola Listu Efeským, 20. verš:

[…] a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Ef 5,20 (ČEP)

V „našem“ významu používá díky Bohu převážně a skoro až bych řekl exkluzivně apoštol Pavel ve svých dopisech.

Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás, (Fp 1,3 /ČEP/) píše na začátku Listu Filipským; Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, (1Kor 1,4 /ČEP/) čteme v První epištole Korintským, abychom pak ve 14. kapitole této knihy zaznamenali slova: Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni. (1Kor 14,8 /ČEP/)

A tak bychom mohli pokračovat dál, byť si tedy ještě všimneme malé stylistické změny v 15. kapitole téhož dopisu, kde Pavel píše:

Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

1Kor 15,57 (ČEP)

Frázi chvála Bohu přece v současném jazyku také používáme, že ano? Jak se zdá, díky Bohu a chvála Bohu by tedy mohly být jakési synonymní fráze. No…, ano i ne. V moderním jazyku, kdy tato slovní spojení převážně používáme, jak už jsem řekl, automaticky, to nejspíš platí. Jestliže tedy použijeme díky Bohu nebo chvála Bohu, má to stejné vyznění, jde o synonymní frázi. Biblický jazyk však funguje trochu jinak – pojmy díky a chvála, byť tedy mají mnoho společného, obecně vnímá mírně odlišně. Když se v Bibli děkuje Bohu, nebo je zde vyzýváno k děkování Bohu, je, nebo má to být vyjádření vděčnosti. Chvála Bohu pak představuje uznání, uctívání nebo vyvyšování Boha. Jinak řečeno: díky se vyjadřuje za něco, co Bůh udělal, chválí se jednoduše za to, že Bůh je.

V současném pojetí v křesťanském prostředí pod slovem chvála myslíme jak modlitby, tak i, ve smyslu původního chvalozpěvu – viz typicky kniha Žalmů –, také písně chval. Občas si dělám trochu legraci z naší evangelické liturgie, kdy bohoslužby, prokládané písněmi, přirovnávám k muzikálu. No a kdybychom se podívali k sestrám a bratrům v evangelikálních církvích, pak zde je zvykem obecně nazývat písně chválami. A u evangelikálů také, podle mě mnohem častěji než v jiných, řekněme tradičních sborech, zaznívá při bohoslužbách slovo Haleluja. To pochází ze stejně znějícího hebrejského výrazu הללויה‎ [haleluja], který znamená Chvalte Hospodina nebo Chvalte Pána.

Tak. Na tomto místě by mohla malá jazykozpytná vložka skončit, abychom se vrátili k původnímu tématu, slovnímu spojení díky Bohu.

Opusťme tezi, kdy frazém díky Bohu používáme automaticky, aniž bychom přemýšleli nad jeho obsahem, a zkusme se zamyslet nad otázkami proč a za co. Za co a proč Bohu děkujeme? Mohli bychom říct, že je to v Bibli takříkajíc předepsáno. Je to opět apoštol Pavel, který na konci poslední kapitoly Prvního listu Tesalonickým píše:

Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

1Te 5,18 (ČEP)

Nebo, tentokrát v předposlední kapitole epištoly Efeským, uvádí:

Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Ef 5,19–20 (ČEP)

Zde si můžete všimnout, že Pavel vyzývá adresáty svého dopisu jak k děkování Bohu, tak i ke chvále Boha. Proto jsem také před chvílí řekl, že díky a chvála mají mnoho společného. Nebo možná lépe – tak nějak patří k sobě.

No ale jak asi sami uznáte, to, že se děkování Bohu v Bibli doporučuje, je sice dobrý důvod k následování, ale zároveň trochu… teď nevím, jak se správně vyjádřit… zkrátka je to trochu chabá pohnutka, proč Bohu děkovat. Poděkování je vyjádřením vděčnosti, slova díků by měla jít ze srdce, nikoliv jen proto, že je to někde – i když ve svaté knize – předepsáno.

Uznávám, že otázka: Za co Bohu děkovat, je zároveň poněkud nešťastně položená. Samozřejmě, když řeknu: Díky Bohu za to, že jsem stále zdravý, děkuji za to, že nemusím běhat po doktorech, dodržovat medikaci a třeba se trápit v bolestech nebo s jiným zdravotním omezením. Otázka Za co? však směřuje k řekněme celkovému kontextu. Nebojím se totiž poněkud lapidárně říct, že Bohu jednoduše děkujeme za všechno. Proč? Protože stvořil tento svět. Bez něj bychom neděkovali vůbec, protože bychom zkrátka nebyli :-) Bůh stvořil tento svět a s vydatnou pomocí Ducha Svatého, nás tímto světem také provádí – to je, myslím, hodně pádný důvod k vděčnosti a tedy i k děkování.

Na tomto místě mi dovolte malou vsuvku: Křesťanská víra má mnoho podob, nezřídka i více či méně bizarních podob. Znám například jednoho člověka, který se považuje za křesťana, ovšem zároveň věří na reinkarnaci. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že tím v podstatě popírá smysl a význam Ježíšova vzkříšení a de facto tak neguje celý princip křesťanství, ať tedy pojem princip křesťanství zní jakkoliv zvláštně. Ne, on je o reinkarnaci přesvědčený. Napadlo mě však, zeptat se ho, jak to má se stvořením. „Věříš, že tento svět stvořil Bůh?“ „Ano,“ zněla odpověď. „Že Bůh stvořil svět, tomu věřím.“ Jsem ten poslední, kdo by měl, a hlavně, kdo by chtěl někomu něco předepisovat, nicméně myslím si, že křesťan by měl věřit, že Bůh stvořil svět. Nemusí přijmout, že ho stvořil za šest dní, jak s oblibou říká náš farář. To může být jen součást křesťanského mystéria. Ale i kdyby mu to trvalo mnohem déle – což se čistě pragmaticky u tvoření světa dá předpokládat – nic to nemění na tom, že Bůh je takříkajíc autorem světa. A proto bychom mu měli, jak říká apoštol Pavel, vždycky za všecko děkovat. A… uctívat jej, vyvyšovat, zkrátka chválit Boha. Za to, že je.

Abych řekl pravdu, teď mi běží hlavou, jestli jsem předchozí část trochu neodbyl. Když bych to shrnul, tak jsem vlastně pouze konstatoval, že Bohu bychom měli děkovat, potažmo pak jej chválit… za stvoření. Tečka. Důvodů k děkování Bohu je samozřejmě mnohem více, ale jak už jsem řekl, bez stvoření by nebylo za co děkovat. Ovšem pokud byste si otevřeli Bibli, zjistili byste to, co bezpochyby víte i beze mě, a totiž, že ani zde se samotnému stvoření nevěnuje zrovna nadbytek prostoru. První dvě kapitoly knihy Genesis musí stačit.

Mě tato strohost vždycky udivovala. Tak zásadní událost a tak málo je v Bibli popsaná. Jenže když jsem pak nad tím přemýšlel, položil jsem sám sobě otázku: „Co víc by tam ještě mělo být dodáno?“ „Měla snad být součástí příběhu stvoření i Boží projektová dokumentace, jak je tomu málem u popisu zhotovení schrány úmluvy v knize Exodus? Nebo by zde mělo být popsán každý kámen, který Bůh – a na jaké místo – položil?“ Myslím, že by to tuto událost větší neudělalo. Ostatně to snad ani nejde. Tudíž ony dvě kapitoly První knihy Mojžíšovy zkrátka stačí. A my proto postoupíme dál.

V předchozí části této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsem citoval apoštola Pavla z Prvního listu Tesalonickým. Jen na okraj: Oba listy Tesalonickým jsou v katolickém prostředí známé také jako listy Soluňanům. Proč tento názvoslovný rozpor? Nejde o rozpor. Soluň je český název dnes miliónového, druhého největšího města Řecka, které se v místním jazyku čili v řečtině jmenuje Θεσσαλονίκη [Tesaloniki].

Ještě jednou tedy opakuji, co apoštol Pavel ve svém listu do Tesaloniky píše: Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. (1Te 5,18 /ČEP/) Za všech okolností, říká Pavel. Ne tedy jenom, když je vám dobře, všechno jde jako po másle, svět kolem vás je zahalený růžovým oparem. Za všech okolností. Tedy i pokud vám dobře není, daří se vám mizerně, podělalo se všechno, co se podělat mohlo a vy začínáte mít pocit, že Pán Bůh na vás úplně kašle. „A v téhle šlamastyce mu mám děkovat? To přece nedává logiku!“ Logiku to možná nedává, ale smysl ano. Poslechněte si, co k tomu píše Kateřina Lachmanová ve své knize Vězení s klíčem uvnitř:

Uprostřed existenčních nejistot a strachů mohu Boha chválit ne za to, že nemám čím zaplatit nájem, ale za to, že „jemu na nás záleží“ (1 Petr 5,7). Nemusím z plna hrdla děkovat za to, že můj muž je otrokem alkoholu a děti jsou nevěřící, ale za to, že Bůh je miluje, že je stále hledá, i když oni jej nehledají, a jde za nimi jako za tou zbloudilou ovcí do každé rokle, do každého trní…

Zdroj: Kateřina Lachmanová | Vězení s klíčem uvnitř (Karmelitánské nakladatelství ©2022)

Dává vám to smysl? Mně ano. Boha máme chválit za to, že jemu na nás záleží, píše Kateřina Lachmanová a cituje tím část 7. verše páté kapitoly Prvního listu apoštola Petra: Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7 /ČEP/) A také nás miluje a jde za námi jako za zbloudilými ovcemi, dodává Lachmanová. Zbloudilými ovcemi pravděpodobně myslí Ježíšovo podobenství O ztracené ovci, které najdete v 18. kapitole Evangelia podle Matouše nebo v 15. kapitole Lukášova evangelia. Možná ale měla autorka knihy Vězení s klíčem uvnitř na mysli podobenství O dobrém pastýři, jak je zapsáno v Evangeliu podle Jana. Mně se tato podobnost podobenství zamlouvá více, a proto z něj část přečtu. Janovo evangelium, 10. kapitola, verše 7–15:

„Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

J 10,7–15 (ČEP)

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Ježíš, vtělený Bůh. A navrch přidává: Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

Ježíš za své ovce, za nás svůj život dal. Bůh Otec obětoval svého syna kvůli lidem. Kvůli vám, kvůli tobě i kvůli mně. Kvůli tomu, že člověka nadevšechno miluje. Potřebujete ještě nějaký další důvod k tomu, abyste Pánu Bohu vždycky a za všechno děkovali?

Na tomto místě by mohla epizoda podcastu Biblická jména a úsloví na téma děkování Bohu klidně skončit. Ale mám takové tušení, že leckomu z vás se možná hlavou honí otázka: „To máme Bohu děkovat také za zlo ve světě?“ Jsem si jistý, že se zlem, kterého kolem sebe bohužel vídáme více než dost, nemá Bůh vůbec nic společného. Ostatně před chvílí citovaná slova by tím pěkně pokrytecky popřel. A můj Bůh, Bůh, ve kterého věřím, takový není. Specialistou na konání zla je bohužel sám člověk. Takže „děkovat“, a to ve velkých uvozovkách, za něj můžeme jenom sami sobě.

Na druhou stranu otevřeně říkám, že jsou situace, kdy Bohu neděkuji. Naopak, nadávám mu, až to pěkné není. Když umře můj mladý kamarád, sportovec v plné síle, kterého zabila rakovina, brečím bezmocností a křičím na Boha: „Proč to děláš? Proč to dopouštíš?!“ Někdy jsou v životě člověka tak těžké chvíle, v nichž dost dobře nejde Bohu děkovat. Ale když největší žal utichne, možná si uvědomíme, že Pán Bůh je jediný, kdo na nás trpělivě čeká, aby ve správné chvíli, kterou zná jenom on, naše srdce potěšil způsobem tak překvapivým, jak to dokáže jen Stvořitel světa.

Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že někdy Bohu nadávám, nepřímo jsem tím naznačil, že se s ním zkrátka dá mluvit. Ostatně už starozákonní patriarcha Mojžíš Hospodina nejednou, s prominutím, ukecával, a taky ho přesvědčil ke změně názoru. Zároveň to ale neznamená, že bychom se s Pánem Bohem měli handrkovat jako trhovkyně o každou – ještě jednou s prominutím – kravinu. Myslím, že ono poděkování z vděčnosti, které jde ze srdce, nikoli „z vrchu hlavy“, jak ve své knize píše Kateřina Lachmanová, potažmo pak chvála Boha za to, že prostě je, našemu vztahu s ním prospěje mnohem více.

Našemu vztahu? Jak říkám, našemu vztahu s Bohem. Křesťanství je víra, v níž člověk vstupuje do vztahu s Bohem. Nebo Bůh do vztahu s člověkem? Teď vážně nevím. Ale díky Bohu za to!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 126 | Díky Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Je to podobné, jako když někoho naprosto automaticky pozdravíme slovy Dobrý den, a pravděpodobně si ani neuvědomujeme, že mu vlastně přejeme… dobré prožití dne. Ale tak to v jazyce někdy bývá. I přesto bych se na děkování Bohu v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád podíval podrobněji.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 126 | Díky Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.