Petr Lindner | 9. 7. 2025

Člověk je ve své podstatě stádní tvor. My lidé máme přirozenou tendenci vytvářet společenství, tedy sdružovat se ve skupinách, jinak řečeno, stádech. Samozřejmě, můžete být introverty, stranícími se ostatních lidí. Nic to však nemění na tom, že současný člověk se interakce s ostatními lidmi dost dobře nevyhne. Máme-li jako lidské stádo spolu vzájemně vyjít, musíme se navzájem snášet, tolerovat se. Právě o tom budu v tomto dílu mluvit, a jako obvykle si vezmu na pomoc Bibli.

K poslechu 123. epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zve jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Proč jsem se rozhodl pustit se zrovna do tématu tolerance? Nemůžu si pomoct, ale poslední dobou, spíše tedy v posledních letech, mám pocit, jakoby tolerance mezi lidmi citelně ubývalo. Vnímám, jak jsme čím dál méně ochotní přijímat skutečnost, že ostatní nejsou takoví, jací by podle nás měli být. Mají rozdílné názory, nesdílí stejné hodnoty, a třeba, i když o tom primárně mluvit nechci, vyznávají jinak nebo jinou víru. A nás více a více obtěžuje jiné lidi… tolerovat. Že z toho pak vzniká spousta zla, to asi nemusím příliš zdůrazňovat.

Aby toho ale nebylo málo, v současné době se pro změnu navíc prosazuje také opak – přílišná tolerance k nejrůznějším věcem, které by možná zase až tak tolerované být nemusely. Jiným slovem, nebo spíše přesněji, se tomu říká liberalismus. Pokud se to přehání, pak ani jedno, ani druhé, není dobře.

Nevím, možná tomu tak bylo vždycky, a já dělám problém tam, kde žádný jednoduše není. Zkrátka stárnu a občas mám tendence mentorovat ve smyslu: „Jo, když my jsme byli mladí, to byl ještě svět v pořádku.“ Přesto se však do tohoto tématu pustím už jen kvůli takříkajíc stvořitelskému paradoxu. Tento pojem, prosím vás, ve slovnících nehledejte, ten jsem právě vymyslel :-) Co jím chci říct? Nejvíc paradoxní totiž je, že Pán Bůh nás – alespoň podle mého přesvědčení – stvořil právě tak rozdílné a jedinečné zcela záměrně. Samozřejmě nikoliv proto, abychom se museli namáhat se vzájemným snášením. Nýbrž jednoduše pro pestrost, rozmanitost, zkrátka proto, aby na světě nebyla nuda. Ne, nezlehčuji to. Zkuste si představit, jak by život vypadal, kdybychom byli všichni úplně stejní. Představujete si to? Snad ze začátku by se nám to i líbilo. Byla by to možná příjemná změna. Ale jsem si jistý, že velmi brzy by se nám taková sterilita omrzela a nahradila ji těžká šeď nudy. Takže za svou různost můžeme být Pánu Bohu jen a jen vděční. Ale musíme se s ní jaksi umět vypořádat…

Slovo tolerance, pocházející z latinského tolerantia – snášení, snášenlivost, trpělivost, budete v Bibli hledat marně. Tedy alespoň v českých překladech. Ale i v latinské Vulgatě jej najdete pouze jednou – ve Druhém listu Korintským apoštola Pavla. V 6. verši první kapitoly můžete v Českém ekumenickém překladu číst:

Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my.

2Kor 1,6 (ČEP)

Pokud se ptáte, kde se zde nachází slovo tolerance, pak je třeba dodat, že tento pojem můžeme vyložit také jako vydržet. Ostatně slova snášet a vydržet nestojí zase tak daleko od sebe. Abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. V latinské Vulgatě: in tolerantia earundem passionum quas et nos patimur.

Přestože na konkrétní slovo tolerance je Bible skoupá, neznamená to, že by se snad od této vlastnosti distancovala. Je tomu samozřejmě přesně naopak. O snášenlivosti hovoří mnohé pasáže jak Starého, tak Nového zákona, byť tedy v prvně jmenovaném najdete také nějaké ty příklady opaku – intolerance. Teologie Nové smlouvy však pracuje převážně se skutečnou snášenlivostí, ať jsou to poučení z listů apoštola Pavla, nebo evangelia a v nich slova Pána Ježíše. A právě ta bych nyní moc rád citoval. Na mysli mám Podobenství o pleveli mezi pšenicí, které najdete pouze v jediném evangeliu, a to ve 13. kapitole Matoušova spisu. Přečtu verše 24 až 30:

Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel.
Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘
On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘
Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘
On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ 

Mt 13,24–30 (ČEP)

Nejprve malý praktický dodatek. Jestliže si tyto verše přečtete v jiných českých překladech, zjistíte, že místo slova plevel je častěji použitý pojem koukol. Že nevíte, co je koukol? Já jsem to také nevěděl. Nicméně zjistil jsem, že koukol je, jak se dalo očekávat, rostlina. U nás se vzácně vyskytuje koukol polní, středně vysoká rostlina s nafialovělými květy z čeledě hvozdíkovitých. Tak praví Wikipedie. Biblický slovník Adolfa Novotného však pojem koukol v Bibli upřesňuje:

[V] Mt 13,24-30 je míněn jílek matonoha [Lolium temulentum], jenž roste divoce v celém Orientě. Požití plodů této byliny působí zvracení, někdy i smrt. Po vzejití je téměř nerozeznatelná od pšenice. Teprve když nasadí na klas, je patrný rozdíl mezi oběma. Avšak kořeny obou jsou tak propleteny, že je téměř nemožné vytrhnouti jílek bez poškození pšenice. V Sýrii se věří, že k. v pšeničném poli je dílem ďáblovým. V žádném případě nejde o náš k. [Agrostemma].

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Jak se zdá, máme tu malé zmatení pojmů. Biblickým koukolem evidentně není český koukol rodu Agrostemma, nýbrž je jím tráva rodu Lolium z čeledi lipnicovitých, nazývaná jílek mámivý neboli matonoha, která se už u nás patrně vůbec nevyskytuje.

Mimochodem, v původním jazyce Nového zákona, tedy v řečtině, je v Podobenství o pleveli mezi pšenicí pro slovo plevel použitý výraz zizanio [ζιζάνιο], který v množném čísle zizania znamená svár. Čili rozepři. Nepřítel tedy do poklidného pole pšenice zasel svár.

Ať je však onen biblický plevel koukolem nebo jílkem mámivým či jiným narušitele pokoje, jedno je jisté – v poli s pšenicí nemá co dělat. Protože v Ježíšově podobenství zastupuje zlo nebo protiklad „dobré pšenice“, může být zarážející, že hospodář, v našem případě Pán Bůh, nepřikáže koukol vytrhat hned zpočátku, ale nechá jej růst. Podle výkladu Biblického slovníku Adolfa Novotného je to však pochopitelné, protože kvůli propletení kořenů obou rostlin by přišla nazmar i dobrá úroda. Navíc ono zlo je i tak potrestáno. Ne tedy ve svém počátku, ale až při sklizni, kdy se oddělí zrno od plev… a od plevele. Či koukolu nebo matonohy.

Nyní je třeba říct něco, co v tomto dílu o toleranci ještě nezaznělo, ale řečeno by určitě být mělo. Tolerance rozhodně není bezbřehé snášení čehokoliv. I tolerance má své hranice. Bohužel je nejde jaksi paušálně vymezit, proto také hovoříme o míře tolerance, kterou má každý jinou. Nicméně to, že zlo by mělo být jednak jasně odmítnuto a pak také v rámci zákonů potrestáno, by podle mého mínění mělo platit obecně, ať je míra osobní tolerance jakákoliv. 

A totéž se děje v Ježíšově podobenství. Jen zde nacházíme malou nuanci v tom, co jsem před chvílí zmínil, a totiž, že ono zlo není vymýcené hned zpočátku. Neměli bychom to tedy brát jako jistou toleranci zla? Přiznám se, že jsem nad tímto podobenstvím dlouho přemýšlel a nemůžu neříct, že by mě podobná myšlenka nenapadla. Nakonec jsem však došel k názoru, že řekněme „pozdní potrestání zla“ se nestalo ani kvůli jeho toleranci, ani třeba kvůli nějaké zlomyslnosti, nýbrž zkrátka až v době, kdy to bylo nejvhodnější. Tedy v době, kdy tím, naprosto realisticky řečeno, nevznikly další škody. Ostatně v podobenství to také čteme, …protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.

Ježíšovo Podobenství o pleveli mezi pšenicí má však ještě další přesah, který s tolerancí, přesněji tedy s jejími hranicemi, nebo vytyčováním jejích hranic velmi úzce souvisí. Jde o otázku soudu, posuzování, rozhodování o tom, co je dobré a co ne. Ježíš zde mezi řádky jasně naznačuje, kdo je nejvyšší soudce. Někde jsem četl zajímavou myšlenku, že na pšenici svítí stejné slunce, jako na plevel a životadárnou vláhu mu dává stejný déšť, jako pšenici. Životadárnou vláhu… Slunce a vláhu od Stvořitele života. To je ten nejvyšší soudce, který jednou, prostřednictvím Ježíše Krista, vysloví soud nad každým z nás. 

Ale to už jsem trochu dál, než jsem se chtěl dostat. Každopádně, všichni máme nějaké hranice své tolerance, ovšem zároveň bychom si neměli hrát na Boha a některé věci jednoduše přenechat jemu. Že Pán Bůh zpočátku nechal koukol růst, nechal na něj svítit slunce a posílal na něj životadárnou vláhu? Určitě k tomu měl nějaký důvod. My jsme si ho, myslím, vcelku srozumitelně vysvětlili, ale ani kdyby se to nestalo, bude to pořád jen Boží věc, ne naše.

Výborně o tom zpívá Sváťa Karásek ve své písni Podobenství o zrnu a koukolu. Rád bych vám ji nyní pustil, ale nechci porušovat licenční práva, tudíž se budete muset spokojit s citováním částí jejího textu. Avšak pokud si po skončení tohoto dílu otevřete jeho textovou verzi na webu Biblismy.cz, najdete zde odkaz na tuto píseň na YouTube, kde si ji můžete v autorově podání poslechnout.

V prvních dvou slokách Sváťa Karásek zpívá:

Rozsévač sil ve světle dne
to zrno dobré na pole své.
Když byla noc, jemu navzdory
ďábel prokletou setbu tam vsil.

A ta setba noci se setbou dne
v kořenech svých jsou prorostlé.
Teď chceš plejt koukol, seš chorý?
To máš, jako bys to pole zryl!

Zdroj: Sváťa Karásek | Podobenství o zrnu a koukolu

Abychom nezryli úrodné pole, je lepší s trháním plevele někdy počkat na příhodnější čas, zpívá Sváťa Karásek. Ve druhé části jeho písně pak můžete slyšet tato slova:

A jak v celém poli, tak i v duši tvé,
je dobro se zlem fest prorostlé,
tak jsme dobrý – i potvory,
vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.

Kdyby tak přišly ňáký nemehla,
že náš svět zbaví od všeho zla,
řek bych: Vy blázni, to jsou fóry,
kdo z nás by pak v tom poli zbyl?

Kdo je zrnem dobrým a kdo patří na hnůj,
do toho Bohu ty nefušuj.
My můžem třídit brambory,
ale nás si po žních přebere Bůh.

Nechte to růst, jen to nech růst,
ať spolu roste vše co má vzrůst,
vždyť všechny hrůzy a horory,
byly v touze, by svět očištěn byl!

Zdroj: Sváťa Karásek | Podobenství o zrnu a koukolu

Nechte to růst, jen to nech růst, ať spolu roste vše co má vzrůst – definice tolerance od Sváti Karáska. A nejen tolerance, ale také pokory. Pokory člověka před  Bohem a pokory člověka před člověkem. Uvědomění si sebe sama se vším, co k tomu náleží: …jsme dobrý – i potvory, vždyť Bůh i ďábel přeci v srdci tvém sil.

Kazatel Církve bratrské David Beňa ve svém článku s názvem Je tolerance pro křesťany cizí pojem? napsal: [Tolerance] je vlastně láskou v její neromantické, sloužící, bolavé podobě (zdroj).  Další krásná definice tolerance. Tato slova mi nějaký čas vězela v hlavě. Něco podobného jsem už někde četl, říkal jsem si. No ano, bylo to v Bibli. Ve 3. kapitole Listu Koloským apoštol Pavel jeho adresáty nabádá: 

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Kol 3,13–15 (ČEP)

Snášejte se navzájem, jinak řečeno, tolerujte se navzájem. A odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jak se zdá, odpuštění k toleranci patří také. Nebo patří tolerance k odpuštění? Pořadí není podstatné, důležitá jsou následující Pavlova slova: Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Pán Ježíš Kristus říká: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi. (L 6,21 /ČEP/) Chceš být tolerovaný? Chceš, aby tě ostatní přijímali takového, jaký jsi? Pak bys měl i ty tolerovat druhé lidi. Jak už bylo v tomto dílu řečeno, všechno má své hranice, a některé se dost dobře překročit nedají. Tolerance neznamená, dámy prosím prominou, nechat si ehmm… kálet na hlavu. Ale zároveň je také další spousta věcí, které tolerovat lze, dají se snášet bez nějakého většího úsilí nebo snad újmy. Je na každém, jak se k čemu postaví.

Tolerance, nebo pěkněji česky snášenlivost, se, jak jsme se v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví dozvěděli, úzce snoubí s trpělivostí, s odpuštěním a konečně také s láskou. Byť, slovy Davida Beni, s láskou neromantickou, služebnou a někdy i bolavou. Nicméně myslím, že pokud se necháme vést Duchem svatým, své hranice tolerance možná dokážeme pomaličku posouvat správným směrem.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 123 | O plevelu, koukolu, matonoze… a toleranci se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Máme-li jako lidské stádo spolu vzájemně vyjít, musíme se navzájem snášet, tolerovat se. Právě o tom budu v tomto dílu mluvit, a jako obvykle si vezmu na pomoc Bibli.

K poslechu 123. epizody podcastu Biblická jména a úsloví vás jako vždy zve jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 123 | O plevelu, koukolu, matonoze… a toleranci se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 14. 5. 2025

A bude se mnou amen!, říkáme občas v situacích, kdy nám hrozí nějaké nebezpečí. I kdyby vy sami jste nikdy nic takového neřekli, určitě jste už podobné slovní spojení slyšeli. Zcela běžně, nebo spíš možná mimoděk, tak používáme – případně slýcháme – slovo amen. Slovo. Je to jenom slovo, můžete si říct. Na druhou stranu myslím, že mnozí lidé ve slově amen vnímají… řeknu to trochu neobratně – jakousi svatost. Jaký je vlastně skutečný význam slova amen a co přesně znamená? 

K poslechu epizody podcastu Biblická jména a úsloví s prozatím nejkratším názvem vás zve Petr Lindner.

Zůstaňme ještě chvíli u příkladu slova amen v běžném jazyku. Řekne-li někdo: A bude se mnou amen, nebo Bude s tebou amen, je to špatně? Je to snad hereze čili použití v rozporu s křesťanskou dogmatikou? Protože, a to si řekněme na rovinu, slovo amen je jednoduše echt křesťanský nebo přesněji židovsko-křesťanský pojem. 

Po pravdě, na první pohled to trochu nekřesťansky vypadá. Nicméně každé slovní spojení, každý výraz, úsloví, se odněkud vzalo. Nevzniklo jen tak, náhodným tvořením slov. Zkusme proto zjistit, kde může vězet původ využití slova amen ve smyslu, bude se mnou, nebo s někým jiným, jednoduše konec. Jak je mým zvykem, v takových chvílích otevírám Bibli. A pátrání bude rychlé, protože na naše otázky nám, alespoň podle mého názoru, odpoví hned první výskyt slova amen v Bibli. 

Víte, kolik stran musíte nalistovat, než dojdete k prvnímu amen? Na takovou otázku se samozřejmě nedá odpovědět, protože každá Bible je jinak vysazená a vytištěná. Takže jinak: První výskyt slova amen je v 5. kapitole Čtvrté knihy Mojžíšovy, tedy v knize Numeri. V celých třech knihách pentateuchu, nebo chcete-li Tóry, jak Židé nazývají prvních pět knih Bible, a navrch ještě v dalších čtyřech kapitolách knihy čtvrté, ani jednou nezazní slovo amen. Wikipedie knihu Numeri velmi trefně charakterizuje jako: soubor příběhů, právních ustanovení a kronikářských záznamů. A zrovna 5. kapitola představuje starověký zákoník naprosto jasně. Český ekumenický překlad Bible ji uvádí titulkem Různá ustanovení a před druhou část vkládá podnadpis Řád pro osvědčení neviny – Boží soud nad ženou nařčenou z nevěry. Přečtu verše 11 až 22:

Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi:
„Mluv k Izraelcům a řekni jim: Kdyby se žena některého muže dostala na scestí a zpronevěřila se mu a někdo se s ní tělesně stýkal, třebaže to zůstane skryto jejímu muži a ona se neprozradí, poskvrnila se, i když proti sobě nemá svědka a nebyla přistižena.
Když se muže zmocní žárlivost a bude žárlit na svou ženu, která se poskvrnila, anebo se ho zmocní žárlivost a bude žárlit na svou ženu, která se neposkvrnila, přivede svou ženu ke knězi a přinese za ni jako oběť desetinu éfy ječné mouky, ale nepoleje ji olejem ani na ni nedá kadidlo, neboť to je obětní dar žárlivosti, připomínkový obětní dar, který má připomenout vinu.
Kněz ženu přivede a postaví ji před Hospodina. Pak vezme kněz do hliněné nádoby svatou vodu, nabere trochu prachu z podlahy v příbytku a dá jej do vody. Potom kněz postaví ženu s rozpuštěnými vlasy před Hospodina a dá jí do rukou připomínkový obětní dar, to je obětní dar žárlivosti. Kněz bude mít v ruce hořkou vodu prokletí a bude zapřísahat ženu slovy: ‚Jestliže se s tebou nikdo nestýkal a ty ses nedostala na scestí a neposkvrnila ses před svým mužem, buď nedotčena touto hořkou vodou prokletí. Ale jestliže ses dostala na scestí a byla svému muži nevěrná a poskvrnila se tím, že se s tebou stýkal někdo jiný kromě tvého muže…,‘ tu kněz zapřisáhne ženu přísežnou kletbou a řekne jí: ‚Ať s tebou Hospodin naloží uprostřed tvého lidu podle přísežné kletby! Hospodin ať způsobí, aby tvůj klín potratil a břicho ti nadulo. Ať tato voda prokletí vnikne do tvých útrob, aby ti břicho nadulo a tvůj klín potratil.‘
Žena odpoví: ‚Amen, amen.‘“

Nu 5:11–22 (ČEP)

Tak. A se ženou, která byla svému muži nevěrná, byl amen… O něco dál, v osmadvacátém verši se ale píše: Jestliže se však žena neposkvrnila, nýbrž je čistá, bude podezření zproštěna a bude mít potomky. (Nu 5,28 /ČEP/) Tudíž spravedlnosti bylo učiněno zadost. Nicméně za touto větou už žádný amen nezaznívá. Máme proto důvod se domnívat, že ono zdvojnásobené amen zde skutečně znamená, vyřčeno slovy nevěrné ženy: Bude se mnou konec. Užití v běžném současném jazyku zde tedy jaksi nachází biblickou oporu. 

Zároveň však v onom dvojím amen nevěrné ženy můžeme cítit i další význam – opět běžně vnímaný v dnešní komunikaci. Slovy Amen, amen jakoby zároveň řekla něco ve smyslu: Tak to je a bude, diskuze je ukončena. Řečeno cimrmanovským jazykem: Bude to taková pěkná tečka za tím naším případem. Nebo indiánským howgh – domluvil jsem, jak ho známe z Mayovek. Ale pozor: Podle časopisu Tramp, howgh není slovo, nýbrž pouze zvuk, který napodobuje výkřik medvěda grizzlyho. Cituji:

Indiáni a po jejich vzoru i trappeři jej připojovali jako zdůraznění. Nikoliv tedy jen k ukončení řeči, jak nám to prezentuje K. May. Znamená tedy nikoliv domluvil jsem, nýbrž zdůrazňuji, či potvrzuji nebo prostě „na tomto trvám“.

Zdroj: Trempoviny 52

Nemusíte mi to věřit, ale vážně nebylo mým záměrem, dostat se od Bible k indiánskému kmeni Lakotů ze siouxského národa, a už vůbec se tak nestalo proto, že bych snad tento díl chtěl udělat zajímavější nebo nedejbože trochu bulvárnější. Jak jste asi poznali, tohle není můj styl. Přemýšlení o významu slova amen mě sem navedlo jaksi samovolně. A jsem tomu rád, protože ono indiánské zdůrazňuji, či potvrzuji nebo na tomto trvám, má totiž se slovem amen mnoho společného.

První výskyt slova amen ve Starém zákoně prozrazuje jeho hebrejský původ [אָמֵן]. Že toto slovo přešlo i do křesťanství, to dobře víme. Zajímavou informací ale je, že ve formě ámín [امين] se používá také v islámu. Na Wikipedii se proto můžete dočíst: Slovo amen je jedním ze svědků společné semitské náboženské tradice spojující tři velká světová monoteistická náboženství. (Zdroj: Wikipedie)

V hebrejštině je amen slovo odvozené od kořene ‚(a)-m-n [א–מ–ן], jehož základním významem je věrnost, pravdivost, spolehlivost. Biblické užití dosvědčuje, že se amen používalo jako slavnostní potvrzení toho, co bylo (popř. bude v následujícím okamžiku) vysloveno. Tolik Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI.

S ním víceméně souzní také Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena, v němž se u hesla amen mimo jiné píše:

Slovo amen je odvozeno od kořene, který zahrnuje myšlenku pevnosti, skutečnosti a z něhož vznikly výrazy různé a důležité: přežít, věřit, pevnost, věrnost, jistota, víra a možná též mamon.
Amen tedy znamená: pravdivý, opravdu, určitě, určitý; někdy prostě odpovídá slovu „ano“ (viz 2Kor 1,20). Do řečtiny bylo přeloženo výrazem „staň se“, který ztratil odstín pevnosti a pravdy, jenž je pro hebrejský tvar charakteristický, a nakonec vyjadřuje namnoze jen jakési přání.
Ale užití slova „amen“ ve SZ opravňuje k tvrzení, že jeho význam je širší: slouží k potvrzení a podepření toho, co bylo právě řečeno. Když je posluchač vysloví, ztotožňuje se s tím, co slyšel, souhlasí s tím, uznává to za své, je připraven se tomu podrobit.

Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník

Přiznám se, že Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena mám moc rád. Už jen proto, že není tak suše akademický jako například před tím citovaný Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI. Aniž bych tedy chtěl jakkoliv zpochybňovat jeho význam. Naopak, je výborný. 

Ale zpátky k Von Allmenovi. V předchozí citaci zaznělo hned několik důležitých informací. Začnu tak nějak od prostředka větou: Do řečtiny bylo přeloženo výrazem „staň se“, který ztratil odstín pevnosti a pravdy, jenž je pro hebrejský tvar charakteristický, a nakonec vyjadřuje namnoze jen jakési přání. Osobně se domnívám, že překlad nebo spíše parafráze „staň se“ sice se slovem amen má „cosi“ společného, ale její vyznění je řekněme poněkud vágní. Z mého pohledu se nachází někde na chvostu možných významů slova amen.

Na začátku citace také zaznělo, že někdy prostě odpovídá slovu „ano“. Autor se zde odkazuje na 20. verš 1. kapitoly Druhého listu Korintským. Pojďme si ho poslechnout spolu se dvěma verši, které mu předcházejí. Druhá Korintským, 1. kapitola, 18. až 20. verš:

„Bůh je svědek, že mé slovo k vám není zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘! Vždyť Boží Syn Ježíš Kristus, kterého jsme u vás zvěstovali my – já a Silvanus a Timoteus – nebyl zároveň ‚ano‘ i ‚ne‘, nýbrž v něm jest jasné ‚Ano‘! Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘. A proto skrze něho zní i naše ‚Amen‘ k slávě Boží.“

2Kor 1,18–20 (ČEP)

Apoštol Pavel zdůrazňuje lidem v Korintském sboru své jednoznačné ano Ježíši Kristu, skrze něhož zní i naše Amen k slávě Boží. To jsou úžasná slova! Já bych si v tomto případě dovolil mírně upravit tvrzení v Allmenově Biblickém slovníku, respektive spojil bych jeho myšlenku paralely amen ke slovu ano se závěrečnou větou o tom, že člověk, který amen vysloví, se ztotožňuje s tím, co slyšel (nebo také sám řekl), souhlasí s tím a uznává to za své. Jinými slovy, neříká: Konec debaty, všechno už bylo řečeno, můžeme jít domů. Slovem amen vyjadřuje svůj souhlas a přijetí. Říká: Ano, tomu rozumím, to se mi líbí, s tím souzním, takhle to chci a také podle toho chci žít. Amen je třemi slovy přitakání Pánu Bohu. Leo Pavlát, novinář, spisovatel, diplomat, a první ředitel Židovského muzea v Praze říká, že amen může také znamenat: „Odvolávám se na toho, jemuž důvěřuji.“ (Zdroj: ČRo) Možná bych k jeho slovům ještě jedno doplnil: Odvolávám a spoléhám se na toho, jemuž důvěřuji.

Čtenáři Bible vědí, že slovo amen nestojí vždy jen na konci nějakého prohlášení, nýbrž Ježíš Kristus jím často začíná svou řeč. Co to znamená v takových případech? Nechme ještě jednou promluvit Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena:

V NZ si slovo „amen“ zachovává svůj původní smysl pravdy, pravdivosti. Vyjadřuje jistotu církve, která s důvěrou odpovídá na zaslíbení svého Pána. Jak říká jeden vykladač, „ano“ církve je ozvěnou božího „ano“, které není nikdo jiný než Ježíš Kristus, kterého Zjevení označuje jako věrného svědka, Amen, opravdové amen, amen absolutní, narážeje zřejmě na tvrzení SZ (sr. Zj 3,14; Iz 65,16).
V tomto směru je třeba chápat výraz „Amen, pravím vám“, který zahajuje mnoho Kristových řečí. Je to slavnostní formule (vyskytuje se 30× u Matouše a 25× u Jana, který ji zdvojuje), jíž přímo Ježíš Nazaretský ujišťuje o své mesiášské autoritě; představuje se jako ten, jenž mluví ve jménu a na místě božím, má právo tak činit, neboť jeho slovo je pravdivé a účinné jako Otcovo. Je právě tak závazné a vyžaduje odpověď. „Amen, amen, pravím vám…“ Zde promlouvá Vládce, Syn člověka, věrný a pravdivý vykladač božího myšlení.

Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník

Jakkoliv s citacemi, které v tomto podcastu uvádím, zpravidla bez výhrad souhlasím, v tomto případě bych si dovolil uvést na pravou míru jednu chybu Von Allmenova slovníku. Údaj o třiceti výskytech u Matouše a pětadvaceti v Janově evangeliu bohužel není správný. Slovní spojení Amen, pravím vám se nachází také v Markově evangeliu a několikrát jej najdete i v Evangeliu podle Lukáše. Ano, u Jana je slovo amen zdvojené. Ježíš zde, konkrétně v Českém ekumenickém překladu dvacetkrát, říká Amen, amen, pravím vám a jednou pak Amen, amen, pravím, pravím tobě. Zajímavé navíc je, že takto začíná Ježíš svou řeč v těch částech Jana, které jaksi nemají, abych tak řekl, synoptický protějšek v ostatních evangeliích – vyskytují se pouze v Janově evangeliu. Tedy s jedinou výjimkou, jíž je 21. verš 13. kapitoly, v němž Ježíš před poslední Večeří Páně říká: Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí. Tato slova, byť jen s jedním amen, jak asi sami víte, najdete také v Matoušově a Markově evangeliu.

Každopádně, začne-li Ježíš mluvit slovy Amen, amen, pravím vám, měli bychom ještě více zpozornět. Kristus nám připomíná svou, slovy Biblického slovníku, mesiášskou autoritu… jako ten, jenž mluví ve jménu a na místě božím, má právo tak činit, neboť jeho slovo je pravdivé a účinné jako Otcovo. 

Možná jste si v předchozí citaci všimli nenápadné, ale zajímavé věty, která následuje: Je právě tak závazné a vyžaduje odpověď. Co tím chtěl autor slovníkového hesla amen říci? Přesně to, co všichni naprosto samozřejmě děláme na bohoslužbách a jiných církevních shromážděních. Odpovídáme. Slovem amen. Tím jsem chtěl jednak říct, že amen je běžnou součástí křesťanské liturgie, ale to samozřejmě všichni víme. Nedovedu si představit, že bychom odříkali Otčenáš a na konci nevyslovili amen. V katechetických materiálech ČCE se mimo jiné píše:

Amen je vlastně také jistý typ uzavření smlouvy, pečeť, razítko, „ruku na to“, podpis – člověka, který ho vyslovuje, to zavazuje, vstupuje do smlouvy s Bohem.

Zdroj: Katecheze ČCE

A Martin Luther podle stejného materiálu říká: 

Moc naší modlitby ale záleží na tom, abychom se k ní naučili také připojovat: Amen. A to ovšem znamená nepochybovat o tom, že Bůh modlitbu zcela jistě vyslyšel a že ji naplní.
„Amen“ není nic jiného než výraz nepochybující víry, která se nemodlí nazdařbůh, zda snad náhodou nedosáhne nějakého cíle, ale která ví, že Bůh, jenž nelže, zaslíbil přivést modlitbu k cíli.

Wilhelm Marstrand: Jidášův polibek (po r. 1860) | Zdroj: Wikimedia Commons

Na konci předchozí části této epizody podcastu Biblická jména a úsloví jsme volně přešli k zjištění, že slovo amen je, nebo by mělo být, stejně tak běžnou součástí osobní zbožnosti. Sám to považuji za možná ještě důležitější než více či méně hlasité sborové amen ve shromáždění věřících. Řeknu-li totiž své vlastní amen po své vlastní modlitbě, a skutečně jej beru jako přitakání Bohu a odvolání a spoléhání se na toho, jemuž důvěřuji, musím být nutně upřímný a pravdivý sám k sobě. A to není vždy snadné, a někdy to může i bolet. 

Desatero říká, že nemáme brát jméno Boží, s prominutím, do huby nadarmo. Myslím si, že totéž platí také pro slovo amen. Na úplném začátku tohoto dílu jsem řekl: Mnozí lidé ve slově amen vnímají jakousi svatost. A co když v něm opravdu je? V té nejčistší koncentraci.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 120 | Amen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Na druhou stranu myslím, že mnozí lidé ve slově amen vnímají… řeknu to trochu neobratně – jakousi svatost. Jaký je vlastně skutečný význam slova amen a co přesně znamená? 

K poslechu epizody podcastu Biblická jména a úsloví s prozatím nejkratším názvem vás zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 120 | Amen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.