Petr Lindner | 9. 10. 2024

Nadpisy nebo titulky by měly být spíše krátké, praví jedna ze žurnalistických pouček. Název tohoto dílu Tlučte, a bude vám otevřeno, tedy představuje pouze část jednoho z biblických veršů. Celý zní takto: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Věta Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno, je součástí závěru Ježíšova kázání na hoře. Najdete ji jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu, a to v podstatě ve stejném znění ve všech českých překladech. Pominu-li použití slova tlucte místo tlučte ve starých překladech, pak pouze Studijní překlad Miloše Pavlíka používá umírněnější pojem klepejte, a Český studijní překlad místo slova proste, uvádí žádejte. Možná je to jenom moje domněnka, ale říkám si, že pokud se dvě evangelia, byť tedy synoptická, v nějakém výroku takto shodují, nebude to asi jen nějaká bezvýznamná informace. 

Ostatně i já mám k vystavení tohoto dílu na zmíněném biblickém verši také trochu zvláštní důvod. Nedávno jsem se díval na film podle slavného románu Alexandra Dumase – Hrabě Monte Christo. Bylo to hollywoodské zpracování z roku 2002 v režii Kevina Reynoldse, které sice nepatří k nejlépe hodnoceným filmovým adaptacím Dumasovy knihy, ale jedna pasáž mě zde obzvláště zaujala. Když umírá Abbé Faria, který se k hlavnímu hrdinovi příběhu Edmundu Dantèsovi prokopal z vedlejší cely věznice v pevnosti If, dává mu mapu k pokladu a hlavnímu hrdinovi říká:

„Použijte jej pouze pro dobrou věc.“
„Ne, použiji jej k hrozné pomstě!“, odpovídá Dantès.
„Dám vám poslední dobrou radu“, říká mu na to Faria, „Nesmíte spáchat zločin, za který jste byl uvězněn. Bůh pravil, má je pomsta.“
Hlavní hrdina však kontruje: „Já ale v Boha nevěřím!“
Na to mu Abbé Faria odpovídá: „Na tom nezáleží, on věří ve vás…“

Z filmu Hrabě Monte Christo (2002)

Mimochodem, jedním z důvodů, proč toto filmové zpracování není mezi nejoblíbenějšími, je také skutečnost, že scénář se příliš nedrží své knižní předlohy. A zrovna tento dialog mezi Edmundem Dantèsem a Abbé Fariou byste v textu Dumasovy knihy hledali marně. Ale nevadí. Myšlenka, kterou umírající kněz vyslovuje, je totiž velmi silná a pravdivá: Na tom nezáleží, on [Bůh] věří ve vás…

Na světě je mnoho lidí, kteří v Boha buďto „jenom“ nevěří – myšleno tak, že ho neznají – ale jsou také lidé, kteří ho nechtějí znát. On však přesto věří v člověka. V člověka, kterého stvořil k obrazu svému, jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis. A v Novém zákoně, v 9. verši 3. kapitoly Druhého Petrova listu pak můžeme číst: 

I když my lidé, nebo někteří z nás Boha nehledají, on hledá nás. Trpělivě čeká na to, až k němu přijdeme. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 

2Pt 3:9 (ČEP)

To, že Bůh čeká na člověka, říká také pán Ježíš, mimo jiné ve svém kázání na hoře. Přečtu 5. až 13. verš 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby, protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje. A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“

L 11:5–13 (ČEP)

Na začátku jsem řekl, že naše předmětná věta se nachází ve stejném znění také v Matoušově evangeliu, nicméně v něm mu nepředchází příběh o muži, který v noci vstane z postele, aby po prvotním odmítání nakonec vyhověl prosbám svého přítele, tak, jako jsem právě četl z Lukáše.

Ježíš tím podle mého názoru chce říct jednoduché sdělení: Pán Bůh čeká, až k němu přijdete, zaklepete, nebo biblickými slovy zatlučete na jeho dveře a řeknete mu, co vás trápí, poprosíte ho, aby vám ve svízelné situaci pomohl, nebo také požádáte o pomoc pro jiné lidi. Neodmítne vás, nebo vám škarohlídsky nedá hada místo ryby nebo štíra místo vejce. Ve slově tlučte, které, jak jsem už řekl, jediný Český studijní překlad nahrazuje umírněnějším pojmem klepejte, je znát jistá naléhavost. Jakoby Ježíš říkal: Buďte ve svých prosbách vytrvalí. Pán Bůh není automat na všechno, na co si vzpomenete a navrch to ještě chcete hned teď. On sám nejlíp ví, kdy je ten správný okamžik, ale vy rozhodně neuděláte chybu, když na něj budete vytrvale tlouct. Nejde o to, že by na vás snad Pán Bůh zapomněl. Vytrvale tlouct znamená vytrvale se modlit, mít vytrvalé spojení s Bohem. Bůh na vás myslí stále, ale ve svobodě, kterou při stvoření člověku dal, se takříkajíc nevnucuje. Čeká, až k němu my lidé přijdeme sami.

Verše o tlučení na dveře se kromě zmíněných dvou výskytů v Matoušově a Lukášově evangeliu v Bibli nacházejí ještě potřetí – v závěrečné knize Zjevení, kde však na pomyslné dveře klepe sám Pán Ježíš. O Listu do Laodikeje, který se nachází ve 3. kapitole knihy Zjevení, jsem už mluvil v epizodě Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! Zde jsem citoval 14. až 19. verš, končící slovy:

Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Zj 3:18–19 (ČEP)

Dále Ježíš říká – 20. až 22. verš:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.

Zj 3:20–22 (ČEP)

V knize Zjevení už tedy nečteme [ty nebo vy] tlučte, ale tluču. Já, Ježíš Kristus stojím přede dveřmi a tluču. Zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. To skoro zní, jakoby na dřívější výzvu tlučte, a bude vám otevřeno mnoho lidí nereagovalo, a tak se Ježíš sám chopil iniciativy a sám prosí za člověka. Je to sice na jednu stranu velmi smutné, ale kus pravdy v tom asi také bude. Zároveň se zde však ukazuje nekonečná Boží láska, poznání, že Bůh skutečně stojí o člověka.

Když budu ve své zvídavosti trochu přízemní, zeptám se: Co vlastně pořád má Ježíš s těmi dveřmi? Samozřejmě, asi všichni chápeme, že jde o biblický obraz. A nebyl by to Ježíš, aby své přirovnání nevysvětlil… zase jiným obrazem. Poslechněte si podobenství o dobrém pastýři tak, jak je zapsáno v 10. kapitole Evangelia podle Jana:

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“
Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.
Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“

J 10:1–18 (ČEP)

Když Ježíš na jiném místě Bible řekne Já jsem ta cesta, pravda a život, zní to krásně, vznešeně. Ale Já jsem dveře… to je trochu zvláštní přirovnání pro Mesiáše. Navíc se zde mluví o ovcích, a když v dnešní době o někom řekneme, že se chová jako ovce, je to spíše hanlivé nebo posměšné označení. Měli bychom však brát v úvahu kontext doby a prostředí, ve kterém bylo evangelium napsáno. Chov ovcí byl jedním z hlavních způsobů obživy, už jen proto, že ovce byly jedněmi z prvních domestikovaných zvířat. Ale nejen to. Ovce jsou nenáročná a houževnatá zvířata, která podmínky izraelské polopouště dobře snášela. Ano, jsou to také společenská zvířata s velkým stádním pudem – a to bude nejspíš příčinou posměšného označování některých lidí za ovce. Avšak myslím, že v Ježíšově době se to tak nebralo a ovce, jako jeden ze zdrojů masa, mléka, ale také vlny a kožešiny, rohů nebo třeba střev či ovčího loje, byla pro tehdejšího člověka velmi důležitá zvířata. A pastýři? Ti sice nejspíš nepatřili mezi společenskou smetánku, nicméně jejich práce byla jistě důležitá a respektovaná.

Ježíš tedy sám sebe označuje za dveře do ovčince, ale také za pastýře. Ovcemi jsme, s odhlédnutím od jakýchkoliv současných konotací, jednoduše my. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus. Ale také dodává: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš věří, že i ty, kteří ho z jakéhokoliv důvodu odmítají nebo jenom obcházejí, do svého ovčince přivede. Dokonce říká, musím je přivést. A dodává: Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. Můžete si říct něco ve smyslu Jak si tím může být Ježíš tak jistý? Já bych ve svém vrozeném…, ne vrozeném, ale spíš zkušenostmi vypěstovaném „náboženském nebo spirituálním pesimismu“ také možná vyslovil pochyby, zdali se to Ježíši podaří. Ale moje velká úcta k němu – to, jak jsem v jednom z dílů tohoto podcastu pojmenoval slovo bohabojnost, mi jakékoliv váhání nedovoluje. Zmíněná epizoda se jmenuje O bohabojnosti, tak jestli chcete, po skončení tohoto dílu si ji poslechněte. 

 Před chvílí citované verše z Janova evangelia ale nesou ještě jedno velké poselství. Všimli jste si, co Ježíš říká v závěru? Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je, s prominutím, evangelijní zvěst jako hrom! Ježíšovi tehdejší posluchači těmto slovům spíše nerozuměli a někteří také nechtěli rozumět, nicméně nám krásným jazykem Janova evangelia sděluje, jak bude jeho pozemská misie pokračovat. Svůj život, který mu podle vlastních slov nikdo nebere, dá za nás, kteří v něj věříme, a opět jej přijme nazpět. Ukřižování a vzkříšení v jedné větě: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. To je Ježíš, člověk a Bůh v jedné osobě. A jak my také víme, úplně to stejné nabízí Ježíš i pro nás. Ne tedy moc, takto zacházet s vlastním životem, ale zaslíbení vzkříšení a věčného života po životě na této Zemi.

Kdybych měl krátce shrnout, co v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví zaznělo, pak v první části jsem se snažil vysvětlit, že budete-li se držet Ježíšovy výzvy Proste, … hledejte… a tlučte, bude vám dáno, …naleznete… a bude vám otevřeno. Urputně se domáhat Boží pozornosti není nezdvořilost, nýbrž abych tak řekl „doporučený postup“. Pán Bůh na nás všechny jistě neustále myslí, ale zároveň chce, abychom si cestu k němu našli sami. K ničemu nás nenutí, volba správného směru je jen a pouze na nás.

Aniž by to bylo prvotním záměrem tohoto dílu, ve druhé části jste se dozvěděli, že být ovcí nemusí znamenat pejorativní označení tak, jak ho ve své době často vnímáme. Být ovcemi v Ježíšově ovčinci je naopak to nejlepší, co se vám může přihodit. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce, říká Kristus v 10. kapitole Janova evangelia, a jak víme, tak se i stalo. Na závěr jsme se ještě dozvěděli, že jenom on má moc svůj život dát a [mám] moc jej opět přijmout. A že má také moc obnovit i náš život. Udělat ho lepším zde na Zemi a takříkajíc ho prodloužit do nekonečna po smrti v tomto životě. Naděje v Kristu nikdy nekončí… 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nejsme-li uvedení do kontextu tohoto sdělení, i když tedy nepochybuji, že mnozí posluchači ho znají, tak tato slova vyznívají velmi pozitivně. Otázka proto zní: O co máme prosit, co máme hledat a co nám bude otevřeno?

K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zve Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 109 | Tlučte, a bude vám otevřeno se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 23. 6. 2023

U nejednoho v češtině zažitého úsloví, lze jeho biblický původ poznat – nebo alespoň vytušit – i kdybyste Písmo Svaté nikdy neotevřeli. Pár příkladů za všechny: Víra hory přenáší, Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, Šalomounské řešení, nebo třeba Nést svůj kříž. U jiných úsloví jejich biblický původ – pokud tedy takový mají – ale jednoznačný není. O tom jste se v podcastu Biblická jména a úsloví mohli přesvědčit také vícekrát. V tomto dílu pro vás mám specialitu: nejde sice ani tak o úsloví, jako spíše o přirovnání, nicméně z Bible pochází, ovšem přejímá z ní ve správném významu jen jednu část. Jeho zbytek je pak v současném jazyku chápán v opačném smyslu.

Příjemný poslech vám ze svého improvizovaného podcastového studia přeje Petr Lindner.

„K práci má vlažný přístup“, tak by mohlo znít hodnocení nějakého zaměstnance od personalisty. Ale nejde jen o práci. Vlažný může být obecně vztah k něčemu nebo i někomu. Být označený za vlažného není pochvala, ale není to ani odsouzení. Takový člověk obvykle nikomu neubližuje, pouze je… dalo by se říct: pomalejší. Bez zájmu, bez nadšení, bez vášně. Přistupuje k věcem možná trochu lhostejně, někdy i s nechutí. Zkrátka vlažně.

Abyste našli slovo o vlažnosti v Bibli, musíte jít až k Apokalypse – nalistovat její poslední knihu – Zjevení nebo chcete-li, Zjevení Janovo. Ve 3. kapitole se od 14. verše píše:

Andělu sboru v Laodiceji napiš:
„Toto praví Amen, svědek věrný a pravý, původ Božího stvoření: Znám tvé skutky; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.
Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý. Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Já usvědčuji a kárám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání.“

Zj 3:14–19 (CSP)

…jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, říká Ježíš slovy pisatele knihy Zjevení, ať už to byl apoštol Jan nebo někdo jiný tohoto jména. Biblisté totiž nemají na autorství závěrečné knihy Bible jednotný názor. Ale to jen na okraj. Slova o vlažnosti jsou směrovaná k víře členů Laodicejského sboru – v tomto lze mimochodem najít nápadnou podobnost s Pavlovým Listem Efeským.

Laodiceia bylo podle všeho velmi prosperující město Malé Asie, ležící na zlatonosné řece Lycus. Dnes byste ji mohli hledat poblíž třistatisícového města Denizli v jihozápadní části Turecka. Ve městě byly římské lázně, do kterých byla akvaduktem přiváděná voda z horkých léčivých pramenů z nedalekého Hierapolisu. Jednou z verzí vysvětlení vlažnosti, je domněnka, že horká voda cestou ochladla a stala se vlažnou. Ztratila tedy, abych tak řekl, svou sílu, hezky nečesky řečeno drajv. V poznámkovém aparátu Českého studijního překladu Bible se ale píše, že vlažná voda se používala jako dávidlo. Ať tak či tak, vlažnost – zde ve víře – je přirovnáním k ledabylosti či liknavosti, možná až odpadnutí od víry. Takže stejný význam, jak ho vnímáme i my v dnešní době, byť tedy obecně, ne pouze ve vztahu k víře.

Když se ještě vrátím k citovaným veršům, pak Ježíš zde – nikoliv poprvé – naráží na pomíjivost pozemského bohatství, které může člověka odvádět od víry. Prohlašuje Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji, aby vzápětí takříkajíc poskytl správnou alternativu: Radím ti, abys ode mne koupil zlato v ohni pročištěné, a tak zbohatl, bílé šaty, aby ses oblékl a neukázala se hanba tvé nahoty, a mast k pomazání svých očí, abys viděl. Zlato, čištěné v ohni, to je Písmo Svaté, křesťanské myšlenky a víra. Bílé šaty mohou představovat bezúhonnost, ale i svatební oděv pro Ježíšovy ženichy a nevěsty, pro děti Boží. A ona mast k pomazání svých očí, je narážkou na Laodicejskou lékařskou školu, kde se vyráběla hojivá oční mast z frygického kamene (zdroj Wikipedie). Ježíš tím naznačuje, že dobrý zrak je sice důležitý, ale správně vidět, není jen otázkou zdravých očí.

Na začátku jsem řekl, že přirovnání o vlažnosti z Bible přejímáme ve správném významu jen z jedné části, oproti tomu jeho zbytek je pak v současném jazyku chápán v opačném smyslu. Narážím na slova Kéž bys byl studený nebo horký! V kontextu Ježíšova prohlášení je to logické – studený nebo horký jsou protiklady k vlažnému. Studeným se nejspíš myslí lahodná občerstvující voda, horkým pak léčivé prameny, o nichž jsem právě mluvil. Studený a horký zde tedy mají veskrze pozitivní konotaci. Jenže jak je to dnes s těmito označeními?

Řekneme-li o někom, že je studený, nebo dokonce studený jako psí čumák, není to nic, na co by mohl být pyšný. Studení lidé jsou nepřístupní, uzavření, chladní ve vztazích k ostatním. Studeného člověka rozhodně nevnímáme jako zdroj osvěžující vody, která by nám dodala chybějící energii a elán do života.

No a horký člověk čili horká hlava? Od toho se raději taky spíše držet dál. Od horké hlavy jeden neví, co může čekat, protože reakce takového člověka bývají impulzivní, zbrklé, mnohdy i nepředvídatelné. Je ale zajímavé, že pokud někoho označíme za zapáleného – což je sémanticky více než horký –, obvykle to vnímáme pozitivně. Jako člověka nadšeného pro nějakou věc. To stejné platí i pro označení vřelý. Má-li někdo vřelé srdce, je to člověk, se kterým se kamarádit určitě chcete. Mimochodem, ve dvou českých překladech Bible je právě slovo vřelý použité místo horký – ve Studijním překladu Miloše Pavlíka a v parafrázovaném překladu Slovo na cestu. Nicméně ani tak si nemyslím, že by ho zde autoři zvolili pro jeho „srdečnost“, nýbrž jako expresivnější vyjádření pojmu horký. Navíc v řečtině je na tomto místě použité slovo ζεστός [zest:os], jakožto adjektivum pro horký, teplý nebo… vřelý.

Abych se do toho ale nezamotal – resumé je asi takové: Běžný význam přídavných jmen studený a horký, tedy tak, jak je čteme v nejpoužívanějších českých překladech Bible, ve vztahu k chování nebo povaze lidí, vyznívá mnohem více v negativním nežli neutrálním nebo snad kladném významu, v němž je použil ve 3. kapitole knihy Zjevení Ježíš Kristus. Na tom se, aspoň myslím, shodneme.

Čeština patří mezi nejtěžší jazyky na světě, i když tedy řečtina a hebrejština, jakožto původní jazyky Bible, na tom nejsou o moc lépe. Alexandr Flek, překladatel Bible21 říká, že každý překlad Bible je v jistém smyslu parafrází – protože stylem slovo od slova nelze dost dobře překládat žádný text. Má-li tedy být čtivý a dávat smysl. 

Osobně bych nedělal tento podcast, kdyby mě „hraní se slovy“ nebavilo. Ale abych byl upřímný, občas si říkám, jestli to někdy nepřeháním nebo příliš neprožívám. Pokud tento pocit máte i vy, milí posluchači, dejte mi, prosím, vědět. Budu se snažit to aspoň trochu napravit. Ale až od příštího dílu :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

V tomto dílu pro vás mám specialitu: nejde sice ani tak o úsloví, jako spíše o přirovnání, nicméně z Bible pochází, ovšem přejímá z ní ve správném významu jen jednu část. Jeho zbytek je pak v současném jazyku chápán v opačném smyslu.

Příjemný poslech vám ze svého improvizovaného podcastového studia přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Nebuď vlažný! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.