Petr Lindner | 20. 2. 2026

Minulý díl tohoto podcastu jsem věnoval hledání člověka Bohem. Tedy tomu, když Bůh volá na člověka: „Kde jsi?“ Řekl jsem zde také, že Pán Bůh je ten první, kdo hledá člověka, první, kdo je aktivní v tomto vztahu. Na konci předchozího dílu jsem však také doplnil, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

První z nich právě začal, a tak vám od mikrofonu přeji příjemný, ničím nerušený poslech.

Ještě, než se začnu podrobněji věnovat Bibli, jakožto předmětu tohoto dílu, musím na začátek uvést malé upřesnění. Zatímco předchozí epizoda byla o hledání člověka Bohem, v této a také v následujících asi dvou dalších nebudu mluvit ani tak o hledání Boha člověkem, jako spíše o poznávání Boha. Konkrétně v tomto dílu o Bibli je to příznačné určitě nejvíce. V Bibli Boha hledat nemusíme, zde se nám zjevuje, představuje a nechává se poznat… teď to řeknu možná trochu neobratně, ale jiné slovo mě vážně nenapadá – dává se nám poznat tak nějak přirozeně. 

Zároveň s tím chci ale dodat, že poznávání Boha – ať už ze stránek Bible, nebo odkudkoliv odjinud – nejspíš nikdy, tedy alespoň minimálně v tomto životě, nikdy nekončí. Nemůžete jednoduše říct: „Tak, a teď už znám Boha dokonale!“ Těmito slovy byste se totiž prohlásili za Bohu rovného… Mluvil jsem o tom také ve 125. dílu s názvem Neznámému Bohu, kde jsem jednak zmiňoval německého křesťanského filozofa Josefa Piepera, který říká, že za svého života jsme ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu. 

V tomto dílu cituji také Tomáše Halíka, který v knize Svět bez Boha, jíž napsal spolu s Anselmem Grünem píše mimo jiné také toto:

Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Ptáte se, proč po poměrně krátké době znovu připomínám stejný úryvek z knihy Tomáše Halíka a Anselma Grüna? Jestliže jste poslouchali pozorně, nemohl vám uniknout velmi nenápadný, zároveň však až neskutečně přirozený obrat od Boha k člověku, a co víc, z toho plynoucí nedělitelné spojení člověka s Bohem. Tomáš Halík nejprve cituje církevního otce Augustina, který o Bohu říká: Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř. Uvnitř jej, uvnitř mě, uvnitř vás, uvnitř každého člověka. Augustin hledá Boha, Halík píše o skutečném, pravém a nezaměnitelném já, přičemž rovnítko je zde více než zřejmé. Spoluautor knihy Svět bez Boha se však vůbec nesnaží najít nějaké řešení, cestu k Bohu uvnitř sebe, na tomto světě, v tomto životě, nýbrž rovnou píše o zření ve smrti. Tedy podobně jako Josef Pieper hovoří o naplnění v Bohu, čímž se myslí taktéž v Bohu po zdejším životě.

To je na jednu stranu potvrzení mých slov, že Boha není možné cele poznat. Tedy v tomto pozemském žití. Podle mě to však ničemu nevadí. Nijak to totiž nebrání snahám i tak poznat Boha co nejvíce, protože… to, co bylo před chvílí řečeno, zároveň může vzbuzovat otázku: Když hledáme Boha, snažíme se poznat Boha, neznamená to v jistém smyslu, hledání a poznání sama sebe? Nemyslím tím panteistický přístup, říkající, že Bůh je všechno a všechno je Bůh – to by nebylo biblické. Myslím skutečné spojení člověka a Boha, jak ho nádherně vylíčil Pán Ježíš Kristus ve své velekněžské modlitbě v 17. kapitole Janova evangelia. Od 21. verše se modlí za všechny nové křesťany, za ty, kteří v něj teprve uvěří:

[…] aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a také oni poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich.

J 17,21–26 (ČEP)

Všimněte si, že v právě citovaných šesti verších se stejně tak šestkrát vyskytuje slovo poznat, a řeč je samozřejmě o poznání Boha. Jak se zdá, jsme na správné cestě.

Omlouvám se, původně avizované „malé upřesnění“ na začátek se trochu protáhlo, ale doufám, že to nebylo od věci. Nyní nám už nic nebrání věnovat se Bibli. Proč Bibli, jakožto základnímu „nástroji“ k poznávání Boha? Čistě pragmaticky je Bible elementární skriptum křesťanství (a židovství, dlužno možná doplnit). Avšak nejde o učebnici, ani o historickou knihu, také to není sbírka básní a písní, nebo třeba, jak občas někde zaslechnu nebo čtu – návod na život. Bible je základním „nástrojem“ poznávání Boha jednoduše proto, že jde o Boží vlastní způsob, jak se nám spolehlivě představuje. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Píše se v prvním verši Janova evangelia. V jedné větě je obsaženo všechno: stvoření, trojjedinný Bůh, Otec, Syn i Duch svatý; Slovo, jako Písmo svaté, které nám to všechno umožňuje poznat.

Jiří Gruber ve své knize Pojď a přesvědč se píše: Základní myšlenkou společnou všem biblickým knihám je, že Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze slovo a nikoli skrze události samotné. Ještě o kousek dále jde jezuita Petr Kolář, který v knize rozhovorů říká:

Bůh není schovaný v popsaných stránkách nebo kdesi mezi nimi. Nevypadne, když bibli obrátíš a zatřepeš s ní. Základní teze současných biblistů říká, že Boží slovo se děje, když někdo se zájmem čte opakovaně Písmo. Zjednodušeně řečeno: Boží slovo je událost, nikoliv zápis.

Zdroj: Josef Beránek: Hovory s Petrem Kolářem (Nakladatelství Cesta ©2002)

To je velmi zajímavé: Bůh se nám dává poznat nejzřetelněji skrze slovo. Boží slovo se děje. Boží slovo je událost, nikoliv zápis. Ostatně samotná Bible o tom hovoří naprosto jednoznačně také – 4. kapitola knihy Židům, 12. a 13. verš:

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.

Žd 4,12–13 (ČEP)

O biblické nahotě jsem mluvil před nedávnem v dílu s názvem 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli a ejhle, už to tady máme zase. Ovšem tentokrát ve spojení s Božím Slovem. U těchto pouhých dvou veršů z knihy Židům bychom mohli strávit pěkně dlouhý čas jejich exegezí, ale tím vás nechci zatěžovat, proto jen heslovitě. Co se zde říká?

Boží Slovo je živé… Tedy stále živé. Není to, jak říká Petr Kolář, pouhý zápis. Je mocné a tak ostré či silné, že dokáže proniknout až na rozhraní duše a ducha. Abychom tomu rozuměli: Duše, řecky psyché, má v biblickém pojetí význam především antropologický, synonymní s výrazem život (zdroj). Kdežto duch, pneuma, je Duch Boží. Nebojím se jinými slovy říct „darované dobro Boží“. Osobně tomuto verši rozumím tak, že Slovo Boží proniká od Ducha Božího až do lidské podstaty člověka k jeho duši. 

Ovšem co je na tomto dvojverší velmi radikální, je pak konstatování Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Před čím skrýt? Před Božím Slovem, nebo před samotným Bohem? Domnívám se, že zde je takříkajíc ve hře kombinace obojího: Nikdo se nemůže skrýt před Bohem, který nás zkoumá skrze své Slovo. Proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

„Tak jo! Ukecal jsi mě, tu Bibli si pořídím a začnu ji číst.“ Mno…, nikdy jsem nebyl žádným lobbistou ani evangelistou, takže o to víc jsem rád, že jste se takhle rozhodli :-) Ale ještě před tím, než si svou první Bibli koupíte, bych si dovolil vám dát pár malých dobře míněných doporučení.

Asi každý ví, že Bible se dá najít v mnoha verzích na internetu, stejně jako existuje několik aplikací pro mobilní telefony. Vše obvykle zdarma. Má tedy ještě smysl si v dnešní době kupovat tištěnou Bibli? Moje odpověď a zároveň první doporučení pro vás zní: Má. Koupit si tištěnou Bibli má svůj význam. Zároveň jsem si ale vědom toho, že toto moje tvrzení (a nejspíš i další doporučení, která budou následovat) je, jsou a budou de facto subjektivní. Je to zkrátka můj názor a vy s ním můžete, ale také nemusíte souhlasit. Ale k věci: Proč doporučuji pořízení papírové Bible?

Elektronická Bible na monitoru počítače, tabletu nebo smartphonu sice může mít také pěkný design, typografii a další estetické prvky, pořád je to však sterilní, s prominutím „mrtvá“ aplikace. Kniha, tištěná, papírová kniha, jež má své fyzické proporce čili je nějak velká, různě silná, má také svou váhu neboli správně hmotnost, je hmatatelným objektem a nezřídka krásným objektem, někdy i malým uměleckým dílem. Když k tomu přičtete šustění tenoučkého papíru při listování knihou, o mnohem lepším pocitu ze čtení „z papíru“ na rozdíl od čtení z monitoru ani nemluvě, mohlo by vám vyjít stejně jako mně, že papírová kniha, tištěná Bible, má i ve 21. století svůj smysl.

Jen doplňuji, aby snad nedošlo k mýlce: Elektronické verze určitě nezatracuju. Mají své výhody a lze je smysluplně využívat spolu s papírovou Biblí. Například jen možnost rychlého vyhledání jakéhokoliv slova či řetězce, je k nezaplacení. Určitě to znáte sami: Hlavou se vám honí kousek nějakého biblického verše a vy marně vzpomínáte, jak to pokračuje a přemýšlíte, ve které biblické knize jste jej četli. V elektronické verzi je nalezení správného místa otázkou řádově minut, někdy i kratšího času.

Dobře, jdeme tedy koupit papírovou Bibli. Úplně přeskočím rozhodování, jestli malou, střední či snad velkou, jedno nebo dvousloupcovou sazbu, s takovou či onakou obálkou, zkrátka věc polygrafického zpracování. Tohle bych s dovolením fakt nechal na vás. 

Docela důležitá je ale otázka překladu. V češtině existuje určitě více než deset překladů, v knihkupectvích ale běžně narazíte jen na některé, dlužno dodat také nejpoužívanější, z nich. Pokud tento podcast posloucháte delší dobu, víte, že k biblickým citacím jsem nejprve používal překlad Bible21 a později jsem přešel k Českému ekumenickému překladu. Oba tyto překlady jsou si velmi podobné s tím, že Bible21 je novější, vlastně poslední moderní překlad Bible, zatímco ČEP vznikal v 70. a 80. letech minulého století. K ekumenickému překladu jsem přistoupil hlavně proto, že je velmi často používaný v tradičních církvích a zastupuje tedy nejspíš většinu křesťanů. Ale neberte mě za slovo, nemám k tomu žádná relevantní čísla, jde víceméně o můj dojem. Vy si pořiďte překlad, který se vám líbí víc, byť bych tedy pořád uvažoval v intencích ČEP, Bible21 a přidal bych ještě Český studijní překlad. Anebo, a to se samozřejmě vůbec nevylučuje… si klidně kupte Biblí více. Zajímavá, byť tedy trochu neskladná, je například taky takzvaná synoptická Bible, kombinující vždy na každé straně překlad Bible Kralické a ČEP. No a jestliže jsem zmínil Bibli Kralickou, pak ta sice – alespoň podle mého názoru – není kvůli své češtině 16. století úplně nejvhodnější pro běžné čtení, nicméně minimálně jako součást kulturního dědictví našeho národa, bych rozhodně schvaloval ji mít na čestném místě své knihovny a alespoň občas do ní také nahlédnout.

Tak! Bibli máme pořízenou, jdeme číst. Jak ale na to? Začít klasicky od první strany, nebo to brát systémem čtení novin odzadu čili od sportovní rubriky? Dělám si legraci, nicméně otázka Jak číst Bibli? i tak na stole je. Bible není kniha, kterou otevřete na první straně a čtete, dokud nedojdete na konec. Tedy alespoň pro mě nepředstavuje takovouto řekněme beletristicky koncipovanou publikaci. Zároveň tím ale neříkám, že byste snad měli Biblí nazdařbůh listovat a zkoušet číst různé knihy nebo jejich části tak, jak se vám to zrovna zdá dobré nebo na co vám náhodou padne zrak. No dobře, tak jak tedy na to? Popravdě, návodů na čtení Bible, existuje nepřeberně, ale jsem si jistý, že žádný z nich není ten jediný a pravý či univerzálně použitelný. To, co v tomto podcastu bude nyní následovat, je opět mé subjektivní doporučení, byť vyzkoušené na vlastní kůži.

Možná většina návodů ke čtení Bible doporučuje začít některým z evangelií. V tomto bych si osobně dovolil plout proti proudu. Určitě znáte ty – s prominutím – nejprofláknutější biblické příběhy o stvoření, Kainu a Abelovi, arše Noemově, Babylónské věži a další, podávané často téměř jako pohádky Boženy Němcové. Proč tedy nezačít číst Bibli právě jimi – jednoduše proto, abyste je konečně poznali takříkajíc v originále (byť jak víme, každý překlad je svým způsobem parafrází originálu). V praxi to znamená začít opravdu na začátku Bible, protože tyto příběhy najdete v první knize Mojžíšově, knize Genesis. No vidíte, jak je to jednoduché :-)

Tato, abych tak řekl, klasika, končí v 11. kapitole knihy Genesis, kdy dále už od Abrahama začínají starozákonní praotcové. I tyto části Bible je dobré číst, ovšem zde už bych doporučil „prokládat“ je právě zmiňovaným čtením evangelia. 

Mimochodem, říkám si, že tento podcast můžou poslouchat i lidé křesťanstvím vůbec nepolíbení, lidé hledající nebo zkrátka ti, kteří sem zabloudili tak trochu náhodou, byť o křesťanství nemají možná vůbec žádný ánunk. Ví takový posluchač, co je to evangelium? Takže pro jistotu: Evangelium, česky dobrá zpráva, je vlastně příběh Ježíše Krista, syna Božího, podle něhož se mimochodem křesťanství jmenuje. Ne podle křtu, nýbrž podle Krista. Křesťané jsou „Kristovci“.

Evangelia jsou v Bibli čtyři a najdete je na začátku Nového zákona. Omlouvám se, ale zde musím udělat ještě jednu vsuvku. Myslím, že každý, byť sebevětší pohan ví, že Bible se skládá ze Starého a Nového zákona. Někdy se také říká: Ze židovské a z křesťanské části Bible. Já ale v tomto podcastu už poněkolikáté opakuji, že obě tyto části není dobré oddělovat od sebe. Nebudu nyní vysvětlovat proč, na to nemáme v této epizodě dostatek prostoru, nicméně tak to prostě je. Starý a Nový zákon patří neoddělitelně k sobě. Proč to tak zdůrazňuji? Protože při kupování nové Bible můžete narazit na nabídku právě separátního Starého, nebo častěji zvlášť pouze Nového zákona. Nějaké své důvody tyto oddělené knihy mají, ale vám bych doporučil pořídit celou Bibli, nikoliv jen její část.

Tak, a teď už jdeme číst doporučené evangelium. Hmm…, ale které, když – jak před chvílí zaznělo – jsou v Bibli hned čtyři? Můj návrh je: Evangelium podle Lukáše. Proč zrovna toto? Protože v jistém smyslu je to první část jediného dvojdílného evangelia. Teď doufám, že neposlouchá žádný biblista, protože něco jako dvojdílné evangelium neexistuje. Jenže existuje kniha Skutků apoštolů, kterou napsal stejný autor čili Lukáš, a tato kniha je jistým logickým pokračováním evangelia. Tudíž doporučuji číst Lukášovo evangelium a po něm hned knihu Skutků. No a mezi tím lidově řečeno „dojet“ knihu Genesis a pokračovat druhou starozákonní knihou Exodus. Toto všechno vám nějakou dobu vydrží. Základy jsou položené, dál už se pak dá Bible číst i různě napřeskáčku nebo naopak systematicky po jednotlivých knihách. To už, myslím, záleží hodně také na založení a povaze jednotlivého čtenáře.

Je na čase pomalu tento díl podcastu Biblická jména a úsloví vést ke konci. Jestli se mi podařilo přesvědčit vás, že Bible je základ veškeré kultury, jak říká Jan Werich ve hře Těžká Barbora, nebo, že Bible je zkrátka základem všeho, to vážně nevím. Ale snažil jsem se, co mně síly stačily :-) To nejlepší jsem ze sebe vydával i při doporučení jakou Bibli si koupit a jak ji začít číst. Tak na závěr snad ještě malá rada navrch: Není vůbec špatné si ze čtení Bible vytvořit návyk. Zkrátka každý den kousek. Jednu kapitolu nebo i více, podle toho, jak vás to zrovna chytí.

Z mého pohledu je dobré tomu dát i víceméně pevný čas nebo část dne. Já jsem si třeba zvykl číst Bibli ráno, tedy pokud ji nestuduji více, například pro potřeby tohoto podcastu nebo jiný účel. Tak to zkuste taky, je to příjemné.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 133 | Poznat Boha: Bible jako základ. Všeho. se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví. První z nich právě začal, a tak vám od mikrofonu přeji příjemný, ničím nerušený poslech.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 133 | Poznat Boha: Bible jako základ. Všeho. se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 8. 2023

Název tohoto dílu podcastu jsem si vypůjčil z knihy Jana Šedivého O kontemplaci. Samotné kontemplaci se ale věnovat nechci, už jen proto, že o ní vím příliš málo a nemám s ní téměř žádné osobní zkušenosti. Nicméně kontemplace je svým způsobem určitý postoj k životu, tudíž moudra z této knihy jsou, jak se říká, přenositelná pro každého. Snad se mi podaří je správně přenést i na vás nebo k vám, milí posluchači :-)

U dalšího z krátkometrážních dílů podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner. 

Víra v Ježíše Krista nerovná se šťastný život. (Byť jsem si vědom toho, že slovní spojení šťastný život může chápat každý člověk různě.) Jisté ale je, že křesťané nejsou lidmi, kteří by snad byli vyloučení z jakéhokoliv podílu na větším či menším trápení. Ostatně před časem jsem o tom natočil epizodu tohoto podcastu se svým osobním svědectvím. Chcete-li ji slyšet, hledejte podle názvu: Vstaň a jdi! To všechno samozřejmě ví i Jan Šedivý, který v kapitole Co hledáš? své knihy O kontemplaci píše:

Co tedy ale doopravdy hledáme? Nebylo by poctivější přiznat: „Říkám sice, že hledám Boha, ale vlastně mi jde především o to, abych se cítil dobře?“ Dobrý pocit totiž bývá často mnohem důležitější, než jsme si ochotni připustit, a závislost na něm je jednou z velkých překážek na vnitřní cestě. Ani zde není samozřejmě zakázáno hledat radost a štěstí. Toužit po štěstí a usilovat o něj je důležité, jinak by s námi něco nebylo v pořádku. Současně bychom ale měli vědět, že to není všechno, protože život je víc než to. Má smysl, i když se necítíme dobře, a můžeme ho vnímat jako smysluplný dokonce i ve chvílích, kdy jsme nemocní, pronásledováni nebo trpíme nějakým jiným způsobem. Chtěli bychom se cítit dobře a hledáme štěstí. Ale současně jsme nevyhnutelně zaváděni i do situací, kde štěstí necítíme. 

Zdroj: Jan Šedivý | O kontemplaci

Autor citace sice primárně píše řekněme o pocitu vyhoření při kontemplaci, ale jak asi sami uznáte, tato slova platí jaksi obecně. Říkáme, že hledáme Boha, ale vlastně nám jde především o to, cítit se dobře. Jan Šedivý to však nerozporuje, naopak říká, že je to v pořádku. Ale dodává… život je víc než to. V následujícím odstavci pak svá slova rozvádí a upřesňuje:

Přitakání celému životu obsahuje také přitakání nemoci a nakonec smrti. To neznamená, že bychom měli vyhledávat těžkosti. Znamená to však neutíkat pryč a postavit se tomu, co na nás dolehne. Neúspěchy, nemoc, utrpení i smrt jsou temnou stránkou života. Někdy uplyne mnoho let, než zjistíme, k čemu něco bylo dobré. I proto nemáme popírat to, co je těžké a nepříjemné. Akceptovat situaci, to ještě neznamená, že nic neděláme, nebo že od něčeho utíkáme. Přijetí v sobě zahrnuje konfrontaci. Něčemu čelit také může znamenat, že bolestné životní situace vydržíme. Na duchovní cestě se setkáváme i s obrazem bojovníka a jeho schopností čelit, něco vydržet, dovolit situaci, aby na nás působila – a vytěžit z ní, co se dá. Lidé schopní trpět nejsou slaboši. Jejich síla spočívá ve schopností přijímat všechny životní situace tak, jak přicházejí, najít v nich smysl a proměnit je, aby prospívali sobě i jiným.

Zdroj: Jan Šedivý | O kontemplaci

Nečekejte ode mě výklad těchto slov, protože jednoduše, alespoň podle mého názoru, žádný výklad nepotřebují. Ale přesto bych rád ještě něco dodal. Spousta lidí se ptá, proč všechno to lidské utrpení Bůh dopouští? Proč bychom ho měli snášet, když by stačilo, aby to Bůh jednoduše „zakázal“? Pánu Bohu do hlavy nevidím, ale co vím, je, že člověka stvořil svobodného. Je jenom na nás, co děláme, jak se chováme k sobě a jak přistupujeme k druhým lidem. Není to náhodou tak, že drtivou část té bolesti si způsobujeme sami? Sami sobě, sami druhým. Někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně s cílem jiným lidem ublížit. Vůbec nechci domýšlet, jak to musí Stvořitele trápit. Ale Pán Bůh naštěstí – nebo spíše pro naše štěstí – není žádný teoretik. Není to vědec, odtržený od reality, zavřený ve své klimatizované laboratoři, dumaje nad zázraky tohoto světa. A to, prosím, nemám nic proti vědcům :-)

Asi všichni víme, co se stalo před nějakými 2000 lety. Stvořitel proto, aby svět zachránil od cesty do záhuby, neváhal zaplatit nejvyšší daň – obětoval svého syna. Ježíš Kristus, jedna z osob Boží trojice, zažil na kříži všechna utrpení světa. V Apoštolském vyznání víry se praví: 

…byl ukřižován,
umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Ježíš, který jako nikdo jiný zná bolest světa, je tu stále s námi. Sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího. Jeho smrt na kříži nebyla obětí zmaru. Nepochybuji o tom, že přesně ví, jak se cítíme ve chvílích, kdy nás souží trápení. Dokonce jsem přesvědčený, že jeho samotného to bolí úplně stejně, jako nás. Jenom on sám ale ví, kolik trápení máme snášet a jak dlouho to bude trvat. A jaký důvod to všechno má. Aby nám to ve správný čas zjevil. Tak, jak píše Jan Šedivý: Někdy uplyne mnoho let, než zjistíme, k čemu něco bylo dobré. I když bych si možná přál, aby to bylo jinak, musím mu dát za pravdu. Co je však přítomné v každém okamžiku našeho života, to je naděje v Ježíši Kristu. Nádherně to vystihují pouhé tři verše na konci 4. kapitoly knihy Židům. Přečtu je z parafrázovaného překladu Bible Slovo na cestu, protože si myslím, že zde vyznívají nejlépe. Verše 14 až 16:

Máme však u Boha mocného prostředníka, jeho Syna Ježíše. Pevně se ho držme. Je schopen s námi spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu. Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně.

Žd 4:14–16 (SNC)

Svět plný radosti si lze možná představovat, nicméně jakožto starému cynikovi se mi tato myšlenka zdá příliš málo reálnou. Snad právě proto, že už jsem něco na téhle zemi prožil. Ale neberte to, prosím, jako skeptický postoj – protože kdybych si měl přát jen jednu věc, pak to bude právě svět prostý bolesti. Avšak život je zkrátka takový, jaký je. Proto jsem si dovolil použít slova Jana Šedivého jak v citacích, tak i v názvu této epizody – Přitakání celému životu. 

Jan Šedivý říká, že přitakat celému životu – tedy nejenom jeho radostem, ale i strastem – není znak slabošství. Není to poraženecký postoj, odevzdání se nějakému nezvratnému osudu. Šedivý také píše: Na duchovní cestě se setkáváme i s obrazem bojovníka a jeho schopností čelit, něco vydržet, dovolit situaci, aby na nás působila – a vytěžit z ní, co se dá. A já dodávám: My křesťané k tomu máme pomocníka nejmocnějšího, Ježíše Krista. Jak se píše v listu Židům: Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Přitakání celému životu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jan Šedivý říká, že přitakat celému životu – tedy nejenom jeho radostem, ale i strastem – není znak slabošství. Není to poraženecký postoj, odevzdání se nějakému nezvratnému osudu. Šedivý také píše: Na duchovní cestě se setkáváme i s obrazem bojovníka a jeho schopností čelit, něco vydržet, dovolit situaci, aby na nás působila – a vytěžit z ní, co se dá. A já dodávám: My křesťané k tomu máme pomocníka nejmocnějšího, Ježíše Krista.

Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Přitakání celému životu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.