Petr Lindner | 22. 1. 2025

Poklad v hliněných nádobách… to může znít jako z filmu Indiana Jones nebo třeba Piráti z Karibiku. Anebo klasika, Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona. My se však v tomto podcastu pohybujeme na trochu jiné půdě. Otázka proto zní: Co dělá poklad v hliněných nádobách v Bibli? Je to snad jedno z Ježíšových podobenství? Kdepak. V Novém zákoně je kolem třiceti podobenství, v žádném z nich se ale nemluví o pokladu v hliněných nádobách. Jak to tedy je? Chvilku vydržte, prozradím to hned na začátku tohoto dílu.

Příjemný a ničím nerušený poslech vám odteď až do samého konce dnešní epizody přeje Petr Lindner, autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví.

Tak ven s tím! Kde je zakopaný ten poklad v hliněných nádobách? Žádný strach, lopaty ani jiné prospektorské nářadí nebudete potřebovat, stačí nalistovat 4. kapitolu 2. listu Korintským, kde se v 7. verši píše: 

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. 

2Kor 4,7 (ČEP)

Jak jistě sami uznáte, tento jediný verš nás jaksi neuspokojí. Uvedu ho proto do širšího kontextu. Dopisy apoštola Pavla, a tedy i oba listy Korintským, patří k nejstarším knihám Nového zákona. Možná to některé z vás překvapí, ale Pavlovy epištoly jsou starší než všechna čtyři evangelia. Do značné míry tedy představují historický obraz o životě a problémech první církve. A protože církev tvoří lidé, nelze se divit tomu, že nejrůznější potíže ji provázejí od samého počátku. Pavel, který své dopisy píše na misijních cestách, ale někdy také třeba z vězení – jelikož šíření křesťanství v jeho počátcích rozhodně nebyla žádná selanka –, ve svých listech první křesťany za jejich prohřešky napomíná, ale také povzbuzuje a píše o tom, jak by se ve jménu Ježíše Krista měli chovat.

Zrovna řecký Korint, kde Pavel – jak se dozvídáme z 18. kapitoly knihy Skutků – založil jeden z prvních křesťanských sborů, bylo město pravděpodobně docela „divoké“. V Prvním listu do Korintu jeho autor mimo jiné píše:

Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce.

1Kor 5,1 (ČEP)

Osobně bych řekl, že se moc není čemu divit. Helénistická kultura, která v té době v Řecku vrcholila, byla nejspíš plná rozháraných básníků, dramatiků, filozofů a bezpochyby i nejrůznějších šarlatánů; nálada ve společnosti byla pravděpodobně, abych tak řekl, uvolněná, a první křesťané se na této vlně podle všeho tu více, tu méně také svezli.

Na začátku svého 2. listu Korintským je však Pavel už smířlivější, hned ve 2. kapitole píše toto – prvních šest veršů:

Rozhodl jsem se však, že vám nesmím znovu přinést zármutek. Kdybych já vás zarmoutil, kdo mě potěší, ne-li vy, které jsem zarmoutil? To vám píšu, abych, až přijdu, nebyl zarmoucen těmi, kteří by mě měli potěšit; spoléhám totiž na vás všecky, že moje radost bude radostí vás všech. Psal jsem ve veliké stísněnosti a se sevřeným srdcem, s mnohými slzami – ne proto, abyste byli zarmouceni, ale abyste poznali, jak veliká je má láska k vám. Jestliže někdo způsobil zármutek, nezpůsobil ho jen mně, nýbrž aspoň zčásti – nechci přehánět – vám všem. Stačí už to pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás.

2Kor 2,1–6 (ČEP)

Apoštol Pavel, který si občas zrovna servítky nebere, dokáže být stejně tak citlivý, empatický a velmi lidský. A přitom je to ten stejný muž, který před svým obrácením první křesťany pronásledoval a minimálně přihlížel jejich zabíjení – viz epizoda tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. To všechno se ovšem dělo jen do té doby, než se Pavel potkal s Ježíšem. Ještě potřebujete nějaké důkazy o Ježíšově „nakažlivé“ lásce?

No, ale to jsem trochu odbočil. Tématem tohoto dílu je stále poklad v hliněných nádobách. Už jsme se však dostali do Druhého listu Korintským, kde se náš verš, jak už víme, nachází. V jemu předcházející 3. kapitole a na začátku kapitoly čtvrté Pavel píše o apoštolské službě, porovnává literu a Ducha čili Mojžíšovské desatero s působením Ducha Svatého, který novokřesťany vede k šíření evangelia; zmiňuje také zaslepenost nevěřících, a než dojde k „našemu pokladu v hliněných nádobách“, uvádí – 5. a 6. verš:

Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 

2Kor 4,5–6 (ČEP)

Pavel má v sobě obrovskou pokoru – ostatně vzápětí to bude ještě zřejmější. Je si naprosto dokonale vědom toho, že všechno, co se snaží svým bratrům a sestrám v Kristu předat, je evangelium – jakožto Boží Slovo pod Božím vedením. Nebo, jak říká na začátku 4. kapitoly – z Božího slitování. Nyní ale poslouchejte dále, jsme u našeho pokladu:

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. 
A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. 
To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží. A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.

2Kor 4,7–18 (ČEP)

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. O čem to Pavel mluví? Co je tím pokladem a proč je v hliněných nádobách, nikoliv třeba v truhle ze vzácného dřeva, bohatě zdobené zlatem a drahými kameny, jak se na správný poklad sluší?

Pro pomoc s výkladem našeho „předmětného“ verše jsem tentokrát nesáhl po žádném biblickém slovníku ani jiné teologické literatuře, zůstal jsem u Bible. Ne však Bible ledajaké, ale Bible Kralické, nazývané Šestidílka. Toto vydání totiž obsahuje vynikající rozsáhlý poznámkový aparát, jenž pochopení biblického textu velmi usnadňuje. U slova poklad zde můžete číst:

To světlo jímž nás Bůh obdařil: (výš verš 6, 1K 2.c.10.) aneb Evangelium kteréž jinde Apoštol slovem smíření (níž 5.d.18.) a Pán Krystus též pokladem nazval. (Mt 13.f.44.)

Zdroj: Bible Kralická šestidílka

Poznámka se odkazuje na „výš verš 6“, který jsem už citoval: Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát, Ježíš je Světlo i Slovo, a v minulém dílu jsem citoval Jana Milíče Lochmana, který píše, že Ježíšovo jméno je zároveň obsahem jeho zvěsti. Oním pokladem je tedy, jak už v poznámce ze Šestidílky zaznělo, evangelium. Překladatelé Kralické Bible říkají: Evangelium kteréž… … Pán Krystus též pokladem nazval. Odkazují se na jedno z nejkratších Ježíšových podobenství ve 13. kapitole Matoušova evangelia:

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.

Mt 13,44 (ČEP)

Království nebeské, které už začalo zde na zemi po Ježíšově zmrtvýchvstání a evangelium, jakožto dobrá zpráva o všem, co dělá křesťanství křesťanstvím. To je onen poklad… nad který není – dovoluji si sám za sebe dodat. Evangelium je skutečně to nejcennější, co křesťanství má. Nelze jej s ničím jiným srovnat, jeho hodnota se nedá vyčíslit žádnou finanční částkou, neexistuje nic, co by představovalo větší poklad. Znovu se však ptám: Proč je takové bohatství ukryté v obyčejných hliněných nádobách? Opět si vezmu na pomoc kralickou Šestidílku. Její překladatelé z tehdejší Jednoty bratrské k hliněným nádobám v poznámkovém aparátu uvádějí:

Střepinných. t. v tělích svých z země učiněných, kteráž netoliko jsou smrtedlná, a jako střep nestálá, ale mnohým pokušením poddaná. A protož se k svým bídám známe, i vám abyšte se na ten poklad více nežli na nás ohlédali, a tak pro naši mdlobu, jím nepohrdali, anobrž majíce ho sobě částku udělenou s bázní chodili, a s třesením spasení konali, (Fp 2.b.l2.) pilně sloužíme. Nebo co jest nad ten poklad dražšího? a co nad lidská těla křehčejšího?

Zdroj: Bible Kralická šestidílka

Myslím, že i z místy poněkud krkolomné staročeštiny to vyznělo dostatečně srozumitelně. Ony hliněné nádoby jsme my, lidé, křesťané. My ve svých srdcích nosíme – nebo bychom měli nosit – tento poklad nedozírné ceny. Ale jsme jenom lidé. Křehcí jako v polní peci vypálená hlína z izraelské pouště. Když jsem v Izraeli před lety byl – aniž bych tehdy o této zemi cokoliv věděl – překvapilo mě, jak pustá je místní krajina. Prázdné pláně bez jakékoliv vegetace na mě působily až bezútěšně. Všude jen prach a hlína. Není tomu tak v celém Izraeli, směrem na sever se krajina postupně ozeleňuje. Ale například jedete-li od Mrtvého moře do Jeruzaléma, zvyklí na českou krajinu plnou rozličného porostu máte pocit, že jste se ocitli na nikde nekončícím staveništi dálnice, kde těžké stroje svrchní vrstvu země s veškerou vegetací shrnuly a odvezly někam do neznáma.

Materiálu pro hrnčíře tedy bylo v Ježíšově době zřejmě dost, byť praktik ve mně si říká, že asi měli problémy s otopem pro vypalování hliněných nádob. Keramika, sama o sobě křehká, byla v té době možná ještě křehčí, protože se zkrátka musela vypalovat jen v míře takříkajíc nezbytně nutné. Ale to jsou jen mé domněnky.

Přirovnání ke hliněným nádobám však má ještě jednu konotaci. Rozličná keramika ve své době nejspíš představovala jakýsi univerzální obal. Staří Izraelci neměli kartonové a už vůbec ne plastové krabice, úložné boxy z Ikei a podobně. Na větší věci pravděpodobně sloužily proutěné koše, ale keramické nádoby musely pojmou zbytek všeho toho mála, co tehdejší lidé měli. V hliněných nádobách se tak uchovávalo jídlo k vaření i jeho zbytky – pokud se náhodou něco nesnědlo. Ale třeba také odpadky. 

Ostatně samotná Bible o hrnčířství rozhodně nemlčí. Naopak – nejvyšším hrnčířem je Otec Stvořitel, který učinil člověka z prachu země, jak podotýkají kraličtí v citované poznámce k našemu verši o hliněných nádobách. Prorok Izaiáš v 64. kapitole stejnojmenné starozákonní knihy říká:

Ale nyní, Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou. 

Iz 64, 7 (ČEP)

Jenže, znovu opakuji, hliněné nádoby jsou křehké. Zranitelné, a kdybychom to měli porovnat s lidskou povahou – nestálé, vrtkavé, občas sebestředné, zahleděné do vlastního já. A takoví jsme my, nositelé evangelia. Apoštol Pavel na jiném místě, v listu Římanům píše – 9. kapitola, verše 20 a 21:

Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

Ř 9, 20–21 (ČEP)

Pavel se těmito slovy odkazuje na proroka Izaiáše, který je ještě mnohem tvrdší. Ve 29. kapitole říká:

Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: „Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?“ Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tom, kdo je udělal: „On mě neudělal?“ Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí?“

Iz 29, 15–16 (ČEP)

Rád říkám, že Bible je kniha o Bohu a o člověku. A také tvrdím, že člověk se od svého stvoření v zásadě nezměnil. I přes veškerý vědecký a technologický pokrok jsme stále těmi křehkými hliněnými nádobami, které velmi lehce prasknou, kousek se odštípne, nebo se nádoba může roztříštit na hromádku střepů.

Ale nechci a ani nepovedu tento díl podcastu Biblická jména a úsloví ke konci pochmurným konstatováním, že člověk je nenapravitelný tvor, který se nikdy nepoučí ze svých chyb. Evangelium, náš poklad, byť je v hliněných nádobách, totiž přináší nezměrnou naději. Ostatně apoštol Pavel nezapomíná zdůraznit, že tento poklad je takto, abych tak řekl nedokonale uchovaný, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Hned vzápětí pak přináší slova naděje:

Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.

2Kor 4,8–10 (ČEP)

Život není vždycky procházka růžovým sadem. Apoštol Pavel to dobře věděl a víme to i my. Tato nesmírná moc je Boží a není z nás, říká Pavel jedním dechem. Bůh nás našimi životy provází, ukazuje nám správnou cestu a dává nám příležitost být dobrými nádobami evangelia. Chce se mi poněkud suše říct, že stačí jenom otevřít oči. V 18. kapitole Jeremiášova proroctví se píše:

Sestoupil jsem [tedy] do hrnčířova domu, právě když pracoval na hrnčířském kruhu. Ale nádoba, kterou vlastní rukou z hlíny zhotovoval, se nepovedla. Začal znovu a udělal z ní nádobu jinou; dělal, co se mu zdálo být správné. 
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Cožpak nemohu naložit s vámi jako ten hrnčíř, dome izraelský? je výrok Hospodinův. Hle, jste v mých rukou jako hlína v rukou hrnčířových, dome izraelský.

Jr 18,3–6 (ČEP)

Jestli jste se někdy zkusili posadit k hrnčířskému kruhu, víte, že vytočit byť jen třeba jednoduchou misku není pro začátečníka vůbec snadné. Nepochybuji však o tom, že Pán Bůh je zkušený hrnčíř, který své výrobky opravuje pouze v jednom případě – pokud se samy pokazí.

Kdyby bylo evangelium neprodyšně uzavřené v nějakém dokonale zabezpečeném trezoru tak, aby se k němu dostala jen hrstka vyvolených, k čemu by nám bylo? Ježíš miluje všechny lidi stejně, proto také dává svou zvěst každému. V nádherném filmovém zpracování Hrabalových Postřižin je kromě mnoha jiných také hláška: „Musíte se snažit, pane správče. Víte, my jsme správní rada, taky bychom vás mohli vyhodit.“ I my křesťané bychom se měli snažit. Hliněnými nádobami sice nejspíš zůstaneme navždy, ale můžeme zkusit žít tak, abychom nebyli zbytečně oprýskaní či nakřápnutí. Zkrátka žít evangeliem nebo žít evangelium. 

Oproti správci Francinovi z Postřižin máme jednu obrovskou výsadu – Pán Bůh nás nikdy nevyhodí. Ježíš nás nevyškrtne ze své církve, nikdy s námi nepřestane počítat, a i kdybychom se my sami od něj z jakéhokoliv důvodu odvrátili, stále pro nás bude mít dveře otevřené. I to je součást křesťanské naděje.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 116 | Poklad v hliněných nádobách se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Kdepak. V Novém zákoně je kolem třiceti podobenství, v žádném z nich se ale nemluví o pokladu v hliněných nádobách. Jak to tedy je? Chvilku vydržte, prozradím to hned na začátku tohoto dílu.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 116 | Poklad v hliněných nádobách se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.