Petr Lindner | 10. 9. 2025

Takříkajíc „hlavní knihou“ křesťanství je samozřejmě Bible, k ní se však v průběhu dějin připojila spousta dalších dokumentů, nebo možná lépe článků víry, teologickým jazykem – dogmat. Mistry světa jsou v tom bratři katolíci, ale nic to není proti jiným, kteří si rovnou Bibli přiohnuli k obrazu svému. Například Jehovisté. Ale nejsem tu proto, abych hodnotil počínání toho či onoho. Chci tím říct, že díl, který jste právě začali poslouchat, bude o jednom z takzvaných článků víry, a to o Apoštolském vyznání víry.

Příjemný poslech další epizody podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Myslím, že na úplný začátek bude dobré, když si Apoštolské vyznání víry přečteme. Někteří posluchači tohoto podcastu jej možná vůbec neznají a ostatním jistě neuškodí si ho připomenout. Mimochodem, toto neříkám jen tak pro nic za nic. Přiznám se vám, že osobně si text Apoštolského vyznání víry – bůhví proč – nejsem schopen zapamatovat. Vždycky, když na něj při bohoslužbách dojde, sahám po našem evangelickém zpěvníku, kde je toto krédo vytištěné pod číslem 345. Což je číslo, které jsem i já schopný udržet ve své děravé hlavě :-)

Dobře, konec řečí, pojďme si poslechnout znění Apoštolského vyznání víry:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
Amen.

Apoštolské vyznání víry

Co to je, ono vyznání víry a k čemu slouží? Jednoduše řečeno jde o text, kterým se člověk hlásí ke své víře, k tomu, v co věří. Vyznání víry je zřetelně trinitární – věřím v Boha Otce, Ježíše Krista a v Ducha svatého. Tak to má být, to je křesťanství. Ale po pravdě, ještě jsem neslyšel nikoho, kdo by – při otázce typu V co věříš? – začal recitovat vyznání víry čili krédo, z latinského credo – věřím. Vyznání víry je liturgický text, který se čte při různých příležitostech na shromážděních církve, ať už jsou to bohoslužby, mše, nebo jiný křesťanský rituál. Pěkně to charakterizuje Wikipedie, která uvádí, že vyznání víry je nedlouhý text, kterým se věřící veřejně přihlašuje k hlavním článkům své víry. (Zdroj: Wikipedie)

Na Wikipedii je také zajímavě popsaný vznik kréda, který by nám mohl pomoci ještě lépe pochopit jeho význam. Cituji:

Když se rané křesťanství na samém počátku rozcházelo se židovstvím, odmítli jeho představitelé stavět je na národním či etnickém principu a omezit se na „křesťany ze židovství“ (viz Sk 10,1-48; Sk 15,1-35; Ga 2,1-10). Vznikající křesťanská církev se tedy nevymezovala ani sídlem (jako většina antických kultů), ani jazykem, ani původem svých věřících. Tím však zároveň vznikla potřeba nějakého jiného vymezení, jímž se stalo „vyznání víry“ tj. přihlášení se k určitému obsahu této víry (odtud konfese).

Zdroj: Wikipedie

To jsou důležité informace. Vždycky, když slyším nebo čtu – obvykle z úst či pera politiků – pojem křesťanská Evropa, říkám si jednak co asi dotyčný o křesťanství ví, a také mně okamžitě v hlavě vyvstanou Ježíšova slova z poslední kapitoly Evangelia podle Marka: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15 /ČEP/) Závěrečným amen se člověk po vyslovení vyznání víry přiznává nejen k tomu, v co věří, ale zároveň se připojuje k celosvětové církvi Kristově bez ohledu na denominaci, ke které se hlásí. Uznávám, že pojem celosvětová církev může znít trochu nabubřele, nicméně je to fakt. Ježíš nepřišel na tento svět, aby založil nějakou místní křesťanskou buňku kdesi na břehu Galilejského jezera, nýbrž proto, aby jeho učení bylo pro každého, kdo jej přijme za své. Ostatně, vrátím-li se ke zmíněnému pojmu křesťanská Evropa, pak podle průzkumů naopak v Evropě nebo také ve Spojených státech amerických počet křesťanů bohužel klesá, aby však nabýval v oblastech, jako je subsaharská Afrika, latinská Amerika, ale také v Jižní Koreji a – přestože jsou zde křesťané pronásledováni – i v Číně. Ale to jsem trochu odbočil od vyznání víry.

V tomto dílu budu mluvit o Apoštolském vyznání víry. Je třeba ale dodat, že nejde o jediné krédo v křesťanství užívané či vyznávané. Existuje také například Nicejské vyznání víry, Nicejsko-konstantinopolské, nazývané také někdy Nicejsko-cařihradské, nebo Chalkedonské vyznání víry. Není účelem této epizody popisovat jednotlivá kréda, uvedu jenom, že první tři vyznání jsou ve shodě s Apoštolským taktéž trinitární čili vyznávají Otce, Syna a Ducha svatého, kdežto poslední zmíněné, Chalkedonské vyznání víry je silně christologické – zaměřené na Ježíše Krista.

„Naše“ Apoštolské vyznání víry je patrně nejpoužívanější, ve své liturgii ho mají jak katolíci nebo starokatolíci, tak i protestanté – evangelíci, luteráni nebo anglikánská církev. Legenda praví, že pochází od samotných Ježíšových apoštolů – odtud tedy jeho název, nicméně reálné období jeho vzniku leží někde mezi druhým až devátým stoletím našeho letopočtu.

Nemusíte mít obavy, nechystám se rozebírat celý text Apoštolského vyznání víry, chci se zastavit pouze u dvou malých částí. Na konci epizody tohoto podcastu s názvem Umýt si (nad něčím) ruce, v níž se velmi často skloňuje jméno Pilát Pontský – protože to byl on, kdo si umyl ruce nad Ježíšem – jsem si položil otázku: Proč musí být Pilátovo jméno v krédu? Proč musí být text o svaté trojici „pošpiněný“ zmiňováním tohoto padoucha? A slíbil jsem, že jakmile najdu odpověď, seznámím vás s ní. Zde je tedy výsledek mého „bádání“:

Pilátovo jméno v krédu má hned trojí opodstatnění. Jednak stvrzuje reálnou historicitu a představuje jakési časové razítko. To, že římský místodržitel Pontius Pilát skutečně žil, a bylo to na začátku našeho letopočtu, potvrzují spisy učenců, jako byli Tacitus, Josephus Flavius, Filón Alexandrijský nebo Eusebios. Čili autoři, kterým se takříkajíc dá věřit. To pochopitelně zároveň jistým způsobem potvrzuje historicitu všech důležitých událostí, které se v souvislosti s Pilátem a Ježíšem staly.

Pilát zároveň představuje nejvyšší světskou moc v tehdejším Izraeli. To je patrně druhým důvodem, proč se ve vyznání víry nachází Pilátovo jméno. Tedy, nachází se tam jako připomenutí, že žádná světská moc nestojí nad mocí Boží. Apoštol Pavel v osmé kapitole listu Římanům píše:

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Ř 8,38–39 (ČEP)

Ani mocnosti, ani žádná moc… nás, nedokáže odloučit od lásky Boží. Pilát to zkusil, i když, jak víme, se do toho zrovna moc nehrnul, nicméně ani tak to nevyšlo.

A důvod třetí? Zmínění jména představitele římské okupační moci zároveň připomíná naplnění starozákonních proroctví – zde již myšleno obecně, včetně ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jako příklad si můžeme přečíst třeba krátký druhý Žalm:

Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány?
Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: „Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme.“
Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.
Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem: „Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!“
Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.
Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.  
Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny.“
Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země!
Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.
Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!

Ž 2 (ČEP)

Bůh se nebojí lidského vzdoru, naopak se mu směje, zpívá ve 2. Žalmu král David, jemuž je autorství této oslavné písně přisuzováno. Potvrzují to ve své modlitbě ve 4. kapitole knihy Skutků Ježíšovi apoštolové. Poté, co byli Petr a Jan po vyšetřování uzdravení chromého muže propuštění židovskou veleradou – ovšem tedy se „zákazem činnosti“ – apoštolové parafrázují právě druhý Žalm:

[…] „Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich, ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‚Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.‘
Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila.
Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“

Sk 4,24–30 (ČEP)

Tolik tedy k Pilátově přítomnosti v Apoštolském vyznání víry. Myslím, že tohoto římského zbabělce už máme nyní akorát tak dost, tudíž můžeme přejít ke druhému tajemství kréda, a totiž k otázce: Co dělal Ježíš v pekle, kam podle textu vyznání víry sestoupil po své smrti?

Hned poté, co padne Pilátovo jméno, zaznívá v Apoštolském vyznání víry tato věta: byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.Slova o tom, že sestoupil do pekel, se nacházejí pouze v Apoštolském vyznání víry – v ostatních je nenajdete. Není to zvláštní? Možná ano, možná ne. My si nejprve řekneme, co je myšleno oním peklem. Protože pohádkovými představami strašlivých nebo naopak hloupých čertů se zde vážně zabývat nebudeme.

V řečtině je v Apoštolském vyznání víry na místě našeho pojmu peklo, slovo κατώτατα [katótata], které znamená dno nebo něco, co je nízko, dole. Peklo sice obecně vnímáme jako něco, co je dole, nicméně Bible v případě významů, odpovídajících našemu peklu, pracuje s jinými pojmy – ve starozákonní hebrejštině je to šeól a v řečtině pak hádés nebo gehenna. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI k tomu uvádí:

Oba termíny, hebr. š^e‚ól (podsvětí) a řec. hádés (říše/vláda smrti), podobně jako hrob bývají obecně výrazem pro smrt. Naříká-li např. Jákob, že sestoupí za synem do podsvětí (Gn 37,35, nemyslí tím návštěvu v pekle, ale smrt žalem. V rámci tehdejšího obrazu světa se předpokládalo, že toto místo je lokalizováno někde v pod naším světem (Nu 16,30; Mt 11,23), vzdálené od Boha jako dárce života Iz 38,18;), v propasti (abyssos L 8,31; Ř 10,7; L 8,31; Ř 10,7; Zj 9,1-11; 20,1-3) – v nekonečné hlubině v prostoru i v čase, obdobě hebr. t^ehóm z Gn 1,2 (srov. nejhlubší útroby země Ž 63,10).

V NZ se v evangeliích užívá i řec. termín gehenna – pořečtěná forma hebr. gé‘ hinnóm. Josephus Flavius ani Filón ho neužívají. Ať je původní etymologie slova jakákoli, spojuje se tu představa zániku s ohněm. Jde tak o obraz úplného zániku (Mt 5,22.29.30; 10,28; 23,33; Mk 9,43-47; L 12,5; Jk 3,6 srov. Zj 19,20), nikoli pekelných muk, jak se o nich mluví v pseudepigrafní literatuře pozdního židovství (1Hen 22,10n).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Nikde žádní čerti, po Luciferovi ani památky… Kdybych to měl říct velmi krátce, pak Biblické peklo je z mého pohledu – jak ostatně zaznělo v citaci – místo, vzdálené od Boha jako dárce života. Vzdálené nikoliv ve smyslu distance, nýbrž místo, které dost možná může být velmi blízko, ovšem člověk je zde oddělený od Boha. Moc nevěřím na muka v ohnivém jezeře a jiné apokalyptické výjevy. Představa světa bez Boha mě však děsí sama o sobě.

Abychom se ale příliš neodklonili od Apoštolského vyznání víry, budu citovat ještě jednu krátkou část hesla Peklo Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI:

V raně křesťanském pojetí dochází k účinné christologizaci hádés. Ježíš se stává pánem i nad podsvětím, jak se to odráží v církevním učení o jeho sestoupení do pekla v mezidobí od smrti do vzkříšení. Odvozuje se m. j. od 1P 3,19, kde čteme jak vzbouřené mocnosti (padlí andělé z dob Noemových Gn 6,1-4?) jsou (zřejmě v podsvětí) drženi ve vazbě a čekají na soud. Tyto představy mají většinou varovnou (parenetickou) funkci.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Tak! A je to tady. Sestoupení do pekla v Apoštolském vyznání víry se odvozuje od 19. verše 3. kapitoly Prvního listu apoštola Petra. Já jej nyní přečtu spolu s veršem jemu předcházejícím a po něm následujícím:

Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.

1Pt 3,18–20 (ČEP)

Jak to říct jednoduše? Ježíš zkrátka po své smrti sestoupil do pekla oznámit onomu světu bez Boha, že smrt byla poražena. Možná byste si mohli říct, že by bylo logičtější, kdyby to udělal až po svém zmrtvýchvstání. Pak by to mělo jistě větší váhu. Na tom určitě něco je, ovšem Ježíš zvolil, abych tak řekl, lidský postup. Proč? Protože byl a je stále vtěleným Bohem. Bohem a člověkem v jedné osobě.

O pekle v biblickém pojetí by se dalo mluvit ještě hodně dlouho. Mohli bychom řešit, jak je to s dušemi zemřelých lidí, s nenapravitelnými hříšníky, nebo těmi, kteří nepřijali Ježíše Krista. Já osobně se však těmito otázkami nijak zvlášť nezabývám, a proto kvůli nim ani nebudu dál prodlužovat tuto epizodu podcastu Biblická jména a úsloví. To bychom se taky mohli dostat třeba až k očistci, jakožto „katolické instituci“, kterou osobně rozhodně nesdílím a nepřijímám.

Ať tak či tak, doufám, že jsem v tomto dílu snad srozumitelně a řekněme i relevantně vysvětlil, proč v Apoštolském vyznání tak „trčí“ Pilátovo jméno, a co dělal Ježíš po své smrti v pekle. Potažmo, co se peklem v křesťanství, na rozdíl od obecných více či méně pohádkových představ, myslí.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 127 | Pilát v krédu a Ježíš v pekle se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Příjemný poslech další epizody podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 127 | Pilát v krédu a Ježíš v pekle se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 5. 2023

Mluvíme-li o lámání chleba, zpravidla to znamená, že se něco nebo o něčem rozhoduje, případně se něco má stát. Je to takzvaně na spadnutí a pak se ukáže, jak se věci mají. Úsloví o lámání chleba se obvykle používá pro velmi důležité události, pokud tedy za ně nepovažujete finále mistrovství světa ve fotbale či jiné podobné peripetie, u nichž se občas také láme chleba. My křesťané máme lámání chleba neodmyslitelně spojené s Večeří Páně – je tudíž vcelku logické, že toto úsloví pochází z Bible. Pojďme si o něm chvíli povídat.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Nejznámější částí Bible, spojenou s lámáním chleba, je text o poslední večeři Páně, jak ho zaznamenali evangelisté Matouš, Marek a Lukáš. Chleba se však v Bibli lámal i dříve, například ve známém příběhu o nasycení pěti tisíc pěti chleby a dvěma rybami. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Ondřej, svědek Kristův pro příští časy. A stejně tak se o lámání chleba, tentokrát už v souvislosti s Večeří Páně, mluví například v Prvním listu Korintským nebo ve Skutcích apoštolů – zde ve známé příhodě s chlapcem z Troady, který při bohoslužbě apoštola Pavla spadl z okna, zabil se, aby ho následně Pavel s Boží pomocí oživil. K biblickým textům se v tomto dílu ještě dostaneme, nyní si ale pojďme krátce odpovědět na jednoduchou pragmatickou otázku: Proč lidé nebo přesněji Izraelci své doby chleba lámali? Proč si, jako my, prostě neukrojili krajíc?

Pro vysvětlení musíme jít v Bibli hluboko nazpět, do dějin vysvobození židovského národa z egyptského otroctví. Ve 12. kapitole knihy Exodus se dozvídáme, jak Hospodin nařídil Izraelcům pomazat věřeje dveří krví beránka, aby ve všech ostatních takto neoznačených domech pobil všechno prvorozené, od lidí až po dobytek. Vykonám soudy nad všemi bohy Egypta. Já Hospodin – čteme ve 12. verši 12. kapitoly Exodus. V dalších verších Pán Bůh ustanovil židovský Svátek nekvašených chlebů. 14. až 20. verš:

Tento den se pro vás stane dnem památným a budete ho slavit jako Hospodinův svátek; po všechny své generace ho budete slavit jako věčné ustanovení. 

Sedm dnů budete jíst nekvašený chléb. Hned první den odstraníte kvas ze svých domů, protože každý, kdo by jedl něco kvašeného od prvního dne až do sedmého dne, takový člověk bude vyhlazen z Izraele. Prvního dne budete mít svaté shromáždění, i sedmého dne budete mít svaté shromáždění. V nich nebude konána žádná práce, pouze co budete každý jíst, jenom to si připravíte. 

Budete zachovávat svátek nekvašených chlebů, protože právě v tento den jsem vyvedl vaše oddíly z egyptské země; tento den budete zachovávat po všechny své generace jako věčné ustanovení. V prvním měsíci od čtrnáctého dne měsíce večer budete jíst nekvašené chleby až do večera dvacátého prvního dne toho měsíce. Sedm dnů se ve vašich domech nenajde kvas. Protože každý, kdo by jedl něco kvašeného, takový člověk bude vyhlazen z pospolitosti Izraele, jak příchozí, tak domorodec. Nic kvašeného nebudete jíst. Kdekoli budete přebývat, budete jíst nekvašené chleby.

Ex 12:14–20 (CSP)

Dále Hospodin ustanovil velikonoční hod beránka a pak už otevřel stavidla své pomsty na Egypt. Zdrcení Egypťané si nepřáli nic jiného, než aby izraelský lid, který měl tak mocného přímluvce, z jejich země co nejrychleji zmizel, takže – jak se píše ve 34. verši: Lid tedy vzal své těsto ještě nevykynuté, díže zavinuté v pláštích na ramenou. A vyrazili na cestu z Egypta. Následně ve 39. verši čteme: Z těsta, které vynesli z Egypta, napekli nekvašené podpopelné chleby, protože nevykynulo. 

Tím se vše vysvětluje. Chléb, o kterém se píše v Bibli, není ten nadýchaný voňavý bochník s krásně propečenou kůrkou, jak ho známe my, nýbrž prostá, pravděpodobně tvrdá nebo aspoň křupavá upečená placka z mouky a vody. Z takového chleba krajíc neukrojíte, jeho nalámání na menší kousky je tedy ryze praktická záležitost. Mimochodem, tento chléb byste mohli znát také pod názvem maces. Je to přesně tento nekvašený chléb, který dodnes Židé povinně jí o svátku Pesach čili o židovských Velikonocích.

Praktické vysvětlení důvodu, proč se v Bibli chléb láme – a nikoliv krájí nožem (nebo třeba na elektrickém kráječi) – bychom tedy měli. Nyní nahlédneme do evangelií, abychom se dopracovali k symbolickému, nebo možná lépe řečeno, duchovnímu významu lámání chleba. Jak už jsem řekl, Ježíšovo ustanovení Večeře Páně, obsahují všechna tři synoptická evangelia, plus další novozákonní knihy. Podle Biblického slovníku Adolfa Novotného je literárně nejstarší První list Korintským apoštola Pavla. Novotný dále uvádí: 

To ovšem nevylučuje možnost, že některý evangelista, nejspíše Mk, zachytil starší podobu podání, i když psal později než Pavel.

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Pojďme proto v Bibli nalistovat Evangelium podle Marka, konkrétně jeho 14. kapitolu, verše 22 až 26, které mají v Českém studijním překladu, z něhož budu číst, podtitul Ustanovení Památky.

A když jedli, vzal [Ježíš] chléb, požehnal a rozlomil, dal jim a řekl: „Vezměte, toto je mé tělo.“ 

Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim; a napili se z něj všichni. A řekl jim: „Toto je má krev [nové] smlouvy, která se vylévá za mnohé. Amen, pravím vám, že se [již více] nenapiji z plodu vinné révy až do onoho dne, kdy jej budu pít nový v Božím království.“ 

A zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.

Mk 14:22–26 (CSP)

Tato slova Ježíš pronesl poté, co se svými učedníky pojedl velikonočního beránka a označil jednoho z nich – aniž by prozradil, o koho jde – za zrádce. Seběhlo se to v horní místnosti domu, který pravděpodobně patřil Marii, matce autora Markova evangelia. Mluvím o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Marek. Ten, který opisoval od Petra. Zde také s nadsázkou říkám, že Markovi jeho spis nadiktoval v Římě před svou smrtí apoštol Petr, což se na první pohled trochu rozchází s tvrzením Biblického slovníku Adolfa Novotného. Apoštol Petr totiž, na rozdíl od Pavla, slyšel Ježíšova slova na vlastní uši. Nicméně pokud je skutečně Markovo evangelium zapsáno podle Petrova vyprávění, je vlastně všechno v pořádku, protože v něm máme zdroj z první ruky. Ale myslím, že autorství prvního zápisu Ježíšova ustanovení Večeře Páně není až tak podstatné, navíc Adolf Novotný neříká, že by Marek opisoval od Pavla, nýbrž, že zachytil starší podobu podání, i když psal později než Pavel. Pojďme proto místo planého teoretizování raději dál.

„Vezměte, toto je mé tělo“, říká Ježíš poté, co rozlámal nekvašený chléb a dal ho svým učedníkům. Dějiny eucharistie, z řečtiny díkuvzdání, jak také nazýváme Večeři Páně, se hemží mnohými – nepochybně často také záměrnými – nepochopeními symboliky pojídání Ježíšova těla. Starověcí Římané, ale i Židé dokonce mluvili o kanibalismu, což se nám z dnešního pohledu může zdát až směšné. Ale zmiňuje se o tom i samotná Bible. V 6. kapitole Evangelia podle Jana, můžeme od 47. verše číst:

„Amen, amen, pravím vám, kdo věří [ve mne], má život věčný. Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli v pustině manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, bude žít na věčnost. A chléb, který já dám za život světa, je mé tělo.“ 

Židé se hádali mezi sebou a říkali: „Jak nám tento člověk může dát k jídlu [své] tělo?“ 

Ježíš jim tedy řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev je pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skrze mne. Toto je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne jako [vaši] otcové jedli [manu], a zemřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít na věčnost.“

J 6:47–58 (CSP)

Janovo evangelium je, alespoň podle mého soudu, nádherným textem (ne, že by tedy jiné biblické knihy takové nebyly :-)), dobrou zprávou, která nepotřebuje zdlouhavé výklady. Přesto se ale pokusím k citované části z 6. kapitoly Jana pár slov říct.

Stejně, jako je v Janově evangeliu Ježíš nazývaný Světlem – o tom jsem mluvil v dílu nazvaném Jan, evangelista Slova, Světla a Ducha Pravdy – zároveň zde Ježíš sám sebe přirovnává k chlebu života. Chléb, nebo jak se běžně, nejen na Moravě, říká prostě chleba, se nám může zdát tím nejobyčejnějším jídlem. Pravda je, že jde o jakousi základní potravinu. Namátkou třeba – vegetariáni prominou – takové uzené maso, to je už je trochu nadstandard, ale je to náramná pochoutka! Jenže dejte si kus uzeného bez chleba… to už není ono. Chléb je zkrátka odpradávna doslova symbolem života. Ne nadarmo se říkají přísloví jako: Vydělávat na denní chléb, Všude chleba o dvou kůrkách, Odříkaného chleba největší krajíc, Na chleba se těžko dělá, a jistě vás napadají další přísloví o chlebu. Že je v těchto slovech onen bochník nebo nekvašená placka něčím víc, než jenom jídlem, je – aspoň myslím – každému jasně zřejmé.

Proto se také Ježíš nazývá chlebem. Navíc ona „obyčejnost“ chleba pak přesně vystihuje Ježíšovské paradigma ochránce malých, chudých, lidí, kteří mnohdy – a bohužel i v dnešní, s prominutím poněkud rozežrané době – mají k jídlu opravdu jen ten prostý chleba. Ježíš však nabízí všem lidem bez rozdílu jiný chléb – duchovní potravu, své Slovo, zapsané v Bibli. Doslova říká: Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. O pár kapitol dál Ježíš v Janově evangeliu volá ke všem lidem: Já jsem ta pravda, cesta a život. I kdyby připomenutí této zvěsti měl být jediný důvod, proč my křesťané slavíme Večeři Páně, je to pohnutka více než dostačující.

V této části podcastu vám budu vyprávěl příběh, který jsem nedávno prožil. Přestože by vám možná mohlo zpočátku připadat, že jsem se odchýlil od tématu tohoto dílu, není to tak. Poslouchejte.

Už poněkolikáté jsem byl – s visačkou Návštěva na klopě – v jedné mužské věznici. Spolu s asi třiceti vězni, vězeňskou psycholožkou a vychovatelem jsme seděli ve vězeňské kapli. Nevím, jak byste si představili vězeňskou kapli, ale pokud jste někdy byli v panelákové sušárna prádla, pak vězte, že toto přirovnání je mnohem přesnější než podobnost s jakoukoliv sakrální stavbou. Holé zdi sklepní místnosti, pouze velký dřevěný kříž od země až ke stropu, který pravděpodobně vyráběli sami trestanci; na protější stěně poněkud neuměle malovaný černobílý portrét papeže Jana Pavla II. Muži v šedomodrých mundúrech a komisňákách, kteří zaplnili tuto místnost, byli mladí. Řekl bych od dvaceti do čtyřiceti, možná padesáti let, ale převažovali spíše mladší muži. Kdybyste je převlékli do civilního oblečení, věřím, že možná ani jednomu z nich byste nepřisoudili vězeňskou minulost.

Jeden po druhém ve vězeňské kapli vyprávěli o svých patáliích s alkoholem a drogami. Většina z nich se do tohoto neutěšeného prostředí právě kvůli své závislosti a trestné činnosti s ní spojenou, také dostala. Aniž by probíhala jakákoliv diskuze, v podstatě všichni se shodli na tom, že ďábelskému mámení chlastu, drog nebo nezřídka obojího zároveň, nedokážou sami čelit. A ve vzduchu visela myšlenka, že tomu nedokáže čelit ani žádná jiná lidská síla.

Seděl jsem naproti mohutnému kříži, moje oči těkaly od tváří těch nešťastných mužů k symbolu Ježíšova utrpení, Boží milosti a spásy. Mlčel jsem a poslouchal ty mnohdy šílené příběhy. A to, co jsem cítil, nemůžu nazvat jinak než Boží láskou. Obrovskou přítomností Boha na tomto místě a mohutnou vlnou Boží lásky. Ti muži lámali svůj chléb. Možná se to stalo ještě před tím než je pozemská spravedlnost odsoudila k dočasnému životu ve vězení. Možná se to ale dělo v okamžicích, kdy jsme tam společně seděli. Věřím tomu, že i oni cítili to, co já. Nejeden z vězňů nebyl trestaný poprvé a někteří už za mřížemi strávili mnoho let. Nepřísluší mi spekulovat o smyslu Nápravného zařízení, jak se vězení oficiálně nazývá, o jednom jsem ale přesvědčený s naprostou jistotou. Přestože ti muži nejsou na různě dlouhý čas svobodní před lidmi, mají i oni, kterými nejeden z nás, netrestaných, mnohdy opovrhuje, svou nezadatelnou a neomezenou svobodu v Ježíši Kristu. A jsem si jistý, že on, pokud se k němu obrátí, jim podá ruku ve smyslu svých slov Já jsem ta pravda, cesta a život.

Když tak nad tím přemýšlím, na něco jsem v tom vězení zapomněl. Zeptat se vězeňského kaplana, jestli i zde se vysluhuje Večeře Páně. Ale ne, to je hloupost. Proč by neměla? Boží láska přece není omezená prostorem, nepřekáží jí mříže v oknech ani vysoké ploty s ostnatými dráty. Krásně to píše apoštol Pavel ve svém listu Římanům – 8. kapitola, verše 35 až 39:

Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? Jak je napsáno: „Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.“ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Ř 8:35–39 (CSP)

Apoštol Pavel jinými slovy říká, že nic nás nedokáže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Absolutní nic. Ani smrt, ani život, ani přítomnost, ani budoucnost. To je krásná naděje. Ale…, když tedy Boží láska není ničím omezená, proč někdy občas, jindy často, máme pocit, že jí není dostatek? Nebo že se jí nám, mně osobně, nedostává tolik, kolik bych si představoval. Možná bych se měl zeptat těch vězňů: Cítíš dostatek Boží lásky, anebo máš pocit, že se na tebe Bůh vykašlal, a nechal tě hnít v téhle díře?

Obávám se, že jsem si teď trochu naběhl, protože jsem otevřel téma, které je spíše na další díl podcastu Biblická jména a úsloví. Ale neuteču vám bez odpovědi, byť tedy bude asi jen stručná a možná taky trochu otevřená.

Jsou věci lidské a jsou věci Boží. Stvořitel dal člověku svobodu, s níž souvisí také lidské zákony, které uplatňuje člověk vůči člověku. Jinak to dost dobře nejde. Žijeme-li v nějaké společnosti, nemůžeme si dělat, co se nám zlíbí. Vždycky musíme brát ohled na druhé, jinak bychom jako lidstvo daleko nedošli. V Bohu, v Ježíši Kristu jsme ale dostali milost a odpuštění všech hříchů. Ano, i tak všichni jednou budeme souzeni. Jak to bude probíhat, to vážně nevím a ani po tom nepátrám. Vím jenom, že Boží lásku jsme dostali všichni bez výjimky, ať jsme kdokoliv.

Možná se pletu, ale jestliže mám pocit nedostatku Boží lásky, nejspíš si jí neberu tolik, kolik je mi dáváno. Nepřijímám ten dar v celé své plnosti. Proč to dělám takhle, s prominutím, blbě? To kdybych věděl… Kněz a bývalý trapistický mnich Karel Satoria říká, že jsme součástí Boha a Bůh je součástí nás. Kdybych s touto myšlenkou nesouzněl, necitoval bych ji. Jenže jak se zdá, Boha v sobě musím nejdřív takříkajíc objevit, najít ho ve svém srdci nebo kde vlastně sídlí, přiblížit se k němu. I přes to, že je Bůh ve mně, musím ho hledat. Jak se to dělá? Jak to děláte vy, milí posluchači?

Ať ale nekončím otázkami, podtrhnu tento díl malým shrnutím. Na úplném začátku jsem řekl, jak vnímáme úsloví lámat chleba v běžném životě. Že ho používáme ve chvílích, kdy se něco nebo o něčem rozhoduje, případně se něco má stát. Obvykle v situacích, které považujeme za hodně důležité. Poté jsem vysvětlil, proč se v Bibli chleba láme, nikoliv krájí a jak to souvisí s židovským svátkem Pesach. V otevřené Bibli jsme se následně posunuli k Ježíši a jeho ustanovení Večeře Páně. A k duchovnímu významu chleba, té jinak obyčejné potraviny. Snad vás následně neodradil můj příběh z věznice a doposlouchali jste tento díl až k jeho konci, plném Boží lásky. Jestli jste si spolu se mnou položili otázku o hledání Boha v sobě samém, to nevím. Možná jste ani nemuseli, protože odpověď znáte. Ať tak či tak, přeju vám, abyste na nedostatek Boží lásky nemuseli nikdy ani pomyslet, natožpak si na něj stěžovat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Lámání chleba a nekonečná Boží láska se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

My křesťané máme lámání chleba neodmyslitelně spojené s Večeří Páně – je tudíž vcelku logické, že toto úsloví pochází z Bible. Pojďme si o něm chvíli povídat.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá jeho autor a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Lámání chleba a nekonečná Boží láska se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 2. 2023

Pán Bůh je náš nebeský Otec a my jsme jeho Boží děti. To jaksi není žádná nová informace. Dětmi, ať už svých biologických rodičů, nebo Pána Boha, nejsme jen jako malí, ale zůstáváme jimi stále, i když už sami máme své děti, a třeba i ony mají děti. Samozřejmě, že většina z nás, se v dospělosti chová jinak než v dětství, což je na jednu stranu naprosto v pořádku, ale z jiného pohledu je to někdy trochu škoda, občas dokonce možná nežádoucí. Pán Ježíš Kristus říká …kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Je snad tedy dospělým lidem přístup k Bohu odepřený?

Buďte pozdraveni u další epizody typu Slovo nakrátko. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Ježíšova slova o zaslíbení Božího království dětem se nachází ve všech třech synoptických evangeliích, já je nyní přečtu z Markova spisu, kde jsou verše 13–16, 10. kapitoly v Českém studijním překladu uvozeny titulkem Ježíš a děti:

A přinášeli k němu děti, aby se jich dotkl. Učedníci je však pokárali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takových je Boží království. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.“ A bral je do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal [jim].

Mk 10:13–16 (CSP)

Někde jsem četl, že se tato Ježíšova slova používají jako argument proti odpůrcům křtu dětí. Domnívám se, že je to jednoduše… nesmysl. Nicméně Ježíš naprosto jasně říká, jednak, že Boží království patří dětem, a jednak do něj nevstoupí nikdo, kdo ho jako dítě nepřijme. Tak jak to tedy Syn člověka myslel?

Celá pointa tohoto sdělení spočívá v základní křesťanské premise – totiž v tom, že vstupenka do Božího království je ničím nepodmíněný dar. Jakmile uvěříte v Ježíše Krista, přijmete ho do svého srdce, jsou vám brány Božího království otevřené dokořán. Ano, měli bychom činit pokání ze svých hříchů, a ani onen křest není jen formalitou. Důležité však je, že cesta do Božího království není dlážděná našimi zásluhami. Je to – znovu opakuji – nepodmíněný dar. Tečka. Tím se křesťanství zásadně liší od všech ostatních náboženství. 

Dobře, ale co to má společného s dětmi? Dar někdo – v našem případě Otec Stvořitel – dává, a druhý – což jsme my – ho přijímá. Přijímat dary se dá různým způsobem. Ježíš ale říká …kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí. Člověk samozřejmě může uvěřit a přijmout Ježíše i v dospělosti. Nicméně ono přijetí se nekoná abych tak řekl „dospělým rozumem“ nebo přemýšlením, racionálním rozhodnutím. Já osobně jsem Ježíše přijal naprosto přirozeně, bez jakýchkoliv pochyb, bez postranních otázek, nebo nechávání si nějaké únikové cesty. Jednoduše jsem přijal dar víry. Přesně tak, jako malé dítě věří svému rodiči.

Možná si to my dospělí neuvědomujeme, nebo jsme na to už zapomněli, ale děti žijí v krásném svobodném světě. Tím, že je netrápí minulost ani budoucnost, nejsou zatížené běžnými denními starostmi a povinnostmi, mohou si radostně užívat každé chvilky přítomnosti. Co je však nejdůležitější, děti ví, že jejich rodiče je milují, udělali by pro ně cokoliv na světě, a také jim všechno odpustí. Lásku svých rodičů děti berou naprosto přirozeně a nenapadne je přemýšlet o tom, jestli by si ji náhodou neměli nějakým způsobem zasloužit. Samozřejmě, že ve všech rodinách a u všech dětí to není vždy ideální, ale jaksi v principu to takto jednoduše funguje. 

A přesně o tom mluví Ježíš poté, co se naštve na své učedníky, kteří chtěli dětem zabránit, aby se jich mohl dotknout. Slovo dotknout je zde mimochodem použito naprosto – chce se mi říct až – geniálně. Nenese totiž pouze význam fyzického doteku, ale také – a možná ještě více – doteku duchovního. Aby se nás Boží Slovo mohlo dotknout v celé své váze, měli bychom ho přijímat jako děti. Nikoliv s naivní dětskou důvěrou, nýbrž s dětskou odevzdaností vůči svému rodiči, o jehož lásce nemáme nejmenších pochyb.

Vrátím-li se o kousek nazpět, pak právě díky svému postavení Božího dítěte získáváme zároveň i onu svobodu. Výborně o tom mluví apoštol Pavel ve svém listu Římanům. 8. kapitola, 15. až 17. verš:

Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové – dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni.

Ř 8:15–17 (CSP)

Původně jsem k těmto veršům chtěl říct pár svých slov, ale když jsem si je přečetl také v Bibli Slovo na cestu, naznal jsem, že tento překlad vše vysvětluje naprosto srozumitelně bez dalších zbytečných řečí kolem:

Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu. Duch svatý nás o tom ujišťuje.

Ř 8:15–17 (SNC)

Jako děti jsme se občas snažili trumfnout jedni druhé chlubením se vlastními otci. „Můj táta je inženýr a pracuje ve výzkumáku!“ „No a co, můj táta jezdí autobusem, a nebejt něj, chodil by tvůj fotr do práce pěšky!“ A tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Napadlo vás ale někdy, že my křesťané máme Otce, který je zároveň Stvořitelem všeho světa? To je teprve funkce, to je postavení! :-) Jenže my víme, že náš nebeský táta si na tituly nehraje. Chce jen, abychom my byli Božími dětmi, které jeho lásku přijímají… tak, jako děti přijímají lásku svých rodičů. Tomáš Tesárek píše na konci svého článku na webu Katolická církev komuniálně:

Bůh je dobrý otec. Otec, který si nás zamiloval ne proto, že nás stvořil, ale proto, že nás miloval a tak nás i stvořil. 

Zdroj: Tomáš Tesárek: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí | Katolická církev komuniálně

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Dospělým dětem vstup povolen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Buďte pozdraveni u další epizody typu Slovo nakrátko. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Dospělým dětem vstup povolen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.