Petr Lindner | 17. 3. 2026

Bůh se nám dává, tak nějak přirozeně, poznat v Bibli, řekl jsem mimo jiné v minulém dílu. Bible je elementární skriptum křesťanství – to jsem zde uvedl také – a proto jí byl první díl minisérie Poznat Boha věnovaný. Druhý díl, který právě začíná, se zabývá poznáním Boha skrze člověka. Své zkušenosti, názory, dojmy, ale třeba i dilemata se vším možným jeden druhému my lidé předáváme naprosto běžně. Proč by tomu tak tedy nemělo být i s Bohem?

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Poznávat Boha přes člověka – není to s prominutím hloupost? Kdo je Bůh a kam se na něj hrabe člověk? Zadržte. Tento koncept možná na první dobrou nezní úplně smysluplně, nicméně budu se snažit vás přesvědčit, že opak je pravdou. Jednak je zde základní premisa, popsaná hned na začátku Bible: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 1,26–27 (ČEP)

V epizodě tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce jsem se tímto tématem zabýval obšírněji a hned ze začátku jsem řekl, že třeba v poslední větě citace mohlo být místo pojmu obraz použité slovo odraz. Jinými slovy: Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha.

Jenže člověk Boží dokonalosti nikdy nedosáhne, jak se druhým dechem dozvídáme v křesťanské nauce. S tím nemůžu nesouhlasit, avšak zároveň mně to nijak a v ničem nepřekáží. Poněkud delší úvod minulého dílu jsem totiž věnoval myšlence, že Boha nikdy nelze poznat v jeho úplnosti. Že stejně tak člověk nemůže dosáhnout Boží dokonalosti s touto tezí souzní téměř perfektně. Místo hledání svatého grálu bych se proto ve svém přemýšlení vydal trochu jinou cestou. 

V dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, který jsem nazval prologem k tomuto mikroseriálu o poznávání Boha, jsem také uvedl: 

Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

Nevěřím na to, že jsem náhodou potkal toho či onoho člověka, aby z tohoto setkání náhodou vzešlo něco, co mě přivedlo k Ježíši, změnilo můj náhled na věci Boží, prohloubilo mou víru. Jsem si jistý, že všechny lidi, kteří mé křesťanství nějak ovlivnili, ke mně jednoduše poslal Bůh. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

1Kor 3,9–11 (ČEP)

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. […] jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Myslím, že k tomu není co dodat. Pavel se zde přirovnává ke staviteli, mě napadá další podobnost – učitel. A ejhle, nenapadlo to jenom mě, ale… také apoštola Pavla. V Prvním listu Timoteovi totiž říká:

Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 

1Tm 2,7 (ČEP)

Byl jsem ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Snad, aby dal Pavel větší důraz svým slovům, opakuje to stejné vzápětí ve Druhém listu Timoteovi:

K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.

2Tm 1,11 (ČEP)

Pavel zde mluví o zvěstování evangelia, v němž Ježíš zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život, jak říká v předcházejícím verši úvodní kapitoly Druhého listu Timoteovi.

Vy, kteří čtete Bibli, však jistě víte, že slovo učitel se zde vyskytuje častěji, ovšem obvykle ve spojení s Ježíšem. Ten ale, jak se zdá, ve svém Varování před zákoníky, jak je v Českém ekumenickém překladu nazvaná první část 23. kapitoly Matoušova evangelia, nabádá své posluchače k opaku:

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.

Mt 23,8–10 (ČEP)

Zdánlivý rozpor mezi doporučením nebo snad příkazem Ježíše a dvojitou proklamací apoštola Pavla je možná cítit v podcastu čili v mluveném slově, ovšem rozdíl je doslova vidět v tištěné Bibli. Učitel v Pavlově pojetí je psaný s malým počátečním písmenem – jde o službu druhým lidem. Ježíš mluví o Mistrech, Otci a Učitelích s velkými počátečními písmeny. Jde tedy svým způsobem o tituly, hodnosti, něco, co člověka vyvyšuje před ostatními. Kristus hned nato dodává:

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Mt 23,11–12 (ČEP)

Být učitelem ve víře, nebo obecně člověkem, který s druhým sdílí svou víru, mluví s ním o ní, odpovídá na nekonečné, někdy velmi nečekané otázky, snaží se vysvětlovat, ale také umí říct slovo nevím – to je skutečná služba člověku a Bohu, která se nikomu rozhodně nezapovídá.

Mimochodem, byla-li v prvním dílu této minisérie o poznávání Boha na první místo postavená Bible, pak ti, kdo ji aspoň jednou otevřeli, vědí, že – promiňte mi ten výraz – zkrátka, že se blbě čte. Člověku nepoučenému, potažmo čtenáři, kolem nějž Duch svatý zatím jen tak trochu krouží v mírném povzdálí, se tak velmi hodí výklad biblických veršů. Ostatně ten se možná hodí každému, kdo Bibli nečte jen tak, řekněme mechanicky. Kdo jiný by vám měl pomoci s porozuměním Božího Slova než jiný člověk? I když se třeba jedná o psané komentáře, celé knihy, nebo například – ať si trochu přihřeju vlastní polívčičku – namluvené podcasty, vždy za nimi stojí nějaký člověk, případně více lidí. Dokonce i fenomén současné doby, umělá inteligence, nedělá nic jiného, než využívá (někdo by řekl, vykrádá) již existující myšlenky lidí. 

Bible však není „černobílá kniha“. Neposkytuje vždy přímočará sdělení a jasné odpovědi. To samozřejmě svádí k různým, a nejednou i velmi rozdílným výkladům. Boží slovo bylo v dějinách lidstva bohužel docela často zneužité k nikoliv bohulibým záměrům – to už jsem v tomto podcastu říkal také. Jak tedy poznat ty pravé vykladače Bible? To je otázka!

Ve zmíněném dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, jsem takříkajíc vhodné křesťanské konzultanty specifikoval takto:

Nemusí to nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývají velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

To už se trochu víc opakuji, nicméně rád bych svou myšlenku rozvedl. V případě oněch „odborníků na Boha“ je dobré vědět, že zejména faráři jsou, minimálně v tradičních českých církvích, tedy u katolíků, evangelíků nebo třeba husitů, osoby vysokoškolsky vzdělané. Teologicky vysokoškolsky vzdělané. Sice bych se poněkud zdráhal říct, že všechny tyto teologicky vzdělané osoby jsou zároveň také dobrými učiteli, avšak dá se předpokládat, že výklad Božího slova z jejich úst či psaných materiálů, by měl být… teď nevím, jak to přesně nazvat… no prostě dobrý. Prostý hereze čili názorů neslučujících se s teologií té či oné denominace, ve správné míře odborný, nebo možná spíš přesný, co se týče znalosti Božího Slova, prostě výklad na úrovni, nikoliv bezduché plácání vlastních dojmů a nesmyslných fikcí.

No jo, jenomže já do žádné církve nechodím, do naší hospody žádný farář taky nechodí, tak jak se dostanu k těmhle lidem? Jednoduše. Když půjdete v neděli dopoledne kolem kostela, můžete vejít dovnitř a po skončení bohoslužeb faráře, či v případě evangelické nebo husitské církve také farářku, prostě oslovit. Nevěřím, že vás odbude a třeba žádost o rozhovor odmítne. Pokud by to náhodou opravdu někdo udělal, ale znovu opakuji, že se mně tomu nechce věřit, asi je dobré jít o dům, tedy o kostel dál…

Dobře, chápu, že oslovení neznámého člověka – potažmo faráře, o němž má možná navíc nějaké ty předsudky – pro někoho představuje nepřekonatelnou překážku. Co tedy zkusit zajít na kurzy Alfa, které různé církve každý podzim pořádají? Takových, kteří se zdráhají překročit práh kostela, tam totiž zcela určitě bude víc. Kurzy Alfa osobně nazývám křesťanskou přípravkou, byť jejich účelem rozhodně není předělávat nevěřící lidi na křesťany. Řečeno jazykem moderní doby zde dostanete relevantní informace o křesťanství, které vám kvůli zrušené výuce náboženství ve škole neposkytli. Nebo vám je nepředali rodiče, protože možná pocházíte z rodiny, která křesťanství nikdy neholdovala.

No a pokud i malé společenství podobně hledajících lidí je pro vaši introvertní náturu podobně velkou překážkou jako oslovení faráře, jsou na řadě oni „řadoví věřící“, kteří by v ideálním případě měli svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. I kdyby se vám ale zdálo, že to na nich není nijak zvlášť vidět, nechce se mi věřit, že neznáte aspoň jednoho člověka, kamaráda, kterému důvěřujete, o němž víte, že je – lidově řečeno – nábožnej. Zeptejte se ho na jeho víru. A poslouchejte, co vám bude říkat.

Na tomto místě malá vsuvka. Pokud se snad pozastavujete nad tím, že jsme se od teologicky vzdělaných lidí s jakýmsi kreditem pro křesťanskou výuku dostali až – teď mě prosím neberte za slovo – k obyčejným křesťanům, kteří se svou víru prostě „jenom“ snaží žít, chtěl bych vás ubezpečit, že na tom není nic zvláštního ani nekorektního. Pán Ježíš Kristus v 18. kapitole Matoušova evangelia říká velmi důležitou větu:

[Neboť] kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Mt 18,20 (ČEP)

Už to zde bylo řečeno také, náš Učitel s velkým U je jeden, Kristus. Všichni ostatní učitelé, ať už teologicky otitulovaní, nebo „řadově sloužící“, a ani apoštola Pavla nevyjímaje, jsou služebníci ve jménu Ježíše Krista. Zpochybňovat tu či onu kategorii učitelů, stavitelů Božího království, by bylo přinejmenším pošetilé, spíše úplně normálně hloupé.

Vrátím-li se na konec předchozí části, pak pobídka, abyste poslouchali, co vám váš věřící protějšek říká, není zbytečnou mentorskou frází, výplňovou větou, takzvanou vatou. Je totiž dobré opravdu pečlivě poslouchat, jak k vám tito lidé mluví – a to se týká úplně všech. Je to jenom můj názor, avšak myslím si, že dobrý stavitel Božího díla nebo jeho učitel by svému žáku čili posluchači v první řadě neměl nic vnucovat. Pokud si s ním dovolíte polemizovat, a on je schopný donekonečna obhajovat svou pravdu, minimálně mu schází pokora, v horším případě jde o fundamentalistu. Když už se to stane, je to obvykle něco mezi tím a obojí je samozřejmě špatně. 

Druhá věc: Jakmile uslyšíte slovo musíš, které se nedejbože vícekrát opakuje, měla by vám začít v hlavě blikat varovná kontrolka. Jeden z prvních dílů tohoto podcastu, které jsem natočil, se jmenuje O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho v kontextu varování před slovem musíš vaší pozornosti. Doufám, že se mi v něm podařilo smysluplně objasnit pravý opak.

A do třetice malá rada, která zde už zazněla, ale myslím, že stojí za to ji zopakovat. Jestliže se váš učitel nebojí říct slovo nevím, pak si z mého pohledu můžete být skoro jistí, že jste na správné adrese. Vezmu-li opět za základ Bibli a zopakuji-li, že to není jednoduchá kniha, pak říct k výkladu nějaké její části nevím, pro mě neznamená neznalost, nýbrž projev pokory a úcty k Božímu Slovu.

Přestože jsem v této epizodě vyjmenoval několik možností, jak nalézt svého duchovního učitele, uznávám, že někdy je trochu obtížné potkat v pravém smyslu spřízněnou křesťanskou duši. Jak už jsem naznačil, ani teologicky vzdělaní lidé nemusejí být vždy dobrými učiteli a samozřejmě to platí také pro všechny ostatní. Proč tomu tak je, to nám opět pomůže vysvětlit apoštol Pavel. 

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Ř 12,4–8 (ČEP)

To byla slova z Epištoly Římanům, 12. kapitola, 4. až 8. verš. Pavel zde popisuje dary Ducha Svatého, přesněji nazývané spíše jako charismata. Tak, jako každého z nás Pán Bůh obdařil nějakými hřivnami nebo chcete-li talentem –  mluvil jsem o tom v dílu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce – stejně jsme od něj dostali různá charismata. Dary Ducha Svatého. Kdo má dar učit, ať učí, říká Pavel. Kdo má jiný dar, ať dělá něco jiného. Jako každý není výborný kuchař nebo skvělý fyzik, nejsou všichni lidé ani dobrými učiteli. Každý zkrátka nemůže dělat všechno, ale to vám jistě neříkám žádnou novinu. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že duchovní učitel je něco víc než třeba učitel češtiny, přesto si však myslím, že být učitelem duchovním jednoduše dost dobře nejde bez duchovního obdarování. Já si takových lidí velmi, převelmi vážím. Moc bych proto každému, kdo hledá duchovního spřízněnce, přál, aby našel, nebo ve shodě s úvodem k tomuto dílu – aby mu Pán Bůh postavil do cesty učitele, se kterým mu jednoduše bude dobře. Jinak to vážně neumím říct. 

V epizodě s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm jsem si trochu nebiblicky zateoretizoval o „spletených“ žebřících, kterými jsou někteří lidé vzájemně spojení přes nebe. Jako andělé z Jákobova příběhu, kteří naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání, jsou tito lidé sobě navzájem pozemskými anděly bez křídel. Ať i vám tedy Pán Bůh postaví do cesty takového anděla-duchovního učitele.

Mám takové neodbytné tušení, že jsem si tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví trochu…, možná trochu víc… naběhl. Když někdo, kdo se sám pokouší vykládat Bibli a vůbec rozumovat kolem křesťanské problematiky, poučuje druhé, jak by měl vypadat dobrý učitel,  říká si o to, že druzí budou posuzovat jeho. Mluvím samozřejmě o sobě. Protože si ale nemyslím, že bych snad dělal z Bible trhací kalendář a také jiná témata vysloveně odbýval, musím si stát za svými názory.

Ostatně pokud byste mi chtěli sdělit své hodnocení, postřehy či přání, budu za to moc rád. Napsat mi můžete na e-mail, který najdete v kapitole O mně | Kontakt na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, nebo mi nechte zprávu na facebookové stránce Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.