I jazyk je oheň… (Jk 3:6)

Pokud někdo píše autobiografickou prózu, může se dopustit menší či větší míry stylizace vlastní osoby, ať už častěji v kladném, nebo někdy i záporném smyslu. U dopisů (nebo třeba deníkových zápisů) se dá ale těžko předpokládat, že jejich autor nepíše jinak, než… zkrátka pravdivě a od srdce. Asi nikdo nepíše dopisy s myšlenkou na jejich posmrtné vydání tiskem :-)

Z více než dvou a půl tisíc Lutherových listů, psaných v němčině a latině, které se do dnešní doby zachovaly, sestavil do knihy Dopisy blízkým necelou čtyřicítku dopisů Mikuláš Vymětal. Knihu opatřil velmi erudovanou, ale zároveň pěkně čtivou předmluvou Martin Wernisch. Výběr dopisů začíná v roce 1507, kdy byl Luther vysvěcen na kněze; poslední dopis, kterým kniha končí, adresovaný své manželce Kateřině von Bora, napsal Martin Luther čtyři dny před svou smrtí, 14. února roku 1546.

O Lutherovi se ví, nebo to alespoň tvrdí historikové, že nebyl zrovna prototypem kladného hrdiny nebo chcete-li světce. Nešlo samozřejmě ani o žádného padoucha, ostatně to bychom ho asi neoslavovali jako otce reformace. Jeho složitá osobnost je nicméně velmi dobře znát také v jeho osobních dopisech. Na jednu stranu je z každého z nich naprosto zřetelně cítit, že německý reformátor každou sekundu svého pozemského bytí doslova žil evangeliem. Jiný pohled však nabízí osobnost nesmlouvavého tvrdého muže, který dokáže i slovem, vedeným Duchem Božím, občas možná i zranit. Nejlépe je to vidět na dopisech, adresovaných lidem nejbližším – vlastní rodině. Například v dopisu svému nemocnému otci, má jeho duchovní útěcha na můj vkus poněkud zvláštní podobu. Posuďte sami v malé ukázce:

Tímto Vás svěřuji Tomu, jenž Vás miluje více než Vy sám sebe a tuto lásku dokázal, když na sebe vzal Vaše hříchy a zaplatil za ně krví. Skrze evangelium Vás o tom ujišťuje, skrze svého Ducha Vás obdarovává vírou a vše takto připravil a zpečetil, abyste nemusel mít starosti ani obavy a mohl celým srdcem pevně a s důvěrou spočinout v jeho Slově a ve víře. Jak se to stane, tu starost nechte na Něm. On to vše vykoná, ba již to nádherně dokonal, a to mnohem lépe, než si dovedeme představit. 

Kéž je nás milý Pán a Spasitel s Vámi, abychom se opět radostně shledali (dá Bůh, zda to bude zde, anebo tam). Naše víra je totiž jistá a nepochybujeme, ze se v Kristu zakrátko znovu shledáme. Vždyť nás odchod z tohoto života je u Boha pouhou maličkostí, jako kdybych se vracel od Vás z Mansfeldu k nám, anebo Vy z Wittenbergu do Mansfeldu. Nepochybně stačí jen na hodinku usnout, a vše se promění.

Martin Luther: Dopisy Blízkým | z dopisu Otci, Wittenberg, 15. února 1530 | Zdroj Biblion

Náhled do duše otce reformace

Kniha Lutherových dopisů není beletrie, kterou byste zhltli jedním dechem na posezení – v tomto se podobá například biblickým knihám Žalmy nebo Přísloví, jež se také dost dobře nedají číst na jeden zátah. Lutherovy Dopisy blízkým jsou krásnou knížkou do kapsy – a to i svým typografickým a polygrafickým provedením, potažmo pak rozměry – pro cestování v MHD, nebo jednoduše pro krátké chvíle zastavení se ve svém životním běhu.

Kniha Martin Luther: Dopisy blízkým

Rozměry: 10 × 15 cm
Počet stran: 176
Vazba: pevná
Autor: Martin Luther
Sestavil: Mikuláš Vymětal
Překlad: Alexandr Flek, Pavel Moskala, Mikuláš Vymětal a Tomáš Živný
Odborná spolupráce a předmluva: Martin Wernisch
Obálka: Marek Moškoř
Vydání: 2017, vydání první

Ceny (11/2022)
Dopisy blízkým: 179 Kč
balíček Dopisy blízkým + Listy z Kostnice (Jan Hus): 299 Kč
Malá edice klasiků (5 svazků): 888 Kč
Zdroj: Nakladatelství Biblion

Další recenzované knihy Malé edice klasiků

• O státních svátcích. A Husovy Listy z Kostnice nádavkem
• Ivan M. Jirous: Magorské modlitby. Kniha, plus audiokniha, které chcete

Článek Osobní reformátor. Martin Luther v knize Dopisy blízkým se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Španělsko-americký filozof 20. století George Santayana je údajně autorem této myšlenky: „Ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ V trochu jiném znění: „Národ který zapomene svou minulost nemá žádnou budoucnost“, to prý říkal Winston Churchill, a je dost možné, že oba tuto myšlenku pouze převzali po generálporučíkovi britské armády, spisovateli, zakladateli a hlavnímu náčelníkovi skautského hnutí v letech 1857–1941 – Robertu Baden-Powellovi, který měl prohlásit:

„Ti, kteří nejsou pamětliví minulosti jsou odsouzeni zopakovat si ji včetně všech předchozích léček a omylů.“

Zdroj: Citaty.net

Proč tato vsuvka o rčení ke vztahu znalosti vlastní historie k vlastní budoucnosti? Zkrátka jsem se začal více zajímat o (nejen) naše dějiny, abych – mnohdy ke svému překvapení – v nich nacházel nejrůznější poučení, ale právě také třeba i paralely se současností. A začal jsem tedy i státní svátky vnímat jinak než dříve. Čímž nemyslím například profláknutý svátek práce :-)

Jakožto křesťana mě samozřejmě nejvíce oslovují „naše“ svátky, tudíž následuje malá reklama: V podcastu Biblická jména a úsloví jsem se už věnoval těm nejdůležitějším – narození Ježíše Krista v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce, a pak Velikonocům hned ve dvou epizodách: Veselé Velikonoce… a jak to bylo s mesiášem a Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení. Tudíž jestli jste tyto díly ještě neslyšeli (nebo nečetli jejich textové verze), je na vás, zdali si pro ně uděláte čas.

100 let před Lutherem

Kdybych měl sestavit žebříček tří nejvýznamnějších křesťanských svátků, pak pro mě, jakožto protestanta, by po Velikonocích a Vánocích byl na třetím místě dnešní den – tedy 6. červen – Den upálení Mistra Jana Husa.

Bohužel mám trochu obavy… spíš silný pocit, že Jan Hus je většinovou veřejností vnímaný pouze jako historická osoba, zajímavá tím, že nedobrovolně skončila svůj život upálením. Jak by také ne v zemi, kde se k nějaké víře (a to ani přesně nevíme k jaké) hlásí pouhých 22 % lidí – viz můj článek Spiritualita dle sčítání lidu 2021. Takže další dobrý volný den, ať upálili kohokoliv…

Ne, tak to samozřejmě není. Jan Hus byl – ač to zní jako klišé – velikán českých a možná i světových křesťanských dějin. Člověk, který se nebál postavit zkorumpovaným nejvyšším autoritám tehdejší katolické církve, která ve středověku vládla v podstatě (nad)státní mocí. Jan Hus byl muž, který měl na prvním místě Pána Boha, Písmo Svaté a úctu k pravdě a spravedlnosti. Obrovsky pevný ve své víře, neváhající pro své myšlenky obětovat svůj život. Reformátor, který o sto let předběhl samotného Martina Luthera. Hus rozhodně není jen nějaká historická postava – osobnost Jana Husa představuje doslova odkaz všem křesťanským generacím.

Poslední dopisy

Jak to všechno vím? Jak jsem si jistý tím, co jsem o Husovi napsal? Četl jsem jeho dopisy. Osobní dopisy. 

V minulém roce vydalo nakladatelství Biblion ve své Malé edici klasiků knihu Jan Hus: Listy z Kostnice. Nejlépe tuto malou publikaci přibližuje úvod ediční poznámky Alexandra Fleka, který Husovu korespondenci pro tuto knihu sestavil, převedl do současné češtiny a opatřil poznámkami:

Tato knížka vznikla z touhy nechat v rámci připomínek 600. husovského výročí zaznít hlas samotného Jana Husa – hlas teologa, křesťana, ale především nesmírně silného, upřímného a inspirujícího člověka. Jinými slovy, měli jsme za to, že namísto interpretací, dezinterpretací a reinterpretací jeho odkazu bude užitečné nechat Husa mluvit sama za sebe. 

Není to tedy další knížka o Janu Husovi. Je to sbírka jeho vlastních, velice osobních textů. Není to primárně kniha teologická, historická, ani populárně naučná. Je to niterné svědectví člověka, který věděl, pro co žije a pro co mu stojí za to i zemřít. A který měl neodolatelnou potřebu své přesvědčení sdílet se svými blízkými i vzdálenými – s přáteli, ba i nepřáteli. 

Zdroj: Jan Hus – Listy z Kostnice (ediční poznámka) | Biblion 2021

Listy z Kostnice už podle svého názvu obsahují výběr Husových dopisů, datovaných od října 1414, kdy se Jan vydává na cestu do Kostnice s vírou, že zde dokáže obhájit své myšlenky a učení. Poslední listy pak nesou datum 5. července 1415, tedy den před jeho mučednickou smrtí. Nebudu vám vyprávět jejich obsah – od toho píšu tento článek, abych vám knihu doporučil k přečtení :-) Nicméně nemohu nenapsat, že Husovy dopisy spojuje nepřehlédnutelná linka – ať jsou to první listy z cesty, nebo poslední dopisy před smrtí, vždy jsou psané v laskavém tónu, plném zbožnosti a víry ve spravedlnost. Zároveň z nich doslova čiší pevné odhodlání neustoupit ze svých myšlenek. Janova pokora mu však dovoluje připustit svůj omyl. Několikrát píše, že pokud koncil dokáže jeho herezi, svoje učení odvolá. Například v listu přátelům v Kostnici z 21. června 1415 napsal: 

Toto je ve jménu Ježíše Krista mé konečné rozhodnutí: Nechci uznat bludnost článků, které byly vybrány pravdivě, ani nechci odvolat články, které mi byly připsány křivými svědky. Odvolat by totiž znamenalo přiznat, že jsem zastával blud či bludy, odstoupit od nich a zastávat opak. Bůh ovšem ví, že jsem ty bludy nikdy nekázal – to oni si je vymysleli, když vypustili mnoho pravd a připojili lži. 

Kdybych o některém ze svých článků poznal, že odporuje pravdě, milerád bych jej opravil, odvolal a začal učit a kázat jeho opak. Myslím ale, že žádný z nich neodporuje zákonu Kristovu a výrokům svatých učitelů jen proto, že jej ti, kterým se nelíbí, označují za pohoršující či bludný. 

Pokud je tedy v kterémkoli z mých článků vědomě obsažen jakýkoli lživý smysl, takového se zříkám, poddávám se k nápravě všemohoucímu a nejlepšímu Učiteli a spoléhám, že on sám mě ve svém nekonečném milosrdenství přelaskavě očistí od mých skrytých hříchů.

Zdroj: Jan Hus – Listy z Kostnice | Biblion 2021

 Ani stopa po zášti natožpak nenávisti ke svým protivníkům. Ne, že by tedy Hus nepojmenovával věci pravými jmény – neváhá používat slova jako ničemní lháři či Antikristovi sluhové. Ale z tónu jeho dopisů je jasně zřejmé, že svým odpůrcům odpouští i to… co se teprve chystají udělat. Čisté křesťanství v přímém přenosu.

Český Jan Hus

Větší část Listů z Kostnice byla původně psaná latinsky čili jazykem středověkých vzdělanců (Hus mimo jiné také působil na Univerzitě Karlově, kde byl v letech 1409–1410 dokonce jejím rektorem), menší část, určená nejbližším českým přátelům pak staročeštinou. Jak jsem napsal v úvodu k této knize, do současné češtiny Husovy dopisy převedl Alexandr Flek. Byť tedy neznám originály, „překlad“ musím suše ohodnotit na jedničku. Jen vsuvka: Ona to tedy ve skutečnosti není současná čeština tak, jak ji nyní používáme. Syntax textu je – jak jste jistě sami poznali z ukázky – ponechán v lehce archaické formě, což ale k dopisům psaným původně v 15. století jednoduše sedí. Výborná práce. Což se týká i jakési logiky řazení listů, plus hodnoty edičních poznámek a vysvětlivek před jednotlivými kapitolami i u samotných jednotlivých dopisů. 

Knihu Jan Hus: Listy z Kostnice vám vřele doporučuji.

Kniha Jan Hus: Listy z Kostnice

Rozměry: 10 × 15 cm
Počet stran: 200
Vazba: pevná
Autor: Jan Hus
Editor: Alexandr Flek
Linoryt: Magdalena Rutová
Rok vydání: 2021

Ceny (07/2022)
Listy z Kostnice: 197 Kč
balíček Listy z Kostnice + Dopisy blízkým (Martin Luther): 299 Kč
Malá edice klasiků (5 svazků): 888 Kč
Zdroj: Nakladatelství Biblion

Článek O státních svátcích. A Husovy Listy z Kostnice nádavkem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Toto nakladatelství duchovní literatury však nevydává jen Bibli21. V podcastu Biblická jména a úsloví jsem se zmiňoval například o knihách N. T. Wrighta, v mé knihovně se nachází také několik titulů Timothy Kellera a další počiny Biblionu. V portfoliu tohoto nakladatelství ale nenajdete (kromě zmíněné Bible21) pouze překlady zahraničních autorů. Zvláštní místo v nabídce Biblionu zaujímá Malá edice klasiků – aktuálně pětice (další tituly budou přibývat) velmi pěkně graficky a typograficky zpracovaných knížek malého formátu A6 v pevné vazbě: Jan Hus: Listy z Kostnice, Martin Luther: Dopisy blízkým, Karel Čapek: Skoro modlitby, John Stott: Radikální učedník a… Ivan M. Jirous: Magorské modlitby.

O této edici se na webu Biblionu dočtete mimo jiné toto:

Malá edice klasiků představuje širokému čtenářskému publiku duchovní odkaz autorů a myslitelů, k jejichž dílu by běžný čtenář přistupoval možná s ostychem, možná s obavou a možná by se jim vyhnul docela. Jednotlivé drobné svazky nabízejí vhled do myšlenkového světa „velikánů“, o nichž často slýcháme nebo čteme, ne tak často ale necháváme zaznít jejich vlastní hlas. Čtenářskou přístupnost podporuje nejen uspořádání do výboru kratších textů, zpravidla komentovaných editorem, ale také důraz kladený na takové seznámení s autorem, které je osobní, lidské.

Dvě knihy z této edice, Karel Čapek: Skoro modlitby a Ivan M. Jirous: Magorské modlitby, pod nimiž je shodně podepsán jako editor – čili je sestavil a doprovodil erudovaným komentářem literární historik a teolog Martin C. Putna, jsou pak navíc dostupné jako audioknihy. Skvělé audioknihy! V tomto článku bych rád upoutal vaši pozornost (zatím) k jedné z nich – Ivan M. Jirous: Magorské modlitby. 

Básník undergroundu

Ivan Martin Jirous byl významnou postavou, možná se dá nazvat i legendou českého undergoundu 60.–90. let minulého století. Je známý jako umělecký vedoucí a manažer kapely The Plastic People of the Universe, organizátor nejrůznějších „protistátních“ kulturních akcí, patřil mezi signatáře Charty 77. Kvůli svým politickým názorům byl zrůdným totalitním komunistickým režimem pětkrát odsouzený k vězení. Odseděl si celkem 8,5 roku nepodmíněně, z toho čtyři ve třetí nápravně výchovné skupině, mezi nejhoršími zločinci, v bývalém kartuziánském klášteře ve Valdicích. Nikdy však své názory nezměnil a s bolševikem nikdy nekolaboroval.

Tento muž proslulý svými provokacemi a drsným životním stylem, alkoholismem, rváčstvím a vulgaritami, muž nazývající sám sebe „Magorem“ – jak uvádí Martin C. Putna v doslovu ke knize Magorské modlitby, však pod slupkou drsňáka skrýval velmi citlivou duši, silnou a upřímnou víru s notnou dávkou pokory. Jak to vím? Četl jsem, vlastně poslouchal audioknihu Ivan M. Jirous: Magorské modlitby.

Na tomto místě musím poodstoupit od samotného Magora, a smeknout pomyslný klobouk před skvělou, chce se mi napsat až úctyhodnou editorskou prací Martina C. Putny. Vytvořit tak výborný výběr z velmi obsáhlého Jirousova díla (jen kniha Magorova oáza má přes tisíc stran), to je skoro nadlidský úkol. Člověk z masa a kostí Putna ho však zvládl perfektně! Nebudu zde popisovat, jak a proč je kniha strukturovaná do tří tématických částí od Boha Stvořitele, Vykupitele a Utěšitele až po Magora Hříšníka, Vzpurníka a Vděčníka – to si, prosím, přečtěte nebo poslechněte v doslovu od samotného Martina C. Putny. Chci jen napsat, že kniha ukazuje Magorovu spiritualitu v celé své syrové kráse. Jirous není žádný velký bard, jeho verše jsou jednoduché, ostatně sám to o sobě ví a s pokorou to přiznává. V jednom dopisu z Valdic (kapitola Vděčník) píše:

Navíc tady mám Seiferta – Halleyovu kometu. (…) Tváří v tvář tak dobré poezii se člověk zarazí a řekne si, kde se v něm vůbec ta drzost psát bere. 

Nicméně v jeho „undergroundových říkankách“ dost dobře nejde nepoznat pravdivost, upřímnost, a hlubokou víru a cit. Ano, hned na začátku Putna do knihy možná i trochu provokativně předkládá Magorovy verše:

Pročpak mu říkáš vole
ontologické pole?
Tolik jsi zblbnul z láhve
že se bojíš říct Jahve? 

A o kousek dál ještě přitvrdí a nejspíš poněkud zarazí konzervativního čtenáře či posluchače další Magorskou básní:

Boží oko se kundě podobá
Ty v Staré Říši spíš
možná že z Valdic ještě blíž
je k Bohu nežli z Ostrova 

Ale to je prostě Magor, jehož poetická duše milovníka přírody se zároveň tetelí nad kytičkami a ptáčky, rozčiluje se nad kácením stromů kvůli rozšiřování silnic, aby dokonce na několik let přestal chodit do kostela Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří poté, co preláti nechali ořezat lípy: „…zdravé, asi osmdesátileté lípy osekali, ořezali způsobem, jímž se tvarují městské akáty – bylo nám řečeno, že lípy stínily pohled na kostel. Rozzuřil jsem se, několik let jsem tam do chrámu nevešel.“ 

Tolikrát jsem psal
o olších
a dneska je prvně vidím kvést
Nepřestáváš mě Bože můj
laskavě světem vést 

A tuhle cestou do Vydří
prvně jsem viděl květy dubů
Tak laskavě mě Bože veď
dokud se dívat budu 

Magor je katolík, jemuž se však protiví a odpuzuje ho institucionalizace církve, pokrytectví mnoha věřících i kléru. Mimochodem, byť sám jsem protestant, velmi mě zaujala kapitola Panna Maria. Uctívání Ježíšova matky v Magorově podání nemá nic společného s naučenými modlitbami či katolickým katechismem – jak sám píše, s hnusným bigotním katolicismem – i zde je jasně zřetelná láska, úcta a opravdová zbožnost.

„Jinak to, co nás odlišuje od protestantů, je úcta k Panence Marii, úcta k ženě. Nemám na mysli ten hnusnej bigotní katolicismus, ale to, jak ho cítím já. Nebo jak ho cítil Deml a podobní. Katolicismus udržuje tradici středověkých truvérů, kteří se kořili ženě. A to není jen o lásce tělesný. Kromě toho – katolickou církev vždycky posunovali dál heretici. – Tvůj vztah ke katolické církvi je asi dost komplikovaný, ne? – Vůbec ne. Katolická církev má komplikovanej vztah ke mně.“ 
(I labuť, i lůna MO) 

Skvělá audiokniha

Jak jsem napsal v úvodu, knihu Ivan M. Jirous: Magorské modlitby „kopíruje“ také její audioverze. Magorovy básně namluvil herec Oldřich Kaiser, komentáře „Magora Magorem“ a vlastní editorské poznámky pak Martin C. Putna. Celkem 5 hodin a 14 minut poslechu… ovšem výborného! Klidný, zřetelný a nádherně znělý hlas „dospělého“ Oldřicha Kaisera (zapomeňte na Možná přijde i kouzelník) dokonale kontrastuje s tak trochu exaltovaným Putnovým projevem. Kaiser jakožto jakási „klidná síla“ pomalu a zřetelně formuluje Magorovy myšlenky a pocity, aby další slova do vás Putna s naléhavostí sobě vlastní téměř vykřičel.

V závěrečné ediční poznámce Martin C. Putna uvádí, nebo spíše poctivě přiznává, že Magora osobně znal – a tudíž je možné, že jeho editorský výběr není objektivní. Nevím sice, jak se pozná objektivita v takovéto práci, nicméně já jsem se s Magorem neznal a neznám se ani s Putnou. Proto můžu s klidným svědomím napsat: Kniha a audiokniha Ivan M. Jirous: Magorské modlitby je o bezesporu výjimečný počin. Doporučuji každému!

Ivan M. Jirous: Magorské modlitby – zdroj a ceny

(aktualizace 04/2022)

Kniha: 289 Kč
Audiokniha: 260 Kč

Ukázky audioknihy Ivan M. Jirous: Magorské modlitby

Článek Ivan M. Jirous: Magorské modlitby. Kniha, plus audiokniha, které chcete se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.