Petr Lindner | 5. 2. 2025

Pokud bychom nějakou křesťanskou modlitbu měli označit za nejznámější, pak je to nepochybně Otčenáš. Myslím, že to nejsou jen křesťané, kteří modlitbu Páně, jak je Otčenáš také nazývaný, znají s trochou nadsázky i pozpátku, ale nějaké, řekněme základní, povědomí o Otčenáši existuje i mezi nevěřícími lidmi.

Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé. 

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Přestože jsem právě Otčenáš označil za nejznámější křesťanskou modlitbu – a mohl bych tedy předpokládat, že většina posluchačů tohoto podcastu jeho slova důvěrně zná – v rámci jakési obsahové úplnosti nyní Otčenáš přečtu. Ostatně krátká modlitba nikdy neuškodí.

Otčenáš, jenž jsi na (nebo: v) nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé,
buď vůle tvá
jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej(ž) nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jako(ž) i my odpouštíme našim viníkům
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav (nebo: chraň) nás od zlého.
[Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.]
Amen.

Ještě, než přejdu k výkladu našeho předmětného verše, chci jenom krátce říct, že modlitbou Páně bývá Otčenáš nazývaný, protože pochází z úst samotného Ježíše Krista. V Bibli jeho slova najdete v 6. kapitole Evangelia podle Matouše v Ježíšově kázání na hoře, a v kratší verzi je pak ještě obsažený na začátku 11. kapitoly Lukáše. Zde Ježíš říká Otčenáš svým učedníkům, kteří se ho ptají, jak se mají modlit. 

A ještě dodatek: Poslední verš, takzvaná doxologie – Neboť tvé je království i moc i sláva navěky – není součástí původního biblického textu. Do Otčenáše byl dodaný „uměle“ až koncem 1. století našeho letopočtu. A pokud jste praktikující křesťané, tak víte, že katolíci a protestanti ve své liturgii používají doxologii odlišně. Protestanti tato slova říkají jako součást Otčenáše, v římskokatolické liturgii shromáždění tuto větu pronáší společně, ovšem nikoliv v souvislé modlitbě Otčenáše, ale po tzv. embolismu, který modlitbu uzavírá.

Jak už to u biblických textů bývá, nejen celý Otčenáš, ale i samotný verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes, má v různých překladech odlišnou podobu. Když bychom se drželi tohoto znění z Matoušova evangelia, pak stejná slova najdete v Bibli Kralické nebo Katolickém liturgickém překladu (a několika dalších, méně známých překladech). Otevřete-li Český ekumenický překlad, ale také Český studijní překlad nebo biblisty ceněný překlad Nového zákona Františka Žilky, budete číst znění: Náš denní chléb dej nám dnes. Archaický pojem vezdejší je zde nahrazený slovem denní. Aby podob tohoto verše nebylo málo, tak doslovný překlad Miloše Pavlíka uvádí: Dej nám dnes náš potřebný chléb. Takže ani vezdejší, ani denní, ale potřebný. Ať tak či tak, pořád to, alespoň z mého pohledu dává stejný smysl. Jenže do toho pak, lidově řečeno, „hází vidle“ oblíbená Bible21, která říká: Dej nám i dnes náš denní chléb. Přidáním pouhého jediného písmene, spojky „i“, dostává text najednou jiný význam. Všechna ostatní znění představují prosbu o chléb pro dnešní den. Bible21 však prosí o chléb i dnes – tedy nejenom dnes, ale třeba i zítra, pozítří, pořád…

Možná si říkáte, proč se zabývám takovou, s prominutím, prkotinou. Vysvětlím vám to: Velmi dlouho mě totiž verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes poněkud zneklidňoval. Kladl jsem si otázku, proč v Otčenáši prosíme o chléb jen pro dnešní den. Proč – v duchu znění Bible21 – neprosíme o „zajištění dodávek chleba“ třeba na furt? To si jako křesťané musíme nutně hrát na skromné? Musíme všem pořád ukazovat, že nám stačí trochu chleba jenom na dnešek? 

Nechci tento díl podcastu dělat zbytečně komplikovaný, ale obávám se, že potíže s výkladem, a hlavně pochopením tohoto verše, ještě neskončily. Podíváte-li se totiž na zmíněný kratší Otčenáš v Lukášově evangeliu, zjistíte, že zde se – opět v závislosti na překladu – spíše více počítá s prosbou o dávání chleba na každý den, ne pouze pro dnešek. Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne, říká Bible Kralická téměř stejně jako Katolický liturgický překlad. Český ekumenický i Český studijní překlad uvádějí ve shodě znění: Náš denní chléb nám dávej každého dne, a v Bibli21 se poněkud neobratnou češtinou píše: Dávej nám denně náš denní chléb.

Ovšem pozor, minimálně tři méně známé české překlady Nového zákona i v Lukášově znění trvají na křesťanstvem užívané podobě Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Jen pro vaši informaci, je to překlad Nového zákona od Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922, překlad Dr. Rudolfa Cola z roku 1947 a Nový zákon od Dr. Pavla Škrabala z roku 1951.

Mno… to se nám to pěkně zamotalo. Jeden nenápadný verš Otčenáše, který jsme z úst vypustili nesčetněkrát – a takový skoro až zmatek kolem něj. Dobře tedy, pokusím se tento uzel rozplést. Začněme kontextem, protože ten nám leccos napoví. Náš „záhadný“ verš se nachází uprostřed Otčenáše, přičemž, jak jste si určitě všimli, zároveň představuje jakýsi formální zlom. Naše prosby na začátku Otčenáše směřují k Bohu – posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá. Poté doplníme slova jako v nebi, tak i na zemi, a najednou… mluvíme o sobě a prosíme o chléb pro nás. Od velkoleposti Boha, jeho Boží vůle a Božího království z ničeho nic přeskočíme k něčemu tak banálnímu, jako je chléb. Nutně tedy vyvstává otázka, co tím chlebem Ježíš myslel. Jde o chléb, jakožto základní potravinu, nebo se jedná o nějakou metaforu? Nebylo by to nic zvláštního – všichni víme, že Ježíš se často vyjadřoval v rozličných podobenstvích.

Nebudu vás napínat: Teologové se víceméně shodují na tom, že oním chlebem se v tomto případě – protože na jiných místech Bible tomu může být jinak – skutečně myslí chleba, jakožto potravina k jídlu, a jak se dozvíte za chvilku, nejenom to. Ano, byly a stále existují spiritualistické výklady, které chléb i v Otčenáši chápou duchovně jakožto Boží slovo nebo tělo Kristovo. Tomu se nelze divit, protože, jak už jsem naznačil, v jiném biblickém kontextu na jiných stránkách Bible tomu tak může být a taky tomu tak je. Ostatně sám jsem o tom mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Lámání chleba a nekonečná Boží láska. K duchovnímu výkladu slova chléb v Otčenáši se přikláněl třeba i mladý Martin Luther. Později však toto pojetí opustil a ve svém Malém katechismu na otázku „Co znamená vezdejší chléb?“ odpovídá takto:

Vše, co patří k životním potřebám a tělesným nutnostem, jako je: pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, dvůr, pole, dobytek, peníze, majetek, zbožná manželka (a zbožný manžel), zbožné děti, zbožná čeleď, zbožná a věrná vrchnost, dobrá (vláda a) správa (státu), dobré počasí, mír, zdraví, (původ a) výchova, (úcta a) čest, dobří přátelé, věrní sousedé a tak dále.

Zdroj: Malý katechismus Martina Luthera

No prosím! Podle Luthera nejde jenom o chleba jakožto potravinu, ale – když bych to měl jednoduše shrnout – všechno, co je potřeba k dobrému živobytí. Takže přece jenom jde o metaforu. Nikoliv ale metaforu duchovní, nýbrž… jednoduše světskou. 

O samotném chlebu v Otčenáši by se dalo povídat ještě hodně dlouho, ale snad se na mě nebudete zlobit, když ho pro tentokrát už opustím, a budu se věnovat tomu, čemu jsem se věnovat chtěl – onomu časovému určení naší prosby o chléb, nebo, chcete-li o dobré živobytí.

Když jsem na začátku předchozí části tohoto dílu mluvil o složitosti našeho dnešního tématu, měl jsem v hlavě ještě jednu komplikaci. A to rovnou potíž tak velkou, že si s ní lámou hlavu ti nejlepší teologové celého světa. O co jde? O přídavné jméno vezdejší nebo chcete-li denní či potřebný. 

Podíváte-li se do originálního řeckého textu Nového zákona, najdete na jeho místě slovo ἐπιούσιον [epiúsios]. Co je na tom zvláštního? Toto slovo se v Bibli nachází pouze a jen na dvou místech. Asi tušíte kde – výhradně v Otčenáši v 6. kapitole Matoušova a v 11. kapitole Lukášova evangelia. To ale není všechno. Jan Milíč Lochman ve své knize Otče nášpíše, že slovo epiúsios nenajdete ani jinde v řecké literatuře. A Órigenés, řecký církevní učitel a teolog, nejvýznamnější představitel takzvané alexandrijské školy, prý dokonce poukázal na to, že slovo epiúsios neexistuje ani v mluveném řeckém jazyku. Jediný další možný (nikoliv však jednoznačný) výskyt tohoto slova lze zaznamenat na egyptském papyru z 5. století, který obsahuje něco jako nákupní seznam potravin a lze na něm vidět zkrácené znění slova, které by se dalo doplnit na epiúsion. V tomto případě by to znamenalo „dost pro dnešek“ nebo „dost pro zítřek“ či „nezbytné“. Zkrátka jakousi denní dávku.

Tak co? Už toho máte dost? Ani bych se nedivil – začalo to nevinně a skončilo… Ne, ještě jsme neskončili. Potřebujeme ono rozuzlení. Slibuju však, že už vás nebudu dlouho trápit. Vezmu si na pomoc vysvětlení skvělého novozákonníka Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, Jiřího Mrázka. Výklad najdete v Encyklopedickém biblickém slovníku a praví se v něm toto:

Vezdejší, řec. epiúsios; termín se v celé Bibli vyskytuje pouze dvakrát, a to v kral. verzi Lukášovy a Matoušovy modlitby Páně, v prosbě o chleba (L 11,3; Mt 6,11). Pravděpodobně je odvozeno od slova zítřek. Může tedy znamenat:

1. Příděl na zítřek, ve smyslu: to, co potřebujeme na příští, respektive na každý den. Prosba by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme v L 11,3 – lat. cotidianus. Tak to souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti – mana se také musela sbírat na každý den znovu.
2. Prosbu o zítřejší chléb však můžeme také pochopit jako prosbu o chléb zítřejšího = budoucího věku, o závdavek eschatologické hostiny.
3. Už od dob církevních otců se ovšem traduje i výklad, který slovo epiusios vykládá nad (epi-) podstatný (úsios), tedy – zjednodušeně řečeno – jako nebeský (lat. v Mt 6,11 supersubstantiale, na rozdíl od obyčejného pozemského chleba. 

Dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Po všech těch obtížích se slovem vezdejší se nám sice dost vyjasnilo, byť tedy stále jsou na stole tři možnosti výkladu. Docent Mrázek však uvádí, že dnešní exegeze se nejčastěji přiklání k první možnosti a píše: Prosba [tedy celý verš Chléb náš vezdejší dej nám dnes] by pak znamenala: dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme.

Jen upřesňuji to, co v mluveném slovu jaksi nevidíte – předložku na ve slovním spojení na každý den, uvádí Jiří Mrázek v závorce. Ptáte-li se, jaký názor na tento výklad mám já, pak říkám… souhlasím. I když bych právě citovanou větu mírně upravil. Ne proto, že bych s ní nesouzněl, ale kvůli jejímu přesnému pochopení. Moje verze by zněla takto: Dej nám dnes právě tolik, kolik potřebujeme. Slovní spojení každý den (bez zmíněného na v závorce) bych zkrátka nahradil slovem dnes. Jednoduše proto, aby bylo zřejmé, že prosíme o své životní potřeby pro dnešní den. Ne pro dnešek a zítřek, pozítří, celý týden, měsíc, rok, život. Ne. Jen pro dnešek. Proč jen pro dnešek? Lakonicky bych mohl odpovědět, že pro zítřek se budeme modlit Otčenáš zítra. Ostatně ona to bude, nebo spíš měla by to být pravda. Ale uznávám, že z teologického pohledu je to trochu chabý argument.

Stále posloucháte podcast Biblická jména a úsloví, konkrétně epizodu s názvem Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes. Nejsme sice ještě na úplném konci, nicméně to nejhorší už máme za sebou :-) Nyní se pokusím rozvést odpověď na otázku: Proč jen dnes? 

Už jsem říkal, že souhlasím s Jiřím Mrázkem, který uvádí: …to [čili parafrázované znění Dej nám (na) každý den právě tolik, kolik potřebujeme] souzní s Ježíšovým výrokem Každý den má dost na svém trápení (Mt 6,34) i se starozákonním příběhem o sbírání many na poušti. Tématu „Trápení pro každý den“ jsem se v tomto podcastu už věnoval v jednom z krátkometrážních dílů Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Vycházím zde z celého verše, který v Českém ekumenickém překladu zní:

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Mt 6,34 (ČEP)

Abychom byli v kontextu, uveďme si ještě, jaká slova tomuto verši předcházejí:

Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Mt 6,31–33 (ČEP)

Slyšíte v pozadí ta slova? Chléb náš vezdejší dej nám dnes… Dnes je dnes, a co bude zítra, tím se nemusím zabývat. Zajímá mě přítomnost. Tady a teď. „Žádná budoucnost není,“ říká bývalý trapistický mnich Karel Satoria a dodává: „Já mám pouze přítomnost. Svoji – teď – přítomnost. Budoucnost absolutně nemám pod palcem. Jen čekám. Já nejsem zdrojem své budoucnosti.“ I to říkám, respektive cituji ve zmíněném dílu Slovo nakrátko: Nedělejte si starost kvůli zítřku. Tak si ho třeba po skončení této epizody poslechněte.

A jak to bylo s biblickou manou? Když Izraelci prchali pod Mojžíšovým vedením z egyptského zajetí, trpěli hladem. Jakkoliv byla jejich touha po svobodě určitě obrovská, strádání v běžných životních potřebách ji ubíjelo. Už v polovině třetího měsíce cesty reptali: 

„Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem.“

Ex 16,3 (ČEP)

Kručící žaludek je, abych tak řekl, „silný argument“. Nicméně Pán Bůh měl s Izraelci svůj plán, tudíž v následujících verších 16. kapitoly knihy Exodus čteme:

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně.“

Ex 16,4–5 (ČEP)

Onen chléb jako déšť z nebe je mana. Cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní, co ráno napadalo na zem jako rosa. Izraelci se divili a říkali „Man hú?“ – „Co to je?“ Odtud vzniklo slovo mana. Mana bylo jídlo na jeden den, tedy s výjimkou soboty, šabatu, kdy mana vydržela dva dny. Proč říkám, vydržela? Protože jinak se druhý den zkazila, zčervivěla a páchla – jak se píše v knize Exodus. Pojďme si to přečíst:

[…] Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm. Hospodin přikázal toto: Nasbírejte si ho každý, kolik potřebujete k jídlu. Každý vezmete podle počtu osob ve svém stanu ómer na hlavu.“
Izraelci tak učinili a nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru. Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek. Nasbírali tolik, kolik každý k jídlu potřeboval.
Mojžíš jim řekl: „Nikdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Mojžíš se na ně rozlítil. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý k jídlu potřeboval. Když však začalo hřát slunce, rozpustilo se to.
Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi.
Ten jim řekl: „Toto praví Hospodin: Zítra je slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, a co je třeba uvařit, uvařte. A vše, co přebývá, uložte a opatrujte do rána.“
Uložili to tedy do rána, jak Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi.
Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, ale sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“

Ex 16,15–26 (ČEP)

Tak jste to slyšeli. Mana byla, s výjimkou šabatu, obživou na jeden jediný den. Ti, kteří si ji chtěli nasyslit do foroty, měli smůlu. Hospodin jim dal jasně najevo, aby se soustředili na dnešek, na přítomnost. A toho bychom si měli být vědomi i my, když v Otčenáši říkáme Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme udělat krátké shrnutí. Řekl jsem, že chléb, o který v Otčenáši prosíme, není třeba nutně vnímat jako duchovní metaforu, nýbrž jako prostou potravinu. Martin Luther nás pak navíc ve svém Malém katechismu ubezpečuje, že nejde jenom o chleba, nýbrž o dobré živobytí se vším, co k tomu patří.

O tento chléb života prosíme na dnešní den. Stejně jako biblická mana vydržela jenom jeden den, i my žijeme přítomností, přičemž zítra můžeme znovu prosit o chléb na dnešní den. V první části tohoto dílu jsem pronesl poznámku o tom, jestli je nutné, abychom si jako křesťané hráli na skromné. Samozřejmě jsem to myslel ironicky. Dej nám každý den právě tolik, kolik potřebujeme, uvádí novozákonník Jiří Mrázek ve svém výkladu. Já k tomu dodávám: Neprosíme o nadbytek. Nadbytek se totiž může velmi snadno zajíst.

Věta Chléb náš vezdejší dej nám dnes je v plurálu. Množné číslo nepřímo naznačuje, že myslíme také na druhé. Nežádáme dobré živobytí jenom pro sebe, ale i pro ostatní lidi. A možná v lehkém podtónu zde zaznívá také naše ochota, rozdělit se s těmi, kterým se z nějakého důvodu dobrého živobytí nedostává.Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Proto není divu, že více či méně odborný výklad této modlitby je předmětem nesčetných teologických pojednání a mnoha knih. Já se však v tomto dílu budu věnovat pouze jednomu verši: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Troufám si však tvrdit, že i tak to bude zajímavé.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 117 | Chléb náš vezdejší (nebo trochu many po ránu) dej nám dnes se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 3. 2024

Tento díl podcastu vydávám ve druhém týdnu postního období před Velikonocemi. Půst je zajímavé téma s dlouhou historií, mnoha proměnami a také různým vnímáním svého významu. Půst je slovo – a řekněme činnost, nebo možná spíše rozličný druh nečinnosti –, který nemají problém přijímat ani zapřisáhlí bezvěrci. Já se ale v tomto podcastu věnuji duchovním významům nebo alespoň duchovním přesahům, tudíž se na půst budu dívat právě z tohoto pohledu.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Takříkajíc původní význam půstu pěkně popisuje Biblický slovník Jeana Jacquese von Allmena, takže mi hned na začátku dovolte krátkou citaci:

Většina náboženství starověku zná praxi postu. Zřeknutí se pokrmů je považováno nejčastěji za prostředek, jak uniknout z moci démonů, kteří vstupují do člověka prostřednictvím potravy, a má člověka připravit na setkání s božstvím, aby mohl například přijmout jeho extatické síly.

Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník

Když bych další historii půstu skutečně ořezal až na dřeň, pak z tohoto původně antického pojetí se postupem času vydestiloval základní princip, spočívající ve významu přiblížení se k Bohu a ještě před tím možná pokoření se před Bohem, obvykle v prosbách o záchranu před nějakým neštěstím, po úmrtí blízkého, jako podpora modliteb a podobně. Takže obléct se do pytloviny, posypat si hlavu popelem a postit se. Ovšem zmíněný Biblický slovník mimo jiné také ještě říká:

Půst není nikdy asketickou metodou určenou k osvobození duše z otroctví těla. Naopak, má dát najevo Bohu, že člověk očekává pokorně na něho. … Půst je tedy výrazem hlubokého pokání…

Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník

To je, minimálně pro zmíněné nevěřící lidi, zajímavá informace. Půst není primárně forma askeze. V první řadě je to především duchovní záležitost. I když… má-li půst i „vedlejší efekt“, spočívající v očistě těla od všelijakých škodlivin, které do sebe cpeme, ke škodě věci to samozřejmě není.

V průběhu náboženských dějin, a teď myslím dobu starozákonní, se z půstu stal povinný kult. Kdo se ve vyhrazených dnech nepostil, mohl přijít i o krk. Jak všichni víme, stane-li se něco povinností, hrozí na jedné straně nechuť některých lidí podřizovat se jí, a na straně druhé pak přehnané plnění, potažmo vymáhání plnění takovýchto povinností od některých příliš horlivých snaživců. K tomu píše taktéž Biblický slovník, tentokrát „náš“, slovník Adolfa Novotného:

V době Ježíšově bylo až 28 postních dnů. V zákonickém náboženství poexilního židovstva zaujímal p. právě tak význačné místo jako dobrý skutek, často bez ohledu na vnitřní stav člověka. P. byl pokládán za záslužnější čin než almužna. Pohanští spisovatelé prohlašovali dlouhé posty za něco, co charakterisuje Židy, kteří byli přesvědčeni, že p. »přivozuje odpuštění hříchů a léčí nemoci, vyhání duchy a svou silou dosahuje až k trůnu Božímu«. Zvláště farizeové se zavazovali k postu dvakrát týdně [druhý a pátý den; Mk 2,18; L 18,12]. P. byl pokládán za službu Bohu [L 2,37]. Také židovské sekty [Threapeuti] a učedníci Jana Křtitele dodržovali přísně postní dny, zdá se však, že nikoli tak z důvodů náboženskorituálních, jako spíše asketických.

Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník

Právě jsme slyšeli, že asketický půst není novodobým vynálezem, ale je s námi už několik tisíc let. Nevadí, jdeme dál. Přes Jana Křtitele se dostáváme do Nového zákona. Jak na tom byl s půstem Pán Ježíš? Můžete číst Novou smlouvu odpředu dozadu i odzadu dopředu, ale o tom, že by se Ježíš postil, nic nenajdete. Tedy kromě jediného, známého čtyřicetidenního půstu na poušti před začátkem své služby na Zemi, který je popsaný ve 4. kapitolách Matouše a Lukáše, plus velmi krátce v 1. kapitole Evangelia podle Marka. 

A hned ho Duch vypudil do pustiny. V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.

Mk 1:12–13 (CSP)

Jak víme z Matoušova nebo Lukášova evangelia, ďábel připravil Ježíšovi tři zkoušky, s nimiž ale  nepochodil. Tedy Satan, nikoliv Ježíš – ten zkouškami prošel na výbornou. Mluvil jsem o tom mimo jiné v epizodě tohoto podcastu s názvem Ježíš Kristus Nezneužitelný. Jestli jste ji ještě neposlouchali, budu rád, když si ji po skončení tohoto dílu pustíte.

Nicméně nemáme-li v Novém zákoně další zmínky o tom, že by se Ježíš postil, ještě to neznamená, že by půst odmítal. Nepřišel jsem zrušit zákon ani proroky, říkal Ježíš, tudíž zřejmě neodmítal ani půst. Co však dělal, bylo mnohdy ostré poukazování na okatě zbožné jednání farizejů, což se týkalo i půstu. Ve svém Kázání na hoře říká – Matouš 6:16–18:

Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.
Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.

Mt 6:16–18 (CSP)

Mimochodem, téměř to stejné říká Ježíš také o pár veršů před tím o modlitbě – i o tom jsem už v tomto podcastu mluvil – v dílu Slova nakrátko s názvem Zastav se! Pojďme si Ježíšova slova zopakovat:

[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. 
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].

Mt 6:5–6 (CSP)

Jestliže Pán Ježíš použil stejná slova pro modlitbu i pro půst, vyplývá mi z toho vcelku jasně, že oboje považoval za stejně důležitou součást tehdejší zbožnosti. Není třeba se tedy domnívat, že s příchodem Ježíše čili s příchodem křesťanství, by půst ztratil svůj význam. Ostatně to bychom tento rituál nejspíš neudržovali dodnes.

Nedá mi nevrátit se ještě k Ježíšovým slovům o půstu. Kristus říká: …nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně… Možná si říkáte, že půst obvykle nebývá nic příjemného. Když si člověk odepírá něco, co mu možná před tím dělalo dobře, nebývá to důvod ke všeobecnému veselí. Ježíš však naráží na to, o čem jsem už mluvil – na okázalou zbožnost některých lidí, usilujících o to, aby všichni viděli, že právě oni jsou ti, kdo Boha vyznávají ze všech nejvíc a dělají to ze všech nejlíp. Co si budeme namlouvat, i dnes se občas takoví najdou.

Ale je tu ještě jeden důvod: S příchodem Ježíše se situace jaksi změnila, nebo přesněji s jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním se má změnit. Tradiční židovské oběti pozbývají smysl, všechny ty temné rituály plné krve, nahrazuje radost ze života zde na Zemi, plus očekávání dalšího života po něm. Biblický slovník Adolfa Novotného říká, že půst už není záslužný skutek, jímž by se měl člověk chlubit, nýbrž znamením a obrazem návratu k Bohu. A poněvadž návrat k Bohu je v podstatě něco radostného, nesmí p. nabýt rázu smutečního obřadu jako při pohřbu. (Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník)

Jakýmsi opakem smutečního obřadu může být svatba. A právě takové přirovnání používá Ježíš, když se ho ptají, proč se jeho učedníci nepostí. Evangelium podle Marka, 2. kapitola, verše 18–20:

Janovi učedníci a farizeové se právě postili. I přijdou k němu a říkají: „Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Ježíš jim řekl: „Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy v onen den se budou postit.“

Mk 2:18–20 (CSP)

Ježíš však zároveň ví, že staletími zažité zvyky a rituály, není jen tak snadné změnit. Proto vzápětí dodává:

„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší. 
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno [se vylije] a měchy se zničí. Ale mladé víno [se má dávat] do nových měchů!“

Mk 2:21–22 (CSP)

Mladé víno [se má dávat] do nových měchů…čili mladé myšlenky a činy vyžadují nové lidi. Nebo… nový přístup. Co bylo, bylo, říká jinými slovy Ježíš, nyní přichází Boží milost, odpuštění a příslib věčného života. To všechno jsou důvody k radosti. Není důvod postit se každý druhý den a ještě se u toho tvářit jako svaté umučení.

Na tomto místě musím podotknout, že v žádném případě nechci Ježíši vkládat do úst něco, co by snad vyznělo jako apriori odmítání půstu. Ostatně v citovaných verších sám říká, že jsou dny, kdy je půst takříkajíc na místě. Nebo jiný příklad: Když se jeho učedníci snažili uzdravit posedlého chlapce, ale nepodařilo se jim to a Ježíš ho musel uzdravit sám, na jejich otázku, proč nedokázali z chlapce vyhnat démona, Ježíš odpovídá:

„Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.“

Mt 17:20–21 (ČEP)

Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že Ježíš kritizoval přehnanou postní praxi nebo obecně příliš okázalou spiritualitu zákonických skupin židovských obyvatel, musím dodat, že nebyl sám, komu to vadilo. Již dávno před ním píše o půstu například také prorok Izaiáš, který mu věnuje celou 58. kapitolu stejnojmenné starozákonní knihy. Na začátku si Izraelci stěžují Hospodinovi: Proč, když se postíme, ty to nevidíš, pokořujeme svou duši, a ty o tom nevíš? Na to jim Pán Bůh odpovídá – verše 3–8:

Hle, v den svého půstu si hledíte svých zájmů a utlačujete všechny své dělníky. Hle, postíte se jen ke sporům a hádkám a abyste bili ničemnou pěstí. Nepostěte se tak jako dnes, má-li být na výšině slyšet váš hlas.
Což je toto půst, který si přeji, a den, kdy člověk pokořuje svou duši? Aby svěsil hlavu jako rákos a podestlal si pytlovinu a popel? Toto chceš nazývat postem a dnem, který je Hospodinu milý?
Toto je půst, který si přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvolnit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu, zpřetrhat každé jho. Když budeš lámat hladovému svůj chléb a chudé bezdomovce přivedeš do domu, když uvidíš nahého, zakryješ ho a vůči vlastnímu tělu a krvi nebudeš lhostejný, tehdy tvé světlo vytryskne jako rozbřesk a rychle vzejde tvé uzdravení; před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou půjde Hospodinova sláva.

Iz 58:3–8 (CSP)

Archaické slovo jho má více významů. Je to část dobytčího postroje nebo tyč, na které se na ramenou nosí vědra, ale také – a to je pravý význam pro naši citaci z Izaiáše – znamená poddanství, porobu, otroctví, útlak či útisk. Pán Bůh tím Izraelcům v Izaiášově proroctví jasně říká: Váš půst, který tady přede mnou tak okatě hrajete, je k ničemu, pokud nenapravíte vztahy, které mezi sebou máte, a také, pokud budete lhostejní ke svému vlastnímu tělu a krvi. Čili sami k sobě – jak bychom dnes řekli – k vlastní životosprávě; a k vlastní krvi, tedy k nejbližším, doslova pokrevním lidem, biblicky řečeno – k bližnímu svému. V dalších čtyřech verších pak Hospodin dodává:

Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, budeš křičet o pomoc a řekne: Zde jsem; jestliže odstraníš ze svého středu jho, ukazování prstem a mluvení zla. Poskytneš-li ze svého hladovému a strádajícího nasytíš, v temnotě vyjde tvé světlo a tvůj soumrak bude jako poledne. A Hospodin tě povede ustavičně, nasytí tvou duši i na vyprahlých místech a dodá svěžesti tvým kostem.
Budeš jako zavlažovaná zahrada a jako vodní zdroj, jehož voda nebude vysychat. Ti, kteří z tebe vyjdou, vybudují odvěké trosky, upevníš základy, které trvaly z generace na generaci. A nazvou tě tím, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím.

Iz 58:9–12 (CSP)

Toto je půst, který si přeji, říká doslova Pán Bůh. Po Izraelcích, potažmo po nás ostatních, požaduje půst od všech špatností na sobě samých, na svých bližních i na ostatních lidech. Máme se postit od nespravedlnosti, odpustit si hamižnost a sobectví, nepřátelství a nenávist. Jak asi sami uznáte, toto se běžně vnímanému půstu zrovna nepodobá. Proč se tedy dnes postíme od masa, alkoholu, čokolády, internetu, sociálních sítí a tak dále a tak dále? Proč? Na to už jsem vlastně také odpověděl – protože Pán Bůh mimo jiné řekl: vůči vlastnímu tělu nebudeš lhostejný. 

To všechno má jednoduchou spojovací linku: My lidé jsme Boží stvoření. Pán Bůh nás stvořil k obrazu svému, jenže my ten obraz máme jaksi neuměle namalovaný. Často s různě pokřivenou perspektivou, temnými barvami a potrhaným plátnem. Nechci být přehnaně pesimistický, ale když se nad tím zamyslíte, možná dojdete ke stejnému názoru jako já, a totiž, že my lidé děláme svému Stvořiteli pořád nějakou ostudu. A proto nám říká: Když už se postíte, držte půst od všeho špatného, co děláte.

Nějak se nám to s tím půstem zamotalo, nemyslíte? Možná jste chtěli slyšet rady, čeho se letos před Velikonocemi dobrovolně zříct, jestli vepřového, alkoholu, nebo bezcílného brouzdání po Facebooku, ovšem to, co zaznělo v předcházející části, jste nejspíš nečekali. Jenže když se nad tím zamyslíte, musí vám být stejně jako mně jasné, že to, co Bůh v Izaiášově proroctví chce po lidech Jákobova domu, tedy po Izraelcích – a vlastně po nás všech –, je ten nejlepší způsob, jak se můžeme postit. Dokonce si říkám, že by to nemělo být jen součástí půstu, ale naprostou samozřejmostí po celý rok. 

No ale… velikonoční půst trvá 40 dní a to je dost dlouhá doba, za kterou se už dá vytvořit návyk. Čímž chci říct, že v takovémto půstu lze pak pokračovat dál, zkrátka pořád. Já vím, už to nebude mít tu aureolu půstu, ale vzpomínáte, co říkal Ježíš? Není třeba ukazovat ostatním lidem, že se postíme, je důležité ukázat to svému Otci, který je v skrytu, a kterého to jistě velmi potěší.

Jsme na konci tohoto dílu. Tohoto výjimečného dílu, musím dodat. Proč výjimečného? Protože jste právě doposlouchali stý díl podcastu Biblická jména a úsloví. Tedy pokud jste slyšeli těch 99 epizod před ním :-) Ale i kdyby ne, budete mít možnost si je v klidu poslechnout, aniž by vám něco uniklo. V některém z minulých dílů jsem už předeslal, že po stovce dílů si dám malý, lidově řečeno, oraz. Prostě přestávku, pauzu, dovolenou. Dám si nohy na stůl a budu si užívat nicnedělání. 

Ano, trochu přeháním, nicméně přestávku si po 100 epizodách a třech letech tak jako tak udělám. Jak bude dlouhá, to ještě nevím, ale bude. Možná tři měsíce, možná půl roku…, opravdu netuším. Možná tím některé příznivce tohoto podcastu zklamu nebo snad zarmoutím, ale věřte mi, že to dělám pro dobro tohoto pořadu. Nechci, aby se mi z práce na této mé biblické samomluvě stala povinnost, abych se do ní musel nutit, nebo se mi snad zprotivila. Nerad bych, jak se dnes říká, vyhořel. Věřím, že to chápete.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Toto je půst, který si přeji… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Toto je půst, který si přeji… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 26. 4. 2023

Není to tak dlouho, co jsem uveřejnil epizodu tohoto podcastu s názvem Vstaň a jdi! Teď začínám díl série Slovo nakrátko, pojmenovaný Zastav se! Můžete si myslet: „Ten chlap neví, co chce. Nejprv nám říká, abychom vstali a šli, teď se zase máme zastavit. Neměl by si autor ujasnit své priority?“ Rozhodně nemůžu tvrdit, že mám ve všem jasno a stejně jako asi u každého člověka, se i moje smýšlení o různých věcech mnohdy vyvíjí. Ale v tomto případě nejde o žádný názorový posun. Za tím, co jsem řekl v dílu Vstaň a jdi! si stojím, neboť tato epizoda, kterou jste právě začali poslouchat – přestože by to její název mohl naznačovat – s ním v rozporu jednoduše není.

Příjemný poslech vám přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Jestliže jste díl Vstaň a jdi! neposlouchali nebo nečetli jeho textovou verzi, musím zde připomenout hlavní myšlenku. Vstaň a jdi! je o naději. O tom, že i ve velmi těžkých chvílích nám Ježíš dává naději a také sílu vstát a jít dál. Epizoda, kterou právě posloucháte, by měla směřovat k naslouchání Kristu. Ono je to vlastně logické – abychom mohli vstát a jít, musíme – nebo alespoň si myslím, že bychom se měli – nejprve zastavit, a naslouchat Ježíši. Jen tak bezhlavě se rozběhnout, to nemusí být vždycky dobrý nápad. Možná to není nejlepší přirovnání, ale když chcete jezdit autem, musíte nejprve udělat autoškolu. Naučit se tu plechovku na čtyřech kolech řídit, ale také si vštípit pravidla silničního provozu a dodržovat je. Ježíš Kristus, je cesta, pravda a život, jak se píše v Janově evangeliu. Je tedy nějaký důvod, neučit se od něj? Nežít podle jeho rad i přikázání? Abychom to však mohli dělat, je třeba se tu a tam, ale někdy také častěji, skutečně zastavit, „vypnout“ běžné denní starosti, a nedělat nic jiného, než naslouchat Božímu slovu. 

Vím, neříkám žádnou novinku. Nicméně ať si to chceme nebo odmítáme připustit, tento svět je hektický. Mluvil jsem o tom už ve Slově nakrátko s názvem Nedělejte si starost kvůli zítřku. Mimo jiné, zde říkám:

Stále někam spěcháme, přejíždíme z místa na místo, stojíme zasekaní v kolonách, honíme se za termíny, permanentně nestíháme. Nemáme čas na rodinu, na přátele, nemáme čas na sebe.

Že se v tom zmatku dá velmi snadno zapomenout i na Ježíše, je jaksi nasnadě. Ale abyste si nemysleli, že chci v tomto dílu prvoplánově mentorovat. Natočil jsem ho vlastně hlavně kvůli sobě. Což mimochodem není žádná výjimka – nejedna epizoda podcastu Biblická jména a úsloví vznikla kvůli – abych tak řekl – mému myšlenkovému přetlaku, a často také třeba kvůli pochybnostem nebo vlastní bolesti. Ale i radosti. A myslím, že to tak u autorského podcastu má i být. Ovšem vraťme se k našemu tématu…

Sám Pán Ježíš Kristus se nezřídka zastavoval. Uchyloval do samoty, možná by se dokonce dalo říct, že občas utíkal od lidí, kterými byl obklopený, aby mohl v tichu rozmlouvat se svým nebeským Otcem. A sám nám radí, abychom to dělali podobně. V 6. kapitole Evangelia podle Matouše, nazvané v Českém studijním překladu Pokrytecká nábožnost a pravá zbožnost, Ježíš říká – 5. a 6. verš:

[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. 

Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].

Mt 6:5–6 (CSP)

Ano, modlitba je tím způsobem, kterým se obracíme k Bohu. Ježíš nás však nabádá k jakémusi intimnímu pojetí modlitby. O lidech, kteří křičí k Bohu v synagogách a na ulicích, říká, že jsou pokrytci. Snaží se, aby jejich zbožnost každý viděl, ale ve skutečnosti může jít jen o jakési divadlo, vlastní představení, prezentaci své, podle jejich názoru, pravé víry.

Nerad bych, aby to vyznělo tak, že odmítám nejrůznější hromadné modlitby, nebo třeba akce typu Celonárodního čtení Bible, které u nás zrovna nedávno proběhlo. V tomto dílu mluvím o osobní modlitbě, o osobním rozhovoru s Bohem. O skutečně intimním pojetí víry, kdy Ježíši svěřuji své nejniternější myšlenky, problémy, pochybnosti, které bych třeba žádnému, ani nejbližšímu člověku, nikdy neřekl. To, jak jistě sami uznáte, dost dobře nejde veřejně vykřikovat na ulici. 

Ale ona intimnost – a v duchu názvu tohoto dílu podcastu – také zastavení se, má ještě i další význam. Posouvá nás blíž k Bohu. Maďarský kněz, jezuita a autor duchovní literatury Franz Jalics [Jalič], napsal kromě jiných, také knihu Cesta kontemplace, věnovanou – jak je zjevné z jejího názvu – kontemplaci čili velmi zjednodušeně řečeno, maximálnímu přiblížení se Bohu. Na začátku kapitoly, nazvané Komůrka a balkon, cituje právě šestý verš šesté kapitoly Matouše, aby k tomu dodal:

Komůrka tady znamená spíž nebo pokladnici bez oken. A když jsou zavřené i dveře, není možné se dívat ven ani dovnitř. Tam je člověk skrytý. Jediný možný pohled je – jak praví text – směrem k Otci.

Zdroj: Kniha Cesta kontemplace, Franz Jalics | Nakladatelství Triton 2015

Jen aby nedošlo ke nedorozumění – v knize je použitý Katolický liturgický překlad, který slovo pokoj, nahrazuje pojmem komůrka. Význam je ale samozřejmě stejný. 

Franz Jalics sice píše o kontemplaci, což je, řekněme, ještě vyšší level než „obyčejná“ modlitba, ale osobně si myslím, že v tomto případě není třeba hledat rozdíly, protože zásadní je onen jediný možný pohled směrem k Otci, který – a to už se trochu točím k kruhu – je umožněný právě, možná jen v zastavení se o samotě. V pokoji nebo chcete-li v komůrce se zavřenými dveřmi.

No dobře, to všechno je sice krásné, ale jak to dělat v praxi čili v běžném životě? Už jsem v tomto dílu řekl, že nechci mentorovat, navíc v tomto případě je každá rada drahá. Žádný člověk není stejný, každý z nás má jiný životní styl, univerzální návod nejspíš neexistuje. Mám-li mluvit sám za sebe – pro mě je klíčové ono zastavení se. Nemusím být vždycky nutně zavřený ve své komůrce, ale pokud se nezastavím – jinak řečeno, pokud nezastavím svůj „běžný život“, cítím, že moje modlitby jsou jenom slova nebo myšlenky, které k Ježíši… nedoletí. 

Můžu se mýlit, avšak téměř vždycky, když se zklidním, tu méně, jindy více, vnímám Boží přítomnost. Kdybych řekl, že to tak dělám třeba dvakrát nebo třikrát denně, vědomě bych lhal. Ani mně se vždycky nedaří zastavit se. Snažím se ctít den sváteční, jak je napsáno v Desateru, ale ani v tom nejsem důsledný. Avšak jakmile už to „nezastavení“ trvá dlouho, cítím, jak se Bohu vzdaluju. „První pomocí“ je pro mě Bible. Přečíst si byť jen kousek evangelia třeba po cestě v MHD, mě hned vrací do správných kolejí. Ale je to skutečně jen první pomoc. I tak se následně potřebuju zastavit a být se svým osobním Ježíšem sám a v klidu. 

A tak bych přál vám všem, milí posluchači, aby se vám co nejvíc a co nejčastěji dařilo činit podobné zastávky ve svém životě. Přiblížení se k Bohu je něco tak nádherného – a teď už mentorovat budu – že by byla velká chyba, myslet si, že se snad bez toho dá vědomě obejít.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Zastav se! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ale v tomto případě nejde o žádný názorový posun. Za tím, co jsem řekl v dílu Vstaň a jdi! si stojím, neboť tato epizoda, kterou jste právě začali poslouchat – přestože by to její název mohl naznačovat – s ním v rozporu jednoduše není.

Příjemný poslech vám přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Zastav se! se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Slovní spojení „buď vůle tvá“ známe – a opět si dovolím říct, že nejen my, křesťané – z Modlitby Páně čili Otčenáše. Ovšem primárně ani o Otčenáši nemá být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Rád bych se v něm zamyslel na tím, co je to ona Boží vůle, jak ji vnímáme a jak bychom ji možná, podle mého názoru, měli vnímat, a jak se k ní takříkajíc postavit. I když… už teď si nejsem vůbec jistý, jestli budu mít odpovědi na všechny otázky.

Od mikrofonu dalšího dílu své biblické samomluvy vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Buď vůle tvá… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 29. 3. 2023

Určitě občas, ale možná také nezřídka, zažíváte situaci, kdy pro něco uděláte všechno, co jste mohli sami udělat, a se slovy „děj se vůle Boží“, ponecháte další osud oné věci v rukou Pána Boha. Anebo to řeknete i ve chvíli, kdy jste ještě všechno pro zdar věci neudělali… Činíme tak nejen my křesťané, ale mimoděk takto jednají i lidé, kteří víru v Ježíše Krista třeba tvrdošíjně odmítají. Něco to naznačuje, ale tomu se nyní věnovat nechci. 

Slovní spojení „buď vůle tvá“ známe – a opět si dovolím říct, že nejen my, křesťané – z Modlitby Páně čili Otčenáše. Ovšem primárně ani o Otčenáši nemá být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Rád bych se v něm zamyslel na tím, co je to ona Boží vůle, jak ji vnímáme a jak bychom ji možná, podle mého názoru, měli vnímat, a jak se k ní takříkajíc postavit. I když… už teď si nejsem vůbec jistý, jestli budu mít odpovědi na všechny otázky.

Od mikrofonu dalšího dílu své biblické samomluvy vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Buď vůle tvá nebo obdobné slovní spojení staň se tvá vůle, jinak řečeno prosba nebo zvolání k Pánu, aby konal podle svého vlastního uvážení, se v Bibli nachází – možná trochu překvapivě – pouze na dvou místech. Už jsem zmiňoval Otčenáš, tedy modlitbu, kterou nám křesťanům „nadiktoval“ sám Ježíš Kristus. Tu najdete v 6. kapitole Matoušova evangelia, jejíž první část má v Českém studijním překladu podtitul Pokrytecká nábožnost a pravá zbožnost. Přečtu 5. až 13. verš:

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně]. Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť [Bůh,] váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte. Vy se modlete takto: 

Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od toho Zlého [, neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen]. 

Mt 6:5–13 (CSP)

Jak už jsem říkal, nechci v tomto dílu rozebírat celý Otčenáš, zastavím se jen u dvou zajímavostí. Jednak si nyní jistě říkáte, že vy sami při Modlitbě Páně vyslovujete trochu odlišné znění Otčenáše. Ani já se nemodlím podle Českého studijního překladu, ale ani podle žádného jiného běžného českého překladu Bible. Obvyklému současnému českému znění Otčenáše, se poněkud paradoxně nejvíce blíží nejstarší český překlad Bible, tedy Bible Kralická. Ale to je jen tak trochu hraní si se slovy, protože z pohledu obsahu a významu je samozřejmě Otčenáš vždy stejný. 

Slíbil jsem však dvě zajímavosti. Tou druhou je znění Otčenáše v dalších synoptických evangeliích. V Lukášovi ho najdete na začátku 11. kapitoly, ovšem většina českých překladů zrovna slova buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, vynechává. Najdete je pouze v Českém studijním překladu umístěná v hranatých závorkách a pak v Kralické Bibli, kde jsou tato slova běžnou součástí textu. Nicméně zůstaneme-li u Lukášova evangelia, pak zde se navíc nachází ještě jedna odlišnost od Matouše, a totiž, že Otčenáši předchází prosba učedníků k Ježíši, aby je naučil, jak se mají modlit. V prvním verši 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše můžeme číst:
Jednou se Ježíš modlil na nějakém místě; a stalo se, když přestal, že mu jeden z jeho učedníků řekl: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu naučil své učedníky i Jan.“  (L 11:1 /CSP/)

Janem, o kterém učedníci mluví, je myšlený extravagantní prorok, který ohlašoval příchod Ježíše – Jan Křtitel. Nicméně v Bibli nemáme žádné zmínky o tom, že by Jan Křtitel učil své přívržence Otčenáš. Nevadí. Možná to dělal, jen evangelisté to jednoduše nezaznamenali. Autorství Modlitby Páně tak připadá Ježíši, a není nutné se nad tím dál pozastavovat.

Když bychom chtěli hledat Otčenáš v Markově evangeliu, pak zde najdeme skutečně jen útržek nebo spíše náznak části Modlitby Páně o odpouštění. Ve 25. verši 11. kapitoly Marka se píše:
A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení. (Mk 11:25/CSP/) 

No a konečně Evangelium podle Jana, to o Modlitbě Páně jednoduše mlčí. Takže kdybych měl lehce poopravit svá předchozí slova o tom, že slovní spojení buď vůle tvá nebo staň se tvá vůle, se v Bibli nachází pouze na dvou místech, upřesňuji, že je to – v závislosti na překladu – někdy i na místech třech. Což se mi i tak pořád zdá docela málo.

Kde se nachází ono – v závislosti na překladu – druhé nebo třetí umístění prosby či zvolání k Pánu, aby konal podle svého vlastního uvážení? To už se budeme bavit o slovech tvá vůle se staň, která pronesl Ježíš při modlitbě na Olivové hoře v noci před svým zatčením. Přečtu 39. až 46. verš 22. kapitoly Evangelia podle Lukáše. Tato část má v Českém studijním překladu podtitul Modlitba na Olivové hoře:

A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“

[Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.] A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“

L 22:39–46 (CSP)

Ježíš věděl, že jeho pozemský život se nezadržitelně chýlí ke svému konci a měl obyčejný lidský strach. Takový strach, že doslova potil krev! Znal svůj úděl předem, věděl, že se mu nelze vyhnout, ale přesto prosil Boha Otce, aby mu odebral tento kalich – aby z něj to břímě sejmul, aby mu vzal úděl, vedoucí k pozemské smrti. Důležité však je, jakými slovy svou prosbu Ježíš říká. Jednak začíná slovy chceš-li, přenes tento kalich ode mne. Tím už předem oznamuje, že se Boží vůli podrobí. Doufá, že by Otec Stvořitel mohl chtít, ale také počítá s tím, že by chtít nemusel. A Boží vůli pak dává prioritu na konci své věty, kdy vysloví avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň. Ježíš nejenže tuší, naopak přesně ví, že nyní je jedinečný okamžik pro vyřčení slov děj se vůle Boží. Přestože by v této vypjaté chvíli nejspíš raději zvrátil svou úlohu Mesiáše, plně se odevzdává do rukou Otce Stvořitele. Když tak nad tím přemýšlím, pak možná právě kvůli této výjimečné chvíli, Bible slovy děj se vůle Boží nijak neplýtvá.

Na konci předchozí části jsem řekl, že se Ježíš odevzdává do rukou Pána Boha. Znamenají tedy slova buď vůle tvá plné odevzdání se Bohu? Dovolte mi, abych si pro odpověď vypůjčil slova evangelického faráře Ondřeje Macka, který ve své knize Věty křesťanské víry píše:

Modlitba „buď vůle tvá“ není rozhodně modlitbou pasivity, odevzdanosti. A Bůh, ve kterého věřím, není žádný osud, kterému se nelze vymanit. To, co nás v životě potkává a také dost často drtí, zraňuje a bolí, se neděje, myslím, podle nějakého plánu. Ne všechno, co mě potká, mám vzít se slovy: Holt to tak musí být. A přijmout to, spojit si to s Bohem a přidat k tomu povzdech „buď vůle tvá“. V Bibli se přece vypráví o Bohu, se kterým lze mluvit, se kterým se lze hádat a hlavně kterého lze prosit (Gn 18), který je nějak přístupný a také i případně mění svá rozhodnutí, své soudy, který pomáhá z pastí, uzdravuje. A může dát sílu (pře)žít. (Moc nevěřím, že by Pán Bůh něco stanovil, a pak to již bylo dané.)
„Buď vůle tvá“ také znamená, že mám odporovat, příčit se tomu, o čem tuším, že tohle si Bůh nepřeje, že to je proti životu. Mám zkoušet bránit zlu.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

Tuto citaci z knihy Věty křesťanské víry Ondřeje Macka jsem vzal z jeho výkladu Otčenáše. To jen aby bylo zřejmé, že jakýsi náznak kolize s mým předchozím povídáním o odevzdání se Ježíše na Olivové hoře do rukou Pána Boha, představuje poněkud odlišnou situaci. Odlišnou až tak, že ji nikdo z nás nezažije, jak se sluší dodat. Ondřej však píše o našem reálném životě. A já s ním naprosto souhlasím – zvolání Buď vůle tvá, není úplné odevzdání. Není to odevzdání se nějakému nezvratnému osudu, ale není to v pravém slova smyslu ani složení zbraní, nemá to skoro nic společného s pokorou (možná s falešnou pokorou ano), a už vůbec nejde o něco jako existenciální nihilismus, který ostatně víru odmítá a tvrdí o ní, že je pouze výsledkem strachu ze smrti.

Na tomto místě udělám malou, zdánlivě nelogickou odbočku. Mám jednoho kamaráda, který tvrdí, že při Modlitbě Páně právě pasáž buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, jednoduše vynechává. Dalo by se to vysvětlit tak, že říká Lukášovu verzi většiny českých překladů Bible, jak jsem o tom mluvil před chvílí. Ale já vím, že je to jinak. Kamarád se sám přiznává k tomu, že tuto část vynechává, jelikož má z Boží vůle obavy. Nezná Boží záměry a protože neví, jaké jsou, raději nechce, aby se naplnily vůbec. Nebudu toto pošetilé jednání hodnotit…, i když vlastně už tím, že jsem ho nazval pošetilým, jsem jej ohodnotil :-)

Boží vůle je něco, co se děje. Je s námi ať chceme nebo nechceme, ať říkáme slova buď vůle tvá nebo je neříkáme. Boží vůle je vůle Boha, nikoliv člověka, a přestože nechci mluvit za něj, jsem přesvědčený, že kecat si do toho Pán Bůh nejspíš nenechá, takže jestli v Otčenáši slova o jeho vůli vyslovujeme nebo ne, velkou roli to asi hrát nebude. Ano, je pravda, že kdysi dávno, když starozákonní praotcové mluvili s Bohem napřímo, dokázali někdy Stvořitele přesvědčit, aby svou vůli změnil. Učebnicovou ukázkou je – jak píše v citované ukázce Ondřej Macek – příběh Abrahama, který dokázal Pána Boha přimět k tomu, aby nevyhladil celou Sodomu a Gomoru. Nebudu tuto epizodu v tomto dílu podcastu číst – pokud si ji ale chcete připomenout, nalistujte ve své Bibli 18. kapitolu knihy Genesis, kde se vše, počínaje 16. veršem, dozvíte. Dnes už s námi Pán Bůh možná nemluví tak, jako s Abrahamem, neznamená to však, že by se mělo jeho chování změnit. Stále je to náš Otec s velkým O, který nás miluje. Chce náš prospěch. Nemá za cíl člověka poškodit nebo snad zničit. K tomu si lidé bohatě vystačí sami se sebou. Věřím tomu, že Boží vůle je vždycky jen a pouze pro člověka, nikdy proti němu.

Podle toho, co jsem řekl, by se mohlo zdát, že je snad provolání Buď vůle tvá v Otčenáši možná až zbytečné. Nebylo by tedy dobré Modlitbu Páně lehce revidovat? Nebo začít používat spíše onu Lukášovu verzi? Zdání klame. Pro mě osobně slova Buď vůle tvá, znamenají přijetí Boha. Potvrzení své víry v něj a důvěry v to, že co Pán Bůh činí, je dobré… jako v nebi, tak i na zemi. Když Bůh tvořil zemi, sedmkrát za šest dní řekl, že je něco dobré. Světlo je dobré, země a vody nebo den a noc jsou dobré; jak je to dál, to už jistě znáte sami. Své dílo Pán Bůh zakončil stvořením člověka a jak se píše v posledním verši první kapitoly knihy Genesis: Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. Všechno, co Stvořitel dělal, činil svou Boží vůlí. Osobně nemám jediný důvod obávat se, že by snad měl nějaké skryté nedobré úmysly. Slova Buď vůle tvá pro mě jinými slovy znamenají Věřím tvé dobré vůli, můj Otče, a jsem šťastný, že jsem tvé Boží dítě.

Dobře, jenže ve vzduchu visí jedna vtíravá otázka: Jak poznám, co je Boží vůle, které se můžu třeba klidně i zcela odevzdat, a jak ji naopak odliším od své vlastní touhy nebo dokonce šalebnému vábení ďábla? Připomeňme si, co v knize Věty křesťanské víry píše Ondřej Macek:

Ne všechno, co mě potká, mám vzít se slovy: Holt to tak musí být. A přijmout to, spojit si to s Bohem a přidat k tomu povzdech „buď vůle tvá“.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

To je jasné a srozumitelné. Je samozřejmě spousta situací, kdy ono holt to tak musí být poněkud zapáchá vlastním alibismem. Když se mi něco nedaří jen proto, že se mi jednoduše nechce to udělat pořádně, dost dobře nemůžu říct asi to tak mělo být. Tedy…, říct to můžu, ale bude to jen hloupá omluva své vlastní lenosti či neschopnosti. Na druhou stranu ale také existuje mnoho situací, jejichž průběh či výsledek my sami ovlivnit nedokážeme. A je také spousta okolností, kdy bychom se o to spíše ani neměli pokoušet. Potom říct buď vůle tvá, znamená skutečné vyjádření důvěry v Boží konání. Odevzdání se Bohu v nejlepším smyslu. 

Ovšem pozor – abyste mě správně pochopili – tím rozhodně nechci říct, že Boží vůle je to, na co člověk sám nestačí, a naopak, to, na co stačí, Boží vůle není. Tak to rozhodně nemyslím. Popravdě, čekáte-li ode mě nějakou definici Boží vůle, pak vás musím zklamat. Odpověď na otázku, co je Boží vůle, neznám. Něco tuším, něco vnímám pocitově, něco mi občas napoví Duch Svatý, spoustu dílčích odpovědí mi přináší sám život, mnoho se dá odvodit z biblických příkázání. Ostatně i Ondřej Macek ve své knize píše:

Co je boží vůle, tušíme třeba z desatera nebo z Ježíšova kázání na hoře a dalších biblických příběhů. Rozhoduje ovšem konkrétní situace. V Bibli nejsou snadno uplatnitelné poučky a paragrafy. Po boží vůli se ptá, boží vůle se vždycky znovu hledá.
Hledá se, co by na to, co dělám, řekl Bůh; hledá se, co nejvíce odpovídá životu s ním ve vztahu, co nejvíc odpovídá životu, který jsme od něj dostali.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

Jak už jsem řekl, definice Boží vůle nebo nějaký seznam situací, které Boží vůlí jsou a které jimi nejsou, jednoduše neexistuje. Z mého pohledu je to správně – jinak řečeno, má to tak být (sic!). Jak píše Ondřej, Boha a jeho vůli je třeba neustále hledat. Myslím si – a pravidelní posluchači tohoto podcastu ví, že nejsem žádný „duchař“ –, že svou vůli Pán Bůh halí do jakéhosi tajemství zcela záměrně. Je to, podle mého názoru, kromě jiného také součást náboženského mystéria. Kdybychom Boží vůli přesně znali, jsem si jistý, že bychom ji používali jako instantní řešení typu „vem si prášek“. Stvořitel nám dal svobodu, která je v první řadě svobodou myšlení. Nechce z nás mít předem naprogramované otroky, kteří dělají jen to, co se jim určí. Mysli, člověče! Modli se za poznání mé vůle! Namáhej se trochu!, říká nám Pán Bůh. Budu moc rád, když mou vůli budeš hledat, nalézat, a konat podle ní. Nebudeš-li koukat pořád jen sám na sebe, jistě cestu Boží vůle nakonec najdeš. Nebo se jí aspoň přiblížíš.

Ještě jednou Ondřej Macek a citace z jeho knihy Věty křesťanské víry: Prosba „buď vůle tvá“ je vlastně také otázka, kterou si při každém jejím vyslovování mám položit: Kam jdu, kudy, k čemu, proč a co by na to Bůh?

V jednotlivých epizodách podcastu Biblická jména a úsloví obvykle na závěr nezaznívá modlitba, nicméně v tomto dílu se to vysloveně nabízí. Mluvil jsem zde mimo jiné o Otčenáši, pojďme proto společně toto povídání zakončit celou Modlitbou Páně, tedy i se závěrečnou doxologií čili slovy Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé, přijď království tvé,
buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Amen

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Buď vůle tvá… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.