Petr Lindner | 17. 3. 2026

Bůh se nám dává, tak nějak přirozeně, poznat v Bibli, řekl jsem mimo jiné v minulém dílu. Bible je elementární skriptum křesťanství – to jsem zde uvedl také – a proto jí byl první díl minisérie Poznat Boha věnovaný. Druhý díl, který právě začíná, se zabývá poznáním Boha skrze člověka. Své zkušenosti, názory, dojmy, ale třeba i dilemata se vším možným jeden druhému my lidé předáváme naprosto běžně. Proč by tomu tak tedy nemělo být i s Bohem?

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Poznávat Boha přes člověka – není to s prominutím hloupost? Kdo je Bůh a kam se na něj hrabe člověk? Zadržte. Tento koncept možná na první dobrou nezní úplně smysluplně, nicméně budu se snažit vás přesvědčit, že opak je pravdou. Jednak je zde základní premisa, popsaná hned na začátku Bible: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 1,26–27 (ČEP)

V epizodě tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce jsem se tímto tématem zabýval obšírněji a hned ze začátku jsem řekl, že třeba v poslední větě citace mohlo být místo pojmu obraz použité slovo odraz. Jinými slovy: Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha.

Jenže člověk Boží dokonalosti nikdy nedosáhne, jak se druhým dechem dozvídáme v křesťanské nauce. S tím nemůžu nesouhlasit, avšak zároveň mně to nijak a v ničem nepřekáží. Poněkud delší úvod minulého dílu jsem totiž věnoval myšlence, že Boha nikdy nelze poznat v jeho úplnosti. Že stejně tak člověk nemůže dosáhnout Boží dokonalosti s touto tezí souzní téměř perfektně. Místo hledání svatého grálu bych se proto ve svém přemýšlení vydal trochu jinou cestou. 

V dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, který jsem nazval prologem k tomuto mikroseriálu o poznávání Boha, jsem také uvedl: 

Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

Nevěřím na to, že jsem náhodou potkal toho či onoho člověka, aby z tohoto setkání náhodou vzešlo něco, co mě přivedlo k Ježíši, změnilo můj náhled na věci Boží, prohloubilo mou víru. Jsem si jistý, že všechny lidi, kteří mé křesťanství nějak ovlivnili, ke mně jednoduše poslal Bůh. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

1Kor 3,9–11 (ČEP)

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. […] jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Myslím, že k tomu není co dodat. Pavel se zde přirovnává ke staviteli, mě napadá další podobnost – učitel. A ejhle, nenapadlo to jenom mě, ale… také apoštola Pavla. V Prvním listu Timoteovi totiž říká:

Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 

1Tm 2,7 (ČEP)

Byl jsem ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Snad, aby dal Pavel větší důraz svým slovům, opakuje to stejné vzápětí ve Druhém listu Timoteovi:

K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.

2Tm 1,11 (ČEP)

Pavel zde mluví o zvěstování evangelia, v němž Ježíš zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život, jak říká v předcházejícím verši úvodní kapitoly Druhého listu Timoteovi.

Vy, kteří čtete Bibli, však jistě víte, že slovo učitel se zde vyskytuje častěji, ovšem obvykle ve spojení s Ježíšem. Ten ale, jak se zdá, ve svém Varování před zákoníky, jak je v Českém ekumenickém překladu nazvaná první část 23. kapitoly Matoušova evangelia, nabádá své posluchače k opaku:

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.

Mt 23,8–10 (ČEP)

Zdánlivý rozpor mezi doporučením nebo snad příkazem Ježíše a dvojitou proklamací apoštola Pavla je možná cítit v podcastu čili v mluveném slově, ovšem rozdíl je doslova vidět v tištěné Bibli. Učitel v Pavlově pojetí je psaný s malým počátečním písmenem – jde o službu druhým lidem. Ježíš mluví o Mistrech, Otci a Učitelích s velkými počátečními písmeny. Jde tedy svým způsobem o tituly, hodnosti, něco, co člověka vyvyšuje před ostatními. Kristus hned nato dodává:

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Mt 23,11–12 (ČEP)

Být učitelem ve víře, nebo obecně člověkem, který s druhým sdílí svou víru, mluví s ním o ní, odpovídá na nekonečné, někdy velmi nečekané otázky, snaží se vysvětlovat, ale také umí říct slovo nevím – to je skutečná služba člověku a Bohu, která se nikomu rozhodně nezapovídá.

Mimochodem, byla-li v prvním dílu této minisérie o poznávání Boha na první místo postavená Bible, pak ti, kdo ji aspoň jednou otevřeli, vědí, že – promiňte mi ten výraz – zkrátka, že se blbě čte. Člověku nepoučenému, potažmo čtenáři, kolem nějž Duch svatý zatím jen tak trochu krouží v mírném povzdálí, se tak velmi hodí výklad biblických veršů. Ostatně ten se možná hodí každému, kdo Bibli nečte jen tak, řekněme mechanicky. Kdo jiný by vám měl pomoci s porozuměním Božího Slova než jiný člověk? I když se třeba jedná o psané komentáře, celé knihy, nebo například – ať si trochu přihřeju vlastní polívčičku – namluvené podcasty, vždy za nimi stojí nějaký člověk, případně více lidí. Dokonce i fenomén současné doby, umělá inteligence, nedělá nic jiného, než využívá (někdo by řekl, vykrádá) již existující myšlenky lidí. 

Bible však není „černobílá kniha“. Neposkytuje vždy přímočará sdělení a jasné odpovědi. To samozřejmě svádí k různým, a nejednou i velmi rozdílným výkladům. Boží slovo bylo v dějinách lidstva bohužel docela často zneužité k nikoliv bohulibým záměrům – to už jsem v tomto podcastu říkal také. Jak tedy poznat ty pravé vykladače Bible? To je otázka!

Ve zmíněném dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, jsem takříkajíc vhodné křesťanské konzultanty specifikoval takto:

Nemusí to nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývají velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

To už se trochu víc opakuji, nicméně rád bych svou myšlenku rozvedl. V případě oněch „odborníků na Boha“ je dobré vědět, že zejména faráři jsou, minimálně v tradičních českých církvích, tedy u katolíků, evangelíků nebo třeba husitů, osoby vysokoškolsky vzdělané. Teologicky vysokoškolsky vzdělané. Sice bych se poněkud zdráhal říct, že všechny tyto teologicky vzdělané osoby jsou zároveň také dobrými učiteli, avšak dá se předpokládat, že výklad Božího slova z jejich úst či psaných materiálů, by měl být… teď nevím, jak to přesně nazvat… no prostě dobrý. Prostý hereze čili názorů neslučujících se s teologií té či oné denominace, ve správné míře odborný, nebo možná spíš přesný, co se týče znalosti Božího Slova, prostě výklad na úrovni, nikoliv bezduché plácání vlastních dojmů a nesmyslných fikcí.

No jo, jenomže já do žádné církve nechodím, do naší hospody žádný farář taky nechodí, tak jak se dostanu k těmhle lidem? Jednoduše. Když půjdete v neděli dopoledne kolem kostela, můžete vejít dovnitř a po skončení bohoslužeb faráře, či v případě evangelické nebo husitské církve také farářku, prostě oslovit. Nevěřím, že vás odbude a třeba žádost o rozhovor odmítne. Pokud by to náhodou opravdu někdo udělal, ale znovu opakuji, že se mně tomu nechce věřit, asi je dobré jít o dům, tedy o kostel dál…

Dobře, chápu, že oslovení neznámého člověka – potažmo faráře, o němž má možná navíc nějaké ty předsudky – pro někoho představuje nepřekonatelnou překážku. Co tedy zkusit zajít na kurzy Alfa, které různé církve každý podzim pořádají? Takových, kteří se zdráhají překročit práh kostela, tam totiž zcela určitě bude víc. Kurzy Alfa osobně nazývám křesťanskou přípravkou, byť jejich účelem rozhodně není předělávat nevěřící lidi na křesťany. Řečeno jazykem moderní doby zde dostanete relevantní informace o křesťanství, které vám kvůli zrušené výuce náboženství ve škole neposkytli. Nebo vám je nepředali rodiče, protože možná pocházíte z rodiny, která křesťanství nikdy neholdovala.

No a pokud i malé společenství podobně hledajících lidí je pro vaši introvertní náturu podobně velkou překážkou jako oslovení faráře, jsou na řadě oni „řadoví věřící“, kteří by v ideálním případě měli svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. I kdyby se vám ale zdálo, že to na nich není nijak zvlášť vidět, nechce se mi věřit, že neznáte aspoň jednoho člověka, kamaráda, kterému důvěřujete, o němž víte, že je – lidově řečeno – nábožnej. Zeptejte se ho na jeho víru. A poslouchejte, co vám bude říkat.

Na tomto místě malá vsuvka. Pokud se snad pozastavujete nad tím, že jsme se od teologicky vzdělaných lidí s jakýmsi kreditem pro křesťanskou výuku dostali až – teď mě prosím neberte za slovo – k obyčejným křesťanům, kteří se svou víru prostě „jenom“ snaží žít, chtěl bych vás ubezpečit, že na tom není nic zvláštního ani nekorektního. Pán Ježíš Kristus v 18. kapitole Matoušova evangelia říká velmi důležitou větu:

[Neboť] kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Mt 18,20 (ČEP)

Už to zde bylo řečeno také, náš Učitel s velkým U je jeden, Kristus. Všichni ostatní učitelé, ať už teologicky otitulovaní, nebo „řadově sloužící“, a ani apoštola Pavla nevyjímaje, jsou služebníci ve jménu Ježíše Krista. Zpochybňovat tu či onu kategorii učitelů, stavitelů Božího království, by bylo přinejmenším pošetilé, spíše úplně normálně hloupé.

Vrátím-li se na konec předchozí části, pak pobídka, abyste poslouchali, co vám váš věřící protějšek říká, není zbytečnou mentorskou frází, výplňovou větou, takzvanou vatou. Je totiž dobré opravdu pečlivě poslouchat, jak k vám tito lidé mluví – a to se týká úplně všech. Je to jenom můj názor, avšak myslím si, že dobrý stavitel Božího díla nebo jeho učitel by svému žáku čili posluchači v první řadě neměl nic vnucovat. Pokud si s ním dovolíte polemizovat, a on je schopný donekonečna obhajovat svou pravdu, minimálně mu schází pokora, v horším případě jde o fundamentalistu. Když už se to stane, je to obvykle něco mezi tím a obojí je samozřejmě špatně. 

Druhá věc: Jakmile uslyšíte slovo musíš, které se nedejbože vícekrát opakuje, měla by vám začít v hlavě blikat varovná kontrolka. Jeden z prvních dílů tohoto podcastu, které jsem natočil, se jmenuje O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho v kontextu varování před slovem musíš vaší pozornosti. Doufám, že se mi v něm podařilo smysluplně objasnit pravý opak.

A do třetice malá rada, která zde už zazněla, ale myslím, že stojí za to ji zopakovat. Jestliže se váš učitel nebojí říct slovo nevím, pak si z mého pohledu můžete být skoro jistí, že jste na správné adrese. Vezmu-li opět za základ Bibli a zopakuji-li, že to není jednoduchá kniha, pak říct k výkladu nějaké její části nevím, pro mě neznamená neznalost, nýbrž projev pokory a úcty k Božímu Slovu.

Přestože jsem v této epizodě vyjmenoval několik možností, jak nalézt svého duchovního učitele, uznávám, že někdy je trochu obtížné potkat v pravém smyslu spřízněnou křesťanskou duši. Jak už jsem naznačil, ani teologicky vzdělaní lidé nemusejí být vždy dobrými učiteli a samozřejmě to platí také pro všechny ostatní. Proč tomu tak je, to nám opět pomůže vysvětlit apoštol Pavel. 

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Ř 12,4–8 (ČEP)

To byla slova z Epištoly Římanům, 12. kapitola, 4. až 8. verš. Pavel zde popisuje dary Ducha Svatého, přesněji nazývané spíše jako charismata. Tak, jako každého z nás Pán Bůh obdařil nějakými hřivnami nebo chcete-li talentem –  mluvil jsem o tom v dílu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce – stejně jsme od něj dostali různá charismata. Dary Ducha Svatého. Kdo má dar učit, ať učí, říká Pavel. Kdo má jiný dar, ať dělá něco jiného. Jako každý není výborný kuchař nebo skvělý fyzik, nejsou všichni lidé ani dobrými učiteli. Každý zkrátka nemůže dělat všechno, ale to vám jistě neříkám žádnou novinu. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že duchovní učitel je něco víc než třeba učitel češtiny, přesto si však myslím, že být učitelem duchovním jednoduše dost dobře nejde bez duchovního obdarování. Já si takových lidí velmi, převelmi vážím. Moc bych proto každému, kdo hledá duchovního spřízněnce, přál, aby našel, nebo ve shodě s úvodem k tomuto dílu – aby mu Pán Bůh postavil do cesty učitele, se kterým mu jednoduše bude dobře. Jinak to vážně neumím říct. 

V epizodě s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm jsem si trochu nebiblicky zateoretizoval o „spletených“ žebřících, kterými jsou někteří lidé vzájemně spojení přes nebe. Jako andělé z Jákobova příběhu, kteří naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání, jsou tito lidé sobě navzájem pozemskými anděly bez křídel. Ať i vám tedy Pán Bůh postaví do cesty takového anděla-duchovního učitele.

Mám takové neodbytné tušení, že jsem si tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví trochu…, možná trochu víc… naběhl. Když někdo, kdo se sám pokouší vykládat Bibli a vůbec rozumovat kolem křesťanské problematiky, poučuje druhé, jak by měl vypadat dobrý učitel,  říká si o to, že druzí budou posuzovat jeho. Mluvím samozřejmě o sobě. Protože si ale nemyslím, že bych snad dělal z Bible trhací kalendář a také jiná témata vysloveně odbýval, musím si stát za svými názory.

Ostatně pokud byste mi chtěli sdělit své hodnocení, postřehy či přání, budu za to moc rád. Napsat mi můžete na e-mail, který najdete v kapitole O mně | Kontakt na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, nebo mi nechte zprávu na facebookové stránce Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 6. 8. 2025

Boha nikdo nikdy neviděl, sděluje nám v Bibli evangelista Jan. To víme i bez něj, můžete si samozřejmě říct, ale na věci to nic nemění. Stvořitel světa se však před člověkem neskrývá. Naopak, dává se nám různými způsoby poznat. Cesta k jeho poznání však není vždy přímočará a navíc, troufám si tvrdit, také nikdy nekončí. Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Příjemný a ničím nerušený poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19–20 /ČEP/) Tato Ježíšova slova z poslední kapitoly Matoušova evangelia jsou předznamenáním křesťanských misií. Jedním z prvních velkých misionářů byl právě apoštol Pavel. Jestliže znáte jeho příběh, o kterém vyprávím v tomto podcastu také – v dílu nazvaném Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, pak víte, že v době, kdy Ježíš těmito slovy vyzval své učedníky k šíření křesťanství po celém světě, stál Pavel na druhé straně barikády. Jakožto farizej patřil k nejhorlivějším odpůrcům nově vznikající víry. Hned první zmínka o něm v Bibli, konkrétně úvodní věta 8. kapitoly Skutků apoštolů, svědčí o Pavlově „zaměření“ jednoznačně. Čteme zde jasné sdělení: Saul schvaloval, že Štěpána zabili. První křesťanský mučedník zemřel obzvlášť krutým způsobem – ukamenováním. I v tomto případě vás odkážu na epizodu tohoto podcastu, tentokrát s názvem: Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. (A ještě jen drobnost pro pořádek – Saul bylo původní hebrejské jméno apoštola Pavla.)

No ale, jak víme, Pavel se na cestě do Damašku, na níž se potkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem, doslova obrátil, a z dřívějšího odpůrce křesťanství se změnil na velmi činorodého apoštola. Jak můžete číst v knize Skutky apoštolů, podnikl několik misijních cest do oblastí dnešního Turecka, Řecka a Itálie, ostrovy Kypr, Krétu či Maltu nevyjímaje. Některé zdroje uvádějí, že na svých cestách za šířením křesťanství Pavel urazil během dvanácti až čtrnácti let více než 14 000 kilometrů. Podotýkám, že to bylo v době, kdy o letadlech se lidem ještě nejspíš ani nesnilo, na tehdejších lodích byste asi dobrovolně plout nechtěli a po souši se chodilo buďto pěšky nebo na hřbetě nějakého toho kopytníka. Takže už jen z pohledu cestovatelského šlo o úctyhodný výkon.

Na jedné ze svých misií Pavel zavítal také do řeckých Athén, města plného kultury a vzdělanosti, ale také celého panteonu bohů, a to tak, že doslova. Starořecké slovo Πάνθειον [pantheion] totiž znamená chrám všech bohů. A že jich Řekové měli přehršle – od Dia až po Dionýsa, celkem dvanáct olympských bohů. Jak to vypadá, když k lidem, žijícím mezi těmito božími přebytky, přijde apoštol Pavel, se snahou, představit jim monoteistické náboženství? Přečtu druhou část 17. kapitoly knihy Skutků, v Českém ekumenickém překladu nazvanou V Athénách:

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.
Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Sk 17,16–34 (ČEP)

Tak… nedovzdělanec Pavel, jak ho nazvali epikurejští a stoičtí filozofové, mistrnou zkratkou všem vylíčil, co je a na čem staví křesťanství. Kdo vlastně byli Pavlovi protivníci nebo možná spíše oponenti čili oni epikurejci a stoikové? Epikurejci se nazývají podle řeckého filozofa Epikúra, základem jehož učení byl důraz na blažený život v podobě duševního klidu. Prosazoval velmi skromný až asketický způsob života, jeho filozofie však byla ateistická. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Tak praví Wikipedie. Epikurejci tedy velmi pravděpodobně byli velkými Pavlovými oponenty.

Druhý filozofický směr, na etiku zaměření stoikové, na tom byli s vírou o poznání lépe. Vyznávali panteismus, což mimochodem nijak nesouvisí s pantheonem, o němž už byla řeč. Panteisté byli přesvědčení, že všechno, co existuje, tvoří jeden celek božské povahy. Zjednodušeně řečeno: bůh je všechno a všechno je bůh. V případě stoiků lze tedy o jakési transcendenci mluvit, byť velmi záleží na tom, z jakého konce se to vezme. Takováto „univerzální víra“ může být interpretovaná jak v rámci náboženské víry, tak skrze filozofický ateismus. Hranice mezi imanencí a transcendencí je velmi tenká, ale budiž. Nicméně ke stoikům ještě poznámka: Wikipedie tvrdí, že z římského stoicismu vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané. Z lidského společenství podle nich nelze vylučovat ani barbary či nepřátele. (Zdroj: Wikipedie.)

Než se dostaneme k Pavlově řeči, přidám navrch ještě jedno upřesnění reálií. Pokud jste navštívili Athény, ať už osobně, nebo aspoň prstem na mapě, pravděpodobně víte, co je onen Areopag, kde náš apoštol pronášel svou řeč. Jde o skalní blok nedaleko athénské Akropole. Ještě dnes zde můžete najít zbytky kamenných křesel, vytesaných do skály, na nichž zasedal soudní dvůr, takzvaná vrchní rada. Zde byly zároveň vynášeny rozsudky, na kterých se usnesla tzv. rada pěti set, zasedající dole pod Areopagem. Podle toho, jak čtu 17. kapitolu Skutků apoštolů, mám dojem, že Areopag sloužil také jako jakési diskusní fórum místních i přespolních intelektuálů, kteří se zde probírali nejrůznějšími tématy. Napadá mě, že to klidně mohla být i taková starověká obdoba londýnského Speakers‘ Corner v Hyde Parku, kde může každý člověk svobodně vyjádřit svůj názor. I když si nejsem jistý, jak to tam funguje dnes…

Myslím, že je nejvyšší čas, dostat se od epikurejců a stoiků, potažmo pak Areopagu k samotné Pavlově řeči, kterou na tomto athénském Speakers‘ Corner pronesl. Jednak si nelze nevšimnout, jak je Pavel, řečeno dnes moderním slovem – inkluzivní. Novou víru nikomu nevnucuje, nezpochybňuje ani neútočí na řecký boží panteon. Když na začátku říká: Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví, zní to možná lehce podbízivě, ale na druhou stranu je Pavel takříkajíc „v obrazu“. Slovy Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme a Vždyť jsme jeho děti cituje básníky Epimenida z Kréty a Arata ze Soloi z jeho díla Fainomena. Jako nedovzdělanec se tedy apoštol Pavel rozhodně neukazuje, naopak je na svou misi výborně připravený. A ví, nebo přinejmenším tuší, že by křesťanství mohlo být srozumitelné i jiným kulturám.

Jeho – promiňte mi ten suchý pojem – shrnutí křesťanství, představuje jednoduše brilantní řečnický výkon. Upřímně řečeno bych někdy chtěl umět vystihnout v několika málo větách podstatu křesťanské víry tak, jako se to podařilo Pavlovi. Apoštol na začátku své řeči první a jednou (byť tedy poněkud rozvitou) větou svým posluchačům – a nám, čtenářům Bible – sděluje, že to byl Bůh, kdo stvořil tento svět. Bůh, který je svébytný, svrchovaný a všemu dává život, dech i všechno ostatní. Z jednoho člověka, tedy z Adama, stvořil veškeré lidstvo a dal mu řád.

Sedmadvacátý verš 17. kapitoly knihy Skutků čili třetí věta Pavlova proslovu pak zní: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Bůh není od nikoho z nás daleko, ale přesto ho musíme hledat. Pavel jednak naráží na řecký oltář neznámému bohu, ale zároveň říká velkou pravdu – Boha je třeba neustále hledat. Omlouvám se, tuto silnou myšlenku nyní opustím, ale jen dočasně, abych se k ní v další části tohoto dílu vzápětí vrátil. Teď pojďme dokončit minirozbor Pavlovy řeči na Areopagu.

Myslím, že i jeho další slova o nesmyslnosti připodobňování Boha nejrůznějším oltářům či sochám ze zlata, stříbra nebo z kamene, mohli Pavlovi posluchači ještě pochopit. I to, když začal mluvit o pokání a posledním soudu asi, lidově řečeno, skousli. Nicméně jakmile jim sdělil, že tím soudcem bude muž, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých – tedy Ježíš Kristus – vysloužil si posměšky a ironický komentář: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.

Pokud se nad touto situací zamyslíte, možná, stejně jako já, dojdete k zajímavému poznání. Tehdejší Řekové byli podle všeho opravdu velmi zbožní, jak Pavel na začátku svého projevu připomíná. Dodneška se zachovalo mnoho soch, oltářů a jiných liturgických předmětů z té doby. Jenže tito lidé uctívali podobu boha, nebo v případě Athéňanů, podobu mnoha bohů, kterou si sami vymysleli. Sami, jak říká Pavel, lidskou zručností a důmyslem, určili, jak bude jejich bůh vypadat. Vytvářeli si modly, čímž možná tak trochu, za mě ale spíše docela výrazně, sami sebe postavili do boží role. Což je samozřejmě ve vztahu člověk a Bůh velmi špatně.

Jenže když potom přijde apoštol Pavel a řekne, že Bůh se vtělil do člověka, kterého navíc ještě vzkřísil z mrtvých, mají z toho jeho posluchači, aniž by přemýšleli nad tím, co jim bylo právě sděleno, doslova bohapustou legraci. Sochy z kamene, zlata a stříbra ano, člověk jako Bůh ne. Proč? Nechci zdlouhavě rozebírat své domněnky, co všechno mohlo lidem bránit tuto myšlenku přijmout. Řeknu jen, proč si myslím, že vzít ji za své je dobré. Co je člověku nejbližší? Sochy a oltáře? Ne, člověku je nejbližší zase člověk. Když se tedy Bůh stal člověkem, přišel k nám nejblíž, jak to jen šlo. I kdybychom uvažovali čistě logicky, tak to dává smysl. Jestliže Bůh tento svět stvořil, a jestliže stvořil také člověka, aby byl jeho obrazem – jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis – není nic přirozenějšího než být člověku nablízku v lidské podobě. V Ježíši Kristu.

Tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví se jmenuje Neznámému Bohu a já jsem vám slíbil, že se vrátím k jedné – z mého pohledu velmi důležité – větě Pavlova proslovu na Areopagu: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Jestliže se podíváte, jak tento verš zní v jiných českých překladech, zjistíte, že v několika z nich zde zaznívá také slovo dotknout se, nahmatat Boha. Bible kralická užívá poněkud méně poetický pojem makat: Aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Překladatelé si však slova o dotýkání nevymysleli. Vycházejí z původního řeckého textu Nového zákona, kde se na tomto místě nachází slovo, jehož základem je řecké ψηλαφάω [psylafao], které jednak znamená dotýkat se, a jednak v metafyzickém smyslu také představuje mentální nebo duchovní hledání. Toto slovo se v Novém zákonu vyskytuje pouze čtyřikrát, přičemž podobný význam jako v Pavlově řeči má na začátku Prvního Janova listu, kde můžete číst: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/)

Naše ruce se dotýkaly slova… Dotknout se něčeho, neznamená nutně jen fyzické makání, jak by řekli Kraličtí. Můžeme být dotčení, nebo jinak řečeno pohnuti jak štěstím, tak i tragédií, pohledem na krásnou krajinu, ale také třeba zničenou přírodu. Dotýká se nás spousta věcí, aniž bychom s nimi měli fyzický kontakt. Anselm Grün v knize Svět bez Boha píše:

Protože je nám Bůh nablízku, protože nás obklopuje v celém svém stvoření, můžeme se ho dotknout ve všem, na co sáhneme. V rostlinách se dotýkáme Boha jako Stvořitele. A také naopak lze říci: kdykoli dovolíme něčemu se nás dotknout, dotýká se nás Bůh. [Při dialogu s ateisty je tato věta naprosto zásadní.] Když dovolíme, aby se nás něco dotklo až v srdci, potkáváme se s Bohem, nebo jak to vyjadřuje Lukáš, nalézáme Boha. Když se nás dotkne krása květiny, krása člověka, krajiny či obrazu, pokaždé se nás dotýká Bůh. Je potřeba ale opravdového ohledávání a dotýkání. Co se opravdu stane, když se dotkneme květiny nebo stébla trávy? Čeho nebo koho se v takový okamžik dotýkáme? Nakonec jde vždy o tajemství života, tajemství Boha, jehož se dotýkáme.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Grünova zmínka Lukáše se ho netýká jen jako autora knihy Skutků, ale i Evangelia podle Lukáše, kde se v poslední kapitole také nachází řecké slov ψηλαφήσατέ [psylafísaté]. Vzkříšený Ježíš zde říká svým učedníkům: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L24,39 /ČEP/) K tomu Anselm Grün dodává:

Srovnáváme-li zmíněné místo s kázáním na Areopagu s tím, jak se učedníci dotýkají toho, kdo vstal z mrtvých, můžeme říct, že se dotýkáme stvoření, potkáváme se s tím, kdo o sobě říká: „Jsem to já. Já jsem já. Jsem, kdo jsem.“ Ve stvoření se potkáváme se Stvořitelem. Pro Lukáše spočívá tajemství zmrtvýchvstání v tom, že nalézáme cestu ke své opravdové podstatě, že budeme moci říct: Já jsem já. Kontaktem se světem, hmatavým ohledáváním krásy poznáváme sami sebe, otevírá se před námi pravda o tom, kým jsme. Nejsme pouze součástí světa. Stojíme rovněž „naproti“ světu. A tím, že se ho dotýkáme a ohmatáváme ho, se potkáváme se svou opravdovou podstatou. Naše opravdové já se ovšem věcí nezmocňuje, nevyužívá je, nevykořisťuje, naopak se jich jen dotýká a ohmatává je a pak ponechá věci spočinout v jejich tajemství.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

To jsou krásná a moudrá slova, přesto bych si dovolil dodat: Ponecháváme také Bohu jeho tajemství. Kromě toho, že „člověk poznávající“ ponechává věci spočinout v jejich tajemství, to stejné činí, nebo by měl činit i ve vztahu k Bohu. Přijmout Boží neviditelnost a neuchopitelnost. A také to, že Boha nejspíš nikdy, alespoň tedy v tomto životě, dokonale nepoznáme. Proto jsme také stále, jak říká německý křesťanský filozof Josef Pieper, ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu.

Na tomto místě se, myslím, velmi hodí citovat ještě spoluautora knihy Svět bez Boha, Tomáše Halíka, který v kapitole Pochybnost stáří, píše:

Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Nevím, možná jsem některé posluchače závěrem předchozí části zklamal. Třeba vám někdo tvrdí, že Boha, stejně jako sám sebe, dokonale poznal, ví o něm všechno, a když budete chtít, všechno vám také řekne. Ode mě to však nečekejte. Jsem si příliš mnoho vědom Božího mystéria, které nás – nemusíme si nic nalhávat – kromě jiného tak trochu udržuje v uctivém odstupu od Stvořitele. Pánu Bohu sice běžně tykáme, ale určitě to není žádný kámoš na čundry nebo na pivo. V pojmu boží bázeň se skrývá doslova nábožná úcta ve smyslu nejvyšší pokory. Ale k tomu všemu naprosto samozřejmě a nedílně patří ono hledání, dotýkání se a poznávání Boha. Poznávání z Bible, z osoby Ježíše Krista – vtěleného Boha, ze zkušeností svých i jiných věřících, z knih, kázání a třeba, jak tiše doufám, také z tohoto podcastu.

Ostatně, tahle cesta poznávání Boha je – alespoň tedy pro mě – úžasným… nebojím se použít slovo: dobrodružstvím. Říkám si, a to už myslím v nadsázce, že bych asi ani Boha dokonale znát nechtěl. Vždyť co by pak bylo cílem mého hledání?

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Na druhé straně jsou ale jména, o jejichž biblickém původu nejspíš nikdo nepochybuje. Namátkou lze jmenovat třeba starozákonního patriarchu Mojžíše nebo „mořeplavce“ Noeho. V křesťanství však jedno jméno všechny – nebojím se říci – převyšuje. Ježíš. Ježíš Kristus. Co je to vlastně za jméno?

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 115 | Ve jméno Ježíše Krista se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 1. 2025

Je spousta jmen, u kterých by nás možná vůbec nenapadlo, že pocházejí z Bible. Jeden příklad za všechny – Jan – typický český Honza… Nikoliv. Ve znění Jan jde o jméno původně hebrejské a Honza pro změnu pochází z němčiny. Zevrubněji jsem o tom mluvil v epizodě s názvem Jan. Ten, který pokřtil Ježíše. 

Na druhé straně jsou ale jména, o jejichž biblickém původu nejspíš nikdo nepochybuje. Namátkou lze jmenovat třeba starozákonního patriarchu Mojžíše nebo „mořeplavce“ Noeho. V křesťanství však jedno jméno všechny – nebojím se říci – převyšuje. Ježíš. Ježíš Kristus. Co je to vlastně za jméno?

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2025 vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Tento první díl roku 2025 je zároveň 115. epizodou tohoto podcastu. Není přinejmenším zvláštní, že jsem se doposud jménu Ježíš Kristus ještě nevěnoval? Jménu Boha a člověka v jedné osobě, nejdůležitější postavě křesťanství? O Ježíši samozřejmě mluvím možná ve všech epizodách, bez něj by tento podcast jaksi nedával smysl. Nicméně z pohledu onomatologie čili nauky o vlastních jménech nebo chcete-li konkrétně antroponomastiky, jakožto odnože onomatologie, zabývající se křestními jmény, příjmeními, přezdívkami, rodovými a jinými jmény, tak tímto směrem jsem se zatím nevydal.

Zní to možná hloupě, ale mě samotného toto zjištění překvapilo. Proč jsem s výkladem tak nesmírně důležitého jména skoro čtyři roky otálel? Anebo jej dokonce snad až – nikoliv tedy záměrně, ale víceméně nevědomky – ignoroval? Důvod je překvapivě prostý. Tento podcast se věnuje jménům, která jsou sice díky svému biblickému původu velmi stará, ale zároveň se více či méně běžně užívají i v dnešní době. Což se o jménu Ježíš jaksi říct nedá. Nebo znáte někoho se jménem třeba Ježíš Novák? No ale…, co když přece jenom někdo takový existuje? Zkusme to ověřit. 

V tomto pořadu využívám jako zdroj statistických údajů mimo jiné také web Našejména.cz. Když jsem do políčka Vyhledat zadal slovo Ježíš, žádná shoda nebyla nalezená. Křestní jméno ani příjmení Ježíš tedy v Česku skutečně nikdo nemá. I když… možná má, ale narodil se až v roce 2017 nebo později – protože tento web, patrně kvůli zákonu o ochraně osobních údajů, disponuje daty pouze do roku 2016.

Co však tento web najde, jsou příjmení Ježíšek a Ježíšková, a dokonce i jejich varianty s krátkým i – Ježišek a Ježišková. Paní Ježíškových u nás do roku 2016 žilo celkem 60 s věkovým průměrem 45 let. Zajímavé je, že toto příjmení se vyskytuje dominantně na Severní Moravě, nejvíce pak v okresech Karviná a Ostrava. Čechy zastupují pouze dvě paní Ježíškové v Ústí nad Labem. Opět v Karviné pak web Naše jména vyhledal jedinou paní Ježiškovou s krátkým i v příjmení. A pánové? Zde se situace v podstatě opakuje, což napovídá, že z velké části pravděpodobně půjde o manželské páry nebo rodiny. Panů Ježíšků bylo v roce 2016 celkem 71, opět s věkovým průměrem 45 let, a skoro stejným územním rozložením – většina na Severní Moravě, v Ústí nad Labem tentokrát čtyři Ježíškové.

Nyní budu trochu předbíhat, ale musím předeslat, že jméno Ježíš je zkrácenou řeckou verzí hebrejského jména foneticky Jehošua [יְהוֹשֻׁעַ], v češtině Jozue. A podle webu Naše jména právě toto křestní jméno mají dva chlapci, v roce 2016 průměrného věku 10 let. Asi vás nepřekvapí, že jeden z nich je z Karviné, druhý pak ze Svitav. Nyní už statistiku zkrátím prostým konstatováním, že v Česku máme také jednoho Josueho a jednoho Josuého, plus dva chlapce se jménem Josua. A zde podle dostupných zdrojů veškerá příbuznost se jménem Ježíš pravděpodobně končí. I když… v Praze by měli žít ještě dva Imanuelové a Immanuel je, jak jsem říkal v epizodě tohoto podcastu 113 | Udělat si jméno symbolické jméno pro Ježíše. Pouze s tím rozdílem, že Imanuelové z Prahy mají ve svém jménu jenom jedno m, kdežto biblický Immanuel se píše se dvěma písmeny m.

Znovu ale opakuji, křestním jménem Ježíš se žádný Čech nepyšní, tedy pokud se za něj nějaký blázen nepovažuje, což bohužel nelze vyloučit. Tudíž moje otálení s onomatologickým výkladem tohoto jména snad v souladu se zaměřením tohoto podcastu nebylo zase až tak velkou chybou.

Od českých paní a pánů Ježíšků se konečně dostáváme k Ježíši Kristu. Už jsem to v tomto podcastu sice říkal možná vícekrát, ale pro jistotu se budu opakovat: Ježíš je křestní jméno, ovšem Kristus není příjmení. Jde v jistém smyslu o titul a to titul ne ledajaký. Slovo Kristus pochází z řeckého christos [χριστος], což je překlad hebrejského mašiach [מַשִׁיחַ]. Mašiach, česky Mesiáš, znamená „pomazaný“. Encyklopedický biblický slovník Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy k tomu uvádí:

Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Teolog Jan Milíč Lochman ve své knize Krédo – Základy ekumenické dogmatiky poukazuje na to, čeho si jistě čtenáři Bible sami dobře všimli – samotný Ježíš užívá mesiášského titulu velmi zdrženlivě. Lochman cituje z knihy Christologie Nového zákona od Oscara Cullmana:

Tuto nechuť nevyvolával mesiášský titul jako takový, nýbrž skutečnost, že s tímto pojmem byla namnoze spojována představa mocenskopoliticky a triumfalisticky orientovaného Mesiáše, jak se projevovala v již zmíněných Šalomounových žalmech, ale i v očekávání současníků – vzhledem k římskému útlaku zcela pochopitelnému. Mocenskopolitický výklad Ježíš jednoznačně odmítl hned na počátku, jak přesvědčivě ukazuje příběh o pokušení na poušti (Mt 4,1–11; L 4,1–13). Podobně jedná a trpí Ježíš na celé své cestě.

Zdroj: Jan Milíč Lochman | Krédo – Základy ekumenické dogmatiky

Ježíš zkrátka nebyl tím Mesiášem, jakého si staří Židé představovali. Ale to už jsem v tomto podcastu také říkal několikrát. Jan Milíč Lochman to ve své knize velmi pěkně shrnuje do jednoho odstavce textu:

Ježíš [tak ovšem] navázal na nejhlubší tradice Starého zákona o pravé roli a naději Božího lidu: o příchodu království, které neodpovídá násilné vládě pozemských říší, nýbrž vládě lásky a spravedlnosti na cestě sebeobětovné solidarity s bližními, zejména s chudými a utiskovanými. Toto království reprezentoval, a to s plnou mocí. Ve slovech a činech takto osvobodivé lásky ztělesňoval Boží vůli. V tomto smyslu byl opravdový Mesiáš a tak se i sám chápal: jako naplnitel zaslíbení dějin spásy. Tak bylo dobře možné a téměř nutné, aby učedníci po velikonočních událostech sáhli právě po tomto mesiášském titulu, kterého Ježíš sotva užíval, který však současně nepřímo přehodnotil a očistil. Vždyť zaslíbení eschatologické spásné přítomnosti Boží s tímto titulem spojené se naplnilo v tomto Ježíši. Proto se v Novém zákoně a prvotních sborech stále samozřejměji říkalo: Kristus Ježíš, Mesiáš je Ježíš. A pak ještě těsněji, až po splynutí obou pojmů ve jméno: Ježíš Kristus.

Zdroj: Jan Milíč Lochman | Krédo – Základy ekumenické dogmatiky

Tak… Kristus, Mesiáš, křestním jménem Ježíš. Ne, na jméno Ježíš jsem nezapomněl. Ostatně na pořadí dost možná zase tak nezáleží. I dnes se často říká jak Ježíš Kristus, tak i Kristus Ježíš, a třeba apoštol Pavel ve svých listech tento slovosled používal velmi často. Namátkou vybírám:

Moje láska je s vámi všemi v Kristu Ježíši.

1Kor 16:24 (ČEP)

Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.

Ř 6:11 (ČEP)

Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.

Ga 3:26 (ČEP)

Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.

Ko 2:6 (ČEP)

Těchto několik citací by myslím stačilo, i když bychom mohli pokračovat mnohem déle. Nicméně teď už je nejvyšší čas, dostat se ke křestnímu jménu Ježíš.

Jméno Ježíš, řecky Iesús [Ἰησοῦς] je, jak už jsem uvedl, zkrácenou řeckou verzí hebrejského jména Jehošua [יְהוֹשֻׁעַ]. Původní hebrejské jméno zní v českých překladech Bible nejčastěji jako Jozue, ale také Jéšua či Jošua. Fonetický přepis Jehošua znamená „Hospodin (je) vysvobození“, nebo „Hospodin (je) spása“, případně „Hospodin (je) pomoc“, „Hospodin (je) zachránce“.

Pořečtěné jméno Ježíš se pochopitelně nachází pouze v Novém zákoně a například v Českém ekumenickém překladu ho najdete 891krát. Podobně je tomu v Bibli Kralické, i když zde z celkového počtu tvoří necelou stovku staročeské označení Jezukrist. Tak alespoň praví Výkladový slovník biblických jmen Jana Hellera.

Jakkoliv se biblisté v rozličných otázkách rozcházejí, v případě Ježíšova jména se shodují na lakonickém tvrzení: Ježíš bylo ve své době běžné mužské jméno. To je jasná a čitelná informace. Ta ale dostává trhliny, pokud si uvědomíme, že v Novém zákoně se potkáváme jen s tímto jedním Ježíšem. Kde jsou ti všichni ostatní Ježíšové, co po Izraeli před dvěma tisíci lety běhali? 

Abych byl korektní: V Novém zákoně se píše ještě o jednom Ježíši, konkrétně o Ježíši, zvaném Justus. V poslední kapitole Listu Koloským, v části, nazvané v Českém ekumenickém překladu Závěrečné pokyny a vzkazy, její autor v 11. verši píše:

Také vás zdraví Ježíš zvaný Justus. Jsou to jediní židé, kteří s námi pracují pro království Boží a jsou také mou útěchou.

Ko 4:11 (ČEP)

To už je ale o jiných Ježíších všechno. I když tedy ještě jedna zajímavost. Najdete-li si v Encyklopedickém biblickém slovníku jméno Barabáš, což byl onen zločinec, kterého Pilát osvobodil, aby nechal ukřižovat Ježíše, dočtete se zde zajímavou informaci:

V Mt 27,17 se v některých rukopisech mluví o Barabáši jako o Ježíši Barabáši a Pilátova otázka potom zní: „Koho vám mám propustit, Ježíše Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Mesiáš?“ To je patrně druhotný doplněk, který má scénu s rozhodováním davu vyhrotit, aby bylo zřejmé, že jde o rozhodování mezi dvěma jozuovskými (Jozue = Ježíš) postavami (J. B. Souček).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník

Přiznám se, že „rozhodování mezi dvěma jozuovskými postavami“ moc nerozumím, ale zmínku o třetím Ježíši jsem ochoten přijmout. Dobře, ale pokud bylo jméno Ježíš skutečně běžné, pak se mi to zdá pořád málo. Tuto poznámku však prosím berte jenom jako moje hnidopišství, které se samotným jménem Ježíš nemá nic společného. Zároveň si totiž uvědomuji, že autoři evangelií a dalších knih Nového zákona mohli úplně klidně zcela záměrně jméno Ježíš ponechat takříkajíc exkluzivně pro Mesiáše, pro Ježíše Krista. Z literárního hlediska je to naprosto v pořádku a z duchovního pohledu, myslím, jakbysmet. Ježíš Kristus byl a je skutečně pouze jeden.

Jestliže jste poslouchali nedávnou epizodu tohoto podcastu 113 | Udělat si jméno, máte možná v paměti povídání o Božím „jménu/nejménu“. Kromě jiného zde zaznělo, že Bůh sám sebe označuje jako Jsem, který jsem, a také, že staří Izraelci v posvátné úctě ke Stvořiteli nesměli slovo Bůh vypustit z úst. Co to však má společného s Ježíšem?

Ježíš je přece také Bohem. Jak to, že Bůh Stvořitel jméno nemá a Boží syn Ježíš Kristus ano? Jde snad o nějaký generační posun nebo inovaci vnímání Božího jména? To asi ne… tak co za tím stojí? Jak můžeme číst v Bibli, Bůh je sice občas ochotný změnit své názory, avšak v zásadních věcech je nesmlouvavý. Boha nikdy nikdo neviděl, píše se v Janově evangeliu a já myslím, že to tak zůstane navždy. Nicméně tento verš má ještě pokračování: …jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1:18 /ČEP/) Kdybych měl tuto větu parafrázovat, napsal bych: Jednorozený Syn, Ježíš Kristus, nám přinesl živého Boha na Zemi. Podobu Boha Otce neznáme a asi ani nepoznáme. Bůh se však v podobě Ježíše Krista inkarnoval do člověka. To je, lapidárně řečeno, „poněkud odlišná situace“. Jan Milíč Lochman píše, že v případě této konkrétní osoby podle svědectví evangelií toto všeobecně užívané jméno [myšleno tedy Ježíš] nabývá specifického obsahu. Lochman připomíná latinské úsloví nomen omen – jméno je znamení a dodává, že Ježíš své jméno dostal od samotného Boha. V první kapitole Matoušova evangelia říká anděl Páně Josefovi, nastávajícímu pozemskému pěstounovi Ježíše tato slova: 

… „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“

Mt 1:20–21 (ČEP)

Už jsem v tomto dílu uvedl, že hebrejský základ jména Ježíš – Jehošua – znamená „Hospodin (je) vysvobození“. Anděl Páně tedy úsloví nomen omen ctí: dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Lochmanovými slovy je Ježíšovo jméno zároveň obsahem jeho zvěsti. O kousek dál ve své knize navíc píše, že Ježíšovo jméno je jeho program. Tato slova podle mě výborně vysvětlují, proč je nesmyslné pídit se po zjištění, jestli Ježíš je více člověkem nebo spíše Bohem. Řekl bych, že Ježíš Kristus je ve svém jménu mnohem, abych tak řekl, naplněnější. Představuje nejen zvěst (tedy Lochmanovými slovy obsah), ale zároveň je i jejím šiřitelem (programem). Kromě toho je slovy evangelia neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů také počátkem, středem a naplnitelem dějin spásy. 

Už chápete, proč Ježíšovo jméno neskrýváme, ale naopak si ho s radostí připomínáme, uctíváme a chválíme jej, zpíváme o něm?

V 19. verši poslední kapitoly Evangelia podle Matouše zaznívají slova, jejichž druhou část můžete znát z křestní formule: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28:19 /ČEP/) Většina českých překladů Bible říká křtěte je ve jméno – nikoliv ve jménu. Křtem se člověk začleňuje do církve jako těla Kristova, je tedy křtěný ve jméno, nebo chcete-li do jména Kristova, nikoliv ve jménu, pod nějakou záštitou Ježíše. Při křtu se stáváme součástí Ježíšova jména. Jsme Kristovci, křesťané.

Odpůrci křesťanství neradi slyší, že historicita Ježíše je mnoha – nejenom křesťanskými – prameny doložená. Ježíš Kristus, Mesiáš, Spasitel po tomto světě skutečně chodil, byl ukřižovaný a vstal z mrtvých. Jeden můj známý rád říká, že se jeho víra stala skutečností. Pokud se v Ježíši stala skutečnost vírou, pak se zdá, že o křesťanství není třeba mít žádné pochyby.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 115 | Ve jméno Ježíše Krista se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.