Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 12. 2025

Kdybych se vás zeptal odkud pochází slovní spojení zakázané ovoce, jsem si jistý, že byste bez váhání odpověděli a řekli to správně: Z Bible. Vím, v biblickém podcastu se to nabízí samo, ale i tak – příběh o „jablku hříchu“ Adama a Evy, a s ním spojené úsloví o zakázaném ovoci, zkrátka zná každý. Přesto však o něm v tomto dílu zkusím říct něco víc a navrch přidám ještě na první pohled trochu lechtivé téma, nahotu v biblickém pojetí.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Hned na začátku je třeba říct: O žádném jablku v Bibli není ani slovo. Píše se zde o stromu poznání dobrého a zlého, na kterém sice roste nějaké ovoce, ale jeho druh nikde není specifikovaný. Prostě ovoce…

Zahradu v Edenu vysadil Hospodin hned poté, co z prachu země stvořil Adama. To se dozvídáme ve 2. kapitole knihy Genesis od 8. verše:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Gn 2,8–9 (ČEP)

O kousek dál, od 15. verše, dostává první obyvatel země rajskou zahradu do své správy, ovšem s jednou podmínkou:

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Gn 2,15–17 (ČEP)

Na začátku 3. kapitoly knihy Genesis přichází na scénu had, aby ukecal Evu k ochutnání zakázaného ovoce. Opět, ani zde není řeč o jablku. Poslouchejte:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Gn 3,1–6 (ČEP)

Plody a pořád jenom plody. Jablka nikde. Jak tedy vzniklo obecně zažité ponětí, že si Adam s Evou kousli do jablka? Nabízí se více vysvětlení. Jednak mohou být příčinou staří malíři, kteří zakázané ovoce v této biblické scéně většinou obligátně zobrazovali v podobě jablka. Nebo možná přesněji jako ovoce, připomínající jablko. Není to však pravidlo – například na monumentální Michelangelově fresce na stropě Sixtinské kaple nenabízí had s ženskou tváří Evě jablko, nýbrž fík čili plod fíkovníku, okolo nějž je „hadožena“ omotaná. Mimochodem, o fíkovníku se často hovoří v židovské tradici, už jen z toho důvodu, že Adam a Eva, poté, co poznali, že jsou nazí, se přioděli fíkovými listy. 

Vrátíme-li se k jablku, pak sem vede ještě jedna indicie, tentokrát, jak se zdá, se seriózním základem. Americký profesor Robert Appelbaum, působící na univerzitě v Upsale ve Švédsku, rozvinul teorii o tom, že „vina“ leží na Jeronýmovi, překladateli latinské Vulgáty z hebrejštiny. Ve verši, kde had říká Evě …v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé, přeložil poslední slovo do latiny jako malum. Stejně tak i ve 22. verši: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé… (Gn 3,22 /ČEP/) Podíváte-li se do slovníku, zjistíte, že je to správně – podstatné jméno malum je latinsky zlo, špatnost. Jenže stejně tak může značit i jablko… Navíc podobně znějící přídavné jméno malus znamená zlý, špatný, škodlivý, ale též… jabloň. Zahrádkáři mezi našimi posluchači by mohli znát latinský botanický název malus domestica – jabloň domácí.

Zvláštní vysvětlení jsem našel také na Wikipedii, kde se na téma Strom poznání dobra a zla mimo jiné píše: Na jablko odkazuje označení krčního ohryzku, jenž je patrný zvláště na mužském těle, jako na viditelnou připomínku pojedení zakázaného jablka.

To už mi připadá trochu přitažené za vlasy, ale budiž. Ať je to, jak chce, jablko zkrátka v Bibli nenajdete, ani kdybyste ji četli odzadu dopředu. Tedy myslím v souvislosti se stromem poznání dobrého a zlého. Jinak je totiž v Bibli zmínek o jablkách, obvykle granátových, hned několik.

V příběhu porušení jedné jediné podmínky, kterou dal Pán Bůh prvním lidem, však to, o jaký druh ovoce se jednalo, samozřejmě není ani zdaleka nejpodstatnější. Hned první příhoda v dějinách lidstva ukazuje, jak snadno člověk podléhá pokušení. Hospodin dal Adamovi a Evě celou zemi. Měli doslova všechno. Tedy až na onen jeden zákaz. Mohli byste si říct, že to přece není problém. Bez toho, aniž by ochutnali zakázané ovoce, mohli přece dál v klidu vegetovat. Jenže člověk nedá pokoj, dokud nedostane přes prsty. Co kdyby v tom bylo něco extra? Něco fakt velkého! Co kdybych náhodou o něco přišel? A tak věřím, že i kdyby v ráji nebylo hada pokušitele, první lidé by stejně tak dlouho kolem stromu chodili, až by, lhostejno jestli jako první Eva nebo Adam, nakonec… ochutnali. Prostě by jim to, i přes jasně vyslovenou hrozbu propadení smrti, jednoduše nedalo. Tudíž všechny spekulace o tom, jak by to na zemi vypadalo, kdyby Adam s Evou ovoce poznání neochutnali, jsou podle mě jednoduše naprosto liché. Stalo by se to tak jako tak.

Všimněte si také, že Pán Bůh zakázaný strom neohradil vysokým plotem, nedal na něj ceduli Zákaz požívání ovoce!, ani jej nenechal hlídat cherubíny s ohnivými meči. Nic podobného. Hospodin pouze vyslovil svou podmínku. Sám za sebe si říkám, že je to v pořádku. Takhle to musí stačit. Zároveň si ale navíc uvědomuji, že to také o Pánu Bohu vypovídá něco víc. Vztah Boha k člověku je totiž založený na důvěře a vzájemném respektu. Člověk není loutkou v rukou Pána Boha. Je v nejlepším slova smyslu jeho parťákem a co víc, milovanou osobou. Pán Ježíš před svým ukřižováním říká učedníkům:

Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

J 15,15–17 (ČEP)

To jsme se sice dostali v Bibli o pěkný kousek dál, do 15. kapitola Janova evangelia, nicméně jak víme, v Ježíši Kristu sestoupil Bůh na zemi, aby nás učil – a učí stále – poznávat, jaký Bůh je. Proto bychom tedy i my měli Bohu důvěřovat tak, jako on důvěřuje nám, Boha milovat tak, jako miluje on nás, a milovat jedni druhé, jak nám to Syn Boží přikazuje.

Kromě zakázaného ovoce jsem v úvodu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví navrch slíbil také povídání o nahotě v Bibli. Ostatně o té jsem se už krátce zmínil v případě Adama a Evy, tak se od toho pojďme takříkajíc odpíchnout. 

Bylo by nejspíš poněkud pošetilé domnívat se, že kdyby nedošlo k osudné příhodě s ochutnáním zakázaného ovoce (ke které by, jak jsem o tom před chvílí mluvil, nejspíš stejně došlo :-)), lidstvo by se skládalo ze samých nudistů, prostých jakéhokoliv oblečení. Nebudu zde rozvíjet důvody, myslím, že je to každému jasné. Nahota u Adama a Evy je symbolická – znamená čistotu a nové stvoření. Proto také, je-li někdo nahý, říkáme o něm, že je, jak ho Pán Bůh stvořil.

Starozákonní nešťastník Jób poté, co přišel o všechno, říká: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21 /ČEP/) Mimochodem, opakuje to po něm ve stejnojmenné knize i Kazatel: Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14 /ČEP/)

Obě tyto biblické citace však už mají trochu jinou konotaci. Mluví o nahotě stvoření, která se na konci života změní na nahotu smrti. Lidově řečeno, do hrobu si člověk nic nevezme. Veškeré hromadění majetku, moci a já nevím, čeho všeho ještě, je, slovy Kazatele, marnost nad marnost.

Proto má také v biblickém kontextu nahota svou symboliku jakožto úplné obnažení před Pánem Bohem. Když Hospodin, poté, co Adam s Evou ochutnali ovoce poznání, volá na člověka Kde jsi?, Adam naivně odpovídá: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,9 /ČEP/) První muž měl samozřejmě na mysli tělesnou nahotu, nicméně Bůh člověka vidí obrazně v celé jeho nahotě. Člověk je před Bohem nahý jako Boží stvoření, symbolicky nahý je také bez ohledu na to, čeho dosáhl, jaké jmění nebo postavení si vybudoval, nahý je člověk vzdělaný i prostý, velký, malý, slabý i silný, zkrátka každý. Všichni jsme před Bohem nazí, a díky tomu ke každému z nás Pán Bůh přistupuje stejně. Nedělá mezi námi rozdíly, které tak rádi mezi sebou vytváříme my sami, stejně jako je pošetilé, chtít svou nahotu před Bohem skrývat, jako to dělal Adam. 

Nahota také symbolizuje zranitelnost nebo slabost. Dva dny před svým ukřižováním vypráví Pán Ježíš podobenství O posledním soudu. Z 25. kapitoly Evangelia podle Matouše přečtu nejprve první část podobenství, verše 31 až 36:

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Mt 25,31–36 (ČEP) 

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě… Zde se tato slova nejspíš skutečně týkají oděvu, ovšem v kontextu s ostatními skutky je zřejmé, že se jedná o pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Jak se dozvídáme v dalších čtyřech verších, nemusí to být nutně král z podobenství, představující samotného Ježíše.

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Mt 25,37–40 (ČEP) 

Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… O čem jsem to povídal v předchozím dílu s názvem O lásce podle Jana? Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Oblékneme-li svého nahého bratra, svého nahého bližního, který je nesnázích, je to skutek, který propojuje nebe a zemi. Člověka s Bohem a Boha s člověkem.

Snad jen pro úplnost jen krátce doplním, že nahota se v Bibli samozřejmě nezřídka vyskytuje také jakožto prostá tělesná obnaženost. Kapitán Noe se ze samé radosti z úspěšného přistání své archy opil tak, že usnul před svým stanem, jak ho Pán Bůh stvořil. Král David šmíroval ze střechy svého paláce nic netušící krásnou Betšebu při večerní koupeli. V Gerase Ježíš uzdravoval muže jménem Legie, posedlého démony, který už dlouhou dobu nenosil oděv a žil v hrobech. A tak bychom mohli pokračovat. Ani jeden ze zmíněných příběhů nedopadl zrovna dobře. Nejsem žádný puritán, nicméně ona tělesná nahota v Bibli vcelku pochopitelně není nic, co by bylo doporučováno jako prospěšné či hodné následování. Už od starověku člověk ví, že jde o intimní věc, nehodnou veřejné produkce. Ostatně ani dnes, v naší takzvaně liberální společnosti, nechodíme po světě nazí. Tedy kromě již zmíněných nudistů. Ale to už je jaksi jiná kapitola :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme jeho obsah stručně shrnout. V první části jsem řekl, že zakázané ovoce nemuselo být zrovna jablko, jak se často zobrazuje nebo popisuje. Mnohem důležitější však je, že tento příběh – hned na začátku celé Bible – ukazuje, jak snadno dokáže člověk zklamat Boží důvěru. O lidské ani nemluvě…
Od Adama a Evy, běhajícími po ráji nejprve jak je Pán Bůh stvořil, jsme došli k nahotě v Bibli. Ta zde není jen prostým fyzickým odhalením těla, nýbrž má hned několik symbolických významů. Asi nejdůležitější z nich je skutečnost, že před Bohem jsme všichni nazí, před Bohem jsme si všichni rovni.

Sám za sebe si říkám, že bych to měl mít častěji na paměti. Někdy se rád porovnávám s jinými lidmi, tu a tam si leckoho, lidově řečeno, „beru do huby“, jsou chvíle, kdy se cítím být Bohu blíž než ostatní. Když si to pak (někdy) uvědomím, dojde mi, že se děje pravý opak – Bohu se tím vzdaluji. Tak to nedělejte po mě :-) 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 8. 2023

Pro slovo hřivna sice máme v češtině hned několik významů, ale mohli bychom se shodnout na tom, že v obecném vnímání jde o pojem, označující něco zvláštního, něco nehmotného, nějakou vlastnost nebo dovednost, umění něčeho. A aby toho nebylo málo, naše hřivna či hřivny nám navíc byly darované, aniž bychom si je museli jakkoliv odpracovat, zaplatit, zkrátka zasloužit. Alespoň já jsem o tom přesvědčený.

Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Ať v tom máme pořádek, pojďme si na začátku říct, co všechno může označovat slovo hřivna. Jak bychom si mohli pamatovat ze základní školy, archeologové jím pojmenovávají kovové, ať už železné, měděné nebo bronzové ozdoby, podle všeho náhrdelníky. Ale existují i takzvané sekerovité hřivny a jiné tvary. Šperky se od pradávna používají také jako platidla, tudíž hřivny sloužily i jako nemincovní oběživo. Ostatně kousek od nás, na válkou sužované Ukrajině, je státní měnou ukrajinská hřivna. No a konečně s peněžními jednotkami nepřímo souvisí také další význam pojmu hřivna – váhová jednotka. Zevrubně jsem se hřivnami zabýval v psaném článku s názvem Talent od Boha a hledání pokory. A Pink Floyd nádavkem, který si můžete přečíst na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. V tomto článku mimo jiné píšu, že synonymem pro slovo hřivna je talent. Minimálně to platí v Bibli, kde je hřivna překladem řeckého talenton.

Budeme-li slovo hřivna vnímat tak, jak si obecně vykládáme pojem talent – čili jakési zvýšené nebo možná ve smyslu duchovním vyšší, talentovanému člověku dané nadání, pak v případě slovního spojení zakopaná hřivna, musíme nutně dojít k asi tomuto výkladu: Pokud někdo svou hřivnu či hřivny zakope, znamená to, že svůj talent takříkajíc nechal spát. Nezajímá ho, nevěnuje se tomu, na co má talent, nepracuje na jeho rozvíjení. Nebo si ho tím imaginárním zakopáním chtěl uchovat na příští časy – třeba na dobu, až se mu bude chtít. Ale, jak se v tomto dílu podcastu dozvíme dále, ani to není úplně nejlepší nápad.

Protože posloucháte jeden z dílů podcastu Biblická jména a úsloví, je zřejmé, že ona zakopaná hřivna se nachází v Bibli. Je součástí Ježíšova podobenství o hřivnách, které můžete číst jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu. Protože ale evangelia nejsou stejná, je třeba upřesnit, že hřivna s přídavným jménem zakopaná, se nachází pouze v Matoušovi. V Evangeliu podle Lukáše ji totiž její majitel nebo přesněji dočasný držitel zabalil do šátku, nikoliv zakopal. Pojďme si tedy toto podobenství přečíst podle slov evangelisty Matouše – 25. kapitola, verše 14–30:

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 

Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. 

Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘

Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘

Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Mt 25:14–30 (ČEP)

Ještě, než se pustím do svého výkladu, dodám, že jsem četl z Českého ekumenického překladu Bible. Není to sice vůbec podstatné, ale chtěl jsem, aby v citaci zaznělo slovo hřivna či hřivny. Některé české překlady – a patří mezi ně i můj oblíbený Český studijní překlad – totiž místo hřiven používají pojem, který zde už zazněl také – talent. Ale jak už jsem řekl, není to vůbec podstatné, v našem případě jde o synonyma se stejným významem. 

Ovšem kdybych nevěděl, že jde o podobenství, které vyslovil sám Pán Ježíš Kristus, asi by mě nikdy by nenapadlo mu tato slova přisoudit. Tohle, že řekl „můj Ježíš“? Ten, který neměl rád bohaté, brojil proti mamonu, říkal, že dříve projde velbloud uchem jehly, nežli se bohatý člověk dostane do Božího království. A najednou zde máme jakési ekonomicko-podnikatelské podobenství, v němž je dobrý ten, kdo umí nejlíp kšeftovat s půjčenými penězi a ten, kdo je uchová bez zhodnocení, má být uvržený do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů. Tak tomu fakt nerozumím…

Přiznám se, že kolem tohoto biblického textu jsem docela dlouho chodil po špičkách s vědomím, že když něčemu nerozumím, nemusí to být hned špatné. Na téma podobenství o hřivnách jsem přečetl mnohé odborné výklady a rozbory, nejedno kázání, ale i tak mi pochopení nebo možná spíše učinění si svého názoru, trvalo mnohem déle než u jiných částí Bible. Ani to samozřejmě není zárukou, jestli třeba toto podobenství nechápu nesprávně :-) Nicméně ven s tím…

Předně je třeba vycházet z toho, že podobenství je pouze přirovnání. O rozdílu mezi podobenstvím a alegorií čili jinotajem, jsem – s vydatnou pomocí Biblického slovníku Adolfa Novotného – mluvil v epizodě s názvem Marnotratný syn. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, můžete to napravit. Ale až po skončení tohoto dílu! :-) Každopádně mluví-li Ježíš o potřebě rozmnožování hřiven, které v tomto textu zjevně představují peníze – což k němu, jak už jsem řekl, vůbec nesedí –, používá to pouze jako přirovnání pro něco jiného. Budeme-li mít na paměti, že Bible je především duchovní kniha, měli bychom dojít k názoru, že ony hřivny zde představují dary Ducha svatého, určené k budování Božího království. Rozmnožování takových hřiven už samozřejmě, na rozdíl od hromadění majetku, dává ten správný smysl.

Ale tak rychle svůj výklad odbýt nechci, pojďme proto na trochu větší hloubku. Pánem, který služebníkům při svém odchodu hřivny svěřil, je sám Ježíš Kristus, který se k nám jednou vrátí a bude s námi – slovy tohoto podobenství – účtovat. Nedivme se proto, že v závěru tohoto textu čteme o uvržení do temnot, pláči a skřípění zubů. Tedy pro ty služebníky, kteří svatými hřivnami pohrdnou a nechají je bez užitku zakopané v zemi. 

Jak s oblibou tvrdím, biblické verše není dobré vytrhávat z kontextu, nýbrž číst i to, co se píše před nimi a po nich. Uděláme-li to stejné s podobenstvím o hřivnách, zjistíme, že je součástí řekněme eschatologického oddílu Matoušova evangelia. Tedy části, zabývající se posledními věcmi a druhým příchodem Ježíše. Začíná to poslední částí 23. kapitoly Matouše, nazvané v Českém ekumenickém překladu Nářek nad Jeruzalémem, kde Ježíš říká:

Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘

Mt 23:37–39 (ČEP)

Na začátku další, 24. kapitoly, Ježíšovi učedníci obdivují Jeruzalémské chrámy, ovšem ten jim opáčí: Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno. Následně učedníkům na Olivové hoře líčí, jak budou vypadat poslední časy před jeho druhým příchodem, varuje před falešnými proroky a lžimesiáši, aby svou řeč „proložil“ podobenstvím o fíkovníku a podobenstvím o věrnosti služebníků. Pětadvacátá kapitola pak začíná podobenstvím o deseti družičkách, které šly v noci s lampami naproti svému ženichovi – tedy Ježíši –, ale jen polovina z nich si vzala dostatek oleje do svých lamp. Po nich už přichází „naše“ podobenství o hřivnách, aby následně vše vygradovalo podobenstvím o posledním soudu, při němž Ježíš, coby náš pastýř, ale i poslední soudce, oddělí kozly od ovcí. Tím tato eschatologická část končí, pokud tedy nepočítáme ještě první dva verše 26. kapitoly Evangelia podle Matouše, které zní:

Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou Velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“

Mt 26:1–2 (ČEP)

Omlouvám se, že jsem to vzal trochu hopem, ale i tak myslím, že v tomto kontextu je nyní v podobenství o hřivnách mnohem více světla, než tomu bylo po jeho prvním přečtení. Ale přesto mi dovolte u něj ještě chvíli zůstat. Určitě jste si totiž všimli jedné zvláštní části. Služebník, který svou hřivnu nijak nezúročil, svého pána označuje za tvrdého člověka, jež sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Proč takto mluví o Pánu Bohu?

Určitě znáte lidové přísloví „Podle sebe, soudím tebe“. Přesně toto činí služebník, který zakopal hřivnu. Už jen to, že si dovoluje soudit svrchovaného soudce, je opovážlivost sama o sobě. Že mu přisuzuje špatné vlastnosti, jak se zdá, Pána Boha nechává klidným – říká: …věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Nerozporuje tvrzení toho člověka. Proč by to dělal? Jenom by se tím snížil na jeho úroveň. Avšak ještě před tím ho označí za služebníka špatného a líného. Špatného, protože se ve své domýšlivosti staví do role soudce a líného, jelikož Boží hřivnu, místo toho, aby ji rozmnožil, zakopal do země, kde nedošla žádného užitku.

Nerad to říkám, ale občas mám pocit, že trochu zapomínáme na Boží svrchovanost. Zvykli jsme si říkat, že Bůh je láska – což je samozřejmě pravda. Opájíme se pocitem, že je nám dáváno, aniž bychom si to museli odpracovat, zasloužit. Ale trochu se vytrácí to, čemu se říká bohabojnost. Nikoliv jako obavy před tím, co by nám Bůh mohl provést, ale ve smyslu jakési nejvyšší úcty ke svému Stvořiteli. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem O bohabojnosti… A navrch si myslím, že ve vztahu s Bohem máme jistou zodpovědnost. Protože my jsme ti, kdo mají budovat Boží království už nyní zde na zemi. My máme rozmnožovat ony hřivny, o kterých je Ježíšovo podobenství.

Přestože bych tento díl podcastu Biblická jména a úsloví mohl pomalu vést k závěru, přece jenom bych rád ještě něco dodal. Doteď jsem mluvil o duchovních hřivnách, ale chtěl bych se dotknout i takříkajíc světských povolání, nadání, talentů. Ano, přejdu od slova hřivny ke slovu talent, jak ho vnímáme v naší moderní době. Nemusím asi zdlouhavě vysvětlovat, že talent zpravidla vnímáme jako něco pozitivního, přičemž zároveň je to něco, co může nabývat mnoha podob. O talentu často mluvíme v souvislosti s uměním. Máme talentované zpěváky, hudebníky, malíře, herce a jiné umělce. Stejně tak ale označujeme za talenty úspěšné sportovce a tak bychom mohli pokračovat dál. Talentovaní lidé nutně nemusí být vidět v televizi, zkrátka být obecně známí. Spousta lidí má talent třeba na vaření a předvádí ho jen svým nejbližším. Jiní mají například talent učit, což je zrovna hřivna, kterou považuji za velmi vzácnou a nedoceňovanou.

Nevím, jak Pán Bůh postupoval při rozdávání talentů, ale znám lidi, kterým se daří všechno na co sáhnou, a jsou i tací, kteří naopak pokazí cokoliv, co se jim dostane do ruky. Možná jsou to ti, co své hřivny zakopali, ale stejně dobře to můžou být prostě jen nešikové – pro každou činnost není třeba mít nutně hned speciální talent.

Každý člověk je jiný a tak je to správně. Určitě není dobré někomu jeho talent závidět, když mně samotnému nebyl dopřán. Myslím, že bychom se měli spíše koukat na sebe než na druhé. Být si vědomi toho, co nám Pán Bůh daroval a to rozvíjet či nehezky nečesky řečeno kultivovat. Jsem ale přesvědčený, že jeden talent dal Stvořitel úplně všem lidem. Talent k lásce. Nebo možná lépe – Stvořitel nám tuto hřivnu lásky chce dávat a chce to dělat plnými hrstmi. A taky si ze všeho nejvíc přeje, abychom si ji od něj co nejvíc brali a množili ji jako ti první dva služebníci z Ježíšova podobenství. Jinak řečeno, rozdávali ji dál. Nabídka je učiněná a je jen na nás, kolik si této hřivny lásky od Pána Boha vezmeme a jak s ní naložíme. Zakopat ji, bych ale určitě nikomu nedoporučoval.

Pán Ježíš říká: Miluj bližního svého jako sám sebe. Všichni křesťané ví, že je to druhé přikázání, před nímž je „jen“ nejvyšší Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Sám Ježíš k tomu dodává: Většího přikázání nad tato dvě není. Milovat bez lásky není možné, a proto nám všem Pán Bůh dává onu hřivnu lásky. Někomu také věnoval umění krásně zpívat, jinému dovednost výborně vařit, dalšímu třeba organizační talent. Ale všem stejně nám daroval talent k lásce, o tom jsem bytostně přesvědčený. Nechtějme tento talent promarnit. Je to ta nejvyšší hřivna, které se nic nevyrovná.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od duchovních hřiven, které se nás, nebo abych mluvil za sebe, mě zprvu tak trochu snažily oklamat dojmem ekonomicko-podnikatelských rad, které bych od Pána Ježíše nikdy nečekal, jsme se na chvíli dostali k světským talentům, abychom však malým obloukem opět skončili u nejvyšších duchovních principů.

Jestliže se vám moje povídání líbilo, budu moc rád, když si poslechnete i další díly tohoto podcastu. A také vám budu vděčný, když ho doporučíte svým přátelům, známým, těm, kdo mají nějaký výjimečný talent, i těm, kteří zdánlivě nemají žádný. Tedy kromě oné hřivny lásky, jíž Pán Bůh rozdává vrchovatými hrstmi a záleží jen na nás, kolik jí přijmeme.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Zakopaná hřivna. A talent k lásce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Zakopaná hřivna. A talent k lásce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.