Petr Lindner | 17. 3. 2026

Bůh se nám dává, tak nějak přirozeně, poznat v Bibli, řekl jsem mimo jiné v minulém dílu. Bible je elementární skriptum křesťanství – to jsem zde uvedl také – a proto jí byl první díl minisérie Poznat Boha věnovaný. Druhý díl, který právě začíná, se zabývá poznáním Boha skrze člověka. Své zkušenosti, názory, dojmy, ale třeba i dilemata se vším možným jeden druhému my lidé předáváme naprosto běžně. Proč by tomu tak tedy nemělo být i s Bohem?

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Poznávat Boha přes člověka – není to s prominutím hloupost? Kdo je Bůh a kam se na něj hrabe člověk? Zadržte. Tento koncept možná na první dobrou nezní úplně smysluplně, nicméně budu se snažit vás přesvědčit, že opak je pravdou. Jednak je zde základní premisa, popsaná hned na začátku Bible: 

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Gn 1,26–27 (ČEP)

V epizodě tohoto podcastu s názvem K obrazu svému. O pošetilosti člověka a nekonečné Boží lásce jsem se tímto tématem zabýval obšírněji a hned ze začátku jsem řekl, že třeba v poslední větě citace mohlo být místo pojmu obraz použité slovo odraz. Jinými slovy: Bůh stvořil člověka, aby se v něm on sám odrážel. Aby člověk představoval odraz Boha.

Jenže člověk Boží dokonalosti nikdy nedosáhne, jak se druhým dechem dozvídáme v křesťanské nauce. S tím nemůžu nesouhlasit, avšak zároveň mně to nijak a v ničem nepřekáží. Poněkud delší úvod minulého dílu jsem totiž věnoval myšlence, že Boha nikdy nelze poznat v jeho úplnosti. Že stejně tak člověk nemůže dosáhnout Boží dokonalosti s touto tezí souzní téměř perfektně. Místo hledání svatého grálu bych se proto ve svém přemýšlení vydal trochu jinou cestou. 

V dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, který jsem nazval prologem k tomuto mikroseriálu o poznávání Boha, jsem také uvedl: 

Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

Nevěřím na to, že jsem náhodou potkal toho či onoho člověka, aby z tohoto setkání náhodou vzešlo něco, co mě přivedlo k Ježíši, změnilo můj náhled na věci Boží, prohloubilo mou víru. Jsem si jistý, že všechny lidi, kteří mé křesťanství nějak ovlivnili, ke mně jednoduše poslal Bůh. Apoštol Pavel v Prvním listu Korintským píše:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

1Kor 3,9–11 (ČEP)

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. […] jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Myslím, že k tomu není co dodat. Pavel se zde přirovnává ke staviteli, mě napadá další podobnost – učitel. A ejhle, nenapadlo to jenom mě, ale… také apoštola Pavla. V Prvním listu Timoteovi totiž říká:

Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví – mluvím pravdu a nelžu – učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 

1Tm 2,7 (ČEP)

Byl jsem ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem. Snad, aby dal Pavel větší důraz svým slovům, opakuje to stejné vzápětí ve Druhém listu Timoteovi:

K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem.

2Tm 1,11 (ČEP)

Pavel zde mluví o zvěstování evangelia, v němž Ježíš zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život, jak říká v předcházejícím verši úvodní kapitoly Druhého listu Timoteovi.

Vy, kteří čtete Bibli, však jistě víte, že slovo učitel se zde vyskytuje častěji, ovšem obvykle ve spojení s Ježíšem. Ten ale, jak se zdá, ve svém Varování před zákoníky, jak je v Českém ekumenickém překladu nazvaná první část 23. kapitoly Matoušova evangelia, nabádá své posluchače k opaku:

Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.

Mt 23,8–10 (ČEP)

Zdánlivý rozpor mezi doporučením nebo snad příkazem Ježíše a dvojitou proklamací apoštola Pavla je možná cítit v podcastu čili v mluveném slově, ovšem rozdíl je doslova vidět v tištěné Bibli. Učitel v Pavlově pojetí je psaný s malým počátečním písmenem – jde o službu druhým lidem. Ježíš mluví o Mistrech, Otci a Učitelích s velkými počátečními písmeny. Jde tedy svým způsobem o tituly, hodnosti, něco, co člověka vyvyšuje před ostatními. Kristus hned nato dodává:

Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Mt 23,11–12 (ČEP)

Být učitelem ve víře, nebo obecně člověkem, který s druhým sdílí svou víru, mluví s ním o ní, odpovídá na nekonečné, někdy velmi nečekané otázky, snaží se vysvětlovat, ale také umí říct slovo nevím – to je skutečná služba člověku a Bohu, která se nikomu rozhodně nezapovídá.

Mimochodem, byla-li v prvním dílu této minisérie o poznávání Boha na první místo postavená Bible, pak ti, kdo ji aspoň jednou otevřeli, vědí, že – promiňte mi ten výraz – zkrátka, že se blbě čte. Člověku nepoučenému, potažmo čtenáři, kolem nějž Duch svatý zatím jen tak trochu krouží v mírném povzdálí, se tak velmi hodí výklad biblických veršů. Ostatně ten se možná hodí každému, kdo Bibli nečte jen tak, řekněme mechanicky. Kdo jiný by vám měl pomoci s porozuměním Božího Slova než jiný člověk? I když se třeba jedná o psané komentáře, celé knihy, nebo například – ať si trochu přihřeju vlastní polívčičku – namluvené podcasty, vždy za nimi stojí nějaký člověk, případně více lidí. Dokonce i fenomén současné doby, umělá inteligence, nedělá nic jiného, než využívá (někdo by řekl, vykrádá) již existující myšlenky lidí. 

Bible však není „černobílá kniha“. Neposkytuje vždy přímočará sdělení a jasné odpovědi. To samozřejmě svádí k různým, a nejednou i velmi rozdílným výkladům. Boží slovo bylo v dějinách lidstva bohužel docela často zneužité k nikoliv bohulibým záměrům – to už jsem v tomto podcastu říkal také. Jak tedy poznat ty pravé vykladače Bible? To je otázka!

Ve zmíněném dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, jsem takříkajíc vhodné křesťanské konzultanty specifikoval takto:

Nemusí to nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývají velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Z dílu Kde jsi? Když Bůh hledá člověka

To už se trochu víc opakuji, nicméně rád bych svou myšlenku rozvedl. V případě oněch „odborníků na Boha“ je dobré vědět, že zejména faráři jsou, minimálně v tradičních českých církvích, tedy u katolíků, evangelíků nebo třeba husitů, osoby vysokoškolsky vzdělané. Teologicky vysokoškolsky vzdělané. Sice bych se poněkud zdráhal říct, že všechny tyto teologicky vzdělané osoby jsou zároveň také dobrými učiteli, avšak dá se předpokládat, že výklad Božího slova z jejich úst či psaných materiálů, by měl být… teď nevím, jak to přesně nazvat… no prostě dobrý. Prostý hereze čili názorů neslučujících se s teologií té či oné denominace, ve správné míře odborný, nebo možná spíš přesný, co se týče znalosti Božího Slova, prostě výklad na úrovni, nikoliv bezduché plácání vlastních dojmů a nesmyslných fikcí.

No jo, jenomže já do žádné církve nechodím, do naší hospody žádný farář taky nechodí, tak jak se dostanu k těmhle lidem? Jednoduše. Když půjdete v neděli dopoledne kolem kostela, můžete vejít dovnitř a po skončení bohoslužeb faráře, či v případě evangelické nebo husitské církve také farářku, prostě oslovit. Nevěřím, že vás odbude a třeba žádost o rozhovor odmítne. Pokud by to náhodou opravdu někdo udělal, ale znovu opakuji, že se mně tomu nechce věřit, asi je dobré jít o dům, tedy o kostel dál…

Dobře, chápu, že oslovení neznámého člověka – potažmo faráře, o němž má možná navíc nějaké ty předsudky – pro někoho představuje nepřekonatelnou překážku. Co tedy zkusit zajít na kurzy Alfa, které různé církve každý podzim pořádají? Takových, kteří se zdráhají překročit práh kostela, tam totiž zcela určitě bude víc. Kurzy Alfa osobně nazývám křesťanskou přípravkou, byť jejich účelem rozhodně není předělávat nevěřící lidi na křesťany. Řečeno jazykem moderní doby zde dostanete relevantní informace o křesťanství, které vám kvůli zrušené výuce náboženství ve škole neposkytli. Nebo vám je nepředali rodiče, protože možná pocházíte z rodiny, která křesťanství nikdy neholdovala.

No a pokud i malé společenství podobně hledajících lidí je pro vaši introvertní náturu podobně velkou překážkou jako oslovení faráře, jsou na řadě oni „řadoví věřící“, kteří by v ideálním případě měli svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. I kdyby se vám ale zdálo, že to na nich není nijak zvlášť vidět, nechce se mi věřit, že neznáte aspoň jednoho člověka, kamaráda, kterému důvěřujete, o němž víte, že je – lidově řečeno – nábožnej. Zeptejte se ho na jeho víru. A poslouchejte, co vám bude říkat.

Na tomto místě malá vsuvka. Pokud se snad pozastavujete nad tím, že jsme se od teologicky vzdělaných lidí s jakýmsi kreditem pro křesťanskou výuku dostali až – teď mě prosím neberte za slovo – k obyčejným křesťanům, kteří se svou víru prostě „jenom“ snaží žít, chtěl bych vás ubezpečit, že na tom není nic zvláštního ani nekorektního. Pán Ježíš Kristus v 18. kapitole Matoušova evangelia říká velmi důležitou větu:

[Neboť] kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Mt 18,20 (ČEP)

Už to zde bylo řečeno také, náš Učitel s velkým U je jeden, Kristus. Všichni ostatní učitelé, ať už teologicky otitulovaní, nebo „řadově sloužící“, a ani apoštola Pavla nevyjímaje, jsou služebníci ve jménu Ježíše Krista. Zpochybňovat tu či onu kategorii učitelů, stavitelů Božího království, by bylo přinejmenším pošetilé, spíše úplně normálně hloupé.

Vrátím-li se na konec předchozí části, pak pobídka, abyste poslouchali, co vám váš věřící protějšek říká, není zbytečnou mentorskou frází, výplňovou větou, takzvanou vatou. Je totiž dobré opravdu pečlivě poslouchat, jak k vám tito lidé mluví – a to se týká úplně všech. Je to jenom můj názor, avšak myslím si, že dobrý stavitel Božího díla nebo jeho učitel by svému žáku čili posluchači v první řadě neměl nic vnucovat. Pokud si s ním dovolíte polemizovat, a on je schopný donekonečna obhajovat svou pravdu, minimálně mu schází pokora, v horším případě jde o fundamentalistu. Když už se to stane, je to obvykle něco mezi tím a obojí je samozřejmě špatně. 

Druhá věc: Jakmile uslyšíte slovo musíš, které se nedejbože vícekrát opakuje, měla by vám začít v hlavě blikat varovná kontrolka. Jeden z prvních dílů tohoto podcastu, které jsem natočil, se jmenuje O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero. Pokud jste ho ještě neposlouchali, doporučuji ho v kontextu varování před slovem musíš vaší pozornosti. Doufám, že se mi v něm podařilo smysluplně objasnit pravý opak.

A do třetice malá rada, která zde už zazněla, ale myslím, že stojí za to ji zopakovat. Jestliže se váš učitel nebojí říct slovo nevím, pak si z mého pohledu můžete být skoro jistí, že jste na správné adrese. Vezmu-li opět za základ Bibli a zopakuji-li, že to není jednoduchá kniha, pak říct k výkladu nějaké její části nevím, pro mě neznamená neznalost, nýbrž projev pokory a úcty k Božímu Slovu.

Přestože jsem v této epizodě vyjmenoval několik možností, jak nalézt svého duchovního učitele, uznávám, že někdy je trochu obtížné potkat v pravém smyslu spřízněnou křesťanskou duši. Jak už jsem naznačil, ani teologicky vzdělaní lidé nemusejí být vždy dobrými učiteli a samozřejmě to platí také pro všechny ostatní. Proč tomu tak je, to nám opět pomůže vysvětlit apoštol Pavel. 

Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí.

Ř 12,4–8 (ČEP)

To byla slova z Epištoly Římanům, 12. kapitola, 4. až 8. verš. Pavel zde popisuje dary Ducha Svatého, přesněji nazývané spíše jako charismata. Tak, jako každého z nás Pán Bůh obdařil nějakými hřivnami nebo chcete-li talentem –  mluvil jsem o tom v dílu s názvem Zakopaná hřivna. A talent k lásce – stejně jsme od něj dostali různá charismata. Dary Ducha Svatého. Kdo má dar učit, ať učí, říká Pavel. Kdo má jiný dar, ať dělá něco jiného. Jako každý není výborný kuchař nebo skvělý fyzik, nejsou všichni lidé ani dobrými učiteli. Každý zkrátka nemůže dělat všechno, ale to vám jistě neříkám žádnou novinu. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že duchovní učitel je něco víc než třeba učitel češtiny, přesto si však myslím, že být učitelem duchovním jednoduše dost dobře nejde bez duchovního obdarování. Já si takových lidí velmi, převelmi vážím. Moc bych proto každému, kdo hledá duchovního spřízněnce, přál, aby našel, nebo ve shodě s úvodem k tomuto dílu – aby mu Pán Bůh postavil do cesty učitele, se kterým mu jednoduše bude dobře. Jinak to vážně neumím říct. 

V epizodě s dlouhým názvem Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm jsem si trochu nebiblicky zateoretizoval o „spletených“ žebřících, kterými jsou někteří lidé vzájemně spojení přes nebe. Jako andělé z Jákobova příběhu, kteří naše přání, prosby, ale třeba i výkřiky zoufalství posílají k Pánu Bohu, aby se od něj vracely odpovědi, milost a požehnání, jsou tito lidé sobě navzájem pozemskými anděly bez křídel. Ať i vám tedy Pán Bůh postaví do cesty takového anděla-duchovního učitele.

Mám takové neodbytné tušení, že jsem si tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví trochu…, možná trochu víc… naběhl. Když někdo, kdo se sám pokouší vykládat Bibli a vůbec rozumovat kolem křesťanské problematiky, poučuje druhé, jak by měl vypadat dobrý učitel,  říká si o to, že druzí budou posuzovat jeho. Mluvím samozřejmě o sobě. Protože si ale nemyslím, že bych snad dělal z Bible trhací kalendář a také jiná témata vysloveně odbýval, musím si stát za svými názory.

Ostatně pokud byste mi chtěli sdělit své hodnocení, postřehy či přání, budu za to moc rád. Napsat mi můžete na e-mail, který najdete v kapitole O mně | Kontakt na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, nebo mi nechte zprávu na facebookové stránce Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 134 | Poznat Boha: Člověk člověku a andělé bez křídel se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 9. 2024

Ježíšova slova Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, se v Novém zákoně, tedy v té takzvané křesťanské části Bible, nacházejí hned třikrát – dvakrát v Evangeliu podle Lukáše a jednou v Matoušovi. Před koncem minulého dílu tohoto podcastu jsem se o jednom výskytu v Lukášově evangeliu zmínil, a taky jsem řekl, že si toto úsloví nechám na samostatný díl. Abych si to nemusel pamatovat, šel jsem do toho raději hned, tudíž onen samostatný díl právě posloucháte. 

Od mikrofonu vás zdraví, a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Logicky by teto díl měl začít citací nejen Ježíšovy věty o povýšení a ponížení, nýbrž uvedením do kontextu. Bez dalšího úvodu si proto poslechněme 7.–11. verš 14. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu.
Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty.
Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

L 14:7–11 (ČEP)

Naší předmětnou větou však toto podobenství, v Českém ekumenickém překladu nazvané O hostinách, ještě nekončí. Ježíš navíc dodává – 12.–14. verš:

Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

L 14:12–14 (ČEP)

Opět se, stejně jako v minulém dílu, ocitáme v prostředí společného stolování, které bylo, jak jsem řekl, v tehdejší době činností nebo událostí mnohem významnější než dnes. Ježíš své podobenství staví na dobové společenské hierarchii a v první části jednoduše nabádá ke skromnosti a pokoře. Necpi se tam, kde není tvé místo, mohl bys být odtamtud vykázaný, říká jinými slovy Ježíš. Může-li se první část zdát, řekněme až příliš málo duchovní, pak závěr všechno obrací k doslova zásadnímu křesťanskému poselství: Dobré skutky se nedělají s očekáváním, že se mi to někde vrátí. Konáš-li dobro, dělej to nezištně. Konej dobro pro samotné dobro… 

To je úžasná, velkolepá myšlenka! Nebojím se říct, že jde o jednu ze zásadních křesťanských tezí. Ale… aniž bych chtěl být přehnaně pesimistický, netroufám si odhadnout, kolik lidí se jí ve svém životě skutečně řídí. Nebo spíš – kolik lidí ji ve svém životě naprosto mimoděk, přirozeně, od srdce, také uplatňuje. Na to si už ale musí každý odpovědět sám.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že Ježíšova věta Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, se v Bibli nachází třikrát. Druhý výskyt v Lukášově evangeliu se nachází o pár kapitol dál za podobenstvím O hostinách. Ježíš k nám v 18. kapitole Lukáše opět mluví v podobenství, tentokrát O farizeovi a celníkovi. Farizeje a zákoníky si bere do úst také v podobenství nazvaném Varování před zákoníky, které se nachází na začátku 23. kapitoly Evangelia podle Matouše. Přečtu prvních dvanáct veršů:

Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:
„Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘.
Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. 

Mt 23:1–12 (ČEP)

Zákoníci a farizejové byli zvláštní skupinou židovského obyvatelstva Ježíšovy doby. Možná by se dali nazvat něčím, jako náboženskou policií – jejich úkolem bylo strážit dodržování Mojžíšových zákonů. To nemusí být samo o sobě nic špatného, můžete si říct. Jenže podle všeho se ze strážců zákona postupně vyprofilovala jakási elita židovského národa, která se více než o udržování víry starala o své vlastní image a dost možná i o vlastní prospěch. Nic nového pod sluncem, že ano? Slovo farizej se v moderním jazyku nepoužívá často, ale pokud ano, chápeme ho ve významu pokrytec. A přesně tak tyto lidi vnímá i Ježíš.

Také toto podobenství bychom mohli rozdělit na dvě části. O první z nich jsem právě mluvil, druhá opět graduje ke kořenům křesťanství. Jen jediný je Otec, jen jediný je Mistr a Učitel… Nejsilnější myšlenkou tohoto podobenství však z mého pohledu není závěrečné úsloví Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, nýbrž jemu předcházející věta Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Ježíš samozřejmě nemluví o nikom jiném než o sobě. To on je tím služebníkem, který se pro nás všechny, kteří v něj věříme, nechal ponížit. To on za naše hříchy zemřel. To on dal – a dává nám – všechno. Aniž by za to žádal jakoukoliv odměnu.

Určitě jste si všimli, že zatím byla řeč pouze takříkajíc o jedné straně Ježíšovy věty Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Zeptám se tedy: Napadlo vás, jak to asi Ježíš myslí, když říká, že povyšující se člověk bude ponížený? Sešle snad na něj Pán Bůh svůj hněv, hromy a blesky? Bude se škvařit v ohnivém jezeře? Nemyslím si. V češtině máme krátké rčení, které by klidně mohlo být parafrází Ježíšových slov Kdo se povyšuje, bude ponížen. Že nevíte které to je? Pouhá tři slova: Pýcha předchází pád. Osobně jsem přesvědčený o tom, že Pán Bůh se nejrůznějšími nafoukanci vůbec nezabývá, je to pod jeho důstojnost. Namyšleného člověka totiž jeho pýcha obvykle dostihne sama. Jeho přátelé mu to možná dají najevo, ostatní se k němu možná otočí zády. Nevím…, ale žít v osamění své namyšlenosti, nebo se přátelit jenom se servilními pokrytci, to bych opravdu nechtěl.

Ježíš Kristus v těchto svých podobenstvích mluví o pokoře. Pokora je zvláštní slovo. Jeho kořen spočívá v pojmu pokořit se a to, upřímně řečeno, nezní moc povzbudivě. Máme-li se před něčím nebo někým pokořit, vnímáme to obvykle jako újmu na vlastní osobě. Sklonit hlavu, neodporovat a dělat to, co se mi řekne. Věřte mi ale, že toto není pokora. Význam tohoto slova je jiný. Zkusíme-li nahlédnout do akademických slovníků, dostane se nám však podobně rozporných výkladů. Slovník spisovné češtiny u hesla pokora říká: Pocit plynoucí z uvědomování si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti nebo závislosti; nepřítomnost přílišného sebevědomí (× pýcha). S tímto výkladem osobně souzním, byť bych ho určitě doplnil – ale o tom až za chvilku. Vůbec však nejsem nadšený z výkladu Slovníku spisovného jazyka českého, který tvrdí, že pokora je: (ponížené) podřizování se někomu plynoucí z uznávání vlastních nedostatků, projev (přílišné) zdvořilosti z pocitu vlastní nedokonalosti: zdravit s uctivou p-ou; v p-ře se sklánět; farizejská p.; otrocká p. před pány.

Nevím jak vám, ale mně se zdá… ne, nezdá se mi to, vidím jasně, že si tyto dva slovníky odporují. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by pokora měla být ponížené podřizování se někomu jenom proto, že si uvědomuji vlastní nedostatky. Jako pokoru si nepředstavuji ani přílišnou zdvořilost z pocitu vlastní nedokonalosti – to je podle mého názoru více než pokora, projev pokrytectví nebo servility. Pochopitelně netvrdím, že by člověk neměl být k ostatním lidem zdvořilý, ale to je vlastnost, nebo spíš sociální dovednost, která by měla být naprostou samozřejmostí.

No dobře, ale co je tedy pokora? Sice si nejsem vůbec jistý, jestli zrovna já jsem ten, kdo by ji měl nějakým způsobem definovat, ale svůj názor mám a řeknu vám ho. Jestli s ním budete souhlasit nebo ne, to už nechám na vás. Moje charakteristika pokory je velmi krátká – je to odhlédnutí od sebe sama. Opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí. Nebo možná lépe: Opuštění svého ješitného ega, protože zdravé ego může být v životě přínosné. Ale pro jistotu to ještě trochu rozvedu.

Každý z nás je nějakým způsobem velký. Někdo je skvělý sportovec a dosahuje rekordních výkonů. Jiný člověk má nadprůměrnou inteligenci a vzdělání a řeší nejsložitější vědecké úlohy. Další třeba nádherně maluje, hraje na hudební nástroj, zpívá. Támhleten chlapík je nejlepší zedník v širokém okolí a paní, co ji denně potkáváte na ulici, by strčila do kapsy kuchaře nejprestižnějších restaurací. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Skutečně nepřeháním – i ten, biblickými slovy, nejmenší, je vždycky v něčem velký. Proč o tom mluvím? Vzpomeňme na Ježíšova slova, která před chvílí zazněla: Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. My všichni jsme bratři a sestry a nikdo nemá právo se na druhého povyšovat. I když o sobě vím, že jsem nejlepší… teď mě nic nenapadá… třeba zahradník, který pěstuje ta nejsladší jablka, nemám vůbec žádné právo kvůli tomu chodit po světě s nosem nahoru. 

A když jsem náhodou bohatý? To může být průšvih. Doslova mě fascinuje, jak si spousta lidí, kteří přišli k velkému majetku, myslí, že oni jsou středem světa. Nejsou… Pokora říká pravý opak: Jsi dobrý, člověče, ale nejsi středem světa. Bůh je jen jeden a nejsi to ty… Už jsem to v tomto dílu říkal, ale zopakuji to znovu – Bůh se už kvůli nám, lidem, pokořil. V Ježíši Kristu. Apoštol Pavel to v listu Filipským říká naprosto jasně:

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Fp 2:6–8 (ČEP)

Co to znamená pro nás? Ježíšova oběť byla první a zároveň poslední. Bylo dokonáno… Ježíše tedy máme následovat svým životem a k životu s Ježíšem pokora neodmyslitelně patří. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, říká Pán Ježíš. Když bych měl jeho slova parafrázovat do kontextu právě řečeného, mohla by znít: Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo je pokorný, bude povýšen.

Tento a předchozí dva díly podcastu Biblická jména a úsloví byly možná v tak trochu až mentorském ladění, navíc s lehce eschatologickým podtónem. Nicméně byly o Ježíšových slovech, která si, alespoň myslím, jednoduše musíme připomínat. Jak jsem už několikrát zmínil, na Ježíši se mi velmi líbí jeho přímost. Přestože často mluví v podobenstvích, nikdy nekrouží kolem problémů jako nějaký moderní politik. Je-li třeba něco říci – s prominutím na plnou hubu –, Ježíš to udělá. Nazývá věci pravými jmény, nesnaží se být pokrytecky hyperkorektní. A tak je jasné, že každé jeho slovo nemusí být zrovna balzámem na duši. Pokud nám však říká pravdu, která se třeba hůř přijímá, dělá to proto, abychom se nad ní – a sami nad sebou – zamysleli. A pokud je to potřeba, něco s tím a se sebou udělali.

Nicméně aby tento podcast zase moc „neztěžkl“, můžu vám slíbit, že příští epizoda už bude na lehčeji stravitelné téma. Dost dlouho jsem neudělal žádný díl o některém z biblických jmen, tudíž právě teď je příležitost to napravit. O jakém jménu budu v dalším dílu mluvit, to si zatím nechám pro sebe. Můžu vám jenom prozradit, že to bude jméno ženské. Tak doufám, že za 14 dní si podcast Biblická jména a úsloví opět naladíte. I když… starší díly můžete poslouchat samozřejmě tak nějak průběžně…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 106 | Kdo se povyšuje, bude ponížen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Před koncem minulého dílu tohoto podcastu jsem se o jednom výskytu v Lukášově evangeliu zmínil, a taky jsem řekl, že si toto úsloví nechám na samostatný díl. Abych si to nemusel pamatovat, šel jsem do toho raději hned, tudíž onen samostatný díl právě posloucháte.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 106 | Kdo se povyšuje, bude ponížen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Zakopaná hřivna. A talent k lásce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 8. 2023

Pro slovo hřivna sice máme v češtině hned několik významů, ale mohli bychom se shodnout na tom, že v obecném vnímání jde o pojem, označující něco zvláštního, něco nehmotného, nějakou vlastnost nebo dovednost, umění něčeho. A aby toho nebylo málo, naše hřivna či hřivny nám navíc byly darované, aniž bychom si je museli jakkoliv odpracovat, zaplatit, zkrátka zasloužit. Alespoň já jsem o tom přesvědčený.

Po červencových podcastových prázdninách vás, milí posluchači, od mikrofonu opět zdraví autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Ať v tom máme pořádek, pojďme si na začátku říct, co všechno může označovat slovo hřivna. Jak bychom si mohli pamatovat ze základní školy, archeologové jím pojmenovávají kovové, ať už železné, měděné nebo bronzové ozdoby, podle všeho náhrdelníky. Ale existují i takzvané sekerovité hřivny a jiné tvary. Šperky se od pradávna používají také jako platidla, tudíž hřivny sloužily i jako nemincovní oběživo. Ostatně kousek od nás, na válkou sužované Ukrajině, je státní měnou ukrajinská hřivna. No a konečně s peněžními jednotkami nepřímo souvisí také další význam pojmu hřivna – váhová jednotka. Zevrubně jsem se hřivnami zabýval v psaném článku s názvem Talent od Boha a hledání pokory. A Pink Floyd nádavkem, který si můžete přečíst na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. V tomto článku mimo jiné píšu, že synonymem pro slovo hřivna je talent. Minimálně to platí v Bibli, kde je hřivna překladem řeckého talenton.

Budeme-li slovo hřivna vnímat tak, jak si obecně vykládáme pojem talent – čili jakési zvýšené nebo možná ve smyslu duchovním vyšší, talentovanému člověku dané nadání, pak v případě slovního spojení zakopaná hřivna, musíme nutně dojít k asi tomuto výkladu: Pokud někdo svou hřivnu či hřivny zakope, znamená to, že svůj talent takříkajíc nechal spát. Nezajímá ho, nevěnuje se tomu, na co má talent, nepracuje na jeho rozvíjení. Nebo si ho tím imaginárním zakopáním chtěl uchovat na příští časy – třeba na dobu, až se mu bude chtít. Ale, jak se v tomto dílu podcastu dozvíme dále, ani to není úplně nejlepší nápad.

Protože posloucháte jeden z dílů podcastu Biblická jména a úsloví, je zřejmé, že ona zakopaná hřivna se nachází v Bibli. Je součástí Ježíšova podobenství o hřivnách, které můžete číst jak v Matoušově, tak i v Lukášově evangeliu. Protože ale evangelia nejsou stejná, je třeba upřesnit, že hřivna s přídavným jménem zakopaná, se nachází pouze v Matoušovi. V Evangeliu podle Lukáše ji totiž její majitel nebo přesněji dočasný držitel zabalil do šátku, nikoliv zakopal. Pojďme si tedy toto podobenství přečíst podle slov evangelisty Matouše – 25. kapitola, verše 14–30:

Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 

Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. 

Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘

Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘

Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: ‚Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.‘
Jeho pán mu odpověděl: ‚Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘

Mt 25:14–30 (ČEP)

Ještě, než se pustím do svého výkladu, dodám, že jsem četl z Českého ekumenického překladu Bible. Není to sice vůbec podstatné, ale chtěl jsem, aby v citaci zaznělo slovo hřivna či hřivny. Některé české překlady – a patří mezi ně i můj oblíbený Český studijní překlad – totiž místo hřiven používají pojem, který zde už zazněl také – talent. Ale jak už jsem řekl, není to vůbec podstatné, v našem případě jde o synonyma se stejným významem. 

Ovšem kdybych nevěděl, že jde o podobenství, které vyslovil sám Pán Ježíš Kristus, asi by mě nikdy by nenapadlo mu tato slova přisoudit. Tohle, že řekl „můj Ježíš“? Ten, který neměl rád bohaté, brojil proti mamonu, říkal, že dříve projde velbloud uchem jehly, nežli se bohatý člověk dostane do Božího království. A najednou zde máme jakési ekonomicko-podnikatelské podobenství, v němž je dobrý ten, kdo umí nejlíp kšeftovat s půjčenými penězi a ten, kdo je uchová bez zhodnocení, má být uvržený do temnot, kde bude pláč a skřípění zubů. Tak tomu fakt nerozumím…

Přiznám se, že kolem tohoto biblického textu jsem docela dlouho chodil po špičkách s vědomím, že když něčemu nerozumím, nemusí to být hned špatné. Na téma podobenství o hřivnách jsem přečetl mnohé odborné výklady a rozbory, nejedno kázání, ale i tak mi pochopení nebo možná spíše učinění si svého názoru, trvalo mnohem déle než u jiných částí Bible. Ani to samozřejmě není zárukou, jestli třeba toto podobenství nechápu nesprávně :-) Nicméně ven s tím…

Předně je třeba vycházet z toho, že podobenství je pouze přirovnání. O rozdílu mezi podobenstvím a alegorií čili jinotajem, jsem – s vydatnou pomocí Biblického slovníku Adolfa Novotného – mluvil v epizodě s názvem Marnotratný syn. Jestliže jste ji ještě neposlouchali, můžete to napravit. Ale až po skončení tohoto dílu! :-) Každopádně mluví-li Ježíš o potřebě rozmnožování hřiven, které v tomto textu zjevně představují peníze – což k němu, jak už jsem řekl, vůbec nesedí –, používá to pouze jako přirovnání pro něco jiného. Budeme-li mít na paměti, že Bible je především duchovní kniha, měli bychom dojít k názoru, že ony hřivny zde představují dary Ducha svatého, určené k budování Božího království. Rozmnožování takových hřiven už samozřejmě, na rozdíl od hromadění majetku, dává ten správný smysl.

Ale tak rychle svůj výklad odbýt nechci, pojďme proto na trochu větší hloubku. Pánem, který služebníkům při svém odchodu hřivny svěřil, je sám Ježíš Kristus, který se k nám jednou vrátí a bude s námi – slovy tohoto podobenství – účtovat. Nedivme se proto, že v závěru tohoto textu čteme o uvržení do temnot, pláči a skřípění zubů. Tedy pro ty služebníky, kteří svatými hřivnami pohrdnou a nechají je bez užitku zakopané v zemi. 

Jak s oblibou tvrdím, biblické verše není dobré vytrhávat z kontextu, nýbrž číst i to, co se píše před nimi a po nich. Uděláme-li to stejné s podobenstvím o hřivnách, zjistíme, že je součástí řekněme eschatologického oddílu Matoušova evangelia. Tedy části, zabývající se posledními věcmi a druhým příchodem Ježíše. Začíná to poslední částí 23. kapitoly Matouše, nazvané v Českém ekumenickém překladu Nářek nad Jeruzalémem, kde Ježíš říká:

Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘

Mt 23:37–39 (ČEP)

Na začátku další, 24. kapitoly, Ježíšovi učedníci obdivují Jeruzalémské chrámy, ovšem ten jim opáčí: Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno. Následně učedníkům na Olivové hoře líčí, jak budou vypadat poslední časy před jeho druhým příchodem, varuje před falešnými proroky a lžimesiáši, aby svou řeč „proložil“ podobenstvím o fíkovníku a podobenstvím o věrnosti služebníků. Pětadvacátá kapitola pak začíná podobenstvím o deseti družičkách, které šly v noci s lampami naproti svému ženichovi – tedy Ježíši –, ale jen polovina z nich si vzala dostatek oleje do svých lamp. Po nich už přichází „naše“ podobenství o hřivnách, aby následně vše vygradovalo podobenstvím o posledním soudu, při němž Ježíš, coby náš pastýř, ale i poslední soudce, oddělí kozly od ovcí. Tím tato eschatologická část končí, pokud tedy nepočítáme ještě první dva verše 26. kapitoly Evangelia podle Matouše, které zní:

Když Ježíš dokončil všechna tato slova, řekl svým učedníkům: „Víte, že za dva dny budou Velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“

Mt 26:1–2 (ČEP)

Omlouvám se, že jsem to vzal trochu hopem, ale i tak myslím, že v tomto kontextu je nyní v podobenství o hřivnách mnohem více světla, než tomu bylo po jeho prvním přečtení. Ale přesto mi dovolte u něj ještě chvíli zůstat. Určitě jste si totiž všimli jedné zvláštní části. Služebník, který svou hřivnu nijak nezúročil, svého pána označuje za tvrdého člověka, jež sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Proč takto mluví o Pánu Bohu?

Určitě znáte lidové přísloví „Podle sebe, soudím tebe“. Přesně toto činí služebník, který zakopal hřivnu. Už jen to, že si dovoluje soudit svrchovaného soudce, je opovážlivost sama o sobě. Že mu přisuzuje špatné vlastnosti, jak se zdá, Pána Boha nechává klidným – říká: …věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Nerozporuje tvrzení toho člověka. Proč by to dělal? Jenom by se tím snížil na jeho úroveň. Avšak ještě před tím ho označí za služebníka špatného a líného. Špatného, protože se ve své domýšlivosti staví do role soudce a líného, jelikož Boží hřivnu, místo toho, aby ji rozmnožil, zakopal do země, kde nedošla žádného užitku.

Nerad to říkám, ale občas mám pocit, že trochu zapomínáme na Boží svrchovanost. Zvykli jsme si říkat, že Bůh je láska – což je samozřejmě pravda. Opájíme se pocitem, že je nám dáváno, aniž bychom si to museli odpracovat, zasloužit. Ale trochu se vytrácí to, čemu se říká bohabojnost. Nikoliv jako obavy před tím, co by nám Bůh mohl provést, ale ve smyslu jakési nejvyšší úcty ke svému Stvořiteli. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem O bohabojnosti… A navrch si myslím, že ve vztahu s Bohem máme jistou zodpovědnost. Protože my jsme ti, kdo mají budovat Boží království už nyní zde na zemi. My máme rozmnožovat ony hřivny, o kterých je Ježíšovo podobenství.

Přestože bych tento díl podcastu Biblická jména a úsloví mohl pomalu vést k závěru, přece jenom bych rád ještě něco dodal. Doteď jsem mluvil o duchovních hřivnách, ale chtěl bych se dotknout i takříkajíc světských povolání, nadání, talentů. Ano, přejdu od slova hřivny ke slovu talent, jak ho vnímáme v naší moderní době. Nemusím asi zdlouhavě vysvětlovat, že talent zpravidla vnímáme jako něco pozitivního, přičemž zároveň je to něco, co může nabývat mnoha podob. O talentu často mluvíme v souvislosti s uměním. Máme talentované zpěváky, hudebníky, malíře, herce a jiné umělce. Stejně tak ale označujeme za talenty úspěšné sportovce a tak bychom mohli pokračovat dál. Talentovaní lidé nutně nemusí být vidět v televizi, zkrátka být obecně známí. Spousta lidí má talent třeba na vaření a předvádí ho jen svým nejbližším. Jiní mají například talent učit, což je zrovna hřivna, kterou považuji za velmi vzácnou a nedoceňovanou.

Nevím, jak Pán Bůh postupoval při rozdávání talentů, ale znám lidi, kterým se daří všechno na co sáhnou, a jsou i tací, kteří naopak pokazí cokoliv, co se jim dostane do ruky. Možná jsou to ti, co své hřivny zakopali, ale stejně dobře to můžou být prostě jen nešikové – pro každou činnost není třeba mít nutně hned speciální talent.

Každý člověk je jiný a tak je to správně. Určitě není dobré někomu jeho talent závidět, když mně samotnému nebyl dopřán. Myslím, že bychom se měli spíše koukat na sebe než na druhé. Být si vědomi toho, co nám Pán Bůh daroval a to rozvíjet či nehezky nečesky řečeno kultivovat. Jsem ale přesvědčený, že jeden talent dal Stvořitel úplně všem lidem. Talent k lásce. Nebo možná lépe – Stvořitel nám tuto hřivnu lásky chce dávat a chce to dělat plnými hrstmi. A taky si ze všeho nejvíc přeje, abychom si ji od něj co nejvíc brali a množili ji jako ti první dva služebníci z Ježíšova podobenství. Jinak řečeno, rozdávali ji dál. Nabídka je učiněná a je jen na nás, kolik si této hřivny lásky od Pána Boha vezmeme a jak s ní naložíme. Zakopat ji, bych ale určitě nikomu nedoporučoval.

Pán Ježíš říká: Miluj bližního svého jako sám sebe. Všichni křesťané ví, že je to druhé přikázání, před nímž je „jen“ nejvyšší Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly! Sám Ježíš k tomu dodává: Většího přikázání nad tato dvě není. Milovat bez lásky není možné, a proto nám všem Pán Bůh dává onu hřivnu lásky. Někomu také věnoval umění krásně zpívat, jinému dovednost výborně vařit, dalšímu třeba organizační talent. Ale všem stejně nám daroval talent k lásce, o tom jsem bytostně přesvědčený. Nechtějme tento talent promarnit. Je to ta nejvyšší hřivna, které se nic nevyrovná.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Od duchovních hřiven, které se nás, nebo abych mluvil za sebe, mě zprvu tak trochu snažily oklamat dojmem ekonomicko-podnikatelských rad, které bych od Pána Ježíše nikdy nečekal, jsme se na chvíli dostali k světským talentům, abychom však malým obloukem opět skončili u nejvyšších duchovních principů.

Jestliže se vám moje povídání líbilo, budu moc rád, když si poslechnete i další díly tohoto podcastu. A také vám budu vděčný, když ho doporučíte svým přátelům, známým, těm, kdo mají nějaký výjimečný talent, i těm, kteří zdánlivě nemají žádný. Tedy kromě oné hřivny lásky, jíž Pán Bůh rozdává vrchovatými hrstmi a záleží jen na nás, kolik jí přijmeme.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Zakopaná hřivna. A talent k lásce se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.