Petr Lindner | 20. 11. 2024

Docela často od různých lidí slýchám: „Musím se jít pomodlit do kostela.“ Cožpak o to, pokud najdete kostel, který je otevřený i mimo bohoslužby nebo jiné akce, může být modlitba nebo jen tiché usebrání v osamělém kostele velmi silným duchovním prožitkem. Poslední dobou si ale všímám jiného „fenoménu“. Někteří lidé chodí do kostela hledat Boha. Žijí zkrátka v tom, že Bůh bydlí v kostele. Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Kostely, katedrály, baziliky, kaple či jiné sakrální stavby jsou zvláštním druhem architektury. Mohou být více než tisíc, ale i patnáct set let staré, stejně jako najdeme kostely, postavené v 21. století. Jsou přehlídkou rozličných architektonických slohů, zpravidla se jedná o nepřehlédnutelné stavby a nejspíš nebudu daleko od takříkajíc většinového názoru, když řeknu, že obvykle je vnímáme pozitivně. I největšímu bezvěrci připadají kostely krásné. Troufnu si dokonce tvrdit, že mezi nejčastější návštěvníky kostelů nemusí patřit lidé věřící, nýbrž… prostě turisté. Myslím, že většina lidí je vnímá spíše jako architektonické památky, kterými ostatně většinou také jsou. Kde se však kostely vzaly? Co nutilo a stále nutí lidi stavět tato mnohdy velkolepá architektonická díla? A co víc, bydlí v nich Bůh?

To, že s Bohem kostely nějak souvisí, je asi každému jasné. Prvním prapředchůdcem dnešních kostelů byl stan setkávání, v jehož oddělené části, takzvané svatyni svatých, stála Boží schrána, nazývaná také schrána smlouvy nebo úmluvy, či schrána svědectví. V ní byly uchovávané kamenné desky s desaterem, které Hospodin předal Mojžíšovi na Sinajské hoře. Ve Druhé knize Mojžíšově čili v Exodu najdete od 25. kapitoly velmi podrobný návod ke zhotovení jak samotné schrány, tak i stanu setkávání, ale třeba i popis toho, jak má vypadat kněžské roucho. Kdyby k textu bylo doplněno ještě také pár nákresů, bez velké nadsázky by se dalo říct, že všechno si můžete i dnes vyrobit sami a postavit si stan setkávání s Boží truhlou třeba na své zahradě. Přečtu jenom krátkou část tohoto „Božího manuálu“:

Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů. Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čistým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou.
Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je ke čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrány, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány.
Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám.
Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu. 

Ex 25:8–22 (ČEP)

To byl úryvek z 25. kapitoly knihy Exodus, nicméně návod pokračuje dál až do první části 31. kapitoly, v níž Hospodin dokonce určuje dva řemeslníky, kteří měli zhotovení všeho potřebného na starosti. To už si ale prosím přečtěte ve Druhé knize Mojžíšově sami. 

Na stanu setkávání nebo spíše na schráně smlouvy, protože ta byla často používaná i takříkajíc samostatně, je zvláštní také to, že byla využívaná jako jakýsi mobilní kostel. Staří Izraelci při svém putování schránu neustále vozili sebou. Truhla se jim také v době proroka a soudce Samuela ztratila, přesněji řečeno byla jim ukořistěná Pelištejci, což se však Pánu Bohu vůbec nelíbilo a tak dlouho na Pelištejce posílal jednu pohromu za druhou, až raději schránu Izraelcům vrátili. Podrobněji o tom povídám v dílu tohoto podcastu nazvaném Samuel. Poslední soudce před prvním králem.

Prvním kamenným čili nemobilním nebo pevným kostelem byl pravděpodobně Šalomounův chrám v Jeruzalémě, postavený okolo roku 967 př. n. l., který o nějakých 380 let později zničili Babylóňané. Po dalších 70 letech byl postavený takzvaný druhý chrám, ve kterém už ale chyběla schrána úmluvy, která se – když to řeknu poněkud lapidárně – v průběhu dějin někde ztratila. Nicméně jde o ten chrám v Jeruzalémě, který je spjatý se životem Ježíše Krista. Sem přinesla Marie novorozeného Ježíše, aby za něj podle tehdejšího ustanovení obětovala dvě hrdličky nebo holoubata, zde 12letý Ježíš, zatímco ho Marie s Josefem zoufale hledali, diskutoval s chrámovými kněžími a na tomto místě se také odehrává známé vyčištění chrámu, kdy odsud Ježíš dosti nevybíravým způsobem vyhnal kupce a směnárníky. Tento chrám byl v roce 70 našeho letopočtu vypálený římským vojskem a už nikdy nebyl obnovený. Dochovala se z něj pouze část vnějšího opevnění, kterou dnes známe jako jeruzalémskou Zeď nářků.

Nicméně od té doby to šlo jako na drátkách. Tak, jak se rozšiřovalo křesťanství, vznikaly po celém světě nejrůznější kostely a jiné sakrální stavby, a jak už jsem říkal, budují se dodnes.

Pokud jste pozorně poslouchali předchozí biblickou citaci, pak hned v prvním verši zazněla Hospodinova slova: Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Pokud tedy Bůh bydlel ve stanu setkávání, bydlí určitě i v kostele nebo v kostelích – to je nepochybně logický argument. Ale… pro změnu v posledním citovaném verši Hospodin říká: Tam se budu s tebou setkávat… To už může znít trochu jinak. Nemusí jít od adresu trvalého pobytu, nýbrž o místo, kde si Bůh s člověkem dává… rande. Ostatně jak už bylo řečeno, stan setkávání nebo schrána úmluvy byla mobilní. Přestože to uvádím jako spíše zajímavost, možná jde o důležitý kontext, který naznačuje, že Bůh je „všudezdejší“. Ale o tom až o něco později. Nyní ještě chvíli zůstaneme u slova setkávání, které zde už nejednou zaznělo. 

V Encyklopedickém biblickém slovníku, Evangelické teologické fakulty Karlovy univerzity se mimo jiné u hesla Chrám píše:

Již na schráně lze poznat závažný rozdíl mezi kultem Izraele a ostatních národů. Obecně nábožensky byl chrám místem bezprostřední přítomnosti božstva. V Izraeli byl místem setkávání s Bohem (1Kr 8,10–61), ale Bůh nebyl na chrám vázán (Nu 12,5; 1Kr 8,27) – byl to stan setkávání.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Bůh nebyl na chrám vázán – byl to stan setkávání. To mluví za vše. Ale pojďme se ještě podívat do Bible, konkrétně na poslední odkaz z Encyklopedického biblického slovníku ke 27. verši 8. kapitoly knihy První královská. Zde se v Českém ekumenickém překladu píše:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

Tato slova – tyto pochyby – vyslovuje král Šalomoun poté, co byl za jeho panování v Jeruzalémě postavený chrám a ze Siónu do něj byla přenesená schrána Hospodinovy smlouvy. Pánu Bohu se chrám nejspíš líbil, protože v 10. a 11. verši se praví:

Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

1Kr 8:10–11 (ČEP)

Následně Šalomoun mluví k izraelskému lidu a mimo jiné říká – verše 23 až 26:

[a řekl:] „Hospodine, Bože Izraele, není Boha tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi. Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem. Ty jsi zachoval svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil. Vlastními ústy jsi přislíbil a vlastní rukou jsi to naplnil, jak je dnes zřejmé.
Nyní, Hospodine, Bože Izraele, zachovej svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil slovy: ‚Nebude přede mnou vyhlazen následník z tvého rodu, jenž bude sedět na izraelském trůnu, budou-li ovšem tvoji synové dbát na svou cestu, aby přede mnou chodili, jako jsi chodil přede mnou ty.‘
Nyní tedy, Bože Izraele, nechť se prokáže spolehlivost tvého slova, které jsi promluvil ke svému služebníku, mému otci Davidovi.

1Kr 8:23–26 (ČEP)

A vzápětí Šalomoun dodává slova, která jsme už slyšeli, ale můžeme si je zopakovat:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

To jsou paradoxy! Nejmoudřejší člověk, jaký se kdy na této Zemi vyskytoval, král Šalomoun, který svou moudrost dostal od samotného Pána Boha, nejprve postaví Hospodinu chrám, aby hned poté zapochyboval, jestli v něm bude Bůh bydlet. Zdali v nějakém pozemském kostele někdo takový, jako je Bůh, vůbec bydlet může.

Celý tento příběh, počínaje zhotovením stanu svědectví až po Šalomounovy pochybnosti výborně shrnuje ve své řeči před židovskou veleradou, která bohužel předcházela jeho ukamenování, první křesťanský mučedník Štěpán. Celou jeho úchvatnou obhajobu, která ve skutečnosti byla spíše žalobou, si můžete poslechnout, nebo přečíst v textové verzi dílu tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. My si nyní připomeneme část, v níž mluví právě o našem tématu. Skutky apoštolů, 7. kapitola, verše 44 až 50:

Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám.
Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ 

Sk 7:44–50 (ČEP)

Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! To jsou slova začátku 66. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Štěpán ho cituje a říká: Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama…

V předchozí části jsme od pradávné historie chrámů ze Starého zákona volně přešli do doby novozákonní. Ta by jaksi neexistovala bez Ježíše Krista, byť tedy pro přesnost, ten zde byl již od stvoření světa. O tom jsem povídal ve druhé části miniseriálu Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, kde mi jako základ pro toto tvrzení posloužil začátek Janova evangelia. A ve čtvrtém z evangelií zůstaneme i nyní, pouze nalistujeme o kapitolu dál. 

O takzvaném vyčištění chrámu jsem už v tomto dílu mluvil. Ježíše doběla rozpálili prodavači dobytka, ovcí a holubů i penězoměnci, kteří si z chrámu udělali tržnici. Takže je bičem, spleteným z provazů, odsud vyhnal. Domněle svévolné jednání jakéhosi mladého muže se samozřejmě nelíbilo Židům a ptali se ho: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Co na to Ježíš? – Evangelium podle Jana, 2. kapitola, verše 19 až 22:

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“
On však mluvil o chrámu svého těla.
Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

J 2:19–22 (ČEP)

On však mluvil o chrámu svého těla. Nevím, jak vám, ale mně to dává smysl i bez dalšího vysvětlování. Žádná sebehonosnější nebo naopak třeba až asketicky skromná stavba na světě zkrátka nedokáže nahradit chrám Boží, který je v Ježíši Kristu. Ostatně Ježíš tuto myšlenku svým posluchačům sděluje vícekrát. Například ve 12. kapitole Matoušova evangelia, když ho farizejové napomínají kvůli učedníkům, kteří jedí v sobotu obilí z klasů, jež si před tím promnuli v rukou – což zákoníci považovali za práci – jim Ježíš odpovídá, že i kněží službou v chrámu porušují sobotu a dodává: Pravím vám, že zde je víc než chrám. (Mt 12:6 /ČEP/) Možná srozumitelněji než Český ekumenický překlad v tomto případě zní například Bible21, kde se píše: Říkám vám ale, že zde je někdo větší nežli chrám. (Mt 12:6 /B21/) Že tím Ježíš myslí sám sebe, je jaksi nasnadě.

No a hezky do třetice ještě jednou Ježíš, tentokrát ve velmi známém verši z 18. kapitoly Matouše: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18:20 /ČEP/) Již zmiňovaný Encyklopedický biblický slovník k tomu verši uvádí:

V církvi se Ježíšův výrok tradovaný v Mt 18,20 „Kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ stal zdůvodněním toho, proč není třeba chrámu. Ježíš provází v Duchu své věrné i do nových míst, je s nimi tam, kde se shromažďují v jeho jménu.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Aniž bych chtěl polemizovat s akademickými autoritami, myslím si, že tento Ježíšův výrok je více o církvi nežli o chrámu, nicméně, kdybych v něm jistý význam neviděl, jaksi bych ho zde neuváděl :-) Ježíš nám říká to, co zde už zaznělo: Setkají-li se věřící lidé na jakémkoliv místě v Ježíšově jménu, i kdyby měli otevřené nebe nad svými hlavami, ocitají se v Božím chrámu, v chrámu Ježíše Krista. Kostel k tomu vážně vůbec nutný není…

Zdálo by se, že tady může dnešní díl podcastu Biblická jména a úsloví pomalu skončit. Já bych už možná neměl co dodat, jenže díky Bohu jsou nebo byli na světě povolanější lidé, kteří mají co říct. Třeba takový apoštol Pavel. Ten totiž myšlenku „virtuálního chrámu“ rozvádí do ještě, abych tak řekl, vyššího levelu. Za chrám Boží, za chrám Ducha svatého, považuje tělo každého věřícího člověka. Ve 3. kapitole svého Prvního listu Korintským nabádá novokřesťany k ukončení sporů, které vznikly mezi Petrovými a Apollovými příznivci. Ve verších 9 až 17 svým bratrům v Kristu píše toto:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.
Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

1Kor 3:9–17 (ČEP)

Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Nejen tedy Kristus, ale i každý jiný křesťan je podle Pavla Božím chrámem. Já s tím naprosto souhlasím, protože to odpovídá mé oblíbené, byť teologicky poněkud nepřesné formulaci, a totiž, že my křesťané si nosíme Ježíše ve svém srdci. Apoštol Pavel podobná slova, která jsem před chvilkou citoval, ještě zopakuje o tři kapitoly dál, kde Korintské tepe za nejrůznější morální prohřešky a řekněme nepěkné chování, přičemž ve verších 12–19 píše:

 ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo.
Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘.
Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.
Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!

1Kor 6:12–19 (ČEP)

Zde Pavel kromě přirovnání těla k chrámu Ducha svatého říká také: Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. A před tím: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Jsme tedy prodlouženou rukou Ježíše, abychom mohli konat Boží vůli. Umožňuje nám to Duch svatý, jehož nosíme v chrámu svého těla. Už jsem to v jednom z dílů toho podcastu říkal: Pán Bůh uskutečňuje své záměry převážně pomocí nás, lidí. Tak jasně, proč by dělal všechno sám, když má na to lidi, ne? :-) Ale vážně. Toto Boží delegování pravomocí není ani projevem lenosti, ani snad důsledkem stáří Pána Boha. Bůh pracuje o sto šest, bdí nad námi lidově řečeno 24/7. To, že si člověka používá ke svým záměrům, je naopak známka nejvyšší důvěry. Konej podle mé vůle, věřím ti, že to uděláš dobře, říká nám Pán Bůh. A zároveň nás tím hezky česky tříbí. Dává nám i náročnější a někdy i hodně těžké úkoly, abychom ukázali, že dokážeme obstát i v nelehkých situacích. Ve 13. verši 10. kapitoly První knihy Korintským však zároveň můžeme číst:

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1Kor 10:13 (ČEP)

No, ale to jsem trochu odbočil od našeho tématu „Božího trvalého pobytu“, tudíž nyní už opravdu pomalu povedu tento díl podcastu ke svému závěru.

Kostely jsou, abych to vyjádřil nějak obecně, zkrátka výjimečné stavby na tom bychom se mohli shodnout. V žádném z nich všakBůh nebydlí. Nemá zde trvalý pobyt ani sídlo firmy. Ale pozor, neznamená to, že se s ním v kostele nemůžeme setkat – právě naopak – kostely vznikly jako místo pro setkávání s Bohem, k jeho uctívání, chválení, ke všem těm křesťanským rituálům, které směřují k Ježíši Kristu.

Pořád nám však zůstává na stole ležet otázka: Kde tedy Bůh bydlí? Už jsem to v tomto podcastu říkal – Bůh žije mimo námi vnímaný čas a prostor, tudíž se s ním můžete setkat v podstatě kdekoliv. Je to trochu vyjadřovací oříšek: Chtělo by se mi říct, že Bůh je všude a ve všem, ale to bych mohl být nařčený z panteismu. Ostatně už moje zmiňovaná slova o tom, že my věřící si nosíme Ježíše ve svém srdci, panteismem zavání docela dost. Ale nemějte obavy, nemyslím si, že by snad Bůh byl imanentní čili obsažený v někom či něčem. Na portálu Víra.cz jsem našel pěknou větu, která by mohla tento díl zakončit:

Můžeme říci, že Bůh je přítomný z lásky k nám ve formě a na místě, kde si ho představíme, zároveň ale není uzamčený či „přilepený“ do formy, ve které bychom ho rádi vnímali.

Zdroj: Víra.cz

Pán Bůh nebydlí nikde, ale zároveň bydlí všude. Je přítomný tam, kde je člověk. A hlavně na místech, kde ho člověk toužebně hledá. Třeba v kostelích…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 30. 8. 2023

Jonáš a velryba, to je příběh, který nesmí chybět v žádné dětské Bibli – zní totiž trochu jako pohádka. Jonáše hodí námořníci do moře, aby ho vzápětí spolkla velká ryba. Jonáš se v jejím břiše tři dny modlí, Bůh ho vyslyší a velryba chlapa vyplivne. Proč ale skončil Jonáš v břiše ryby? A v čem tkví jádro tohoto příběhu? Protože jak asi tušíme – ona fantaskní příhoda s velrybou jím nebude. Pojďme proto společně nahlédnout do starozákonní knihy Jonáš, a také si něco říct o křestním jménu Jonáš a jeho nositelích v Česku.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Kniha Jonáš patří se svými pouhými čtyřmi kapitolami mezi nejkratší části biblického kánonu. Ani samotné kapitoly nejsou dlouhé, mají mezi deseti až patnácti verši, takže přečtení této knihy vám může zabrat třeba půlhodinku času. To samozřejmě neznamená, že by snad šlo o nějaký plytký text, který jeho autor snad z únavy, možná z nedbalosti, jednoduše odflákl. Doufám, že se mi v tomto dílu podaří vám ukázat, že se naopak – bez ohledu na rozsah – jedná o důležitou knihu Bible, která přináší nejedno duchovní ponaučení. Než ale začnu, musím zmínit další zvláštnost, kterou kniha Jonáš má. Zatímco ostatní prorocké knihy Bible vykládají samotná proroctví, které Pán Bůh takto, přes své „mluvčí“ čili proroky, předával lidem, kniha Jonáš je jiná – je to příběh samotného proroka.

Jak už jsem v tomto podcastu říkal, proroci byli lidé, kteří měli „přímou linku na Pána Boha“. Bůh s nimi mluvil a pověřoval je různými úkoly. Většinou měli tlumočit jeho slova ostatním lidem. Jinak to nebylo ani u Jonáše. Ovšem co ho také odlišuje od ostatních proroků je, že on – alespoň tedy napoprvé – Hospodina neposlechl, jeho „vzkaz“ nevyřídil, šel si po svých a… skončil v břiše velké ryby. Ale to už trochu předbíhám. Pojďme si nejprve přečíst prvních pět veršů knihy Jonáš:

Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne. Jonáš vstal, aby utekl pryč od Hospodina do Taršíše. Přišel do Jafy a našel loď plující do Taršíše. Zaplatil jízdné a nastoupil na ni, aby se s nimi plavil do Taršíše pryč od Hospodina. Hospodin však seslal na moře velký vítr, na moři nastala veliká bouře a hrozilo, že se loď rozlomí. Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Předměty, které měli na lodi, vrhali do moře, aby jí odlehčili. Jonáš mezitím sestoupil do zadní části lodi, lehl si a tvrdě spal.

Jon 1:1–5 (CSP)

U Jonáše nalézáme ještě třetí rozdíl oproti ostatním prorokům. Zatímco většina jeho „kolegů“ předávala Boží slovo nebo spíše tlumočila Boží vůli svým vlastním lidem, Jonáše Hospodin poslal do Ninive, města, které bylo metropolí Asyrské říše. Asýrie, ležící přibližně na území dnešního Iráku, byla významnou velmocí Blízkého východu. Králové této pohanské velmoci byli válečníci, dobyvatelé. Asyrská armáda byla proslulá svou brutalitou a krvelačností, byť tedy – abychom nebyli jen jednostranní – poslední asyrský král Aššurbanipal také podporoval kulturu a umění a založil v Ninive velkou královskou knihovnu s obrovskou sbírkou klínopisných tabulek. Tedy, tvrdí to Wikipedie, já jsem to nezažil :-) Jenom pro doplnění – příběh Jonáše se stal někdy v osmém století před Kristem.

Když tohle víte, a představíte si, že skutečnost mohla být ještě mnohem horší, ani se moc nelze divit, že Jonášovi se do Ninive vůbec nechtělo. Otočil se na podpatku a utíkal na druhou stranu – jak se píše v Bibli – utekl pryč od Hospodina. Svůj komentář k tomuto pošetilému jednání si nechám na později, protože vy jste jistě zvědaví na to, jak to bylo s tou velrybou.

Spícího Jonáše našel v podpalubí kapitán lodi, aby se následně ukázalo, že bouři seslal Pán Bůh právě kvůli neposlušnosti tohoto proroka. Co s tebou máme udělat, aby moře okolo nás utichlo? ptali se ho námořníci, a Jonáš odpověděl: Zvedněte mě a vrhněte mě do moře, a moře okolo vás utichne; neboť já vím, že tato velká bouře na vás přišla kvůli mně (Jon 1:11–12 /CSP/).

Člověk by si řekl, že drsní mořští vlci ani vteřinu nezaváhají a Jonáše se bez mrknutí oka zbaví. Na konci první kapitoly však čteme, že se námořníci nejprve ze všech sil snažili veslovat ke břehu, aby nemuseli Jonáše obětovat, avšak nic to nebylo platné. Od 14. verše se píše:

A tak volali k Hospodinu: Ach, prosíme, Hospodine, ať nezahyneme kvůli duši tohoto muže. Nepřičítej nám nevinnou krev. Vždyť ty, Hospodine, co chceš, to činíš. Potom zvedli Jonáše, vrhli ho do moře, a moře přestalo zuřit. A ti muži se Hospodina převelice báli, obětovali Hospodinu oběti a činili mu sliby.

Jon 1:14–16 (CSP) 

Všimněte si bázně posádky lodi vůči Pánu Bohu. Proč o tom mluvím? Protože před tím jsem četl Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Zjevně se nejednalo o loď plnou Židů, nýbrž o pestrou směs námořníků, z nichž každý vyznával nějakého toho svého boha. Nevím, jaké měl v té době židovský Bůh mezi ostatními náboženstvími renomé, ale jisté je, že respekt si sjednat uměl bez ohledu na to, zda v něj někdo věřil nebo ne.

Jak už víme, sotva se Jonáš ocitl ve vodě, schlamstla ho velká ryba. Vážně se nechci zabývat tím, jestli je možné, aby člověk přežil tři dny v útrobách nějakého kytovce či co to bylo za mořského tvora. Nebudu spekulovat ani o tom, jestli se tento příběh opravdu stal nebo jde o fikci. Můžeme si o tom myslet své, nicméně v Bibli to tak jednoduše stojí. Tečka.

Každopádně Jonášovi teprve v břiše ryby nejspíš došlo, co udělal a obrátil. Jeho modlitba zní, jako vystřižená z knihy Žalmů. Poslouchejte – 2. kapitola knihy Jonáš:

Jonášova modlitba
Hospodin připravil velkou rybu, aby Jonáše spolkla, a Jonáš byl v břiše té ryby tři dny a tři noci. 
Tehdy se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, z břicha té ryby a řekl:
Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu, a odpověděl mi, z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Uvrhl jsi mě do hlubiny, doprostřed moří, obklopil mě proud, převalily se přese mne všechny tvé příboje a tvé vlny.
Řekl jsem si: Byl jsem vyhnán od tvého zraku. Moci tak znovu hledět na tvůj svatý chrám! Voda mě obstoupila až k duši, obklopila mě hlubina, chaluha ovázala mou hlavu. Sestoupil jsem k základům hor, země za mnou navěky zavřela své závory, ale ty jsi vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože. Když ve mně umdlévala má duše, rozpomínal jsem se na Hospodina, má modlitba pronikla k tobě do tvého svatého chrámu.
Ti, kdo se oddávají klamným nicotnostem, opouštějí svou věrnost. Ale já ti budu obětovat za zvuku písně díků; co jsem slíbil, splním. Záchrana je v Hospodinu.
Hospodin pak promluvil k rybě a ta vyvrhla Jonáše na souš.

Jon 2 (CSP)

Tři dny a tři noci byl Jonáš v břiše ryby, a jak se píše ve 2. verši …z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas. Nepřipomíná vám to něco? Pojďme se v Bibli posunout o pár desítek stran dál a v křesťanské historii o nějakých 800 let dopředu. Ve druhé polovině 12. kapitoly Evangelia podle Matouše nacházíme část v Českém studijním překladu nazvanou Znamení proroka Jonáše. Pán Ježíš zde mluví k farizejům – verše 38 až 41:

Tehdy mu někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli:
„Učiteli, chceme od tebe uvidět znamení.“
On jim však odpověděl:
„Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. Vždyť jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání – a hle, zde je někdo větší než Jonáš.

Mt 12:38–41 (CSP) 

Ano, příběh Jonáše je předobrazem ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Věříte-li, že Ježíš třetího dne vstal z mrtvých, pak přijmout to, že Jonáš přečkal tři dny v útrobách nějakého mořského tvora, by vám taktéž nemělo činit žádné potíže. Tudíž se k tomuto starozákonnímu prorokovi pojďme vrátit.

Milosrdný Pán Bůh Jonáše zachránil, to však neznamená, že mu jeho úkol, oznámit Ninivským své slovo, odpustil. Na začátku 3. kapitoly knihy Jonáš čteme: Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi podruhé: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej k němu zvěst, kterou ti říkám. Jonáš tentokrát poslechl a šel. Ve městě pak volal: Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. Jenže co se nestalo! Pokud byste si mysleli, že ho Ninivané poženou svinským krokem nebo se mu alespoň vysmějí, případně budou jeho vykřikování prostě ignorovat, jste na omylu. Asyrští pohané, ti krvelační válečníci, neštítící se ničeho, doslova změkli. Jonáše vzali naprosto vážně, vyhlásili půst, oblékli si žíněná roucha a v popelu se káli s nadějí, že Bůh pozná upřímnost jejich činění a slituje se nad nimi. A v posledním verši 3. kapitoly také čteme: Bůh viděl jejich skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to (Jon 3:10 /CSP/).

Každý „normální“ příběh by na tomto místě skončil, ne tak kniha Jonáš. Pojďme si přečíst první tři verše poslední, 4. kapitoly:

Jonášovi se to však hrozně moc nelíbilo a rozzlobil se. Modlil jsem se k Hospodinu: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ve své zemi? Kvůli tomu jsem chtěl utéct do Taršíše. Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. Nyní, Hospodine, vezmi ode mě prosím můj život. Je pro mě lepší, abych zemřel, než abych žil.

Jon 4:1–3 (CSP)

„Tenhle prorok se nějak nepovedl“, říkáte si teď možná a já s vámi souhlasím. Jonáš se chová opravdu dost divně. I když mu jeho první pochybení po křesťansku odpustíme, ostatně jak také ne, když v břiše ryby učinil tak pěkné pokání, co však má znamenat jeho zklamání a zloba z toho, že Hospodin Ninivany ušetřil jejich zkáze? A ještě je tak drzý, že kvůli tomu dává v sázku vlastní život. To jsou věci! Aby toho ale nebylo málo, ani zde příběh ještě nekončí.

Pán Bůh si z Jonáše nic nedělá a jen procedí mezi zuby větu: Je to dobře, že ses tak rozzlobil? Jonáš bez dalších řečí odchází na okraj města, postaví si tam nějaký přístřešek, sedne si pod něj a kouká, co se v Ninive bude dít dál. Hospodin poté nechává nad Jonášem vyrůst ricinovník nebo chcete-li skočec, aby měl prorok ještě větší stín. To mu udělá velkou radost. Jenže Bůh druhý den na skočec posílá červa, který ho napadá a rostlina usychá. Do toho Stvořitel na Jonáše sesílá ostré slunce a horký východní vítr, takže prorok si opět přeje vlastní smrt. Odpovědí Hospodina pak kniha Jonáš končí – 4. kapitola, verše 9 až 11:

Nato se Bůh Jonáše zeptal:
Je to dobře, že ses tak rozzlobil kvůli ricinovníku?
Ten odpověděl:
Je to dobře, že jsem se rozzlobil až na smrt! 

Hospodin řekl:
Tobě je líto ricinovníku, se kterým ses nenamáhal ani jsi mu nedal vzrůst; přes noc vzešel, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?

Jon 4:9–11 (CSP)

Mimochodem – aniž bych si myslel, že to s příběhem nějak souvisí – onen ricinovník nebo v jiných překladech Bible skočec, je kytka, která roste i u nás a je považovaná za nejjedovatější rostlinu světa. Semena skočce obecného (Ricinus communis), která odskakují od zralých tobolek do okolí – odtud pěkný český název skočec – obsahují prudký jed ricin a alkaloid ricinin. Pro dospělého člověka údajně představuje požití 15–20 semen smrtelnou dávku, u dětí je to jen 3–5 semen. Takže pozor na skočce!

My se nyní ještě vrátíme k nezdárnému proroku Jonášovi. Stejnojmenná kniha je nádherným obrazem toho, že i prorok je jen člověk se svými lidskými chybami. Jonáše jsem si soukromě zařadil do interní kategorie „prorok-měšťák“ :-) Tento muž je podle všeho na svou výsadu – tedy na to, že k němu mluví sám Pán Bůh – patřičně pyšný. Trochu ho zná, ví, že je milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitovává[š] se nad zlem – jak říká na začátku 4. kapitoly. No ale jak bude vypadat, když přijde do Ninive, vyhlásí tam jeho zkázu a Hospodin si to pak rozmyslí? Co tomu řeknou lidi?! Tak se raději obrátí a ve své pošetilosti se jde před Bohem schovat na moře. Paradoxně pak, když námořníci vyzvídají, co je zač, říká jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i souš (Jon 1:9 /CSP/). Jonáš moc dobře ví, že před Bohem se nelze ukrýt, přesto ale bláhově prchá, aniž by domyslel důsledky svého činu.

V břiše velryby u něj dojde k jakémusi „dočasnému obrácení“, aby – když Bůh skutečně Ninivany omilostní – byl opět nafrněný. Když se snaží ukrýt před Bohem, zakrývá si oči dlaněmi v domnění, že ho nikdo nevidí. Pak se chová jako dítě, kterému sebrali jeho hračku. Malá zkouška s ricinovníkem navíc, ho vyvede z míry tak, že ztrácí smysl života. Jakoby si říkal: „Mně, Jonáše, velkého proroka tady nikdo neposlouchá. Každý si dělá, co chce. Já tady nemusím být!“ Všimněte si, že Ježíš v citaci z Matoušova evangelia vyzdvihuje pokání ninivských mužů, nikoliv Jonášovo. Doslova říká: Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání.

Jonáš je Boží prorok, což je, abych tak řekl, významná funkce. Jenže Boží prorok by měl být, alespoň podle mého názoru, Božím služebníkem – měl by vždy vystupovat jen jako „Boží tiskový mluvčí“. Co tomu řeknou lidi, by mu mělo být upřímně jedno. Měl by své vlastní já umenšit co nejvíc to jde. Ostatně takovými Božími proroky nebo Božími služebníky či Kristovými učedníky jsme my všichni, kteří Ježíše nosíme ve svém srdci. My všichni svým způsobem děláme křesťanskou misii na tomto světě, takže ani nás všechny by nemělo trápit, co tomu řeknou lidi. Správná otázka totiž zní jinak: Co našemu životu říká Ježíš Kristus?

A ještě jedno poselství přináší kniha Jonáš. Naprosto jasně říká, že Pán Bůh není žádný zatvrzelý soudce, který si jednou udělá názor a za ním si stojí, ať se děje co se děje. Přestože se mu život obyvatel Asyrské říše vůbec nezamlouval, jejich upřímné pokání přijal. Bůh věří v to, že člověk je dobrý a Hospodin je ochotný kvůli tomu změnit své záměry. Ostatně jak by také ne, když člověka jako dobrého stvořil. Bůh nerozlišuje mezi věřícími a pohany. Ninivští určitě nebyli pravověrní Židé, ale byli to… stále jím milovaní lidé. Kniha Jonáš není jediným příkladem tohoto Božího milosrdenství. Již dávno před tím Abraham přemlouval Stvořitele, aby ušetřil lidi ze Sodomy a stalo se. Stejně tak Mojžíš prosil Boha, aby se svým lidem nejednal tak tvrdě – a Hospodin slevil. Všechny ty biblické události spojuje shodné poznání – s Bohem se dá mluvit. Asi se nenechá s prominutím ukecat k nějakému nesmyslu, ale vidí-li člověka, který se opravdově kaje, jeho srdce jistě tvrdé nezůstane. Říkám to proto, že pokřivený obraz trestajícího Boha, který jen čeká na lidské pochybení, aby mohl člověka vzápětí klepnout přes prsty, je stále mezi některými lidmi přítomný. Tak třeba toto mé povídání přispěje k lepšímu vnímání našeho Otce Stvořitele.

Od biblického starozákonního Jonáše a milosrdného Boha se přesuňme ke křestnímu jménu stejného znění v současnosti u nás. Nemusím asi zdůrazňovat, že nejde o bůhvíjak frekventované mužské jméno. I když… podle Českého statistického úřadu bylo jméno Jonáš v roce 2019 – což není tak dávno – mezi chlapci v tomto roce narozenými na 26. místě. Až za ním se umístila taková tradiční jména, jako je Josef, František, nebo Pavel. Takže Jonáše sice nepotkáte na každém kroku, ale muži nebo chlapci tohoto jména zároveň u nás nejsou úplně neobvyklí. 

Ostatně potvrzuje to i statistika webu Našejména.cz, která, jak už z těchto podcastů víte, končí rokem 2016. Jonášů je zde vyčísleno celkem 5 245, věkový průměr činí 11 let. To zároveň znamená, že obliba tohoto jména je takříkajíc čerstvá – a dokazuje to i přiložený graf, který zhruba od let 1990 až 1995 strmě stoupá. Zatímco v 90. letech se u nás narodily menší desítky Jonášů, v roce 2016 to byla téměř pětistovka – 475 kluků tohoto jména.

Asi pro vás nebude překvapením, že jméno Jonáš je hebrejského původu a znamená holub nebo holubice. Vyskytuje se v mnoha dalších jazycích a většinou vychází z řecké podoby Jónas. Wikipedie praví, že přímo z hebrejské formy pak vychází například anglické Jonah, arabské Junus a italské Giona. Zajímavou informací pro nás evangelíky je, že tato podoba jména se v anglicky mluvících zemích rozšířila až s reformací. Takže jak už to bývá, „zápaďáci“ mají i v tomto pár set let náskok :-) A ještě jedna informace: V hebrejštině je jméno Jonah a Jona také používáno jako ženské, což v češtině neznáme, ovšem u nás má pro změnu navíc kolem dvou tisíc lidí nikoliv křestní jméno, ale příjmení Jonáš.

No a konečně svátek čili jmeniny: Ten, nebo ty, slaví Jonášové 27. září, což je – máte-li rádi hrátky s čísly – 270. den roku.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Dozvěděli jsme se, že starozákonní prorok Jonáš byl pěkný měšťák, který více než na Boží slovo dal na to, co tomu řeknou lidi. Biblická kniha stejného jména je však pro nás nastaveným zrcadlem. Nevidíme se v něm tak trochu také? To už nechám na každém z vás, milí posluchači. Zásadní je, že osoba nejdůležitější, samotný Pán Bůh i zde ukazuje stále stejnou tvář. Ještě jednou zopakuji Jonášova slova: Vždyť vím, že ty jsi Bůh milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství, a slitováváš se nad zlem. To je pro nás zásadní sdělení, ke kterému není co dodat.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Jonáš a… co by tomu řekli lidi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pojďme proto společně nahlédnout do starozákonní knihy Jonáš, a také si něco říct o křestním jménu Jonáš a jeho nositelích v Česku.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Jonáš a… co by tomu řekli lidi se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.