Petr Lindner | 24. 7. 2024

Byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží, to byla poslední kratičká citace z Bible, kterou jsem zakončil předchozí druhou část povídání na téma Kdo je Ježíš. Z toho a z předchozího výkladu o Božím bezčasí vyplynulo, že Ježíš stále žije, a nutně musely přijít otázky: Kde je nyní? Kde je to nebe, kam byl vzat? A kde hledat Ježíše dnes? Slíbil jsem vám odpovědi, a navrch také „nakousnutí“ Ježíšova druhého příchodu na Zemi. Pojďme tedy na věc.

Posluchače, kteří po minulých dvou, ne úplně jednoduchých, dílech podcastu Biblická jména a úsloví vydrželi dál poslouchat, ale samozřejmě také všechny ostatní, srdečně vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Tak ještě jednou: Ježíš Byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží – tak zní 19. verš poslední kapitoly Markova evangelia. Ze všech čtyř evangelií píše o nanebevstoupení už jen Lukáš, který ho popisuje slovy: Když jim žehnal, vzdálil se od nich a byl nesen do nebe. (L 24:51 /ČEP/)

Slovo nebe běžně vnímáme ve dvou základních významech. Biblický slovník Jeana-Jacquese Von Allmena hned v první větě svého výkladu hesla Nebe říká:

Ve většině moderních jazyků slovo „nebe“ kolísá mezi čistě meteorologicko-astronomickým a náboženským významem; rozdíl mezi nimi se nijak zřetelně nepociťuje.

Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník

Ano, nebe je stejně tak obloha s mraky, hvězdami a jinými meteorologicko-astronomickými jevy, jako je nebe sídlo Boha. Nás samozřejmě zajímá to druhé. Myslím, že bude dobře, když pro začátek rovnou zapomeneme na infantilní a možná i hloupé představy o luxusním nebeském paláci, plujícím vysoko v oblacích, kde Bůh ze své zlaté terasy kouká dalekohledem na Zemi, a čertí se, když vidí, jak mu to jeho stvoření devastujeme. To asi ne, že? A vůbec, může se vlastně Pán Bůh čertit? No dobře, tak teď už vážně. 

Vzpomeňme si na minulý díl povídání o Ježíši, kde jsem mluvil o Božím bezčasí. Řekl jsem, že Bůh nežije v našem pojetí času a citoval jsem část z knihy Aleše Opatrného – Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry. Nebudu to v této epizodě opakovat, nicméně pokud jste předchozí díl neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti. Bůh, a to i Bůh v Ježíši zde byl už před stvořením světa, je zde dál a bude navěky – žije zkrátka mimo naše vnímání času. Myslím, že pojmy minulost a budoucnost Bůh nemá ve svém slovníku. Existuje pro něj pouze přítomnost, avšak zcela speciální přítomnost, která v sobě zároveň obsahuje i to, co bylo a to, co teprve nastane. Bůh je všeobsažný a to se už z podstaty tohoto slova týká všeho čili také času. 

Že jsem odbočil od tématu? Ne tak docela. Chci tím naznačit jistou souvislost. Má-li Bůh takto nastavený čas, můžeme předpokládat, že stejně, pro nás neobvykle nebo zvláštně, možná i nepochopitelně, pracuje také s prostorem. „Takže nebe je všude a nikde zároveň“, nabízí se instantní odpověď. Ne, tak bych to nedefinoval. Ale přestože vlastně ještě nebylo skoro nic konkrétního řečeno, asi už tušíte, že naše nebe nebude ani hmotné a už vůbec ne lokalizovatelné pomocí GPS. 

Čtenáři Bible dobře znají pojmy Království nebeské nebo také Boží království. Biblisté se vesměs shodují na tom, že jde o synonyma. Království Boží a Království nebeské je totéž. Já jsem v tomto podcastu o Božím království mluvil už několikrát a vždy jsem své povídání zakončil konstatováním, že Boží království – a tím tedy také Království nebeské – započalo už po Ježíšově zmrtvýchvstání. Zmíněný Allmenův Biblický slovník k tomu uvádí:

Ježíš není jen kazatelem království, je zároveň jeho nositelem a uskutečňovatelem. Tajemství království je totožné s mesiášským tajemstvím Ježíšovým. Království je tu, protože je tu on, je v této jeho skryté přítomnosti.

Zdroj: Jean-Jacques Von Allmen | Biblický slovník

Všechno se točí kolem Ježíše, všimli jste si toho? Říkám si, že ve třetím dílu tohoto miniseriálu už byste to mohli zaznamenat :-) Omlouvám se za nejapné vtipkování, jdeme dál. Ale u Ježíše tak jako tak zůstaneme. Co na to říká sám Spasitel? Přečtu 20. a 21. verš 17. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“

L 17:20–21 (ČEP)

Zatímco v různých českých překladech se toto dvojverší mírně liší, závěrečná Ježíšova věta je vždy stejná, respektive vždy má stejný význam: Boží království – nebo chcete-li Království nebeské – je mezi vámi, je uprostřed vás… Překlad Nového zákona Dr. Jana Ladislava Sýkory z roku 1922 dokonce říká: Neboť království Boží jest ve vás. Asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že to, co bylo doposud uvedeno, se dá parafrázovat do jednoduché formulace: Nebe je mezi vámi. Nebo: Nebe je uprostřed vás. Přesněji tedy… uprostřed nás.

Přestože mi to náš skvělý farář a výborný teolog Ondřej Macek občas vytýká, rád říkám, že my křesťané nosíme Ježíše ve svém srdci. Ondřej mi to vytýká s laskavostí sobě vlastní, ale má pravdu – není to teologicky přesné a může to trochu zavánět panteismem, který tvrdí, že Bůh je všechno a ve všech, a že všichni a všechno je Bůh. Tak to samozřejmě nemyslím. Nepředstavuji si miliónkrát namnoženého Ježíše, sídlícího ve svých kopiích v lidských srdcích. Myslím to přesně v konotaci s tím, co jsem řekl na konci předchozí části tohoto dílu. Nebe je mezi námi, uprostřed nás. A Ježíš, jeho král, je tím pádem stále s námi. Chce se mi říct: Je nám stále po ruce. Nesedí ani v luxusním paláci, ani ve skromné chaloupce na oblacích, ale ve svém Božím bezčasí a Božím bezprostorovém nebi je stále s námi.

Jedním dechem však musím dodat, že toto Boží království, nebeské království, už sice započalo čili už nyní je zde, ale zároveň se jedná o „neúplné nebe“. Je to jenom jakýsi prolog ke skutečnému nebeského království, které nastane teprve až s druhým Ježíšovým příchodem na svět. Poslechněte si prvních pět veršů 21. kapitoly knihy Zjevení:

A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ A řekl: „Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá.“

Zj 21:1–5 (ČEP)

 Vážně nevím, jak bude vypadat ono „finální nebe“ a upřímně řečeno o tom ani nijak zvlášť nepřemýšlím. Podstatné jsou pro mě myšlenky, které zazněly v citaci z knihy Zjevení neboli Apokalypsy: V životě po životě, protože v našem pozemském přebývání to podle všeho nenastane; v tom finálním nebi bude oddělené dobro od zla, a zlo bude navždy vymýceno. Už to je samo o sobě úžasná představa, avšak tím to nekončí. My, kteří – a já to stejně použiju :-) – nosíme Ježíše ve svém srdci, budeme s Bohem, s Ježíšem. Bůh už nebude ta transcendentní bytost, někdo, koho nikdo nikdy neviděl. Příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. Tak je psáno v knize Zjevení… a představuje to elementární křesťanskou naději. Vzkříšení do naprosto nového života s Ježíšem. Už chápete, proč říkám, že Ježíš je křesťanství, a jeho vzkříšení je nejdůležitější evangelijní událost? V Bibli se píše a my to často říkáme: Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš nám však jako Bůh, ale také jako člověk nechtěl nic naznačovat. Sám na sobě lidem ukázal celou cestu – tedy až ke zmrtvýchvstání. A naprosto jasně nám tím říká: Tohle, když budeš chtít, můžeš mít i ty, člověče milovaný.

Apoštol Pavel ve svém 2. listu Korintským píše. 5. kapitola, verše 14–19:

Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal. A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.

2Kor 5:14–19 (ČEP)

K tomu jednoduše nemám co dodat. Snad jen jednu myšlenku, která by možná mohla v textu zapadnout. Ježíš byl vzkříšený z mrtvých, a často se používá slovo – byl proměněný. Přišlo nové stvoření. Avšak Pavel píše: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Nejen tedy Ježíš, ale i my, kteří v něj věříme, patříme k novému stvoření. Když Pán Bůh tvořil svět, činil to k obrazu svému. Jsme-li tedy v Kristu, jsme i v obrazu Božím. Chce se mi říct… kruh se uzavřel.

Nechci být za křesťanského fundamentalistu, ale stejně jako v předchozích dvou dílech se i v této, závěrečné části svého povídání na téma Kdo je Ježíš, maličko vymezím vůči „nekřesťanskému světu“. Ale abyste mě chápali – fanatik vážně nejsem. Ježíše sice miluji, ale zároveň jsem dalek toho, abych komukoliv říkal, že cokoliv jiného je špatně. To, že se zde jistým způsobem vymezuji, má sloužit de facto jen jako informace o tom, že každý to má nebo může mít jinak. Ale za zlé to fakt nikomu nemám.

Takže k věci. Ještě jednou budu citovat z knihy Aleše Opatrného – Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry.

Jak se na to vše dívají ti, kdo Krista neuznávají? Židé neustále čekají Mesiáše. Vykoupení zde není osobní, ale kolektivní záležitost. Mohamedáni si musejí cestu do nebe sami vybojovat, snad z toho pramení jejich enormní tvrdost vůči nevěřícímu okolí. Ateisté „vyznávají“, že po smrti není nic!? V oblasti Indie „vládne“ představa reinkarnace – převtělování. Ta zasahuje i do Evropy, zde je však velice zesvětštělá. Je to vlastně pokus zvláštním způsobem obejít jak otázku víra – smrt – vzkříšení – odpovědnost – spása, tak druhou možnost – není nic.
Evropská reinkarnační představa: umřeme – nevadí, čekají nás další životy, je vlastně pseudonadějí. Je to pseudozvěst o pseudovzkříšení. To, že to lidé snadno přijímají, jistě svědčí o touze člověka po transcendenci, po tom, aby smrtí všechno neskončilo. Z hlediska dnešního člověka má nauka o reinkarnaci i tu „výhodu“, že si člověk vystačí sám – nepotřebuje Vykupitele a to je lákavé.
Původní indický cíl je přes minimální počet životů dosáhnout nirvány – rozplynutí v univerzu. Evropské chápání je v tomto určitým způsobem posunuto – co nejvíce životů, „abychom si užili“. A ještě něco, tuto představu o převtělování nelze nijak ztotožňovat s očistcem. Člověk křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat – Boha. Ind nemá nic, chce se rozplynout v ničem.

Zdroj: Aleš Opatrný | Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry

Já jsem sice protestant, takže očistec je pro mě tak trochu cizí slovo, nic to ale nemění na tom, že Aleš Opatrný vystihl rozdíl mezi křesťanským vzkříšením a řekněme jinými způsoby posmrtného života z mého pohledu velmi příznačně. Křesťan má totiž někoho, s kým se chce setkat – Boha. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak to máte vy, milí posluchači? Věříte-li v posmrtný život s Ježíšem, na co se, abych tak řekl, nejvíce těšíte? Máte představy nebeského ráje, kde je všechno radostné a pochopitelně zadarmo v jakémkoliv množství, nebo vás trochu rozechvívá obraz toho, jaké to bude, až poprvé pohlédnete Ježíši do očí? A třeba se s ním obejmete, promluvíte s ním nebo budete celé hodiny diskutovat o všem možném. Anebo spolu skočíte na pivo… Snažím se to trochu odlehčit, protože věřím, že v Nebeském království nebude jenom rozvážné pokyvování hlavami, ale užijeme si zde také spoustu a spoustu legrace.

Dobře, to je sice krásné, ale kdy ten čas přijde? Kdy přijde Ježíš podruhé na tento svět? Možná se vám bude někdo snažit namluvit, že zná přesný datum, nebo aspoň rok, v němž se to stane, já jsem však přesvědčený, že to nikdo neví. Tedy… někdo ano. Pouze Pán Bůh. Jenže ten to nikomu neřekne. Ve 13. kapitole Markova evangelia se píše – 32. verš: O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Proč nám to ale nechce Pán Bůh prozradit? Podle mého názoru to má stejné vysvětlení jako odpověď na otázku proč nemáme znát čas své smrti. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Znamení kříže, roztržená opona a naděje vzkříšení a budu rád, když si ji třeba po skončení tohoto dílu poslechnete. My se nyní posuneme dál.

Řeknu to poněkud lapidárně, ale osobně si myslím, že pokud Ježíš se svým druhým příchodem zatím nijak nespěchal, lidově řečeno se nepřetrhne ani teď. Nicméně mám dobrý důvod si to myslet. Ani v jednom ze tří dílů této série jsem ještě nemluvil o Božím soudu, který bude Nebeskému království předcházet. Nebudu o něm více hovořit ani teď, to si nechám na jiný, samostatný díl tohoto podcastu. Ovšem v souvislosti s Božím soudem chci uvést, že Ježíšovým cílem vůbec není udělat si co nejvíc čárek za hříšníky, kteří skončí v ohnivém jezeře. Je to přesně naopak – Ježíš bude nejšťastnější, když co nejvíce lidí dojde spásy. První Kristova slova po úspěšně složené 40denní zkoušce na poušti byla: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
Čiňte pokání a věřte evangeliu – to je jakýsi návod na cestu ke spáse. A jak už nyní asi chápete, pojmy naplnil se čas a přiblížilo se…musíme v duchu Božího bezčasí brát trochu jinak, než je běžně vnímáme. Skoro se mi chce říct, že nějaké to století či tisíciletí nehraje roli. Ostatně sama Bible vypráví o tom, jak byl druhý příchod Ježíše netrpělivě očekávaný už v době raného křesťanství. Přečtu úryvek z 2. listu apoštola Petra, 3. kapitola, verše 3–9:

Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“
Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

2Pt 3:3–9 (ČEP)

Apoštol Petr to říká jasně: U Pána je tisíc let jako jeden den. A také: Pán svá slova ve správný čas splní, ale má s námi trpělivost – já dodávám, že z mého pohledu až nekonečnou trpělivost –, protože si nepřeje ničí konečnou smrt, nýbrž chce, aby všichni – ano, je zde použité slovo všichni – dospěli k pokání. Ti všichni, co k němu dospějí, budou v Ježíši Kristu spaseni.

Na tomto místě by třetí, závěrečný díl podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, mohl skončit. Ale mám pro vás ještě jednu vsuvku, nebo spíš možná dovysvětlení, které se pojí jak s touto, tak i s první částí a výkladem o Boží trojjedinnosti. Jeden z posluchačů mi totiž napsal:

Jsem vděčným posluchačem Vašeho podcastu Biblická jména a úsloví, moc se mi líbí, a ač jsem 101. díl o roli Ježíše Krista slyšel celkem 3×, stále jsem mimo. Hovořil jste o trojjedinnosti a o tom, že JK je Bůh. Dobrá, ale proč se tedy hovoří o tom, že JK usedne (po levici nebo po pravici) vedle Boha. Jak může usednout vedle sebe sama? V tom jsem se ztratil.

Komentář na webu Biblismy.cz

Přiznám se, že taková otázka mě nenapadla, ale musím uznat, že má svou logiku. Nicméně když jsem si dotaz poprvé přečetl, nedokázal jsem ihned odpovědět. Řekl jsem si jenom: Vůbec se nedivím tomu, že Petr Gallus říká: V mém soukromém žebříčku nejobtížnějších teologických otázek je Trojice číslo dvě, hned za otázkou po vztahu Boha ke zlu ve světě. Viz první díl této Ježíšovské trilogie. Tak jsem se pohroužil do chytrých knih a zapátral v hlubinách internetu, abych došel k tomuto vysvětlení:

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno v tomto dílu o jakési bezprostorovosti nebe, nemůžeme předpokládat, že Ježíš skutečně někde sedí. Výraz sedět zde znamená ustanovení Králem a veleknězem, který byl po zmrtvýchvstání usazen na svůj trůn. Aleš Opatrný navíc říká, že slovo sedí, znamená také definitivní umístění. Ježíšovo bytí po Otcově pravici není něco, s čím bychom nemohli počítat na věčnosti, to platí jednou provždy. 

Možná by tato odpověď stačila i pro otázku, jak může Ježíš usednout vedle sebe sama. Ale pro úplnost se oné pravici vedle Boha ještě chvilku věnujme. I v tomto ohledu jsou samozřejmě zbytečné jakékoliv antropomorfní představy. Pojem na Boží pravici nebo po pravici Boží se v Novém zákoně vyskytuje mnohokrát a vždy znamená nejvyšší postavení nebo vyvýšení či svrchovanost – to je možná to správné slovo. V katechezi Českobratrské církve evangelické se píše:

„Vzkříšený a nanebevzatý Ježíš dostává podíl na Boží moci a slávě.“ Teprve toto spojení Ježíše poníženého, ukřižovaného a Ježíše vyvýšeného po Otcově pravici dává smysl jeho smrti.

Zdroj: Katecheze ČCE

Mimochodem, v témže materiálu je zmiňovaný Josef Ratzinger, tedy papež Benedikt XVI, aby z jeho knihy Úvod do křesťanství byla citovaná tato slova:

J. Ratzinger mluví o kontrastu — výpověď „Ježíš vstoupil na nebesa“ (do nejužšího společenství s Bohem) je v kontrastu k Ježíši popravenému a sestupujícímu až do pekel (nejdál od Boha). „Nebe je tedy budoucnost pro člověka a lidstvo, kterou si samo nemůže dát.“

Zdroj: Katecheze ČCE

Nebe je budoucnost pro člověka a lidstvo, kterou si samo nemůže dát… To je krásné! Existuje-li nějaká závislost, které chci podlehnout – a vlastně jsem jí už podlehl – tak je to právě závislost na Ježíši. Na Kristu, který mě – a všechny ostatní, kteří vyznávají jeho jméno – do Nebeského království s otevřenou náručí zve.

Nyní už je opravdu čas 3. díl, závěrečný díl minisérie na téma Kdo je Ježíš, přivést do svého konce. Trochu tady nervózně poposedávám na židli, protože si v duchu říkám, jestli vám byly tyto tři epizody podcastu Biblická jména a úsloví aspoň trochu užitečné. A proto bych vás chtěl poprosit: Dejte mi vědět váš názor, prosím. Nemusí to být samozřejmě postřehy jen k této Ježíšovské trilogii, uvítám zpětnou vazbu na kterýkoliv díl či tento podcast jako celek.

Můžete mi napsat komentář u článků na domovském webu tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz (odkaz na něj najdete také v popisku podcastu), své názory mi můžete sdělit také na facebookové stránce Biblická jména a úsloví, případně lze také napsat e-mail na adresu biblicka.jmena@gmail.com. Věřte mi, že budu rád za každý váš názor, byť tedy snadněji přijmu pozitivní než negativní reakce :-) Ale pokud se vám cokoliv nelíbí, sdělte mi to, prosím. Rád bych tento podcast „udržoval“ na řekněme nějaké kvalitativní úrovni, nicméně pokud nemám zpětnou vazbu, můžu se cokoliv pouze domnívat. Moc vám děkuji!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část

Článek 103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pojďme tedy na věc… Posluchače, kteří po minulých dvou, ne úplně jednoduchých, dílech podcastu Biblická jména a úsloví vydrželi dál poslouchat, ale samozřejmě také všechny ostatní, srdečně vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část

Článek 103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 3. 2024

Tento díl podcastu vydávám ve druhém týdnu postního období před Velikonocemi. Půst je zajímavé téma s dlouhou historií, mnoha proměnami a také různým vnímáním svého významu. Půst je slovo – a řekněme činnost, nebo možná spíše rozličný druh nečinnosti –, který nemají problém přijímat ani zapřisáhlí bezvěrci. Já se ale v tomto podcastu věnuji duchovním významům nebo alespoň duchovním přesahům, tudíž se na půst budu dívat právě z tohoto pohledu.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Takříkajíc původní význam půstu pěkně popisuje Biblický slovník Jeana Jacquese von Allmena, takže mi hned na začátku dovolte krátkou citaci:

Většina náboženství starověku zná praxi postu. Zřeknutí se pokrmů je považováno nejčastěji za prostředek, jak uniknout z moci démonů, kteří vstupují do člověka prostřednictvím potravy, a má člověka připravit na setkání s božstvím, aby mohl například přijmout jeho extatické síly.

Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník

Když bych další historii půstu skutečně ořezal až na dřeň, pak z tohoto původně antického pojetí se postupem času vydestiloval základní princip, spočívající ve významu přiblížení se k Bohu a ještě před tím možná pokoření se před Bohem, obvykle v prosbách o záchranu před nějakým neštěstím, po úmrtí blízkého, jako podpora modliteb a podobně. Takže obléct se do pytloviny, posypat si hlavu popelem a postit se. Ovšem zmíněný Biblický slovník mimo jiné také ještě říká:

Půst není nikdy asketickou metodou určenou k osvobození duše z otroctví těla. Naopak, má dát najevo Bohu, že člověk očekává pokorně na něho. … Půst je tedy výrazem hlubokého pokání…

Zdroj: Jean Jacques von Allmen | Biblický slovník

To je, minimálně pro zmíněné nevěřící lidi, zajímavá informace. Půst není primárně forma askeze. V první řadě je to především duchovní záležitost. I když… má-li půst i „vedlejší efekt“, spočívající v očistě těla od všelijakých škodlivin, které do sebe cpeme, ke škodě věci to samozřejmě není.

V průběhu náboženských dějin, a teď myslím dobu starozákonní, se z půstu stal povinný kult. Kdo se ve vyhrazených dnech nepostil, mohl přijít i o krk. Jak všichni víme, stane-li se něco povinností, hrozí na jedné straně nechuť některých lidí podřizovat se jí, a na straně druhé pak přehnané plnění, potažmo vymáhání plnění takovýchto povinností od některých příliš horlivých snaživců. K tomu píše taktéž Biblický slovník, tentokrát „náš“, slovník Adolfa Novotného:

V době Ježíšově bylo až 28 postních dnů. V zákonickém náboženství poexilního židovstva zaujímal p. právě tak význačné místo jako dobrý skutek, často bez ohledu na vnitřní stav člověka. P. byl pokládán za záslužnější čin než almužna. Pohanští spisovatelé prohlašovali dlouhé posty za něco, co charakterisuje Židy, kteří byli přesvědčeni, že p. »přivozuje odpuštění hříchů a léčí nemoci, vyhání duchy a svou silou dosahuje až k trůnu Božímu«. Zvláště farizeové se zavazovali k postu dvakrát týdně [druhý a pátý den; Mk 2,18; L 18,12]. P. byl pokládán za službu Bohu [L 2,37]. Také židovské sekty [Threapeuti] a učedníci Jana Křtitele dodržovali přísně postní dny, zdá se však, že nikoli tak z důvodů náboženskorituálních, jako spíše asketických.

Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník

Právě jsme slyšeli, že asketický půst není novodobým vynálezem, ale je s námi už několik tisíc let. Nevadí, jdeme dál. Přes Jana Křtitele se dostáváme do Nového zákona. Jak na tom byl s půstem Pán Ježíš? Můžete číst Novou smlouvu odpředu dozadu i odzadu dopředu, ale o tom, že by se Ježíš postil, nic nenajdete. Tedy kromě jediného, známého čtyřicetidenního půstu na poušti před začátkem své služby na Zemi, který je popsaný ve 4. kapitolách Matouše a Lukáše, plus velmi krátce v 1. kapitole Evangelia podle Marka. 

A hned ho Duch vypudil do pustiny. V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.

Mk 1:12–13 (CSP)

Jak víme z Matoušova nebo Lukášova evangelia, ďábel připravil Ježíšovi tři zkoušky, s nimiž ale  nepochodil. Tedy Satan, nikoliv Ježíš – ten zkouškami prošel na výbornou. Mluvil jsem o tom mimo jiné v epizodě tohoto podcastu s názvem Ježíš Kristus Nezneužitelný. Jestli jste ji ještě neposlouchali, budu rád, když si ji po skončení tohoto dílu pustíte.

Nicméně nemáme-li v Novém zákoně další zmínky o tom, že by se Ježíš postil, ještě to neznamená, že by půst odmítal. Nepřišel jsem zrušit zákon ani proroky, říkal Ježíš, tudíž zřejmě neodmítal ani půst. Co však dělal, bylo mnohdy ostré poukazování na okatě zbožné jednání farizejů, což se týkalo i půstu. Ve svém Kázání na hoře říká – Matouš 6:16–18:

Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně, aby lidem ukázali, že se postí. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu.
Ale ty, když se postíš, potři svou hlavu olejem a svou tvář umyj, abys neukázal lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je v skrytu. A tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí.

Mt 6:16–18 (CSP)

Mimochodem, téměř to stejné říká Ježíš také o pár veršů před tím o modlitbě – i o tom jsem už v tomto podcastu mluvil – v dílu Slova nakrátko s názvem Zastav se! Pojďme si Ježíšova slova zopakovat:

[A] když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. 
Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně].

Mt 6:5–6 (CSP)

Jestliže Pán Ježíš použil stejná slova pro modlitbu i pro půst, vyplývá mi z toho vcelku jasně, že oboje považoval za stejně důležitou součást tehdejší zbožnosti. Není třeba se tedy domnívat, že s příchodem Ježíše čili s příchodem křesťanství, by půst ztratil svůj význam. Ostatně to bychom tento rituál nejspíš neudržovali dodnes.

Nedá mi nevrátit se ještě k Ježíšovým slovům o půstu. Kristus říká: …nebývejte zasmušilí jako pokrytci; ti se totiž tváří ztrápeně… Možná si říkáte, že půst obvykle nebývá nic příjemného. Když si člověk odepírá něco, co mu možná před tím dělalo dobře, nebývá to důvod ke všeobecnému veselí. Ježíš však naráží na to, o čem jsem už mluvil – na okázalou zbožnost některých lidí, usilujících o to, aby všichni viděli, že právě oni jsou ti, kdo Boha vyznávají ze všech nejvíc a dělají to ze všech nejlíp. Co si budeme namlouvat, i dnes se občas takoví najdou.

Ale je tu ještě jeden důvod: S příchodem Ježíše se situace jaksi změnila, nebo přesněji s jeho ukřižováním a zmrtvýchvstáním se má změnit. Tradiční židovské oběti pozbývají smysl, všechny ty temné rituály plné krve, nahrazuje radost ze života zde na Zemi, plus očekávání dalšího života po něm. Biblický slovník Adolfa Novotného říká, že půst už není záslužný skutek, jímž by se měl člověk chlubit, nýbrž znamením a obrazem návratu k Bohu. A poněvadž návrat k Bohu je v podstatě něco radostného, nesmí p. nabýt rázu smutečního obřadu jako při pohřbu. (Zdroj: Adolf Novotný | Biblický slovník)

Jakýmsi opakem smutečního obřadu může být svatba. A právě takové přirovnání používá Ježíš, když se ho ptají, proč se jeho učedníci nepostí. Evangelium podle Marka, 2. kapitola, verše 18–20:

Janovi učedníci a farizeové se právě postili. I přijdou k němu a říkají: „Proč se Janovi učedníci a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“
Ježíš jim řekl: „Mohou se svatebčané postit, když je ženich s nimi? Dokud mají ženicha s sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy jim bude ženich odebrán, a tehdy v onen den se budou postit.“

Mk 2:18–20 (CSP)

Ježíš však zároveň ví, že staletími zažité zvyky a rituály, není jen tak snadné změnit. Proto vzápětí dodává:

„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ta výplň odtrhne, nové od starého, a trhlina se ještě zhorší. 
A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno ty měchy roztrhne a víno [se vylije] a měchy se zničí. Ale mladé víno [se má dávat] do nových měchů!“

Mk 2:21–22 (CSP)

Mladé víno [se má dávat] do nových měchů…čili mladé myšlenky a činy vyžadují nové lidi. Nebo… nový přístup. Co bylo, bylo, říká jinými slovy Ježíš, nyní přichází Boží milost, odpuštění a příslib věčného života. To všechno jsou důvody k radosti. Není důvod postit se každý druhý den a ještě se u toho tvářit jako svaté umučení.

Na tomto místě musím podotknout, že v žádném případě nechci Ježíši vkládat do úst něco, co by snad vyznělo jako apriori odmítání půstu. Ostatně v citovaných verších sám říká, že jsou dny, kdy je půst takříkajíc na místě. Nebo jiný příklad: Když se jeho učedníci snažili uzdravit posedlého chlapce, ale nepodařilo se jim to a Ježíš ho musel uzdravit sám, na jejich otázku, proč nedokázali z chlapce vyhnat démona, Ježíš odpovídá:

„Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem.“

Mt 17:20–21 (ČEP)

Když jsem v předchozí části mluvil o tom, že Ježíš kritizoval přehnanou postní praxi nebo obecně příliš okázalou spiritualitu zákonických skupin židovských obyvatel, musím dodat, že nebyl sám, komu to vadilo. Již dávno před ním píše o půstu například také prorok Izaiáš, který mu věnuje celou 58. kapitolu stejnojmenné starozákonní knihy. Na začátku si Izraelci stěžují Hospodinovi: Proč, když se postíme, ty to nevidíš, pokořujeme svou duši, a ty o tom nevíš? Na to jim Pán Bůh odpovídá – verše 3–8:

Hle, v den svého půstu si hledíte svých zájmů a utlačujete všechny své dělníky. Hle, postíte se jen ke sporům a hádkám a abyste bili ničemnou pěstí. Nepostěte se tak jako dnes, má-li být na výšině slyšet váš hlas.
Což je toto půst, který si přeji, a den, kdy člověk pokořuje svou duši? Aby svěsil hlavu jako rákos a podestlal si pytlovinu a popel? Toto chceš nazývat postem a dnem, který je Hospodinu milý?
Toto je půst, který si přeji: Rozvázat pouta ničemnosti, uvolnit řemeny jha a propustit utlačované na svobodu, zpřetrhat každé jho. Když budeš lámat hladovému svůj chléb a chudé bezdomovce přivedeš do domu, když uvidíš nahého, zakryješ ho a vůči vlastnímu tělu a krvi nebudeš lhostejný, tehdy tvé světlo vytryskne jako rozbřesk a rychle vzejde tvé uzdravení; před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou půjde Hospodinova sláva.

Iz 58:3–8 (CSP)

Archaické slovo jho má více významů. Je to část dobytčího postroje nebo tyč, na které se na ramenou nosí vědra, ale také – a to je pravý význam pro naši citaci z Izaiáše – znamená poddanství, porobu, otroctví, útlak či útisk. Pán Bůh tím Izraelcům v Izaiášově proroctví jasně říká: Váš půst, který tady přede mnou tak okatě hrajete, je k ničemu, pokud nenapravíte vztahy, které mezi sebou máte, a také, pokud budete lhostejní ke svému vlastnímu tělu a krvi. Čili sami k sobě – jak bychom dnes řekli – k vlastní životosprávě; a k vlastní krvi, tedy k nejbližším, doslova pokrevním lidem, biblicky řečeno – k bližnímu svému. V dalších čtyřech verších pak Hospodin dodává:

Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, budeš křičet o pomoc a řekne: Zde jsem; jestliže odstraníš ze svého středu jho, ukazování prstem a mluvení zla. Poskytneš-li ze svého hladovému a strádajícího nasytíš, v temnotě vyjde tvé světlo a tvůj soumrak bude jako poledne. A Hospodin tě povede ustavičně, nasytí tvou duši i na vyprahlých místech a dodá svěžesti tvým kostem.
Budeš jako zavlažovaná zahrada a jako vodní zdroj, jehož voda nebude vysychat. Ti, kteří z tebe vyjdou, vybudují odvěké trosky, upevníš základy, které trvaly z generace na generaci. A nazvou tě tím, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím.

Iz 58:9–12 (CSP)

Toto je půst, který si přeji, říká doslova Pán Bůh. Po Izraelcích, potažmo po nás ostatních, požaduje půst od všech špatností na sobě samých, na svých bližních i na ostatních lidech. Máme se postit od nespravedlnosti, odpustit si hamižnost a sobectví, nepřátelství a nenávist. Jak asi sami uznáte, toto se běžně vnímanému půstu zrovna nepodobá. Proč se tedy dnes postíme od masa, alkoholu, čokolády, internetu, sociálních sítí a tak dále a tak dále? Proč? Na to už jsem vlastně také odpověděl – protože Pán Bůh mimo jiné řekl: vůči vlastnímu tělu nebudeš lhostejný. 

To všechno má jednoduchou spojovací linku: My lidé jsme Boží stvoření. Pán Bůh nás stvořil k obrazu svému, jenže my ten obraz máme jaksi neuměle namalovaný. Často s různě pokřivenou perspektivou, temnými barvami a potrhaným plátnem. Nechci být přehnaně pesimistický, ale když se nad tím zamyslíte, možná dojdete ke stejnému názoru jako já, a totiž, že my lidé děláme svému Stvořiteli pořád nějakou ostudu. A proto nám říká: Když už se postíte, držte půst od všeho špatného, co děláte.

Nějak se nám to s tím půstem zamotalo, nemyslíte? Možná jste chtěli slyšet rady, čeho se letos před Velikonocemi dobrovolně zříct, jestli vepřového, alkoholu, nebo bezcílného brouzdání po Facebooku, ovšem to, co zaznělo v předcházející části, jste nejspíš nečekali. Jenže když se nad tím zamyslíte, musí vám být stejně jako mně jasné, že to, co Bůh v Izaiášově proroctví chce po lidech Jákobova domu, tedy po Izraelcích – a vlastně po nás všech –, je ten nejlepší způsob, jak se můžeme postit. Dokonce si říkám, že by to nemělo být jen součástí půstu, ale naprostou samozřejmostí po celý rok. 

No ale… velikonoční půst trvá 40 dní a to je dost dlouhá doba, za kterou se už dá vytvořit návyk. Čímž chci říct, že v takovémto půstu lze pak pokračovat dál, zkrátka pořád. Já vím, už to nebude mít tu aureolu půstu, ale vzpomínáte, co říkal Ježíš? Není třeba ukazovat ostatním lidem, že se postíme, je důležité ukázat to svému Otci, který je v skrytu, a kterého to jistě velmi potěší.

Jsme na konci tohoto dílu. Tohoto výjimečného dílu, musím dodat. Proč výjimečného? Protože jste právě doposlouchali stý díl podcastu Biblická jména a úsloví. Tedy pokud jste slyšeli těch 99 epizod před ním :-) Ale i kdyby ne, budete mít možnost si je v klidu poslechnout, aniž by vám něco uniklo. V některém z minulých dílů jsem už předeslal, že po stovce dílů si dám malý, lidově řečeno, oraz. Prostě přestávku, pauzu, dovolenou. Dám si nohy na stůl a budu si užívat nicnedělání. 

Ano, trochu přeháním, nicméně přestávku si po 100 epizodách a třech letech tak jako tak udělám. Jak bude dlouhá, to ještě nevím, ale bude. Možná tři měsíce, možná půl roku…, opravdu netuším. Možná tím některé příznivce tohoto podcastu zklamu nebo snad zarmoutím, ale věřte mi, že to dělám pro dobro tohoto pořadu. Nechci, aby se mi z práce na této mé biblické samomluvě stala povinnost, abych se do ní musel nutit, nebo se mi snad zprotivila. Nerad bych, jak se dnes říká, vyhořel. Věřím, že to chápete.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Toto je půst, který si přeji… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a přijměte prosím moje pozvání k poslechu. Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví jeho tvůrce a interpret v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Toto je půst, který si přeji… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 28. 1. 2024

Po podzimním kurzu Alfa, kterému interně říkám „křesťanská přípravka“, byl na začátku roku v našem sboru – a věřím, že v mnoha dalších po celém Česku – spuštěný kurz Beta čili jakási zkrácená základní škola křesťanského vzdělávání. Hned na prvním setkání jsme měli téma desatero, při němž vcelku logicky došlo na zajímavou debatu o hříchu. A mně při tom došlo, že zrovna hříchu jsem se v podcastu Biblická jména a úsloví takříkajíc výslovně ještě nevěnoval. Je čas to tedy napravit.

Nemusíte se ale bát, peklem vás strašit nebudu, nejsem čert z pohádky. Jsem Petr Lindner a přeji vám příjemný poslech.

Nevím, jak to máte vy, ale pokud bych měl označit nějaké slovo za „nejvíc náboženské“, pak by to velmi pravděpodobně byl právě pojem hřích. Myslím, že i těm největším bezvěrcům a zapřisáhlým ateistům je zřejmý jeho biblický původ, avšak používání slova hřích v běžném jazyku je velmi často smrsklé na pár zažitých významů. Hřích je obligátně spojený se sexualitou, přičemž i nevěřící člověk – aspoň tedy myslím – v tomto případě obvykle vnímá odkaz na náboženská přikázání, tedy zmíněné desatero. To ostatně platí také u hříchů typu nepokradeš nebo nezabiješ, byť zde už do hry vstupuje také jakási obecná lidská morálka. Za hřích nebo hříšek se však často označují také v podstatě bezvýznamné drobnosti, jako třeba více či méně pokradmé pojídání čokolády nebo jiných pochutin. Však to znáte: „Dnes jsem trochu hřešil – snědl jsem úplně sám celou čokoládu, co jsem dostal k narozeninám.“

Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho, nicméně v podcastu Biblická jména a úsloví nás zajímá biblický nebo duchovní význam slova hřích. Na toto téma bylo popsáno mnoho a mnoho stran odborných výkladů, já ale tentokrát zkusím jít trochu proti proudu a své povídání naopak maximálně zkrátit.

Nemůžu ale nezačít tím, co najdete asi všech výkladů o hříchu na prvním místě – původem tohoto slova. V hebrejštině čili ve Starém zákoně je použité buďto slovo chét (חֵטְא), což se překládá jako minutí cíle, špatně mířit, netrefit se; nebo zde najdete slova ávón (עָוֹן) či péša (פֶּשַׁע), která  se překládají jako nepravost, vina. Novozákonní řecké slovo pro hřích je pak hamartía (αμαρτία), což znamená to stejné jako chét v hebrejštině, tedy minutí cíle, zbloudění. Současná čeština pak slovo hřích převzala ze staroslověnského grěch.

Sám za sebe musím říct, že se mi nejvíce líbí překlad ve smyslu minutí cíle. Tak trochu totiž slovo hřích zbavuje jeho „náboženskosti“, někdy až zbytečně přísně zdviženého ukazováku, hrozby trestu v ohnivém jezeře nebo věčného zatracení. Nechci jakýkoliv hřích v žádném případě banalizovat, ale na druhou stranu si myslím, že strašení také není nejlepší cesta k napravení hříšníka.

Biblický pohled na hřích je vcelku jasný – je to jednání proti Bohu nebo jednání v nesouladu s Božími přikázáními či Boží vůlí. To, co je sesumírováno v desateru, o kterém jsem mluvil v jedné z prvních epizod tohoto podcastu s názvem O svobodě ve víře aneb jak přežít desatero, je vlastně stručné vyjádření Boží vůle. Takhle chci, aby ses, člověče, na tomto světě choval, říká nám tím Stvořitel. Toto je cesta, po které bys měl jít, takže dobře miř na správný cíl, abys ho neminul. 

Jak jsem ale právě řekl, desatero je jenom stručné vyjádření Boží vůle. Jsou to základní pravidla, jednoduchý manuál pro rychlé použití. Takříkajíc „kompletní Boží vůlí“ je ovšem protkaná úplně celá Bible. Omlouvám se za trochu ostřejší slovo, ale myslím, že i ten největší ignorant při čtení Bible pochopí, co je Bohu milé a co se mu naopak hezky nečesky řečeno ekluje neboli příčí, oškliví či dokonce hnusí.

Celý tento poněkud obecný výklad v sobě ale skrývá jednu záludnost. Svádí totiž k zúžení vnímání hříchu jako něčeho, co jde přímo proti Bohu. Takže když si třeba řeknu: Nebudu už na Boha nadávat, budu ho jenom chválit a nosit mu švestičky ze své zahrádky, a tím budu z obliga… No dobře, nadávat na Boha jistě není žádná ctnost, nicméně bylo by to velmi primitivní zjednodušení pojetí hříchu. Ona záludnost se totiž skrývá v poznání, že jít proti Bohu zároveň znamená jít také proti člověku. Nebeský Otec nás stvořil k lásce. Jeho cílem – který člověk tak často míjí – nebyl Boží lid plný vzájemné nenávisti a všeho toho zlého, co mezi lidmi je. Takže hřích je stejně tak míření proti Bohu, jako trefování se do jiného člověka. A co víc, hřích je i sejití z vlastní správné cesty. Známý katolický kněz Tomáš Halík ve své knize Vzdáleným nablízku hřích definuje jako odcizení vůči Bohu i lidem i sobě samému, svému nejvlastnějšímu určení.

Také v tomto dílu musím opakovat slova, která už v podcastu Biblická jména a úsloví zazněla několikrát: Pán Bůh dal člověku svobodu. Úplnou svobodu a tedy i svobodu hřešit – svobodu nejít po jeho cestě, mířit na špatný cíl. Zní to možná divně, ale je to tak. Jiný známý katolický kněz Marek Orko Vácha říká, že křesťanství je náboženství hříšníků. Cituji:

Ježíš umírá za hříšníky, nikoli za spravedlivé. Ježíš umírá za hříšníky, takže lidé, kteří nikdy neudělali nic zlého, vlastně nemají důvod do kostela chodit. Takže, pokud jste se někdy v kostele kolem sebe rozhlédli, a měli jste pocit, že vidíte všechnu bídu světa, váš postřeh je zřejmě přesný. Křesťanství je náboženství hříšníků, tudíž jste vlastně na správném místě a mezi svými.

Zdroj: Proboha.cz

Křesťanství je však primárně náboženstvím odpuštění. Ve známém příběhu o kamenování cizoložnice Ježíš říká: Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní první hodí kamenem. (J 8:7 /B21/) Aby následně, když samozvaní žalobci, soudci a vykonavatelé trestu v jednom, zahanbeni odchází, Ježíš dodal: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš. (J 8:11 /B21/)

Ježíš, jako jediný člověk bez hříchu, který po této zemi chodil, nejlépe ví, že člověk příliš snadno podléhá nejrůznějším pokušením. Neříká nám ale: Klidně si hřešte, protože vám bude odpuštěno. Hned na začátku své služby Ježíš zdůrazňuje: Čas se naplnil – Boží království je blízko. Čiňte pokání a věřte evangeliu! (Mk 1:15 /B21/) Čiňte pokání neboli svých hříchů litujte, poučte se z nich a už je neopakujte. A věřte evangeliu, protože v něm je Boží vůle a Boží vůle je opakem hříchu. 

Na závěr už jen malé doporučení: Čtěte Bibli, abyste věděli, co je Bohu milé, protože co je milé Bohu, je milé i ostatním lidem a koneckonců i vám samotným. Jestli pak podle toho budete žít, to už záleží jen na vás. Škobrtnete-li, čiňte pokání a miřte dál správným směrem, abyste neminuli cíl.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek Slovo nakrátko: Hřích aneb minutí cíle se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nemusíte se ale bát, peklem vás strašit nebudu, nejsem čert z pohádky. Jsem Petr Lindner a přeji vám příjemný poslech.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Hřích aneb minutí cíle se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 3. 2023

Křestní jméno Marek je u nás… no zkrátka běžné. Statisticky nepatří k top-ten, k nejoblíbenějším jménům, zároveň ale není ani nezvyklé. Však to znáte sami – s Marky se úplně běžně potkáváme, muži nebo chlapci tohoto jména nás nijak nepřekvapí. Tedy… oni nás překvapit mohou, ale jejich jméno nikoliv. Otevřeme-li však Bibli, najdeme zde jen jednoho jediného Marka. Ano, je jím autor druhého evangelia, byť tedy zmínky o něm najdeme i v dalších knihách Bible.

U povídání o evangelistu Markovi a samozřejmě i Marcích v Česku, vás od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví zdraví a příjemný poslech přeje jeho autor a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.

Na rozdíl od prvního evangelisty Matouše, o kterém jsem mluvil v epizodě tohoto podcastu s názvem Matouš. Z nenáviděného (celníka) milovaným (evangelistou), nepatřil Marek do hvězdné dvanáctky Ježíšových apoštolů. Podklady pro sepsání své dobré zprávy měl ale i tak z první ruky, od apoštola Petra. Shoduje se na tom většina biblistů, stejně jako jsou jednotní v názoru, že Markovo evangelium bylo sepsáno jako první ze všech čtyř kanonických evangelií, která v Bibli máme. Uvádí se datace mezi lety 40 až 60 našeho letopočtu, Markovo evangelium tedy vzniklo v době, kdy Petr ještě žil.

Odborníci také uvádí, že Marek psal řecky, což tedy není v Novém zákoně nic zvláštního, nicméně jeho řečtina vykazuje silné hebraismy a latinismy. Právě latinismů se v Markově práci najde nejvíce ze všech evangelií, a – jak praví Wikipedie – pokud hovoří o židovských zvycích nebo používá přepis hebrejských či aramejských slov, vždy je vysvětluje. Z těchto indicií je usuzováno, že psal pro pohanské, nežidovské čtenáře, pocházející nejspíš z latinského prostředí, pravděpodobně z Říma. To by také odpovídalo zdejšímu pobytu apoštola Petra, který byl po velkém požáru a následném pronásledování křesťanů údajně kolem roku 65 až 67 právě v Římě ukřižovaný. 

Mezi jedny z prvních čtenářů Markova evangelia patřili také Matouš a Lukáš, autoři dalších dvou synoptických evangelií. Podle takzvané teorie dvou pramenů vychází oba zmínění evangelisté v nezanedbatelné míře právě z Markova spisu. U Matouše se uvádí asi 45 % a u Lukáše o něco méně, 41 % shodného textu. Myšleno samozřejmě obsahově shodného, nikoliv stejně formulovaného. Byť, najdou se i úplně totožné části. V tomto kontextu je ale také důležité uvést, že Markovo, dalo by se říci „zdrojové evangelium“, je zároveň nejkratší ze tří synoptických evangelií. Se svými 677 verši má téměř poloviční rozsah než Evangelium podle Lukáše, které obsahuje 1 152 verše. Matouš pak na tom není se svými 1 072 verši o nic hůř. Z toho by se dalo odvodit, že v Matouši a Lukášovi najdeme to stejné jako v Markovi, plus něco navíc. Tato myšlenka je však lichá a skutečnost také dokazuje, že každé evangelium je jedinečné.

Z menšího rozsahu Markova spisu můžeme logicky usoudit, že nemálo informací, uvedených v Matoušovi a/nebo Lukášovi, Evangelium podle Marka jednoduše neobsahuje. Což je také pravda. Stejně tak je ale pravdou, že naopak obsahuje unikátní části, které nenajdete v ostatních evangeliích. O tom si za chvíli řekneme více. Nyní je důležité vyslovit jinou myšlenku. Marek měl totiž – bez ohledu na rozsah svého spisu – při psaní evangelia trochu odlišný… nebo možná ne odlišný, ale řekněme vyhraněnější záměr než ostatní autoři. Napoví nám hned první verš, který zní: Počátek evangelia Ježíše Krista, [Syna Božího]. (Mk 1:1 /CSP/)

Počátek je slovo, odkazující ke stvoření. Bible začíná slovy Genesis 1:1 – Na počátku stvořil Bůh nebesa a zemi. Slovo počátek, v moderní češtině příliš neužívané, si v tomto kontextu můžeme vyložit jako start něčeho velkého, začátek důležité epochy. Stejně, jako bylo stvoření světa počátkem všeho, je i mise Ježíše Krista počátkem křesťanství, které představuje – nebojím se říct – nejdůležitější událost novodobých dějin lidstva. Událost, která díky Bohu stále probíhá. Pro Marka je tedy klíčovým slovem Ježíš Kristus a jeho poselství. Můžete namítnout, že to je přece stejné i u ostatních evangelií. To ano. Ale další tři slova prvního verše Marka říkají evangelium Ježíše Krista. Nikoliv evangelium o Ježíši Kristu. Je to jeho, Ježíšovo evangelium. Zároveň je sice pravda, že v některých českých překladech, jako třeba v Bibli21 nebo v Katolickém liturgickém překladu ono o Ježíši Kristu zaznívá, nicméně samotný text Marka nás ubezpečuje, že jeho záměrem bylo skutečně – a teď to řeknu úplně jednoduše – vyvýšit Ježíše a jeho učení nadevše. Třeba i nad popisy různých víceméně historických událostí, které obsahují další evangelia.

Ostatně jedním z důkazů jsou také hned následující verše 1. kapitoly Marka. Žádný Ježíšův rodokmen, následovaný popisem jeho narození, jako v Matoušovi; ani setkání Alžběty a Marie a narození Jana Křtitele, popsané v 1. kapitole Evangelia podle Lukáše, kde se samotný Ježíš narodí o kapitolu později. Markovo evangelium začíná kázáním Jana Křtitele, abychom hned od 9. verše četli o pokřtění Ježíše tímto poněkud extravagantním prorokem, volajícím: Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky. Jinak řečeno, Marek nepovažuje za důležité svého čtenáře zdržovat líčením Ježíšova narození, patáliemi s Herodem, následným útěkem do Egypta a tak dále. Zajímá ho teprve až takříkajíc aktivní Ježíšova služba. Navíc, Marek je mistr zkratky. Zrovna třeba v případě líčení setkání Jana Křtitele s Ježíšem vynechává Janovo známé kázání, kde Křtitel, oblečený do velbloudích kožešin, na shromážděné lidi křičí: Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Marek zkrátka píše to, co považuje za nejdůležitější ve vztahu k Ježíši Kristu a jeho učení. Jeho cílem patrně bylo vytvoření hutného textu, který by na poměrně malé ploše postihl nejzásadnější Ježíšovy postoje, myšlenky, učení, zkrátka ježíšovskou podstatu křesťanské zvěsti.

Zmíněné vynechání kázání Jana Křtitele není jedinou částí, kterou v Evangeliu podle Marka nenajdete. Například epizodu, jež se nazývá Pokušení na poušti, tedy příběh Ježíše, o nějž se čtyřicet dní pokoušel ďábel na poušti, Marek zkracuje na pouhé dva verše. Jen pro srovnání: V Matoušově evangeliu je tato událost popsaná v 11 verších, v nejdelším Evangeliu podle Lukáše pak zabírá 13 veršů. Marek, poté, co krátce popíše Ježíšův křest, jen suše konstatuje:

A hned ho Duch vypudil do pustiny. V té pustině byl čtyřicet dní pokoušen Satanem. Byl tam s dravou zvěří a andělé mu sloužili.

Mk 1:12–13 (CSP)

Nic víc, nic méně. Zřejmě to musí stačit, řekl si autor druhého evangelia. Anebo mu jeho erudovaná nápověda, apoštol Petr, jednoduše víc neprozradil.

Co mě osobně ale poněkud zaráží, je absence Ježíšova kázání na hoře či na rovině, podle toho, jestli ho čteme v Matoušově nebo Lukášově evangeliu, zkrátka takzvané blahoslavenství. O tom v Markovi není doslova ani čárka. Abych řekl pravdu, tuto „díru“ si dost dobře nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí. I když… vlastně ani nemusí – rád si to přečtu v Matoušovi a/nebo v Lukášovi. I tak ale považuji Ježíšovo blahoslavenství za důležitou součást křesťanské zvěsti, takže jakési podivné pochyby ve mě zůstávají. Nevadí, my teď půjdeme takzvaně „přes Tomáše“ k těm částem Marka, které naopak v jiných evangeliích nenajdete.

Onen Tomáš čili nevěřící nebo pochybující Tomáš, který váhal, jestli uznat vzkříšeného Ježíše tím, koho znal před jeho ukřižováním, tak i ten v Markově evangeliu schází. Ale zato zde téměř na úplném konci najdeme verše, patřící mezi ty, které jinde číst nemůžete. S nadsázkou dodávám, že je budou mít jistě v oblibě zejména letniční a charismatické církve. Evangelium podle Marka, poslední, 16. kapitola, verše 15 až 18:

A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen. Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit [novými] jazyky, budou brát hady [do rukou] a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.“

Mk 16:15–18 (CSP)

V Evangeliu podle Marka samozřejmě nechybí ani Ježíšova podobenství. Pouze zde ale najdete podobenství o zasetém semenu (Mk 4:26–28), jež tady vlastně představuje jakousi předmluvu k podobenství o hořčičném semenu, které už pak nechybí ani v Matoušovi a Lukášovi. Z dalších jedinečných podobenství se pak v Evangeliu podle Marka nachází také podobenství o pleveli mezi pšenicí (Mk 13:24–30). „Navíc“ je zde – v 7. kapitole ve verších 31 až 37 – uzdravení hluchoněmého a o kapitolu dál ve verších 22 až 26 uzdravení slepého. 

V epizodě tohoto podcastu s názvem Slovo nakrátko: Bláznovství pro Krista jsem mluvil o tom, že Ježíše považovali za pomateného i v jeho vlastní rodině. O tomto úsudku příbuzných, plus navrch ještě i farizejů, si můžeme „exkluzivně“ přečíst ve 3. kapitole Marka, verše 20 až 22:

Přišli do domu a opět se shromáždil zástup, takže nemohli ani chleba pojíst. Když to uslyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho zmocnili, neboť říkali: „Pomátl se.“ Učitelé Zákona, kteří sestoupili z Jeruzaléma, říkali: „Má Belzebula. V moci vládce démonů vyhání démony!“

Mk 3:20–22 (CSP)

No a na závěr povídání o odlišnostech Markova evangelia oproti Matoušovi a Lukášovi pak ještě dva unikátní verše, které se nachází na konci části, popisující Ježíšovo zatčení v zahradě Getsemane. 14. kapitola, verše 51 a 52:

Šel s ním nějaký mladík, který měl přes nahé tělo přehozený lněný šat, i zmocnili se ho. On tam však zanechal lněný šat a utekl [od nich] nahý.

Mk 14:51–52 (CSP)

Mladík, který se nachomýtl k Ježíšovu zatčení není podle mnoha biblistů nikdo jiný, než sám autor evangelia v epizodní roli. Ježíšova družina totiž podle všeho pobývala v domě Markovy matky, a onen lněný šat, o kterém Bible hovoří, má naznačovat jeho příslušnost k bohaté rodině. Obyčejní lidé totiž nosili vlněné svršky – alespoň to tvrdí poznámkový aparát k Českému studijnímu překladu Bible.

No a jsme-li u přítomnosti Marka v naší Knize knih, pak si pojďme říct, kde se jeho jméno a jeho osoba dále nachází. Zůstaneme u zmíněného pobytu v domě jeho matky. O něm čteme ve 12. kapitole knihy Skutků. Poté, co dal Herodes zabít Jakuba a Boží anděl vysvobodil z vězení Petra, ten – jak se píše ve 12. verši – …přišel k domu Marie, matky Jana zvaného Marek, kde byli mnozí shromážděni a modlili se. Někteří vykladači Bible se také domnívají, že možná právě v tomto domě, v horní místnosti, Ježíš se svými učedníky jedl velikonočního beránka – jak to známe nejen z Marka, ale i z Evangelia podle Matouše či Lukáše.

S Markem se setkáváme také v listu Koloským 4:10, kde je Marek označený za Barnabášova bratrance, nebo ve druhé epištole Timoteovi 4:11, jejíž autor apoštol Pavel zde píše: Marka vezmi a přiveď s sebou, neboť je mi užitečný k službě. A další apoštol, Petr, na závěr svého prvního listu uvádí: Pozdravuje vás spoluvyvolená v Babylonu a Marek, můj syn. (1Pt 5:13 /CSP/) Že nevíte, kdo nebo co je ta spoluvyvolená v Babylonu? Spoluvyvolená je pojem pro místní církev a Babylón velmi pravděpodobně není Babylónem, nýbrž Římem. Lépe tento verš vyzní v podání parafrázovaného překladu Slovo na cestu, kde čteme:

Váš bratrský sbor zde v Římě vás pozdravuje, stejně jako Marek, kterého považuji za svého syna.

1Pt 5:13 (SNC)

Mimochodem, tento verš také dokazuje přátelství Marka s Petrem čili s jeho „zdrojem“ pro sepsání evangelia. Další zmínky o Markovi již v Bibli nenajdeme, nicméně nebiblické prameny uvádí, že po roce 50 n. l. odešel do Alexandrie a jakožto první alexandrijský patriarcha je považovaný za zakladatele křesťanství v Africe. Jak už jsem řekl, v 60. letech prvního století pobýval v Římě ve společnosti apoštola Petra, který mu vyprávěl své vzpomínky na Ježíše, nebo se také uvádí, že to byla Petrova kázání pro římské křesťany. V Římě byl Marek bohužel v roce 68 umučený. Údajně byl vláčený na provaze uvázaném na krku, dokud nezemřel. Svého mentora Petra tedy o mnoho nepřežil.

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Marek. Ten, který opisoval od Petra. Jak to bylo s opisováním v případě evangelisty Marka, to už víme, docela dost jsem toho řekl také o jeho díle, Evangeliu podle Marka, nyní se proto můžeme přesunout k současným Markům. 

Na začátku tohoto dílu jsem uvedl, že křestní jméno Marek je v Česku běžné. Veřejně dostupné statistické údaje do roku 2016 prozrazují, že Marků u nás žilo o něco málo více než 63 tisíc, což je řadí na 45. místo mezi všemi – tedy i ženskými – křestními jmény. To jistě není žádná výhra. Nicméně podle údajů Českého statistického úřadu, které končí v roce 2019, se Markové mezi nově narozenými chlapci pohybovali kolem 15. až 20. místa oblíbenosti, což už zní mnohem lépe.

Podle první celkové statistiky do roku 2016 vykazovali Markové věkový průměr 28 let, přičemž nejvíce měli toto jméno rádi rodiče malých chlapečků mezi roky 1973 až 76, kdy se u nás narodilo průměrně kolem 2 300 Marků za rok. To by ale zároveň jaksi neodpovídalo zmíněnému věkovému průměru, že ano? Nevadí, protože další větší vrchol zájmu o Marka byl v celé dekádě mezi lety 1986 až 1996 a graf pak vyčnívá ještě i po roce 2000, v letech 2007–2010. Je zajímavé, že na opačném konci grafu, až do roku 1963, zjišťujeme skoro mizivý zájem o toto jméno, aby ale poté během deseti let jeho obliba raketově vzrostla taktéž téměř desetinásobně.

Marek je v Česku kromě křestního jména také poměrně frekventovaným příjmením. Data do roku 2016 uvádí 10 848 mužů či chlapců s věkovým průměrem 43 let. Co do celkového pořadí jsou na tom ale nositelé tohoto příjmení lépe než Markové křestním jménem, jelikož celkově jsou na 25. místě. No a abychom to měli kompletní, pak si můžete být jistí, že u nás žijí také muži celým jménem Marek Marek. Ti se aspoň nikdy nespletou při vyplňování formulářů se samostatnými kolonkami pro jméno a příjmení :-)

Vrátím-li se ještě ke křestnímu jménu Marek, pak to je latinského původu a je odvozené ze jména Martius, čili „zasvěcený bohu války“, Martovi. Stejný původ mají mimochodem také jména Martin a Marcel. A informace určená k zápisu do vašich kalendářů – Markové mají svátek 25. dubna.

Na závěr jen malá zajímavost – křestní jméno Marek má také svou ženskou variantu – Marka. Jde však o velmi vzácné jméno, protože k roku 2016 se jím u nás honosilo pouze 7 žen, poslední Marka v Česku se narodila v roce 1979. (Tedy podle dostupných dat, končících v roce 2016.)

I přes to, že tento díl podcastu Biblická jména a úsloví nepatří mezi nejdelší, mám pocit, že toho v něm bylo řečeno docela dost. Pojďme si to tedy ještě před závěrečnou znělkou stručně shrnout. Ocení to zejména ti posluchači, kteří si stihli v průběhu mého povídání na chvíli zdřímnout :-) 

V části o evangelistu Markovi čili o autorovi Evangelia podle Marka, nejprve zaznělo, že Marek – protože nepatřil k Ježíšovým učedníkům – svůj spis koncipoval na základě vzpomínek apoštola Petra, s nímž Marek, jak jsme se dozvěděli později, před svou i jeho mučednickou smrtí pobýval v Římě, v místní křesťanské církvi. Zjistili jsme, že Markovo evangelium je ze všech čtyř dobrých zpráv v Novém zákoně nejkratší a bylo sepsáno jako první z nich. Kvůli tomu, nebo možná spíše díky tomu, od Marka později opisovali další evangelisté – Matouš a Lukáš, jejichž spisy jsou z více než 40 procent s Markem obsahově shodné. 

Teď mě tak napadá… Marek opisoval od Petra a od Marka pak Matouš s Lukášem. Neměl by tedy být jako autor všech tří synoptických evangelií uváděný spíše Petr? Když máme v Bibli dva Petrovy listy, proč bychom nemohli mít tři Petrova evangelia? No dobře, dost legrace. V další části se mi vás pomocí krátkých ukázek snad podařilo přesvědčit, že Markovo evangelium je i přes svou „krátkost“ jedinečné a rozhodně byste ho neměli přehlížet nebo jakkoliv upozaďovat. No a pak jsme se dostali k novodobým Markům u nás, a to už je pro tentokrát opravdu všechno. 

Díky, že tento podcast posloucháte!

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Marek. Ten, který opisoval od Petra se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

U povídání o evangelistu Markovi a samozřejmě i Marcích v Česku, vás od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví zdraví a příjemný poslech přeje jeho autor a účinkující v jedné osobě, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Marek. Ten, který opisoval od Petra se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.