Petr Lindner | 5. 11. 2024

Nedávno jsem se díval na norský dokument s názvem Modlitba za Armagedon. Tento politický dokumentární thriller, jak ho nazývá anotace, ukazuje některé americké fundamentalistické evangelikální církve, které, kromě toho, že mají ve Spojených státech velký politický vliv, také více či méně nepřímo vyzývají k ozbrojení a boji. Jejich cílem je naplnit proroctví o příchodu Armagedonu, píše se také v popisku k dokumentu. 

Jak už to bohužel bývá, představitelé těchto církví ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Pojďme se nad tím proto zamyslet při snad korektnějším výkladu některých možná trochu sporných biblických veršů.

Příjemný poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Ne, že bych měl po zhlédnutí tohoto celovečerního dokumentu špatné spaní, ale v některých pasážích mi skutečně běhal mráz po zádech. Nebudu tento díl podcastu protahovat popisováním podrobností, na film Modlitba za Armagedon se můžete sami podívat na iVysílání České televize. Odkaz na něj najdete v textové verzi tohoto dílu jako vždy na webu Biblismy.cz.

Něco málo – spíše na vysvětlení terminologie – k tomu ale řeknu: Dokument ukazuje některé americké evangelikální církve. Nikoliv evangelické, jak je bohužel označují špatně přeložené titulky. Nejde ale jenom o slovíčkaření. Jak evangelické, tak i evangelikální církve sice shodně patří k protestantské větvi křesťanství, nicméně i tak mezi nimi rozdíly jsou. Velmi zjednodušeně – evangelické církve pocházejí nebo navazují na období reformace, kterou na začátku 16. století odstartoval Martin Luther a jeho slavných 95 tezí. Když bychom se rozhlédli po našich krajích, pak největší českou evangelickou církví je Českobratrská církev evangelická, zejména na severu Moravy působí Slezská církev evangelická augsburského vyznání, mezi evangelíky patří například také Jednota bratrská, jejíž sbory najdete pro změnu hodně v severních Čechách, k Lutherově odkazu se hlásí Luterská evangelická církev, a mezi evangelické církve by se asi dala zařadit také Církev československá husitská, přestože vznikla teprve až na začátku 20. století (1920).

Evangelikální hnutí má v Anglii a USA tradici již od 18. století, u nás vznikaly tyto sbory řekněme o století později, nicméně většího rozšíření doznaly až po změně režimu v roce 1989. Mezi tradičnější patří Církev bratrská, Baptisté nebo Církev adventistů sedmého dne. Jako další evangelikální církve v Česku lze jmenovat třeba Křesťanské společenství, Apoštolskou církev, nebo Slovo života. Mezi evangelikální církve se řadí také například Armáda spásy.

Čeští evangelikálové představují, abych tak řekl, běžné křesťany, jejichž teologie a liturgie jsou v něčem specifické nebo odlišné od církví evangelických. Nebudu zabíhat do detailů, ostatně ani tak moc toto prostředí neznám. Ovšem američtí evangelikálové – které ukazuje zmíněný dokument – protože já věřím, že takoví nejsou všichni, to jsou jiní kabrňáci… Ve svých apokalyptických vizích vnášejí do křesťanství mimo jiné bohužel i násilí. Gary Burd, pastor sboru Mission M25 sice nejprve říká:

Nemyslete si, že vás povolávám do zbraně… 

aby vzápětí dodal:

Ježíšovy výzvy k boji beru doslova… Ježíš z nás chtěl mít vojáky. Neříkal, že přináší mír. Říkal, že přináší válku… 
Jsem tu, protože věřím, že mým posláním je vychovat muže, kteří udělají další krok. Pasuji vás na rytíře ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého…Dožijeme se toho, že budeme muset bránit křesťanský způsob života mečem. Dojde k největšímu krveprolití od dob občanské války…

Zdroj: Dokumentární film Modlitba za Armagedon

Je to šílené…, ale bohužel se nejedná o úryvky z nějaké filmové fikce, nýbrž citace z dokumentu natočeného v roce 2023, který zobrazuje reálné, mezi námi žijící lidi. Ale dost láteření, pojďme se podívat biblické verše, které tyto lidi „opravňují“ prosazovat takovéto, nebojím se říct nesmysly a zvrácenosti.

Zmíněný pastor Gary Burd se odkazuje na 22. kapitolu Evangelia podle Lukáše, konkrétně na 36. verš, který v Českém ekumenickém překladu zní:

Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč.

L 22:36 (ČEP)

Oddíl, ve kterém se tento verš nachází, končí Ježíšovými slovy To stačí. A evidentně to stačí také Burdovi, který na tom staví svou zvrhlou doktrínu. Americké evangelikály už ale opusťme a pojďme raději ke korektnímu výkladu. Pokud tedy moje vysvětlení za korektní budete považovat…

Vyprávění, které najdete pouze v Lukášově evangeliu – protože Matouš, Marek, ani Jan se o něm nezmiňují – je uvozené podtitulem Rozhovor cestou do Getsemane. Jsme tedy téměř na konci evangelia. Jidáš napráskal Ježíše židovským velekněžím, skončila Poslední večeře Páně, a druhý den se Ježíš s učedníky vydává do Getsemanské zahrady na úpatí Olivové hory v Jeruzalémě, kde bude v noci zatčený. Pojďme si tento rozhovor poslechnout celý. Evangelium podle Lukáše, 22. kapitola, verše 31 až 38:

Rozhovor cestou do Getsemane
„Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“
Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“
Ježíš mu řekl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“
Řekl jim: „Když jsem vás vyslal bez měšce, mošny a obuvi, měli jste v něčem nedostatek?“
Oni mu odpověděli: „Neměli.“
Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: ‚Byl započten mezi zločince.‘ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle.“
Oni řekli: „Pane, tu jsou dva meče.“
Na to jim řekl: „To stačí.“

L 22:31–38 (ČEP)

První část o předpovědi Petrova zapření Ježíše jistě všichni posluchači tohoto podcastu znají, takže ji s dovolením přeskočím. Nyní nás zajímají následující Ježíšova slova. 

Položme si nejprve pár otázek: Proč Ježíš říká, že má být započten mezi zločince? Není to nějaký nesmysl? Ježíš a zločinec? Kde je psáno co se na něm má naplnit? Kristus se zde odkazuje na Izaiášovo proroctví ve 12. verši 53. kapitoly:

Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.

Iz 53:12 (ČEP)

Aha, takže ne zločinec, to Ježíš trochu přehání, ale spíše nevinná oběť. Jak prorok Izaiáš, tak i sám Pán Ježíš svými slovy předznamenávají blížící se vrchol evangelia, ukřižování a zmrtvýchvstání. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných, píše se v Izaiáši, Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle, říká Ježíš.

Dobře, ale co s tím má společného pořízení meče? Je to opravdu tak, že by snad Ježíš vyzýval své učedníky k ozbrojení, aby ho mohli bránit před nepřáteli, před těmi, kteří ho chtějí ukřižovat? Abyste zjistili, že je to zcestný výklad, stačí se v Bibli podívat jen o pár veršů dál. Ve stejné 22. kapitole, poté, co dá Jidáš Ježíšovi svůj polibek smrti, můžeme číst – 49.–51. verš:

Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím!“ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.

L 22:49–51 (ČEP)

Horlivý učedník (v Janovi se píše, že to byl Šimon Petr), aniž by počkal na Ježíšovu odpověď na dotaz, zdali se mají bít mečem, utíná veleknězovu sluhovi ucho. Myslím, že „jenom“ useknout ucho nebyl záměr, ale pouze nešikovnost při používání této chladné zbraně. Ježíšovi učedníci byli vesměs rybáři, nikoliv vojáci, cvičení v mistrném ovládání meče. Pro nás je však důležitější, že Kristus tomuto jednání činí přítrž čili neschvaluje ho a jako jakési potvrzení zraněného uzdravuje. 

Tento incident je popsaný ve všech čtyřech evangeliích, přičemž v Matoušově spisu se nabízí ještě podrobnější vysvětlení. Přečtu 51. až 53. verš 26. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho.
Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?

Mt 26:51–53 (ČEP)

Všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou… To vážně nejsou slova nějakého militantního maniaka, který by vyzýval ostatní k boji za svou ideu. Jejich význam je přesně opačný: Násilí plodí násilí. Ježíš po nikom nežádá, aby za něj bojoval se zbraní v ruce. 

Jenže… to pořád nevysvětluje, proč po cestě do Getsemane doporučuje svým učedníkům pořídit si meč.

Slovo meč se v Bibli objevuje mnohokrát, ovšem je zde používané jak ve faktickém, tak i v symbolickém významu. Když učedník utíná veleknězovu sluhovi ucho, jde samozřejmě o skutečný meč, zbraň, která v dějinách lidstva způsobila spoustu neštěstí. Ale pokud se podíváme například do listu Efeským, pak v 6. kapitole se nachází část, nazvaná Výzbroj proti zlému. Asi vás nepřekvapí, že v takto pojmenovaném oddílu nechybí ani slova o meči. Tentokrát se jím však určitě nemyslí onen kus oceli. Přečtu 10. až 17. verš:

Výzbroj proti zlému
A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. 

Ef 6:10–17 (ČEP)

Meč Ducha, jímž je slovo Boží… Není meč jako meč, chce se mi říct. Ostatně novozákonní řečtina má s výjimkou knihy Zjevení ve všech výskytech slova meč, pojem μάχαιραν [máchairan]. To, kromě významu krátký meč, může znamenat i nůž nebo dýka. Učedníky, které Ježíš posílal do světa šířit evangelium, na jejich cestách nečekalo mnoho dobrého. Křesťanství bylo příliš nové a, troufám si říct, také příliš revoluční na to, aby je každý bez mrknutí oka přijímal. Častější asi bylo odmítání a to někdy velmi nevybíravé odmítání. Že při tom nezřídka došlo k násilí, je asi nasnadě. Pokud tedy Ježíš učedníkům doporučuje, aby si pořídili μάχαιραν [máchairan], ať už je to meč, dýka nebo nůž, myslí tím na jejich vlastní obranu. Nikoliv na to, aby bránili jeho samotného. Vzpomeňte si na Kristova slova Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?

Možná si teď ale říkáte, jak to jde dohromady se známým Ježíšovým doporučením nastavit druhou tvář. Tomu jsem se už v podcastu Biblická jména a úsloví věnoval v dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? Pokud jste ho ještě neposlouchali, budu rád, když to po skončení tohoto dílu uděláte. Teď proto jen ve zkratce: Když nám Ježíš radí nastavit druhou tvář, neříká tím, že se máme nechat jen tak ponižovat či snad mlátit. Slovo nastavit můžeme nahradit pojem ukázat: Ukázat útočníkovi druhou – mírnou – tvář. Neoplácet zlo zlem a nesnažit se brát spravedlnost do vlastních rukou. Teď už budu sám sebe vysloveně citovat:

Na druhou stranu tím pán Ježíš zároveň netvrdí, abychom zlo schvalovali nebo před ním zavírali oči. Před časem jsem v jednom kázání slyšel hezké přirovnání – „křesťan není rohožka“. Spousta lidí si bohužel naprosto mylně myslí, že pokud je někdo křesťan, má si nechat všechno líbit, nechat si o sebe otírat boty od všech – když to řeknu velmi slušně – nečistot světa. Tato falešná představa vznikla velmi pravděpodobně také díky Ježíšovu úsloví o nastavení druhé tváře. Když si to navíc dáte do souvislosti s dalším Ježíšovým prohlášením, které říká Miluj svého bližního jako sám sebe, není divu, že mnozí lidé vnímají křesťany jako „Z Boží vůle fackovací panáky“.

Zdroj: Biblická jména a úsloví | Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář?

Sečteno a podtrženo, křesťané jsou ti poslední, kteří by měli zavírat oči před zlem. A stejně jako „ostatní“ lidé mají právo na svou obranu. Ať to zní jakkoliv tvrdě – klidně i se zbraní v ruce. S nožem, dýkou, mečem nebo moderními zbraněmi. Nejsem rozhodně ani za mák příznivcem jakýchkoliv sporů, neřkuli pak násilných konfliktů nebo válek. Musím ale otevřeně přiznat, že to, co nyní můžeme vidět jen kousek od nás – odhodlanost Ukrajinců bránit své území ve válce proti ruskému agresorovi, je z mého pohledu obdivuhodné a příkladné.

Vrátím-li se však k tématu tohoto dílu, pak z toho, co bylo řečeno – alespoň doufám – vyplývá, že kvůli Ježíši se určitě vyzbrojovat nemusíme a vést války v jeho jménu z mého pohledu ani nesmíme. Vím, dějiny hovoří trochu jinak. Věřím však, že je to skutečně historie, že je to za námi.

Jak jsem řekl na začátku, podnětem pro vytvoření tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví bylo zhlédnutí dokumentu Modlitba za Armagedon. Nicméně když jsem se na tuto epizodu připravoval, narazil jsem na… řekněme zajímavost s názvem Teorie dvou mečů. Přečtu výklad tohoto pojmu, jak se nachází na české Wikipedii:

Teorie dvou mečů byla středověká teorie o rozdělení moci nad světem. Tato teorie byla všeobecné uznávána na Západě od dob papeže Gelasia I. Základ teorie vychází z myšlenky, že Ježíš Kristus rozdělil moc nad světem na dvě složky předáním dvou mečů (Lukáš 22,38), jeden meč je určen k správě duchovní a druhý k správě světské, duchovní meč potom drží papež a světský císař. V průběhu středověku ovšem trvalo neustálé napětí mezi papežskou a císařskou mocí a vznikaly různé právní a filosofické výklady této teorie tu ve prospěch papeže a tu císaře. V průběhu 11.–14. století za pontifikátu silných papežů Inocence III., IV. a Bonifáce VIII. a dalších, se dařilo prosadit výklad nadřazenosti duchovní moci té světské (oba meče předal Kristus Petrovi a jeho nástupcům, kteří teprv půjčují světský meč císaři). Opačné výklady naopak zdůrazňovaly oddělenost obou složek, přičemž duchovní meč opravňuje vládnout papeži pouze v rovině mystické.

Zdroj: Wikipedie

Jako bych to na začátku neříkal: Různí lidé různě ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Američtí evangelikálové, o nichž byla řeč v první části tohoto dílu, samozřejmě nejsou ani první (a bohužel asi ani poslední), a už vůbec ne jediní, komu se 38. verš 22. kapitoly Lukáše hodil, hodí a bude hodit k vlastním záměrům, které s poselstvím evangelia nemají společného ani zbla. 

Jsme na konci tohoto „tříjedničkového“, tedy 111. dílu podcastu Biblická jména a úsloví. My křesťané často říkáme: Ježíš je láska. Neustálým opakováním těchto tří slov se z nich sice tak trochu stala floskule, ale na významu to nic to nemění. Ježíš je tvůrce pokoje. Ve 14. kapitole Janova evangelia říká: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ale hned nato dodává: ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14:27 /ČEP/) Ježíš ví, že jestli někdo narušuje náš pokoj, tak jsme to my sami – my lidé vůči jiným lidem. 

Nezlobte se na mě, ale pořizovat si meče nebo jakékoliv jiné zbraně na obranu Ježíše – na obranu Mesiáše, Boha, který zde byl už před stvořením světa – mi připadá ani ne tak hloupé, jako spíš naivní a možná i dětinské. Ovšem mít meč Ducha, jímž je slovo Boží, to je jiná káva. A kávy, jak známo, není nikdy dost :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 111 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Militantní Ježíš? To snad ne… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jak už to bohužel bývá, představitelé těchto církví ohýbají Bibli jak se jim to hodí k prosazování svých divokých myšlenek. Pojďme se nad tím proto zamyslet při snad korektnějším výkladu některých možná trochu sporných biblických veršů.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 111 | (Zdánlivé) paradoxy v Bibli: Militantní Ježíš? To snad ne… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 5. 4. 2023

Peníze vládnou světem… Toto úsloví byste v Bibli, díky Bohu, (sic!) hledali marně, nicméně je velmi smutná pravda, že se tak děje. My lidé neumíme odolat vábení moci mamonu, takže neustále všechno přepočítáváme na peníze. Jak často říkám – nechci házet všechny lidi do jednoho pytle – čest výjimkám. I tak se ale vnucuje otázka: Lze vůbec penězi vyčíslit lidský život? A je možné v nějaké měně ocenit život Mesiáše?

U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Proč jsem se ptal na peněžní vyjádření ceny života Ježíše Krista, asi nemusím v tomto podcastu říkat. Za třicet stříbrných ho Jidáš Iškariotský prodal židovským velekněžím. Tedy prodal – v Bibli se píše vydal, zkrátka prozradil jim místo, kde se Ježíš nachází. Ve 14. až 16. verši 26. kapitoly Evangelia podle Matouše se píše:

Jeden z Dvanácti – jmenoval se Jidáš Iškariotský – tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho vydal.

Mt 26:14–16 (B21)

Jidáš byl jedním z „dvanácti“, tedy jedním z prvních a nejbližších Ježíšových učedníků a přesto ho zradil. Proč to udělal, se v Bibli nedozvídáme, jedno je ale přece jen na stránkách Knihy knih psáno – a to v Lukášově evangeliu – kde ve 3. verši 22. kapitoly můžeme číst: Tehdy vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který patřil ke Dvanácti. (L 22:3/B21/)

V tuto chvíli se nechci zamýšlet nad tím, jestli snad lze kvůli tomu Jidáše omluvit a stejně tak nechci spekulovat o tom, že Ježíše dost možná nebylo vůbec nutné vydat, protože – alespoň podle toho, co čteme v Bibli – se nijak zvlášť neskrýval. Ozbrojenci, kteří ho přišli zatknout, jej, podle mého názoru, stejně dobře mohli najít i bez Jidášova vydání, které proběhlo vzápětí po zoufalém Ježíšově volání k Bohu Otci na Olivové hoře – jak jsem o tom mluvil v minulém dílu tohoto podcastu s názvem Buď vůle tvá… Co bylo dál, přečtu z 26. kapitoly Matouše, verše 45–50:

Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“ 

Ještě to ani nedořekl, když vtom přišel Jidáš, jeden z Dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi, poslaný od vrchních kněží a starších lidu. Jeho zrádce si s nimi domluvil znamení: „Je to ten, kterého políbím. Toho se chopte.“ Ihned přistoupil k Ježíši a políbil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabbi!“ 

Ježíš mu řekl: „Příteli, tak proto jsi přišel?“ Vtom Ježíše obstoupili, vrhli se na něj a zajali ho.

Mt 26:45–50 (B21)

Zvláštní způsob, jak ukázat na oběť, co myslíte? Úsloví polibek smrti každopádně vzniklo právě v tomto příběhu. Zvláštní je, že Ježíš, přestože o Jidášově zradě věděl předem, oslovuje ho příteli a dodává tak proto jsi přišel? Nedivím se tomu, že člověk a Bůh v jedné osobě oslovuje svého zrádce slovem příteli. Trochu mě ale zaráží otázka tak proto jsi přišel? Myslel to snad Ježíš ironicky? Nebo nevěděl, jakým způsobem ho Jidáš zradí? Nevím, a možná to ani není v tomto příběhu podstatné.

Co je, alespoň z mého pohledu mnohem zajímavější… nebo spíše důležitější, je následné Jidášovo pokání. Přečtu prvních deset veršů 27. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Třicet stříbrných
Ráno se všichni vrchní kněží a starší lidu usnesli, že Ježíš musí zemřít. Spoutali ho, odvedli a vydali ho římskému prokurátoru Pilátovi. 

Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen, vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem nevinnou krev!“ 

„Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ 

On pak ty peníze zahodil v chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit. 

Vrchní kněží mince posbírali, ale potom si řekli: „Nemůžeme je dát do pokladny, jsou to přece krvavé peníze.“ Dohodli se tedy, že za ně koupí Hrnčířské pole, aby sloužilo k pohřbívání cizinců. Proto se mu až dodnes říká Krvavé pole. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše: 

„Vzali třicet stříbrných, cenu za Převzácného, na kterou ho ocenili synové Izraele, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi uložil Hospodin.“

Mt 27:1–10 (B21)

Mimochodem, biblisté vedou spory o tom, jestli se Matouš spletl, když napsal, že se naplnilo Jeremiášovo proroctví. Pokud jste totiž poslouchali předminulý díl tohoto podcastu s názvem Slovo nakrátko: Zlomit nad někým hůl, pak zde se dozvídáte, že o třiceti stříbrných nepíše prorok Jeremiáš, nýbrž prorok Zachariáš. Mým cílem ale není tento spor rozsoudit, takže se vraťme k Jidášovi.

Ať mu jeho zradu vnukl ďábel nebo k tomu měl jakýkoliv jiný důvod, Jidáš zakrátko lituje a nevidí jiné východisko než vlastní smrt vlastní rukou. V jednom článku na blogu Fler jsem četl:

Oba o Velikonocích umírají, oba o své vůli. Jidášova smrt je sebevraždou, zoufalým pokusem jak se zbavit viny. Útěkem před výčitkami svědomí. Ze samoty. „Odplatou za hřích je smrt“, může nás napadnout a u Jidáše to platí doslova. Ježíšova smrt je obětí, odvážným pokusem zbavit viny druhé. Výkupným, které od smrti zachraňuje. Tajemství těchto počtů spásy nelze vyložit, ale lze ho prožívat a okoušet v odpuštění. 

Timea: Velký pátek – kázání o ceně člověka, vině a odpuštění

S tím nelze než souhlasit. Ale vraťme se ještě na chvíli k „našim“ třiceti stříbrným. O nich je v Bibli první zmínka už v knize Exodus, kde se ve 21. kapitole píše – 32. verš: Jestliže býk potrká otroka nebo děvečku, dá majitel jejich pánu 30 šekelů stříbra a býk bude ukamenován.“ (Ex 21:32 /B21/) Třicet šekelů stříbra by mělo být totéž, co třicet stříbrných, a poznámkové aparáty k různým překladům Bible píší, že jde o 300 až 350 gramů stříbra. Podle současné ceny stříbra by to měla být hodnota kolem 5 000 korun českých. To není nijak závratná suma. Nicméně stejně tak se v poznámkách píše, že v té době – čili v době knihy Exodus – šlo o zhruba 2,5roční mzdu dělníka. Ale zároveň je zde dodáno, že v případě Zachariášova nebo chcete-li Jeremiášova proroctví, je třeba třicet stříbrných považovat za směšnou částku. Myslím, že totéž platí i pro Jidášovy stříbrňáky.

Byl tedy Ježíš Kristus oceněný na hodnotu otroka nebo děvečky? Nebo byla takto ohodnocená Jidášova zrada, nikoliv cena Ježíše? Myslím, že je to, lidově řečeno, „prašť jako uhoď“. Zásadní je otázka, zdali vůbec lze nějak, a to ani nechci říct smysluplně, stanovit cenu lidského života? A je možné vypsat šek za Boha? O tom druhém nechci ani přemýšlet. Nicméně s cenou lidského života se můžeme setkat. Soudy a pojišťovny někdy musí určovat cifry odškodnění za zabití. Když budete chvíli googlovat, zjistíte, v jakých částkách se pohybují. Já jsem si však jistý, že žádná cena nemůže být dost vysoká, nemluvě o tom, že jakýkoliv finanční obnos lidský život nenahradí a už vůbec ne vrátí. Jakkoliv to může znít jako klišé, cena lidského života je nevyčíslitelná. 

Třicet stříbrných tak zůstává synonymem pro zradu. Pro mrzkou, hloupou zradu, u níž člověk, který tak činí, možná ani pořádně neví, proč to dělá. O to, jestli je třicet šekelů stříbra málo nebo mnoho peněz, zde v podstatě nejde. Ve zmíněném článku, ze kterého jsem před chvílí citoval, můžete číst ještě toto: 

Přestože pro nás Jidáš možná i nadále zůstává zrádcem, kolaborantem, odpadlíkem – je to právě on, kdo si snad jako jediný v celém velikonočním dění uvědomuje osobní vinu: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!“ zní jeho kající vyznání. Nevědomky tak svým pokáním jako první  proměňuje slovo soudu: „Krev jeho na nás a na naše děti“,  ve slovo milosti, ve formuli spásy: krví jeho jsme zachráněni. Nevědomky tak jako první okouší spásu, kterou Kristus svou smrtí přinesl! Klíčem proměny trestu v milost je postoj kajícníka: vyznání viny a upřímná lítost.

Timea: Velký pátek – kázání o ceně člověka, vině a odpuštění

A tak bych přál i nám všem, abychom si uvědomili a neustále – nejen v době Velikonoc – si připomínali, že poselství Ježíšova kříže lze shrnout do jediného slova – odpuštění.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Slovo nakrátko: Třicet stříbrných, polibek smrti a odpuštění na kříži se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Židovští kněží nabídli Jidášovi za vydání Ježíše třicet stříbrných. To je částka, kterou kniha Exodus určuje jako náhradu za otroka či děvečku, kterou potrkal býk. V dnešní době byste si za třicet stříbrňáků mohli koupit… ale to si už poslechněte v následujícím dílu tohoto podcastu.

Od mikrofonu vás vítá, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Slovo nakrátko: Třicet stříbrných, polibek smrti a odpuštění na kříži se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 29. 3. 2023

Určitě občas, ale možná také nezřídka, zažíváte situaci, kdy pro něco uděláte všechno, co jste mohli sami udělat, a se slovy „děj se vůle Boží“, ponecháte další osud oné věci v rukou Pána Boha. Anebo to řeknete i ve chvíli, kdy jste ještě všechno pro zdar věci neudělali… Činíme tak nejen my křesťané, ale mimoděk takto jednají i lidé, kteří víru v Ježíše Krista třeba tvrdošíjně odmítají. Něco to naznačuje, ale tomu se nyní věnovat nechci. 

Slovní spojení „buď vůle tvá“ známe – a opět si dovolím říct, že nejen my, křesťané – z Modlitby Páně čili Otčenáše. Ovšem primárně ani o Otčenáši nemá být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Rád bych se v něm zamyslel na tím, co je to ona Boží vůle, jak ji vnímáme a jak bychom ji možná, podle mého názoru, měli vnímat, a jak se k ní takříkajíc postavit. I když… už teď si nejsem vůbec jistý, jestli budu mít odpovědi na všechny otázky.

Od mikrofonu dalšího dílu své biblické samomluvy vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Buď vůle tvá nebo obdobné slovní spojení staň se tvá vůle, jinak řečeno prosba nebo zvolání k Pánu, aby konal podle svého vlastního uvážení, se v Bibli nachází – možná trochu překvapivě – pouze na dvou místech. Už jsem zmiňoval Otčenáš, tedy modlitbu, kterou nám křesťanům „nadiktoval“ sám Ježíš Kristus. Tu najdete v 6. kapitole Matoušova evangelia, jejíž první část má v Českém studijním překladu podtitul Pokrytecká nábožnost a pravá zbožnost. Přečtu 5. až 13. verš:

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je viděli lidé. Amen, pravím vám: Mají už svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí [zjevně]. Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť [Bůh,] váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte. Vy se modlete takto: 

Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od toho Zlého [, neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen]. 

Mt 6:5–13 (CSP)

Jak už jsem říkal, nechci v tomto dílu rozebírat celý Otčenáš, zastavím se jen u dvou zajímavostí. Jednak si nyní jistě říkáte, že vy sami při Modlitbě Páně vyslovujete trochu odlišné znění Otčenáše. Ani já se nemodlím podle Českého studijního překladu, ale ani podle žádného jiného běžného českého překladu Bible. Obvyklému současnému českému znění Otčenáše, se poněkud paradoxně nejvíce blíží nejstarší český překlad Bible, tedy Bible Kralická. Ale to je jen tak trochu hraní si se slovy, protože z pohledu obsahu a významu je samozřejmě Otčenáš vždy stejný. 

Slíbil jsem však dvě zajímavosti. Tou druhou je znění Otčenáše v dalších synoptických evangeliích. V Lukášovi ho najdete na začátku 11. kapitoly, ovšem většina českých překladů zrovna slova buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, vynechává. Najdete je pouze v Českém studijním překladu umístěná v hranatých závorkách a pak v Kralické Bibli, kde jsou tato slova běžnou součástí textu. Nicméně zůstaneme-li u Lukášova evangelia, pak zde se navíc nachází ještě jedna odlišnost od Matouše, a totiž, že Otčenáši předchází prosba učedníků k Ježíši, aby je naučil, jak se mají modlit. V prvním verši 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše můžeme číst:
Jednou se Ježíš modlil na nějakém místě; a stalo se, když přestal, že mu jeden z jeho učedníků řekl: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu naučil své učedníky i Jan.“  (L 11:1 /CSP/)

Janem, o kterém učedníci mluví, je myšlený extravagantní prorok, který ohlašoval příchod Ježíše – Jan Křtitel. Nicméně v Bibli nemáme žádné zmínky o tom, že by Jan Křtitel učil své přívržence Otčenáš. Nevadí. Možná to dělal, jen evangelisté to jednoduše nezaznamenali. Autorství Modlitby Páně tak připadá Ježíši, a není nutné se nad tím dál pozastavovat.

Když bychom chtěli hledat Otčenáš v Markově evangeliu, pak zde najdeme skutečně jen útržek nebo spíše náznak části Modlitby Páně o odpouštění. Ve 25. verši 11. kapitoly Marka se píše:
A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení. (Mk 11:25/CSP/) 

No a konečně Evangelium podle Jana, to o Modlitbě Páně jednoduše mlčí. Takže kdybych měl lehce poopravit svá předchozí slova o tom, že slovní spojení buď vůle tvá nebo staň se tvá vůle, se v Bibli nachází pouze na dvou místech, upřesňuji, že je to – v závislosti na překladu – někdy i na místech třech. Což se mi i tak pořád zdá docela málo.

Kde se nachází ono – v závislosti na překladu – druhé nebo třetí umístění prosby či zvolání k Pánu, aby konal podle svého vlastního uvážení? To už se budeme bavit o slovech tvá vůle se staň, která pronesl Ježíš při modlitbě na Olivové hoře v noci před svým zatčením. Přečtu 39. až 46. verš 22. kapitoly Evangelia podle Lukáše. Tato část má v Českém studijním překladu podtitul Modlitba na Olivové hoře:

A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“

[Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.] A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“

L 22:39–46 (CSP)

Ježíš věděl, že jeho pozemský život se nezadržitelně chýlí ke svému konci a měl obyčejný lidský strach. Takový strach, že doslova potil krev! Znal svůj úděl předem, věděl, že se mu nelze vyhnout, ale přesto prosil Boha Otce, aby mu odebral tento kalich – aby z něj to břímě sejmul, aby mu vzal úděl, vedoucí k pozemské smrti. Důležité však je, jakými slovy svou prosbu Ježíš říká. Jednak začíná slovy chceš-li, přenes tento kalich ode mne. Tím už předem oznamuje, že se Boží vůli podrobí. Doufá, že by Otec Stvořitel mohl chtít, ale také počítá s tím, že by chtít nemusel. A Boží vůli pak dává prioritu na konci své věty, kdy vysloví avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň. Ježíš nejenže tuší, naopak přesně ví, že nyní je jedinečný okamžik pro vyřčení slov děj se vůle Boží. Přestože by v této vypjaté chvíli nejspíš raději zvrátil svou úlohu Mesiáše, plně se odevzdává do rukou Otce Stvořitele. Když tak nad tím přemýšlím, pak možná právě kvůli této výjimečné chvíli, Bible slovy děj se vůle Boží nijak neplýtvá.

Na konci předchozí části jsem řekl, že se Ježíš odevzdává do rukou Pána Boha. Znamenají tedy slova buď vůle tvá plné odevzdání se Bohu? Dovolte mi, abych si pro odpověď vypůjčil slova evangelického faráře Ondřeje Macka, který ve své knize Věty křesťanské víry píše:

Modlitba „buď vůle tvá“ není rozhodně modlitbou pasivity, odevzdanosti. A Bůh, ve kterého věřím, není žádný osud, kterému se nelze vymanit. To, co nás v životě potkává a také dost často drtí, zraňuje a bolí, se neděje, myslím, podle nějakého plánu. Ne všechno, co mě potká, mám vzít se slovy: Holt to tak musí být. A přijmout to, spojit si to s Bohem a přidat k tomu povzdech „buď vůle tvá“. V Bibli se přece vypráví o Bohu, se kterým lze mluvit, se kterým se lze hádat a hlavně kterého lze prosit (Gn 18), který je nějak přístupný a také i případně mění svá rozhodnutí, své soudy, který pomáhá z pastí, uzdravuje. A může dát sílu (pře)žít. (Moc nevěřím, že by Pán Bůh něco stanovil, a pak to již bylo dané.)
„Buď vůle tvá“ také znamená, že mám odporovat, příčit se tomu, o čem tuším, že tohle si Bůh nepřeje, že to je proti životu. Mám zkoušet bránit zlu.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

Tuto citaci z knihy Věty křesťanské víry Ondřeje Macka jsem vzal z jeho výkladu Otčenáše. To jen aby bylo zřejmé, že jakýsi náznak kolize s mým předchozím povídáním o odevzdání se Ježíše na Olivové hoře do rukou Pána Boha, představuje poněkud odlišnou situaci. Odlišnou až tak, že ji nikdo z nás nezažije, jak se sluší dodat. Ondřej však píše o našem reálném životě. A já s ním naprosto souhlasím – zvolání Buď vůle tvá, není úplné odevzdání. Není to odevzdání se nějakému nezvratnému osudu, ale není to v pravém slova smyslu ani složení zbraní, nemá to skoro nic společného s pokorou (možná s falešnou pokorou ano), a už vůbec nejde o něco jako existenciální nihilismus, který ostatně víru odmítá a tvrdí o ní, že je pouze výsledkem strachu ze smrti.

Na tomto místě udělám malou, zdánlivě nelogickou odbočku. Mám jednoho kamaráda, který tvrdí, že při Modlitbě Páně právě pasáž buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, jednoduše vynechává. Dalo by se to vysvětlit tak, že říká Lukášovu verzi většiny českých překladů Bible, jak jsem o tom mluvil před chvílí. Ale já vím, že je to jinak. Kamarád se sám přiznává k tomu, že tuto část vynechává, jelikož má z Boží vůle obavy. Nezná Boží záměry a protože neví, jaké jsou, raději nechce, aby se naplnily vůbec. Nebudu toto pošetilé jednání hodnotit…, i když vlastně už tím, že jsem ho nazval pošetilým, jsem jej ohodnotil :-)

Boží vůle je něco, co se děje. Je s námi ať chceme nebo nechceme, ať říkáme slova buď vůle tvá nebo je neříkáme. Boží vůle je vůle Boha, nikoliv člověka, a přestože nechci mluvit za něj, jsem přesvědčený, že kecat si do toho Pán Bůh nejspíš nenechá, takže jestli v Otčenáši slova o jeho vůli vyslovujeme nebo ne, velkou roli to asi hrát nebude. Ano, je pravda, že kdysi dávno, když starozákonní praotcové mluvili s Bohem napřímo, dokázali někdy Stvořitele přesvědčit, aby svou vůli změnil. Učebnicovou ukázkou je – jak píše v citované ukázce Ondřej Macek – příběh Abrahama, který dokázal Pána Boha přimět k tomu, aby nevyhladil celou Sodomu a Gomoru. Nebudu tuto epizodu v tomto dílu podcastu číst – pokud si ji ale chcete připomenout, nalistujte ve své Bibli 18. kapitolu knihy Genesis, kde se vše, počínaje 16. veršem, dozvíte. Dnes už s námi Pán Bůh možná nemluví tak, jako s Abrahamem, neznamená to však, že by se mělo jeho chování změnit. Stále je to náš Otec s velkým O, který nás miluje. Chce náš prospěch. Nemá za cíl člověka poškodit nebo snad zničit. K tomu si lidé bohatě vystačí sami se sebou. Věřím tomu, že Boží vůle je vždycky jen a pouze pro člověka, nikdy proti němu.

Podle toho, co jsem řekl, by se mohlo zdát, že je snad provolání Buď vůle tvá v Otčenáši možná až zbytečné. Nebylo by tedy dobré Modlitbu Páně lehce revidovat? Nebo začít používat spíše onu Lukášovu verzi? Zdání klame. Pro mě osobně slova Buď vůle tvá, znamenají přijetí Boha. Potvrzení své víry v něj a důvěry v to, že co Pán Bůh činí, je dobré… jako v nebi, tak i na zemi. Když Bůh tvořil zemi, sedmkrát za šest dní řekl, že je něco dobré. Světlo je dobré, země a vody nebo den a noc jsou dobré; jak je to dál, to už jistě znáte sami. Své dílo Pán Bůh zakončil stvořením člověka a jak se píše v posledním verši první kapitoly knihy Genesis: Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. Všechno, co Stvořitel dělal, činil svou Boží vůlí. Osobně nemám jediný důvod obávat se, že by snad měl nějaké skryté nedobré úmysly. Slova Buď vůle tvá pro mě jinými slovy znamenají Věřím tvé dobré vůli, můj Otče, a jsem šťastný, že jsem tvé Boží dítě.

Dobře, jenže ve vzduchu visí jedna vtíravá otázka: Jak poznám, co je Boží vůle, které se můžu třeba klidně i zcela odevzdat, a jak ji naopak odliším od své vlastní touhy nebo dokonce šalebnému vábení ďábla? Připomeňme si, co v knize Věty křesťanské víry píše Ondřej Macek:

Ne všechno, co mě potká, mám vzít se slovy: Holt to tak musí být. A přijmout to, spojit si to s Bohem a přidat k tomu povzdech „buď vůle tvá“.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

To je jasné a srozumitelné. Je samozřejmě spousta situací, kdy ono holt to tak musí být poněkud zapáchá vlastním alibismem. Když se mi něco nedaří jen proto, že se mi jednoduše nechce to udělat pořádně, dost dobře nemůžu říct asi to tak mělo být. Tedy…, říct to můžu, ale bude to jen hloupá omluva své vlastní lenosti či neschopnosti. Na druhou stranu ale také existuje mnoho situací, jejichž průběh či výsledek my sami ovlivnit nedokážeme. A je také spousta okolností, kdy bychom se o to spíše ani neměli pokoušet. Potom říct buď vůle tvá, znamená skutečné vyjádření důvěry v Boží konání. Odevzdání se Bohu v nejlepším smyslu. 

Ovšem pozor – abyste mě správně pochopili – tím rozhodně nechci říct, že Boží vůle je to, na co člověk sám nestačí, a naopak, to, na co stačí, Boží vůle není. Tak to rozhodně nemyslím. Popravdě, čekáte-li ode mě nějakou definici Boží vůle, pak vás musím zklamat. Odpověď na otázku, co je Boží vůle, neznám. Něco tuším, něco vnímám pocitově, něco mi občas napoví Duch Svatý, spoustu dílčích odpovědí mi přináší sám život, mnoho se dá odvodit z biblických příkázání. Ostatně i Ondřej Macek ve své knize píše:

Co je boží vůle, tušíme třeba z desatera nebo z Ježíšova kázání na hoře a dalších biblických příběhů. Rozhoduje ovšem konkrétní situace. V Bibli nejsou snadno uplatnitelné poučky a paragrafy. Po boží vůli se ptá, boží vůle se vždycky znovu hledá.
Hledá se, co by na to, co dělám, řekl Bůh; hledá se, co nejvíce odpovídá životu s ním ve vztahu, co nejvíc odpovídá životu, který jsme od něj dostali.

Zdroj: Kniha Věty křesťanské víry, Ondřej Macek | Vydal Mlýn, 2018

Jak už jsem řekl, definice Boží vůle nebo nějaký seznam situací, které Boží vůlí jsou a které jimi nejsou, jednoduše neexistuje. Z mého pohledu je to správně – jinak řečeno, má to tak být (sic!). Jak píše Ondřej, Boha a jeho vůli je třeba neustále hledat. Myslím si – a pravidelní posluchači tohoto podcastu ví, že nejsem žádný „duchař“ –, že svou vůli Pán Bůh halí do jakéhosi tajemství zcela záměrně. Je to, podle mého názoru, kromě jiného také součást náboženského mystéria. Kdybychom Boží vůli přesně znali, jsem si jistý, že bychom ji používali jako instantní řešení typu „vem si prášek“. Stvořitel nám dal svobodu, která je v první řadě svobodou myšlení. Nechce z nás mít předem naprogramované otroky, kteří dělají jen to, co se jim určí. Mysli, člověče! Modli se za poznání mé vůle! Namáhej se trochu!, říká nám Pán Bůh. Budu moc rád, když mou vůli budeš hledat, nalézat, a konat podle ní. Nebudeš-li koukat pořád jen sám na sebe, jistě cestu Boží vůle nakonec najdeš. Nebo se jí aspoň přiblížíš.

Ještě jednou Ondřej Macek a citace z jeho knihy Věty křesťanské víry: Prosba „buď vůle tvá“ je vlastně také otázka, kterou si při každém jejím vyslovování mám položit: Kam jdu, kudy, k čemu, proč a co by na to Bůh?

V jednotlivých epizodách podcastu Biblická jména a úsloví obvykle na závěr nezaznívá modlitba, nicméně v tomto dílu se to vysloveně nabízí. Mluvil jsem zde mimo jiné o Otčenáši, pojďme proto společně toto povídání zakončit celou Modlitbou Páně, tedy i se závěrečnou doxologií čili slovy Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé, přijď království tvé,
buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.

Amen

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Buď vůle tvá… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Slovní spojení „buď vůle tvá“ známe – a opět si dovolím říct, že nejen my, křesťané – z Modlitby Páně čili Otčenáše. Ovšem primárně ani o Otčenáši nemá být tento díl podcastu Biblická jména a úsloví. Rád bych se v něm zamyslel na tím, co je to ona Boží vůle, jak ji vnímáme a jak bychom ji možná, podle mého názoru, měli vnímat, a jak se k ní takříkajíc postavit. I když… už teď si nejsem vůbec jistý, jestli budu mít odpovědi na všechny otázky.

Od mikrofonu dalšího dílu své biblické samomluvy vás vítá a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Buď vůle tvá… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.