Petr Lindner | 17. 7. 2024

Vědí o něm všichni, každý se, alespoň s jeho vyobrazením mnohokrát setkal, ale nikdo, nebo spíš ne všichni ho znají. Ježíš Kristus. Ale ať příliš nezobecňuji – znát Ježíše, myslím tím osobně ho znát, to už je, abych tak řekl, vyšší křesťanský level. I když…, možná je to spíše křesťanský základ. Ale to protentokrát nechme stranou. Problém je v tom, že mnozí ani nevědí, kdo Ježíš vlastně je. 

V takovém duchu jsem vedl předchozí část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, a jak jsem na konci minulé epizody slíbil, budu v něm pokračovat. Tak pojďme na to.

Od mikrofonu svého improvizovaného podcastového studia vás opět zdraví Petr Lindner.

Pokud jste poslouchali minulý díl nebo četli jeho textovou verzi, a já vám doporučuji si ho poslechnout nebo přečíst :-), víte, že jsem v něm řekněme prostřední část vynechal. Otázky: Kde se Ježíš vlastně vzal a proč přišel na tento svět? a Proč přišel na tento svět jakožto Bůh, ale také jako člověk v jedné osobě? zůstaly nezodpovězené. Nevadí, v této epizodě se pokusím je objasnit, ale nejprve si pojďme krátce připomenout, o čem pojednávala první část.

Řekl jsem zde, že mnozí lidé nechápou roli Ježíše nejspíš kvůli největšímu křesťanskému mystériu – Boží trojjedinosti. A tu jsem se pak snažil vysvětlit. Vážně nevím, jestli se mi to podařilo, utěšuji se však domněnkou, že snad alespoň základní vhled do této „záhady“ vám moje povídání dalo. Z toho pak vyplynulo prosté konstatování: Ježíš je Bůh. A také: Ježíš je křesťanství. Omlouvám se za stručnost, ale tak to prostě je, a podrobnější vysvětlení, jak už jsem řekl, najdete v předchozí části tohoto podcastu.

V ní také zaznělo, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, který přišel na Zemi smířit člověka s Bohem, a vyvrcholením jeho misie nebylo ukřižování, nýbrž zmrtvýchvstání, které má obrovské důsledky pro člověka. Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života… citoval jsem kromě jiného apoštola Pavla z 15. kapitoly První knihy Korintským. 

Tolik tedy ve stručnosti resumé předchozí části, nyní se už pojďme věnovat chybějícím dílkům naší Ježíšovské skládačky. Ještě před tím si ale, stejně jako v první části, maličko postěžuju na křesťanský informační marasmus, jak jsem nazval stav, který v naší společnosti podle mého názoru panuje.

Kromě toho, že si lidé s osobou Ježíše Krista nevědí rady, jsem zaznamenal také hlasy, které na jednu stranu říkají: Křesťanství je příliš obyčejné, moc tradiční, zkostnatělé, nemá to žádnej drajv. Někdo dokonce tvrdí – cituji: „Křesťanský příběh nám už přece jenom dosloužil.“ Více v epizodě tohoto podcastu s názvem Nejen chlebem živ je člověk… Druhý, protikladný pohled na křesťanství zase říká, že je moc složité, plné nezodpovězených otázek, nepochopitelné, tajemné… Podobná slova sice obvykle zaznívají od těch, kteří toho o křesťanství moc neví, ale protože jim jiná náboženství, nebo jiné „odvary z různých náboženství“, zamíchané a uvařené v jednom hrnci, poskytují jednoduché až instantní odpovědi na jejich elementární otázky, pak proč by si měli lámat hlavu s křesťanskou zvěstí, která se – podle nich – tak těžko chápe?

Můžete si o tom myslet cokoliv, ale současný člověk požaduje rychlé a stručné odpovědi, plus ideálně ještě okamžité řešení. Já jsem tak trochu grafoman a v případě tohoto podcastu navíc ukecaný grafoman, tudíž vám nic takového nenabídnu. Sice se snažím věci vysvětlovat pokud možno co nejsrozumitelněji, ale rychle a stručně mi to prostě nejde. Nicméně řekl jsem: Ježíš je křesťanství. Proto zanechám láteření na svět, který není takový, jak bych si pošetile přál a konečně přejdu k tomu, co jsem slíbil. Kde, kdy a jak se Ježíš na tomto světě vzal? 

Kde se Ježíš vzal, to přece ví každý! Ježíš se narodil před nějakými 2000 lety v jesličkách v Betlémě. Ano, nebýt této události, svět by byl ochuzený o blázinec v obchodech už dlouho před Vánočními svátky, v jejich průběhu a ještě nějaký čas po nich – chce se mi dodat s jistou dávkou sarkasmu.

No dobře, ale řekněme, že na otázku: Kde a kdy se Ježíš na tomto světě vzal?, jsme odpověděli v podstatě dostatečně relevantně. Jenže před chvilkou jsem řekl, že Ježíš je Bůh – a najednou se zde bavíme o narození zjevně člověčího miminka. Mno…, jak bych to jenom řekl… Ježíš je Bůh, ale kromě toho je zároveň i člověkem. Uff…, naprosto chápu, proč někteří lidí vezmou za vděk „jednoduššími bohy“ :-)

Každopádně asi nejdůležitější informace, od které bychom se mohli posunout dál, je to, že s Ježíšem přišel Bůh na Zemi v podobě člověka. Ačkoliv tu byl už před stvořením světa… Co jsem to řekl? Že Ježíš tu byl už před stvořením světa? Ano, to jsem řekl. Proč si to myslím? Přečtěme si prvních 18 veršů 1. kapitoly evangelia podle Jana:

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. 

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 

Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

J 1:1–18 (ČEP)

Tento úchvatný prolog Janova evangelia říká vcelku jasně: Ježíš, to Světlo, Milost a Pravda, byl na počátku u Boha a všechno povstalo skrze něj. De facto se zde „jenom“ stvrzuje celistvost Boží trojice – Bůh Otec, syn Ježíš a Duch Svatý, jsou ono neoddělitelné jedno. Ježíš tu tedy byl už dávno před tím, než v lidské podobě přišel sdílet naši pomíjivost – jak říká John Vernon McGee v jednom z dílů svého pořadu Světem Bible. 

Jinak řečeno: Ježíš zde byl odpradávna, byť asi v nějaké jiné podobě, než ho známe – nebo si ho spíš představujeme. To ale není vůbec podstatné. Důležité je, že v určitý čas přišel mezi lidi – tedy Bůh v Ježíši přišel mezi lidi – v člověčí podobě. Už jsem to říkal v minulém dílu: Sdílení naši pomíjivosti mimo jiné znamená, že Ježíš s člověkem sdílel také lidskou smrtelnost. Takže jsme zpátky u jesliček v Betlémě a později pod křížem a u prázdného hrobu. Musíme se proto zamyslet nad tím, proč se tak stalo…

Z Bible víme, že Bůh Otec, Stvořitel, Hospodin, se člověku nikdy neukázal. Ostatně právě jsem to četl na konci citace z prologu Janova evangelia: Boha nikdy nikdo neviděl. Nechci ještě více komplikovat tento díl vysvětlováním, proč tomu tak je, takže se omezím na suché konstatování, že k tomu měl Bůh nejspíš dost dobrý důvod. A má ho dodnes.

Hospodin se starým Izraelcům ukazoval zahalený v oblaku, mluvil k nim ve snech, skrze proroky a nejrůznější znamení; sám však vždy zůstal inkognito. Nejblíž mu byl kdysi dávno asi Mojžíš, jemuž po návratu ze schůzky s Hospodinem na Sinajské hoře, odkud na druhý pokus přinášel kamenné desky s desaterem, zářil obličej tak, že musel nosit roušku. Ale ani on pravděpodobně Boží tvář nespatřil. 

Jenže jak taktéž z Bible víme, Hospodinův vyvolený národ byl poněkud vrtkavé povahy. Ne, že by tedy člověk obecně nebyl takový dodnes… Vždycky, když bylo Božímu lidu dobře, postupně na Hospodina zapomínal, a později se od něj mnohdy i úmyslně odvracel. Desatero nedesatero, člověk byl stvořený jako svobodný, bohužel se ale nenaučil se svou svobodou dobře zacházet. Nedělám si plané iluze, že bychom to dnes snad už uměli.

Chování svého vyvoleného národa se Pánu Bohu pochopitelně nelíbilo, protože člověka stvořil k obrazu svému, nikoliv k obrazu jeho či snad dokonce k obrazu nějakých jiných bohů. A tak se na lidi občas zlobil, mnohdy až se země třásla. Od některých obrazů ze Starého zákona se tak odvozuje falešná představa nemilosrdně trestajícího boha. Věřte mi ale, že Stvořitel od samého prapočátku chtěl pro lidi jen dobro. Ostatně i milující otec se může na své děti hněvat…, a může je i potrestat…, aby jim nakonec odpustil. 

Ale Pána Boha tento věčný kolotoč zjevně moc nebavil. Tisíce let se díval na to, jak člověk dokáže být svéhlavý a nepoučitelný. Tak dlouho bude zkoušet Boží (i jinou) trpělivost, tak dlouho bude chodit se džbánem pro vodu…, však to znáte sami. A tak si Pán Bůh asi jednou řekl: „Jestli já bych se těm lidem přece jenom neměl ukázat? Třeba by dostali strach a polepšili se.“ Ale pak si nejspíš uvědomil, že výhrůžkami se nikdy nic nevyřešilo, takže od toho upustil. Nicméně myšlenka sestoupení na lidskou úroveň Bohu v hlavě vrtala dál, a jak víme, nakonec uzrála v nápad delegovat tuto činnost na svého syna Ježíše. Ať se taky mladí trochu snaží!

Jak asi každý ví, Bible se skládá ze dvou hlavních částí – ze Starého a Nového zákona. Starému zákonu se někdy ne úplně přesně říká židovská bible, Novému pak křesťanská bible. Náš příběh o Ježíši se nyní nachází právě na rozhraní těchto dvou částí Bible. 

Řekl jsem, že Pána Boha nejspíš nebavilo neustále umravňovat svůj nezdárný vyvolený lid, a zřejmě považoval za nutné udělat nějaký radikální řez. Myslím, že jeho důvod byl jediný – zachránit člověka před sebezničením. O své soukromí, které si Pán Bůh pečlivě střežil, a střeží stále, však přijít nechtěl, a tak tímto úkolem pověřil svého syna Ježíše. Samozřejmě trochu, nebo možná dost zjednodušuji, nic to však nemění na Božím záměru sestoupit na Zemi k člověku. Jak jsem už uvedl, Ježíš zde byl už před počátkem světa, ovšem asi v nějaké jiné, transcendentní podobě. Jako člověk měl na Zemi teprve přijít. A protože Pán Bůh nedělá věci polovičatě, zařídil to tak, aby se Ježíš stal člověkem od narození. 

Toto je však, alespoň z mého pohledu, velmi důležitý poznatek! Ježíšova úloha na Zemi totiž nespočívala v nějaké Boží exkurzi, nebyla to kontrola z nejvyššího vedení, ani školení člověčí osádky planety Země, a už vůbec ne nějaký teambuilding všehomíra. S Ježíšem přišel na svět nový počátek, nové stvoření. Byť se to tedy událo až po jeho zmrtvýchvstání. Ježíš přišel na svět, aby s lidmi sdílel jejich životy a aby – jakožto Bůh – do nich vstoupil a „něco“ s nimi udělal. A také – to nesmíme zapomenout – Ježíš přišel na tento svět, abychom my lidé skrze něj poznávali Boha. Každopádně lidství Ježíše je přinejmenším stejně důležité jako jeho božství. Proto nejspíš bylo nezbytné, aby se Ježíš narodil z ženy, a proto také musel před svou službou projít zkouškou na poušti, kde se čtyřicet dní postil, a navrch ho pokoušel ďábel – jak píšou synoptická evangelia.

Doba, kdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť…, byla asi ve 30. roce jeho života, poté, co ho Jan Křtitel v řece Jordánu, pokřtil, aby na Ježíše vzápětí seslal Bůh Otec Ducha Svatého v podobě holubice a z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ A protože následně na poušti Ježíš prošel zkouškou bez pochybení, jeho služba zde na Zemi mohla začít.

Pokud máte pocit, že jsem právě oněch 30 let přeskočil, tak vás můžu ujistit, že to nejsem já, ale Bible, která o nich mlčí. Tedy nemlčí úplně. Jediný evangelista Lukáš do této doby vsunuje epizodu s dvanáctiletým Ježíšem, který se o Velikonocích ztratil svým rodičům Marii a Josefovi v Jeruzalémě. Budu číst 46. až 52. verš 2. kapitoly Lukášova evangelia:

Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.
Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“
On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“
Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.

L 2:46–52 (ČEP)

Dvanáctiletý chlapec říká: Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Jde o první Ježíšovu narážku v Bibli na vlastní Božství. Ale ani Marie s Josefem, kteří asi jako jediní lidé věděli, že Ježíš byl počat z Ducha Svatého, jeho slovu, jak píše evangelista Lukáš, neporozuměli. Že je to divné? Může se to tak zdát, ale je třeba si uvědomit, že spojení Božského a lidského je příliš silná myšlenka na to, aby se dala jednoduše chápat. A navíc, opakuji, byl to dvanáctiletý chlapec. V podstatě ještě dítě. A já věřím tomu, že Marie s Josefem Ježíše jako svého syna také vychovávali a milovali. Proč to říkám? Abychom při jeho Božství nezapomněli ani na Ježíšovo lidství. Protože jedno od druhého nelze oddělit.

Nyní se posuneme o necelých dvacet let dál. Ona takříkajíc aktivní služba Ježíše na Zemi trvala pouhé dva až tři roky, nicméně i tak se toho událo tolik…, že musíme mít v Bibli hned čtyři evangelia, plus další knihy, které to všechno popisují :-) Cílem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví ale není dopodrobna líčit Ježíšovo pozemské působení – to ostatně, byť tedy po částech, probírám v mnoha jiných epizodách, a jistě ještě mnohokrát o něm mluvit budu.

Teď se vrátíme k 1. kapitole Janova evangelia a zopakujeme si 9.–14. verš:

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

J 1:9–14 (ČEP)

V mnoha výkladech můžete číst, že Ježíš byl jakýsi pocestný kazatel a učitel. Ostatně i nejeden zapřisáhlý ateista je schopen uznat Ježíšovo pojetí morálky. Jenže před chvilkou jsem četl: Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Proč ho nepřijali? Protože o sobě říkal, že je Boží syn – a to se židovskému náboženskému establishmentu vůbec nelíbilo. Jenže Ježíš nelhal, on je vtělený Bůh. Fyzicky člověk, podstatou Bůh, který přišel jako vtělené Slovo s velkým S mezi lidi. C. S. Lewis ve své knize K jádru křesťanství píše:

Pokouším se tu předejít pomatenému prohlášení, které o něm lidé někdy činívají:
„Jsem ochoten Ježíše přijímat jako velkého mravního učitele, nepřijímám nicméně jeho nárok na to být Bůh.“
To je jedna z věcí, které říkat nesmíme. Někdo, kdo by byl pouhým člověkem a říkal to, co Ježíš, by nemohl být velkým mravním učitelem. Byl by to buď šílenec – srovnatelný s někým, kdo tvrdí, že je sázené vejce, nebo ďábel z pekel. Musíte si vybrat. Buď ten muž byl a je Synem Božím; anebo šílencem či něčím ještě horším. Můžete ho umlčet jako blázna, můžete ho poplivat a zabít jako démona; anebo mu můžete padnout k nohám a nazývat ho Pánem a Bohem. Ale neohánějte se žádnými blahosklonnými nesmysly o tom, že to byl velký mravní učitel. Tuto možnost nám nenechal otevřenou. Neměl to v úmyslu.

Zdroj: C. S. Lewis | K jádru křesťanství

Tohle je zajímavá situace. C. S. Lewis kritizuje přílišné zlidštění Ježíše, jiný křesťanský autor, Richard Rohr, zase brojí proti nadměrnému Kristovu zbožšťování. Mluvil jsem o tom v epizodě Slovo nakrátko: Syn člověka, není to málo? Nutno ale podotknout, že zrovna Rohr ve své knize Nahá přítomnost jasně říká:

Manifestace velkého JÁ JSEM v Ježíši, toto závažné křesťanské zjevení, byla pro věřící tak vzrušující, že zapomněli na to, že jeho nově objevené božství je v rovnováze s jeho lidstvím, které osobně a ještě důrazněji proklamoval.

Zdroj: Richard Rohr | Nahá přítomnost

Jeho božství je v rovnováze s jeho lidstvím. Tečka, mohlo by se říct. Ale na toto místo našeho příběhu o Ježíši ještě tečka nepatří.

Nechci se vymezovat vůči někomu, jako byl C. S. Lewis, ale sám za sebe si také myslím, že Ježíš zajisté byl a je velkým mravním učitelem. Ovšem – a to nám Lewis chce říct především – Ježíš nebyl a není pouze tím učitelem. I kdybychom pominuli všechny ty zázraky, uzdravení a další „nadpřirozenosti“, které Ježíš udělal, na konci tohoto příběhu je ukřižování a zmrtvýchvstání. Při ukřižování, které se stalo mocí lidskou, Ježíš poznal všechnu bolest světa. Když volal Eli, Eli, lama sabachtani, Bože můj, Bože můj! Proč jsi mne opustil?, poznal dokonce i Boží mlčení, Boží opuštění. Jako člověk na kříži zemřel a byl pohřbený. Třetího dne však vstal z mrtvých. To se mohlo stát jen pod Boží vůlí a Boží mocí. Ježíšova misie zmrtvýchvstáním nikdy neskončila a nikdy také neskončí. Tedy asi skončí, ale teprve až jeho druhým příchodem na svět.

O zmrtvýchvstání jsem sice mluvil také už v předchozím dílu, ale dovolte mi ještě jednu vsuvku. Je třeba si uvědomit, že Bůh jaksi nežije v našem pojetí času. Ježíš, Bůh Ježíš v něm sice svých 33 pozemských let žil, ale po svém vzkříšení se vrátil do jakéhosi Božího bezčasí. Výborně to vysvětluje Aleš Opatrný ve své knize Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry.

Někteří teologové říkají, že Ježíšovo vzkříšení není sice neskutečná věc, ale je to věc mimo dějiny. Není to historická událost jako například narození. Pokračování Ježíšova života neběží po časové ose, kde je jeho narození a život, je to přechod do jiného prostoru, do Boží blízkosti. Ale tento Ježíš, žijící v jiné dimenzi, vstupuje do našeho prožívání času, „protíná časovou osu“. Ježíšovo vzkříšení, na rozdíl od vzkříšení Lazara, je skutečně takovýmto přechodem do jiné dimenze. Lazar je pouze „vrácen na původní časovou osu“. On dále žil, „dokud nezemřel“, bylo to oživení nefungujícího organismu. Ježíšovo vzkříšení je však proměna. On není „uchopitelný“, ale zároveň jí s učedníky. Nanebevstoupení je potom možno chápat jako konec „protínání časové osy“ a je nutno je vidět spolu se sesláním Ducha svatého: „Neodejdu-li, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ Pro Jana vlastně nanebevstoupení začíná ukřižováním. Ježíš ve své smrti „padá“ do náruče Otcovy, což znamená život. Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk – a v tom je vzkříšení i pro nás.

Zdroj: Aleš Opatrný: Credo, Úvahy o apoštolském vyznání víry

Ježíš „padající“ do náruče Otcovy je plně Bůh a plně člověk – to, myslím, můžeme použít jako pěkné resumé této části podcastu na téma Kdo je Ježíš. Ježíš je plně Bůh a plně člověk.

Druhou část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš? budeme mít za chvilku za sebou. Ač nejsem příznivcem podcastových seriálů, mám pro vás přichystaný ještě jeden díl – neřekl jsem totiž všechno, co jsem vám chtěl sdělit. Ale trojdílné povídání zase tak moc obsáhlé není, tak snad budete svůj čas věnovat i závěrečnému dílu…

Co nám vlastně ještě chybí dopovědět o Ježíšovi? Samozřejmě v jakési „zkratce nezbytně nutné“, protože povídat o Kristu bychom mohli dlouho, předlouho, a stejně by to možná bylo málo. Ale k věci: V evangeliích se píše, že Ježíš byl po svém vzkříšení ještě 40 dní na Zemi, aby poté, slovy Marka byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Ježíš tedy stále žije, takže otázka zní: Kde je? Kde je to nebe, kam byl vzat? A kde hledat Ježíše dnes? No a aby toho nebylo málo, v poslední části nakousnu také Ježíšův druhý příchod na Zemi – takže, aspoň myslím, je na co se těšit.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část

Článek 102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

V takovém duchu jsem vedl předchozí část podcastu Biblická jména a úsloví na téma Kdo je Ježíš, a jak jsem na konci minulé epizody slíbil, budu v něm pokračovat. Tak pojďme na to.

Od mikrofonu svého improvizovaného podcastového studia vás opět zdraví Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Další díly trilogie na téma Kdo je Ježíš?

101 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 1. část
103 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 3. část

Článek 102 | Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka – 2. část se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

„Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“ A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 19. 1. 2024

O pár dílů nazpět, v epizodě Anna, Hana nebo Chana?, jsem se dušoval, že už nebudu používat poněkud obstarožní statistické údaje o křestních jménech v Česku z roku 2016. Ten díl jsem vydal 26. října 2023, a ve stejný den, kdy už jsem ho měl napsaný, namluvený a zveřejněný na podcastových platformách na internetu, vydal Český statistický úřad tiskovou zprávu se statistikou křestních jmen novorozenců za rok 2022. „Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“

A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Díky nejnovějším informacím Českého statistického úřadu máme nyní k dispozici data, se kterými se dá smysluplně pracovat. V žebříčku dvaceti nejfrekventovanějších – v našem případě chlapeckých – jmen v rozmezí let 2010 až 2022, se Šimon, o němž je tento díl podcastu, nachází mezi 15. až 18. místem. To je, řekl bych, docela pěkné umístění, které svědčí o tom, že jde o poměrně moderní jméno, nebo přesněji spíše jméno, oblíbené u současných rodičů. Dlužno však dodat, že větší obliba nastala až někdy po roce 2000, spíše v letech 2003 až 2005. Před tím o jméno Šimon rozhodně takový zájem nebyl – naopak, v 80. a 90. letech minulého století se v Česku rodilo pouze kolem 30 až 45 malých Šimonků ročně. 

Nicméně zůstanu-li ještě chvíli u nejčerstvějších statistických dat, tak zrovna v souvislosti s tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví si nelze nevšimnout jedné zajímavosti. S výjimkou let 2010 a 2011 je Šimon od roku 2013 vždy tu více tu těsně před Petrem. Proč mě to zaujalo? Vy, kteří čtete Bibli víte, že zde Šimon a Petr patří v podstatě neoddělitelně k sobě. Ale o tom bude řeč až o něco později, nyní ještě ke křestnímu jménu Šimon.

Toto jméno pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako „naslouchající“. Příbuznými jmény jsou pak Simon nebo Simeon, hebrejsky Šimeón. Ženskou podobou je pak Simona případně archaicky Šimona. Svátek čili jmeniny mají jak Šimon, tak i Simon nebo Simeon až na konci roku – 22. 12., a aby se to nepletlo, tak Simony i Šimony, kterých je u nás, podle oněch starých údajů do roku 2016 pouze 42 (myslím tedy Šimony), tak ty ho slaví o deset dní dříve – 12. 12. Ještě jednou: 22. 12. pánové či chlapci, 12. 12. ženy a dívky.

To by, myslím, k současnému výskytu jména Šimon – a jmen jemu takříkajíc příbuzných – stačilo, nyní pojďme otevřít Knihu knih, abychom se podívali, jak jsme na tom s biblickými Šimony, Simeony či Šimeóny.

Biblí není třeba listovat dlouho, protože hned o prvním muži jménem Šimeón se píše v knize Genesis. A nebyl to chlápek ledajaký, nýbrž syn třetího starozákonního patriarchy Jákoba. Abychom v tom měli jasno, tak jen doplním, že prvním patriarchou byl Abrahám, druhý byl jeho syn Izák – ano, ten, kterého se Abraham chystal obětovat na hoře v zemi Mórija. Že to nakonec dopadlo dobře, můžete vědět například z epizody tohoto podcastu s názvem Abraham, a nedokončené obětování Izáka. No a Jákob, který se narodil jako dvojče s Ezauem a později byl přejmenovaný na Izraele, byl synem Izáka. Jak jsem říkal – třetí izraelský patriarcha. Krátce jsem o něm mluvil v dílu Jakub… nejoblíbenější z mužů a obšírněji pak v epizodě s dlouhým názvem: Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm. Ale vraťme se k Šimeónovi.

Rozklíčovat propletence některých starozákonních polygamních rodin občas zavání investigativní žurnalistikou, ale v případě Šimeóna to snad nebude tak těžké. Jeho otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu, s nimiž počal dvanáct synů, z nichž později vzniklo taktéž dvanáct kmenů Izraele. Navrch měl Jákob ještě dceru Dínu. O té bude řeč za chvíli. 

Šimeón byl druhým Jákobovým synem, kterého mu dala Lea. S ní měl ještě prvorozeného Rúbena, a také Leviho a Judu, později mu porodila také Isachara a Zabulóna, a jedinou dceru Dínu. S Ráchel měl Jákob syny Josefa a Benjamína. Ostatní syny – jestli dobře počítám, tak čtyři – zplodil Jákob se svými služkami. Tak to bychom měli. Ale… pokud tento podcast posloucháte delší dobu, anebo zkrátka starozákonní příběhy znáte, jsou vám jistě jména Jákobových synů povědomá. Josef, Rúben, Levi, Juda, Benjamín… Ano! Mohli byste je znát z příběhu Josefa, zvaného egyptského. Mluvil jsem o něm v první části epizody o biblických Josefech. Zde se můžete také dozvědět, že Šimeón patřil ke skupině bratrů od matky Lei, která chtěla Josefa, jehož povila druhá matka Ráchel, nejprve zabít, aby se pak nad ním smilovali a poslali ho do egyptského vyhnanství, kde takříkajíc udělal velkou kariéru.

Šimeón byl zkrátka nejspíš horká hlava. Dokládá to také příběh s jeho sestrou Dínou. Tu nejprve znásilnil Chivejec Šekem, aby se však do ní vzápětí zamiloval. Všechno mohlo dopadnout dobře, kdyby se ale Šimeón se svým bratrem Lévim nerozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Protože jde o velmi zajímavou epizodu, přečtu nyní celou 34. kapitolu knihy Genesis, v níž je popsaná. Čtení bude trochu delší, ale je to poutavý příběh, který se dobře poslouchá:

Dína, dcera Ley, kterou porodila Jákobovi, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete té země, zmocnil se jí, ležel s ní a znásilnil ji. Přilnul svou duší k Díně, dceři Jákobově. Miloval tu dívku a mluvil k jejímu srdci. A svému otci Chamórovi Šekem řekl: Vezmi mi toto děvče za ženu. Když Jákob uslyšel, že Šekem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli s jeho dobytkem na poli. Jákob mlčel až do jejich příchodu. Šekemův otec Chamór vyšel k Jákobovi, aby s ním promluvil. 

Synové Jákobovi přišli z pole, jakmile o tom uslyšeli. Ti muži byli hluboce zarmouceni a vzpláli velikým hněvem. Vždyť spáchal hanebnost v Izraeli, když ležel s dcerou Jákobovou. To se nemělo stát. Chamór s nimi mluvil takto: Můj syn Šekem přilnul celou duší k vaší dceři. Dejte mu ji, prosím, za ženu. A spřízněte se s námi; své dcery dávejte nám a berte si naše dcery. Zůstaňte u nás. Celá země je před vámi: Pobývejte v ní, procházejte jí a natrvalo se v ní usaďte. A Šekem řekl jejímu otci a jejím bratrům: Kéž naleznu milost ve vašich očích! A co mi řeknete, to vám dám. Stanovte mi jakkoli vysoké odstupné a dar. Dám, cokoli mi řeknete, jen mi dejte tu dívku za ženu! 

Jákobovi synové však na to Šekemovi a jeho otci Chamórovi odpověděli lstivě, protože poskvrnil jejich sestru Dínu. Řekli jim: Nemůžeme udělat takovou věc, abychom svou sestru dali někomu, kdo není obřezán, protože pro nás to je potupa. Jen tak budeme s vámi souhlasit, když budete jako my tím, že každý mužského pohlaví bude u vás obřezán. Pak vám budeme dávat své dcery a budeme si brát vaše dcery, zůstaneme u vás a staneme se jedním lidem. A jestli nás neuposlechnete a neobřežete se, vezmeme svou dceru a půjdeme. 

Jejich slova se Chamórovi a Chamórovu synu Šekemovi líbila. Mládenec neváhal a vykonal tu věc, protože měl zalíbení v Jákobově dceři. Byl nejváženější z celého otcovského domu. Chamór a jeho syn Šekem přišli do brány svého města a promluvili k mužům města: Tito muži jsou vůči nám přátelští. Ať pobývají v zemi a procházejí jí, vždyť země je před nimi dosti rozlehlá. Jejich dcery si budeme brát za ženy a své dcery budeme dávat jim. Ale jen tak budou s námi ti muži souhlasit, aby zůstali u nás a abychom se stali jedním lidem, když každý mužského pohlaví u nás bude obřezán, tak jako jsou obřezáni oni. Jejich stáda, jejich zboží a všechen jejich dobytek, což to nebude naše? Jen s nimi souhlasme a zůstanou u nás. A všichni, kdo vycházeli do brány jeho města, uposlechli Chamóra a jeho syna Šekema. Všichni mužského pohlaví se dali obřezat, všichni, kdo vycházeli do brány jeho města. 

Třetího dne pak, když měli bolesti, vzali dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, každý svůj meč, přišli do města, které se cítilo bezpečně, a povraždili všechny mužského pohlaví. Také Chamóra a jeho syna Šekema zabili ostřím meče, vzali z Šekemova domu Dínu a odešli. Jákobovi synové přišli na pobité a vyplenili to město, kde poskvrnili jejich sestru. Pobrali jejich brav, skot i jejich osly, co bylo ve městě i co bylo na poli. Zajali a ukořistili všechen jejich majetek, všechny malé děti a ženy, všechno, co bylo v domě. 

Jákob řekl Šimeónovi a Lévimu: Uvalili jste na mne zkázu, když jste mne zošklivili u obyvatel země, u Kenaanců a Perizejců. Nás je malý počet. Shromáždí-li se proti mně a pobijí-li mne, budu vyhlazen já i můj dům. Oni však odpověděli: Cožpak směl jednat s naší sestrou jako s nevěstkou?

Gn 34 (CSP)

Jak už jsem řekl, Šimeón byl nejspíš, stejně jako jeho bratři, tedy v tomto případě minimálně Levi, zkrátka horká hlava. Jakkoliv se Chivejec Šekem zprvu nezachoval dobře, okamžitě se ke svému činu postavil čelem – a před tím ještě srdcem k Jákobově dceři Díně – a všechno se mohlo obrátit ve sjednocení dříve znepřáteleného lidu. Jenže Šimeón a Levi se svévolně pustili nikoliv na cestu sjednocení, nýbrž rozdělení. A tak, se bohužel my lidé někdy chováme dodneška. Nadřazujeme právo spravedlnosti, rozumu, odpuštění a lásce. Říkám to pořád – člověk se od biblických dob nijak zásadně nezměnil.

Dost však pochmurných řečí, pojďme se přesunout do Nového zákona. Zde najdeme hned několik Šimonů a jednoho Simeona. O něm už v tomto podcastu také řeč byla, a to ve zmíněné epizodě Anna, Hana nebo Chana? a před tím ještě v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Simeon byl tím prorokem, který v Ježíši, jenž byl v té době ještě v plenkách, rozpoznal Mesiáše. Připomeňme si jeho slova, která řekl Marii:

„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“

L 2:34–35 (CSP)

Samotný Ježíš se pak potkal s dalšími třemi – nyní už Šimony. Vezmu to odzadu, abychom se nakonec déle zastavili u prvního Šimona Petra. 

Takže poslední Šimon, s nímž se Ježíš velmi krátce setkal, byl Šimon z Kyrény. Stalo se to za okolností, které zažít nikdy nechcete – když byl Ježíš římskými vojáky nucený nést svůj kříž na popraviště. Šimon z Kyrény byl tím, kdo podle synoptických evangelií, musel Ježíšovi s křížem pomáhat. Je to tak trochu tajemná postava evangelia. Jediné, co o něm víme je, že to byl otec Alexandra a Rufa, který zrovna šel z pole, jak se píše v Markově evangeliu. Ona tajemnost spočívá v otázce, proč ho všichni tři synoptici výslovně jmenují. Jiné, řekněme vedlejší biblické postavy, bývají často nazývané typicky jako „nějaký muž“ čili nebývají označované jménem. Proč je v pašijovém příběhu Šimon z Kyrény jmenovaný, nevím. Jisté ale je, že ho můžete najít na tisících zobrazení křížové cesty po celém světě, jak pomáhá Ježíši nést jeho kříž.

Předposlední Šimon v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, je Šimon Kananejský nebo také Šimon zvaný Zélót. Ten je ve všech třech synoptických evangeliích jmenovaný, abych tak řekl, oprávněně, protože patří do dvanáctky Ježíšových učedníků. Přívlastek Kananejský v jeho jménu však neznamená příslušnost ke Kanaáncům, nýbrž jde o odvozeninu z aramejského výrazu pro „horlivce“, zélótu. Podle tohoto označení se zdá, že Šimon Kananejský mohl patřit k militantní židovské protiřímské skupině, k odbojovému hnutí Zélótů 1. století našeho letopočtu v Judeji. Ale to se můžeme jenom domnívat, protože kromě jmenování tohoto muže v seznamu dvanácti Ježíšových učedníků, o něm Bible žádné podrobnější svědectví nevydává. 

Když jsem mluvil o třech Šimonech, s nimiž se Ježíš potkal, nebylo to úplně přesné. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází ještě další muž tohoto jména, označovaný za Ježíšova bratra. Pojďme si přečíst první tři verše 6. kapitoly Evangelia podle Marka:

Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním.

Mk 6:1–3 (CSP)

Měl Ježíš sourozence nebo ne? Může mít vůbec Bůh a člověk v jedné osobě takříkajíc pozemské bratry a sestry? Do toho dilematu se vážně nechci pouštět, protože mi to připadá jako zbytečné plýtvání časem nad něčím, co není vůbec důležité. Těmito otázkami se už zabývalo spoustu jiných lidí, na jejich základě vznikly nejrůznější domněnky, ale i dogmata a fantasmagorie. Takže přidám jenom dvě věty z Wikipedie:

Katolická encyklopedie naznačuje, že Šimon může být totožný s osobou Simeona Jeruzalémského nebo Šimona Zélóta. Protestantští vykladači, kteří popírají Mariino věčné panenství, obvykle považují Šimona za Ježíšova nevlastního bratra.

Zdroj Wikipedie.cz

Myslím, že to by stačilo, tudíž si dejme kratičkou pauzu, abychom se mohli podívat na posledního z biblických Šimonů, který je v jistém smyslu zároveň prvním – Šimona Petra.

O Petrovi nebo chcete-li Šimonu Petrovi jsem v tomto podcastu už také mluvil, bylo to v dílu Petr. A nezbytná skála navrch. Nyní se možná budu trochu opakovat, ale myslím, že to není na škodu věci, protože Šimon Petr patří k důležitým postavám historie křesťanství.

Předně chci říct, že onen muž, kterého Ježíš jako jednoho z prvních draftoval do svého týmu, se vždycky jmenoval Šimon. Petr byla jeho přezdívka, kterou mu dal Ježíš při jejich prvním setkání. Tudíž je-li v Novém zákonu řeč o Petrovi, myslí se jím původním povoláním rybář Šimon. Ostatně často čteme o Šimonovi, zvaném Petr nebo krátce o Šimonu Petrovi. Ale také pouze o Šimonovi. Takže i dva Petrovy listy v Bibli jsou vlastně dopisy Šimona, přezdívaného Petr. Ať se do toho ale zbytečně nezamotáme, pojďme si připomenout, jak tato šaráda vznikla. Následující citace se odehrává den poté, co Jan Křtitel Ježíše pokřtil v řece Jordánu. Janovo evangelium, 1. kapitola, verše 35 až 42:

Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.
Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“, což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš?“
Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Jeden z těch dvou, kteří to uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“ (což je v překladu: Kristus). Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr).

J 1:35–42 (CSP)

Kéfa je aramejsky kámen, do řečtiny se to pak překládá jako Petros (πέτρος), přičemž femininum Petra (πέτρα) znamená opět kámen nebo skála. Tuto přezdívku však Ježíš nedal Šimonovi jen tak z plezíru. Vysvětlení najdeme v Evangeliu podle Matouše, konkrétně v 16. kapitole, verše 13 až 19:

Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků.“
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone BarJona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. [A] tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“

Mt 16:13–19 (CSP)

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já když tento text čtu, chtě-nechtě si ho vykládám tak, že Ježíš těmito slovy ustanovil Petra „šéfem“ své církve. Cožpak o to, katolíci s tím asi nebudou mít problém. Petr je katolickou církví považovaný za prvního římského biskupa a na základě apoštolské posloupnosti od něj katolíci odvozují svůj primát v církvi s titulem papeže. Alespoň to praví Wikipedie, protože osobně, abych se přiznal, katolickou teologii znám jen velmi povrchně. 

Jenže já jsem protestant jako Brno a s tímto výkladem Bible se rozhodně nespokojím. Nejprve jsem se proto podíval do ostatních překladů Bible. Ke svému překvapení jsem však zjistil, že v podstatě všechny české překlady trvají na formulaci ve smyslu „Ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev.“ Nicméně jedna výjimka přece jenom existuje a tou je parafrázovaný překlad Slovo na cestu. 18. a 19. verš 16. kapitoly Matouše zde zní takto:

Ty jsi Petr a tvé jméno připomíná skálu. Svou církev zbuduji na Skále a žádná ďábelská moc ji nezničí. Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi.“

Mt 16:18–19 (SNC)

Tvé jméno připomíná skálu… Svou církev zbuduji na Skále… Neříká se zde Svou církev zbuduji na tobě, Petře-Skálo. Osobně jsem přesvědčený, že jde o jedno z Ježíšových podobenství, které navíc navazuje na podobenství o domu na skále a domu na písku, jež se v Matoušovi nachází o pár kapitol před textem o budování církve na skále. Mimochodem, podobenství o domu na skále jsem se věnoval v dílu nazvaném Dům na skále a Bible Kralická navrch, kde mimo jiné říkám: 

Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu.

Z epizody Dům na skále a Bible Kralická navrch

Zkrátka a dobře, jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Ostatně Ježíš také řekl, že nepřišel zrušit zákon ani proroky. A prorok Ezechiel ve 34. kapitole stejnojmenné biblické knihy říká toto. Verše 7 až 15:

Proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina – protože je mé stádo lupem a mé ovce se staly bez pastýřů pokrmem pro všechnu polní zvěř, pastýři nepátrali po mých ovcích, naopak ti pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli, proto – vy, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti těm pastýřům a budu vyhledávat své ovce z jejich ruky, zbavím je pasení stáda a ti pastýři už nebudou pást sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich úst a nebudou jim za pokrm.
Neboť toto praví Panovník Hospodin: Hle, to jsem já. Vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako věnuje pastýř péči svému stádu v den, kdy je uprostřed svých roztroušených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, na která byly rozptýleny v den mračna a husté temnoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je na jejich půdu. Budu je pást na izraelských horách, v řečištích a na všech osídlených místech země. Budu je pást na dobré pastvině a vysoko v izraelských horách bude jejich lučina. Tam budou uléhat na dobré lučině a na úrodné pastvině na izraelských horách se budou pást. Já budu pást své ovce a já je budu ukládat, je výrok Panovníka Hospodina.

Ez 34:7–15 (CSP)

Pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli… Nebudu tato slova vykládat, myslím, že je jasné, co tím Ezechiel, respektive Pán Bůh, myslí. Tím, že zde tento výňatek z Ezechiela zmiňuji, nechci vůbec naznačit, že by snad pozemští pastýři byli všichni špatní nebo dokonce zbyteční. Hospodin se sice o své ovce postará, ale jak víme, my lidé potřebujeme nějaké… ne nějaké, ale dobré vedení. Velmi si proto vážím dobrých pastýřů. Ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že takzvaná institucionalizace církví občas nabývá rozměrů příliš přehnaných. Jenom jeden příklad: Může-li církev vlastnit celý stát, byť jenom docela malý, je na tom něco divného. Takhle, že by to Ježíš zamýšlel? To si vážně nemyslím.

Jsme na konci tohoto dílu Biblických jmen a úsloví. Podle počtu odkazování na starší díly – a to jsem některé ještě vynechal – to skoro vypadá, jako bych už v tomto podcastu mluvil o všem, co se v Bibli nachází, což samozřejmě není a ani nemůže být pravda. Prostě se to jen tak sešlo. Na druhou stranu tato epizoda je již 97. v pořadí, a o něčem jsem jaksi v předchozích dílech mluvit musel :-) Bible je však nepřebernou studnicí inspirace a moudrosti, o duchovním ponaučení ani nemluvě. Takže nemám strach, že by se snad témata pro tento podcast vyčerpala. To se jistě dříve vyčerpám já :-) Ostatně slíbil jsem si, že jakmile dosáhnu 100 dílů, což už nebude dlouho trvat, dám si několikaměsíční odpočinkovou a studijní pauzu.

Snad jsem vás tedy složitostmi rodokmenu Jákoba a posléze mírným napětím kolem Šimona, Petra a kamení či skály, neodradil od dalšího poslouchání tohoto podcastu. Minimálně byste se ale z tohoto dílu mohli dozvědět, že křestní jméno Šimon dělá i v dnešní době čest své bohaté biblické historii, protože v posledních desetiletích patří do „top 20“ nejoblíbenějších jmen, která dnešní rodiče dávají nově narozeným chlapcům.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem! 

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ale s některými je trochu potíž. Překlady nebo spíš překladatelé z hebrejštiny či řečtiny se totiž nemusí shodnout na jejich české podobě. Matka proroka Samuela Chana, je asi tím nejlepším příkladem.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Anna, Hana nebo Chana? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 26. 10. 2023

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – je spousta křestních jmen, o kterých můžeme být skoro až přesvědčení, že jsou ryze česká, abychom vzápětí zjistili, že jejich původ sahá daleko do starověku. Nachází-li se v Bibli, mají jaksi zaručenou minimálně dva tisíce let starou historii; u jmen, vyskytujících se ve Starém zákoně pak ještě delší. Ale s některými je trochu potíž. Překlady nebo spíš překladatelé z hebrejštiny či řečtiny se totiž nemusí shodnout na jejich české podobě. Matka proroka Samuela Chana, je asi tím nejlepším příkladem.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

První část Samuelova příběhu s Chanou v hlavní roli, jste v tomto podcastu už mohli slyšet. Mluvil jsem o něm v dílu, nazvaném Samuel. Poslední soudce před prvním králem. Ale protože opakování je matka moudrosti a u biblických textů to platí dvojnásob, pojďme si tuto část První knihy Samuelovy osvěžit. 

Byl jeden muž, z Ramatajimsófímu, z Efrajimského pohoří, který se jmenoval Elkána, syn Jerocháma, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova, Efratejce (1S 1:1 /CSP/) – tak v Českém studijním překladu První kniha Samuelova začíná. Ono krkolomně nazvané město Ramatajimsófím byla zkráceně Ráma, ležící jen kousek severně od Jeruzaléma na území izraelského kmene Efrajimců ve stejnojmenném Efrajimském pohoří. Poznámkový aparát Českého studijního překladu Bible uvádí, že Elkána byl pravděpodobně levita z čeledi Kehatovců, a Efratejec označuje, že mu byla přidělena města na území Efrajimu. Byl to zbožný muž, který každý rok chodil se svou rodinou přinášet oběti Hospodinu do chrámu v nedalekém Šílu. Pojem chrám je zde ale patrně pouze jakousi autorskou licencí, protože skutečný Hospodinův chrám byl postavený až později. V tomto případě se patrně jednalo o stan setkávání nebo chcete-li stánek úmluvy, zkrátka tehdejší mobilní svatyni židovského národa, uvnitř které byla Hospodinova truhla nebo jinak řečeno, archa úmluvy. Ale to jen na okraj, protože s naším příběhem to nijak zvlášť nesouvisí.

V té době byla běžná polygamie, a také Elkána měl dvě ženy. Jméno jedné bylo Chana, jméno druhé Penina. Penina měla děti, ale Chana děti neměla (1S 1:2 /CSP/). Takto velmi stroze popisuje situaci druhý verš. Ale hned na to se dozvídáme, že Elkána Chanu velmi miloval a dával jí dvojnásobný díl z obětí, které Hospodinu přinášel. Z dnešního pohledu na tom není nic zvláštního, naopak nás může těšit Elkánova láska ke své ženě. Nicméně v té době byla neplodná žena, která svému muži nedala děti, přesněji spíše syny, považovaná za méněcennou, a když to řeknu hodně tvrdě – nepotřebnou. Muž měl právo ji zavrhnout a najít si jinou ženu, která mu dá pokračovatele rodu. Ne tak Elkána, který v 8. verši říká: Chano, proč pláčeš? Proč nejíš? Proč jsi skleslá na mysli? Cožpak nejsem pro tebe lepší nežli deset synů? (1S 1:8 /CSP/)

Nevím, jak se to zdá vám, ale já mám z těchto slov pocit, že Elkána byl možná trochu sebestředný. Ale budiž, svou ženu miloval, neodvrhl ji, a snažil se ji utěšovat. Což bohužel neplatí o Penině, Elkánově druhé ženě, která si Chanu, jak se říká, vychutnávala. Její protivnice ji velmi provokovala ke hněvu, jen aby ji rozzlobila kvůli tomu, že Hospodin zavřel její lůno. (1S 1:6 /CSP/), píše se v 6. verši 1. kapitoly První knihy Samuelovy. Já jsem tedy mnohoženství nikdy nezažil, ale dovedu si docela dobře představit, jaké vztahy měly mezi sebou ženy jednoho muže. Soupeření o jeho přízeň bylo nejspíš na denním pořádku, a že se k tomu používaly nejrůznější „metody“, je nasnadě. Myslím, že jenom žena dokáže pochopit tu nesmírnou bolest druhé ženy, která nemůže mít děti. Ovšem pokud to proti ní použije jako zbraň, zasáhne ji na nejcitlivějším místě. Je to nanejvýš odpudivé, ale bohužel Penina nebyla výjimkou. Podobně se chovala například Abrahamova otrokyně Hagar, která, dříve, než dal Pán Bůh dítě jeho ženě Sáře, porodila tomuto starozákonnímu patriarchovi prvního syna Izmaela. Mluvil jsem o tom v epizodě tohoto podcastu s názvem Sára… a trochu i Abrahám. 

Ale zpátky k Chaně. Jednou, když se opět jejich rodina vypravila do Šílu přinášet oběti Hospodinu, vstala zoufalá Chana po společném jídle od stolu, aby učinila slib Pánu Bohu. Přečtu 10. až 18. verš 1. kapitoly První knihy Samuelovy:

V duši měla hořkost, modlila se k Hospodinu a velmi plakala. Učinila slib. Řekla: 
Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života a břitva nepřijde na jeho hlavu. 
Stalo se, že když se zabrala do modlitby před Hospodinem, Élí pozoroval její ústa. Chana mluvila ve svém srdci, jenom její rty se pohybovaly, ale její hlas slyšet nebylo. Proto si o ní Élí myslel, že je opilá. 
Élí jí řekl: Jak dlouho budeš opilá? Odlož to víno! 
Chana odpověděla: Ne, můj pane. Jsem žena obtížená na duchu. Nepila jsem víno ani pivo, ale vylévala jsem svou duši před Hospodinem. Nepokládej svou otrokyni za ničemnici, neboť doposud jsem mluvila kvůli množství otravování a provokací vůči mně. 
Élí odpověděl: Jdi v pokoji! Ať ti Bůh Izraele dá to, co jsi od něj žádala. 
Řekla: Kéž tvá služka nalezne milost ve tvých očích! 
Potom ta žena šla svou cestou, najedla se a její tvář už nebyla smutná.

1S 1:10–18 (CSP)

Élí, který pozoroval Chanu při její modlitbě, aby ji pak nespravedlivě obvinil z toho, že chodí před Hospodina opilá, byl chrámový – nebo „stanový“ – kněz. Ano, byl to právě ten muž, který si pak vzal malého Samuela čili Chanina syna, který se za rok narodil, k sobě do kněžské služby, aby se Samuel poté stal prorokem a posledním z izraelských soudců čili jedním z nejvýše postavených lidí v tehdejším kmenovém uspořádání. Ale jak už jsem říkal, o tom všem už byla řeč v dílu s názvem Samuel. Poslední soudce před prvním králem.

My se znovu vrátíme k Chaně. Zopakujme si ještě jednou, co slíbila Pánu Bohu: 

Hospodine zástupů, jestliže opravdu pohlédneš na soužení své otrokyně a vzpomeneš na mě, nezapomeneš na svou otrokyni a dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života. (1S 1:11 /CSP/) Pro jistotu do třetice: [Jestliže] dáš své otrokyni mužského potomka, dám ho Hospodinu pro všechny dny jeho života.Každá žena, která touží po dítěti, ho chce mít u sebe. Starat se o něj, vychovávat ho, hrát si s ním a radovat se, dát mu svou mateřskou lásku. Chana musela být nesmírně zoufalá, když byla ochotná se svého syna vzdát. Ale věděla, že ten, kdo jejímu malému Samuelovi pomohl na svět, byl Bůh. Tudíž mu tento dar splatila darem stejné hodnoty – svého syna se pro Boha vzdala.

Jenže, křesťanství nás učí, že Boží dary jsou nepodmíněné – že si je nemusíme zasloužit ani Bohu něco oplácet (tedy, ve zjednodušené verzi). Nicméně jak se říká zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A taky se říká, že nic není tak černobílé, jak to na první pohled vypadá. V té době křesťanství jako takové ještě vlastně neexistovalo a přinášení obětí Hospodinu bylo pro Židy běžnou praxí, přesněji tedy běžnou součástí tehdejší náboženské liturgie. Obětovala se ale zvířata nebo potraviny, nešlo o oběti lidské. Chana samozřejmě Samuela neobětovala podle tehdejších rituálů, svého – promiňte mi ten výraz – doslova vymodleného syna „jenom vrátila“ do Boží náruče. Je to stejně tak obraz zoufalství, jako příběh obrovské víry a nikdy nekončící naděje na jednom velkém širokoúhlém plátně. Chana se ve svém utrpení smířila s Pánem Bohem. Že vám to něco připomíná? Ano, o mnoho let později udělal Pán Bůh to stejné – smířil se s člověkem skrze oběť Ježíše Krista.

Biblická Chana byla nepochybně výjimečná žena, nicméně vy si, možná už nějakou dobu říkáte, proč jsem v úvodu mluvil o jakémsi překladatelském nesouladu, když doteď se bavíme jen o Chaně. Jméno Anna nebo Hana z názvu tohoto dílu podcastu zatím nezaznělo. Tak kde je zakopaný pes?

Máte pravdu. Doposud jsem pro pochopení příběhu logicky pracoval s jedním, konkrétně Českým studijním překladem Bible. Ovšem onen překladatelský nesoulad nastává, otevřete-li jiné české nebo i cizojazyčné překlady Knihy knih. Kdybyste neposlouchali podcast čili mluvenou řeč, ale četli článek, připravil bych přehlednou tabulku. Tu ostatně možná ještě udělám do textové verze tohoto dílu. Mimochodem, víte, že podcast Biblická jména a úsloví má svůj web, na kterém najdete také právě textové verze všech dílů mluveného slova? Najdete jej na adrese Biblismy.cz (kde se právě, vy, čtenáři textové verze tohoto dílu, nacházíte :-)). 

Každopádně hebrejské jméno Chana, znamenající milost nebo milostiplná, a jehož český přepis je patrně nejpřesnější k hebrejskému originálu, najdete, jak už víme, v Českém studijním překladu a také v Českém ekumenickém překladu, plus v parafrázovaném překladu Slovo na cestu. Možná ještě přesnější přepis Channá používá Miloš Pavlík ve svém studijním překladu Bible, stejně jako Vladimír Šrámek v překladu Starého zákona z roku 1947. Další české Bible pracují se jménem Anna – jak náš nejstarší překlad, Bible kralická, tak například Jeruzalémská bible nebo Starý zákon od Jana Hejčla z roku 1930. Jediná česká Bible21 pak o Chaně mluví jako o… Haně. 

Zmatení jazyků se sice odehrává v Bibli také – o tom se více dozvíte v epizodě tohoto podcastu s názvem Nemluvit do větru… a jak to bylo s Babylónskou věží, ovšem jak se zdá, zrovna v případě Chany toto zmatení tak trochu pokračuje dál i ve 20. a 21. století :-) Když se totiž podíváme k našim nejbližším sousedům, tak slovenský ekumenický, slovenský katolický i slovenský evangelický překlad používají shodně jméno Anna. Ovšem třeba v němčině, konkrétně v novém evangelickém překladu z roku 2022 se nachází jméno Hanna, stejně jako v anglické King James Bibli z roku 2000 čteme Hannah. 

A ještě jedna pro někoho možná zajímavá informace: Biblický slovník Adolfa Novotného z 60. let minulého století zná pouze jméno Anna. Pro Chanu ani Hanu zde slovníkové heslo nenajdete. Už chápete, proč se tento díl podcastu jmenuje Anna, Hana nebo Chana?

Popravdě, to všechno, co jsem právě řekl, uvádím jen proto, abyste věděli, že „naše Chana“ může být v různých verzích Bible pojmenovaná jinak. Důvod je přitom úplně prozaický – jak jméno Anna, tak i Hana pochází právě z hebrejského Chana. Ostatně velmi podobné znění tomu napovídá více než zřetelně. Nic dalšího za tím pravděpodobně není a zároveň to ani není v Bibli výjimka. Spousta biblických jmen je v různých překladech psána odlišným způsobem. Ale Chana či Hana nebo Anna asi v tom zmatení zašla nejdále. My o tom však víme, takže nás to nepřekvapí :-)

Ne, že bych chtěl stůj co stůj tento díl udělat co nejsložitější, nicméně musím zmínit ještě jednu biblickou Annu – jednoduše proto, abychom tuto problematiku měli kompletní. Přesuneme se v Bibli o pěkný kousek dál, do 2. kapitoly Evangelia podle Lukáše, kde se velmi krátce mluví o prorokyni Anně. Tentokrát vás ale nebudu zdržovat povídáním o rozdílném pojmenování této ženy, protože v jejím případě se všechny české překlady shodují na jménu Anna. A navíc se zmínka o ní nachází jen a pouze v Lukášově evangeliu, tudíž to budeme mít velmi jednoznačné. Přečtu 36. až 38. verš 2. kapitoly Lukáše:

A byla tam prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z kmene Ašerova. Ta již byla velmi pokročilého věku; s mužem žila sedm let od svého panenství a vdovou byla až do svých osmdesáti čtyř let. Neopouštěla chrám, posty a prosbami sloužila Bohu dnem i nocí. A v té hodině přistoupila, děkovala Bohu a říkala o něm všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

L 2:36–38 (CSP)

Kde že byla prorokyně Anna, a za koho děkovala Bohu a všem o něm říkala? Nacházejí-li se tyto tři verše na začátku evangelia, je zřejmé, že se nejspíš budou týkat narození Ježíše. A tak to také je. Ježíš byl Žid, tudíž musel být osm dní po narození obřezaný. Marie s Josefem se tedy vydali z Betléma do Jeruzaléma. Betlém, který dnes patří pod palestinskou samosprávu a je převážně muslimský, se nachází ani ne 10 kilometrů jižně od Jeruzaléma, takže lze předpokládat, že to naše Svatá rodina dala jednoduše pěšky nebo s pomocí nějakého toho osla či muly. V jeruzalémském chrámu – v tomto případě v opravdovém chrámu, nikoliv ve stanu setkávání, jak jsem o tom říkal v příběhu Chany – se potkali se Simeonem, starým knězem, jemuž Duch Svatý zjevil, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Simeon ho v Ježíši rozpoznal, požehnal celé rodině a Marii řekl:

„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“

L 2:34–35 (CSP)

Hned poté přichází na scénu prorokyně Anna, která taktéž – jako jeden z mála lidí své doby – rozpoznala v Ježíši Spasitele a jak už jsem citoval, říkala o něm všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. Trvalo však třicet let než Ježíš začal svou, abych tak řekl, aktivní službu, takže slova Anny možná byla časem zapomenutá. Nevadí. Dnes víme, že Ježíšovo poselství přetrvalo věky a já jsem si jistý, že přetrvá dál.

Od Biblické Chany, Anny nebo Hany se přesuneme k současným Hanám a Aničkám. Ale ani Chanu úplně nevynechám, byť v případě tohoto jména se jedná spíše o perličku. Podle dat Ministerstva vnitra České republiky k 31. 12. 2016 u nás v té době, tedy před sedmi lety, žily tři Chany. Jedna v Brně, jedna Bystřici nad Pernštejnem a třetí v Praze. Jejich věkový průměr byl 6 let – první se narodila v roce 2006, druhá v roce 2014 a třetí o rok poté. 

Mimochodem, v souvislosti se statistickými daty pro vás mám jedno oznámení. Toto je poslední díl Biblických jmen a úsloví, kde s těmito – jednoduše starými – daty pracuji. Řekl jsem si, že sedm let staré údaje jsou opravdu… staré čili mohou se dost lišit od aktuálního stavu. Bohužel čerstvá statistická data nejsou, pravděpodobně kvůli GDPR, zveřejňovaná, tudíž se bez nich budeme muset obejít. A nyní k Anně a Haně.

O čem jsem to teď mluvil? O tom, že se mohou data lišit? Mno…, a je to tady. Podle zmíněných dat z konce roku 2016 by mělo být křestní jméno Hana o příčku nad Annou – Hana na 13. místě s věkovým průměrem 52 let a největší kumulací v 50. a 60. letech minulého století, Anna pak na místě čtrnáctém, překvapivě se stejným věkovým průměrem, podobnou oblibou v 50. letech, ovšem viditelným nárůstem tohoto jména také po miléniu.

Jakou v tom vidím za kolizi? Český statistický úřad totiž do roku 2019 vydával tabulky nejoblíbenějších jmen dětí, která se v konkrétním roce narodila. Ne tedy celkovou statistiku, ale pouze data za leden jednoho roku. Každopádně v roce 2016 a 2017 bylo jméno Anna na třetím místě mezi všemi narozenými holčičkami, aby se v následujících dvou letech posunulo na druhou příčku. A Hana? V roce 2016 byla na 40.–43. místě, v roce 2017 na 62.–65. příčce, následující rok opět kolem čtyřicítky a v roce 2019 dokonce až na 66.–70. místě mezi holčičkami, které se v tom roce narodily. Vím, že jde o jiný typ statistických dat, nicméně s celkovými údaji, končícími v roce 2016 to patrně trochu zahýbalo, takže patrně Aničky Hany předběhly. A navíc víme, že v současnosti je toto jméno mnohem oblíbenější než Hana – dokonce jedno z nejoblíbenějších vůbec.

Zbývá už jen doplnit, kdy mají Aničky a Hanky svátek čili jmeniny. Svatá Anna, chladno zrána, říká lidové přísloví – tudíž Annám můžete přát na konci léta – 26. července. Hana, přestože je původ jejího jména stejný jako u Anny, a tudíž bychom mohli očekávat, že i jmeniny bude mít ve stejný datum, má svátek o necelý měsíc později, 15. srpna. Chanu jsem bohužel v českém kalendáři nenašel, tudíž těžko říct, kdy české slečny jménem Chana svůj svátek slaví. Možná na Hanu, možná na Annu, možná někdy jindy… 

Jsme na konci tohoto poněkud zamotaného dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Jestli jste doposlouchali až sem, poznali jste příběh biblické Chany, nazývané v různých překladech Bible taky Annou či Hanou. Chana byla jistě velmi vzácná žena, která ani přes svou velkou bolest neztratila víru v Boží milosrdenství. Svého syna Samuela, jak jsem řekl, „vrátila Bohu“, nikoliv však proto, že by s ním snad nebyla spokojená, ale z obrovské vděčnosti za tento zázrak zrození. Zmínil jsem se také o prorokyni Anně, na jejímž jménu se překladatelé naštěstí shodli, takže tomuto lehce zmatenému dílu, kvůli kterému jsem v textové verzi poprvé udělal i přehlednou tabulku, aspoň trochu odlehčili.

Ať je dnešní křestní jméno Anička oblíbené víc než Hana, či statisticky se stále drží na stejné úrovni, to vlastně nehraje žádnou roli. Já jen doufám, že i tento díl jste si užili. A jestli ne, dejte mi to vědět. Zkusím se pro příště polepšit :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Anna, Hana nebo Chana? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.