Říká se, že jeden obrázek vydá za tisíc slov, takže o obsahu tohoto dílu by vám mohlo napovědět také jedno z děl italského malíře 16. století, Tintoretta. Když to hodně zjednoduším, a vyjádřím to jedním slovem – epizoda Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh je o… milosrdenství.

Přeji příjemný a ničím nerušený poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 30. 3. 2022

Rozebrat svou střechu…, to není běžné úsloví, které by každý znal. Sice jde o slova z Bible, nicméně v běžné mluvě se o rozebírání střechy mezi sebou možná baví pokrývači, a tím to nejspíš končí. Přesto jsem si dovolil toto úsloví zařadit do svého podcastu. Ne, nechci si hrát na obrozence či buditele a zavádět do češtiny nové fráze. Národní obrození už tu bylo, čas jde dál, jsme ve 21. století. Nicméně na toto úsloví jsem narazil v knize Gregoryho Boyla s názvem Kérky na srdci, a tak mě to – ostatně jako celá kniha – oslovilo, že jsem mu zkrátka věnoval epizodu, kterou jste právě začali poslouchat.
Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

V tomto dílu budu více číst ze zmíněné knihy Grega Boyla nežli z Bible, i když na tu samozřejmě řada přijde také. Pojďme si proto knihu Kérky na srdci s podtitulem Síla milosrdenství bez hranic nejprve představit podrobněji. Její autor je jezuitský kněz, zakladatel a ředitel organizace Homeboy Industries. Teď malá „vsuvečka“: Všichni jistě víte, jaká místa u nás označujeme pojmem „vyloučené lokality“ nebo „sociálně vyloučené lokality“. Není to jenom asi nejznámější mostecké sídliště Chanov. Podobná místa, kde jednoduše nechcete bydlet, jsou roztroušená po celém Česku.
Proč o tom mluvím? Gregory Boyle více než 30 let žije a působí na mnohonásobně a nesrovnatelně horším místě. Mezi členy pouličních gangů v americkém „Městě andělů“, v Los Angeles. Já jsem tam nebyl, a ani po tom netoužím, ale podle toho, co G. – jak ho jeho „klienti“ oslovují – napsal ve své knize, v této „ultravyloučené“ lokalitě mnohdy stačí, když se na někoho špatně podíváte, a můžete skončit s kulkou v hlavě. Skutečné nefalšované gangy společenských vyvrženců. Místo plné násilí, drog, prostituce… beznaděje. Těmto zpravidla mladým a mladistvým lidem, protože v tomto prostředí se věk dožití pohybuje hodně nízko, se Greg Boyle ve farnosti Dolores Mission snaží s programem Homeboy Industries vzbudit v lidech onu naději, dát jim práci, vzdělání… normální život.

Nebudu vyprávět celý obsah této knihy, při jejímž čtení občas běhá mráz po zádech z hrůz, o kterých se zde dočtete, a zároveň se nemůžete ubránit pocitům úžasu nad prací, kterou zde Greg a jeho tým dělají, aby vám nejednou toto neskutečné milosrdenství a doslova Ježíšovská láska k jakémukoliv člověku vehnala slzy do očí. Ostatně, když kniha s originálním názvem Tattoos on the Heart ve Spojených státech v roce 2010 vyšla, okamžitě vzbudila velkou pozornost, stala se bestsellerem, a o rok později za ni Gregory Boyle obdržel v USA prestižní ocenění v kategorii literatura faktu. U nás knihu Kérky na srdci vydalo v českém překladu Jiřího Černého nakladatelství Paulínky v roce 2020, a já ji mohu každému vřele doporučit. A poděkovat své partnerce za to, že ji ona doporučila a darovala mně.

Jedna část knihy Kérky na srdci pojednává o tom, jak v roce 1987, poté, co byl v USA přijat zákon o reformě přistěhovalectví, propůjčili lidé z farnosti Dolores Mission, vedené Gregem Boylem, svůj kostel jako útočiště pro ilegální přistěhovalce, kteří emigrovali z Mexika a Střední Ameriky. Muži spali v kostele, ženy a děti v klášteře. 

Je zřejmé, že velmi brzy to začalo v kostele poněkud zavánět, a přestože se farníci snažili nejrůznějšími prostředky nelibou vůni vyvětrat či „přebít“ třeba kadidlem, kostel byl i tak slušně řečeno „cítit“. Podotýkám, že kostel zároveň normálně fungoval jako svatostánek, takže není divu, že při bohoslužbách a dalších obřadech lidé začali dávat najevo svou nelibost. Jak to Greg Boyle vyřešil? Poslouchejte úryvek z 3. kapitoly, nazvané Milosrdenství:

A tak jsem se jednou v neděli rozhodl oslovit tuto vzlínající nespokojenost lidí v kázání. Homílie někdy mívala dialogický charakter, takže jsem začal: „Čím to tady v kostele tak smrdí?“
Lidé ztuhnou, přeruší se mnou oční kontakt. Ženy začnou lovit něco v kabelkách, samy nevědí, co…
„No tak,“ znovu zaútočím. „Čím to tady v kostele tak smrdí?“
„Smrdí to tu jak smradlavý nohy“, zaduní Don Rafael. Byl to starý muž a nikdy si nebral servítky.
„Výborně. Ale proč to tady smrdí jak smradlavý nohy?“
„Snad protože tu v noci spala spousta bezdomovců?“ odváží se nějaká žena.
„Správně. A proč dovolujeme, aby se tu děly takové věci?“
„Protože je to naše povinnost,“ řekne další.
„Dobrá, ale jak by po nás někdo mohl chtít takovou věc?“ nedám pokoj. 

„Protože to je to, co by udělal Ježíš.“
„Dobře tedy,… čímže to tedy právě teď v našem kostele smrdí?“
Nějaký muž se postaví a zahuláká: „Smrdí to tu naším závazkem.“
A celý kostel vybuchne v souhlasném pokřikování. Guadalupe divoce šermuje rukama a volá: „Voní to tu po růžích!“

Narvaný kostel zaburácí smíchem a nově objevenou sounáležitostí, která cizí odér přijala za svůj vlastní. Zápach v kostele se nezměnil, změnil se jen pohled lidí na něj. Lidé v Dolores Mission dokázali nevědomky uskutečnit myšlenku Wendella Berryho: „Musíte si být schopni představit životy, které nejsou vaše.“

Někteří biblisté tvrdí, že původní text blahoslavenství by neměl být překládán jako „Blahoslavení chudí v duchu“ nebo „Blahoslavení tvůrci pokoje“ nebo „Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost“. Věrnější překlad by prý zněl: „Jste na svém místě, když… jste chudí v duchu nebo usilujete o pokoj.“ Blahoslavenství tedy nepřinášejí jen spiritualitu, ale též geografii: učí nás, kde máme stát.
Milosrdné soucítění tedy nespočívá jen v tom, že pociťujeme bolest druhých, ale že je pouštíme blíž k sobě. Pokud milujeme to, co miluje Bůh, pak jsou díky milosrdenství odstraněny všechny bariéry. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ v praxi znamená rozebrat veškeré překážky, které vyčleňují druhé. 

V jednom novozákonním příběhu se Ježíš nachází v domě, který je tak narvaný, že už nikdo nemůže projít dveřmi. A tak několik lidí rozebere střechu a spustí ochrnulého dírou dolů, aby ho Ježíš mohl uzdravit. Jádrem příběhu je pochopitelně uzdravení ochrnulého. Ale děje se tam i něco víc než jen prostý fakt uzdravení – oni rozeberou střechu, takže někomu zvenčí je umožněno vstoupit. 

Zdroj: Gregory Boyle – Kérky na srdci | © Nakladatelství Paulínky 2020

Tak! A jsme u slíbeného rozebírání střechy. Předpokládám, že zmíněný novozákonní příběh budete znát. Nachází se ve všech třech synoptických evangeliích, byť tedy v Matoušovi se nepíše o spouštění ochrnutého dírou ve střeše – čteme zde pouze, že k Ježíši přinesli ochrnutého položeného na lůžku. O rozebírání střechy se dozvídáme v Markově a Lukášově evangeliu. Nyní tedy přečtu 17.–20. verš 5. kapitoly Lukáše:

I stalo se, že jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří přišli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. A byla tam Pánova moc, aby [je] uzdravoval. 

A hle, muži nesli na lůžku člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. A když kvůli zástupu nenalezli způsob, jak by ho vnesli dovnitř, vystoupili na střechu a skrze hliněné tašky ho s nosítky spustili doprostřed před Ježíše. 

Když uviděl jejich víru, řekl: „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“

L 5:17–20 (CSP)

V tehdejší době bydleli lidé v oblasti kolem Izraele v malých domech z nepálené hlíny, v lepším případě s kamennými stěnami, které měly plochou střechu, tvořenou jednoduchým krovem a krytinou ze směsi slámy a hlíny. Určitě jste to viděli v nějakém filmu s biblickou tématikou. Rozebrat takovou střechu nejspíš nebyl pro pár chlapů žádný problém, takže když cesta nevedla dveřmi, zapojili svou kreativitu a ochrnutého muže spustili na nosítkách přímo před Ježíše shora.

Takový normální, možná trochu zajímavý biblický příběh – říkal jsem si dříve, dokud jsem nečetl knihu Kérky na srdci. Ano, je to trochu „divoké“, to jsem věděl už před tím. Představte si, že někomu rozeberete kus střechy. Nejsem si vůbec jistý, jestli by vás za to pochválil. V dnešní době by na vás spíš zavolal policii a vy byste to velmi těžko vysvětlovali. Ale to není všechno. Co ti lidé uvnitř? Ježíš v beznadějně nacpané místnosti vyučuje, a najednou se v jeho domě ze stropu začne prášit, padat kamínky, hlína, sláma, v jednom okamžiku prosvitne slunce a z ničeho nic se doslova z nebe snáší nosítka s nemohoucím chlapem. To každý biblický den nezažijete :-)

Ježíše ani ostatní přítomné to nicméně nevyvádí z míry, a děj pokračuje dál. Teď dobře poslouchejte: V Bibli se píše Když uviděl jejich víru, řekl: „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ Když uviděl víru nikoliv ochrnutého muže, ale těch čtyř chlapíků, kteří ho tímto bizarním způsobem k Ježíši dopravili. Zde jen drobná vsuvka pro přesnost – že ti muži byli čtyři, to se dozvídáme pro změnu z Markova evangelia. Každopádně byla to víra těch, kteří pomáhali – to je na tomto příběhu nejdůležitější. Proto také tuto novozákonní epizodu zmiňuje Greg Boyle v kapitole Milosrdenství své knihy Kérky na srdci.

Ježíš samozřejmě uzdravil potřebného, tedy ochrnutého, který se k němu příslovečně snesl z nebe. Tento příběh má ale ještě pokračování, o které vás nechci ochudit. Dočtu tedy tuto část 5. kapitoly Lukášova evangelia, konkrétně 21.–26. verš:

Učitelé Zákona a farizeové o tom začali rozvažovat: „Kdo je tento člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?“ 

Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: „Co rozvažujete ve svých srdcích? Co je snadnější? Říci: ‚Tvé hříchy jsou ti odpuštěny‘, nebo říci: ‚Vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi pravomoc odpouštět hříchy, řekl ochrnutému: ‚Tobě pravím, vstaň, vezmi svá nosítka a jdi do svého domu.‘“ 

A ten hned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, a oslavuje Boha odešel do svého domu. Všech se zmocnil úžas a oslavovali Boha; byli naplněni bázní a říkali: „Dnes jsme uviděli neobyčejné věci.“

L 5:21–26 (CSP)

Ježíš je tak trochu provokatér – to už jsem, myslím, v několika epizodách podcastu Biblická jména a úsloví, říkal. Občas zkrátka nechá nachytat svoje odpůrce lidově řečeno na hruškách. Logicky bychom patrně i my čekali, že nejprve chlapíkovi na nosítkách řekne to, co vyslovuje až jako druhé, tedy vstaň, vezmi svá nosítka a jdi… Jenže Ježíš ochrnutému muži nejprve řekl „Člověče, tvé hříchy jsou ti odpuštěny“ – ato byl právě jeho záměr, jak farizeje a znalce Zákona jednoduše vyprovokovat. Tedy vyprovokovat… Ježíš jenom udělal to, co udělat chtěl a co udělat mohl, protože Božím synem byl, potažmo je stále. Jenom tehdejší vrchnost to jaksi odmítala uznat.

Od biblického příběhu se vrátíme zase zpátky ke knize Kérky na srdci Gregoryho Boyla. O kousek dál, za povídáním o zavánějícím kostelu v Dolores Mission, můžete číst ještě jeden příběh, jehož pointou je právě ono příslovečné rozebírání střechy. Rozebírání své střechy čili vlastní střechy. 

Příběh začíná tím, jak pastor G. vyhledá na žádost probační úřednice devatenáctiletého ztroskotance Anthonyho. Tento mladý muž se protloukal životem jako spousta mladíků v této lokalitě. Občas prodával drogy, aby si mohl koupit hamburger, jeho poslední známá adresa bylo odstavené nepojízdné auto. Greg Boyle ho popisuje jako vyzáblého chlapíka, jehož hlas zněl slabě a přiškrceně. „Když jste s ním mluvili, měli jste pocit, že konverzujete s dvanáctiletým děckem“, uvádí a následně dodává:

Jednoho dne se oba opíráme o jeho rozbitou kraksnu a náš rozhovor se stáčí k tématu „kým bys chtěl být, až vyrosteš“.
„Chci bejt automechanik. Vo autech nic nevim, ale rád bych se to naučil.“

Dennis, můj automechanik na Brooklynské avenue, byl v okolí téměř legendou. Dokázal opravit jakékoliv auto. Bylo mu skoro šedesát, měl japonské předky a byl vysoký a hubený jak tyčka. A taky permanentní kuřák. Nebyl to chlap, který jen sem tam utrousí slovo, on mlčel jako hrob. Prostě jenom kouřil. Přivezli jste auto s tím, že se zpod kapoty ozývá nějaký zvuk, a předali klíčky Dennisovi, který tam stál s cigaretou přilepenou na pantu. Vzal si klíčky, a když jste se druhý den vrátili, předal vám auto, které předlo jako kočka. Během celé transakce nepadlo jediné slovo.

A tak jdu za Dennisem, abych mu předložil svou prosbu.
„Hele, Dennisi,“ řeknu, když se posadím v jeho mrňavé kanceláři, kde by se kouř dal doslova krájet. „Vezmi tohohle kluka, Anthonyho. O autech sice nic neví, ale určitě má do toho chuť a myslím, že by se to mohl naučit.“

Dennis na mě jen mlčky zírá a lehce přikyvuje. Obrovský šedý kus popela usazený na konci cigarety váhá, zda se poddat síle přitažlivosti či nikoli. Zdvojnásobím své úsilí. Přesvědčuji Dennise, že tu nejde jen o job pro jednoho kluka, ale že následkem bude klid v celém okolí. Dlouhé vteřiny ticha a kamenný pohled.
Rozložím své kouzelnické nádobíčko a rozjedu to ve velkém: Nobelova cena míru, změní to běh dějin, změní to svět, jak ho známe… Nic. Dennis jen plní své plíce kouřem, zatímco já plním éter srdceryvnými prosbami. Nakonec to vzdám a sklapnu. Udělal jsem, co jsem mohl, chystám se odpískat šichtu… Vtom Dennis naposled dlouze potáhne ze své cigarety a vypustí do vzduchu oblak kouře, který se mi vlní před obličejem. Když zmizí poslední stopa dýmu, podívá se na mě a pronese svou jedinou větu tohoto dne: „Naučím ho všechno, co umím.“

A tak se Anthony stal automechanikem. Průběžně mě informoval o svých posunech.
„Dneska jsem se naučil vyměnit olej.“
„Spravil jsem karburátor, úplně sám.“
Jednou mi podá fotografii. Je na ní on s širokým úsměvem a tváří zašpiněnou šmírem. Na sobě má pracovní košili, na prsou hrdým nápis ANTHONY. Každému, kdo se na fotku podívá, musí být jasné, že Anthony je proměněný člověk. Ale vedle něj, s rukou kolem Anthonyho ramen stojí stejně tak proměněný Dennis (s obligátní cigaretou). A to všechno jen proto, že Dennis se jednoho dne rozhodl „rozebrat svou střechu“.

Být v tomto světě tím, kým je Bůh. Pak je těm venku umožněno vstoupit dovnitř.

Zdroj: Gregory Boyle – Kérky na srdci | © Nakladatelství Paulínky 2020

„Dennis se jednoho dne rozhodl ‚rozebrat svou střechu‘. Být v tomto světě tím, kým je Bůh.“… musím říct, že když jsem tuto pasáž četl poprvé, hluboce mě to zasáhlo. Dojalo mě to. Občas si rád hraju na tvrďáka, ale myslím, že tentokrát i nějaká ta slza z mých očí ukápla. 

Být v tomto světě tím, kým je Bůh, to jsou velmi silná slova, a člověk si musí být sakra jistý, aby je ve vší pokoře k pánu Bohu vyslovil! Určitě znáte ten vtip: Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a Bohem? Bůh si na tebe nikdy nehraje. Mno…, on to vlastně není ani vtip. Jenže toto je jiné. Rozebrat svou střechu a být v tomto světě tím, kým je Bůh, není hraní si na Boha. Znamená to chovat se jako pán Bůh, chovat se podle jeho vzoru, po příkladu Ježíše Krista. Jednoduše pomáhat těm, kteří to potřebují. Ať jsou to – v případě autora knihy Kérky na srdci – lidé z nejnižších a nejhorších společenských vrstev, nebo jde o vaše blízké, přátele, ale třeba i vám neznámé lidi.

Pán Ježíš nedělá rozdíl mezi těmi, které uzdravuje. Vrátí zrak slepému žebrákovi, stejně jako uzdraví sluhu římského setníka, otroka představitele římské moci v Izraeli. Aby to nebylo málo, přivede k životu dceru představeného synagogy. Člověka, patřícího k tehdejší církevní elitě, jež poté nechala Ježíše – takříkajíc zprostředkovaně přes Piláta Pontského – ukřižovat.

Jak být v tomto světě tím, kým je Bůh? K tomu nám dává návod sám Ježíš v části svého kázání na hoře. Stačí číst o kousek dál za příběhem spuštění ochrnutého muže do jeho domu, v 6. kapitole Lukášova evangelia, verše 30 až 38:

„Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět. Jak chcete, aby lidé činili vám, [i vy] stejně čiňte jim. A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. 

A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“

„Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“

L 6:30–38 (CSP)

„To je tedy síla!“, můžete si říct. „To prostě nemůžu nikdy dokázat! To mám jako všechno rozdat a sám skončit jako žebrák?“ Ne, to po vás nikdo nechce. Pokud můj podcast posloucháte pravidelně, určitě víte, že podobnou pasáž z horského kázání, avšak obsaženou v Matoušově evangeliu, jsem citoval v epizodě s názvem Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? Zde jsem se sice primárně věnoval tématu odplaty a odpuštění a… Božího milosrdenství, nicméně námět této epizody je podobný: odpuštění čili nesouzení, plus Boží – a v tomto případě hlavně člověčí milosrdenství.

V dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? jsem mimo jiné řekl, že křesťan není rohožka, o níž si může každý otřít nohy, a není ani z Boží vůle fackovací panák jenom proto, že nám Ježíš nařizuje Miluj svého bližního jako sám sebe. Bible není přesným návodem pro to, jak se chovat v každé situaci. Není to podrobný manuál pro život. Pán Bůh nám dal rozum na to, abychom ho používali, tak ho používejme i při konání dobra. 

Představte si, že za vámi přijde kamarád a řekne: „Hele, ty máš pěkný auto! Nechtěl bys mi ho dát? Já žádný nemám, a ty jako křesťan bys mně měl pomoct.“ Mno…, tak to je samozřejmě s prominutím pěkná blbost. Kamarád je zdravý chlap, který má dobrou práci, své auto si může koupit sám. Že většinu peněz prosází ve Sportce a zbytek prolije hrdlem s chlapama v hospodě? No tak to pardon, ale to je jeho problém, nikoliv problém křesťanského přítele.

Jestliže mi ale jiný kamarád, který leží po operaci v nemocnici zavolá, a poprosí mě, jestli bych ho neodvezl domů, a cestou se ještě nestavil nakoupit nějaké nezbytnosti – protože on žije sám, a nemá, na koho by se obrátil – co udělám? No to je jasné. Odvezu ho. Řeknu mu: 

„Hele kámo, slyšels, jak zdražili naftu? To je peklo, co? No dobře, odvezu tě. Ale to máme k tobě dvacet kiláků, zpátky taky, navíc nějaký ty pojížďky, takže ať se to dobře počítá, padesát kilometrů. Máš štěstí, že mně to žere jenom pět litrů. Teď jsem tankoval za pětačtyřicet, takže to by bylo… moment… 225 na sto. Půlka je nějakejch 125, k tomu opotřebení gum a nějaká ta další amortizace, však to znáš, auto ztrácí hodnotu každým dnem… no tak ať nežeru, seš kámoš, dáš tři kila a jedem.“

Tak to by nešlo. Jak to říkal Ježíš? Půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Já jsem tento imaginární příběh samozřejmě trochu vyhrotil do extrému, ale… věřím tomu, že něco podobného se klidně stát mohlo, a taky, že se to – bohužel vcelku běžně – stává. 

Rozebrat svou střechu a být v tomto světě tím, kým je Bůh, i když v tomto případě bych pokorněji řekl, začít se podobat Bohu, znamená svého přítele – který vlastně ani není přítelem, je to kamarád nebo známý, kterého jsem viděl všeho všudy párkrát v životě – odvézt z nemocnice pochopitelně naprosto nezištně. Až mu budu u jeho domu pomáhat ven z auta, a on mi bude vnucovat nějakou tu bankovku „na naftu“ a „ať s ním nemám škodu“, pošlu ho jako chlap chlapa patřičně jadrnými slovy do patřičných míst, a maximálně dodám něco v tom smyslu, že pokud někdy budu nemohoucí já, může mi to oplatit. „Hlavně se pořádně kurýruj, ať zase brzo skáčeš přes kaluže!“ Tečka. Vlastně ještě dodatek: „A když budeš potřebovat odvézt do nemocnice na kontrolu, zavolej.“

Příklad s kamarádem po operaci berte prosím jako jednu z tisíců, možná desetitisíců či statisíců možností jak pomáhat těm, kteří to potřebují. Nemá cenu a ani nejde vypočítávat všechno, co bychom mohli pro bližního svého udělat. Protože však mám rád takříkajíc praktickou víru, chtěl bych dodat ještě jednu, vlastně dvě poznámky. 

Všimli jste si, že jsem před chvilkou už podruhé v tomto dílu řekl „těm, kteří to potřebují“? Teď prosím vás nenarážím na nic konkrétního, ale může se stát, a taky se stává, že někteří lidé mohou začít vašeho milosrdenství více či méně zneužívat. Ono se to totiž rychle „rozkecá“. Ne nadarmo Ježíš po svých skutcích kladl lidem na srdce, aby se o tom nikde nešířili. I když víme, jak to obvykle dopadlo… Nehodlám to dál rozmazávat, zkrátka je potřeba používat ten už také zmíněný rozum, potažmo své milosrdenství zbytečně nevytrubovat do světa. „Zdravou pokoru“… a naučit se říkat ne. Není to tak těžké :-)

Druhá poznámka trochu souvisí s před chvílí zmiňovaným přirovnáním křesťana k rohožce či z Boží vůle fackovacího panáka. Milosrdenství je jedna z primárních křesťanských hodnot, o tom není sporu. Ale nikdo po vás nemůže chtít, abyste se rozdali z ničeho. Ostatně proto byly také v církvích stanovené desátky. Deset procent. Deset procent od bohatého je sice více peněz než od chudého, ale je to pořád desetina, stejný podíl, a tak je to spravedlivé. 

Rozebrání své střechy je symbolické vyjádření pro milosrdenství. Neznamená to nechat si pod rukama rozprodat vlastní barák jen proto, abyste uspokojili všechny, o nichž si myslíte, že to potřebují, a nakonec sami skončili v exekuci. To po vás skutečně nikdo nechce. I když… náš – jak jsem řekl provokativní – pán Ježíš Kristus se nebojí být radikální ani v názoru na dary. Přečtu první čtyři verše z 21. kapitoly Lukášova evangelia:

Dar chudé vdovy
Když vzhlédl, uviděl, jak bohatí vhazují své dary do pokladnice. Uviděl také jednu chudou vdovu, jak tam hází dvě drobné mince, a řekl: 

„Vpravdě vám pravím, že tato chudá vdova hodila více než všichni ostatní. Neboť ti všichni vhodili k [Božím] darům ze svého přebytku, tato však vhodila ze svého nedostatku celé svoje živobytí.“

L 21:1–4 (CSP)

Jak to tedy je? Máme Kristu obětovat celé své živobytí? Samozřejmě ano. Ale ne živobytí, nýbrž svůj život. V tomto krátkém příběhu Ježíš poukazuje na to, že víra není závislá na majetku. Jak víme, náš Pán nikdy neměl v oblibě lidi bohaté, protože věděl, jak majetek dokáže člověka odvést od Boha. Proto dává za příklad víry chudou vdovu, nikoliv bohatého člověka, který než by se všeho zbavil, raději si odepře i věčný život. Ano, teď mluvím o příběhu Ježíše a bohatého mládence, který najdete v Lukáši o kousek dříve než dar chudé vdovy. Z 18. kapitoly přečtu jen dva verše 22 a 23:

Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: „Jedno ti ještě schází: Prodej všechno, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích; pak přijď a následuj mne.“ Když to uslyšel, velice se zarmoutil, neboť byl velmi bohatý.

L 18:22–23 (CSP)

Bohatý mládenec vyměnil věčný život – jak Ježíš říká poklad v nebesích – za pozemské bohatství. I to lidé dokážou. Upřednostní svůj pomíjivý blahobyt před nikdy nekončícím životem v trvalém Božím království. A přitom zrovna bohatí jsou těmi, kteří by mohli hodně a dlouho rozebírat svou střechu, aniž by jim do baráku vnikla jenom jedna jediná kapka deště. Při rozebírání své střechy totiž do domu vniká slunce, světlo a naděje – nikoliv déšť, smutek či zoufalství. 

Když jsem se připravoval na tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, říkal jsem si, že po čase to bude zase trochu kratší epizoda. Mno…, nějak se to zvrtlo. Teď jenom tiše doufám, že jste poslouchali až do konce, a že vás autorem knihy Kérky na srdci, Gregem Boylem objevené „nové“ úsloví Rozebrat svou střechu, stejně jako mě velmi oslovilo, a třeba ho zařadíte do svého slovníku. Knížku s barevným portrétem potetovaného mladého muže na obálce si určitě kupte, najdete v ní mnoho dalších silných příběhů a poučení.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Rozebrat svou střechu. A být v tomto světě tím, kým je Bůh se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Nebudu prozrazovat pointu této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, pouze uvedu, že sám pán Ježíš se podle svého doporučení nastavit druhou tvář nechoval. Zkuste si přečíst 20.–23. verš 18. kapitoly Janova evangelia… Není to divné :-)

Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 10. 11. 2021

Ježíš Kristus při svém slavném kázání na hoře pronesl mnoho úžasných myšlenek, ze kterých bych na úvod tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví rád připomněl dvě věty, které najdete v 17. verši 5. kapitoly Matoušova evangelia. Ježíš řekl:

„Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.“

Mt 5:17

Zákonem a Proroky myslí Ježíš zákony, přikázání a proroctví ze Starého zákona, tedy myšleno z té větší části Bible. Takže nařízení Hospodina, Otce Stvořitele, ať už tato přikázání v knihách Starého zákona vyslovuje pán Bůh sám, nebo ústy proroků.

Třeba takové desatero, jakožto klasický příklad, „přežilo“ z raných starozákonních dob až do současnosti, a jsem si jistý, že bude mít platnost nebo význam nejspíš na věky věků. Pokud tedy bude slovo ano znamenat ano a ne říkat ne – jak to Ježíš pronesl taktéž ve svém kázání na hoře:

Ať je tedy vaše slovo ‚Ano‘ ano a ‚Ne‘ ne. Co je nad to, je od zlého.

Mt 5:37

Proč to zmiňuji? Však víte – v současné době jakoby občas měla slova jiný význam než ten, který vidíme napsaný. Ne vždy představuje slovo ano souhlas, a pokaždé není ne záporem. A tak by se dalo pokračovat dál. Je to samozřejmě špatně, ale s tím teď nic neuděláme, a navíc trochu uhýbám od tématu tohoto dílu podcastu.
Jím bych totiž – už jenom názvem tohoto dílu Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? – rád otevřel malou polemiku. 

Nemějte strach, nepůjde o žádnou herezi :-) Pouze budu – jak to obvykle v podcastu Biblická jména a úsloví dělám – nad Slovem Božím tak trochu přemýšlet. Od mikrofonu vás u nové epizody opět zdraví Petr Lindner.

Že se Bible skládá ze Starého a Nového zákona, to myslím ví asi úplně každý člověk, včetně těch největších ateistů, kteří by se za své přesvědčení nechali klidně třeba… ehmm, ukřižovat. To, že Starý a Nový zákon od sebe dost dobře nelze oddělit, už možná není všem lidem tak zřejmé, a sem bych si dovolil započítat i některé věřící křesťany. Nemyslím tím samozřejmě možnost pořízení obvykle Nového zákona jakožto samostatné knihy. I když… už jenom tato skutečnost naznačuje, že tyto – znovu opakuji, neoddělitelné části Bible – občas oddělovány bývají.

Určitě to znáte z vlastní zkušenosti. Zeptáte se třeba kamaráda: „Přečetl jsi celou Bibli?“ „Ne, jenom Nový zákon“, zazní odpověď. Není to žádná výjimečná situace. Kdybych to měl říct velmi jednoduše, tak Nový zákon se zkrátka „docela dobře čte“, kdežto Stará smlouva čili Starý zákon se „skoro nedá číst“. Slovní spojení „docela dobře čte“ a „skoro nedá číst“ mám sice v textové verzi tohoto dílu podcastu v uvozovkách, nicméně věřím, že víte, jak to myslím.

Starý zákon je navíc tak trochu jiný svět nežli příběhy Nového zákona. Nemyslím to, že začíná stvořením, prvním hříchem, biblickou potopou a dalšími událostmi, které představují velmi starou historii. On ani Nový zákon se – se svými dvěma tisíci lety stáří – neřadí do zrovna novodobých dějin. Ale samozřejmě nejde ani tak o historii, jako o obsah a sdělení, které tyto dvě části Bible přináší.

Ať ale pořád nemluvím jen obecně – pojďme rovnou k našemu tématu. Oko za oko je první část názvu tohoto dílu podcastu, která pochází ze Starého zákona, a pokud tato slova vnímáme tak, jak leží napsaná, jde o velmi nekompromisní, drsné a nemilosrdné přikázání. Oproti tomu nastavit druhou tvář, což jsou Ježíšova slova z Nového zákona, zní velmi smířlivě, pokorně, a co si budeme nalhávat, možná až trochu i mučednicky. Ať však obě tato úsloví zní na první pohled jakkoliv, postavíme-li je vedle sebe, naprosto logicky je v nich vidět rozpor. Starý zákon říká něco úplně odlišného nežli Nový zákon. Kde je tedy pravda?

Abychom se mohli do problematiky tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví pohroužit podrobněji, musíme si samozřejmě nejprve přečíst zmíněná úsloví přímo z Bible, a také je zasadit do správného kontextu. U první části oko za oko nám to bude trvat trochu déle, protože toto úsloví je ve Starém zákoně obsaženo hned na třech místech, ve třech biblických knihách. Ve všech třech případech toto – a další – přikázání sděluje sám Hospodin starozákonnímu patriarchovi Mojžíši. Není tedy náhoda, že všechny tři výskyty se nachází v Mojžíšových biblických knihách – ve druhé, třetí a páté knize Mojžíšově, tedy v knihách Exodus, Leviticus a Deuteronomium.

V Exodu, konkrétně ve 20. kapitole této knihy, Hospodin na Sinajské hoře nejprve sděluje Mojžíši znění desatera, aby vzápětí v další kapitole pokračoval výkladem zákonů pro izraelský lid. Ono oko za oko najdete ve 24. verši následující, 21. kapitoly knihy Exodus, my si však z této kapitoly budeme číst už od verše dvanáct – právě proto, abychom měli požadovaný kontext.

Hrdelní zločiny
„Kdo udeří člověka tak, že zemře, musí zemřít. Pokud mu však neukládal o život, ale Bůh ho vydal do jeho ruky, určím ti místo, kam bude moci utéct. 

Kdo se opováží úkladně zavraždit svého bližního, takového odtrhneš i od mého oltáře, aby zemřel. 

Kdo udeří svého otce nebo matku, musí zemřít. 

Kdo unese člověka, musí zemřít, ať už byl dotyčný prodán anebo nalezen v jeho držení. 

Kdo by zlořečil svému otci nebo matce, musí zemřít.“ 

Ublížení na těle
„Když při potyčce jeden muž udeří druhého kamenem nebo pěstí a ten nezemře, ale klesne na lůžko a potom vstane a bude moci chodit venku o holi, bude ten, kdo ho udeřil, zproštěn trestu. Uhradí mu jen ušlý zisk a náklady na léčení. 

Když někdo udeří svého otroka nebo děvečku holí tak, že mu zemře pod rukou, musí být dotyčný pomstěn. Jestliže však zůstane naživu den nebo dva, nebude pomstěn, neboť je jeho majetkem. 

Když se budou muži prát a uhodí těhotnou ženu tak, že z ní vyjde plod, ale k dalšímu ublížení nedojde, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží manžel té ženy; zaplatí podle rozhodnutí soudců. Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu. 

Když někdo udeří svého otroka nebo děvečku do oka tak, že oko poškodí, propustí je za to oko na svobodu. Jestliže vyrazí svému otroku nebo děvečce zub, propustí je na svobodu za ten zub. 

Když býk potrká muže nebo ženu tak, že zemřou, musí být ten býk ukamenován a jeho maso se nebude jíst; majitel toho býka pak bude bez viny. Jestliže ale byl ten býk trkavý už od dřívějška a jeho majitel byl varován, ale nehlídal ho a ten býk zabije muže nebo ženu, bude býk ukamenován a zemře i jeho majitel. Jestliže mu bude uloženo výkupné, dá výplatou za svůj život vše, co mu bude uloženo. Ať už býk potrká něčího syna nebo dceru, bude s ním naloženo podle téhož zákona. Jestliže býk potrká otroka nebo děvečku, dá majitel jejich pánu 30 šekelů stříbra a býk bude ukamenován.“

Ex 21:12-32

Jak jsem slíbil, slyšeli jste nejen úsloví oko za oko, ale několik dalších zákonů, které pán Bůh nařídil dodržovat izraelskému lidu. Teď to nebudu komentovat, abych mohl hned přejít ke druhé, kratší citaci z knihy Leviticus. Zde se nacházíme v situaci, kdy – jak praví 10. a 11. verš 24. kapitoly Leviticu:

Syn jisté izraelské ženy a jednoho Egypťana jednou vyšel mezi syny Izraele a popral se v táboře s jedním Izraelcem. Onen syn izraelské ženy se přitom rouhal Božímu jménu a klel, a tak ho přivedli k Mojžíši.

Lv 24:10–11

Mojžíš vyčkal, co na to Hospodin, jehož odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Jenom podotýkám, že teď už se bude jednat o naplnění Božích zákonů v praxi, včetně vykonání trestu. A nepůjde o nic libého. Budu číst z knihy Leviticus, kapitola 24, verše 13 až 23:

Hospodin pak promluvil k Mojžíšovi: „Vyveď rouhače ven z tábora. Všichni, kdo to slyšeli, ať vloží ruce na jeho hlavu a celá obec ať ho ukamenuje. Potom promluv k synům Izraele: Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese svůj hřích. Kdo by se rouhal jménu Hospodina, musí zemřít! Celá obec jej bez milosti ukamenuje. Bude-li se rouhat Božímu jménu, zemře, ať je to host anebo domácí. 

Když někdo smrtelně udeří kteréhokoli člověka, musí zemřít. Kdo ubije dobytče, nahradí je kus za kus. Když někdo zmrzačí svého bližního, udělají mu, co udělal on: zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub. Jaké zmrzačení způsobil, takové mu bude způsobeno. Kdo ubije dobytče, nahradí je, ale kdo ubije člověka, zemře. Pro hosta i domácího budete mít stejný zákon. Já jsem Hospodin, váš Bůh!“ 

Když Mojžíš takto promluvil k synům Izraele, vyvedli onoho rouhače ven z tábora a ukamenovali ho. Synové Izraele učinili, jak Mojžíšovi přikázal Hospodin.

Lv 24:13–23

Kamenování bylo, alespoň jak se zdá z biblických textů, ve své době „oblíbeným“ způsobem trestu, který – kromě toho, že byl velmi brutální a z dnešního pohledu prostý jakékoliv humánnosti – byť tedy otázka zní, co je humánního na trestu smrti – tak opět v uvozovkách, kamenování „vynikalo“ možností účasti přítomného lidu na samotném aktu trestu. Zkrátka kdo chtěl, tak si hodil šutrem. Nevím…, rozhodně bych nechtěl být na straně kamenovaného, ale když se tak zkouším vžít do té situace, tak určitě ani na straně kamenujícího. Stavět se do role kata, se mně fakt nechce. Ono kamenování totiž nebyla nějaká dětská hra, bylo to… zkrátka usmrcení potrestaného člověka.

Nicméně pojďme ještě ke třetí citaci úsloví oko za oko, o kterém už nyní víte – i když si myslím, že jste to věděli i před tím –, že je jenom jednou částí z dalšího výkladu trestu typu něco za něco. Budiž zmíněn neméně známý zub za zub :-)

Ona třetí zmínka se, jak už jsem říkal, nachází v páté knize Mojžíšově, v Deuteronimiu, kde Hospodin nezapomíná ani na zákon o svědectví, ať už se jedná o svědka důvěryhodného nebo o křivé svědectví. Takže oko za oko nyní potřetí z knihy Deuteronomium, 19. kapitola, verše 15 až 21:

Zákon o svědcích
Proti nikomu nepostačí jediný svědek, ať už se dotyčný jakkoli provinil či spáchal jakýkoli hřích, jenž se dá spáchat. Výrok musí být potvrzen výpovědí dvou nebo tří svědků. 

Povstane-li proti někomu zlomyslný svědek, aby jej nařkl z odpadlictví, obě strany sporu se musí postavit před Hospodina – před kněze a soudce, kteří tam v těch dnech budou. Soudci ať věc důkladně prošetří. Ukáže-li se, že to byl křivý svědek, křivě svědčící proti svému bratru, uděláte mu totéž, co chtěl, aby se stalo jeho bratru. Odstraň ze svého středu zlo! Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane. Neslituješ se nad ním – život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.

Dt 19:15–21

Vypadá to tak, že Hospodin promyslel všechno možné zlo, které by člověk člověku mohl napáchat – a vydal jasná nařízení, jak se v konkrétních případech má postupovat. Na první pohled to zní až geniálně, jeden by byl schopen vystřihnout pánu Bohu poklonu za jeho dokonalost. Jenže smutné na tom je, že bychom se měli spíše sami za sebe stydět. Pán Bůh už předem věděl, s jakými hříchy se člověk bude potýkat, takže neměl problém vytvořit jejich seznam a stanovit za ně tresty. Nebylo by však lepší, kdyby byl náš Stvořitel této činnosti ušetřený?

Vrátíme-li se k Hospodinovým trestům, pak na první pohled to vypadá velmi drsně. Téměř každý prohřešek je trestaný krví, v mnoha případech přichází viník o svůj život. Na druhou stranu ale hned v prvním verši citace z knihy Exodus čteme, že Hospodin spravedlivě rozlišuje mezi vraždou a zabitím. Stejně tak hned netrestá smrtí ublížení na zdraví například ve rvačce; a na dalších příkladech čteme, že je sice velmi přísný, nesmlouvavý…, ale spravedlivý. Dbá na to, aby se tresty neudělovaly svévolně, ale aby byli dokazovány pomocí více svědků. Ano, nesnese, aby se jeho lid ani kdokoliv jiný rouhal proti jeho jménu – to se trestá potupnou smrtí kamenováním.

Mně osobně se velmi líbí část poslední citace z Deutoronomia, kde pán Bůh Mojžíši říká:

Odstraň ze svého středu zlo! Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane.

Dt 19:19–20

Otec Stvořitel tím jasně deklaruje: Pokud ostatní uvidí a uslyší, že činit zlo se nevyplácí, protože každá špatnost bude potrestaná, dají si pozor při svém svévolném a nečistém jednání.

Až potud je všechno takříkajíc akceptovatelné, pokud se však nezastavíme u našeho úsloví, které ve více či méně rozšířené podobě zazní v každé ze zmíněných tří starozákonních knih. 

V Exodu se píše:

Jestliže však dojde k ublížení, musíš dát život za život, oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, podlitinu za podlitinu.

V Leviticu čteme:

Když někdo zmrzačí svého bližního, udělají mu, co udělal on: zlomeninu za zlomeninu, oko za oko, zub za zub. Jaké zmrzačení způsobil, takové mu bude způsobeno.

No a v Deuteronomiu stojí, po zmíněné citaci Odstraň ze svého středu zlo!,toto:

Neslituješ se nad ním – život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.

Hmm…, to už nezní tak spravedlivě. Naopak to zní nesmlouvavě, brutálně, ale hlavně… tak nějak to nekoresponduje s výše zmíněnými klady Božího mravního kánonu. Tedy…, kdyby jenom nekoresponduje – ona mu tato primitivní jednoduchost doslova odporuje.

Naštěstí Bible není politický projev současné doby, ani hyperkorektní vědecký text, nýbrž svaté Slovo, které se vyjadřuje jasně, bez vytáček, zřetelně a jednoduše. Je-li v Bibli napsáno ano, také platí ano. Neplatí možná nebo dokonce někdy i ne, s čímž se bohužel nezřídka setkáváme v dnešní době – no ale o tom už jsem jednou mluvil na začátku této epizody.

Nicméně stane-li se přece jenom to, že se Písmo nevyjadřuje takříkajíc realisticky, je zřejmé, že využívá nejrůznější přirovnání čili podobenství. Jak víme, tak mistrem nad mistry v tom byl Ježíš Kristus. No a naše dnešní oko za oko nebo cokoliv jiného za cokoliv jiného, je právě jedním z těchto biblických příměrů.

Pán Bůh nás zkrátka nevyzývá, abychom pracovali s trestem typu „něco za něco“, s prostou primitivní pomstou; Hospodin pomocí příměrů oko za oko, zub za zub a dalších, vyzývá ke správné míře každého trestu. Ke spravedlivému stanovení odplaty za spáchané činy. Jde o takzvaný princip přiměřenosti. Pokud někdo spáchá nějaký přečin v nějaké míře, ve stejné míře by mu měl být vyměřený trest a ve stejné míře by měl být poškozený také odškodněný.

I tak znovu opakuji – Hospodinem stanovené tresty jsou mnohdy tvrdé a nekompromisní. Ale… v tomto případě je nutné brát v úvahu historické souvislosti. Lid tehdejší doby, který byl v podstatě zvyklý žít víceméně jen s nejnutnějšími pravidly, nezbytnými pro jakési základní udržení dobové společnosti nebo jejích částí pohromadě, tak tento lid bylo tak nějak nutné držet zkrátka. Přesně podle onoho už dvakrát citovaného Až o tom uslyší ostatní, přijde na ně bázeň a tato špatnost se ve tvém středu už nikdy nestane.

Upřímně řečeno, z mého pohledu by občas ani dnes neškodilo trochu přitvrdit při trestání nejrůznějších přečinů, podvodů či zločinů 21. století. Nejsem si totiž jistý, jestli všechny ty humanistické zásady, liberalizace a přehnaná hyperkorektnost nevedou spíše k tomu, že zlo se nepokrytě směje dobru do tváře.
Mnohem horší ale je, že nejen v minulosti, ale i dnes existují lidé nebo skupiny lidí, společenská, většinou totalitní uspořádání či sekty, které příměr typu oko za oko velmi rádi uznávají v doslovném významu. Ano, jako nástroj k ovládání jiných lidí…

Nastal čas, přesunout se ze Starého zákona do Nového. Jakže to myslel Ježíš s tím nastavením druhé tváře? Pojďme si předmětnou pasáž Matoušova evangelia přečíst celou, protože stejně jako v případě úsloví oko za oko, i zde je přikázání nebo chcete-li v tomto případě spíše doporučení více. Budu číst z 5. kapitoly Matoušova evangelia, verše 38 až 48:

„Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, zub za zub.‘ Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej. 

Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Jakou máte odplatu, když milujete jen ty, kdo milují vás? Nedělají snad totéž i výběrčí daní? A co mimořádného děláte, když zdravíte jen své bratry? Nedělají to snad i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Mt 5:38–48

Tak! A teď se nám to pěkně zamotává… Co tím chce pán Ježíš říct? Znamená to, že onen „Boží trestní zákoník“, o kterém jsem mluvil doteď, počínaje Ježíšovým kázáním na hoře, už jednoduše neplatí? Od této chvíle máme každému, kdo se nám bude snažit nějakým způsobem ublížit, ještě poděkovat a nechat si ublížit ještě více? Sklopíme hlavu, srazíme paty a necháme se pokořovat? Pozor, slovo pokořovat, v tomto případě nemá nic společného s pokorou. S hloupostí, to ano, ale s pokorou určitě ne. Čímž naprosto jasně říkám, že s touto jednoduchou interpretací Ježíšových slov rozhodně nesouhlasím. 

No ale jak to tedy je…, nebo jak si myslím, že to je?

Nejprve chci upozornit na nenápadnou pasáž z Janova evangelia, v níž se pán Ježíš v situaci, kdy je pokořován, vůbec nechová tak, že by snad trpělivě čekal na další rány a nastavoval střídavě tu či onu tvář. Naopak, vůči chování svého protivníka se ohrazuje. Pojďme si tento příběh osvěžit. Stalo se to poté, co Ježíše zatkli v Getsemanské zahradě, a velekněz ho vyslýchal ohledně jeho učedníků a učení. Co se dělo dál, to přečtu z 18. kapitoly Janova evangelia, verše 20 až 23:

Ježíš mu odpověděl: „Mluvil jsem ke světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagogách nebo v chrámě, kde se scházejí všichni Židé; nic jsem neříkal potají. Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kdo mě slyšeli mluvit. Ti vědí, co jsem říkal.“ 

Když to řekl, jeden z kolemstojících strážných udeřil Ježíše do tváře: „Takhle se odpovídá veleknězi?“ „Jestli jsem řekl něco špatného, dokaž to,“ odpověděl mu Ježíš. „Jestli ne, tak proč mě biješ?“

J 18:20–23

Výborně Ježíši! Zachoval ses správně, žes nesklonil hlavu, ale vznesl námitku proti postupu strážného. Ovšem kde jsou v této situaci tvá slova o nastavení druhé tváře? Proč jsi strážnému nenastavil svoji druhou tvář, tak, jak doporučuješ nám?

Mno…, vtip je v tom, že ona je to opět do značné míry metafora, jejíž vysvětlení se nachází ve větě, která předchází onomu řekněme atraktivnějšímu prohlášení nebo doporučení o nastavení druhé tváře. Připomeňme si znění této věty: Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. 

A já bych to řekl asi takto: Když se přihlásíte do kurzu sebeobrany a budete se ptát instruktora, jakou zbraň si máte pro vlastní obranu pořídit – zdali pepřový sprej, teleskopický obušek či vystřelovací nůž nebo dokonce pistoli – zkušený lektor, tedy nikoliv novodobý kovboj, vám řekne, abyste si nepořizovali nic. A dodá, že pro člověka, který zrovna neprošel výcvikem speciálních jednotek, je pro případ napadení smysluplná jedna jediná rada: zahodit peněženku a vzít nohy na ramena až se vám bude za patami prášit.

Jak že to říkal Ježíš? Neodporovat zlému člověku. Myslím, že by se s tím instruktorem kurzu sebeobrany shodli. A shodli by se i na tom nastavení druhé tváře, což je opět příměr pro doporučení neodporovat útočníkovi nebo obecně tomu, kdo vám působí nějaké příkoří. Protože jakmile na toho zlého člověka vytáhnete kudlu či jakýkoliv jiný prostředek obrany – který navíc neumíte správně použít, nehledě k tomu, že nikdo z nás nemá ani zájem ani jednoduše nedokáže zapíchnout nůž do člověka – svoji situaci jen a pouze zhoršíte. Útočníkovi se zatmí před očima, jeho agresivita vzroste, a vy máte rázem mnohem větší problém, než se zpočátku zdálo. 

Takže tudy cesta nevede. Já jsem ta cesta, pravda a život, říká Ježíš, takže poslouchejme jeho. My křesťané víme, že Boží spravedlnosti nakonec stejně nikdo neujde, a proto není nutné – ba co dím, spíše není vhodné – brát pozemskou spravedlnost do vlastních rukou. A to přesně Ježíš svým výrokem o nastavení druhé tváře myslel – neodporujte zlu a nesnažte se brát spravedlnost do vlastních rukou.

Na druhou stranu tím pán Ježíš zároveň netvrdí, abychom zlo schvalovali nebo před ním zavírali oči. Před časem jsem v jednom kázání slyšel hezké přirovnání – „křesťan není rohožka“. Spousta lidí si bohužel naprosto mylně myslí, že pokud je někdo křesťan, má si nechat všechno líbit, nechat si o sebe otírat boty od všech – když to řeknu velmi slušně – nečistot světa. Tato falešná představa vznikla velmi pravděpodobně také díky Ježíšovu úsloví o nastavení druhé tváře. Když si to navíc dáte do souvislosti s dalším Ježíšovým prohlášením, které říká Miluj svého bližního jako sám sebe, není divu, že mnozí lidé vnímají křesťany jako „Z Boží vůle fackovací panáky“.

My víme, že to celé je samozřejmě velký omyl, nicméně zažité názory se někdy těžko vyvracejí. Když jsme ale u toho, tak bych chtěl zmínit ještě jedno zajímavé vysvětlení nebo možná doplnění výkladu o nastavení druhé tváře. Nemám to z vlastní hlavy, ale zároveň nejde o názor ojedinělý – už jsem ho zaslechl nebo četl vícekrát. Tento výklad říká, že úder do pravé tváře znamená ránu hřbetem ruky – když tedy předpokládáme, že útočník je pravák. A rána hřbetem ruky byla údajně v Ježíšově době považovaná za výraz největšího pohrdání, jako urážka; jako byste si před tím člověkem odplivli nebo mu dokonce plivli rovnou do tváře.

Ježíš by tím naznačoval, že jeho učedníci – protože v kázání na hoře mluvil především k nim – mají počítat s tím, že budou muset snášet urážky a ponížení pro svoji – v té době novou – víru. A jak víme my po více než dvou tisíci letech, často totéž musí vytrpět i současní křesťané. Cožpak o to, v našich končinách nejde o život, ale nějaký ten posměšek či nepochopení asi každý křesťan, který se svým vyznáním netají, dobře zná. Nicméně víme také, že i ve 21. století jsou země, kde přiznání ke křesťanství, rovná se očekávání velkých problémů, v extrémních případech dokonce podepsání vlastního rozsudku smrti.  

V tomto ohledu samozřejmě nelze ještě jednou nezmínit poznámku o Božím soudu, kterému nikdo neunikne – a navíc ji ještě doplnit druhou vsuvkou o Ježíšově odpuštění pro všechny, kteří vyznají jeho jméno a své hříchy. 

Tímto se příběh dvou zdánlivě protichůdných úsloví o odplatě, odpuštění a Božím milosrdenství, uzavírá. Zjistili jsme, že starozákonní trestní řád byl sice velmi přísný, ale spravedlivý. Byli jsme ubezpečeni, že Ježíš skutečně nic na tom, co jeho otec v době Mojžíšově přikázal, měnit nehodlá, i když se na první pohled tak trochu tváří jako – promiňte mi to slovo – sluníčkář :-) Všechno je to pak uzavřeno do nepropustného dvouvrstvého obalu z absolutní Boží spravedlnosti a nekonečného Božího milosrdenství. I když se nám tento svět vůbec nemusí zdát v pořádku, Otec Stvořitel, spolu se svým synem, který se jednou na zemi vrátí, aby nám to všem spočítal do posledního hříchu, mají evidentně vše pod svou kontrolou.

Až teď jsem si uvědomil, že tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví jsem se vlastně věnoval hned dvěma úslovím najednou. Myslím, že to ale ničemu nevadí, naopak to bylo k dobru věci.
Na závěr bych rád znovu připomněl v létě spuštěný nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. Na tomto webu najdete všechny díly podcastů Biblická jména a úsloví jak v klasické audio podobě, tak i v textových verzích. Každý sudý týden navíc vydávám články, týkající se nejrůznějších biblických témat, nebo třeba Bible samotné. Kromě hlasových nahrávek podcastů zde tedy najdete také psaný text, obrázky, fotografie, mapky či videa. Budu moc rád, když Biblismy.cz navštívíte, a budete je navštěvovat pravidelně.

Děkuji, že moje povídání posloucháte. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Oko za oko, nebo nastavit druhou tvář? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

V této epizodě se ale chci zabývat podle mě druhým nejrozšířenějším mýtem, který spočívá v mylném výkladu úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.

Jak jistě víte, toto úsloví představuje první větu slavného Ježíšova kázání na hoře, o kterém jsem už v několika epizodách podcastu Biblická jména a úsloví mluvil – a jsem si jistý, že ještě mluvit budu. V tomto dílu nicméně rozebírám úsloví, které je takříkajíc obecně nepochopené :-)

Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Blahoslavení chudí duchem. Komu bude patřit království nebeské? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 13. 10. 2021

Tento podcast má dvě základní kategorie – biblická jména a biblická úsloví. Klidně by jich ale mohl mít více – například kategorii biblické, nebo křesťanské mýty. Asi největším křesťanským mýtem je představa pána Boha coby vousatého děduly, sedícího na obloze na mráčku, a bedlivým zrakem sledujícího naše chování, aby při spatření jakéhokoliv nepravosti, seslal z nebe na hříšníka přesně mířenou dávku blesků, doprovázenou dalšími pyrotechnickými efekty a hromovým duněním. Zkrátka mýtus trestajícího Boha, připraveného seknout nás přes prsty už jen při náznaku jakéhokoliv chování porušujícího desatero a jiná Boží přikázání.

V této epizodě se ale chci zabývat podle mě druhým nejrozšířenějším mýtem, který spočívá v mylném výkladu úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.

Od mikrofonu tohoto výjimečně kratšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Dříve, než se dostanu k vysvětlení, proč považuji obvyklý výklad úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské, případně možná jenom jeho první část Blahoslavení chudí duchem, za chybný, musím uvést kde se tato slova vzala. Je sice pravda, že každý – abych tak řekl – dobrý křesťan by to měl vědět, nicméně tento podcast je určený také lidem, kteří se v křesťanství třeba teprve rozkoukávají, takže si to pojďme zopakovat pro všechny.

Naše dnešní úsloví představuje vůbec první větu, kterou vyslovil Ježíš Kristus při svém slavném horském kázání nebo chcete-li v kázání na hoře. Toto kázání pěkně charakterizuje česká Wikipedie, která říká:

Jde o mimořádně významnou pasáž Nového zákona, která obsahuje některé z nejznámějších a klíčových pasáží poselství Ježíše k lidem, na nichž stojí křesťanská etika.

Zdroj Wikipedie

Já bych dodal… nejen křesťanská etika.

O Ježíšově kázání na hoře jsem už v podcastu Biblická jména a úsloví mluvil několikrát, nejvíce jsem se jím zabýval v dílu Poznáte je po jejich ovoci, kde jsem mimo jiné řekl, že ona hora byl ve skutečnosti spíš pahorek, terénní zvlnění, zkrátka Ježíš kázal z nějakého kopečku uprostřed krajiny poblíž Genezaretského nebo chcete-li Galilejského jezera. V dnešním dílu je pro nás důležitá ta informace, že ona v uvozovkách hora se nazývá hora Blahoslavenství. Proč blahoslavenství, to už jistě tušíte – Ježíš zde hned na začátku svého kázání vyslovil osm blahoslavenství, osm zaslíbení, osm požehnání, dobrořečení, přičemž tomu prvnímu, takříkajíc nejkontroverznějšímu, je věnovaný tento díl podcastu.

Co je to vlastně ono blahoslavenství? Zajímavý výklad pojmu blahoslavený přináší Biblický slovník Adolfa Novotného z 60. let minulého století. Můžete zde číst toto:

Blahoslavený je v Kralické bibli zpravidla překladem hebr. obratu, znamenajícího »šťast­ný ten, kdo…« Je to obrat, jehož smyslem není, že ten, o kom je řeč, nutně se cítí šťastným [blaženým], nýbrž že jest šťasten vzhledem k objektivní skutečnosti, známé tomu, kdo-blahoslavenství pronáší.

Proto se nedoporu­čuje, aby se toto slovo a jeho řecký překlad v NZ překládalo do češtiny slovem »blažený«, vzbuzujícím skoro samočinně představu blaže­ných pocitů. »Blahoslavenství« jsou tedy jaký­misi »gratulačními formulemi«, jinak řečeno: jsou prohlášením za »šťastného«.

Hlediskem, jímž se toto prohlášení řídí, je ovšem skuteč­nost Boží, jeho svrchovanost a moc, spolehli­vost a spravedlnost jeho soudů. S tohoto hle­diska se o pravém štěstí neboli blahoslavenství člověka rozhoduje podle jiných měřítek, než je okamžitý zdar, blaho a tedy i pocit štěstí.

Zdroj: Biblický slovník Adolfa Novotného

Výklad v Biblickém slovníku Adolfa Novotného ještě dál pokračuje, ale myslím, že tato citace bude stačit k tomu, abychom si uvědomili význam slova blahoslavenství či blahoslavený. Zkrátil bych to na jakousi definici, že je to ten (nebo ta), jemuž nebo jíž je určena nebo předurčena blaženost ve smyslu štěstí či dobra.

V tuto chvíli je už ale nejvyšší čas si předmětnou pasáž, o které je tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví, přečíst. Nebudu však číst jenom první blahoslavenství, protože by šlo o jeden jediný verš, který zde už navíc zazněl. To by samo o sobě nevadilo, protože opakování biblických veršů ještě nikdy nikomu neublížilo. Jde spíše o to, abychom se dostali více do děje, a ne jenom vytrhli jednu větu z příběhu. Ani tak to nebude dlouhé, budu číst z 5. kapitoly Matoušova evangelia, verše 1–12, a budu číst – pro jeho krásný jazyk – ze staročeského překladu Bible kralické:

Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je, řka: 

Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. 

Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. 

Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. 

Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. 

Blahoslavení milosrdní,  oni milosrdenství důjdou. 

Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. 

Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. 

Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské. 

Blahoslavení jste, když vám zlořečiti budou lidé a protivenství činiti, a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. Radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteříž byli před vámi.

Mt 5:1–12

Tolik Matoušovo evangelium v češtině z počátku 17. století. Měli byste ale vědět, že Ježíšovo kázání na hoře je částečně popsáno také v Lukášově evangeliu. V jeho 6. kapitole nejprve čteme jak si Ježíš vyvolil svých dvanáct učedníků kteréž i apoštoly nazval – jak praví opět Bible Kralická. A co bylo pak, přečtu v 17.–26. verši:

I sstoupiv s nimi s hory, stál na místě polním, a zástup učedlníků jeho, a množství veliké lidu ze všeho Judstva i z Jeruzaléma, i z Týru i z Sidonu, jenž při moři jsou, kteříž byli přišli, aby jej slyšeli a uzdraveni byli od neduhů svých. I kteříž trápeni byli od duchů nečistých. 

A byli uzdravováni. 

A všecken zástup hledal se ho dotknouti; nebo moc z něho vycházela, a uzdravovala všecky. 

A on pozdvih očí svých na učedlníky, pravil:
Blahoslavení chudí, nebo vaše jest království Boží.

Blahoslavení, kteříž nyní lačníte, nebo nasyceni budete. 

Blahoslavení, kteříž nyní plačete, nebo smáti se budete. 

Blahoslavení budete, když vás nenáviděti budou lidé, a když vás vyobcují, a haněti budou, a vyvrhou jméno vaše jakožto zlé, pro Syna člověka. 

Radujte se v ten den a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá jest v nebesích. Takť jsou zajisté činívali prorokům otcové jejich. 

Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své. Běda vám, kteříž jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteříž se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete. Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak jsou činívali falešným prorokům otcové jejich.

L 6:17–26

Určitě jste si všimli, že mezi Matoušovým a Lukášovým evangeliem lze najít několik rozdílů. Za prvé jen víceméně drobnost – Lukáš na začátku píše I sstoupiv s nimi s hory, stál na místě polním. Čili jak jsem říkal před chvílí, nebyla to žádná hora v tom smyslu slova, jak ji dnes vnímáme, nýbrž skutečně jen nějaké terénní zvlnění či převis.

Zajímavější je však počet a také takříkajíc složení blahoslavenství v Lukášově evangeliu. Matouš udává oněch známých osm blahoslavenství, Lukáš pouze čtyři a ještě v jiném pořadí. To ale jaksi není nic proti ničemu – oba autoři evangelií zkrátka tento příběh zapsali jiným způsobem. Ostatně kdyby všechna evangelia byla stejná, bylo by jaksi zbytečné, aby se v Bibli opakoval čtyřikrát stejný text, že ano?

My si proto budeme všímat spíše posledních tří citovaných veršů, tedy 24. až 26. verše 6. kapitoly Lukášova evangelia, které začínají větou: Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své. Ale k nim se vrátíme až za chvíli, protože se musíme konečně dostat k meritu věci. Otázka zní: Jak mylně se vykládá úsloví Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské? Jak ho lidé používají špatně?

Nebudu to dál protahovat – všichni víme, že oněmi chudými duchem z tohoto úsloví jsou možná v 99 % případů v dnešním jazyku myšleni lidé abych tak řekl mdlého rozumu, prosťáčci, zkrátka hloupí, možná dokonce i duševně postižení lidé. Říct o někom, že je chudý duchem, je považováno v lepším případě za politování, v horším případě pak až za urážku. Ale přátelé, to je strašný omyl! Takto to Ježíš v žádném případě nezamýšlel!

Dobře, můžete si říct: „Vždyť přece Ježíš je láska, miluje stejnou měrou všechny lidi, proč by tedy nemohl zaslíbit Boží království také prosťáčkům a hlupákům?“ Ano, uvažujete správně a máte také pravdu – v Bibli se nikde nedočtete, že by snad Kristus rozděloval lidi podle jejich inteligence. Všichni víme, že vyznání víry není záležitost toho, jakou hodnotu IQ vám naměří v testech Mensy. Víra v Ježíše je o postavení vlastního srdce. Jestli dokážete citovat Starý zákon v hebrejštině z hlavy nebo vypočítat nejtěžší matematickou rovnici bez kalkulačky, nehraje v křesťanské víře pražádnou roli. Tudíž oni chudí duchem z Ježíšova prvního blahoslavenství fakt nebudou – promiňte mi to přirovnání – žádní blbci.

Nevadí, pojďme se vrátit zpátky do Bible. Pokud byste porovnali různé české překlady, zjistili byste, že to nejznámější slovní spojení chudí duchem, najdete pouze v citovaném kralickém překladu a pak ještě v Českém studijním překladu. V ostatních překladech, čímž myslím Český ekumenický překlad, Bibli 21, Studijní překlad Miloše Pavlíka nebo třeba Katolický liturgický překlad – tak všechny tyto české mutace používají slovní spojení chudí v duchu. Výjimkou je Jeruzalémská bible, v níž čteme Blahoslavení, kdo mají duši chudého.

My se nicméně budeme držet onoho chudí v duchu, protože zde stačí přidat jedno slovo a je vše jasné. Už víte, které slovo? Že ne? To vám nevěřím, vy mě jenom chcete napínat. Ano, pokračování by mohlo znít: chudí v Duchu svatém.

Když to řeknu trochu hloupě, pak my křesťané máme svůj nedostižný vzor, kterým samozřejmě není nikdo jiný nežli Ježíš Kristus. Přestože víme, že jeho dokonalosti nikdy nedosáhneme, je naším úkolem svůj život vést tak, abychom se jí aspoň přiblížili. Takže ve vztahu k našemu úsloví zjišťujeme, že to ve skutečnosti sděluje následující myšlenku:

Nikdy nebudeme dost naplnění duchem jako Ježíš, avšak naší cestou je nechat se stále více a znovu naplňovat. Proto jsme a budeme chudí v duchu, ovšem budeme-li si toho vědomi a budeme-li usilovat o naplnění duchem – čili o přítomnost Boží, o vztah s Ježíšem, o plnost Ducha svatého ve svém srdci –, je nám zaslíbeno království Boží.

Jak jednoduché… Toto úsloví má ale ještě jednu konotaci. Pokud jste dobře poslouchali, jistě jste si všimli, že jsem zmiňoval několik českých překladů Bible, mezi kterými však chyběl parafrázovaný překlad Slovo na cestu. Udělal jsem to záměrně, protože právě v tomto parafrázovaném neboli převyprávěném překladu má 3. verš 5. kapitoly Matoušova evangelia minimálně na první pohled hodně odlišné vyznění:

Kteří lidé jsou skutečně šťastni?
Šťastni jsou pokorní, nenamyšlení,
vždyť těm patří Boží království.

Mt 5:3

Mno…, takže tady skutečně o nějakém chabém duchu či menší inteligenci nemůže být ani řeč. Dokonce se tady vůbec nemluví o žádném duchu. Mimochodem, pojem duch, jak jste si určitě všimli, chybí také v Lukášově evangeliu. Píše se zde pouze blahoslavení chudí, nikoliv chudí duchem nebo chudí v duchu. 

Když se ale vrátíme k překladu Slovo na cestu a zamyslíme se nad ním, zjistíme, že neříká nic jiného nežli ostatní překlady – pouze to vysvětluje takříkajíc z druhé strany. Protože pokud ve svém životě dáte na první místo Božího ducha, je zřejmé, že věci pozemské odsunete na vedlejší kolej. Budete-li pokorní a nenamyšlení v Duchu, nebudete se chvástat svými pomíjivými pozemskými majetky, auty, baráky, přecpanými břichy a skříněmi narvanými zbytečným oblečením, zkrátka vším tím blahobytem, který si do hrobu nevezmete, protože jak praví staré přísloví – rubáš nemá kapsy.

A právě o tom je také již zmiňovaná citace, konkrétně 24. až 26. verš 6. kapitoly Lukášova evangelia. Pojďme si tato slova, opět ve staročeštině Jana Blahoslava z Bible kralické připomenout:

Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své. 
Běda vám, kteříž jste nasyceni, nebo lačněti budete.
Běda vám, kteříž se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete. 
Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak činívali falešným prorokům otcové jejich.

L 6:24–26

Zajímavé je, že pokud si ty stejné verše přečteme z onoho parafrázovaného překladu Slovo na cestu, budou znít v podstatě úplně stejně v soudobém jazyku jako ve 400 let staré češtině. Porovnejte sami:

Ale běda vám, bohatí, protože vy už máte svoje potěšení.
Běda vám, sytí, však budete jednou hladovět.
Běda vám, kteří se lehkomyslně smějete, protože jednou budete hořce plakat a naříkat.
Běda vám, jestliže vás všichni chválí, vždyť tak se za starodávna chovali k falešným prorokům.

L 6:24–26

Abychom si to tedy shrnuli: Království nebeské je předurčeno všem, kteří jsou s Bohem, usilují o jeho přítomnost, a nikdy ji nepřestanou vyhledávat. Žijí podle Božích přikázání, v úctě, pokoře a Boží bázni. Všem, kteří jsou chudí duchem ve smyslu věčného hledání, ale pozor – také nalézání – Boží přízně a lásky. 

Chudí duchem tedy nejsou ani takříkajíc jednodušší lidé, ani hloupí ani nevzdělaní a už vůbec ne duševně postižení či psychicky nemocní. To je jen onen, jak jsem řekl na začátku, asi druhý největší křesťanský mýtus nebo nepochopení, které se ale bohužel běžně v jazyce takto nesprávně používá stále.

Jak jsem naznačil v úvodu, toto je výjimečně kratší díl podcastu Biblická jména a úsloví, který, má-li mít skutečně menší stopáž než obvykle, musí právě nyní skončit :-) 

Ještě než se rozloučím, rád bych vám oznámil, že jste právě poslouchali 30. díl tohoto podcastu. Vzhledem k tomu, že si pořád pamatuji, jak jsem natáčel první pilotní díl čili intro, nějak se mi ani nechce věřit, že jsme už u třicítky. Docela by mě zajímalo, jestli je mezi vámi aspoň jeden posluchač, který opravdu poctivě „dal“ všech třicet epizod :-)

Každopádně ať už tento podcast posloucháte pravidelně, nebo si z něj berete jen ta témata, která vás skutečně zajímají, děkuji vám, že Biblická jména a úsloví posloucháte. Já vám za to můžu slíbit, že třicátým dílem s tímto povídáním nekončím, naopak hodlám pokračovat dál a dál a dál… až co mi budou síly stačit. Vždyť Bible je bezedná studnice témat, o kterých se dá mluvit celé dlouhé hodiny. 

Na úplný závěr znovu připomínám nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz, kde najdete kromě podcastů také spoustu bonusového materiálu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Blahoslavení chudí duchem. Komu bude patřit království nebeské? se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Co má s domem na skále a domem na písku společného Bible Kralická? Uvařte si dobrou kávu a poslechněte si celý příběh sami. Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Dům na skále a Bible Kralická navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 8. 2021

Měsíc červenec je za námi, což mimo jiné znamená, že skončily také i krátké podcastové prázdniny pořadu Biblická jména a úsloví. V druhé půli roku 2021 vás tedy od mikrofonu opět zdraví Petr Lindner.

Nevím jak vám, ale mně první prázdninový měsíc utekl jako voda. Ne však proto, že bych se snad bohapustě válel někde u vody, ale protože jsem pro vás, posluchače tohoto podcastu, připravil vcelku zásadní novinku, nebo novinky. Původně jsem sice sám sobě sliboval v červenci odpočívat a dočíst hromádku knížek, na které doposud nebyl čas, ale pán Bůh to chtěl jinak. Celý červenec jsem pracoval na tvorbě webu – jakési domovské základny tohoto podcastu.

Proč jsem tento web vytvořil, co na něm najdete, v čem je – jak doufám – lepší než jenom dosavadní facebooková stránka podcastu Biblická jména a úsloví (kterou ale neruším), to všechno se dozvíte v úvodním článku na tomto webu. Prozradím jen jednu věc – kromě toho, že zde samozřejmě můžete tento podcast také poslouchat, na webu kromě jiného najdete také textové verze všech dílů. Jestliže tedy z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete Biblická jména a úsloví poslouchat ve formě podcastu čili audionahrávky, můžete si každý jeden díl jednoduše přečíst. 

Věřím, že se vám tento web bude líbit, a my už nyní můžeme přejít k novému dílu podcastu Biblická jména a úsloví.

Aby to bylo trochu stylové, pak v návaznosti na vytvoření webu čili nového domova pro tento podcast, jsem jako téma první epizody druhé poloviny roku zvolil taktéž námět domova nebo domu, jakožto symbolu jistoty, místa, kam se s důvěrou a s jistotou vracíme. Pokud je to ovšem dům, postavený na pevných základech, nikoliv na písku…

Bibleznalí posluchači už jistě ví, nebo alespoň tuší, kam směřuji. Ano, už poněkolikáté se vracím k proslulému Ježíšovu kázání na hoře. Podobenství o domu na skále a domu na písku, zaznívá na samém konci kázání na hoře, tedy na konci 7. kapitoly Matoušova evangelia po podobenství Poznáte je po jejich ovoci, kterému jsem v tomto podcastu věnoval samostatný díl už dříve. 

Konkrétně o domu na skále a domu na písku Ježíš mluví ve verších 24 až 27, já ale budu číst od verše 21 až do konce 7. kapitoly, tedy do verše 29, abychom měli kontext, aby bylo toto podobenství orámované na svém začátku i na konci. Poslyšte znění Českého studijního překladu Bible:

„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.
Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘
A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ 

„Každý, kdo slyší tato má slova a činí je, bude tedy podoben muži prozíravému, který postavil svůj dům na skále. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům – ale nezřítil se, neboť byl založen na skále.
A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku. A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům – a zřítil se a jeho pád byl veliký.“ 

A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.

Mt 7:21–29

Když teď tak nad tím přemýšlím, možná jsem měl citovat také i předchozí část, týkající se úsloví Poznáte je po jejich ovoci. Ale budu předpokládat, že jemu věnovaný díl tohoto podcastu jste poslouchali, takže víte, o čem toto úsloví nebo podobenství je. Krátce řečeno o tom, že za člověka nemluví řeči – a už vůbec ne plané řeči, nebo dokonce falešná či podvodná mluva – nýbrž jeho činy. Ovoce jeho snažení, potažmo pak ovoce jeho víry, nejpřesněji řečeno ovoce jeho snažení ve víře, v následování Ježíše Krista. 

Protože… a právě o tom mluví první část dnešní citace, činy, konané lidově řečeno „pro karmu“, pro to, abychom si v seznamu dobrých skutků spokojeně odškrtli další položku, jsou k ničemu. Svůj život musíme naplnit činy, konanými ve víře, činy, jež jsou – jak říká Ježíš – vůlí mého Otce, který je v nebesích. Ježíš sice říká „vůlí mého Otce“, nicméně jak všichni víme, Hospodin je stejně tak i náš nebeský tatínek.

Dál už Ježíš mluví o domech z tématu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Říká, že každý, kdo jeho slovům nejenom naslouchá, ale zároveň se jimi řídí, se podobá muži, který postavil svůj dům na skále. Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu. Skála a písek, zde představují buďto pevné, nebo naopak chatrné základy domu.

A samotný dům? Za ten si můžete dosadit několik výkladů. Může to být naše vlastní neochvějná víra, stojící na pevných základech, stejně tak to může být Kristova církev, pevně se držící Ježíšova učení, ale v kontextu s předchozími verši je asi nejlepším vysvětlením pro onen dům na skále, jednoduše náš život. Ano, náš život jako takový. Všechno, co v životě činíme, samozřejmě ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.

Ještě jedno malé upozornění: Takto na první pohled to může znít až idylicky. Můžete si říct: Budu-li žít svůj život s pánem Ježíšem, čeká mě – teď si vypůjčím jedno slovo z budhismu – jedna velká nirvána. To jste ale špatně poslouchali (nebo četli). Všimněte si, že Ježíš říká:

A spadl déšť a přihnaly se vody a zaduly větry a udeřily na ten dům – ale nezřítil se, neboť byl založen na skále.

Už rozumíte? Pán Ježíš netvrdí, že budete-li mu naslouchat a řídit se tím, co říká, bude na váš dům permanentně svítit sluníčko. Naopak, vůbec nevylučuje, že přijdou těžké chvíle, vody a větry. Ale právě díky svojí pevnosti ve víře, překonáte i nepříjemné životní situace.

Zopakujme si teď dva poslední verše dnešní citace z Bible, což jsou vlastně dva poslední verše celého Ježíšova kázání na hoře:

A stalo se, že když Ježíš dokončil tato slova, byly zástupy ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako [jejich] učitelé Zákona.

Mt 7:28–29

Následuje malý historický exkurs. Vracíme se o více než 2 000 let nazpět. Bible ještě ve své dnešní podobě neexistuje, už jenom proto, že příběh Nového zákona de facto zatím nebyl naplněn. Starozákonní svitky pečlivě střeží farizejové a saducejové, zkrátka tehdejší kněží, kteří jsou v podstatě jedinými šiřiteli Božího Slova. To se prostému lidu dostává pouze jejich prostřednictvím při bohoslužbách.

Najednou přichází nějaký tesař z Galileje, Ježíš z Nazaretu, který Boží Slovo zná lépe než kdo jiný a ještě k tomu nazpaměť. Nedivme se proto, že je to pro tehdejší lidi nepochopitelné. Navíc když Ježíš mluví, rozumí mu i ti nejprostší lidé bez jakéhokoliv vzdělání, kterých – nemusíme si nic nalhávat – byla v té době většina. Ježíš nemluví jazykem učenců, hovoří zpříma, bez okolků, bez vytáček, bez jakýchsi diplomatických nebo politických kliček. Díky tomu každý rozumí tomu, co říká. Typickým znakem jeho vyjadřování, je navíc velmi časté používání nejrůznějších přirovnání – podobenství ze života obyčejných lidí. 

Když Ježíš mluví o domu na skále a domu na písku, každý jeho posluchač naprosto přesně ví, o čem je řeč. Každý ví, že není radno stavět svůj příbytek na písečných dunách, protože se mu může také lehce stát, že o něj při prvním silnějším dešti a větru jednoduše přijde. Nebo bude jeho dům v lepším případě stát o kus vedle než ho původně postavil.

Dalo by se říct, že Ježíš je jakýmsi zakladatelem srozumitelné křesťanské rétoriky :-) Což je samozřejmě super, protože jak všichni víme, jeho slova se po pár desetiletích až stoletích dostala do Nového zákona, bez kterého by naše kniha kniha nebyla křesťanskou Biblí.

Bohužel to všechno kazí jeden paradox – trvalo totiž dalších asi 1 500 let, a spíš ještě o nějaké to století více, než se tato slova ve větší míře než jen předávaná doslova od úst k ústům, dostala k obyčejným lidem, kterým byla původně určená. Než se k nim dostala jiným způsobem než slovním podáním nejprve z úst Ježíšových apoštolů a poté pak kněžích nové křesťanské církve. 

O čem to mluvím? O tištěné Bibli v jazyku, kterému by běžný člověk rozuměl. Starý zákon je napsaný hebrejsky a aramejsky, Nový zákon zase řecky – a to při vší úctě k nim, nejsou a ani nebyly světové jazyky. První překlad byl do latiny, kterou můžeme považovat za jakýsi jazyk tehdejšího západního světa – ovšem opět světa vzdělanců, zase obvykle kněžích. Ano, řeč je o slavné Vulgatě, překladu Starého zákona od mistra Jeronýma, která byla posléze doplněná také překladem Nového zákona. Do zmíněné latiny.

Takže teprve až reformace v 16. století přinesla skutečnou revoluci. Byl to otec reformace Martin Luther, kdo přeložil Bibli do němčiny, čili do svého rodného jazyka a jazyka běžných Němců. Byl to Jan Blahoslav, který inicioval překlad Bible do češtiny a sám přeložil Nový zákon z původního řeckého textu, nikoliv tedy ze zmíněné latinské Vulgaty, jak se to v té době běžně dělalo. Co z toho vzniklo, všichni jistě víme – Bible Kralická – nádherné, nebojím se říci umělecké dílo, které ve své šestidílné podobě spatřilo světlo světa na konci 16. století v tajné tiskárně Jednoty bratrské kousek od Brna, v jihomoravských Kralicích.

A protož každého, kdož slyší slova má tato a zachovává je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále. I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, a nepadl; nebo založen byl na skále.

A každý, kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži bláznu, kterýž ustavěl dům svůj na písku. I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.

Mt 7:24–27

Takto zní ve staročeštině Bible Kralické podobenství o domu na skále a domu na písku. Krása, co říkáte? 

Nový zákon v 6. dílu Bible kralické – „Šestidílky“ | Zdroj foto Wikimedia Commons

Dlužno ovšem dodat, že takříkajíc místní překlady by pravděpodobně nevznikly, nebýt vynálezu knihtisku a jeho postupného rozšiřování o nějakých řekněme 50 let před Biblí Kralickou. Kdybych měl být exaktní, pak kralická tiskárna vznikla roku 1562 původně v asi 20 kilometrů vzdálených Ivančicích, aby byla o 16 let později, roku 1578 přestěhovaná do Kralic nad Oslavou. Na samotné kralické šestidílce zde pak začali pracovat hned rok poté, dokončená byla roku 1593. 

Před vynálezem knihtisku se Bible pracně v podstatě ručně přepisovaly a – plné zdobných iniciál a jiných ornamentálních typografických prvků – doslova překreslovaly. Že cena takových knih byla obrovská už v té době, o tom nemůže být pochyb. Pravda je ovšem taková, že ani počátky knihtisku nepřinesly Bibli prostému lidu. I tato, na svoji dobu moderní rozmnožovací technika, musela být velmi drahá – takže i nově tištěné Bible končily v rukou bohatých lidí a bohatých institucí – čímž nemyslím nic a nikoho jiného, než tehdejší církev.

Možná jsem se do toho trochu zamotal, ale chtěl jsem zkrátka říct, že to, jak úžasně sdělně a srozumitelně Ježíš vysvětloval svoje učení obyčejným lidem, tak to se k nim ve větší míře dostalo až mnoho a mnoho let po jeho působení zde na zemi. I když jeho učedníci samozřejmě šířili nové učení po světě s velkou vervou a odhodláním, byť tedy jenom, jak jsem už řekl, od úst k ústům. Nebo spíš od úst k uším či slyšení.

Nicméně my můžeme děkovat Bohu za dnešní dobu, kdy si můžeme vybírat z mnoha překladů a mnoha provedení tištěných Biblí za řekněme normální peníze. Kdy můžeme nosit Bibli ve svém smartphonu, potažmo pak „otevřít internet“, a máme k dispozici zcela zdarma další překlady, možnosti jejich přímého porovnávání, rychlého vyhledávání v textu a tak dále a tak dále. To se to pak studuje Boží Slovo! :-)

V poslední části tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, se budu věnovat jednomu nenápadnému slůvku, které zaznělo ve 26. verši 7. kapitoly Matoušova evangelia:

A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben muži pošetilému, který postavil svůj dům na písku.

To slovo, o kterém chci mluvit, je přídavné jméno pošetilý. Je to slovo, které v běžném moderním jazyce moc nepoužíváme, a ani v Bibli se na něm – myslím tedy na tomto konkrétním místě – všichni překladatelé neshodli. Stejně jako se nachází v citovaném Českém studijním překladu, najdete ho také v Jeruzalémské bibli, v parafrázované Bibli Slovo na cestu nebo ve Studijním překladu Miloše Pavlíka. Český ekumenický překlad na tomto místě používá slovo bláznivý, a podobně v Bibli 21 nebo v Kralické Bibli čteme blázen.

Jak už jsem řekl, slovo pošetilý v moderním jazyce zrovna moc nenacházíme. Když se obrátíme na akademickou půdu, tak Slovník spisovného jazyka českého, jakožto projekt nejvyšší autority pro češtinu, Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky, slovo pošetilý vysvětluje jednoduše: bláhový, zpozdilý, nerozumný, nemoudrý, hloupý. Abych byl upřímný, osobně s touto definicí, s výjimkou prvního slova bláhový, nejsem srozuměn. O to více přijímám vysvětlení Slovníku současné češtiny, který provozuje brněnská společnost Lingea, a najdete ho na internetu na adrese Nechybujte.cz. Zde si u slova pošetilý můžete přečíst toto: postrádající dobrý úsudek. To je ono!

Z mého pohledu totiž pošetilý člověk vůbec nemusí být zpozdilý, nerozumný, nemoudrý nebo dokonce hloupý – jak tvrdí zmíněný Slovník spisovného jazyka českého. Pošetilý člověk klidně může být velmi chytrý, velmi vzdělaný, abych tak řekl světem protřelý, zkušený, ale… bláhový, postrádající dobrý úsudek. Možná trochu naivní, možná menší nebo i větší idealista, snílek. To všechno v dobrém, ale bohužel i ve zlém.
Ale dost lingvistické přednášky. Proč o tom vlastně mluvím?

Možná jste v předchozím povídání o těžkostech prosazování oné Ježíšovy srozumitelné křesťanské rétoriky, vycítili jisté sdělení mezi řádky. Když jsem mluvil o tom, že dlouhou dobu – vlastně to byly více než tři čtvrtiny novodobé historie lidstva (!) – kdy doslova „drželi“ Bibli ve svých rukou kněží, jakoby odtud prosakovala doplňující informace o tom, že zároveň „pouštěli“ lidem jenom to Slovo, které se jim zrovna takříkajíc hodilo do krámu. Nerad bych někomu křivdil, nejspíš to tak nedělali všichni, ale z historie dobře víme, že Boží Slovo, obvykle patřičně vytržené z kontextu, se naprosto běžně používalo k ovládání lidu prostého i výše postaveného. 

Jenom tak mimochodem, osobně by mě docela zajímalo, co si o tom myslí sám Stvořitel, a jak to hodlá řešit. Ale protože mi do záměrů pána Boha nic není, a už vůbec nemám v úmyslu ho úkolovat, zůstávám pouze ve své tiché zvědavosti.

Každopádně nemusím opakovat, že Ježíšovo Slovo se nakonec dostalo a dostává ke každému, kdo o ně projevil a jeví zájem. Abych byl korektní, tak asi i dnes existují v zemích, kde je křesťanství zakazováno a potlačováno, výjimky. Ale jinak se skutečně Slovo Boží k lidem dostává v plné své šíři. Vždyť Bible je přeložená – jak alespoň tvrdí Wikipedie – do více než 2 400 jazyků!

A právě na to se hodí pojem pošetilý. Ne na to, ale na ty, na ty lidi, obvykle na ty kněží, kteří ve dřívějších dobách chtěli zabránit obyčejným lidem, aby se mohli s Biblí seznámit více, než jen pomocí toho, co oni sami byli ochotní jim sdělovat. Nevěřím tomu, že to byli hlupáci, ani že by byli nevzdělaní, dokonce si nemyslím, že byli blázni. Byli prostě jenom… pošetilí mocí. Svou částečně reálnou, do jisté míry však domnělou a bezvýznamnou mocí. No…, když tak nad tím přemýšlím, tak oni to vlastně byli hloupí blázni… ale to říkáme teď, když víme, že to dobře dopadlo…

Nevím jak vy, ale já cítím, že je nejvyšší čas, tento díl podcastu Biblická jména a úsloví ukončit. Než se do svých úvah ještě více zamotám :-)

Každopádně bylo mi ctí a radostí k vám po krátké prázdninové přestávce opět promluvit. Budu rád, když se podíváte na nový web, o kterém jsem mluvil na začátku tohoto dílu, a rád si také přečtu vaše hodnocení, komentáře a jiné připomínky.

Bez poslední důležité informace ale nemůžu skončit. V úvodním článku na webu Biblismy.cz (tedy zde :-)) mimo jiné píšu, že si nejsem jistý, zdali přijmete s povděkem i druhou novinku. Je-li tou první onen web, pak co je druhou novinkou? Nebudu chodit kolem horké kaše – je to prodloužení periodicity vydávání jednotlivých dílů podcastu Biblická jména a úsloví z týdne na 14 dní. Důvod je jednoduchý – chci zachovat kvalitu slova, informací, sdělení – a řekněme také teologickou správnost. Dřívější týdenní perioda mi nedávala ani chvíli na vydechnutí. Jednotlivé díly podcastu jsem vytvářel víceméně v časovém presu, zkrátka jsem to tempo na startu před půl rokem trochu přepálil.

Ve zmíněném článku proto dál píšu:
Jsem toho názoru, že služba Bohu má být zároveň i potěšení, nikoliv v potu tváře vydřená povinnost. On ten pot, slzy pak nevyjímaje, se nevylučuje ani při radostné práci – práce s Božím Slovem může být velmi emocionální – ale to je zase jiný příběh… takže středa zůstává, ale těšit na nový díl se můžete nikoliv každou, nýbrž každou druhou středu. Věřím, že chápete, že je to pro dobro věci.

Děkuji, že tento podcast Biblická jména a úsloví posloucháte! Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Dům na skále a Bible Kralická navrch se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 9. 6. 2021

Jestliže jste poslouchali 16. epizodu tohoto podcastu s názvem Poznáte je po jejich ovoci, pak víte, že stejně znějící úsloví pochází z Ježíšova známého kázání na hoře. Ale to jste věděli i bez tohoto podcastu, že ano? :-) Nicméně ve zmíněném dílu jsem také řekl, že ke kázání na hoře se ještě vrátím, protože obsahuje několik dalších nádherných myšlenek…, tedy ono je celé úžasné, ale některé z Ježíšových prohlášení postupem času přerostly v běžně používaná úsloví. 

V tomto dílu se tedy na Horu blahoslavenství, ležící na břehu Genezaretského jezera vracíme, abychom si připomněli Ježíšova moudra o službě dvěma pánům, nesmyslnosti hromadění bohatství čili o mamonu…, ale nejen o tom. 

Od mikrofonu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví Petr Lindner.

Slovní spojení „Sluha dvou pánů“ je obecně známé možná spíše jako název divadelní hry od italského dramatika Carla Goldoniho, kterou u nás na prknech činohry pražského Národního divadla v hlavní roli sluhy Truffaldina skvěle ztvárnil Miroslav Donutil.

Pravdou však je, že tato commedia dell’arte z 18. století s Ježíšovým prohlášením „Nemůžeš sloužit dvěma pánům“, nemá nic společného, tudíž ji zde uvádím jen jako zajímavost.

Biblický podklad kázání na hoře, najdete v 5–7. kapitole Matoušova evangelia. Oddíl, v němž se nachází zmíněné úsloví o službě dvou pánům, je v překladu Bible 21 nazvaný Bůh, nebo mamon? a najdete ho v 19.–24. verši 6. kapitoly:

„Nehromaďte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde zloději vykopávají a kradou. Raději si hromaďte poklady v nebi, kde je mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou. 

Vždyť tam, kde máš poklad, budeš mít i srdce.

Oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo bude jasné. Je-li však tvé oko lakomé, celé tvé tělo bude temné. Jestliže je světlo v tobě tmou, jak veliká bude sama tma?!

Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. 

Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“

Mt 6:19–24

Že jedním ze dvou pánů je samotný Bůh, bylo asi zřejmé od začátku – nyní jsme se však dozvěděli, že oním druhým „konkurenčním“ pánem je…, mamon. Jak bylo řečeno ve verších, které jsem právě přečetl – poklady, zkrátka majetek, bohatství, peníze, prachy, money, love, chechtáky, prašule…

Mimochodem – hezky staročesky znějící slovo mamon, je podle Wikipedie ve skutečnosti hebrejského původu a znamená doslova „bohatství, majetek“. Podle Biblického slovníku Adolfa Novotného z roku 1956 se pak pojem mamon v přeneseném smyslu v českém jazyce používá pro označení nezřízené touhy po majetku. Totéž říká také Akademický slovník cizích slov, takže něco na tom asi bude. Ostatně hezky česky takového člověka nazýváme podobně znějícím slovem hamoun. 

Po kulturní vložce jsme právě absolvovali lingvistickou vsuvku – je tedy na čase začít se detailněji věnovat hlavnímu tématu této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Přesto vás ale ještě jednou trochu vyruším ze soustředění, byť tentokrát to bude nejméně od věci.

Samotný pojem mamon, ale hlavně také toto slovo ve spojení s úslovím sloužit dvěma pánům, se totiž v Novém zákoně nachází ještě jednou – v Lukášově evangeliu, v podobenství o nepoctivém správci. Pojďme si ho přečíst také – Lukáš, 16. kapitola, 1.–13. verš:

O nepoctivém správci

Ježíš řekl učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk, který zaměstnával správce. Ten byl před ním obviněn, že mrhá jeho majetkem. Zavolal ho tedy a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého počínání, neboť budeš propuštěn.‘

Správce si řekl: ‚Co budu dělat, až mě můj pán propustí? Kopat nemohu, žebrat se stydím… Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali do svých domů, až budu propuštěn!‘

Jednoho po druhém si pak zavolal všechny dlužníky svého pána. Prvního se zeptal: ‚Kolik dlužíš mému pánu?‘‚Sto sudů oleje,‘ odpověděl dlužník. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – rychle si sedni a napiš padesát.‘ Dalšího se zeptal: ‚A kolik dlužíš ty?‘ ‚Sto měr pšenice,‘ odpověděl. Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – napiš osmdesát.‘

A jeho pán ocenil, že si ten nepoctivý správce počínal chytře! Synové světa totiž bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla.

Říkám vám tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přátele, abyste byli přijati do věčných příbytků. 

Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém. 

Když jste nebyli věrní v zacházení se špinavými penězi, kdo vám svěří opravdové bohatství? 

A když jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá to, co je vaše?

Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Buď bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i penězům.“

L 16:1–13

V překladu Bible 21, ze kterého jsem četl tyto verše, se píše Nemůžete sloužit Bohu i penězům, nicméně v Českém studijním překladu najdete opět slovo mamon, stejně tak v nejstarším českém překladu, v Kralické bibli čteme Nemůžte Bohu sloužiti a mamoně.

Ježíš neměl zrovna pochopení pro boháče nebo řekněme majetné lidi – o tom se můžete přesvědčit jen o kousek dál v Lukášově evangeliu, v 18. kapitole, kde se Krista ptá bohatý muž co má udělat, aby se stal dědicem věčného života. 

Pán Ježíš mu odpoví, jak čteme v 19.–25. verši:

„Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý – jen jediný, Bůh. Přikázání znáš: ‚Necizolož, nezabíjej, nekraď, nelži, cti svého otce i matku.‘“

On odpověděl: „To všechno jsem dodržoval odmalička.“

„Chybí ti jen jedno,“ řekl mu Ježíš, když to uslyšel. „Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“ 

Jeho však ta slova velice zarmoutila. Byl totiž nesmírně bohatý.

Když Ježíš uviděl, jak se velice zarmoutil, řekl: „Jak nesnadno vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

L 18:19–25

Ejhle, velbloud uchem jehly – máme tu další úsloví…, ale to si možná necháme na jindy. Na tomto úryvku jsem chtěl jen doplnit svoje tvrzení, že lidé, oplývající bohatstvím, oni mamonáři, u Ježíše neměli zrovna dobrý kredit. 

Otázka tedy zní: Co brání tomu, abychom ctili Boha a zároveň zůstali bohatými? Proč není možné sloužit těmto dvěma pánům?

Popravdě, můj následující výklad bude poněkud…, jak bych to jenom řekl…, teoretický až takzvaně dojmologický :-) Nikdy jsem totiž nebyl dostatečně majetný na to, abych se mohl vžít do kůže bohatých lidí. Vždycky jsem měl pouze majetek takříkajíc nezbytně nutný k běžnému životu, a jediná luxusní věc, kterou si dopřávám, je výběrová káva ze špičkových pražíren. Na své majetkové poměry si ovšem nestěžuji. Ale znovu opakuji – říkám to, abyste věděli, že o boháčích či mamonářích nyní budu možná i maličko spekulovat. 

Nicméně pokud o nich budu mluvit nelichotivě, rozhodně to není tím, že bych jim jejich bohatství snad záviděl. Jestli je mi nějaká vlastnost bytostně cizí, pak je to právě takováto sprostá závist.

Jedno je víceméně jisté – majetek lidi rozhodně nespojuje, naopak je rozděluje. Kastuje je do různých společenských tříd. My bohatí, my střední třída, my chudí…, socky, jak se dnes říká. Je sice otázkou, jak kdo sám sebe vnímá, a také, jaká jsou vlastně měřítka bohatství, nicméně minimálně to, že spolu obvykle kamarádí lidé, patřící do stejné společenské třídy, není žádným sociologickým tajemstvím, naopak prostou realitou. Řečeno jazykem Bible: Boháč obvykle nesedá s chudákem u jednoho stolu. 

Na druhou stranu ale nejsem naivní, abych si myslel, že někdy někde bude existovat společnost, kde jsou si všichni rovni. Jasně, můžu si přát, aby všichni lidé měli všeho dostatek – tak akorát – ani moc, ani málo – a nikdo neměl výrazně víc nebo méně než jiný. Ale to se bohužel ani taky nikdy nestane.

Ale tím jsem trochu odbočil. Téma této epizody podcastu Biblická jména a úsloví totiž není o lidech chudých a bohatých, nýbrž o lidech bohatých a o Bohu.

Čím to je, že mamon staví těžkou závoru na cestě k Bohu? Vysvětlení je možná překvapivě jednoduché – bohatství obvykle představuje modlu. Bohatí lidé se většinou nespokojí se svým majetkem, nýbrž dělají všechno proto, aby ho zvětšili, rozmnožili, měli stále víc a víc. Nebiblické přísloví říká S jídlem roste chuť, takže čím víc peněz máte, tím více toužíte po dalších a dalších a dalších… Kde na této cestě stojí Bůh? Nikde! Nahradil ho mamon! Z mamonu se stala modla, která pána Ježíše vytlačila ze života. Kde je všechno to dobré, všechna ta moudrost, láska a milosrdenství? To není nic pro mamonáře. Nemají na to čas. Pohrdají tím. 

Bohatství jim totiž přináší také moc. Mnohdy sice značně pofidérní a spíše směšnou, jindy však skutečnou, ovládající, manipulující a někdy i nebezpečnou. Kde na této cestě stojí Bůh? „Bůh? Na co Bůh? Mám všechno, na co si vzpomenu! Nepotřebuju Boha, sám jsem Bůh!“

Ajaj! To bolí! To tak bolí! Větší modla už snad ani nemůže být! Já sám jsem Bůh! To je strašlivé! Ať to trochu odlehčím – znáte ten vtip o tom, jaký je rozdíl mezi vámi a Bohem, že ano? Neznáte, nevíte? Rozdíl je v tom, že Bůh si nikdy nehraje na vás…

Na tomto místě musím říct jednu věc – aby bylo jasno – nehážu všechny bohaté lidi do jednoho pytle. Věřím tomu, že jsou mezi nimi i rozumní a bohabojní lidé. Ne všechny majetné je třeba odsoudit a označit za mamonáře.

Ježíš sice říká nehromaďte si poklady, ale když se do bohaté rodiny narodíte, majetek zdědíte nebo vám ho třeba vrátili v restituci, stali jste se boháči ani nevíte jak, ani jste nemuseli nic hromadit. 

Samozřejmě, můžete majetek rozdat chudým, a budete mít poklad v nebi, jak to říká Ježíš bohatému muži. A nejeden bohatý člověk skutečně podporuje nejrůznější charitativní projekty. Otázkou je, kolik z nich to dělá z opravdového přesvědčení, a kolik bohatých dává peníze na charitu jen proto, že se to tak zkrátka dělá, a taky, že jim to trochu uleví na ne úplně čistém svědomí. Každý ke svému majetku totiž nepřišel poctivou prací. Ale to všichni jaksi víme. Věděl to i Ježíš, když mluvil o nepoctivém správci: když jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá to, co je vaše? 

Kolik takových správců, co za státní peníze „spravují“ státní peníze, si u nás žije – nad poměry a téměř beztrestně? No dobře, to už jsem zabrousil k otázce spravedlnosti, a to bychom tady byli ještě hodně dlouho.

Vrátím-li se však ke svojí odbočce o rozdělování lidí majetkem, pak to zde samozřejmě je, a není to dobře. Rozdíly mezi „normálními“ a „běžně bohatými“ lidmi jsou velké, mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi jsou pak astronomické. Téměř doslova se dá říct, že jsou to lidé z různých světů. 

Takto to ale pán Bůh při stvoření země bezpochyby nezamýšlel… a to je možná další, a možná také hlavní důvod, proč Ježíš neměl rád boháče… Sloužit mamonu a sloužit Bohu zároveň, to dost dobře nejde dohromady. Co si tedy vyberete? Odpovězte si sami…

Téma tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví by bylo jaksi neuzavřené, kdybych neposkytl nějaké východisko. Dosavadní resumé toho, co jsem zatím říkal, totiž zní: Než si udělat modlu z bohatství, raději zůstaň chudý majetkem, ale bohatý v Bohu.

To je samozřejmě správně. Ale můžete si ve své prosté lidské tělesnosti říct – snad mi to pán Bůh odpustí, když to nyní vyslovím nahlas – můžete si říct něco ve smyslu „To by nám ale pán Bůh teda měl nějak kompenzovat.“ Promiň Otče, říkám to jenom kvůli výkladu… 

Protože! Jak jsem řekl v předchozí epizodě tohoto podcastu, z Bible není dobré vytrhávat jednotlivé části, nýbrž se raději koukat kolem a dávat to, co čtete do kontextu s předchozími i následujícími verši. Byť tedy po pravdě, minule to zrovna byl výjimečný případ, kdy to moc nefungovalo. Ale tentokrát všechno půjde jako na drátkách!

První čtení z Bible v této epizodě byl úryvek z Ježíšova kázání na hoře v Matoušově evangeliu, konkrétně jsem četl 19.–24. verš šesté kapitoly. A hned v následujících verších přichází část, která má v překladu Bible 21 podtitul Nemějte starosti. To je náhoda! :-)

Ježíš zde pokračuje ve svém kázání na hoře těmito slovy:

„Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? 

Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. 

Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? 

Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?

Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ 

Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“

Mt 6:25–35

A je to tady! Hezky pěkně se pohodlně rozvalíme na pohovku, dáme si nohy na stůl a budeme čekat, až nám pán Bůh začne házet pečené holuby do huby! Až takovou kompenzaci jste od našeho Otce nečekali, co?

Dělám si samozřejmě legraci. Tyto verše nikoho nevybízí k apatickému očekávání věcí příštích. Všimněte si, že na prostoru šesti biblických veršů, se stejně tak šestkrát vyskytuje pojem s kořenem slova starost. Nemějte starost, proč si děláte starosti, opět nemějte starosti…

Ježíš tím ale neříká:
„Seďte, nic nedělejte, a očekávejte zázraky“ 

Říká:
„Nedělejte si starosti, netrapte se vším možným, protože to jsou věci, které tady budou pořád. Ty se nemusíte snažit změnit.
Hledejte Boha, protože to je váš zastánce, který ve své milosti vaše potřeby naplní.
Starosti si tedy dělejte s tím, jestli je váš život plný touhy po Boží přítomnosti, jestli dodržujete Boží přikázání, zkrátka jestli žijete s Bohem ve svém srdci.“

Všimněte si, že o bohatství, o mamonu, zde nepadlo ani slůvko. Ani náznak něčeho takového. Ježíš říká:
Pomyslete na polní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich.

Lilie je považovaná za jednu z nejkrásnějších květin. V Egyptě nebo v Řecku byly lilie údajně symbolem naděje a plodnosti, pro některé křesťany je bílá lilie znakem čistoty a nevinnosti. Král Šalomoun pak byl považovaný za nejbohatšího muže všech dob co svět světem stojí – a přesto Ježíš tvrdí, že ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z lilií. Jedna z polních čili planých lilií, nikoliv květin opečovávaných královskými zahradníky ve skleníku.

Jenže to nestačí. Pán Ježíš vzápětí dodává:
Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní?

My, jsme boží děti. My jsme ti, které pán Bůh miluje ze všeho nejvíce. Jeho láska je bezmezná, nezištná, Bůh miluje každého stejně, a moderní světe div se, nic za to nechce. Tedy…, kromě jedné maličkosti – abychom jeho lásku opláceli. Milovali stejně tak jeho, ale také ostatní lidi. Pána Boha nezajímají peníze, mamon… zajímá ho jen to, co se označuje řeckým slovem agapé – bezpodmínečná a nesobecká láska. Mimochodem, slovo agapé se latinsky řekne caritas, anglicky charity, tedy charita. To slovo už v tomto dílu podcastu také zaznělo, vzpomínáte?

Náš Pán nám dává dar, a je na nás, abychom ho přijali. Jestliže boží lásku přijmeme a přijímáme, proč bychom se měli obávat o svoji budoucnost, když máme nad sebou tak mocného zastánce?

Na konci předchozí části tohoto podcastu bychom – na rozdíl od té první – už sice skončit mohli, ale co kdybychom se v Bibli podívali také před prvně citované verše z Ježíšova kázání na hoře? Neobjevíme tam něco zajímavého? 

Samozřejmě, že objevíme. Na každé straně Bible objevíme něco zajímavého. Otázka měla spíš stát nějak takto: Neobjevíme zde něco, co souvisí s naším tématem? 

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem začal zhruba od prostředka 6. kapitoly Matoušova evangelia a poté pokračoval až k jejímu konci. Teď se vrátíme za její začátek. Je to sice komplikované a poněkud nelogické, avšak kupodivu to celé do sebe zapadá. První část se v českém překladu Bible 21 nazývá Skrytá zbožnost. Pojďme si ji přečíst od prvního do 18. verše:

„Dávejte si pozor, abyste nepředváděli své dobré skutky lidem na odiv. Jinak totiž nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. 

Když dáváš chudým, nevytrubuj před sebou, jako to dělají pokrytci v synagogách a na ulicích, aby sklízeli chválu od lidí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. 

Raději, když dáváš chudým, ať tvá levice neví, co dělá pravice. Tak tvé dobrodiní zůstane vskrytu a tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.

Také když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali před lidmi. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. 

Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.

Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte. 

Proto se modlete takto:

Otče náš, který jsi v nebesích,
ať se posvětí tvé jméno!
Ať přijde tvé království!
Ať se stane tvoje vůle
jako v nebi, tak i na zemi.
Dej nám i dnes náš denní chléb
a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás do pokušení,
ale vysvoboď nás od zlého.

Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí také váš nebeský Otec vám. Ale když lidem jejich prohřešky neodpustíte, neodpustí ani váš Otec vaše prohřešky vám.

A když se postíte, nebuďte zasmušilí jako pokrytci, kteří hyzdí své tváře, aby ukázali lidem, že se postí. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Když se postíš, raději si pomaž hlavu olejem a umyj si tvář, aby tvůj půst nebyl zjevný lidem, ale tvému Otci, který je vskrytu. A tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění.“

Mt 6:1–18

První část 6. kapitoly Matoušova evangelia, je, jak jste sami slyšeli, doslova nahuštěná, plná informací, rad a doporučení, je zkrátka „výživná“. Omlouvám se, nebudu v tomto dílu podcastu probírat všechno, k čemu se tento biblický text vztahuje – byť tedy nevylučuji, že se minimálně k některým jeho částem vrátím později, v některém z dalších dílů. 

V této epizodě se chci – v návaznosti na to, co už bylo řečeno – věnovat v podstatě jen jedné větě z toho, co jsem právě přečetl. Ta je obsažená v nejznámější křesťanské modlitbě, Otčenáši. Ona věta zní:
Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. 

K Otčenáši se váže velmi mnoho odborných výkladů, dokonce i celých teologických knih. Já se však nebudu pouštět do složitého povídání. 

Řeknu to takto: Vyslovením této jedné věty se jednoduše odevzdáváme Bohu. Odevzdáváme se Stvořiteli, z jehož vůle vznikla země i my, lidé. Kdo jiný by měl vědět, co se má stát a co se stane? Kdo jiný by měl znát naši cestu – a vést nás po ní? 

Ani jsme se nenadáli, a probrali jsme celou 6. kapitolu Matoušova evangelia – byť tedy poněkud krkolomným postupem… svůj výklad jsem začal odprostředka. Jinak řečeno, nejprve jsem upozornil na střet dvou pánů – pána Boha a mamonu –, kterým se nedá sloužit zároveň. Pak jsem v Bibli šel dál, abych zjistil, že pán nám dává východisko – sděluje nám, abychom neměli starosti o věci příští, abychom se jimi netrápili, protože on je ten, kdo určuje, co bude zítra.
No a pak jsem se vrátil na začátek, kde se v Otčenáši modlíme mimo jiné také slovy Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Čili onu popsanou Otcovu vůli přijímáme a respektujeme.

Celé by se to samozřejmě dalo číst úplně přirozeně od začátku do konce. Zkrátka nejprve bychom si to přiznali a pak vysvětlili. Já jsem pouze zvolil jakýsi jiný takříkajíc pedagogický postup, čímž ale samozřejmě nijak nechci zlehčovat pořadí veršů 6. kapitoly Matoušova evangelia :-)

Jsem velmi rád, že setrváváte u mých dlouhých povídání až do konce, a budu ještě raději, když si to nenecháte jen pro sebe, ale o tomto podcastu řeknete také svým přátelům a známým. Jakési ponětí o Božím slovu by se mělo šířit do světa i v dnešní době, která nám navíc dává mnohem efektivnější prostředky k tomu, jak to dělat. Nemusíme boží Slovo nést osobně od úst k ústům jako první apoštolové, stačí nám nasdílet odkaz a poselství jde klidně okamžitě do celého světa. Tak toho využijme – evangelizace není nikdy dost!

Na druhou stranu osobní setkání je osobní setkání, o tom není sporu. Ale to už je zase téma na jinou epizodu. My jsme nyní na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Nemůžeš sloužit dvěma pánům… o mamonu a Boží vůli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.