Petr Lindner | 5. 7. 2026

Mikroseriál Poznat Boha začal povídáním o Bibli, kterou jsem nazval elementárním skriptem křesťanství. A protože jsem si vědom toho, že Bible není úplně přímočará kniha, druhý díl byl věnovaný poznání Boha skrze člověka. Předávání znalostí, zkušeností, poznatků, ale i způsobu života jeden druhému. K tomu samozřejmě nedílně patří také odborný nebo klidně i laický, byť tedy poučený výklad Bible. Docent katedry biblických studií ETF CUNI Petr Sláma v podcastu Bichle říká: Křesťan a křesťanka se mohou spolehnout, že všechno potřebné o Bohu v Bibli je (zdroj). S tím naprosto souzním, přesto však nyní namlouvám třetí díl mikroseriálu Poznat Boha… o Ježíši Kristu.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Vnímaví posluchači si teď možná řeknou: Vždyť Ježíš sám je – coby jedna z osob Boží trojice – Bohem. A všechno o něm se dozvídáme v Bibli. Tak k čemu samostatný díl o Kristu? Mno…, přiznám se, že to nedokážu vysvětlit jednou nebo dvěma větami. Ale doufám, že vám tato epizoda jako celek nakonec poskytne uspokojivou odpověď. Pojďme tedy na to, ale… ještě malá poznámka: O Ježíši Kristu jsem už v tomto podcastu mluvil mnohokrát – vlastně je o něm řeč skoro pořád – a navíc jsem natočil taktéž trilogii s názvem Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka. Tudíž je možné, nebo spíš jisté, že se budu minimálně v některých věcech opakovat. Myslím však, že se za to nemusím omlouvat. O Ježíši Kristu je totiž možné cokoliv opakovat neustále a nikdy toho nebude dost. 

Jsme teprve na začátku a už zde zaznělo: Ježíš je – coby jedna z osob Boží trojice – sám Bohem. Tudíž poznávat Boha skrze samotného Boha dává smysl největší. Že je to trochu plytké vysvětlení? Možná ano. Tak tedy jdeme dál. 

V první kapitole evangelia podle Jana můžete číst: 

Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.

J 1,18 (ČEP)

Bohem se zde myslí Bůh Otec, Stvořitel, který se člověku nedává spatřit. A jak už jsem v tomto podcastu několikrát říkal, věřím, že k tomu má dobrý důvod a je to tak správně. Evangelista Jan však doplňuje: řekl nám o něm jednorozený Syn – tedy Ježíš Kristus. Nyní jsem citoval z Českého ekumenického překladu. Najdete-li si stejný verš ve Studijním překladu Miloše Pavlíka, budete číst tato slova:

Boha nikdo nikdy neuviděl; vyjádřil ho on, jednorozený Syn, jenž je v Otcově náruči.

J 1,18 (MPCZ)

Ježíš vyjádřil, nebo možná lépe: vyjadřuje Boha. Co si pod tím představit? Jednoduše sám o sobě představuje Boha. Tak, jako člověk byl stvořen k obrazu Božímu, Ježíš je obrazem Božím. Ježíš je Bůh. To, že nám – slovy Českého ekumenického překladu – Ježíš řekl o Bohu Otci, tedy neznamená jen slova, nýbrž celé Ježíšovo bytí, celé jeho vyjádření.

Když se v tomto kontextu vrátíme na úplný začátek Janova evangelia, pak zde čteme:

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.

J 1,1 (ČEP)

Slovem s velkým S zde Jan nazývá Ježíše, aby o třináct veršů dál napsal:

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. 

J 1,14 (ČEP)

Bůh se tedy nenechává jen „popsat“, nýbrž přichází osobně. Ježíš je živé Boží vysvětlení. Proto také svému učedníku Filipovi na jeho prosbu Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme! odpovídá: Kdo vidí mne, vidí Otce. Opět Janovo evangelium, tentokrát 14. kapitola.

Boha Otce nikdo nikdy neviděl, Bůh Ježíš Kristus přichází osobně. Ježíš je inkarnovaný – vtělený Bůh. Jen malá vsuvka: Nepleťte si, prosím, inkarnaci s reinkarnací. Reinkarnace čili převtělování, je koncept východních náboženství, buddhismu a hinduismu, spojený s karmou – zákonem příčiny a následku. To vše je křesťanství cizí. Byť tedy, jak uvádí Wikipedie, mnoho křesťanů v reinkarnaci věří. Například v USA jich je přibližně 25 % (zdroj).

Každopádně, jak jsem řekl mimo jiné ve 2. části trilogie Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, Ježíš je Bůh a člověk v jedné osobě. O nic víc Bůh, ani o nic víc člověk. Jeho božství je v rovnováze s jeho lidstvím. To mě mimochodem vede k myšlence, která už tak trochu zavání herezí, nebo chcete-li rouháním, takže bych ji snad ani veřejně neměl vyslovovat. Ale risknu to: Díky tomu, že se nám Ježíš dal poznat takříkajíc fyzicky a také díky svému „člověkobožství“, má možná blíž k lidem než Bůh Otec, pečlivě si chránící své soukromí. Ale asi je to… hloupost, takže jako bych nic neřekl :-)

Ježíše ve své době spatřily tisíce lidí, tudíž poznat se nám, nebo tedy těm, kteří žili v době jeho pozemské služby, skutečně dal. Na tomto místě bych si opět dovolil malou vsuvku, tentokrát týkající se jeho podoby. Na nesčetně obrazech a jiných uměleckých dílech vystupuje Ježíš – ne tedy vždy, ale velmi často – jako štíhlý mladý muž světlé pleti s jemnými rysy ve tváři, obvykle s lehce zvlněnými vlasy, spadajícími na ramena, které, podle fantazie autora, hrají různými odstíny – od tmavě hnědé až po blonďatou hřívu. Jeho oči mají velmi často poněkud nepřítomný výraz, vystupuje jako klidný, rozvážný muž téměř bez emocí. 

Jenže forenzní antropologové mají na Ježíšovu podobu dost odlišný názor. Na základě zkoumání částí lebek z vykopávek v Jeruzalémě a následných 3D počítačových modelů, zjistili, že typický muž té doby byl spíše menší podsadité postavy s výrazně snědší pletí. Podobně jako jiní galilejští muži nosil Ježíš patrně krátké vlasy a zastřižené vousy. Jeho tvář byla nejspíš charakterizovaná výrazným nosem a zřetelným nadočnicovým obloukem, tmavé oči měl patrně blízko sebe. Zkrátka někdo úplně jiný, než jak je Ježíš běžně zobrazován…

Jak vlastně došlo k tomu, že si jej umělci představují velmi pravděpodobně zcela odlišně od reality? Jde o historický proces trvající staletí. Všechno začalo už někdy ve 3. století, kdy římský císař Konstantin I. Veliký legalizoval křesťanství. Podoba Ježíše proto byla přizpůsobená římským ideálům. A pak to šlo dál přes středověký antisemitismus, kdy se evropští křesťané chtěli distancovat od judaismu; v renesanci sloužili jako modely pro Krista italští a severoevropští muži své doby, aby do toho posléze vstoupil kolonialismus, „vyvážející“ bílého Ježíše do celého světa, potažmo pak také americká popkultura. Obraz Hlava Ježíše od Warnera Sallmana z roku 1941 byl podle Wikipedie do konce 20. století reprodukován více než pět set milionkrát! (Zdroj: Wikipedie) Jak tento portrét vypadá? Na to se můžete podívat v textové verzi tohoto dílu podcastu na jeho domovském webu Biblismy.cz. Protože my se nyní zase vrátíme k našemu tématu.

Jestli Ježíš ve skutečnosti vypadal tak či onak, není v podstatě zase tak důležitě. Zásadní zvěst zní: Vtělený Bůh přišel před asi dvěma tisíci lety na zemi. To je událost, která nemá v jiném náboženství obdoby. Proč se tak stalo? Už jsem to v tomto podcastu vysvětloval několikrát, nyní se to tedy pokusím co nejvíce zestručnit. Klíčové slovo je v tomto případě: Kristus. Ne, vážně nejde o Ježíšovo příjmení, to už jsem také vícekrát říkal. Kristus je něco jako titul. Pochází z řeckého Christos (Χριστός), což je překlad hebrejského Mašiach (מָשִׁיחַ) – Mesiáš. Mesiáš doslova znamená Pomazaný. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI o tom mimo jiné udává

Pomazání byl obřad, který vzdáleně připomíná korunovaci. Pomazáním olejem býval uveden do úřadu zejména král, a zřejmě i velekněz. Pomazání znázorňovalo Boží pověření a vyjadřovalo, že dotyčný je legitimní, Bohem pověřený (král, kněz). Postupem času převážil právě tento význam: pomazaný = legitimní, popřípadě pomazaný = přímo Bohem pověřený.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

V Izraeli byl mesiáš očekávaný zřejmě už v době královské, ale hlavně pak po návratu z Babylónského zajetí a v novozákonní době. Lidé nebyli spokojení s poměry, které tehdy vládli, a jejich naděje se upínala k mesiáši, o němž ale měli rozličné představy. Budu opět citovat zmíněný biblický slovník:

Představa mesiáše se pohybuje na široké škále, od ryze pozemské postavy (ovšem se specifickým Božím pověřením) přes postavu sice pozemskou, avšak nadanou nadpozemskými možnostmi, až po postavu původně nebeskou, seslanou na zem. Je možné, že zejména v lidových představách a očekáváních tato otázka mesiášovy „přirozenosti“ nebyla příliš ujasněná. Lidé především doufali, že Bůh někoho pošle, a neřešili příliš detaily.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Téměř jisté ale je, že s Mesiášem byla v té době spojovaná silná mocensko-politická očekávání. Lidé si představovali charismatického vůdce, který povstane proti římské okupační moci, zajistí konec útlaku a obnoví židovský národ – což se týkalo nejen občanských, ale samozřejmě také náboženských svobod. A že u toho potečou potoky krve, to nejspíš každý bral jako samozřejmost.

Jenže Ježíšovo mesiášství, jak se dozvídáme z evangelií, je úplně jiné. Nepolitické, nenásilné, naopak plné milosti a odpuštění. Ale také utrpení. Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. (L 9,22 /ČEP/) Říká Ježíš v 9. kapitole Lukášova evangelia. Jako Mesiáš neohlašuje politické vítězství, ale cestu kříže. Vítězství přijde, ovšem skrze utrpení a smrt. Ježíšova cesta utrpení je však cestou lásky – nikoliv tedy lásky k bolesti, ale lásky k nám. Lásky k člověku. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13 /ČEP/) To jsou Ježíšova slova z 15. kapitoly Evangelia podle Jana. 

Kristus není ani užvaněný politik s ústy plnými nesplnitelných slibů, ani vojevůdce, řinčící zbraněmi a nahánějící hrůzu všude kolem sebe. Není přítelem pokrytců, lhářů a podvodníků. Nekamarádí se s oligarchy, lobbisty a jinými vydřiduchy. Je ochráncem chudých, utlačovaných, slabých a nemocných. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni (Mt 5,6 /ČEP/), říká hned na začátku svého kázání na hoře. 

Místo toho, aby vedl diplomatická jednání a stál v čele vojska, dává na kříži svůj život pro dobro nás všech, kteří v něj věříme. V epizodě 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka, kterou jsem nazval prologem k této trilogii Poznat Boha, jejíž závěrečný díl právě posloucháte, jsem mimo jiné uvedl: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. V Markově evangeliu můžete číst: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mk 10,45 /ČEP/) 

Ani to však ještě není všechno. Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (L 19,10 /ČEP/), píše se v evangeliu podle Lukáše. Jan pak do Ježíšových úst vkládá tato slova: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16 /ČEP/) 

Ježíš – mesiáš a spasitel…

Když v Betanii zemřel Lazar, Ježíš před tím, než ho přivede zpět k životu, říká jeho sestře Martě: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. (J 11,25–26 /ČEP/)

Toto zaslíbení věčného života předjímá Ježíšovo zmrtvýchvstání. Bůh Ježíš pro člověka trpěl a zemřel na kříži, aby třetího dne vstal z mrtvých. Jeho zmrtvýchvstání radikálně mění perspektivu lidské konečnosti. Pozemský život představuje pouze jakousi úvodní fázi lidské existence, která po fyzické smrti nachází své dovršení v eschatologické realitě. Ježíšovo vzkříšení není jen událost dávné minulosti. Je to začátek nového života, který nabízí každému. Kdo věří v Krista, je s ním spojen – a proto smrt nemá poslední slovo. Po svém pozemském životě vstupujeme do života v Bohu a s Bohem.

Nevím, jak to máte vy, ale pro mě je Ježíš nevyčerpatelným a navrch úžasným zdrojem poznávání Boha…, skrze Boha samotného. Už jsem to v tomto podcastu řekl několikrát, ale rád se budu opakovat: Ježíš zkrátka je křesťanství. Proto jsem také natočil tento poslední díl trilogie Poznat Boha. 

Ale ještě, než se s vámi, milí posluchači, rozloučím, měl bych poslední poznámku. Bavíme-li se třeba s přáteli o nebi, o věčném životě po tomto pozemském žití, mnoho lidí říká, že by se tam chtěli potkat se svými bližními. Jen asi jednou jsem od někoho slyšel větu: „Těším se na to, až se potkám s Ježíšem.“

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 135 | Poznat Boha: Ježíš Kristus – živé Boží vysvětlení se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Docent katedry biblických studií ETF CUNI Petr Sláma v podcastu Bichle říká: Křesťan a křesťanka se mohou spolehnout, že všechno potřebné o Bohu v Bibli je (zdroj). S tím naprosto souzním, přesto však nyní namlouvám třetí díl mikroseriálu Poznat Boha… o Ježíši Kristu.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 135 | Poznat Boha: Ježíš Kristus – živé Boží vysvětlení se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 2. 12. 2025

Kdybych se vás zeptal odkud pochází slovní spojení zakázané ovoce, jsem si jistý, že byste bez váhání odpověděli a řekli to správně: Z Bible. Vím, v biblickém podcastu se to nabízí samo, ale i tak – příběh o „jablku hříchu“ Adama a Evy, a s ním spojené úsloví o zakázaném ovoci, zkrátka zná každý. Přesto však o něm v tomto dílu zkusím říct něco víc a navrch přidám ještě na první pohled trochu lechtivé téma, nahotu v biblickém pojetí.

Uvařte si dobrou kávu, pohodlně se usaďte a nenechte se ničím a nikým rušit. Příjemný poslech podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner. 

Hned na začátku je třeba říct: O žádném jablku v Bibli není ani slovo. Píše se zde o stromu poznání dobrého a zlého, na kterém sice roste nějaké ovoce, ale jeho druh nikde není specifikovaný. Prostě ovoce…

Zahradu v Edenu vysadil Hospodin hned poté, co z prachu země stvořil Adama. To se dozvídáme ve 2. kapitole knihy Genesis od 8. verše:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Gn 2,8–9 (ČEP)

O kousek dál, od 15. verše, dostává první obyvatel země rajskou zahradu do své správy, ovšem s jednou podmínkou:

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Gn 2,15–17 (ČEP)

Na začátku 3. kapitoly knihy Genesis přichází na scénu had, aby ukecal Evu k ochutnání zakázaného ovoce. Opět, ani zde není řeč o jablku. Poslouchejte:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Gn 3,1–6 (ČEP)

Plody a pořád jenom plody. Jablka nikde. Jak tedy vzniklo obecně zažité ponětí, že si Adam s Evou kousli do jablka? Nabízí se více vysvětlení. Jednak mohou být příčinou staří malíři, kteří zakázané ovoce v této biblické scéně většinou obligátně zobrazovali v podobě jablka. Nebo možná přesněji jako ovoce, připomínající jablko. Není to však pravidlo – například na monumentální Michelangelově fresce na stropě Sixtinské kaple nenabízí had s ženskou tváří Evě jablko, nýbrž fík čili plod fíkovníku, okolo nějž je „hadožena“ omotaná. Mimochodem, o fíkovníku se často hovoří v židovské tradici, už jen z toho důvodu, že Adam a Eva, poté, co poznali, že jsou nazí, se přioděli fíkovými listy. 

Vrátíme-li se k jablku, pak sem vede ještě jedna indicie, tentokrát, jak se zdá, se seriózním základem. Americký profesor Robert Appelbaum, působící na univerzitě v Upsale ve Švédsku, rozvinul teorii o tom, že „vina“ leží na Jeronýmovi, překladateli latinské Vulgáty z hebrejštiny. Ve verši, kde had říká Evě …v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé, přeložil poslední slovo do latiny jako malum. Stejně tak i ve 22. verši: I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé… (Gn 3,22 /ČEP/) Podíváte-li se do slovníku, zjistíte, že je to správně – podstatné jméno malum je latinsky zlo, špatnost. Jenže stejně tak může značit i jablko… Navíc podobně znějící přídavné jméno malus znamená zlý, špatný, škodlivý, ale též… jabloň. Zahrádkáři mezi našimi posluchači by mohli znát latinský botanický název malus domestica – jabloň domácí.

Zvláštní vysvětlení jsem našel také na Wikipedii, kde se na téma Strom poznání dobra a zla mimo jiné píše: Na jablko odkazuje označení krčního ohryzku, jenž je patrný zvláště na mužském těle, jako na viditelnou připomínku pojedení zakázaného jablka.

To už mi připadá trochu přitažené za vlasy, ale budiž. Ať je to, jak chce, jablko zkrátka v Bibli nenajdete, ani kdybyste ji četli odzadu dopředu. Tedy myslím v souvislosti se stromem poznání dobrého a zlého. Jinak je totiž v Bibli zmínek o jablkách, obvykle granátových, hned několik.

V příběhu porušení jedné jediné podmínky, kterou dal Pán Bůh prvním lidem, však to, o jaký druh ovoce se jednalo, samozřejmě není ani zdaleka nejpodstatnější. Hned první příhoda v dějinách lidstva ukazuje, jak snadno člověk podléhá pokušení. Hospodin dal Adamovi a Evě celou zemi. Měli doslova všechno. Tedy až na onen jeden zákaz. Mohli byste si říct, že to přece není problém. Bez toho, aniž by ochutnali zakázané ovoce, mohli přece dál v klidu vegetovat. Jenže člověk nedá pokoj, dokud nedostane přes prsty. Co kdyby v tom bylo něco extra? Něco fakt velkého! Co kdybych náhodou o něco přišel? A tak věřím, že i kdyby v ráji nebylo hada pokušitele, první lidé by stejně tak dlouho kolem stromu chodili, až by, lhostejno jestli jako první Eva nebo Adam, nakonec… ochutnali. Prostě by jim to, i přes jasně vyslovenou hrozbu propadení smrti, jednoduše nedalo. Tudíž všechny spekulace o tom, jak by to na zemi vypadalo, kdyby Adam s Evou ovoce poznání neochutnali, jsou podle mě jednoduše naprosto liché. Stalo by se to tak jako tak.

Všimněte si také, že Pán Bůh zakázaný strom neohradil vysokým plotem, nedal na něj ceduli Zákaz požívání ovoce!, ani jej nenechal hlídat cherubíny s ohnivými meči. Nic podobného. Hospodin pouze vyslovil svou podmínku. Sám za sebe si říkám, že je to v pořádku. Takhle to musí stačit. Zároveň si ale navíc uvědomuji, že to také o Pánu Bohu vypovídá něco víc. Vztah Boha k člověku je totiž založený na důvěře a vzájemném respektu. Člověk není loutkou v rukou Pána Boha. Je v nejlepším slova smyslu jeho parťákem a co víc, milovanou osobou. Pán Ježíš před svým ukřižováním říká učedníkům:

Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.

J 15,15–17 (ČEP)

To jsme se sice dostali v Bibli o pěkný kousek dál, do 15. kapitola Janova evangelia, nicméně jak víme, v Ježíši Kristu sestoupil Bůh na zemi, aby nás učil – a učí stále – poznávat, jaký Bůh je. Proto bychom tedy i my měli Bohu důvěřovat tak, jako on důvěřuje nám, Boha milovat tak, jako miluje on nás, a milovat jedni druhé, jak nám to Syn Boží přikazuje.

Kromě zakázaného ovoce jsem v úvodu tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví navrch slíbil také povídání o nahotě v Bibli. Ostatně o té jsem se už krátce zmínil v případě Adama a Evy, tak se od toho pojďme takříkajíc odpíchnout. 

Bylo by nejspíš poněkud pošetilé domnívat se, že kdyby nedošlo k osudné příhodě s ochutnáním zakázaného ovoce (ke které by, jak jsem o tom před chvílí mluvil, nejspíš stejně došlo :-)), lidstvo by se skládalo ze samých nudistů, prostých jakéhokoliv oblečení. Nebudu zde rozvíjet důvody, myslím, že je to každému jasné. Nahota u Adama a Evy je symbolická – znamená čistotu a nové stvoření. Proto také, je-li někdo nahý, říkáme o něm, že je, jak ho Pán Bůh stvořil.

Starozákonní nešťastník Jób poté, co přišel o všechno, říká: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21 /ČEP/) Mimochodem, opakuje to po něm ve stejnojmenné knize i Kazatel: Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14 /ČEP/)

Obě tyto biblické citace však už mají trochu jinou konotaci. Mluví o nahotě stvoření, která se na konci života změní na nahotu smrti. Lidově řečeno, do hrobu si člověk nic nevezme. Veškeré hromadění majetku, moci a já nevím, čeho všeho ještě, je, slovy Kazatele, marnost nad marnost.

Proto má také v biblickém kontextu nahota svou symboliku jakožto úplné obnažení před Pánem Bohem. Když Hospodin, poté, co Adam s Evou ochutnali ovoce poznání, volá na člověka Kde jsi?, Adam naivně odpovídá: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,9 /ČEP/) První muž měl samozřejmě na mysli tělesnou nahotu, nicméně Bůh člověka vidí obrazně v celé jeho nahotě. Člověk je před Bohem nahý jako Boží stvoření, symbolicky nahý je také bez ohledu na to, čeho dosáhl, jaké jmění nebo postavení si vybudoval, nahý je člověk vzdělaný i prostý, velký, malý, slabý i silný, zkrátka každý. Všichni jsme před Bohem nazí, a díky tomu ke každému z nás Pán Bůh přistupuje stejně. Nedělá mezi námi rozdíly, které tak rádi mezi sebou vytváříme my sami, stejně jako je pošetilé, chtít svou nahotu před Bohem skrývat, jako to dělal Adam. 

Nahota také symbolizuje zranitelnost nebo slabost. Dva dny před svým ukřižováním vypráví Pán Ježíš podobenství O posledním soudu. Z 25. kapitoly Evangelia podle Matouše přečtu nejprve první část podobenství, verše 31 až 36:

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Mt 25,31–36 (ČEP) 

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě… Zde se tato slova nejspíš skutečně týkají oděvu, ovšem v kontextu s ostatními skutky je zřejmé, že se jedná o pomoc někomu, kdo ji potřebuje. Jak se dozvídáme v dalších čtyřech verších, nemusí to být nutně král z podobenství, představující samotného Ježíše.

Tu mu ti spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Mt 25,37–40 (ČEP) 

Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili… O čem jsem to povídal v předchozím dílu s názvem O lásce podle Jana? Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Oblékneme-li svého nahého bratra, svého nahého bližního, který je nesnázích, je to skutek, který propojuje nebe a zemi. Člověka s Bohem a Boha s člověkem.

Snad jen pro úplnost jen krátce doplním, že nahota se v Bibli samozřejmě nezřídka vyskytuje také jakožto prostá tělesná obnaženost. Kapitán Noe se ze samé radosti z úspěšného přistání své archy opil tak, že usnul před svým stanem, jak ho Pán Bůh stvořil. Král David šmíroval ze střechy svého paláce nic netušící krásnou Betšebu při večerní koupeli. V Gerase Ježíš uzdravoval muže jménem Legie, posedlého démony, který už dlouhou dobu nenosil oděv a žil v hrobech. A tak bychom mohli pokračovat. Ani jeden ze zmíněných příběhů nedopadl zrovna dobře. Nejsem žádný puritán, nicméně ona tělesná nahota v Bibli vcelku pochopitelně není nic, co by bylo doporučováno jako prospěšné či hodné následování. Už od starověku člověk ví, že jde o intimní věc, nehodnou veřejné produkce. Ostatně ani dnes, v naší takzvaně liberální společnosti, nechodíme po světě nazí. Tedy kromě již zmíněných nudistů. Ale to už je jaksi jiná kapitola :-)

Jsme na konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví, tak si pojďme jeho obsah stručně shrnout. V první části jsem řekl, že zakázané ovoce nemuselo být zrovna jablko, jak se často zobrazuje nebo popisuje. Mnohem důležitější však je, že tento příběh – hned na začátku celé Bible – ukazuje, jak snadno dokáže člověk zklamat Boží důvěru. O lidské ani nemluvě…
Od Adama a Evy, běhajícími po ráji nejprve jak je Pán Bůh stvořil, jsme došli k nahotě v Bibli. Ta zde není jen prostým fyzickým odhalením těla, nýbrž má hned několik symbolických významů. Asi nejdůležitější z nich je skutečnost, že před Bohem jsme všichni nazí, před Bohem jsme si všichni rovni.

Sám za sebe si říkám, že bych to měl mít častěji na paměti. Někdy se rád porovnávám s jinými lidmi, tu a tam si leckoho, lidově řečeno, „beru do huby“, jsou chvíle, kdy se cítím být Bohu blíž než ostatní. Když si to pak (někdy) uvědomím, dojde mi, že se děje pravý opak – Bohu se tím vzdaluji. Tak to nedělejte po mě :-) 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 129 | Zakázané ovoce a nahota v Bibli se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.