Petr Lindner | 30. 4. 2025

Kdybyste se mě zeptali, jak vybírám témata jednotlivých dílů tohoto podcastu, odpověď by nebyla úplně jednoznačná. Mám jistý „ediční plán“, přesněji seznam možných námětů, který průběžně aktualizuji a čerpám z něj. Mnohé epizody ale přišly na svět při nějakém duševním či duchovním rozpoložení, nebo díky konkrétní situaci, kterou jsem prožil. Platí to i pro díl, který jste právě začali poslouchat. Napsal a namluvil jsem jej kvůli pouhé jedné krátké větě, kterou pronesl můj kamarád Honza Jirkovský.

Po delší, ne úplně dobrovolné odmlce, vás opět zdraví a příjemný poslech přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Honza je reportážní a dokumentární fotograf. Výborný reportážní a dokumentární fotograf! A protože v našem Červeném kostele v Brně v podstatě permanentně visí nějaká, velmi často fotografická výstava, napadlo mě, že by zde Honza mohl ukázat svůj dokumentární soubor fotografií z vězení. Tedy… začalo to u naší sestry farářky Ivy, která mě požádala, jestli bych nezkusil domluvit novou fotografickou výstavu. Nicméně Honzův dokument s názvem Ploty byl tím prvním, který mi přišel na mysl. Marek Orko Vácha říká, že kostel je místo pro hříšníky. Fotografie lidí, kteří žijí v českých věznicích, by zde tedy měly být na tom nejlepším místě.

Shodou okolností asi týden před tím, než jsem si začal připravovat úvodní slovo na vernisáž, vyšel nový díl podcastu Schůzky Tomáše Berana. Tomáš si do svého pořadu zve hosty, kteří se nějakým způsobem pohybují kolem fotografie, a právě Honza Jirkovský měl tu čest sedět na židli zpovídaného v tomto, dlužno dodat, že stém, dílu Schůzek Tomáše Berana. Skoro dvouhodinový rozhovor jsem si moc rád poslechl, abych se k němu druhý den vrátil a… začal si dělat poznámky. Protože spousta toho, co zde bylo řečeno, se zkrátka dalo použít ve zmíněném úvodním slovu na vernisáži Honzovy výstavy.

Jedna věta mi však uvízla v hlavě mnohem silněji než ostatní slova. Když se Tomáš zeptal, jaké vlastnosti by měl mít dobrý dokumentární fotograf, Honza bez zaváhání odpověděl: Pokoru, empatii, píli a trpělivost. Po malé chvíli, kdy se oba pánové bavili o první zmíněné vlastnosti čili o pokoře, Honza řekl onu větu, která mi tak dlouho ležela v hlavě, až jsem se o ní rozhodl natočit tento díl podcastu: „Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi?“

Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi? Existuje spousta výkladů nebo definic pokory, Honza jí však přidal až eschatologický rozměr. Jinými slovy: vztáhl pokoru ke konečnosti nebo spíše dočasnosti lidského bytí v tomto životě, aby slovy, když jsem pořád ještě na zemi, naznačil, že někdy to možná bude jinak. Ale vraťme se k samotné pokoře. Možná se ptáte: Proč už zase téma pokora? Když jsem se jí vcelku obšírně věnoval ve 106. dílu tohoto podcastu s názvem Kdo se povyšuje, bude ponížen. To je sice pravda, ale protože pokoru považuji za jednu z nejdůležitějších vlastností člověka, snad se na mě nebudete zlobit, když se jí budu věnovat znovu. Ona je totiž zároveň, alespoň z mého pohledu, vlastností také možná nejvzácnější. Nikoliv kvůli svému významu, nýbrž – a v tomto bych se velmi rád pletl – pro její malý výskyt mezi lidmi. Honzova slova si proto vykládám tak, že dokud žijeme tento život na Zemi, měli bychom se snažit být pokorní. Poněkud stroze až cynicky řečeno jednoduše proto, abychom to tady spolu vydrželi. Až budeme s Ježíšem, nejspíš to už nebudeme potřebovat – protože v nebeském království bude pokora vlastností naprosto samozřejmou. 

Ve zmíněné epizodě Kdo se povyšuje, bude ponížen jsem vyslovil vlastní krátkou charakteristiku pokory, podle níž tato vlastnost představuje odhlédnutí od sebe sama. Opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí. V tomto dílu bych si ke své definici dovolil přidat ještě pár slov: …a přihlédnutí k Bohu. Ještě jednou tedy celé: Pokoru si představuji jako Odhlédnutí od sebe sama, opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí, a přihlédnutí k Bohu. To říkám s vědomím, že se nepotřebuji srovnávat s ostatními lidmi, nechci se před nimi povyšovat, ale ani se od nich nechat ponižovat. Mým jediným… (a teď to řeknu trochu nepěkně, protože mě jiné slovo nenapadá) mým jediným etalonem je Ježíš Kristus. Po pravdě – to, co jsem právě řekl, mělo být spíše vysloveno v podmiňovacím způsobu: Neměl bych mít potřebu srovnávat se s ostatními lidmi, neměl bych se nad ně povyšovat, ale ani se od nich neměl nechat ponižovat. Protože pokora… je vzácná vlastnost.

Bible o pokoře rozhodně nemlčí, nicméně chápání nebo využívání tohoto pojmu se v jejích jednotlivých částech někdy až výrazně liší. Starý zákon chápe pokoru trochu jinak než Nový, a i v něm lze nalézt rozdíly. Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI ke starozákonní pokoře píše:

To, co sz. pojem pokory odlišuje od našeho, je zřetelné spojení s objektivní situací utištění, strádání, nedostatku nebo přinejmenším odstupu od vnější moci. Nejstarší, základní pozicí pokorného je jeho negativní privilegovanost, diskriminace, nedostatek majetku a vlivu – pokoření. Takový člověk byl izraelským právem zvlášť chráněn, ale základ toho, že z „pokořeného“ se stává „pokorným“ je jistota hebrejské víry, že Bůh se takových lidí zastává a nedolehne na ně jeho soud (1S 1,11nn; Ž 136,23; Iz 66,2b aj.). Šlo nejen o jejich sociální ochranu ale i o to, že negativní zkušenost byla zkouškou jejich víry a příležitostí k zrodu důvěry v Boha. Pokorný je ten, který nemohl, než spolehnout se na Boha.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Encyklopedický biblický slovník dále dodává, že vztah mezi chudobou a pokorou můžeme sledovat i v nejstarší vrstvě Nového zákona. Jako příklady uvádí blahoslavenství chudých v Lukáši 6,20, kdy Ježíš říká: Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží, nebo také třeba slovy z Matouše 5,5: Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Následně se ale dozvídáme, že se v Novém zákoně do souvislosti s pokorou dostává eschatologický příslib. Doslova se zde píše: Konkrétním pozadím pokory je i tu jistota eschatologického odstranění všech rozdílů (L 3,4–6 /sloveso tapeinó ve v. 5/). (Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI)

O čem pojednává čtvrtý až šestý verš 3. kapitoly Evangelia podle Lukáše? Začíná zde příběh služby Jana Křtitele a uslyšíme známá slova. Přečtu je už od verše třetího:

I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů, jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘“

L 3,3–6 (ČEP)

Dále se v Encyklopedickém biblickém slovníku ETF CUNI píše, že vzorem pokory je podle hymnu ve Fp 2,6-11 Ježíš Kristus sám. I kdybych s ničím, co tento slovník o pokoře uvádí, nesouhlasil (jakože tomu tak samozřejmě není), tak pod tato slova se velmi rád podepíšu. Byť jsem je nenapsal, protože slovníkové heslo Pokora, pokorný, sepsal vynikající teolog – a teď si na to sedněte – Petr Pokorný :-) Mimochodem, příjmení Pokorný či Pokorná, je u nás velmi rozšířené. Web Naše jména.cz uvádí výskyt 10 723 mužů příjmením Pokorný, a ještě o pár stovek více, těsně přes 11 tisíc žen, které se představují jako Pokorná s velkým P. Ale o tom máte jistě i vy nějaké ponětí. Nevěřím, že byste mezi svými přáteli a známými někoho s příjmením Pokorný nebo Pokorná nenašli. 

Pojďme však zpátky ke zmíněnému hymnu ve druhé kapitole Listu Filipským. Pavel Pokorný píše o verších šest až jedenáct, já bych si k nim dovolil přidat i pět veršů jim předcházejích. Nyní tedy přečtu první až jedenáctý verš 2. kapitoly Listu Filipským:

Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk, aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Fp 2,1–11 (ČEP)

V tomto podcastu po čteních z Bible občas říkám, že k těmto citacím nemám co dodat. Dnes udělám výjimku, jedno slovo přece jenom dodám: Amen!

Už několikrát v tomto povídání zaznělo slovo eschatologie, je tedy na čase krátce vysvětlit, co znamená. Pojem eschatologie pochází z řeckých slov έσχατος [eschatos] – poslední a λόγος [logos] – slovo, nauka. Tedy nauka o posledních věcech. I když možná by bylo lepší eschatologii nazývat spíše představami o posledních věcech člověka a konci dějin světa, jak ho známe. Protože, jak Wikipedie cituje z knihy Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení Neila Gillmana:

 „Veškeré eschatologie jsou imaginativní konstrukce“, a sice především proto, že se zabývají událostmi, které nelze ověřit (respektive nelze je ověřit běžně chápanými způsoby). Kromě toho se eschatologie mnohdy zabývá něčím, co není ohraničeno časem a tím se vymyká běžné zkušenosti.

Zdroj: Wikipedie

V témže článku na Wikipedii se dočtete, že křesťanství vyznává lineární charakter dějin. To znamená, že dějiny nejsou ani cyklické, ani „bez začátku a bez konce“, ale že mají svůj počátek, směřují ke svému konci, mají svůj cíl a jsou vedeny Bohem. (Zdroj: Wikipedie)

S tím nemohu než souhlasit a mluvím o tom právě kvůli onomu eschatologickému přesahu, který cítím ve slovech svého kamaráda, fotografa Honzy Jirkovského, kvůli nimž tento díl podcastu vznikl: Proč já bych se měl na někoho koukat shora, když jsem pořád ještě na zemi? 

Nechci generalizovat, ale asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že konečnost svého bytí si člověk obvykle začíná uvědomovat teprve až s vyšším věkem, nebo ho k tomu bohužel třeba donutí nevyléčitelná nemoc či jiné okolnosti. Anebo… jde o člověka velmi pokorného, který si toto všechno uvědomuje jaksi přirozeně, aniž by na to každou chvíli myslel či si to musel připomínat. Nemůžu si vzpomenout kdo to byl, nicméně nějaký moudrý muž řekl, že Pokorný člověk svou pokoru nevnímá. Nepřemýšlí o ní, je zkrátka takový.

Pán Bůh nám sice pro tento život dal jistý vymezený čas, ale zároveň nám po našem pozemském putování zaslíbil věčný život. Nikde v Bibli se však nepíše, že onu dočasnost, ve které nyní pobýváme, máme promrhat v nadutosti, pýše, povyšování se na druhé a vyzdvihování svého velkého Já. Je to samozřejmě přesně naopak. Boží království sice ve své plné velikosti zažijeme až po druhém příchodu Ježíše, ovšem zároveň už v nějaké své řekněme light-verzi započalo po jeho zmrtvýchvstání.

Dovolte mi, prosím, ještě jednu citaci z Encyklopedického biblického slovníku ETF CUNI, tentokrát z hesla Eschatologie:

Eschatologický výhled se na konci prvního století odsunul do vzdálenější budoucnosti, nebo, a to je významné doplňující (nikoli alternativní) řešení, byla eschatologie do určité míry (ve zkušenosti víry) přesunuta do současnosti věřícího: Ježíš v podání Janova evangelia říká: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24).

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Autoři této citace říkají jinými slovy totéž, co jsem já uvedl před chvílí. Království Boží už můžeme zažívat na tomto světě. Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.

Pomalu se blížíme ke konci této epizody podcastu Biblická jména a úsloví. Zde v citaci ze slovníkového hesla Pokora, pokorný, věnované starozákonnímu pojetí pokory, mimo jiné zaznělo: 

Šlo nejen o jejich sociální ochranu ale i o to, že negativní zkušenost byla zkouškou jejich víry a příležitostí k zrodu důvěry v Boha.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Nechci tvrdit, že jediná cesta k pokoře vede skrz příkoří nebo jiné – jak říká Encyklopedický biblický slovník – negativní zkušenosti. Zároveň však, i z vlastní zkušenosti, musím dodat, že něco na tom je. Ostatně i Biblický slovník Adolfa Novotného u hesla Pokora, pokorně, pokorný mimo jiné uvádí:

Pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu anebo s tímto poznáním nerozlučně souvisí [sr. L18,11–14].

Zdroj: Adolf Novotný, Biblický slovník

Verše z Lukášova evangelia, které Adolf Novotný doporučuje ke srovnání, jsou součástí Ježíšova podobenství O farizeovi a celníkovi. Pojďme si ho přečíst celé. Evangelium podle Lukáše, 18. kapitola, verše 9 až 14:

O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství:
„Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘
Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

L 18,9–14 (ČEP)

A jsme zase u toho. Kdo se povyšuje, bude ponížen… Pokud jste ještě neposlouchali stejnojmennou 106. epizodu tohoto podcastu, doporučuji ji vašemu poslechu třeba po skončení tohoto dílu. Anebo si ji také můžete přečíst v doslovné textové verzi na webu Biblismy.cz.

Na úplný závěr chci jenom zopakovat, že cesta k pokoře – k té „pravé“ pokoře, o které člověk vlastně ani neví – skutečně nemusí nezbytně nutně vést přes pokoření se ve smyslu ponížení, potupení, nebo ve starozákonním chápání v duchu nedobrovolné chudoby, strádání, případně – jak se píše v Encyklopedickém biblickém slovníku – přinejmenším odstupu od vnější moci. Ano, nejrůznější negativní aspekty života mohou představovat jakési otevření očí na cestě k pokoře. Ale nemyslím si, že jsou takříkajíc povinné, jak by to snad mohlo vyplývat z citace z Biblického slovníku Adolfa Novotného. 

A tak vám přeju, aby vaše odhlédnutí od sebe sama, opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí, a přihlédnutí k Bohu, probíhalo pokud možno bezbolestně a v radosti ze života, který nám Bůh Stvořitel daroval.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 119 | Proč já bych se měl na někoho koukat shora… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Platí to i pro díl, který jste právě začali poslouchat. Napsal a namluvil jsem jej kvůli pouhé jedné krátké větě, kterou pronesl můj kamarád Honza Jirkovský.

Po delší, ne úplně dobrovolné odmlce, vás opět zdraví a příjemný poslech přeje autor a interpret podcastu Biblická jména a úsloví, Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 119 | Proč já bych se měl na někoho koukat shora… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Před koncem minulého dílu tohoto podcastu jsem se o jednom výskytu v Lukášově evangeliu zmínil, a taky jsem řekl, že si toto úsloví nechám na samostatný díl. Abych si to nemusel pamatovat, šel jsem do toho raději hned, tudíž onen samostatný díl právě posloucháte.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 106 | Kdo se povyšuje, bude ponížen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 4. 9. 2024

Ježíšova slova Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, se v Novém zákoně, tedy v té takzvané křesťanské části Bible, nacházejí hned třikrát – dvakrát v Evangeliu podle Lukáše a jednou v Matoušovi. Před koncem minulého dílu tohoto podcastu jsem se o jednom výskytu v Lukášově evangeliu zmínil, a taky jsem řekl, že si toto úsloví nechám na samostatný díl. Abych si to nemusel pamatovat, šel jsem do toho raději hned, tudíž onen samostatný díl právě posloucháte. 

Od mikrofonu vás zdraví, a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Logicky by teto díl měl začít citací nejen Ježíšovy věty o povýšení a ponížení, nýbrž uvedením do kontextu. Bez dalšího úvodu si proto poslechněme 7.–11. verš 14. kapitoly Evangelia podle Lukáše:

Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: „Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: ‚Uvolni mu své místo!‘ a ty pak musíš s hanbou dozadu.
Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval, a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty.
Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“

L 14:7–11 (ČEP)

Naší předmětnou větou však toto podobenství, v Českém ekumenickém překladu nazvané O hostinách, ještě nekončí. Ježíš navíc dodává – 12.–14. verš:

Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“

L 14:12–14 (ČEP)

Opět se, stejně jako v minulém dílu, ocitáme v prostředí společného stolování, které bylo, jak jsem řekl, v tehdejší době činností nebo událostí mnohem významnější než dnes. Ježíš své podobenství staví na dobové společenské hierarchii a v první části jednoduše nabádá ke skromnosti a pokoře. Necpi se tam, kde není tvé místo, mohl bys být odtamtud vykázaný, říká jinými slovy Ježíš. Může-li se první část zdát, řekněme až příliš málo duchovní, pak závěr všechno obrací k doslova zásadnímu křesťanskému poselství: Dobré skutky se nedělají s očekáváním, že se mi to někde vrátí. Konáš-li dobro, dělej to nezištně. Konej dobro pro samotné dobro… 

To je úžasná, velkolepá myšlenka! Nebojím se říct, že jde o jednu ze zásadních křesťanských tezí. Ale… aniž bych chtěl být přehnaně pesimistický, netroufám si odhadnout, kolik lidí se jí ve svém životě skutečně řídí. Nebo spíš – kolik lidí ji ve svém životě naprosto mimoděk, přirozeně, od srdce, také uplatňuje. Na to si už ale musí každý odpovědět sám.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že Ježíšova věta Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, se v Bibli nachází třikrát. Druhý výskyt v Lukášově evangeliu se nachází o pár kapitol dál za podobenstvím O hostinách. Ježíš k nám v 18. kapitole Lukáše opět mluví v podobenství, tentokrát O farizeovi a celníkovi. Farizeje a zákoníky si bere do úst také v podobenství nazvaném Varování před zákoníky, které se nachází na začátku 23. kapitoly Evangelia podle Matouše. Přečtu prvních dvanáct veršů:

Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům:
„Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘.
Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus. Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. 

Mt 23:1–12 (ČEP)

Zákoníci a farizejové byli zvláštní skupinou židovského obyvatelstva Ježíšovy doby. Možná by se dali nazvat něčím, jako náboženskou policií – jejich úkolem bylo strážit dodržování Mojžíšových zákonů. To nemusí být samo o sobě nic špatného, můžete si říct. Jenže podle všeho se ze strážců zákona postupně vyprofilovala jakási elita židovského národa, která se více než o udržování víry starala o své vlastní image a dost možná i o vlastní prospěch. Nic nového pod sluncem, že ano? Slovo farizej se v moderním jazyku nepoužívá často, ale pokud ano, chápeme ho ve významu pokrytec. A přesně tak tyto lidi vnímá i Ježíš.

Také toto podobenství bychom mohli rozdělit na dvě části. O první z nich jsem právě mluvil, druhá opět graduje ke kořenům křesťanství. Jen jediný je Otec, jen jediný je Mistr a Učitel… Nejsilnější myšlenkou tohoto podobenství však z mého pohledu není závěrečné úsloví Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, nýbrž jemu předcházející věta Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Ježíš samozřejmě nemluví o nikom jiném než o sobě. To on je tím služebníkem, který se pro nás všechny, kteří v něj věříme, nechal ponížit. To on za naše hříchy zemřel. To on dal – a dává nám – všechno. Aniž by za to žádal jakoukoliv odměnu.

Určitě jste si všimli, že zatím byla řeč pouze takříkajíc o jedné straně Ježíšovy věty Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Zeptám se tedy: Napadlo vás, jak to asi Ježíš myslí, když říká, že povyšující se člověk bude ponížený? Sešle snad na něj Pán Bůh svůj hněv, hromy a blesky? Bude se škvařit v ohnivém jezeře? Nemyslím si. V češtině máme krátké rčení, které by klidně mohlo být parafrází Ježíšových slov Kdo se povyšuje, bude ponížen. Že nevíte které to je? Pouhá tři slova: Pýcha předchází pád. Osobně jsem přesvědčený o tom, že Pán Bůh se nejrůznějšími nafoukanci vůbec nezabývá, je to pod jeho důstojnost. Namyšleného člověka totiž jeho pýcha obvykle dostihne sama. Jeho přátelé mu to možná dají najevo, ostatní se k němu možná otočí zády. Nevím…, ale žít v osamění své namyšlenosti, nebo se přátelit jenom se servilními pokrytci, to bych opravdu nechtěl.

Ježíš Kristus v těchto svých podobenstvích mluví o pokoře. Pokora je zvláštní slovo. Jeho kořen spočívá v pojmu pokořit se a to, upřímně řečeno, nezní moc povzbudivě. Máme-li se před něčím nebo někým pokořit, vnímáme to obvykle jako újmu na vlastní osobě. Sklonit hlavu, neodporovat a dělat to, co se mi řekne. Věřte mi ale, že toto není pokora. Význam tohoto slova je jiný. Zkusíme-li nahlédnout do akademických slovníků, dostane se nám však podobně rozporných výkladů. Slovník spisovné češtiny u hesla pokora říká: Pocit plynoucí z uvědomování si vlastní nedostatečnosti, nedokonalosti nebo závislosti; nepřítomnost přílišného sebevědomí (× pýcha). S tímto výkladem osobně souzním, byť bych ho určitě doplnil – ale o tom až za chvilku. Vůbec však nejsem nadšený z výkladu Slovníku spisovného jazyka českého, který tvrdí, že pokora je: (ponížené) podřizování se někomu plynoucí z uznávání vlastních nedostatků, projev (přílišné) zdvořilosti z pocitu vlastní nedokonalosti: zdravit s uctivou p-ou; v p-ře se sklánět; farizejská p.; otrocká p. před pány.

Nevím jak vám, ale mně se zdá… ne, nezdá se mi to, vidím jasně, že si tyto dva slovníky odporují. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by pokora měla být ponížené podřizování se někomu jenom proto, že si uvědomuji vlastní nedostatky. Jako pokoru si nepředstavuji ani přílišnou zdvořilost z pocitu vlastní nedokonalosti – to je podle mého názoru více než pokora, projev pokrytectví nebo servility. Pochopitelně netvrdím, že by člověk neměl být k ostatním lidem zdvořilý, ale to je vlastnost, nebo spíš sociální dovednost, která by měla být naprostou samozřejmostí.

No dobře, ale co je tedy pokora? Sice si nejsem vůbec jistý, jestli zrovna já jsem ten, kdo by ji měl nějakým způsobem definovat, ale svůj názor mám a řeknu vám ho. Jestli s ním budete souhlasit nebo ne, to už nechám na vás. Moje charakteristika pokory je velmi krátká – je to odhlédnutí od sebe sama. Opuštění svého ega, nejlépe pak ve prospěch druhých lidí. Nebo možná lépe: Opuštění svého ješitného ega, protože zdravé ego může být v životě přínosné. Ale pro jistotu to ještě trochu rozvedu.

Každý z nás je nějakým způsobem velký. Někdo je skvělý sportovec a dosahuje rekordních výkonů. Jiný člověk má nadprůměrnou inteligenci a vzdělání a řeší nejsložitější vědecké úlohy. Další třeba nádherně maluje, hraje na hudební nástroj, zpívá. Támhleten chlapík je nejlepší zedník v širokém okolí a paní, co ji denně potkáváte na ulici, by strčila do kapsy kuchaře nejprestižnějších restaurací. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Skutečně nepřeháním – i ten, biblickými slovy, nejmenší, je vždycky v něčem velký. Proč o tom mluvím? Vzpomeňme na Ježíšova slova, která před chvílí zazněla: Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. My všichni jsme bratři a sestry a nikdo nemá právo se na druhého povyšovat. I když o sobě vím, že jsem nejlepší… teď mě nic nenapadá… třeba zahradník, který pěstuje ta nejsladší jablka, nemám vůbec žádné právo kvůli tomu chodit po světě s nosem nahoru. 

A když jsem náhodou bohatý? To může být průšvih. Doslova mě fascinuje, jak si spousta lidí, kteří přišli k velkému majetku, myslí, že oni jsou středem světa. Nejsou… Pokora říká pravý opak: Jsi dobrý, člověče, ale nejsi středem světa. Bůh je jen jeden a nejsi to ty… Už jsem to v tomto dílu říkal, ale zopakuji to znovu – Bůh se už kvůli nám, lidem, pokořil. V Ježíši Kristu. Apoštol Pavel to v listu Filipským říká naprosto jasně:

Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Fp 2:6–8 (ČEP)

Co to znamená pro nás? Ježíšova oběť byla první a zároveň poslední. Bylo dokonáno… Ježíše tedy máme následovat svým životem a k životu s Ježíšem pokora neodmyslitelně patří. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, říká Pán Ježíš. Když bych měl jeho slova parafrázovat do kontextu právě řečeného, mohla by znít: Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo je pokorný, bude povýšen.

Tento a předchozí dva díly podcastu Biblická jména a úsloví byly možná v tak trochu až mentorském ladění, navíc s lehce eschatologickým podtónem. Nicméně byly o Ježíšových slovech, která si, alespoň myslím, jednoduše musíme připomínat. Jak jsem už několikrát zmínil, na Ježíši se mi velmi líbí jeho přímost. Přestože často mluví v podobenstvích, nikdy nekrouží kolem problémů jako nějaký moderní politik. Je-li třeba něco říci – s prominutím na plnou hubu –, Ježíš to udělá. Nazývá věci pravými jmény, nesnaží se být pokrytecky hyperkorektní. A tak je jasné, že každé jeho slovo nemusí být zrovna balzámem na duši. Pokud nám však říká pravdu, která se třeba hůř přijímá, dělá to proto, abychom se nad ní – a sami nad sebou – zamysleli. A pokud je to potřeba, něco s tím a se sebou udělali.

Nicméně aby tento podcast zase moc „neztěžkl“, můžu vám slíbit, že příští epizoda už bude na lehčeji stravitelné téma. Dost dlouho jsem neudělal žádný díl o některém z biblických jmen, tudíž právě teď je příležitost to napravit. O jakém jménu budu v dalším dílu mluvit, to si zatím nechám pro sebe. Můžu vám jenom prozradit, že to bude jméno ženské. Tak doufám, že za 14 dní si podcast Biblická jména a úsloví opět naladíte. I když… starší díly můžete poslouchat samozřejmě tak nějak průběžně…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 106 | Kdo se povyšuje, bude ponížen se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 15. 3. 2023

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát – velmi rád poslouchám pořad Světem bible amerického teologa a kazatele Johna Vernona McGee, který pro nás v češtině připravuje brněnské Rádio 7. V jednom z dílů zazněla krátká myšlenka nebo spíše pozastavení se nad tím, že Ježíš, přestože byl a je stále obdařený obrovskou mocí, ji – na rozdíl od člověka – nikdy nezneužil. Abych byl upřímný, kdybych to neslyšel v tomto pořadu, samotného by mě možná ani nenapadlo se nad tím pozastavit. My křesťané naprosto samozřejmě říkáme, že Ježíš je jediný, kdo kdy byl bez hříchu. Ale popravdě… ono to zase tak samozřejmé není.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný, ničím nerušený poslech, přeje Petr Lindner.

Sotva se my lidé dostaneme k nějakým výsadám, hned se nám do hlavy začnou vkrádat myšlenky, jak bychom je mohli využít či zneužít ve svůj prospěch. Nemá cenu uvádět příklady, protože by se jich daly vyjmenovat stovky, spíše tisíce, důležité je zde přivlastňovací zájmeno svůj. Svůj prospěch. Svůj vlastní prospěch. Není to nic neobvyklého ani nic nového, je to bohužel smutná pravda. Dlužno dodat – čest výjimkám. Všichni lidé samozřejmě nejsou stejní a já nechci být zbytečný skeptik. Věřím tomu, že člověk je v principu dobrý. Jen si zkrátka občas trochu zahráváme s ďáblem – nebo možná přesněji – hrajeme si na boha. Rádi bychom řídili svět, a když ne svět, tak aspoň svůj vlastní dvoreček, podle not, které jsme si sami napsali. 

Jak je tedy možné, že Ježíš Kristus takové choutky neměl? I přes svou, realisticky řečeno „nadlidskou moc“, zůstal chudý, neusiloval o žádné zvláštní výsady, potažmo pak funkce, dělal všechno přesně obráceně – nikoliv ve svůj, ale v prospěch ostatních lidí. A přitom by si klidně mohl říct: 

Proč já bych se namáhal pomáhat lidem? Ať si to dělá můj nebeský taťka, jestli ho to tak baví. Já se hezky pěkně usadím někde na pobřeží Galilejského jezera, postavím pořádný barák, přivedu si do něj krásnou ženu – třeba zrovna Máří Magdaléna je moc šikovné děvče –, a otevřu si živnost na uzdravování a zázraky. Přes týden budu makat – samozřejmě, že zadarmo ani kuře nehrabe – a o víkendech budu surfovat na jezeře, nebo, když budu unavený, můžu se jen tak procházet po vodě. Večer si naliju vína, proměněného z vody, a budeme se s manželkou a dětma koukat na západ slunce.
Že mám od taťky předurčený jakýsi neodbytný úkol na kříži? To se zařídí jinak – pošlu tam Jidáše. Stejně mě má zradit, tak až to udělá, nechá se rovnou i zatknout a ukřižovat místo mě. A já budu dál sedět na zápraží, povídat o svém životě vnoučatům a žít spokojeně dál až do smrti.

Mno…, to by byla zajímavá parafráze Ježíšova příběhu. Naštěstí se tak nestalo, Syn Boží podobnými ani jinými rozmary netrpěl. Tedy alespoň Bible se o ničem takovém nezmiňuje. Jenže tím ale pořád není zodpovězená otázka, jak to, že Ježíš ve své službě nebo při svém poslání neselhal. Nepodlehl svodům své nebeské moci.

Možná by mohla stačit jednoduchá odpověď: Ježíš Kristus nebyl obyčejný člověk – byl to člověk a Bůh v jedné osobě. Což je, jak asi každý minimálně podvědomě chápe, docela zásadní rozdíl. Ale ani s tímto rychlým vysvětlením se pro účely epizody podcastu Biblická jména a úsloví, kterou právě posloucháte, nespokojíme. 

To, že Ježíš byl a je člověk a Bůh v jedné osobě, je samozřejmě naprosto zásadní. Kristus je syn Stvořitele, a jako takový se v roli dobrého pastýře logicky o své stádo stará s nejvyšší pečlivostí. Nicméně ani Pán Bůh nenechává nic náhodě, takže i Ježíš musel projít prověrkou nejvyššího stupně. O čem to mluvím? O pokušení na poušti, kterému byl Ježíš vystavený hned poté, co ho Jan Křtitel v řece Jordán pokřtil. Přečtu prvních jedenáct veršů 4. kapitoly Evangelia podle Matouše:

Tehdy Duch Ježíše vyvedl do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla. A když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
Tu přistoupil Pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“
On však na to řekl: „Je napsáno: Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“
Potom ho Ďábel vzal do svatého města, postavil ho na okraj střechy chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je napsáno: Svým andělům přikáže o tobě, a na rukou tě ponesou, abys snad nenarazil nohou na kámen.“
Ježíš mu řekl: „Je také napsáno: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“
Pak ho Ďábel vzal na velmi vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl mu: „Toto všechno ti dám, jestliže padneš na zem a pokloníš se mi.“
Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, Satane. Vždyť je napsáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“
A tehdy ho Ďábel opustil. A hle, andělé přistoupili a sloužili mu.

Mt 4:1–11 (CSP)

Nejsem si vůbec jistý, co všechno bych já sám ďáblu slíbil a také udělal, kdybych se musel čtyřicet dní postit neboli hladovět někde na poušti. Všimněte si však jiné důležité skutečnosti – do této situace zavedl Ježíše Duch Boží čili ten, který na něj před tím sestoupil z nebe v podobě holubice poté, co byl v Jordánu pokřtěný – jak se píše na konci předchozí, 3. kapitoly Matouše, která končí slovy Boha Otce: Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.

Bůh ve svém synu našel zalíbení, ale pořádek musí být – než začne jeho služba, je třeba, aby se osvědčil ve vstupní zkoušce. A Ježíš prošel s vyznamenáním. Neudělal zbůhdarma (sic!) z kamení chleby, jelikož věděl, že takový zázrak využije smysluplně později, když bude třeba nasytit hladovějící zástupy lidí. Jemu samému sice nejspíš pěkně kručelo v břiše, ale byl nasycený Slovem Božím. Neskočil ani ze střechy chrámu, aby si nanečisto vyzkoušel, zdali všechny ti zázračné schopnosti, které od svého Otce dostal, správně fungují. Měl víru, nemusel si nic takříkajíc empiricky ověřovat. A konečně, nepoklonil se ďáblu proto, aby od něj dostal všechna království světa. Se slovy Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jeho jediného uctívat, zůstal věrný Bohu Otci.

A jak v Matoušovi čteme o kousek dál, usadil se v Kafarmanum u Galilejského moře – nikoliv však proto, aby si zde postavil barák a založil živnost na zázraky –, nýbrž, jak se píše v 17. verši 4. kapitoly, …začal Ježíš hlásat a říkat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Zkrátka započal svou zhruba tříletou službu zde na zemi.

Jak víme, Ježíš poté šířil evangelium, dobrou zprávu a vyučoval své apoštoly, protože věděl, že ono pokušení na poušti byla skutečně jen vstupní zkouška, po které má nastat nikoliv příslovečné, ale v té době skutečné lámání chleba. A následně nejvyšší oběť. Ani tu neučinil pro sebe, pro svůj nebo Boží prospěch, ale pro člověka. Pro všechny lidi. Krásně to popisuje apoštol Pavel ve 2. kapitole svého listu Filipským. Její první část má v Českém studijním překladu podtitul Smýšlejte jako Kristus a ve verších 1 až 8 můžeme číst:

Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. 

Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Fp 2:1–8 (CSP)

Pavel říká jasná slova: [Ježíš] sám sebe zmařil neboli zřekl se své Božské podstaty, přijal roli otroka, jinými slovy služebníka, a stal se podobný lidem. Nebýt další věty, toto přirovnání – tedy, že se stal podobný lidem – by trochu kulhalo. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli by se některý člověk obětoval pro celý svět, tak, jako to udělal Ježíš Kristus. Ale jak už jsem řekl, další věta to upřesňuje: když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Nicméně moje poznámka o tom, že si nejsem jistý, jestli by se některý člověk obětoval pro celý svět, nebyla neopodstatněná. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází epizoda s bratry Jakubem a Janem Zebedeovými, kteří by rádi získali privilegované postavení po Ježíšově boku. Jak to bylo podle Marka, přečtu z 10. kapitoly, verše 35 až 40:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Učiteli, chceme, abys nám učinil, o cokoli tě požádáme.“
On pak jim řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“
Oni mu řekli: „Dej nám, abychom se ve tvé slávě posadili jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici.“
Ježíš jim řekl: „Nevíte, co žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Oni mu řekli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete křtěni. Není však má věc, dát někomu usednout po mé pravici nebo levici, ale usednou tam ti, pro které je to připraveno.“

Mk 10:35–40 (CSP)

Ježíš dává bratrům Zebedeovým jasně najevo, že kalich – v závorce „kalich hořkosti“ – a křest – v závorce „křest ohněm“ – je, nebo v té době byl, údělem v podstatě každého křesťana. Nové náboženství nebylo vítané, křesťané byli pronásledovaní, svůj kalich si často museli vypít až do hořkého dna. Ne, že by dnes byli křesťané všude na světě vítaní, ale přece jenom byla tehdy situace nejspíš hodně odlišná minimálně od civilizovanějších nebo spíše humánnějších nebo svobodnějších zemí současného světa.

Zároveň v této části evangelia Pán Ježíš Janu a Jakubovi říká, že místo po jeho levici i pravici v Božím království není ani na dobré slovo, ani to není pozvánka do VIP klubu pro Ježíšovy kámoše. Usednou tam ti, pro které je to připraveno, končí větu Ježíš. Co tím myslí? Z mého pohledu lze tuto větu vykládat dvěma až třemi vzájemně se nevylučujícími způsoby. Jednak je to možná narážka na takzvanou Knihu života, v níž jsou zapsaní všichni lidé, kteří s Ježíšem budou po jeho druhém příchodu na zem sdílet věčný život. Za druhé tím Ježíš naráží na své ukřižování, které tedy v tomto příběhu teprve nastane, a při němž budou po jeho levici i po pravici zároveň s ním ukřižovaní dva zločinci. A s tím pak souvisí možné třetí – skryté Ježíšovo poselství –, jednoduše upřesňující, že co se má stát, není práce pro člověka, nýbrž pro Boha. Jakoby Kristus říkal: Tohle ty, člověče, nikdy nemůžeš dokázat. Tvoje oběť na kříži by byla jenom dalším zmařeným životem. Pouze Boží oběť může dát lidem milost odpuštění a věčného života. 

Když jsem na začátku tohoto dílu říkal, že si občas hrajeme na boha, pak bratři Jakub a Jan Zebedeovi možná chtěli to stejné. Sedět v jedné lóži s Božím synem.

Mimochodem, před začátkem předchozí citace jsem řekl, že budu číst „jak to bylo podle Marka“. V Evangeliu podle Matouše totiž o možnost sedět po boku Ježíše nežádají sami bratři Zebedeovi, nýbrž jejich matka. Ale to říkám spíše jen pro zajímavost. Důležité je, že za těmito verši se nachází ještě pokračování, které bychom neměli vynechat. Markovo evangelium, 10. kapitola, verše 41 až 45:

Když to uslyšelo těch deset, začali být na Jakuba a Jana rozmrzelí.
Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kteří se zdají být vládci pohanů, panují nad nimi a jejich velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Avšak ne tak je tomu mezi vámi, ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem; a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10:41–45 (CSP)

Řekl bych, že tyto verše, které jsem jako skoro vždycky v poslední době četl z Českého studijního překladu, jsou docela pochopitelné, ale přesto… pojďme si udělat jednoduchý výklad tím, že je přečtu ještě jednou, tentokrát z překladu Slovo na cestu:

Ostatních deset se zlobilo na Jakuba a Jana.
Ale Ježíš je svolal dohromady a řekl jim: „Víte, že vládcové mají moc nad národy, a kdo vládne, obvykle druhé utlačuje. Ale mezi vámi to tak být nemá. Naopak, kdo z vás chce být velký, ať všem pokorně slouží. A kdo z vás chce být na předním místě, ať je pomocníkem všech. Vždyť já – Syn člověka – jsem nepřišel na svět proto, aby mi ostatní sloužili, ale abych já sloužil jim a abych položil život pro záchranu mnoha lidí.“

Mk 10:41–45 (SNC)

Teď už je význam těchto veršů, myslím, naprosto jasný. Vlastně tím pomalu dostáváme odpověď na hlavní otázku tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví – totiž proč Ježíš nikdy nezneužil své moci. Ale přesto mi dovolte ještě chvíli vás zdržet. 

Ve 13. kapitole Janova evangelia, tedy čtvrtého kanonického evangelia, které je nejvíce odlišné oproti prvním třem synoptickým evangeliím, Ježíš po poslední večeři vstává, aby svým učedníkům umyl nohy. Petrovi se to však nelíbí a odporuje mu slovy: Nikdy mi nebudeš mýt nohy! Ježíš v klidu odpovídá: Jestliže tě neumyji, nemáš se mnou podíl. Jak to bylo dál, přečtu od 9. do 20. verše:

Šimon Petr mu řekl: „Pane, pak tedy nejen mé nohy, ale i ruce a hlavu!“
Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho vydává. Proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ 
Když jim umyl nohy [a] vzal si své šaty, opět zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Učitelem a Pánem a dobře pravíte; jsem jím. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy. Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám. Amen, amen, pravím vám, otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. Jestliže toto víte, jste blahoslavení, budete-li to činit. Nemluvím o vás všech; já vím, které jsem si vyvolil. Ale musí se naplnit Písmo: ‚Ten, kdo jí se mnou chléb, pozdvihl proti mně svou patu.‘ Již teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že Já jsem. Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“

J 13:9–20 (CSP)

Když Ježíš mluví o tom, kdo s ním jí chléb a pozdvihne proti němu svou patu, předpovídá Jidášovu zradu. Co je však v našem kontextu důležitější, jsou jeho slova o vzájemném umývání nohou, jinými slovy o vzájemném respektu, úctě a pokoře jednoho člověka k druhému. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy si máte navzájem umývat nohy, říká Ježíš a poté dodává: Otrok není větší než jeho pán, ani apoštol větší než ten, kdo ho poslal. Ježíš maže všechny rozdíly mezi lidmi. Pán a Učitel může umývat nohy svým otrokům a apoštolům, to však zároveň neznamená, že by oni byli něco více. 13. a 14. verš tohoto oddílu Jana zní v překladu Slovo na cestu takto: Jestliže jsem vám umyl nohy já, váš Pán a Mistr, i vy si máte navzájem sloužit v pokorné lásce.

Slovy o lásce bych také tento díl pomalu ukončil. V této souvislosti ale musím ještě jednou zopakovat prvních pět veršů 2. kapitoly listu Filipským, v níž apoštol Pavel říká:

Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši.

Fp 2:1–5 (CSP)

Mějte [tedy] v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši… Smýšlení, jehož – promiňte mi to slovo – preferencí, je prospěch druhých, prospěch člověka. Pavel mluví o potěšení lásky bez soupeření a ješitnosti, v pokorném upřednostňování druhého člověka před sebou samým. Nežádá po nikom oběti, „pouze“ spolupráci. Říká Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Tedy jinými slovy: Takovou pozornost, jakou věnujete sami sobě, obracejte i k ostatním lidem. 

Ježíš Kristus zkrátka všechno, co činil, dělal v lásce k člověku. To je, myslím, sice stručná, ale vyčerpávající odpověď na otázku, proč nikdy nezneužil své moci. Ještě jednou apoštol Pavel a část jeho známé promluvy o lásce z 13. kapitoly První knihy Korintským – verše 4 až 7:

Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, [láska] se nevychloubá a není domýšlivá. Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. Neraduje se z nepravosti, ale raduje se spolu s pravdou. Všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno vydrží.

1 Kor 13:4–7 (CSP)

Vlastně jsem měl citovat ještě i první větu 8. verše, která zní: Láska nikdy nezanikne. 

Láska je to správné slovo. Láska je ten důvod. Pro lásku k lidem Ježíš nikdy nezneužil své moci. 

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Ježíš Kristus Nezneužitelný se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Abych byl upřímný, kdybych to neslyšel v tomto pořadu, samotného by mě možná ani nenapadlo se nad tím pozastavit. My křesťané naprosto samozřejmě říkáme, že Ježíš je jediný, kdo kdy byl bez hříchu. Ale popravdě… ono to zase tak samozřejmé není.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný, ničím nerušený poslech, přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Ježíš Kristus Nezneužitelný se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.