Petr Lindner | 14. 1. 2026

Už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha, tedy o hledání Boha člověkem. Nedávno mně však došlo, že by mu měl, nebo snad dokonce musí předcházet díl, který se věnuje hledání člověka Bohem. Protože, a to si možná každý neuvědomuje, je to právě Bůh, který jako první hledá člověka. Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Boží hledání člověka začíná poněkud překvapivě už v ráji, brzy po stvoření. Hned poté, co první lidé kousli do zakázaného ovoce, se Hospodin ptá Adama „Kde jsi?“ Můžete si říct: Co je to za nelogickou otázku? Pán Bůh přece musel naprosto přesně vědět, kde se Adam s Evou nacházejí. To asi musel. Jenže jeho dotaz míří trochu jinam. V parafrázovaném znění Bůh říká: „Kam ses ztratil, člověče?“ Tím, že Adam s Evou ochutnali zakázané ovoce stromu poznání dobrého a zlého, se, z lidského pohledu možná trochu paradoxně, Bohu vzdálili. Přesně tak, jako se od něj vzdaluje každý, kdo si chce hrát na Boha, nebo možná spíš na mocného či všemocného. Krásně je to vysvětleno v Evangeliu podle Marka na rozmluvě Ježíše s bratry Zebedeovými. Desátá kapitola, verše 35 až 45:

Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
Odpověděli: „Můžeme.“
Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mépravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“

Mk 10,35–45 (ČEP)

Ani, když jste kámoši s Ježíšem, ani, když s ním chodíte jako jeho učedníci po Izraeli, nezaručuje vám to místo rovné Bohu. A je to tak správně. Bůh je svrchovaný – nejvyšší, neomezený, zcela nezávislý, suverénní… Citovaná část desáté kapitoly Markova evangelia navíc říká další důležitou skutečnost: Bůh přišel v osobě Ježíše Krista na zemi sloužit lidem. Sloužit až tak, že pro dobro člověka skončil na kříži. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

A Ježíš je také ten, kdo člověka, abych tak řekl, aktivně hledá, aby mu předal své učení – a co víc, Boží spásu. V 10. verši 19. kapitoly Evangelia podle Lukáše, poté, co se setká s celníkem Zacheem, Ježíš říká: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (L 19,1–10 /ČEP/)

Asi nejkrásnější příběh o hledání člověka Bohem vypráví Bible pomocí podobenství o ztracené ovci, jak jej sepsali evangelisté Matouš a Lukáš. Já budu v tomto dílu číst z Lukáše, protože ten podobenství doplňuje ještě dalším, navazujícím podobenstvím o ztraceném penízi. Prvních sedm veršů 15. kapitoly Lukáše, předznamenaných v Českém ekumenickém překladu jako Podobenství o ztracené ovci:

Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství:
„Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“

L 15,1–7 (ČEP)

Ježíšova podobenství jsou mezi lidem křesťanským známá a oblíbená a Podobenství o ztracené ovci patří k těm, která jsou slyšet hodně často. Pointa tohoto příběhu tak už byla nesčetněkrát vykládána. Ovčák čili sám Pán Ježíš Kristus má své ovce čili nás lidi v takové lásce, že se neváhá vydat pro jednu jedinou ztracenou duši ze stohlavého stáda. … právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují, říká Ježíš.

Teologové, zvyklí dělat důkladnou exegezi každého biblického textu, spatřují v tomto podobenství ještě jeden nikoliv nevýznamný detail. V originálním řeckém textu je na místě slov ztratí [jednu z nich] a [která se] ztratila, slovo ἀπολέσας [apolésas], které kromě významu ztratit, může znamenat také zahubit, zahynout, zničit… Takže vlastně ztratit se takříkajíc absolutně. Ježíš ale nechce ztratit žádného člověka a už vůbec nechce, aby kdokoliv zahynul. Proto se za každým vydává jako za ztracenou ovcí ze svého podobenství. 

Všimněte si také věty Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena… Může to čistě pragmaticky, ale také alegoricky znamenat, že ovce – nebo onen člověk/hříšník – má nějaké fyzické či duchovní nebo morální zranění a Ježíš mu tedy pomáhá z nesnází. To určitě ano, ale myslím si, že význam je mnohem hlubší. Spočívá v nesení životem. Jakmile člověk přijme Ježíše, pak ten jej potom obrazně nese jeho životem, dává mu smysl, naplnění, naději a pokoj.

Podobenství o ztracené ovci, podobně jako nejedna další parabola v Novém zákoně, ve skutečnosti není úplně, abych tak řekl, autorským dílem Ježíše. Ten totiž velmi často cituje nebo parafrázuje starozákonní texty, v tomto případě slova svého otce, Hospodina, který je pronesl již mnoho stovek let před tím ústy proroka Ezechiela. V prvních osmi verších 34. kapitoly stejnojmenné biblické knihy čteme:

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.
Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou.

Ez 34,1–8 (ČEP)

Ezechielovo proroctví míří jak na vztah lidí k Bohu, tak i na společenství samotné. Často říkám, že člověk se od svého stvoření v principu nijak nezměnil. […] moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Co k tomu dodat? Jako by Ezechiel mluvil o dnešní individualizované společnosti orientované na výkon… Ale pojďme dál. Prorokova slova samozřejmě pocházejí od Hospodina a ten stejně jako mluví, tak i jedná. V následujících dvou verších zbavuje pastýře jejich služby s tím, že je bude volat k odpovědnosti, aby od 11. verše řekl:

Toto praví Panovník Hospodin: 
„Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských.  
Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“

Ez 34,11–16 (ČEP)

Už jsem to v tomto podcastu říkal několikrát: bylo by chybou, oddělovat od sebe Starý a Nový zákon čili vnímat je jako dvě samostatné, na sobě nezávislé části. Jak sami jistě uznáte, Ježíšovo podobenství o ztracené ovci je doslova evangelijním naplněním prorocké kapitoly starozákonní knihy Ezechiel. Otec Bůh dal ústy proroka své zaslíbení, Boží syn Ježíš Kristus je naplňuje. 

Jak už bylo zmíněno, za podobenstvím o ztracené ovci se v Lukášově evangeliu nachází další podobenství – o ztraceném penízi. Je to krátká parabola o třech verších, pojďme si ji přečíst:

Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadžjsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

L 15,8–10 (ČEP)

U podobenství, navazujícího na předchozí text slovem nebo [má-li nějaká žena…], lze logicky předpokládat stejnou pointu, a poslední verš to také jasně říká: Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Mimochodem, je zajímavé, jaké výrazové prostředky Ježíš používá v těchto dvou shodně vyznívajících podobenstvích. Chov ovcí byl ve starověkém Izraeli jedním ze životně důležitých způsobů obživy, tudíž se dá předpokládat, že takové přirovnání i prostý lid dobře chápal a takříkajíc na ně slyšel. Ježíš ale, jakoby chtěl oslovit i vyšší společenskou třídu, lidi, kteří se neživili zemědělstvím, ale třeba byli úředníky nebo v Bibli „oblíbenými“ celníky, vkládá za podobenství o ovcích ještě kratičký příběh o tom, na co by mohli slyšet oni – o penězích. Četl jsem však také výklad, který hovořil o deseti stříbrných jako ekvivalentu snubního prstenu. V židovské kultuře té doby bylo údajně zvykem, že nevěsta dostala při svatbě deset stříbrných mincí spojených do řetízku. Tento šperk, zvaný semedi, se pak nosil jako čelenka nebo náhrdelník. To by pak samozřejmě vysvětlovalo, proč se v tomto podobenství píše o ženě, která ztratila deset stříbrných mincí. Takže smysl tomuto výkladu rozhodně upřít nelze.

Jsme-li v dílu věnovaném hledání člověka Bohem, který se navíc shodou okolností tak nějak stále motá kolem ovcí, coby jednoho z důležitých biblických zvířat, nesmím zapomenout citovat ještě jeden z dalších velmi krásných textů na toto téma. Opět jsou to Ježíšova slova, která se nachází v 10. kapitole Janova evangelia, 14. až 16. verš:

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

J 10,14–17 (ČEP)

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Ježíš nečeká, až jeho ovečky přijdou za ním. Sám je hledá a sám je přivádí k sobě. Je regulérní se však zeptat: Pořád se zde mluví o tom, že Bůh sám hledá člověka a přivádí ho k sobě. Otázka proto zní: Jak to konkrétně dělá?

Způsobů, jak Bůh vystupuje v roli rybáře lidí, je více. Společným jmenovatelem jim je, abych tak řekl, zprostředkovanost. Sám Pán Bůh nechodí po lidech jako nějaký podomní prodejce životního pojištění, nýbrž používá k tomu různé jiné prostředky. Člověku nejbližší jsou zase lidé, a tak není divu, že možná hlavním zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi, které na své životní cestě potkáváme. A které nám Pán Bůh, alespoň jak já jsem přesvědčený, občas prostě postaví do cesty. Nemusí to však nutně být jenom „odborníci na Boha“ čili faráři, katecheti, nebo jiné teologicky vzdělané či aspoň poučené osoby. Je to sice už nejspíš pěkné klišé, ale stále platí, že každý věřící by měl svým životem ukazovat ostatním lidem svou příslušnost ke Kristu Ježíši. Vím, mluvíme o jakémsi ideálním stavu, který pravděpodobně nikdy nenastane, nicméně to, že ponětí o Bohu předává člověk člověku, popřít nelze. Osobní zkušenost a osobní svědectví bývá velmi cenné a myslím, že obvykle i velmi důvěryhodné.

Před chvilkou jsem použil slovní spojení „zprostředkovatelem Božího slova jsou lidi“. Božího slova… Boží slovo je zapsané v Bibli, Bůh se nám tudíž dává poznat skrze tuto knihu. V tomto případě už je trochu sporné říkat, že Bůh takto hledá člověka. Spíš jde o tak nějak konsenzuální proces, do kterého se musí zapojit obě strany. Bůh nám sice Bibli dal, abychom v ní četli jeho Slovo, my ale po ní musíme sáhnout, otevřít ji a svaté Písmo číst. Bible je však v každém případě největším zdrojem poznání Boha, onu Knihu knih tudíž jednoduše nejde vynechat, naopak je potřeba ji dát na přední, možná úplně první místo.

Když jsem říkal, že Bůh není podomní prodejce a nechodí tedy po lidech, neznamená to ještě, že tomu tak nebylo nikdy. Samozřejmě není řeč o podomním prodeji, nýbrž o chození po lidech. Před nějakými 2 000 lety se mohli lidé setkat s Bohem v osobě Ježíše Krista, který za své pozemské služby předával učedníkům a ostatním lidem Boží slovo. Přestože byl ukřižován a po zmrtvýchvstání odešel k Bohu Otci, žije v nás stále a navždy zůstává – když to řeknu možná trochu hloupě, ale snad aspoň trochu příznačně – zůstává hlavním hrdinou křesťanství. Mno… asi spíš hlavní postavou křesťanství :-) Ostatně už jsem to v tomto podcastu říkal možná vícekrát: Ježíš jednoduše je křesťanství. 

No a když už byla řeč o Bohu Otci a Božím synu Ježíši Kristu, neměli bychom zapomenout na třetí osobu křesťanského trojjediného Boha – Ducha svatého. Také skrze něj Bůh hledá člověka. Myslím, že neobstojí ani námitky typu, že nevěřící lidé přece nemají Ducha svatého. Je to sice v souladu s obecnou křesťanskou teologií, nicméně osobně jsem si jistý, že tak, jak Duch svatý působí na „pravověrné“ křesťany, stejně dokáže ovlivňovat i lidi nevěřící. Nevěřící lidé sice možná ještě nejsou oním chrámem Ducha svatého, jak se píše v První knize Korintským, ovšem Duch usvědčuje člověka z hříchu, vede ho k pravdě a otevírá jeho srdce – a nečiní rozdíly mezi věřícími nebo nevěřícími lidmi. Bůh stvořil svět a do světa stvořil člověka. Jako takový tedy naprosto logicky mluví k úplně každému člověku. A na úplně každém člověku pak je, zdali je ochotný mu naslouchat. 

Jeden z nejslavnějších citátů církevního otce Augustina zní: Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě. Všimněte si, že výrok, který zaznívá v první autobiografii na světě, jak bývá nazývaná Augustinova slavná kniha Vyznání, začíná stvořením. Augustin vychází z myšlenky, že člověk byl stvořený s ontologickou čili bytostnou, vrozenou touhou po něčem, co jej přesahuje. Slovo nepokoj představuje jakýsi hnací motor, spočinout v Bohupak znamená nalezení pevného bodu, od nějž se pak život člověka odvíjí. Jde o neklid v lidské duši, představující „volání domů“. A tímto neklidem nás Pán Bůh volá k sobě.

Na začátku tohoto dílu jsem řekl, že už delší dobu nosím v hlavě mikroseriál o hledání Boha člověkem. Dnešní díl, který se chýlí ke svému konci, tak měl být jakýmsi prologem k dalším několika epizodám, jež budou následovat. Snažil jsem se v něm, jako ostatně v každém dílu, mít svá tvrzení biblicky podložená a použitá ve správném kontextu. Zkrátka nic si takzvaně necucat z prstu. Možná proto i vy jste nyní ochotní přijmout myšlenku, že Bůh je skutečně tím prvním, kdo hledá člověka.

Nic to však nemění na tom, že ani lidem se nezapovídá hledat Boha. Naopak, je to činnost chvályhodná a doporučená, a proto se jí budu věnovat v následujících dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jestli se vám to zdá jako nesmysl, nevadí. I tak se vám budu snažit vysvětlit, že minimálně něco pravdy na tom skutečně je.

U prvního dílu podcastu Biblická jména a úsloví roku 2026 vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 132 | Kde jsi? Když Bůh hledá člověka se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

„Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“ A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 19. 1. 2024

O pár dílů nazpět, v epizodě Anna, Hana nebo Chana?, jsem se dušoval, že už nebudu používat poněkud obstarožní statistické údaje o křestních jménech v Česku z roku 2016. Ten díl jsem vydal 26. října 2023, a ve stejný den, kdy už jsem ho měl napsaný, namluvený a zveřejněný na podcastových platformách na internetu, vydal Český statistický úřad tiskovou zprávu se statistikou křestních jmen novorozenců za rok 2022. „Taky si s tím mohli trochu pohnout,“ řekl jsem si. „Měli bychom čerstvá data už dříve. Mno…, nevadí, v dalších dílech je už ale jistě využiju.“

A jedním z těch dalších dílů je právě tato epizoda, u které vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Díky nejnovějším informacím Českého statistického úřadu máme nyní k dispozici data, se kterými se dá smysluplně pracovat. V žebříčku dvaceti nejfrekventovanějších – v našem případě chlapeckých – jmen v rozmezí let 2010 až 2022, se Šimon, o němž je tento díl podcastu, nachází mezi 15. až 18. místem. To je, řekl bych, docela pěkné umístění, které svědčí o tom, že jde o poměrně moderní jméno, nebo přesněji spíše jméno, oblíbené u současných rodičů. Dlužno však dodat, že větší obliba nastala až někdy po roce 2000, spíše v letech 2003 až 2005. Před tím o jméno Šimon rozhodně takový zájem nebyl – naopak, v 80. a 90. letech minulého století se v Česku rodilo pouze kolem 30 až 45 malých Šimonků ročně. 

Nicméně zůstanu-li ještě chvíli u nejčerstvějších statistických dat, tak zrovna v souvislosti s tímto dílem podcastu Biblická jména a úsloví si nelze nevšimnout jedné zajímavosti. S výjimkou let 2010 a 2011 je Šimon od roku 2013 vždy tu více tu těsně před Petrem. Proč mě to zaujalo? Vy, kteří čtete Bibli víte, že zde Šimon a Petr patří v podstatě neoddělitelně k sobě. Ale o tom bude řeč až o něco později, nyní ještě ke křestnímu jménu Šimon.

Toto jméno pochází z hebrejštiny (שִׁמְעוֹן, Šim’on) a obvykle se vykládá jako „naslouchající“. Příbuznými jmény jsou pak Simon nebo Simeon, hebrejsky Šimeón. Ženskou podobou je pak Simona případně archaicky Šimona. Svátek čili jmeniny mají jak Šimon, tak i Simon nebo Simeon až na konci roku – 22. 12., a aby se to nepletlo, tak Simony i Šimony, kterých je u nás, podle oněch starých údajů do roku 2016 pouze 42 (myslím tedy Šimony), tak ty ho slaví o deset dní dříve – 12. 12. Ještě jednou: 22. 12. pánové či chlapci, 12. 12. ženy a dívky.

To by, myslím, k současnému výskytu jména Šimon – a jmen jemu takříkajíc příbuzných – stačilo, nyní pojďme otevřít Knihu knih, abychom se podívali, jak jsme na tom s biblickými Šimony, Simeony či Šimeóny.

Biblí není třeba listovat dlouho, protože hned o prvním muži jménem Šimeón se píše v knize Genesis. A nebyl to chlápek ledajaký, nýbrž syn třetího starozákonního patriarchy Jákoba. Abychom v tom měli jasno, tak jen doplním, že prvním patriarchou byl Abrahám, druhý byl jeho syn Izák – ano, ten, kterého se Abraham chystal obětovat na hoře v zemi Mórija. Že to nakonec dopadlo dobře, můžete vědět například z epizody tohoto podcastu s názvem Abraham, a nedokončené obětování Izáka. No a Jákob, který se narodil jako dvojče s Ezauem a později byl přejmenovaný na Izraele, byl synem Izáka. Jak jsem říkal – třetí izraelský patriarcha. Krátce jsem o něm mluvil v dílu Jakub… nejoblíbenější z mužů a obšírněji pak v epizodě s dlouhým názvem: Jákobův žebřík, věřící ateisté, hledání Boha a závislost na něm. Ale vraťme se k Šimeónovi.

Rozklíčovat propletence některých starozákonních polygamních rodin občas zavání investigativní žurnalistikou, ale v případě Šimeóna to snad nebude tak těžké. Jeho otec Jákob měl dvě ženy, Ráchel a Leu, s nimiž počal dvanáct synů, z nichž později vzniklo taktéž dvanáct kmenů Izraele. Navrch měl Jákob ještě dceru Dínu. O té bude řeč za chvíli. 

Šimeón byl druhým Jákobovým synem, kterého mu dala Lea. S ní měl ještě prvorozeného Rúbena, a také Leviho a Judu, později mu porodila také Isachara a Zabulóna, a jedinou dceru Dínu. S Ráchel měl Jákob syny Josefa a Benjamína. Ostatní syny – jestli dobře počítám, tak čtyři – zplodil Jákob se svými služkami. Tak to bychom měli. Ale… pokud tento podcast posloucháte delší dobu, anebo zkrátka starozákonní příběhy znáte, jsou vám jistě jména Jákobových synů povědomá. Josef, Rúben, Levi, Juda, Benjamín… Ano! Mohli byste je znát z příběhu Josefa, zvaného egyptského. Mluvil jsem o něm v první části epizody o biblických Josefech. Zde se můžete také dozvědět, že Šimeón patřil ke skupině bratrů od matky Lei, která chtěla Josefa, jehož povila druhá matka Ráchel, nejprve zabít, aby se pak nad ním smilovali a poslali ho do egyptského vyhnanství, kde takříkajíc udělal velkou kariéru.

Šimeón byl zkrátka nejspíš horká hlava. Dokládá to také příběh s jeho sestrou Dínou. Tu nejprve znásilnil Chivejec Šekem, aby se však do ní vzápětí zamiloval. Všechno mohlo dopadnout dobře, kdyby se ale Šimeón se svým bratrem Lévim nerozhodli vzít spravedlnost do svých rukou. Protože jde o velmi zajímavou epizodu, přečtu nyní celou 34. kapitolu knihy Genesis, v níž je popsaná. Čtení bude trochu delší, ale je to poutavý příběh, který se dobře poslouchá:

Dína, dcera Ley, kterou porodila Jákobovi, si vyšla, aby se podívala na dcery té země. Uviděl ji Šekem, syn Chivejce Chamóra, knížete té země, zmocnil se jí, ležel s ní a znásilnil ji. Přilnul svou duší k Díně, dceři Jákobově. Miloval tu dívku a mluvil k jejímu srdci. A svému otci Chamórovi Šekem řekl: Vezmi mi toto děvče za ženu. Když Jákob uslyšel, že Šekem poskvrnil jeho dceru Dínu, jeho synové byli s jeho dobytkem na poli. Jákob mlčel až do jejich příchodu. Šekemův otec Chamór vyšel k Jákobovi, aby s ním promluvil. 

Synové Jákobovi přišli z pole, jakmile o tom uslyšeli. Ti muži byli hluboce zarmouceni a vzpláli velikým hněvem. Vždyť spáchal hanebnost v Izraeli, když ležel s dcerou Jákobovou. To se nemělo stát. Chamór s nimi mluvil takto: Můj syn Šekem přilnul celou duší k vaší dceři. Dejte mu ji, prosím, za ženu. A spřízněte se s námi; své dcery dávejte nám a berte si naše dcery. Zůstaňte u nás. Celá země je před vámi: Pobývejte v ní, procházejte jí a natrvalo se v ní usaďte. A Šekem řekl jejímu otci a jejím bratrům: Kéž naleznu milost ve vašich očích! A co mi řeknete, to vám dám. Stanovte mi jakkoli vysoké odstupné a dar. Dám, cokoli mi řeknete, jen mi dejte tu dívku za ženu! 

Jákobovi synové však na to Šekemovi a jeho otci Chamórovi odpověděli lstivě, protože poskvrnil jejich sestru Dínu. Řekli jim: Nemůžeme udělat takovou věc, abychom svou sestru dali někomu, kdo není obřezán, protože pro nás to je potupa. Jen tak budeme s vámi souhlasit, když budete jako my tím, že každý mužského pohlaví bude u vás obřezán. Pak vám budeme dávat své dcery a budeme si brát vaše dcery, zůstaneme u vás a staneme se jedním lidem. A jestli nás neuposlechnete a neobřežete se, vezmeme svou dceru a půjdeme. 

Jejich slova se Chamórovi a Chamórovu synu Šekemovi líbila. Mládenec neváhal a vykonal tu věc, protože měl zalíbení v Jákobově dceři. Byl nejváženější z celého otcovského domu. Chamór a jeho syn Šekem přišli do brány svého města a promluvili k mužům města: Tito muži jsou vůči nám přátelští. Ať pobývají v zemi a procházejí jí, vždyť země je před nimi dosti rozlehlá. Jejich dcery si budeme brát za ženy a své dcery budeme dávat jim. Ale jen tak budou s námi ti muži souhlasit, aby zůstali u nás a abychom se stali jedním lidem, když každý mužského pohlaví u nás bude obřezán, tak jako jsou obřezáni oni. Jejich stáda, jejich zboží a všechen jejich dobytek, což to nebude naše? Jen s nimi souhlasme a zůstanou u nás. A všichni, kdo vycházeli do brány jeho města, uposlechli Chamóra a jeho syna Šekema. Všichni mužského pohlaví se dali obřezat, všichni, kdo vycházeli do brány jeho města. 

Třetího dne pak, když měli bolesti, vzali dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, každý svůj meč, přišli do města, které se cítilo bezpečně, a povraždili všechny mužského pohlaví. Také Chamóra a jeho syna Šekema zabili ostřím meče, vzali z Šekemova domu Dínu a odešli. Jákobovi synové přišli na pobité a vyplenili to město, kde poskvrnili jejich sestru. Pobrali jejich brav, skot i jejich osly, co bylo ve městě i co bylo na poli. Zajali a ukořistili všechen jejich majetek, všechny malé děti a ženy, všechno, co bylo v domě. 

Jákob řekl Šimeónovi a Lévimu: Uvalili jste na mne zkázu, když jste mne zošklivili u obyvatel země, u Kenaanců a Perizejců. Nás je malý počet. Shromáždí-li se proti mně a pobijí-li mne, budu vyhlazen já i můj dům. Oni však odpověděli: Cožpak směl jednat s naší sestrou jako s nevěstkou?

Gn 34 (CSP)

Jak už jsem řekl, Šimeón byl nejspíš, stejně jako jeho bratři, tedy v tomto případě minimálně Levi, zkrátka horká hlava. Jakkoliv se Chivejec Šekem zprvu nezachoval dobře, okamžitě se ke svému činu postavil čelem – a před tím ještě srdcem k Jákobově dceři Díně – a všechno se mohlo obrátit ve sjednocení dříve znepřáteleného lidu. Jenže Šimeón a Levi se svévolně pustili nikoliv na cestu sjednocení, nýbrž rozdělení. A tak, se bohužel my lidé někdy chováme dodneška. Nadřazujeme právo spravedlnosti, rozumu, odpuštění a lásce. Říkám to pořád – člověk se od biblických dob nijak zásadně nezměnil.

Dost však pochmurných řečí, pojďme se přesunout do Nového zákona. Zde najdeme hned několik Šimonů a jednoho Simeona. O něm už v tomto podcastu také řeč byla, a to ve zmíněné epizodě Anna, Hana nebo Chana? a před tím ještě v dílu V Betlémě na seně… tak trochu zamotané Vánoce. Simeon byl tím prorokem, který v Ježíši, jenž byl v té době ještě v plenkách, rozpoznal Mesiáše. Připomeňme si jeho slova, která řekl Marii:

„Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby bylo zjeveno myšlení mnohých srdcí.“

L 2:34–35 (CSP)

Samotný Ježíš se pak potkal s dalšími třemi – nyní už Šimony. Vezmu to odzadu, abychom se nakonec déle zastavili u prvního Šimona Petra. 

Takže poslední Šimon, s nímž se Ježíš velmi krátce setkal, byl Šimon z Kyrény. Stalo se to za okolností, které zažít nikdy nechcete – když byl Ježíš římskými vojáky nucený nést svůj kříž na popraviště. Šimon z Kyrény byl tím, kdo podle synoptických evangelií, musel Ježíšovi s křížem pomáhat. Je to tak trochu tajemná postava evangelia. Jediné, co o něm víme je, že to byl otec Alexandra a Rufa, který zrovna šel z pole, jak se píše v Markově evangeliu. Ona tajemnost spočívá v otázce, proč ho všichni tři synoptici výslovně jmenují. Jiné, řekněme vedlejší biblické postavy, bývají často nazývané typicky jako „nějaký muž“ čili nebývají označované jménem. Proč je v pašijovém příběhu Šimon z Kyrény jmenovaný, nevím. Jisté ale je, že ho můžete najít na tisících zobrazení křížové cesty po celém světě, jak pomáhá Ježíši nést jeho kříž.

Předposlední Šimon v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví, je Šimon Kananejský nebo také Šimon zvaný Zélót. Ten je ve všech třech synoptických evangeliích jmenovaný, abych tak řekl, oprávněně, protože patří do dvanáctky Ježíšových učedníků. Přívlastek Kananejský v jeho jménu však neznamená příslušnost ke Kanaáncům, nýbrž jde o odvozeninu z aramejského výrazu pro „horlivce“, zélótu. Podle tohoto označení se zdá, že Šimon Kananejský mohl patřit k militantní židovské protiřímské skupině, k odbojovému hnutí Zélótů 1. století našeho letopočtu v Judeji. Ale to se můžeme jenom domnívat, protože kromě jmenování tohoto muže v seznamu dvanácti Ježíšových učedníků, o něm Bible žádné podrobnější svědectví nevydává. 

Když jsem mluvil o třech Šimonech, s nimiž se Ježíš potkal, nebylo to úplně přesné. V Matoušově a Markově evangeliu se totiž nachází ještě další muž tohoto jména, označovaný za Ježíšova bratra. Pojďme si přečíst první tři verše 6. kapitoly Evangelia podle Marka:

Vyšel odtamtud a přišel do své vlasti; jeho učedníci ho doprovázeli. Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním.

Mk 6:1–3 (CSP)

Měl Ježíš sourozence nebo ne? Může mít vůbec Bůh a člověk v jedné osobě takříkajíc pozemské bratry a sestry? Do toho dilematu se vážně nechci pouštět, protože mi to připadá jako zbytečné plýtvání časem nad něčím, co není vůbec důležité. Těmito otázkami se už zabývalo spoustu jiných lidí, na jejich základě vznikly nejrůznější domněnky, ale i dogmata a fantasmagorie. Takže přidám jenom dvě věty z Wikipedie:

Katolická encyklopedie naznačuje, že Šimon může být totožný s osobou Simeona Jeruzalémského nebo Šimona Zélóta. Protestantští vykladači, kteří popírají Mariino věčné panenství, obvykle považují Šimona za Ježíšova nevlastního bratra.

Zdroj Wikipedie.cz

Myslím, že to by stačilo, tudíž si dejme kratičkou pauzu, abychom se mohli podívat na posledního z biblických Šimonů, který je v jistém smyslu zároveň prvním – Šimona Petra.

O Petrovi nebo chcete-li Šimonu Petrovi jsem v tomto podcastu už také mluvil, bylo to v dílu Petr. A nezbytná skála navrch. Nyní se možná budu trochu opakovat, ale myslím, že to není na škodu věci, protože Šimon Petr patří k důležitým postavám historie křesťanství.

Předně chci říct, že onen muž, kterého Ježíš jako jednoho z prvních draftoval do svého týmu, se vždycky jmenoval Šimon. Petr byla jeho přezdívka, kterou mu dal Ježíš při jejich prvním setkání. Tudíž je-li v Novém zákonu řeč o Petrovi, myslí se jím původním povoláním rybář Šimon. Ostatně často čteme o Šimonovi, zvaném Petr nebo krátce o Šimonu Petrovi. Ale také pouze o Šimonovi. Takže i dva Petrovy listy v Bibli jsou vlastně dopisy Šimona, přezdívaného Petr. Ať se do toho ale zbytečně nezamotáme, pojďme si připomenout, jak tato šaráda vznikla. Následující citace se odehrává den poté, co Jan Křtitel Ježíše pokřtil v řece Jordánu. Janovo evangelium, 1. kapitola, verše 35 až 42:

Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem.
Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“, což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš?“
Řekl jim: „Pojďte a uvidíte.“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne.
Jeden z těch dvou, kteří to uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“ (což je v překladu: Kristus). Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr).

J 1:35–42 (CSP)

Kéfa je aramejsky kámen, do řečtiny se to pak překládá jako Petros (πέτρος), přičemž femininum Petra (πέτρα) znamená opět kámen nebo skála. Tuto přezdívku však Ježíš nedal Šimonovi jen tak z plezíru. Vysvětlení najdeme v Evangeliu podle Matouše, konkrétně v 16. kapitole, verše 13 až 19:

Když Ježíš přišel do oblasti Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“
Oni řekli: „Ti za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremjáše nebo za jednoho z proroků.“
Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“
Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“
Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone BarJona, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec, který je v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev a brány podsvětí ji nepřemohou. [A] tobě dám klíče království Nebes, a cokoli svážeš na zemi, bude již svázáno v nebesích, a cokoli rozvážeš na zemi, bude již rozvázáno v nebesích.“

Mt 16:13–19 (CSP)

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já když tento text čtu, chtě-nechtě si ho vykládám tak, že Ježíš těmito slovy ustanovil Petra „šéfem“ své církve. Cožpak o to, katolíci s tím asi nebudou mít problém. Petr je katolickou církví považovaný za prvního římského biskupa a na základě apoštolské posloupnosti od něj katolíci odvozují svůj primát v církvi s titulem papeže. Alespoň to praví Wikipedie, protože osobně, abych se přiznal, katolickou teologii znám jen velmi povrchně. 

Jenže já jsem protestant jako Brno a s tímto výkladem Bible se rozhodně nespokojím. Nejprve jsem se proto podíval do ostatních překladů Bible. Ke svému překvapení jsem však zjistil, že v podstatě všechny české překlady trvají na formulaci ve smyslu „Ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev.“ Nicméně jedna výjimka přece jenom existuje a tou je parafrázovaný překlad Slovo na cestu. 18. a 19. verš 16. kapitoly Matouše zde zní takto:

Ty jsi Petr a tvé jméno připomíná skálu. Svou církev zbuduji na Skále a žádná ďábelská moc ji nezničí. Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi.“

Mt 16:18–19 (SNC)

Tvé jméno připomíná skálu… Svou církev zbuduji na Skále… Neříká se zde Svou církev zbuduji na tobě, Petře-Skálo. Osobně jsem přesvědčený, že jde o jedno z Ježíšových podobenství, které navíc navazuje na podobenství o domu na skále a domu na písku, jež se v Matoušovi nachází o pár kapitol před textem o budování církve na skále. Mimochodem, podobenství o domu na skále jsem se věnoval v dílu nazvaném Dům na skále a Bible Kralická navrch, kde mimo jiné říkám: 

Nemyslím si, že je třeba zdlouhavě vysvětlovat rozdíl mezi domem, postaveným na skále a domem, stojícím na písku. Ale pro jistotu přece jenom jedno malé upozornění: Ono skálou jsou myšlené pevné, neochvějné, všem nástrahám odolávající základy domu. Nikoliv nějaké marnotratné orlí hnízdo, postavené vysoko v horách na špičatém útesu.

Z epizody Dům na skále a Bible Kralická navrch

Zkrátka a dobře, jsem přesvědčený, že Ježíš svým přejmenováním Šimona na Petra nebo jeho přezdívkou – a slovy …ty jsi Petr, a na té skále vybuduji svou církev – nezamýšlel stanovit pozemské šéfy své církve a/nebo položit základy hierarchické struktury církve či církví. Skála nebo kámen zde podle mého názoru značí pevnost a soudržnost. Ježíš jistě chtěl, abychom byli jako křesťané pevní ve své víře a vzájemně soudržní – bratři a sestry v Kristu. 

Ostatně Ježíš také řekl, že nepřišel zrušit zákon ani proroky. A prorok Ezechiel ve 34. kapitole stejnojmenné biblické knihy říká toto. Verše 7 až 15:

Proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina – protože je mé stádo lupem a mé ovce se staly bez pastýřů pokrmem pro všechnu polní zvěř, pastýři nepátrali po mých ovcích, naopak ti pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli, proto – vy, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo:
Toto praví Panovník Hospodin: Hle, jsem proti těm pastýřům a budu vyhledávat své ovce z jejich ruky, zbavím je pasení stáda a ti pastýři už nebudou pást sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich úst a nebudou jim za pokrm.
Neboť toto praví Panovník Hospodin: Hle, to jsem já. Vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako věnuje pastýř péči svému stádu v den, kdy je uprostřed svých roztroušených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, na která byly rozptýleny v den mračna a husté temnoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je na jejich půdu. Budu je pást na izraelských horách, v řečištích a na všech osídlených místech země. Budu je pást na dobré pastvině a vysoko v izraelských horách bude jejich lučina. Tam budou uléhat na dobré lučině a na úrodné pastvině na izraelských horách se budou pást. Já budu pást své ovce a já je budu ukládat, je výrok Panovníka Hospodina.

Ez 34:7–15 (CSP)

Pastýři pásli sami sebe a mé ovce nepásli… Nebudu tato slova vykládat, myslím, že je jasné, co tím Ezechiel, respektive Pán Bůh, myslí. Tím, že zde tento výňatek z Ezechiela zmiňuji, nechci vůbec naznačit, že by snad pozemští pastýři byli všichni špatní nebo dokonce zbyteční. Hospodin se sice o své ovce postará, ale jak víme, my lidé potřebujeme nějaké… ne nějaké, ale dobré vedení. Velmi si proto vážím dobrých pastýřů. Ale zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že takzvaná institucionalizace církví občas nabývá rozměrů příliš přehnaných. Jenom jeden příklad: Může-li církev vlastnit celý stát, byť jenom docela malý, je na tom něco divného. Takhle, že by to Ježíš zamýšlel? To si vážně nemyslím.

Jsme na konci tohoto dílu Biblických jmen a úsloví. Podle počtu odkazování na starší díly – a to jsem některé ještě vynechal – to skoro vypadá, jako bych už v tomto podcastu mluvil o všem, co se v Bibli nachází, což samozřejmě není a ani nemůže být pravda. Prostě se to jen tak sešlo. Na druhou stranu tato epizoda je již 97. v pořadí, a o něčem jsem jaksi v předchozích dílech mluvit musel :-) Bible je však nepřebernou studnicí inspirace a moudrosti, o duchovním ponaučení ani nemluvě. Takže nemám strach, že by se snad témata pro tento podcast vyčerpala. To se jistě dříve vyčerpám já :-) Ostatně slíbil jsem si, že jakmile dosáhnu 100 dílů, což už nebude dlouho trvat, dám si několikaměsíční odpočinkovou a studijní pauzu.

Snad jsem vás tedy složitostmi rodokmenu Jákoba a posléze mírným napětím kolem Šimona, Petra a kamení či skály, neodradil od dalšího poslouchání tohoto podcastu. Minimálně byste se ale z tohoto dílu mohli dozvědět, že křestní jméno Šimon dělá i v dnešní době čest své bohaté biblické historii, protože v posledních desetiletích patří do „top 20“ nejoblíbenějších jmen, která dnešní rodiče dávají nově narozeným chlapcům.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem! 

Článek Šimon. Naslouchající i horká hlava se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.