Petr Lindner | 20. 11. 2024

Docela často od různých lidí slýchám: „Musím se jít pomodlit do kostela.“ Cožpak o to, pokud najdete kostel, který je otevřený i mimo bohoslužby nebo jiné akce, může být modlitba nebo jen tiché usebrání v osamělém kostele velmi silným duchovním prožitkem. Poslední dobou si ale všímám jiného „fenoménu“. Někteří lidé chodí do kostela hledat Boha. Žijí zkrátka v tom, že Bůh bydlí v kostele. Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Kostely, katedrály, baziliky, kaple či jiné sakrální stavby jsou zvláštním druhem architektury. Mohou být více než tisíc, ale i patnáct set let staré, stejně jako najdeme kostely, postavené v 21. století. Jsou přehlídkou rozličných architektonických slohů, zpravidla se jedná o nepřehlédnutelné stavby a nejspíš nebudu daleko od takříkajíc většinového názoru, když řeknu, že obvykle je vnímáme pozitivně. I největšímu bezvěrci připadají kostely krásné. Troufnu si dokonce tvrdit, že mezi nejčastější návštěvníky kostelů nemusí patřit lidé věřící, nýbrž… prostě turisté. Myslím, že většina lidí je vnímá spíše jako architektonické památky, kterými ostatně většinou také jsou. Kde se však kostely vzaly? Co nutilo a stále nutí lidi stavět tato mnohdy velkolepá architektonická díla? A co víc, bydlí v nich Bůh?

To, že s Bohem kostely nějak souvisí, je asi každému jasné. Prvním prapředchůdcem dnešních kostelů byl stan setkávání, v jehož oddělené části, takzvané svatyni svatých, stála Boží schrána, nazývaná také schrána smlouvy nebo úmluvy, či schrána svědectví. V ní byly uchovávané kamenné desky s desaterem, které Hospodin předal Mojžíšovi na Sinajské hoře. Ve Druhé knize Mojžíšově čili v Exodu najdete od 25. kapitoly velmi podrobný návod ke zhotovení jak samotné schrány, tak i stanu setkávání, ale třeba i popis toho, jak má vypadat kněžské roucho. Kdyby k textu bylo doplněno ještě také pár nákresů, bez velké nadsázky by se dalo říct, že všechno si můžete i dnes vyrobit sami a postavit si stan setkávání s Boží truhlou třeba na své zahradě. Přečtu jenom krátkou část tohoto „Božího manuálu“:

Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Uděláte všechno přesně podle toho, co ti ukazuji jako vzor svatého příbytku i vzor všech bohoslužebných předmětů. Udělají z akáciového dřeva schránu dva a půl lokte dlouhou, jeden a půl lokte širokou a jeden a půl lokte vysokou. Obložíš ji čistým zlatem, uvnitř i zvnějšku ji obložíš a opatříš ji dokola zlatou obrubou.
Uliješ pro ni čtyři zlaté kruhy a připevníš je ke čtyřem jejím hranám: dva kruhy na jednom boku a dva kruhy na druhém. Zhotovíš tyče z akáciového dřeva a potáhneš je zlatem. Tyče prostrčíš skrz kruhy po stranách schrány, aby bylo možno na nich schránu nést. Tyče zůstanou v kruzích, nebudou vytahovány.
Do schrány uložíš svědectví, které ti dám. Zhotovíš příkrov z čistého zlata dlouhý dva a půl lokte a široký jeden a půl lokte. Potom zhotovíš dva cheruby ze zlata; dáš je vytepat na oba konce příkrovu. Jednoho cheruba uděláš na jednom konci a druhého cheruba na druhém konci. Uděláte cheruby na příkrov, na oba jeho konce. Cherubové budou mít křídla rozpjatá vzhůru; svými křídly budou zastírat příkrov. Tvářemi budou obráceni k sobě; budou hledět na příkrov. Příkrov dáš nahoru na schránu a do schrány uložíš svědectví, které ti dám.
Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu. 

Ex 25:8–22 (ČEP)

To byl úryvek z 25. kapitoly knihy Exodus, nicméně návod pokračuje dál až do první části 31. kapitoly, v níž Hospodin dokonce určuje dva řemeslníky, kteří měli zhotovení všeho potřebného na starosti. To už si ale prosím přečtěte ve Druhé knize Mojžíšově sami. 

Na stanu setkávání nebo spíše na schráně smlouvy, protože ta byla často používaná i takříkajíc samostatně, je zvláštní také to, že byla využívaná jako jakýsi mobilní kostel. Staří Izraelci při svém putování schránu neustále vozili sebou. Truhla se jim také v době proroka a soudce Samuela ztratila, přesněji řečeno byla jim ukořistěná Pelištejci, což se však Pánu Bohu vůbec nelíbilo a tak dlouho na Pelištejce posílal jednu pohromu za druhou, až raději schránu Izraelcům vrátili. Podrobněji o tom povídám v dílu tohoto podcastu nazvaném Samuel. Poslední soudce před prvním králem.

Prvním kamenným čili nemobilním nebo pevným kostelem byl pravděpodobně Šalomounův chrám v Jeruzalémě, postavený okolo roku 967 př. n. l., který o nějakých 380 let později zničili Babylóňané. Po dalších 70 letech byl postavený takzvaný druhý chrám, ve kterém už ale chyběla schrána úmluvy, která se – když to řeknu poněkud lapidárně – v průběhu dějin někde ztratila. Nicméně jde o ten chrám v Jeruzalémě, který je spjatý se životem Ježíše Krista. Sem přinesla Marie novorozeného Ježíše, aby za něj podle tehdejšího ustanovení obětovala dvě hrdličky nebo holoubata, zde 12letý Ježíš, zatímco ho Marie s Josefem zoufale hledali, diskutoval s chrámovými kněžími a na tomto místě se také odehrává známé vyčištění chrámu, kdy odsud Ježíš dosti nevybíravým způsobem vyhnal kupce a směnárníky. Tento chrám byl v roce 70 našeho letopočtu vypálený římským vojskem a už nikdy nebyl obnovený. Dochovala se z něj pouze část vnějšího opevnění, kterou dnes známe jako jeruzalémskou Zeď nářků.

Nicméně od té doby to šlo jako na drátkách. Tak, jak se rozšiřovalo křesťanství, vznikaly po celém světě nejrůznější kostely a jiné sakrální stavby, a jak už jsem říkal, budují se dodnes.

Pokud jste pozorně poslouchali předchozí biblickou citaci, pak hned v prvním verši zazněla Hospodinova slova: Ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich. Pokud tedy Bůh bydlel ve stanu setkávání, bydlí určitě i v kostele nebo v kostelích – to je nepochybně logický argument. Ale… pro změnu v posledním citovaném verši Hospodin říká: Tam se budu s tebou setkávat… To už může znít trochu jinak. Nemusí jít od adresu trvalého pobytu, nýbrž o místo, kde si Bůh s člověkem dává… rande. Ostatně jak už bylo řečeno, stan setkávání nebo schrána úmluvy byla mobilní. Přestože to uvádím jako spíše zajímavost, možná jde o důležitý kontext, který naznačuje, že Bůh je „všudezdejší“. Ale o tom až o něco později. Nyní ještě chvíli zůstaneme u slova setkávání, které zde už nejednou zaznělo. 

V Encyklopedickém biblickém slovníku, Evangelické teologické fakulty Karlovy univerzity se mimo jiné u hesla Chrám píše:

Již na schráně lze poznat závažný rozdíl mezi kultem Izraele a ostatních národů. Obecně nábožensky byl chrám místem bezprostřední přítomnosti božstva. V Izraeli byl místem setkávání s Bohem (1Kr 8,10–61), ale Bůh nebyl na chrám vázán (Nu 12,5; 1Kr 8,27) – byl to stan setkávání.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Bůh nebyl na chrám vázán – byl to stan setkávání. To mluví za vše. Ale pojďme se ještě podívat do Bible, konkrétně na poslední odkaz z Encyklopedického biblického slovníku ke 27. verši 8. kapitoly knihy První královská. Zde se v Českém ekumenickém překladu píše:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

Tato slova – tyto pochyby – vyslovuje král Šalomoun poté, co byl za jeho panování v Jeruzalémě postavený chrám a ze Siónu do něj byla přenesená schrána Hospodinovy smlouvy. Pánu Bohu se chrám nejspíš líbil, protože v 10. a 11. verši se praví:

Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

1Kr 8:10–11 (ČEP)

Následně Šalomoun mluví k izraelskému lidu a mimo jiné říká – verše 23 až 26:

[a řekl:] „Hospodine, Bože Izraele, není Boha tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi. Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem. Ty jsi zachoval svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil. Vlastními ústy jsi přislíbil a vlastní rukou jsi to naplnil, jak je dnes zřejmé.
Nyní, Hospodine, Bože Izraele, zachovej svému služebníku, mému otci Davidovi, to, co jsi mu přislíbil slovy: ‚Nebude přede mnou vyhlazen následník z tvého rodu, jenž bude sedět na izraelském trůnu, budou-li ovšem tvoji synové dbát na svou cestu, aby přede mnou chodili, jako jsi chodil přede mnou ty.‘
Nyní tedy, Bože Izraele, nechť se prokáže spolehlivost tvého slova, které jsi promluvil ke svému služebníku, mému otci Davidovi.

1Kr 8:23–26 (ČEP)

A vzápětí Šalomoun dodává slova, která jsme už slyšeli, ale můžeme si je zopakovat:

Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?

1Kr 8:27 (ČEP)

To jsou paradoxy! Nejmoudřejší člověk, jaký se kdy na této Zemi vyskytoval, král Šalomoun, který svou moudrost dostal od samotného Pána Boha, nejprve postaví Hospodinu chrám, aby hned poté zapochyboval, jestli v něm bude Bůh bydlet. Zdali v nějakém pozemském kostele někdo takový, jako je Bůh, vůbec bydlet může.

Celý tento příběh, počínaje zhotovením stanu svědectví až po Šalomounovy pochybnosti výborně shrnuje ve své řeči před židovskou veleradou, která bohužel předcházela jeho ukamenování, první křesťanský mučedník Štěpán. Celou jeho úchvatnou obhajobu, která ve skutečnosti byla spíše žalobou, si můžete poslechnout, nebo přečíst v textové verzi dílu tohoto podcastu s názvem Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. My si nyní připomeneme část, v níž mluví právě o našem tématu. Skutky apoštolů, 7. kapitola, verše 44 až 50:

Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví; Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Tento stánek odevzdali svým synům, a ti jej za Jozue vnesli do země pohanů, které Bůh před nimi zahnal. Tak tomu bylo až do časů Davidových. David nalezl u Boha milost a prosil, aby směl vyhledat místo, kde by přebýval Bůh Jákobův. Ale teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám.
Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?‘ 

Sk 7:44–50 (ČEP)

Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! To jsou slova začátku 66. kapitoly knihy proroka Izaiáše. Štěpán ho cituje a říká: Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama…

V předchozí části jsme od pradávné historie chrámů ze Starého zákona volně přešli do doby novozákonní. Ta by jaksi neexistovala bez Ježíše Krista, byť tedy pro přesnost, ten zde byl již od stvoření světa. O tom jsem povídal ve druhé části miniseriálu Ježíš? Kdo to je? Aneb vážně míněná otázka, kde mi jako základ pro toto tvrzení posloužil začátek Janova evangelia. A ve čtvrtém z evangelií zůstaneme i nyní, pouze nalistujeme o kapitolu dál. 

O takzvaném vyčištění chrámu jsem už v tomto dílu mluvil. Ježíše doběla rozpálili prodavači dobytka, ovcí a holubů i penězoměnci, kteří si z chrámu udělali tržnici. Takže je bičem, spleteným z provazů, odsud vyhnal. Domněle svévolné jednání jakéhosi mladého muže se samozřejmě nelíbilo Židům a ptali se ho: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Co na to Ježíš? – Evangelium podle Jana, 2. kapitola, verše 19 až 22:

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“
Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“
On však mluvil o chrámu svého těla.
Když byl pak vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

J 2:19–22 (ČEP)

On však mluvil o chrámu svého těla. Nevím, jak vám, ale mně to dává smysl i bez dalšího vysvětlování. Žádná sebehonosnější nebo naopak třeba až asketicky skromná stavba na světě zkrátka nedokáže nahradit chrám Boží, který je v Ježíši Kristu. Ostatně Ježíš tuto myšlenku svým posluchačům sděluje vícekrát. Například ve 12. kapitole Matoušova evangelia, když ho farizejové napomínají kvůli učedníkům, kteří jedí v sobotu obilí z klasů, jež si před tím promnuli v rukou – což zákoníci považovali za práci – jim Ježíš odpovídá, že i kněží službou v chrámu porušují sobotu a dodává: Pravím vám, že zde je víc než chrám. (Mt 12:6 /ČEP/) Možná srozumitelněji než Český ekumenický překlad v tomto případě zní například Bible21, kde se píše: Říkám vám ale, že zde je někdo větší nežli chrám. (Mt 12:6 /B21/) Že tím Ježíš myslí sám sebe, je jaksi nasnadě.

No a hezky do třetice ještě jednou Ježíš, tentokrát ve velmi známém verši z 18. kapitoly Matouše: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. (Mt 18:20 /ČEP/) Již zmiňovaný Encyklopedický biblický slovník k tomu verši uvádí:

V církvi se Ježíšův výrok tradovaný v Mt 18,20 „Kde jsou dva neb tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ stal zdůvodněním toho, proč není třeba chrámu. Ježíš provází v Duchu své věrné i do nových míst, je s nimi tam, kde se shromažďují v jeho jménu.

Zdroj: Encyklopedický biblický slovník ETF CUNI

Aniž bych chtěl polemizovat s akademickými autoritami, myslím si, že tento Ježíšův výrok je více o církvi nežli o chrámu, nicméně, kdybych v něm jistý význam neviděl, jaksi bych ho zde neuváděl :-) Ježíš nám říká to, co zde už zaznělo: Setkají-li se věřící lidé na jakémkoliv místě v Ježíšově jménu, i kdyby měli otevřené nebe nad svými hlavami, ocitají se v Božím chrámu, v chrámu Ježíše Krista. Kostel k tomu vážně vůbec nutný není…

Zdálo by se, že tady může dnešní díl podcastu Biblická jména a úsloví pomalu skončit. Já bych už možná neměl co dodat, jenže díky Bohu jsou nebo byli na světě povolanější lidé, kteří mají co říct. Třeba takový apoštol Pavel. Ten totiž myšlenku „virtuálního chrámu“ rozvádí do ještě, abych tak řekl, vyššího levelu. Za chrám Boží, za chrám Ducha svatého, považuje tělo každého věřícího člověka. Ve 3. kapitole svého Prvního listu Korintským nabádá novokřesťany k ukončení sporů, které vznikly mezi Petrovými a Apollovými příznivci. Ve verších 9 až 17 svým bratrům v Kristu píše toto:

Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.
Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.
Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.

1Kor 3:9–17 (ČEP)

Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Nejen tedy Kristus, ale i každý jiný křesťan je podle Pavla Božím chrámem. Já s tím naprosto souhlasím, protože to odpovídá mé oblíbené, byť teologicky poněkud nepřesné formulaci, a totiž, že my křesťané si nosíme Ježíše ve svém srdci. Apoštol Pavel podobná slova, která jsem před chvilkou citoval, ještě zopakuje o tři kapitoly dál, kde Korintské tepe za nejrůznější morální prohřešky a řekněme nepěkné chování, přičemž ve verších 12–19 píše:

 ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit. Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu. Tělo však není pro smilstvo, nýbrž pro Pána, a Pán pro tělo.
Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Mám tedy z údů Kristových učinit údy nevěstky? Rozhodně ne! Což nevíte, že kdo se oddá nevěstce, je s ní jedno tělo? Je přece řečeno ‚budou ti dva jedno tělo‘.
Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. Varujte se smilstva! Žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, netýká se jeho těla; kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.
Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!

1Kor 6:12–19 (ČEP)

Zde Pavel kromě přirovnání těla k chrámu Ducha svatého říká také: Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. A před tím: Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Jsme tedy prodlouženou rukou Ježíše, abychom mohli konat Boží vůli. Umožňuje nám to Duch svatý, jehož nosíme v chrámu svého těla. Už jsem to v jednom z dílů toho podcastu říkal: Pán Bůh uskutečňuje své záměry převážně pomocí nás, lidí. Tak jasně, proč by dělal všechno sám, když má na to lidi, ne? :-) Ale vážně. Toto Boží delegování pravomocí není ani projevem lenosti, ani snad důsledkem stáří Pána Boha. Bůh pracuje o sto šest, bdí nad námi lidově řečeno 24/7. To, že si člověka používá ke svým záměrům, je naopak známka nejvyšší důvěry. Konej podle mé vůle, věřím ti, že to uděláš dobře, říká nám Pán Bůh. A zároveň nás tím hezky česky tříbí. Dává nám i náročnější a někdy i hodně těžké úkoly, abychom ukázali, že dokážeme obstát i v nelehkých situacích. Ve 13. verši 10. kapitoly První knihy Korintským však zároveň můžeme číst:

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1Kor 10:13 (ČEP)

No, ale to jsem trochu odbočil od našeho tématu „Božího trvalého pobytu“, tudíž nyní už opravdu pomalu povedu tento díl podcastu ke svému závěru.

Kostely jsou, abych to vyjádřil nějak obecně, zkrátka výjimečné stavby na tom bychom se mohli shodnout. V žádném z nich všakBůh nebydlí. Nemá zde trvalý pobyt ani sídlo firmy. Ale pozor, neznamená to, že se s ním v kostele nemůžeme setkat – právě naopak – kostely vznikly jako místo pro setkávání s Bohem, k jeho uctívání, chválení, ke všem těm křesťanským rituálům, které směřují k Ježíši Kristu.

Pořád nám však zůstává na stole ležet otázka: Kde tedy Bůh bydlí? Už jsem to v tomto podcastu říkal – Bůh žije mimo námi vnímaný čas a prostor, tudíž se s ním můžete setkat v podstatě kdekoliv. Je to trochu vyjadřovací oříšek: Chtělo by se mi říct, že Bůh je všude a ve všem, ale to bych mohl být nařčený z panteismu. Ostatně už moje zmiňovaná slova o tom, že my věřící si nosíme Ježíše ve svém srdci, panteismem zavání docela dost. Ale nemějte obavy, nemyslím si, že by snad Bůh byl imanentní čili obsažený v někom či něčem. Na portálu Víra.cz jsem našel pěknou větu, která by mohla tento díl zakončit:

Můžeme říci, že Bůh je přítomný z lásky k nám ve formě a na místě, kde si ho představíme, zároveň ale není uzamčený či „přilepený“ do formy, ve které bychom ho rádi vnímali.

Zdroj: Víra.cz

Pán Bůh nebydlí nikde, ale zároveň bydlí všude. Je přítomný tam, kde je člověk. A hlavně na místech, kde ho člověk toužebně hledá. Třeba v kostelích…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud se tedy chci potkat s Bohem, musím jít do kostela. Je to tak? Má Bůh své sídlo v kostele nebo v kostelích? Pojďme nad tím v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví chvíli přemýšlet.

Od mikrofonu vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 112 | Vždy a všude na správné Boží adrese se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.