Příběh krále Davida a krásné Batšeby není ničím, na co by jeho aktéři měli být pyšní, a to i přes důležitou skutečnost, že z jejich vztahu vzešel další izraelský král, Šalomoun. Především je to příběh královského rozmaru, nevěry, hanebného odstranění prvního manžela Batšeby Urijáše, a následného potrestání Davida i Batšeby samotným Pánem Bohem. Přes všechna nelichotivá označení však slouží jako příklad toho… kudy cesta nevede.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek David a Batšeba. Příběh, který možná ani nechcete znát se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 31. 8. 2022

Každý správný pořad má svou hvězdu první velikosti. Tou naší je samozřejmě Ježíš Kristus, o tom není sporu. Ale některá jména, nebo některé biblické postavy, se zde objevují častěji než jiné. Pouze dvěma hrdinům jsem zatím věnoval více než jednu epizodu tohoto podcastu. Přesně dva díly pro každého :-) Jde o krále Davida a proroka Daniela. I když… tak trochu i o patriarchu Abraháma, kterému jsem kromě „jeho“ epizody Abraham, a nedokončené obětování Izáka, ponechal více prostoru také v dílu Sára… a trochu i Abrahám, který měl být původně určený spíše jeho ženě. Mno…, někdy se to holt trochu zvrtne. Ale snad to tolik nevadí.

Každopádně prvně jmenovaný král David se touto epizodou podcastu Biblická jména a úsloví stává první postavou se třemi vlastními díly. Nejsem si však vůbec jistý, jestli by David o toto povídání stál. Nebude totiž zrovna lichotivé. Klade si za cíl ukázat, že i ti největší bibličtí hrdinové mohou mít – a také nezřídka mají – své temné stránky.

Od mikrofonu třetího „Davidovského“ dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás srdečně zdraví Petr Lindner.

Jak už víte z názvu tohoto dílu, vydáme se za příběhem Davida a Batšeby, do doby zhruba tisíc let před Kristem. Davidův předchůdce, první izraelský král Saul, byl i se svými syny zabit Pelištejci, což David – přestože, jak víme z předchozích dílů, nebyl zrovna Saulovým oblíbencem – upřímně oplakal. Ve svém žalozpěvu Píseň o luku truchlí také nad svým milovaným přítelem, Saulovým synem Jónatanem. Poté David se svou rodinou a svými muži na popud Pána Boha přesídlil do Hebronu, kde byl pomazán za judského krále.

Patálie se Saulovými přívrženci tím ale neskončily. Velitel Saulovy armády, intrikán Abnér ustanovil izraelským králem Saulova syna Íšbóšeta – píše se o tom ve 2. kapitole Druhé knihy Samuelovy. Budu číst 8. až 11. verš:

Ovšem Abnér, syn Nérův, velitel Saulovy armády, vzal Íšbóšeta, syna Saulova, a přivedl ho do Machanajimu. Ustanovil ho králem nad Gileádem, nad Ašúrci, nad Jizreelem, nad Efrajimem, nad Benjamínem a nad celým Izraelem. 

Íšbóšetovi, synu Saulovu, bylo čtyřicet let, když se stal králem nad Izraelem, a kraloval dva roky. 

Jenom dům judský byl za Davidem. Doba, po kterou byl David králem v Chebrónu nad domem judským, byla sedm let a šest měsíců.

2S 2:8–11 (CSP)

Abychom v tom neměli zmatek: Izrael měl kmenové uspořádání, které vzniklo za patriarchy Jákoba, jehož druhé jméno, které mu sám Pán Bůh, bylo právě Izrael. Pokud se tedy v posledně citovaném verši píše: Jenom dům judský byl za Davidem, znamená to, že panoval – zatím – pouze kmeni Juda, nikoliv celému Izraeli. Ale to přijde vzápětí. Tedy vzápětí v této epizodě, protože ve skutečnosti to trvalo, jak jsem právě přečetl, sedm let a šest měsíců. 

Já zde však celý tento příběh nebudu vyprávět, nicméně vy si ho můžete přečíst ve 2. až 4. kapitole Druhé knihy Samuelovy. Každopádně jak Abnér, tak Íšbóšet byli nakonec zabiti, a jak se píše v 5. kapitole: Všichni izraelští starší přišli ke králi do Chebrónu a král David s nimi uzavřel před Hospodinem smlouvu. Pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. (2S 5:3/CSP/)

Ale to už jsem říkal v epizodě David, z Boží vůle králem, stejně jako jsem v ní povídal o tom, jak David dobyl pevnost Sion a udělal z ní Město Davidovo čili Jeruzalém, nebo jak přenesl či spíše nechal přenést do Jeruzaléma Boží truhlu, obsahující kamenné desky s desaterem, které dal pán Bůh Mojžíšovi. Pokud jste tento díl ještě neslyšeli, budu rád, když si ho – samozřejmě až po skončení této epizody – pustíte.

Král David pak ještě bojoval s mnoha nepřáteli Izraelců – to vše popisuje Druhá kniha Samuelova až do své desáté kapitoly. Nás však v tomto dílu nejvíce zajímá kapitola následující, která v Českém studijním překladu Bible nese podtitul Davidův hřích.

Celý příběh začíná nevinně. Na začátku se dozvídáme, že David, který poslal svá vojska do bojů se syny Amónovy, sám zůstal doma v Jeruzalémě. Proč nejel bojovat se svou armádou, to Bible neříká, ale pokračuje scénou, kdy David navečer vstává z postele a prochází se po střeše královského paláce. Nejspíš nemohl usnout – ostatně tak to také překládá parafrázované Slovo na cestu – a tak šel na špacír na vzduch, na terasu svého královského příbytku. Jak tak kouká kolem sebe, naskytne se mu pohled na krásnou koupající se ženu. V 11. kapitole Druhé knihy Samuelovy, se ve verších 3 až 5 dozvídáme, co se dělo dál:

David poslal posla poptat se na tu ženu. Posel řekl: To je přece Batšeba, dcera Elíamova, žena Chetejce Urijáše. David poslal posly a nechal ji přivést. Když k němu přišla, spal s ní; právě se očistila od své nečistoty. Pak se vrátila domů. Ta žena otěhotněla a dala Davidovi oznámit: Jsem těhotná.

2S 11:3–5 (CSP)

Mno…, tak to šlo rychle. Nevím jak vám, ale informace o tom, že Batšebě právě skončila menstruace, mi připadá až bizarní. Jenže ona zde má důležitý význam. Manžel Batšeby Urijáš totiž odjel s vojskem, takže kdyby se nyní dozvěděl, že je jeho žena těhotná, bylo by mu okamžitě jasné, že se to nestalo jeho přičiněním. David tím pádem započal pěkně špinavou hru.

Nejprve si nechal povolat Urijáše, s bezpochyby dobře hraným zájmem se ho zeptal, jak se mu daří v boji a pak, jak praví 8. verš: Urijášovi řekl: Jdi domů a umyj si nohy. Když Urijáš odešel z královského paláce, šel za ním královský dar. (2S 11:9 /CSP/) Zkrátka poslal muže k manželce, a ještě ho na cestu vybavil královským darem. Mimochodem, slovní spojení šel za ním [královský dar] je jakoby vystřižené ze současného jazyka, byť my ho používáme v trochu odlišném významu. Jiné české překlady používají formulace typu byl za ním poslaný dar nebo pokrm či královská jídla, pouze ještě Studijní překlad Miloše Pavlíka uvádí a za ním vyšel králův dar. Ale to jsem odbočil.

Urijáš se však nečekaně zachoval jinak – přespal u vchodu do královského paláce se všemi otroky svého pána. To byla pro Davida samozřejmě čára přes rozpočet, nicméně nevzdal to a kul pikle dál. Co následovalo, se dozvídáme ve verších 10 až 15:

Davidovi oznámili: Urijáš nešel domů.
David se Urijáše zeptal: Což jsi nepřišel z cesty? Proč jsi nešel domů? 

Urijáš Davidovi odpověděl: Truhla, Izraelci i Judejci zůstávají ve stanech a můj pán Jóab i otroci mého pána táboří na poli. A já bych měl jít domů, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ ty a jakože je živa tvá duše, něco takového neučiním. 

David řekl Urijášovi: Zůstaň tady ještě dnes a zítra tě propustím. Urijáš tedy zůstal v Jeruzalémě v ten den i druhý den. 

David ho pozval, jedl s ním a pil, až ho opil. Večer odešel, aby si lehl na své lože s otroky svého pána, ale domů nešel. 

I stalo se ráno, že napsal David Jóabovi dopis a poslal ho po Urijášovi. Do dopisu napsal toto: Dejte Urijáše do přední linie nejprudšího boje a pak od něj ustupte, aby byl zabit a zemřel.

2S 11:10–15 (CSP)

Urijáš byl dnešním jazykem velmi loajální zaměstnanec. Tedy on to byl spíš loajální voják naprosto oddaný své službě. Ale… měl krásnou ženu, jež se zalíbila králi Davidovi, ba co víc, dokonce s ním čekala nemanželské dítě. Když Urijáš ani jednou nešel po Davidových výzvách spát ke své manželce, podepsal si rozsudek smrti. Vrcholem absurdity je, že ho i sám donesl svému veliteli Joábovi. Ten byl nejspíš také loajální, protože bez mrknutí oka udělal co po něm král chtěl, takže zanedlouho Davidovi nesl posel zprávu o Urijášově smrti. Král zareagoval velmi stručně, a z mého pohledu až odpudivě cynicky. Jsme na konci 2. kapitoly Druhé knihy Samuelovy, verše 25 až 27:

David řekl poslovi: Řekni Jóabovi toto:
Nebuď kvůli tomu skleslý. Vždyť meč požírá hned toho, hned onoho. Zesil svůj boj proti městu a zboř ho. Takto ho posilni. 

Když Urijášova žena uslyšela, že její muž Urijáš je mrtev, oplakávala svého manžela. Když pominuly smuteční obřady, David pro ni poslal a vzal ji do svého domu. Stala se jeho ženou a porodila mu syna. 

To, co David spáchal, však bylo v Hospodinových očích zlé.

2S 11:25–27 (CSP)

David dosáhl svého a jeho odpověď Joábovi je skutečně až nechutná: Nebuď kvůli tomu skleslý. Vždyť meč požírá hned toho, hned onoho. Jeden člověk v podstatě nechá zavraždit druhého, aby to vzápětí komentoval tímto odpudivým žoviálně-cynickým stylem. Tohle že je ten slavný král David? Bohužel ano. Jak jsem řekl na začátku, i ti největší bibličtí hrdinové mohou mít, a také nezřídka mají, své temné stránky…

Na konci posledního čtení zazněla věta: To, co David spáchal, však bylo v Hospodinových očích zlé. Jak víme, Pán Bůh se s hříšnými lidmi ve starozákonní době zrovna nepáral, tudíž není divu, že ani v tomto případě na sebe trest nenechal dlouho čekat. Hospodinův rozsudek tlumočil králi Davidovi prorok Nátan. Přečtu 1. až 14. verš 12. kapitoly Druhé Samuelovy:

Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Přišel k němu a řekl mu:
V jednom městě byli dva muži; jeden bohatý a druhý chudý. Bohatý měl velmi mnoho ovcí a skotu. Chudý neměl nic než jen jednu malou ovečku, kterou koupil. Živil ji, vyrůstala u něho spolu s jeho syny. Jídala jeho sousto chleba, pila z jeho poháru a spávala v jeho klíně. Měl ji jako dceru. 

Nějaký pocestný přišel k bohatému muži, ale tomu bylo líto vzít ze svých ovcí či ze svého skotu a připravit poutníkovi, který k němu přišel. Tak vzal ovečku chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel. 

David proti tomu muži velice vzplál hněvem a řekl Nátanovi:
Jakože živ je Hospodin, muž, který to spáchal, je synem smrti. A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že toto spáchal, a protože neměl soucit. 

Nátan Davidovi řekl:
Ty jsi ten muž! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem. Já jsem tě vysvobodil ze Saulovy ruky. Dal jsem ti dům tvého pána a ženy tvého pána do tvého klína. Dal jsem ti dům izraelský a judský. A kdyby to bylo málo, přidal bych ti to či ono. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a spáchal jsi zlo v jeho očích? 

Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho manželku sis vzal za ženu; zabil jsi ho mečem synů Amónových. Nyní se meč navždy neodvrátí od tvého domu za to, že jsi mnou pohrdl a vzal sis manželku Chetejce Urijáše, aby byla tvou ženou. 

Toto praví Hospodin: Hle, já dám povstat proti tobě zlu z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla. 

David řekl Nátanovi:
Zhřešil jsem proti Hospodinu. 

Nátan Davidovi odpověděl:
Hospodin také odňal tvůj hřích, nezemřeš. Ovšem protože jsi touto věcí tolik znevážil Hospodina, syn, který se ti narodí, jistě zemře. 

2S 12:1–14 (CSP)

Jak Hospodin řekl, tak se i stalo. Marný byl Davidův půst – dítě, které zplodil s Batšebou, těžce onemocnělo a do sedmi dnů zemřelo. A později se naplnilo také proroctví, v němž Hospodin říká: Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla. O tomto činu můžete číst ve Druhé Samuelově o pár kapitol dál, kdy Davidův syn Abšalóm, kterého měl s manželkou Maakou, po mnoha rozepřích s otcem, slovy Českého studijního překladu: vešel před očima celého Izraele ke konkubínám svého otce. (2S 16:22 /CSP/) Stalo se to opět na střeše, na níž pro tento účel Abšalómovi služebníci postavili plátěný přístřešek. Taky se nemůžete ubránit dojmu, že Bůh má občas smysl pro ironii?

Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví, věnovanou králi Davidovi a jeho románku s krásnou Batšebou. Dost však ironie – ona „záležitost“ s Batšebou úmrtím jejich syna neskončila, ostatně jak už víme, tato žena se stala další Davidovou manželkou. 

Nicméně vzápětí po tom, co Davidovi jeho otroci oznámili smrt syna – mimochodem, o jeho jménu Bible zatvrzele mlčí – můžeme ve 12. kapitole Druhé knihy Samuelovy číst, jak David ukončil svůj půst… a co se dělo dál, to přečtu od 20. do 25. verše:

Nato David vstal ze země, umyl se, pomazal se olejem a vyměnil si oděv. Šel do Hospodinova domu a poklonil se. Pak přišel domů, a když požádal, předložili mu pokrm a pojedl. 

Jeho otroci se ho zeptali: Co má znamenat to, co jsi učinil? Když bylo dítě naživu, postil ses a plakal, a jakmile dítě zemře, vstaneš a pojíš pokrm. 

Odpověděl: Když bylo dítě naživu, postil jsem se a plakal, protože jsem si říkal: Kdo ví, snad se nade mnou Hospodin slituje a dítě bude žít. Nyní zemřelo. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. 

David potěšil svou ženu Batšebu, vešel k ní a spal s ní. Porodila syna a pojmenoval ho Šalomoun. 

Hospodin si ho zamiloval a vzkázal po proroku Nátanovi, aby ho pojmenoval Jedidjáš, kvůli Hospodinu.

2S 12:20–25 (CSP)

Ačkoliv jsem v tomto dílu na krále Davida poněkud zlý, a jeho chování v záležitosti s Urijášem pochopitelně odsuzuji, nemůžu po právě citovaných verších neříct, že toto jednání je mi naopak sympatické. Nemyslím tím zplození Šalomouna, i když to je samozřejmě velmi důležitá událost biblických dějin. Mluvím o ukončení Davidova půstu, kterému se jeho otroci tak divili. 

David uvažuje… teď mě nenapadá jiné slovo, ale řeknu to: pragmaticky. Nač bych se měl postit? Což ho mohu zase přivést zpět? Já půjdu k němu, ale ono se ke mně nevrátí. Neznamená to však, že by tomuto muži, jak se říká, rychle otrnulo. Že by si snad řekl něco ve smyslu: No, tak to bychom měli, s tím už nic neudělám, jde se dál. David svůj smutek – ale hlavně přiznání své viny, lítost nad svým chováním, a prosby o Boží pomoc při nápravě – vyjadřuje způsobem jemu vlastním, v písni, v žalmu. Jmenovitě v 51. žalmu. Já ho v tomto dílu nebudu číst celý, vyjmu z něj pouze kousek závěrečné části. Verše 17 až 19:

Panovníku, otevři mé rty, má ústa budou zvěstovat tvou chválu. Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.

Ž 51:17–19 (CSP)

David si uvědomuje, že skutečné pokání nespočívá v rituálním obětování zvířat. Tady máš nějaké to holoubátko či kůzle nebo ovci Pane Bože, a jsme si kvit! Ne, tak to nefunguje. To je příliš podobné prodávání odpustků, ale to bychom cestovali v čase o pěkných pár let dopředu. David zkrátka ví, že své viny se nezbaví, ovšem díky Božímu milosrdenství se takříkajíc může posunout dál. Poučit se ze svých chyb, pokud možno je už neopakovat, a navrch ještě i říci ostatním lidem, kudy cesta nevede. Aniž bych chtěl už nyní dělat závěr této epizody, musím říct, že toto je jeden z významů jinak až trochu bulvárního příběhu Davida a Batšeby.

Doposud byla řeč téměř výhradně o Davidovi. Batšeba na první pohled stojí opodál v roli jakési oběti králových choutek. Všichni víme, jaké postavení měly ženy v té době ve společnosti. Nebudu to rozvádět do podrobností, jen připomenu, že i v Bibli, když se například píše o nějakém shromáždění lidí, počítají se pouze muži. To, myslím, mluví za všechno. Ale jak už jsem jednou řekl, Batšebu David pojal za svou manželku – přesněji tedy za jednu ze svých žen – takže nešlo jen o románek nebo „záležitost“, jak jsem „story“ Davida a Batšeby v tomto dílu už jednou ironicky pojmenoval.

Příběh nevěry, hanebného odstranění Urijáše, a následného potrestání Davida i Batšeby, sice narozením Šalomouna končí, neznamená to však, že se s Batšebou už v Bibli nesetkáme. Naopak – tato žena sehrála důležitou úlohu před Davidovou smrtí, kdy měl být izraelským králem jmenovaný právě jejich syn Šalomoun.

David měl, jak se píše na začátku 3. kapitoly První knihy Letopisů, celkem 19 synů! Jenom jeden z nich ale mohl být jeho nástupcem na královském trůnu. Je více než jasné, že toto dost dobře nemohlo proběhnout bez problémů. A taky, že neproběhlo. Davidův čtvrtý syn Adónijáš, který se narodil v Hebronu při sedm a půl ročním Davidově kralování nad judským lidem, naznal, že by to měl být právě on, kdo po svém otci převezme vládu nad Izraelem. Takže když už byl zestárlý král David upoutaný na lůžko, Adónijáš se jednoduše prohlásil jeho nástupcem a basta fidli. Otci Davidovi, stejně jako za královského nástupce Bohem vyvolenému Šalomounovi, a dalším „nespřízněným“ lidem, se o tom samozřejmě nepochlubil, přesněji řečeno nepozval je na své neoprávněné jmenování.

Už podruhé v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví vstupuje na scénu prorok Nátan, jakožto člověk hovořící Božími ústy. Přečtu 11. až 14. verš první kapitoly První knihy Královské:

Nátan řekl Batšebě, matce Šalomounově:
Slyšelas, že Adónijáš, syn Chagítin, se stal králem? A náš pán David o tom neví! Nuže, dobře ti radím, zachraň život svůj i život svého syna Šalomouna. Jdi, a až přijdeš ke králi Davidovi, řekni mu:
Ty jsi přece, můj pane a králi, přísahal své otrokyni slovy: Tvůj syn Šalomoun bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn. Proč se stal králem Adónijáš? 

A když tam ještě budeš mluvit s králem, přijdu za tebou a potvrdím tvá slova.

1Kr 1:11–14 (CSP)

Batšeba tedy spěchala k Davidovi, aby mu všechno vyložila. Po ní, jak slíbil, přistoupil ke králi také Nátan, pokládaje Davidovi otázky: Můj pane a králi, ty jsi řekl: Adónijáš bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn? Stala se tato věc od mého pána a krále, aniž bys svým otrokům oznámil, kdo usedne na trůn mého pána a krále po něm?

Jak na to reagoval král David? Jeho odpověď najdeme ve verších 28 až 31:

Král David odpověděl: Zavolejte mi Batšebu! 

Přišla před krále a stála před králem. 

Potom král přísahal:
Jakože živ je Hospodin, který vykoupil mou duši z každého soužení, tak jako jsem ti přísahal při Hospodinu, Bohu Izraele, slovy: Tvůj syn Šalomoun bude kralovat po mně, on usedne na můj trůn místo mě, tak dnes učiním. 

Batšeba poklekla s tváří k zemi, klaněla se králi a řekla: Ať žije můj pán a král David navěky.

1Kr 1:28–31 (CSP)

Nato nechal král David povolat kněží, kteří spolu s prorokem Nátanem pomazali Šalomouna za krále nad Izraelem. Zakrátko už všechen lid volal Ať žije král Šalomoun! A jak praví 40. verš: Všechen lid šel vzhůru za ním, lid hrál na flétny a převelice se radoval, až země jejich halasem pukala. (1Kr 1:40 /CSP/)

Jsme na konci jednoho ze starozákonních příběhů, které nám Bible předkládá. I když jsou tyto události tisíce let vzdálené, Bible nám je neposkytuje pouze jako historická vyprávění, nýbrž také, nebo spíše hlavně pro naše poučení, které je jednoduše nadčasové. Bible totiž také velmi přesvědčivě vypráví o tom, že člověk se za ty roky zase až tak moc nezměnil.

Docela často si říkám, jak asi Pánu Bohu je, když vidí nejen krále Davida, ale nás všechny, jak si jeho darů nevážíme, a neustále děláme nějaké hlouposti, potažmo pak činíme zlo. On totiž příběh Davida a Batšeby není žádným výjimečným rozmarem bohatého krále, který neví co roupama. Takové věci se dějí dnes a denně i mezi obyčejnými lidmi. Samozřejmě, běžně nevraždíme protějšky svých objektů nevěry, ale jakoby rozpadající se rodiny nestačily…

Omlouvám se, že tentokrát končím trochu smutně, i když si nosím v srdci vědomí, že východisko v Ježíši Kristu je zde pro každého z nás na dosah ruky. Nedbaje varování z 5. kapitoly knihy Kazatel, kde se píše: Je lepší, když neslíbíš, než když slíbíš a nesplníš, vám slibuji, že pro příští díl připravím veselejší téma :-)

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek David a Batšeba. Příběh, který možná ani nechcete znát se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 24. 6. 2022

Obvykle své povídání nezačínám otázkou, ale tentokrát udělám výjimku. Víte kdo je Šalomoun, nebo kdo byl král Šalomoun? Ptám se na to z jednoduchého důvodu: Občas se totiž nemůžu ubránit pocitu, že spousta lidí krále Šalomouna řadí někam mezi pohádkové postavy z orientálních příběhů Tisíce a jedné noci. Že si ho zkrátka více než starozákonního krále z rodové linie Ježíše Krista představují spíše jako partnera moudré Šeherezády.

Tudíž trochu o tom, kdo byl král Šalomoun, ale také o tom, co znamená a z čeho pochází známé úsloví nebo rčení Šalomounské řešení, o tom všem pojednává epizoda podcastu Biblická jména a úsloví, kterou jste si právě pustili.

Od mikrofonu vás jako obvykle zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pro úplný začátek se vraťme ke zmíněné rodové linii Ježíše Krista. Určitě jste při čtení Bible, nebo třeba v kázání či při jiné příležitosti zaznamenali, že Ježíš bývá nazýván synem Davidovým. Ano, všichni víme, že je synem Božím, a v době, kdy žil zemi, byl jaksi navíc ještě i synem Josefovým. Předpokládám, že chápete, jak to myslím. Kdo je tedy David, jehož synem je Ježíš také nazýván? 

Jde samozřejmě o druhého židovského krále Davida, z jehož rodu vzešlo čtrnáct pokolení po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista – jak se píše v 17. verši 1. kapitoly Matoušova evangelia. Mimochodem, o králi Davidovi jsem natočil už dva díly tohoto podcastu: David, z Boží vůle králem plus David a Goliáš. A Saul jako předskokan. Vzhledem k tomu, že první král Saul – onen předskokan, jak jsem ho nazval – se tak trochu nevyvedl, počítají se dějiny Ježíšova rodu jednoduše od Davida, a proto je také Ježíš nazýván syn Davidův.

Co to však má společného s Šalomounem? Ten byl třetím židovským králem, a to po svém otci čili taktéž syn Davidův :-) Aby to s těmi Davidovými syny nebylo tak jednoduché, je nutné dodat, že tento král jich měl… mnoho. V první knize Letopisů nebo jinak v první Paralipomenon najdete na začátku 3. kapitoly Davidův rodokmen, kde je vyjmenováno 19 jeho synů, aby výčet skončil slovy Tito všichni jsou synové Davidovi kromě synů konkubín. Támar byla jejich sestra. (1Pa 3:1–9 /CSP/) 

V té době, kolem roku 1000 př. n. l. byla naprosto běžná polygamie, takže například prvních šest Davidových synů mělo i šest matek. V rámci současných společenských zvyklostí, pravidel a morálky si o tom můžeme myslet cokoliv, nicméně tak to ve starověku evidentně chodilo běžně.

Šalomoun se narodil za Davidova kralování v Jeruzalémě. Jeho matkou a také matkou dalších tří bratrů byla Batšeba, bývalá manželka vojevůdce Uriáše, kterou král David svedl, a poté to „narafičil“ tak, aby Uriáš padl v boji a tato žena se stala volnou pro něj. Příběhu Davida a Batšeby se budu v podcastu Biblická jména a úsloví věnovat později v samostatném dílu, nyní si pojďme dál povídat o Šalomounovi.

Jak už víme, Šalomoun nebyl Davidův prvorozený syn, tedy první, kdo by měl být jeho nástupcem na královském trůnu. Stejně jako jeho otce si totiž Šalomouna vyvolil samotný Bůh. Píše se o tom ve 22. kapitole první knihy Letopisů. Budu číst verše 1 až 13:

David řekl: Toto bude dům Hospodina Boha a toto bude oltář pro zápalné oběti pro Izrael. 

Přípravy k stavbě chrámu
David přikázal, aby shromáždili cizince, kteří jsou v izraelské zemi, a ustanovil kameníky, aby tesali kameny tesané na míru pro stavbu Božího domu. David připravil též množství železa na hřebíky pro vrata bran a na skoby a bronzu takové množství, že se nedalo zvážit, a cedrového dřeva, že se nedalo spočítat, neboť Sidónci a Týřané přiváželi Davidovi množství cedrového dřeva. 

David si řekl: Můj syn Šalomoun je mladý a útlý a dům, který se má postavit Hospodinu, musí být zvlášť veliký, aby byl věhlasný a slavný po všech zemích. Musím pro něj udělat přípravy. A David připravil před svou smrtí množství materiálu. Potom zavolal svého syna Šalomouna a přikázal mu, aby postavil dům pro Hospodina, Boha Izraele. 

David řekl Šalomounovi: „Můj synu, měl jsem na srdci postavit dům pro jméno Hospodina, svého Boha. Ale stalo se ke mně Hospodinovo slovo: ‚Prolil jsi mnoho krve a vedl jsi velké války. Nestav dům pro mé jméno, neboť jsi prolil přede mnou mnoho krve na zem. Hle, narodí se ti syn. On bude mužem odpočinutí. Jemu dám odpočinek od všech jeho okolních nepřátel. Vždyť se bude jmenovat Šalomoun. V jeho dnech dám na Izrael pokoj a klid. On postaví dům pro mé jméno. On bude mým synem a já budu jeho otcem. Jeho královský trůn nad Izraelem upevním navěky. Nyní, můj synu, ať je Hospodin s tebou.‘ 

Ať uspěješ a postavíš dům Hospodinu, svému Bohu, jak o tobě promluvil. Jen ať ti Hospodin dá rozumnost a porozumění a ustanoví tě nad Izraelem, abys zachovával zákon Hospodina, svého Boha. Tehdy uspěješ, jestliže budeš zachovávat a plnit ustanovení a nařízení, která Hospodin přikázal Mojžíšovi pro Izrael. Posilni se a buď odvážný, neboj se a neděs.“

1Pa 22:1–13 (CSP)

Pán Bůh slibuje Davidovi abych tak řekl „změnu poměrů“. Po letech válčení má se Šalomounem v roli židovského krále přijít čas odpočinutí od nepřátel. Vždyť se bude jmenovat Šalomoun, říká Hospodin. Toto jméno zní v hebrejštině Šelomo či Šlomo (שְׁלֹמֹה), což znamená „Pokoj jeho“.

Mimochodem, podle webu Našejména.cz u nás nežije žádný člověk křestního jména Šalomoun, nicméně do roku 2016, kdy statistika končí, bylo v Česku 91 mužů s příjmením Šalomoun, potažmo pak 108 žen s příponou -ová na konci. Ale… zadáte-li do vyhledávání Šalamoun, jak se toto jméno někdy také používá – byť abych řekl pravdu, nevím, jestli je to chyba nebo jen další možný překlad –, pak zjistíte, že v roce 2014 se v Plzni narodil jediný český člověk křestním jménem Šalamoun.

Přestože si starozákonního Šalomouna pro kralování nad izraelským lidem vyvolil sám Pán Bůh, nebyl počátek této slavné éry vůbec jednoduchý. Šalomoun byl až desátým Davidovým synem, a na jeho místo se tlačil čtvrtý v pořadí, Adoniáš, který se sám před smrtí svého otce prohlásil za krále. Já tento příběh nyní nebudu celý vyprávět, protože se chci dostat ke slíbenému Šalomounskému řešení, ovšem doporučím vám přečíst si jej v první a druhé kapitole knihy První Královská (1Kr 1 /CSP/).

Každopádně na izraelský trůn nakonec dosedl v souladu s Boží vůlí a přáním svého otce Davida jako třetí židovský král právě Šalomoun.

Na začátku jsem trochu vtipkoval na téma domnělého spojení Šalomouna s příběhy Tisíce a jedné noci, a řekl jsem také, že si mnozí lidé Šalomouna představují spíše jako partnera moudré Šeherezády. I když víme, že tomu tak nebylo – už jen proto, že středověké příběhy Tisíce a jedné noci vznikly zhruba o 1 700 až 2 000 let po Šalomounovi – slovo moudrá či moudrý, tohoto muže s bájnou Šeherezádou přece jenom spojuje. 

Jak Šalomoun přišel ke své pověstné moudrosti? Studoval snad tehdejší prestižní školy, nějaký starověký Harvard? V Bibli se o tom nic nedočtete, nicméně já jsem přesvědčený, že vzdělání se Šalomounovi, coby královskému synu, dostalo vrchovatou měrou. Vzdělání ale ještě automaticky neznamená moudrost. Osobně znám pár lidí, jejichž jméno se kvůli mnoha titulům před- a za ním nevejde na domovní zvonek, ovšem za moudré je bohužel ani při nejlepší vůli považovat nemohu. Jsou to samozřejmě výjimky, ale jsem si jistý, že i vy podobné lidi budete znát. Král Šalomoun ovšem svou moudrost dostal od samotného Pána Boha. To už v Bibli zapsáno je – ve 3. kapitole první knihy Královské. Budu číst 1. až 15. verš:

Šalomounova žádost
Šalomoun se pak spříznil s faraonem, egyptským králem, vzal si faraonovu dceru a přivedl ji do Města Davidova, dokud nedostavěl svůj dům a dům Hospodinův i hradby okolo Jeruzaléma. Lid ovšem obětoval na návrších, protože do té doby nebyl postaven dům pro Hospodinovo jméno. 

Šalomoun miloval Hospodina a žil podle ustanovení svého otce Davida, ovšem na návrších obětoval a pálil oběti. Král šel do Gibeónu, aby tam obětoval, protože to bylo největší návrší. Šalomoun přinesl na tom oltáři tisíc zápalných obětí. V Gibeónu se ukázal Hospodin Šalomounovi v noci ve snu. 

Bůh řekl: „Žádej, co ti mám dát.“
Šalomoun řekl: „Ty jsi prokázal svému otroku, mému otci Davidovi, velké milosrdenství, když před tebou chodil věrně a spravedlivě, s upřímným srdcem vůči tobě. Zachoval jsi mu toto velké milosrdenství a dal jsi mu syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes. Nyní jsi, Hospodine, můj Bože, ustanovil svého otroka králem namísto mého otce Davida. Ale já jsem mladý chlapec, neumím vycházet a vcházet. Tvůj otrok je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, početného lidu, jenž nemůže být pro množství sečten ani spočítán. Dej svému otroku vnímavé srdce, aby mohl soudit tvůj lid a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Vždyť kdo dokáže soudit tento tvůj ohromný lid?“

V Panovníkových očích to bylo dobré, že Šalomoun žádal o tuto věc. 

Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o tuto věc a nežádal jsi pro sebe dlouhý život, nežádal jsi pro sebe bohatství ani jsi nežádal o smrt svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe porozumění, abys rozuměl právu, hle, učiním podle tvých slov: Ano, dám ti moudré a rozumné srdce, takže nebyl před tebou nikdo jako ty, ani po tobě nepovstane nikdo jako ty.
Také to, o co jsi nežádal, ti dám: Bohatství i slávu po všechny tvé dny, takže nebyl nikdo jako ty mezi králi. Jestliže budeš chodit po mých cestách a zachovávat má ustanovení a mé příkazy tak, jak chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny.“

Nato se Šalomoun probral, byl to sen. Šel do Jeruzaléma, postavil se před truhlu Panovníkovy smlouvy, přinesl zápalné oběti, vykonal pokojné oběti a uspořádal hostinu pro všechny své otroky.

1Kr 3:1–15 (CSP)

Šalomounovi mohlo být v době, kdy začal kralovat nad Judskem, něco kolem dvaceti let, tudíž to byl skutečně mladý muž bez větších životních zkušeností. Sám říká …jsem mladý chlapec, neumím vycházet a vcházet. Že jste se zarazili u slov neumím vycházet a vcházet? Já taky :-) Ponořil jsem se proto do knih, a vysvětlení jsem našel ve Studijním překladu Bible Miloše Pavlíka, jakožto víceméně doslovném českém překladu originálních biblických textů. Zde tento verš zní trošku jinak, ale výsledek je víceméně stejný: já jsem mladý hoch, neumím vycházet ani vstupovat. V poznámkovém aparátu k tomuto verši najdete odkaz na knihu Numeri, konkrétně 16 a 17 verš její 27. kapitoly. Pojďme si tyto verše přečíst:

Kéž Hospodin, Bůh duchů všeho masa, nad shromážděním ráčí ustanovit muže, jenž bude před jejich tváří vycházet a jenž bude před jejich tváří vstupovat, jenž je bude vyvádět a jenž je bude uvádět, ať není shromáždění Hospodinovo jako stádo těch, již nemají pastýře.

Num 27:16–17 (MPCZ)

Slyšeli jsme stejná slova vycházet a vstupovat, navíc doplněná podobnými pojmy vyvádět a uvádět. Stále však neznáme jejich význam. Nicméně když opět nahlédnete do poznámek, tentokrát k právě citovaným veršům z knihy Numeri, dozvíte se následující vysvětlení:

„Vycházet a vstupovat“ je v hebrejštině úsloví vyjadřující pojem způsobu života jednotlivce a celého jeho průběhu v každodenních podrobnostech, zejména v jeho stycích s jinými; obdobně „vyvádět a uvádět“ (tvary týchž dvou sloves) níže.

Zdroj: Studijní překlad Bible Miloše Pavlíka

Už chápete? Vycházet a vcházet, nebo vycházet a vstupovat, není – i když to tak může znít – žádné heslo židovské policie, podobné našemu Pomáhat a chránit, což mimochodem Česká policie okopírovala od svých amerických kolegů. Jde jednoduše o dobový jazyk, na němž některé české překlady – již zmíněný Český studijní nebo Pavlíkův překlad, ale také třeba Bible Kralická nebo Český ekumenický překlad, zkrátka lpí. Do srozumitelné češtiny tyto verše překládá Bible21 ve znění Já jsem ale velmi mladý a nezkušený ve vedení, nebo Jeruzalémská bible …já jsem zcela mladý muž, neumím si počínat vladařsky. Soudobější je pochopitelně pak také parafrázovaný překlad Slovo na cestu, kde můžete číst: Jsem však velmi mladý a nezkušený a nevím, jak mám plnit své vladařské povinnosti.

V kontextu těchto veršů musím ještě dodat další komentář: Šalomounova moudrost se projevila ještě před tím, než mu Pán Bůh zaslíbil onu výsadu nejmoudřejšího člověka. Proč si to myslím? Kdybyste dnes řekli dvacetiletému mladému muži to stejné, co Pán Bůh Šalomounovi, tedy „Žádej, co ti mám dát“ – myslíte, že by odpověděl stejně jako třetí židovský král? Že by žádal moudrost, schopnost vycházet a vcházet, rozumět svému lidu a umět ho rozsoudit, rozlišovat mezi dobrem a zlem? Nechci dnešní mladou generaci podceňovat, ale osobně bych si na podobnou odpověď nevsadil ani zlámanou grešli. 

Můžete namítnout, že Šalomoun měl jakožto královský synek bezpochyby všechno, na co si vzpomněl, takže Pána Boha nemusel prosit o nový ajfoun či nablýskaný kabriolet s naladěným výfukem, v němž by mohl v Jeruzalémě a okolí balit holky. Ano, svou roli určitě hrála také královská výchova, kdy Šalomoun žil v prostředí velmi odlišném od našeho současného života. Pravděpodobně byl od mládí na svou budoucí roli připravovaný, takže jakési státnické jednání v něm nejspíš bylo silně zakořeněné nebo mu alespoň bylo usilovně vštěpované. Ať tak či tak, jeho přání… nejlepší přání, jaké mohl vyslovit, mu bylo splněno.

Všimněte si prosím ale ještě jedné věci – Šalomoun nežádá Pána Boha o to, aby všechny královské povinnosti, které na něj po smrti otce dolehly, za něho Hospodin převzal na svá bedra. Říká doslova Dej svému otroku vnímavé srdce, aby mohl soudit tvůj lid a rozlišovat mezi dobrem a zlem. Čili jinak řečeno Dej mi vnímavé srdce, abych mohl jako král dobře vykonávat svůj úřad. Šalomoun přijímá Boží nabídku, ale nezříká se své úlohy. Ví, že ani ve jménu Božím nestačí jen sedět, něco si přát, a čekat, jestli se to splní, nýbrž že je třeba taky pohnout vlastním… abych to řekl slušně – pohnout vlastní kostrou :-) Přesně jak se píše v 17. verši 2. kapitoly Jakubova listu: Tak i víra: nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. (Jk 2:17 /CSP/) 

Až tedy budete prosit pána Boha, aby za vás zařídil to či ono, udělal za vás tamto nebo tohleto, vzpomeňte si na Šalomouna. Mnohem lepší je říci: Pane Bože, prosím dej mi sílu, abych to zvládl.

Jsem si vědom toho, že moje povídání je občas poněkud rozvláčné, ale zároveň tiše doufám, že jste se do této chvíle úplně nenudili. Stále posloucháte epizodu podcastu Biblická jména a úsloví s názvem Šalomounské řešení – lekce Bohem darované moudrosti, a konečně se dostáváme k onomu Šalomounskému řešení. Jak toto úsloví, rčení, nebo chcete-li charakteristika vznikla? Odpověď najdete v Bibli hned za tou částí 3. kapitoly První knihy Královské, kterou jsem už četl. Pojďme tedy dál – 16. až 28. verš:

Šalomoun moudře soudí
Tehdy přišly ke králi dvě prostitutky a postavily se před něj. Jedna ta žena řekla: „Dovol, můj pane. Já a tato žena bydlíme v jednom domě. Porodila jsem u ní v domě. I stalo se, že třetí den poté, co jsem porodila já, porodila i tato žena. Byly jsme spolu, nikdo jiný s námi v domě nebyl, jenom my dvě jsme byly v domě. Syn této ženy v noci zemřel, protože ho zalehla. Pak uprostřed noci vstala, a když tvá otrokyně spala, vzala mého syna vedle mě, položila ho do svého klína a svého mrtvého syna položila do mého klína. Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, a byl mrtev. Když jsem se na něj ráno podívala pozorně, uviděla jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“ 

Ta druhá žena ovšem řekla: „Ne, ten živý je můj syn a ten mrtvý je tvůj syn.“ 

Ale ta první říkala: „Ne, ten mrtvý je tvůj syn a ten živý je můj syn.“ 

Tak se před králem hádaly. Nato král řekl: „Tato říká: ‚Ten živý, to je můj syn, a ten mrtvý je tvůj syn‘, a tato říká: ‚Ne, ten mrtvý je tvůj syn a ten živý je můj syn.‘“ Král řekl: „Podejte mi meč.“ Přinesli před krále meč a král přikázal: „Rozsekněte to živé dítě ve dví a dejte polovinu jedné a polovinu druhé.“ 

Avšak žena, které patřilo to živé dítě, promluvila ke králi, protože se v ní probudil soucit s jejím synem. Řekla: „Dovol, můj pane, dejte jí to živé dítě, jenom ho neusmrcujte!“ Ale ta druhá řekla: „Nebude ani moje, ani tvoje, rozsekněte ho.“ 

Král nato odpověděl: „Dejte jí to živé dítě a neusmrcujte ho. To je jeho matka.“ 

Když celý Izrael uslyšel o rozsudku, který král vynesl, báli se krále, protože viděli, že v něm je Boží moudrost k vykonávání práva.

1Kr 3:16–28 (CSP)

Kdyby se podobná událost stala dnes, soud by nejspíš nařídil testy DNA, vložili by se do toho právníci, kteří by začali hledat otce, což u prostitutek jaksi nebude nic jednoduchého, celá věc se by třikrát odročila a možná po nějakém tom roce by byl vynesený rozsudek. Král Šalomoun obdařený moudrostí od Boha, jednoduše „vsadil“ na mateřský cit, aby s pomocí malé lsti – hrozby rozseknutí dítěte mečem – ihned zjistil, jak se věci skutečně mají. Zkrátka a dobře… Šalomounské řešení. Kdybychom ho měli stručně definovat, pak by se dalo říci, že se jedná o moudré, spravedlivé, chytré až možná vtipné, rychlé a často překvapivé nebo nečekané řešení nějaké mnohdy na první pohled obtížné nebo dokonce zdánlivě bezvýchodné situace.

Jsme na konci tohoto „šalomounského dílu“ podcastu Biblická jména a úsloví. Dozvěděli jsme se jak to bylo se syny krále Davida, zjistili jsme, odkud Šalomoun přišel ke své pověstné moudrosti, abychom také odvrhli domněnku, že snad tento třetí židovský král něco měl s bájnou Šeherezádou. Nyní už také víme, že vycházet a vcházet není heslem starověké židovské policie, a nakonec… došlo i na vysvětlení pojmu Šalomounské řešení.

O králi Šalomounovi by se dalo vyprávět ještě mnohem déle. Už jen to, že v Bibli „po něm zůstaly“ knihy Přísloví, Píseň písní, Kazatel a některé z Žalmů, mluví za vše. Ale není třeba ani zamlčet, že to nebyl jenom kladný hrdina, jelikož i přes svou moudrost danou samotným Pánem Bohem, udělal spoustu „kopanců“, a ne jen tak zanedbatelných. O tom všem ale až někdy příště v dalších dílech podcastu Biblická jména a úsloví.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Šalomounské řešení – lekce Bohem darované moudrosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Dostaneme se samozřejmě také k původu úsloví či rčení Šalomounské řešení. Jak napovídá obraz Nicolase Poussina, nejspíš to bude mít něco společného se čtvrcením dětí. Ne, tentokrát si nedělám legraci, i když vás mohu uklidnit, že nakonec k tomu nedošlo.

Klidný, ničím a nikým nerušený poslech, přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Šalomounské řešení – lekce Bohem darované moudrosti se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 29. 9. 2021

Starozákonnímu králi Davidovi jsem se už v jednom dílu tohoto podcastu věnoval, nicméně zároveň jsem v něm řekl že se k této významné postavě biblických dějin ještě vrátím, a to možná nejednou. Poprvé, v dílu s názvem David a Goliáš. A Saul jako předskokan, jsem představil Davida v nejznámějším příběhu, v němž skolil obyčejným prakem obra Goliáše, ze kterého měli všichni udatní bojovníci takříkajíc stažené půlky. Ale řeč zde byla také o prvním izraelském králi Saulovi, jehož byl z vůle Boží David následníkem, byť tedy samotný Saul z toho radost neměl žádnou a naopak usiloval Davidovi o život. Pokud jste tento díl ještě neposlouchali, doporučuji ho vaší pozornosti.

V tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví připomenu důležité a poučné okamžiky z Davidova kralování, o nichž si myslím, že jsou ve světle jiných příběhů – jako je právě zabití Goliáše nebo třeba taktéž známý příběh Davida a Batšeby – tak trochu opomíjené. 

U dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás vítá Petr Lindner.

Pojďme se nejprve trochu dostat do kontextu děje. V době kralování Saula, tedy v době, kdy Davidovi už bylo od pána Boha zaslíbeno kralování, ale na trůnu stále seděl Saul, Izraelci tak nějak permanentně bojovali s Filištíny. V jedné bitvě soupeři Izraelců zabili Saulovy syny Jonatana, Abinadaba a Malki-šuu, a jak se říká „šli po“ Saulovi. Když ten, těžce zraněný lukostřelci, viděl, že situace je beznadějná, vyzval svého zbrojnoše, aby ho zabil. První kniha Samuelova to ve své 31. kapitole, ve 4.–6. verši slovy překladu Bible 21 vypráví takto:

Saul proto řekl svému zbrojnošovi: „Vytáhni svůj meč a probodni mě. Jinak přijdou ti neobřezanci a vrhnou se na mě!“ Zbrojnoš se ale zdráhal, protože měl veliký strach. Saul tedy vzal meč a nalehl na něj. 

Když zbrojnoš viděl, že Saul je mrtev, nalehl i on na svůj meč a zemřel s ním. 

Tak zahynul Saul, jeho tři synové i jeho zbrojnoš; společně s ním toho dne padli i všichni jeho muži.

1S 31:4–6

David smrt krále Saula a také jeho syna Jonatana, který byl jeho velkým přítelem, oplakal. Nicméně Saulův vojevůdce Abner prohlásil za krále Izraele v podstatě proti vůli samotného Boha Saulova syna Iš-bošeta. Ani po smrti prvního krále Saula tak neustaly boje mezi jeho a Davidovými příznivci. 

David se mezitím na popud samotného Hospodina přestěhoval do Hebronu, kde se usadil a zplodil šest synů. Když byl po letech Saulův syn Iš-bošet zákeřně ubodaný, přišli za Davidem do Hebronu zástupci izraelských kmenů. Jak to bylo dál, líčí začátek 5. kapitoly 2. knihy Samuelovy:

David králem celého Izraele

Všechny izraelské kmeny přišly za Davidem do Hebronu se slovy: „Hle, jsme tvá krev a tělo!

Už za časů našeho krále Saula jsi vodíval Izrael do boje a znovu jej přiváděl. Tobě Hospodin řekl: ‚Ty budeš pastýřem mého lidu Izraele, ty budeš Izraeli vůdcem.‘“

Když tehdy za králem do Hebronu přišli všichni stařešinové Izraele, král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem a oni Davida pomazali za krále nad Izraelem. 

Davidovi bylo třicet let, když se stal králem, a kraloval čtyřicet let. 

Sedm let a šest měsíců kraloval v Hebronu nad Judou a dalších třiatřicet let kraloval v Jeruzalémě nad celým Izraelem i Judou.

Král pak se svými muži vytáhl na Jeruzalém, totiž na Jebusejce, kteří v tom kraji bydleli. Ti Davidovi řekli: „Sem se nedostaneš – i slepci a mrzáci tě odrazí!“ Prohlašovali, že se tam David nedostane. 

David ale pevnost Sion dobyl. Teď je to Město Davidovo.

2S 5:1-7

Jak jste jistě pochopili z těchto veršů, pevnost Sion i Město Davidovo jsou v podstatě synonyma pro Jeruzalém. Je tedy pravda, že pevnost Sion byla původně jen část Jeruzaléma, tvořená starobylou pevností Jebusejců, a Městem Davidovým bývá někdy označovaný také Betlém, kde se David stejně jako Ježíš narodil – nicméně v tomto případě je skutečně řeč o Jeruzalému, který David de facto vrátil Izraeli. Což je upřímně řečeno poněkud opomíjená Davidova zásluha. Proč opomíjená? Zkuste si představit Izrael bez Jeruzaléma… 

Mimochodem, když jsem právě zmínil Ježíše – říkal jsem to už na konci epizody o Davidu a Goliášovi a velmi rád to zopakuji i teď – Ježíš patří do rodové linie krále Davida čili jak se píše v 17. verši první kapitoly Matoušova evangelia:

Celkem tedy bylo čtrnáct pokolení od Abrahama po Davida, čtrnáct pokolení od Davida po babylonské zajetí a čtrnáct pokolení od babylonského zajetí po Krista.

Mt 1:17

Navrácením Jeruzaléma izraelskému lidu však Davidovy přínosy k budování a stmelování zaslíbeného národa nekončí. Dalším důležitým činem bylo vrácení Hospodinovy Boží truhly, obsahující kamenné desky s desaterem, které dal pán Bůh Mojžíšovi. Nyní přečtu celou šestou kapitolu druhé knihy Samuelovy, která se jmenuje Přenesení truhly do Jeruzaléma:

David pak opět shromáždil všechny vybrané muže z Izraele – celkem třicet tisíc – a s celým tím zástupem se vypravil do Baaly v Judsku, aby odtamtud přivezli Boží truhlu nesoucí jméno Hospodina zástupů trůnícího nad cheruby. 

Naložili Boží truhlu na nový vůz a vyzvedli ji z Abinadabova domu na kopci. Ten nový vůz řídili Abinadabovi synové Uza a Achio, a když ji odváželi z domu Abinadabova na kopci, Achio kráčel před Truhlou. 

David a celý dům Izraele křepčili před Hospodinem ze všech sil a zpívali a hráli na lyry a citery, na tamburíny, chřestítka a činely.

Když pak přišli k Náchonovu mlatu, Uza vztáhl ruku k Boží truhle a přidržel ji, protože ji volské spřežení naklonilo. Vtom Hospodin vzplanul proti Uzovi hněvem. Pro tu opovážlivost ho Bůh na místě zasáhl tak, že tam u Boží truhly zemřel. 

Davida hněvalo, že se Hospodin na Uzu tak prudce utrhl. Proto se to místo dodnes jmenuje Perec-uza, Uzova trhlina.

Toho dne dostal David z Hospodina strach. „Jak by mohla Truhla Hospodinova vejít ke mně!“ řekl si. Proto už nechtěl Hospodinovu truhlu vzít k sobě do Města Davidova, ale odložil ji do domu Obed-edoma Gatského. 

Hospodinova truhla zůstala v domě Obed-edoma Gatského tři měsíce a Hospodin požehnal Obed-edoma i celý jeho dům.

Králi Davidovi pak bylo oznámeno: „Hospodin kvůli Boží truhle požehnal dům Obed-edoma i všechno, co má.“ David tedy radostně vykročil, aby nechal Boží truhlu přenést z Obed-edomova domu do Města Davidova. 

Jakmile ti, kdo nesli Truhlu Hospodinovu, ušli šest kroků, obětoval býka a vykrmené dobytče. David přitom křepčil ze všech sil před Hospodinem, oblečen plátěným efodem. Takto David a celý dům Izraele přinášeli Hospodinovu truhlu, s pokřikem a s troubením na roh.

Když Hospodinova truhla vcházela do Města Davidova, Saulova dcera Míkal se dívala z okna. Viděla, jak král David poskakuje a křepčí před Hospodinem, a ve svém srdci jím pohrdla.

Když Hospodinovu truhlu přinesli, umístili ji doprostřed stanu, který pro ni David postavil. David pak přinesl před Hospodinem zápalné i pokojné oběti. 

Poté, co David dokončil obětování zápalných a pokojných obětí, požehnal lidu ve jménu Hospodina zástupů. Podělil také všechen lid, všechno množství Izraele, muže i ženy, každého jedním pecnem chleba, jedním datlovým a jedním rozinkovým koláčem. Všechen lid se pak rozešel, každý k sobě domů.

Také David se vrátil, aby požehnal svůj dům. Saulova dcera Míkal ale Davida uvítala slovy: „To se dnes izraelský král vyznamenal! Předváděl se dnes před děvečkami svých poddaných, jako se předvádí nějaký ubožák!“

„Bylo to před Hospodinem!“ odpověděl jí David. „Před Hospodinem, který mě vyvolil místo tvého otce a celé tvé rodiny, aby mě postavil za vůdce Hospodinova lidu, Izraele – před ním jsem se radoval! A klidně se znevážím ještě víc, až si budu i sám připadat jako nic, ale u těch – jak říkáš – děveček, u těch budu v úctě!“

Saulova dcera Míkal pak celý život až do smrti zůstala bez dětí.

2S 6

Snad tím nic nezkazím, a ani vás nijak nezmatu, když svůj výklad k 6. kapitole 2. knihy Samuelovy vezmu odzadu.

Ona „Saulova dcera Míkal“, jak je zde tato žena označovaná, samozřejmě byla skutečně dcerou krále Saula, nicméně zároveň byla i první Davidovou ženou, jíž se stala za poněkud bizarních okolností. Král Saul, který, jak víme, usiloval o Davidův život, chtěl, aby se David stal jeho vojevůdcem a padl rukou Filištínů. Nechtěl si s ním zkrátka alibisticky sám špinit ruce. Saul tedy Davidovi nabízel svoje dcery. „Když bude David členem mojí rodiny, učiním ho vojevůdcem, bude za nás muset bojovat, a Filištíni se už postarají o jeho konec.“ – říkal si.

Jenomže jeho první nabídku, dceru Merab, David odmítl s tím, že není dostatečně urozený na to, aby se stal královským zetěm. Druhá Saulova dcera Míkal se ale do Davida sama zamilovala, což byla samozřejmě voda na Saulův mlýn. Chopil se příležitosti a vymyslel onu bizarní, nebo spíše pro nás či pro naši kulturu podivnou lest. Přečtu vám to z 1. knihy Samuelovy, 18. kapitola, 20.–29. verš:

Saulova dcera Míkal se ale do Davida zamilovala. 

Když to sdělili Saulovi, líbilo se mu to. Pomyslel si totiž: „Dám mu ji. Díky ní se chytí do pasti a padne rukou Filištínů.“ A tak Saul Davidovi řekl: „Teď máš druhou možnost stát se mým zetěm.“ 

Svým dvořanům přikázal: „Říkejte potají Davidovi: Jen se podívej, král tě má rád a všichni jeho dvořané tě milují. Teď se můžeš stát královým zetěm.“ A tak o tom Saulovi dvořané Davida přesvědčovali. 

David jim ale odpověděl: „Myslíte, že je to maličkost, stát se královým zetěm? Vždyť jsem jen bezvýznamný chudák.“ 

Když dvořané Saulovi sdělili, co David řekl, Saul jim odpověděl: „Povězte Davidovi toto: Král nechce žádné věno, jen stovku filištínských předkožek jako pomstu nad královskými nepřáteli.“ (Saul totiž chtěl, aby David padl rukou Filištínů.) 

Dvořané to sdělili Davidovi a jemu se líbilo, že by se mohl stát královým zetěm. Ještě než lhůta uplynula, David vyrazil se svými muži, pobil dvě stě Filištínů, přinesl jejich předkožky a odpočítal je před králem, aby se stal jeho zetěm. Saul mu tedy dal svou dceru Míkal za ženu. 

Když si Saul uvědomil, že Hospodin je s Davidem a že ho jeho dcera Míkal miluje, bál se Davida ještě více a stal se navždy Davidovým nepřítelem.

1S 18:20–29

Zní to sice poněkud úchylně či morbidně, ale ony předkožky, které měl David přinést králi Saulovi místo věna, představovaly jen jakýsi „průkaz bezvěrce“. V té době musel být každý muž, který vyznával Hospodina, přesněji chlapec, který se narodil v židovské rodině, osm dní po narození obřezaný. Muži, kteří nebyli obřezaní, tedy byli automaticky považovaní za pohany, bezvěrce. Už jsem o tom mluvil také v epizodě Sára a tak trochu i Abrahám.

Nicméně pokud se vrátíme do 6. kapitoly 2. knihy Samuelovy k Saulově dceři Míkal, musíme si položit otázku, proč zde tato žena není titulovaná jako Davidova manželka? Před tím jsem citoval, že se Míkal nelíbil způsob, jakým David dával najevo svoji radost z navrácení Boží truhly. Vyčetla mu, že se nechoval dostatečně důstojně, jinak řečeno… královsky. 

Jakoby tím autor Samuelovy knihy – inspirovaný, jako všichni autoři Bible Duchem svatým – říkal: 
„Tato žena skutečně nezapřela příbuzenský vztah se Saulem. Chovala se jako namyšlená panička, bezcitná královská dcerka, která v sobě nenalézá dostatek pokory a úcty k pánu Bohu. Nezaslouží si tedy být jmenovaná jako žena Davidova, nýbrž jen jako Saulova dcera.“

V šesté kapitole druhé knihy Samuelovy, si ale můžeme všimnout ještě další pozoruhodné příhody nebo spíše dvou událostí. Nejprve je to Hospodinův trest muži jménem Uza, který se opřel rukou o schránu ve snaze zabránit jejímu převržení. V devátém verši pak čteme, že Toho dne dostal David z Hospodina strach. Upřímně řečeno, já osobně se tomu ani moc nedivím. Všichni sice znali přísná pravidla zacházení s Boží schránou, Uza je ale evidentně nechtěl porušovat, nýbrž naopak chtěl pomoci, být užitečný – chtěl zabránit pádu truhly z vozu, což by jistě byl – řečeno dnešním „moderním“ jazykem – megaprůšvih. I přes to byl Uza potrestán, a to tak, že hrdelně. 

Nicméně Hospodin je svrchovaný a David to moc dobře věděl. Nechal tedy truhlu v Gatu v domě Obed-edoma, což je vzdušnou čarou asi 40 kilometrů od Jeruzaléma, a nejspíš si myslel, že tímto je problém vyřešen. Když ale zjistil, že pán Bůh Obed-edomovi a jeho domu požehnal, po třech měsících se pro truhlu vrátil, a nechal ji odvézt do Jeruzaléma.

Osobně věřím, že tento čin nebyl vedený jakousi řekněme ziskuchtivostí, ale že David zkrátka chtěl dokončit svůj původní záměr. Což taky udělal, když si ověřil, že truhla takříkajíc nekouše. I přesto, že jde o příběh s trochu hořkou pachutí, můžeme nyní říci, že jedna z velkých Davidových misí byla splněna. Jeruzalém byl navrácen Izraelcům a stejně tak Boží truhla se dostala do správných rukou a na správné místo.

Minulý díl tohoto podcastu měl – a má stále – název Všechno má svůj čas… o službě Bohu ve všední dny. Cituji v něm z knihy Kazatel, kde se mimo jiné v 8. verši 3. kapitoly říká:
Čas milovat a čas nenávidět; čas k válce a čas k míru.

A tak nějak pokračuje i druhá kniha Samuelova, líčící Davidův život. První verš říká, že se král David konečně zabydlel ve svém domě a Hospodin mu dal odpočinout od všech okolních nepřátel. A právě teď se dostáváme k tomu, čemu osobně říkám starozákonní zbožnost. Podotýkám, že toto téma nyní jenom lehce načnu, abych se k němu v dalších epizodách podcastu Biblická jména a úsloví vrátil podrobněji.

Dovedu si živě představit, že takový průměrný král, sotva se trochu uklidní bitevní vřavy, a on zjistí, že už nějaký čas spí doma ve své posteli, dokonce umytý a v čistém a suchém oblečení, začne mít lidově řečeno roupy. Začne se trochu nudit a vymýšlet… mno, různé věci podle toho, se kterým králem máte zrovna tu čest. Jeden král začne se svojí družinou obrážet okolní lesy – dobře, v Izraeli tedy okolní polopouště a pouště – a lovit divou zvěř jako divý. Jiný král je rád, že si konečně trochu odpočine, takže zůstává na svém panství a pořádá velkolepé nikdy nekončící hostiny a pijatiky. Další král po letech strávených s vousatými nevábně zavánějícími vojáky nedá pokoj žádné sukni v království, čímž v době míru zvyšuje populaci ve svém království. A tak dále a tak dále…

Co dělá král David? Taky začne vymýšlet. Ovšem věci abych tak řekl zcela jiného charakteru. Protože nosí Hospodina ve svém srdci, jednoho dne řekne proroku Nátanovi: „Podívej se, já bydlím v cedrovém paláci, a Boží truhla zůstává mezi plachtami.“ Nátan mu odpovídá: „Jdi a udělej vše, co máš na srdci. Hospodin je s tebou.“ Jenže tu noc k proroku Nátanovi promlouvá Hospodin, aby poněkud pozměnil Davidovy původní plány. Budu číst 5.–17. verš 7. kapitoly druhé knihy Samuelovy:

„Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin – Ty mi chceš postavit dům, kde bych bydlel? 

Ode dne, kdy jsem vyvedl syny Izraele z Egypta, až dodnes jsem přece nebydlel v domě, ale stěhoval jsem se ve stanu, v Příbytku. Po celou tu dobu jsem se stěhoval, kamkoli šli všichni synové Izraele. Řekl jsem snad někdy některému vůdci izraelských kmenů, jemuž jsem přikázal pást můj lid Izrael: ‚Proč jste mi nepostavili dům z cedrů?‘ 

Řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin zástupů – Já jsem tě vzal z pastvin, od ovcí, abys byl vůdcem mého lidu Izraele.
Byl jsem s tebou všude, kam ses vydal, a všechny tvé nepřátele jsem před tebou vyhladil.
Proslavím tvé jméno jako jméno jednoho z největších mužů na zemi. 

I svému lidu Izraeli zajistím místo a zasadím jej tak, aby bydlel doma a nikdo ho nerušil. Už jej nebudou utiskovat zlosynové jako dříve, za dnů, kdy jsem nad svým izraelským lidem ustanovil soudce. 

Dopřeji ti odpočinout ode všech tvých nepřátel. 

Hospodin ti oznamuje, že on zbuduje dům tobě.
Až se naplní tvé dny a ulehneš ke svým předkům, pozdvihnu tvého potomka, jenž vzejde z tvých beder, a jeho království upevním.
To on postaví dům mému jménu a já navěky upevním trůn jeho království. Já mu budu otcem a on mi bude synem.
Když pochybí, potrestám jej holí smrtelníků, lidskými ranami.
Svou laskavost ale od něj neodvrátím, jako jsem ji odvrátil od tvého předchůdce.
Tvůj dům a tvé království zůstanou přede mnou navěky, tvůj trůn se navěky nepohne.“ 

Přesně těmito slovy, přesně podle tohoto vidění promluvil Nátan k Davidovi.

2S 7:5–17

Mno…, tak tomu říkám dějový obrat! David naplněný zbožností chce vylepšit svůj transfer Boží schrány do Jeruzaléma tím, že jí postaví velkolepý chrám, ovšem pán Bůh míní jinak. Přináší Davidovi, ale nejen jemu, nýbrž celému izraelskému lidu obrovská zaslíbení. Oznamuje zajištění klidného domova pro celý národ, odpočinek od všech nepřátel. Předznamenává Davidova syna Šalomouna, který skutečně postaví Jeruzalémský chrám, zatímco v časech Davidových se pán Bůh spokojí s dosavadním umístěním truhly ve stanu. Zároveň ale říká, že ani přes veškerou přízeň nepoleví v dodržování božích příkazů, které při pochybení bude trestat holí smrtelníků, lidskými ranami.

Nebyl jsem u toho, ale úplně vidím Davida, když mu všechna tato slova prorok Nátan sdělil. Patrně se v něm nejprve knižně řečeno krve nedořezal, aby se následně situace otočila a David dost možná křepčil stejně tak, jako když vezli do Jeruzaléma Boží truhlu a jeho žena Míkal se nad tím pohoršovala.

Jenže to není všechno. Jak víme, David nebyl jenom neohrožený bojovník, ale také muž slova, možná i trochu poeta, hudebník a zpěvák, zkrátka duše stejně tak nebojácná jako citlivá. Je jasné, že jeho odpověď Hospodinu na sebe nenechala dlouho čekat. Můžeme to číst hned v další části 7. kapitoly Druhé knihy Samuelovy, od 18. verše do konce této kapitoly:

Král David pak přišel, posadil se před Hospodinem a řekl:
„Kdo jsem já, Hospodine, Pane můj, a co je můj dům, žes mě dovedl až sem? A i to se ti ještě zdálo málo, Hospodine, Pane můj, takže jsi domu svého služebníka dokonce přislíbil budoucnost. Bývá snad takový úděl člověka, Hospodine, Pane můj? Co k tomu David ještě může říci? Ty přece znáš svého služebníka, Hospodine, Pane můj! Pro své slovo a podle svého srdce jsi svému služebníku zjevil všechny tyto velkolepé věci. 

Jak jsi veliký, Hospodine, Pane můj! Nikdo není jako ty a není Boha kromě tebe, jak jsme vždy na vlastní uši slyšeli. A kdo je jako tvůj lid Izrael, jediný národ na zemi, který si Bůh přišel vykoupit jako svůj lid, a získal si tak jméno? Vykonal jsi pro ně veliké věci, ohromné věci pro svou zem před tváří svého lidu, který sis vykoupil z Egypta, z jeho národů i jeho bohů! Svůj lid Izrael jsi navěky ustanovil svým lidem a ty, Hospodine, jsi jejich Bůh. 

Nuže, Hospodine Bože, potvrď navěky slovo, které jsi dal svému služebníkovi a jeho domu. Učiň, jak jsi řekl. Kéž se tvé jméno navěky proslaví! Kéž se říká: ‚Hospodin zástupů je Bohem nad Izraelem!‘ Kéž je dům tvého služebníka Davida před tebou upevněn! 

Hospodine zástupů, Bože Izraele, ty jsi svému služebníku prozradil: ‚Zbuduji ti dům.‘ Proto tvůj služebník nalezl odvahu modlit se k tobě tuto modlitbu. Ano, Hospodine, Pane můj, ty sám jsi Bůh! Ty jsi svému služebníku zaslíbil toto dobrodiní a tvá slova jsou pravda. Kéž se ti zalíbí požehnat domu svého služebníka, aby před tebou trval navěky, jak jsi, Hospodine, Pane můj, sám řekl. Kéž je díky tvému požehnání dům tvého služebníka navěky požehnán!“

2S 7:18–29

Všimněte si, že král David neděkuje Hospodinu jenom sám za sebe, jak by to bezpochyby udělali ti králové, kteří proháněli divou zvěř i ženy a pořádali hostiny a pitky. David nezapomíná chválit Boha také za izraelský národ. Dokonce když mluví o svém domě, o domě služebníka Davida, zřetelně v těch slovech cítíme, že tím domem nemyslí svůj vlastní barák, ale domov celého izraelského národa.

Když jsem mluvil o starozákonní zbožnosti, tak právě toto národní sebeuvědomění je jedním z charakteristických rysů tohoto „druhu víry“. Všimněte si, že zcela záměrně nepoužívám poněkud zprofanovaný výraz nacionalismus ani zdegenerovaný patriotismus. Minimálně u Davida je z jeho vyjádření jasně cítit upřímný zájem, ba co dím – lásku k vlastnímu národu, který byl v minulosti těžce zkoušený od cizích, od vlastních i od Boha samotného – byť tedy v těchto případech to bylo vždy takříkajíc vlastní zásluhou, protože jak také víme, Izraelci byli s věrností Hospodinu občas tak trochu naštíru. Ostatně David jakoby tušil, že ještě ani zdaleka nenastává doba klidu a míru, a že izraelský lid ze zkoušek hned tak nevyjde.

Ona starozákonní zbožnost, což je mimochodem pojem, který jsem si sám vymyslel pro usnadnění vlastního výkladu – takže v Googlu ho nehledejte – je také typická jistou kombinací velké víry a obrovské úcty k Bohu, přecházející až k bázni. Tím ale nemyslím situaci, o které již byla řeč, kdy se David začal bát Hospodina poté, co zabil Uzu, který přidržel rukou Boží truhlu. Něco jiného je bát se Boha, a něco jiného je mít Boží bázeň. Znovu opakuji, ona bázeň je něco jako nejvyšší stupeň úcty. Malý krůček ke skutečnému strachu, ale pořád v rovině vlastní suverénnosti. Nejde o omezující pocity, naopak, dostavovat by se měly spíše povznášející dojmy. 

Kdyby z tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví o druhém Bohem vyvoleném izraelském králi Davidovi nemělo vzejít jiné poučení než to, že tento osvícený vůdce a Boží služebník měl skutečně upřímně na srdci osud tohoto vyvoleného národa, mělo by to stačit. Ne nadarmo je král David velmi významnou postavou biblických dějin, a už vůbec není náhoda to, co jsem také zmiňoval, že patří do jedné rodové linie od Abrahama k Ježíši Kristu.

V úvodu k tomuto dílu podcastu Biblická jména a úsloví jsem zmiňoval také příběh Davida a Batšeby, který je podobně známý jako příběh Davida a Goliáše. I k němu se samozřejmě dostaneme také, ale už ne v tomto dílu, protože jeho čas právě nadešel.
Mimochodem, pokud vám v této epizodě chybí tradiční současná statistika jména David u nás v Česku, pak vězte, že jsem o tom už povídal v dílu nazvaném David a Goliáš. A Saul jako předskokan, a upřímně řečeno mi připadá zbytečné to znovu opakovat. Pro vás je to pak třeba dobrý důvod, proč si tento díl poslechnout také :-)

Než se rozloučím, rád bych ještě připomněl nový web tohoto podcastu na adrese Biblismy.cz. Můžete si říct „K čemu web podcastu, když jednotlivé epizody můžu poslouchat na Spotify, na Google či Apple podcasty a mnoha jiných místech?“ Máte pravdu, je to tak. Ale web Biblismy.cz navíc přináší i jakousi přidanou hodnotu. Obsahuje totiž také textové verze všech dílů podcastu Biblická jména a úsloví, takže pokud z nějakého důvodu nechcete nebo nemůžete moje povídání poslouchat, můžete si je zde přečíst. Ano, skutečně všechny díly jsou zde v textové podobě, což mimochodem velmi usnadňuje také případné vyhledávání informací v nich.
To ale není všechno. O „nepodcastových středách“ zde publikuji další články věnované biblickým tématům, které mohou obsahovat a také obsahují to, co jaksi z principu v podcastu vidět nemůžete – kromě písmen, slov a vět taktéž obrázky, fotografie, ale také třeba zajímavá a poučná videa. Takže vás zvu na návštěvu webu Biblismy.cz!

V každém případě, ať už pozvání na návštěvu nového webu přijmete nebo ne, pro tento díl se s vámi loučím. Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek David, z Boží vůle králem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Že nevíte, co je tohle za chlápka? To není král David, ale jeho věrný rádce, prorok Nátan, o němž budu mluvit také.

No a konečně v tomto dílu takříkajíc otevřu téma takzvané „starozákonní zbožnosti“, což je mimochodem pojem, který jsem si sám vymyslel pro usnadnění vlastního výkladu – takže v Googlu ho nehledejte :-)

Přeji příjemný poslech!

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek David, z Boží vůle králem se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.