Pro změnu na konci této epizody uvádím: „Biblický Štěpán nám každopádně dává nádherný příklad člověka skálopevného ve své víře, muže naplněného Duchem svatým tak – když to řeknu s trochou nadsázky – že už to snad ani víc nejde.“ Ale víc už prozrazovat nebudu, poslechněte si v klidu celý díl sami.

Příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 8. 6. 2022

Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Asi nejznámější česká koleda se zpívala – a zpívá dodnes – po Vánocích. Já se však, jak už jsem několikrát zmínil, jednotlivé díly tohoto podcastu, zařazené do škatulky Biblická jména, nesnažím vydávat „ke dni jmenin“. Premiéra Štěpána tedy vychází v polovině roku. Pokud by vám to snad vadilo, odložte její poslech na ten „správný“ čas. Ale myslím, že by to byla škoda. Jak samotné křestní jméno Štěpán, tak i biblický diákon Štěpán z novozákonní knihy Skutky apoštolů, jsou námětem zajímavého a poučného vyprávění.
K poslechu dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vás ze svého improvizovaného studia zve Petr Lindner.

Začátky dílů na téma Biblická jména, jsou obvykle vyhrazené povídání o současném výskytu či oblibě konkrétního jména u nás, a ani tentokrát neudělám výjimku. Křestní jméno Štěpán sice zní pěkně česky nebo alespoň slovansky, nicméně jeho původ je řecký. Česká podoba Štěpán je odvozená od slova Stéfanos (Στέφανος), které původně označovalo věnec nebo vítězný věnec a přeneseně i ověnčeného člověka nebo vítěze. Nebo také čest, odměnu, označuje toho „který je obklopován a zahrnován“. Alespoň tak praví Wikipedie.

Jakožto starobylé jméno byl Štěpán v různých podobách domestikován také v mnoha dalších zemích a jazycích. Všichni jistě znáte slovenskou – ale i slovinskou – podobu Štefan, anglicky mluvící země používají [Stývn], ať už psáno Stephen nebo Steven, německy, latinsky či lucembursky se Štěpán řekne Stephanus, španělsky Esteban a francouzsky Étienne. Maďarština pak má Istvána, od nějž pravděpodobně pochází také poněkud slangově znějící pojmenování Pišta, které lze v souvislosti se Štěpánem nebo Štefanem zaslechnout i u nás, častěji spíše na Slovensku. 

Štěpán má také svou ženskou podobu Štěpánka, a abych tak řekl „využívá se“ i jako příjmení. K dokonalosti to pak dotáhli rodiče operní pěvkyně Štěpánky Štěpánové :-)

Datum svátku Štěpána myslím každý zná – ano, na 2. svátek vánoční, tedy 26. prosince. Jednoduše „Na Štěpána“, kdy přichází čas oné v úvodu zmíněné nejznámější české koledy.

Podobně jako také původně řecké jméno Filip, o kterém jsem mluvil v epizodě Filip s „filipem“ a etiopská inspirace, se dá i Štěpán označit za jméno třetího tisíciletí. Nově narozené Štěpány sice zmiňuje statistika už od roku 1929, nicméně zhruba do 90. let minulého století se jednalo o drobné desítky, později kolem dvou až tří stovek takto pojmenovaných chlapců ročně. Poté však křivka grafu prudce stoupá, aby dosáhla vrcholu v roce 2008, kdy se u nás narodilo 1 346 Štěpíků. Následně sice nastal menší pokles zájmu o toto jméno, ale i tak končí dostupná čísla v roce 2016 nad tisícovkou. To zároveň znamená, že věkový průměr Štěpánů u nás je poměrně nízký: 22 let.

S Filipem, o kterém jsem se zmiňoval v souvislosti s řeckým původem obou jmen, má Štěpán – nyní už tedy biblický Štěpán s biblickým Filipem – společného mnohem více. Oba dva tito muži byli součástí skupiny prvních sedmi křesťanských diákonů, které vybralo shromáždění na popud Ježíšových apoštolů poté, co nastalo reptání Helénistů proti Hebreům, že při každodenní službě jsou jejich vdovy zanedbávány – jak se píše v prvním verši 6. kapitoly knihy Skutků. O Štěpánovi, jako o jediném z nich o kousek dál čteme, že to byl muž plný víry a Ducha Svatého. Jeho služba ale bohužel trvala jen velmi převelmi krátce. Hned v 8. verši 6. kapitoly Skutků začíná oddíl s názvem Štěpán křivě obviněn, v němž se dozvídáme o jeho nespravedlivém nařčení.

Štěpán křivě obviněn
Štěpán, plný milosti a moci, činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu povstali někteří ze synagogy zvané Libertinských, Kyrénských a Alexandrijských, z Kilikie a Asie, a hádali se se Štěpánem. Ale nemohli odolat moudrosti a Duchu, v němž mluvil. 

Potom tajně navedli muže, kteří říkali: „Slyšeli jsme jej mluvit rouhavé výroky proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tak pobouřili lid a starší i učitele Zákona, přišli, násilím se ho chopili a přivedli do velerady. A postavili lživé svědky, kteří říkali: „Tento člověk nepřestává pronášet výroky proti [tomuto] svatému místu a proti Zákonu. Slyšeli jsme ho, jak říkal, že Ježíš Nazaretský zničí toto místo a změní obyčeje, která nám předal Mojžíš.“ 

A všichni, kteří seděli ve veleradě, na něho upřeně hleděli a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla.

Sk 6:8–15 (CSP)

Nepřipomíná vám to něco? Ano, jako přes kopírák podobné křivé obvinění, kvůli kterému židovští náboženští vůdci před tím dostali na kříž samotného Ježíše. Pouze s tím rozdílem, že tentokrát se už neobtěžovali s předáním obžalovaného římské správě Izraele, nýbrž vzali i konečný trest do vlastních rukou. Ale to trochu předbíhám. Nejprve pojďme zjistit, co se dělo dál se Štěpánem tak mocně naplněným Duchem svatým, že mu jeho tvář zářila jako tvář anděla. 

Obhajobu tohoto muže, kterou najdete v téměř celé 7. kapitole Skutků apoštolů budu číst postupně, abych k jednotlivým částem přidal svůj komentář. Začínáme verši 1 až 8:

Štěpánova řeč
Velekněz řekl: „Je tomu [skutečně] tak?“ 

A on začal mluvit:
„Muži bratři a otcové, poslyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, dříve než se usadil v Cháranu, a řekl mu: ‚Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu.‘ Potom vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. A odtud jej Bůh po smrti jeho otce přestěhoval do této země, ve které vy nyní bydlíte. A nedal mu v ní za dědictví ani píď země, ale slíbil ji dát do vlastnictví jemu a po něm jeho potomstvu, ačkoliv ještě neměl dítě. 

Bůh promluvil takto: ‚Jeho potomci budou žít jako cizinci v cizí zemi; tam je zotročí a čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. Ale národ, jemuž budou otročit, budu soudit já,‘ řekl Bůh, ‚a potom vyjdou a budou mi sloužit na tomto místě.‘ I dal mu smlouvu obřízky. A tak, když zplodil Izáka, osmý den ho obřezal; podobně i Izák obřezal Jákoba a Jákob dvanáct patriarchů.“

Sk 7:1–8 (CSP)

„Co nám to ten člověk povídá?“, říkali si pravděpodobně tehdejší představitelé židovské velerady. „Vždyť to všechno my známe mnohem lépe než nějaký nevzdělaný chlap z ulice!“
Může to vypadat divně, ale Štěpán svou řeč skutečně začal výkladem dějin židovského národa příslovečně od Abrahama. Tím však neskončil a přes Izáka a Jákoba pokračoval další důležitou dějinnou událostí či osobností – Josefem zvaným egyptským:

„Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu milost i moudrost před faraonem, egyptským králem, a ten ho ustanovil vládcem nad Egyptem i [nad] celým svým domem. 

Potom přišel na celý Egypt i Kanaán hlad a veliké soužení, a naši otcové nenalézali obživu. Když Jákob uslyšel, že v Egyptě je obilí, vyslal tam naše otce poprvé. Při druhé návštěvě se Josef dal svým bratřím poznat a Josefův rod se stal faraonovi známým. Josef poslal vzkaz a zavolal k sobě svého otce Jákoba a celé příbuzenstvo v počtu sedmdesáti pěti duší.
A sestoupil Jákob do Egypta a zemřel on i naši otcové. Přenesli je do Sichemu a uložili v hrobce, kterou Abraham koupil za stříbro od synů Emorových v Sichemu.“

Sk 7:9–16 (CSP)

Řekl bych, že na tomto místě začínali být židovští kněží poněkud nervózní. Už asi tušili, že Štěpánova řeč bude delší, než předpokládali. Ale nejspíš proto, že obviněný zatím mluvil ve víceméně faktické rovině, ho nechali pokračovat. Takový zkrácený výklad Tóry nikdy neuškodí. A ten chlapík, jak se zdá, i přes svůj pochybný původ a vzdělání ví, o čem mluví. Takže co tu máme dál? Přece Mojžíše.

„Jak se však přibližoval čas zaslíbení, které Bůh vyhlásil Abrahamovi, lid v Egyptě rostl a množil se, dokud [v Egyptě] nepovstal jiný král, který Josefa neznal. Ten s naším rodem jednal lstivě a zle a přinutil [naše] otce odkládat své novorozence, aby nezůstávali naživu. V té době se narodil Mojžíš a byl krásný před Bohem. Tři měsíce byl chován v domě svého otce. A když ho odložili, vzala si jej faraonova dcera a starala se o něj jako o svého syna.

Mojžíš byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný ve slovech i ve svých skutcích. A když se dovršoval jeho čtyřicátý rok, vstoupila mu na srdce myšlenka, aby se podíval na své bratry, syny Izraele. A uviděl, jak se jednomu z nich děje křivda; zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že Egypťana zabil. Domníval se, že [jeho] bratři pochopí, že jim Bůh dává skrze jeho ruku vysvobození, ale oni to nepochopili. 

Druhého dne se u nich objevil, když se hádali; snažil se je přivést k pokoji slovy: ‚Muži, jste bratři, proč ubližujete jeden druhému?‘ Ale ten, který ubližoval svému bližnímu, ho odstrčil a řekl: ‚Kdo tě ustanovil nad námi vládcem a soudcem? Snad mě nechceš zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?‘ Kvůli těm slovům Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v zemi madiánské, kde zplodil dva syny. 

A když se dovršilo čtyřicet let, ukázal se mu v pustině u hory Sinaj [Pánův] anděl v plameni hořícího keře. Když to Mojžíš uviděl, divil se tomu vidění; šel blíž, aby se pozorně podíval, a tu zazněl Pánův hlas: ‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, [Bůh] Izákův a [Bůh] Jákobův.‘ Mojžíš se roztřásl a neodvažoval se podívat. Pán mu řekl: ‚Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je země svatá. Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich sténání. I sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A teď jdi, posílám tě do Egypta.‘

Toho Mojžíše, kterého zavrhli, když řekli: ‚Kdo tě [nad námi] ustanovil vládcem a soudcem?‘, toho Bůh poslal jako vůdce a vysvoboditele prostřednictvím anděla, který se mu ukázal v tom keři. Ten je vyvedl a činil divy a znamení v egyptské zemi, při Rudém moři i v pustině po čtyřicet let. To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: ‚Bůh vám z vašich bratrů vzbudí proroka, tak jako mne. [Toho poslouchejte.]‘ To je ten, který byl ve shromáždění v pustině prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. 

On přijal živá slova, aby nám je dal. Jemu se naši otcové nechtěli poddat, ale zavrhli ho a obrátili se ve svých srdcích do Egypta a řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří půjdou před námi, neboť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, který nás vyvedl z Egyptské země.‘ I udělali v těch dnech tele, přinesli té modle oběť a veselili se ze skutků svých rukou. Bůh se od nich odvrátil a vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, jak je napsáno v knize Proroků: ‚Což jste mně po těch čtyřicet let na pustině přinášeli krvavé oběti a dary, dome izraelský? Nosili jste stánek Molocha a hvězdu [vašeho] boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli. Přestěhuji vás až za Babylon.‘“

Sk 7:17–43 (CSP)

Tato část Štěpánovy obhajoby, nebo spíše výkladu židovských dějin, byla sice delší, ale všimněte si, jak dokázal mistrně vtěsnat do několika desítek veršů odhadem asi polovinu celé Druhé knihy Mojžíšovy čili Exodu. V této části jeho promluvy už ale zaznívá kritika židovského lidu, který se, jak známo, přes všechna zaslíbení, které mu Pán Bůh dal, od něj neustále a pravidelně odvracel. Čistě fakticky se však Štěpán pořád ještě pohyboval na úrovní známých skutečností, tudíž až do této chvíle šlo, jak už jsem řekl, o jakýsi zkrácený výklad dějin židovského národa. V poslední části své řeči však tento diákon z poklidného vyprávění přechází do nečekaného útoku. Z proslovu, v němž bychom nejen my, ale zejména jeho žalobci logicky očekávali obhajobu, se totiž stává… obžaloba.

„Naši otcové měli v pustině stánek svědectví, jak nařídil ten, jenž mluvil k Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který uviděl. Ten také naši otcové převzali a vnesli s Jozuem do země pohanů, které Bůh zahnal před našimi otci. Tak to bylo až do dnů Davidových, který nalezl milost před Bohem a žádal, aby směl vyhledat příbytek pro Boha Jákobova. Teprve Šalomoun mu však vystavěl dům. 

Ale Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok: ‚Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí? Což to všechno neučinila má ruka?‘

Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému; jak vaši otcové, tak i vy! Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého; vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy, vy, kteří jste přijali Zákon skrze anděly, ale nezachovali jste jej.“

Sk 7:44–53 (CSP)

To je tedy síla! Místo kajícího se, byť tedy – jak víme – neprávem obviněného, stojí před veleknězem muž, který na příběhu jeho vlastního národa, popsaném v jeho vlastních svatých knihách, ukazuje neposlušnost vůči Bohu, a dokonce mluví o zradě a vraždě Spravedlivého, jímž nemyslí nikoho jiného, nežli Ježíše Krista. Štěpánovi posluchači museli být naprosto v šoku…

Údajně to byl první německý kancléř Otto von Bismarck, kdo řekl, že nejlepší obrana je útok. Novozákonní diákon Štěpán sice tento citát znát nemohl, nicméně zachoval se podobně. I když… jeho promluva nebyla vpravdě útokem, nýbrž kritikou, nebo chcete-li nepříjemným konstatováním pravdy. V jednom kázání jsem slyšel, že Štěpán byl ve své řeči drzý. Částečně proto, co řekl, ale hlavně proto, jak to řekl. Já si to nemyslím. V tomto se zachoval stejně jako sám Ježíš – ten také nikdy nešel pro pravdu daleko, nazýval věci pravými jmény. Nevykrucoval se, nesnažil se o diplomatické vyjádření, rozhodně se neoháněl dnes oblíbenou takzvanou hyperkorektností. A stejně mluvil i Štěpán. Nebyla to drzost, byla to přímo řečená pravda, byť tedy pro druhou stranu pravda nijak příjemná.

Mimochodem, Štěpán byl také obviněn, že mluví proti svatému místu, proti chrámu – a tak cituje před koncem své řeči část poslední kapitoly knihy Izaiáš. Pojďme si tuto pasáž poslechnout celou. Izaiáš, 66. kapitola, verše 1 až 4:

Koho Hospodin uzná?
Toto praví Hospodin:
Nebesa jsou mým trůnem a země podnoží mých nohou. Kde je ten dům, který mi chcete postavit, a kde místo mého odpočinutí? Všechny tyto věci učinila má ruka, tak to všechno nastalo, je Hospodinův výrok.

Ale k tomu shlédnu: Ke zkroušenému a ubitému v duchu a k tomu, kdo se třese při mém slovu. Kdo poráží k oběti býka, také ubíjí člověka, kdo obětuje ovci, také láme vaz psu, kdo přináší přídavnou oběť, také obětuje vepřovou krev, kdo přináší kadidlo k připomínce, také dobrořečí modle. 

Jak si oni vyvolili své cesty a jejich duše našla zálibu v ohavnostech, tak i já pro ně vyvolím zlé zacházení a přivedu na ně to, čeho se hrozí, protože jsem volal, a nikdo neodpověděl, mluvil jsem, a neposlouchali; páchali to, co je zlé v mých očích, a vybrali si to, v čem nemám zalíbení.

Iz 66:1–4 (CSP)

Nepochybuji o tom, že židovští duchovní Hospodinova slova z prorocké knihy Izaiáš zcela jistě dobře znali, stejně jako věděli, že uctívání Boha se neděje v chrámech, ale v srdcích věřících. Mnoha lety vybudovaná náboženská hierarchie, mimo jiné postavená i na oněch chrámech či liturgii se zvířecími oběťmi, jim však dávala prestiž, společenské uznání a moc spojenou s bohatstvím. To se těžko opouští. I kdyby ale tuto kritiku lidově řečeno „skousli“, pak nazvat je na konec zrádci a vrahy, to už je hodně silná káva. Nebyli ze Štěpánových slov jen v šoku, byli rozpálení doběla…, přichystáni se za to pomstít, požadovali jeho hlavu.

To se také bohužel stalo. Jak se Štěpán stal prvním křesťanským mučedníkem, o tom čteme na konci 7. kapitoly knihy Skutků ve verších 54 až 60:

Kamenování Štěpána
Když to slyšeli, běsnili ve svých srdcích a skřípali proti němu zuby. 

Ale on, plný Ducha Svatého, upřeně pohlédl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl:
„Hle, vidím nebesa rozevřená a Syna člověka, jak stojí po pravici Boží.“ 

Oni však vykřikli velikým hlasem, zacpali si uši a společně se na něho vrhli. Vyhnali ho ven z města a kamenovali. Svědkové odložili své pláště k nohám mladíka, který se jmenoval Saul. 

A kamenovali Štěpána, který vzýval Pána a říkal: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Pak klesl na kolena a zvolal velikým hlasem: „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ Když to řekl, zesnul.

Sk 7:54–60 (CSP)

Ukamenování Štěpána je zavrženíhodný, podlý a krutý čin. Nechci rozebírat to, že v historii lidstva se podobná situace opakovala v nejrůznějších podobách ještě mnohokrát, a bohužel se to děje stále. Mnozí mocní tohoto světa nechtějí slyšet pravdu, nepřijmou jiný názor, a reagují na to tím nejhorším způsobem – likvidací jejího nositele. Nemusíme chodit daleko – v době vlády komunistů to u nás nebylo nic neobvyklého.

Ano, psycholog by možná řekl, že jde o typickou reakci lidí. Tedy nemyslím přímo zabíjení svých odpůrců, ale reakci na nepříjemnou pravdu. Kvůli vyřčení nepříjemné pravdy skončila mnohá přátelství, rozbily se vztahy, a tak bychom mohli pokračovat dál. Ani mně nedělá dobře, když někdo otevřeně vytahuje na světlo Boží – ne, že by o tom tedy Pán Bůh nevěděl – moje nedokonalosti a nectnosti. Nikoho ale kvůli tomu nezabíjím, a ani by mě nic podobného nenapadlo. 

Teď bych měl začít mentorovat a říct, že místo urážení se, nenávisti či oplácení stejnou mincí, nedejbože pak vraždění, by se člověk, jemuž někdo takříkajíc otevřel oči, měl nad sebou zamyslet, a snažit se o nápravu. Činit pokání, jak říkáme my křesťané. Je to samozřejmě pravda, ale zároveň je to mnohdy také – nebojím se říci – těžká, velmi těžká práce. Cožpak o to, napravit se dá spousta věcí často docela rychle a někdy i snadno. Nejtěžší je ale onu nepříjemnou pravdu přijmout. Přiznat si, že jsem dělal, třeba i nevědomky, chyby. To je dřina. Mně osobně to v některých případech trvalo roky, a obávám se, že jisté věci jsou stále ještě takříkajíc ve fázi řešení. Znovu ale opakuji, nikoho kvůli tomu nezabíjím, jako to udělali židovští kněží Štěpánovi.

Před koncem tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví se ještě krátce vrátím k popisu  Štěpánovy tragické smrti. 

Jednak je zde zmínka o mladíkovi jménem Saul, což není nikdo jiný nežli budoucí apoštol Pavel, autor velké části Nového zákona, který však byl v té době na druhé straně barikády. Dokud o něco později nepotkal Ježíše na cestě do Damašku, byl horlivým pronásledovatelem prvních křesťanů. O Pavlovi si můžete poslechnout epizodu tohoto podcastu s názvem Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel… 

Proč je ve Štěpánově příběhu tato nenápadná zmínka jeho jména? Mnozí vykladači Bible tvrdí, že k Saulově obrácení notnou měrou přispěla právě také Štěpánova řeč. Proto je zde Saulovo jméno takto skoro skrytě uvedeno – abychom měli důkaz, že Štěpánova slova slyšel. Proč ne, já s tím souhlasím. Zrovna Pavel, v té době Saul, měl patrně dostatek sebereflexe, aby se z oné nepříjemné pravdy poučil. A že se poučil náramně!

No a pak je tu Štěpánovo poslední zvolání „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ O něm jsem v jednom článku četl, že jde v přeneseném smyslu slova o jakýsi novozákonní marketing z pera pisatele Skutků apoštolů, tedy Lukáše. Prý tímto historicky nedoloženým výrokem chtěl ukázat na paralelu se známým Ježíšovým provoláním na kříži „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Jakkoliv s vysvětlením přítomnosti Saulova jména v popisu kamenování Štěpána souhlasím, pak v tomto případě jsem rezolutně proti. Proti jakémukoliv takzvanému biblickému marketingu. To by nám sám Štěpán, naplněný Duchem svatým až zářil jako anděl, dal pěkně co proto! To bychom si asi vyslechli hodně nepříjemná slova… nepříjemné pravdy o sebe samých :-)

Ale vážně: To, co řekl Ježíš na kříži, byla slova člověka a Boha v jedné osobě. Byla to milost a odpuštění, jaké může učinit jen Bůh. Navíc v tom bylo vědomí dlouhé a těžké cesty k přijetí křesťanství. Ježíš  řekl nevědí, co činí. Kdyby řekl nevědí, komu to činí, mělo by to stejný význam. Jak víme, ani po vzkříšení mnozí zprvu nechtěli uvěřit jeho božské podstatě a zvěsti, milosti a zaslíbení, které se s tím pojí. Ježíš to všechno věděl, a proto pro římské vojáky žádal od Otce odpuštění.

No a Štěpán? Jeho poslední zvolání „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ představuje jakýsi křišťálový odraz Ježíšova učení. Je to úctyhodný projev křesťanské lásky, naplnění Ježíšových slov z kázání na hoře: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mt 5:44 CSP) Než zemřel, spatřil Štěpán Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží. Nic jiného, než slova odpuštění proto snad ani vyslovit nemohl.

Příběh Štěpána, jednoho z prvních křesťanských diákonů, je obsažený v pouhé jediné kapitole jedné z 66 knih Bible. Přesto jde o velmi silné a poučné vyprávění, které čtenáře knihy Skutků mimo jiné možná nutí k zamyšlení o tom, jak by se sám zachoval, kdyby mu šlo o vlastní život. Kdyby vám někdo řekl: „Vzdej se své víry v Ježíše Krista! Jestli to neuděláš, čeká tě smrt.“ Co byste zvolili? Smrt v tomto životě a věčný život v Ježíši Kristu, nebo tento život, ukončený věčnou smrtí? 

Na tuto otázku si musí každý odpovědět sám, byť tedy uznávám, že je velmi obtížné si takovou situaci představit, natožpak k ní zaujmout stanovisko takříkajíc „nanečisto“. My díky Bohu žijeme v nábožensky tolerantní společnosti. U nás se můžete dočkat maximálně tak hloupých narážek či posměšků. Ale na světě jsou země, ve kterých křesťany pronásledují a bohužel i vraždí. Modleme se za naše bratry a sestry, kteří pro svou víru trpí.

Biblický Štěpán nám každopádně dává nádherný příklad člověka skálopevného ve své víře, muže naplněného Duchem svatým tak – když to řeknu s trochou nadsázky – že už to snad ani víc nejde. Ať tedy i my dostáváme co nejvíce tohoto Božího naplnění, a ať i naše víra je podobná Štěpánově lásce k Pánu Ježíši Kristu.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem!

Článek Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 12. 5. 2021

Možná si říkáte, proč jsem dřívější epizodu o Petrovi rovnou nespojil s tímto dílem podcastu o Pavlovi. Tyto dvě významné postavy biblických dějin jsou totiž velmi často stavěné vedle sebe. Podle obou dvou apoštolů jsou pojmenovávané kostely – například katedrála sv. Petra a Pavla v Brně, brňany ovšem poněkud jednostranně nazývaná Petrov, nikoliv Petrov a Pavlov – a tak dále a tak dále. A koneckonců že Petr a Pavel mají také společný svátek čili jmeniny, to každý ví. 

Jenže samotné biblické příběhy obou těchto mužů jsou hodně rozdílné. Byť byli oba dva velmi významní apoštolové počátku křesťanské víry, jejich životní osudy nemají mnoho společného. A to je také hlavní důvod pro to, abych jak Petrovi, tak i Pavlovi, věnoval samostatný díl podcastu Biblická jména a úsloví. Epizoda s názvem Petr. A nezbytná skála navrch patří mezi jednu z prvních, které jsem v rámci tohoto podcastu natočil, dnes se tedy budeme věnovat Pavlovi.

Jako vždy vás od mikrofonu zdraví, a příjemný poslech přeje, Petr Lindner.

Než začnu mluvit o samotném biblickém Pavlovi, pojďme si jako obvykle říct nějaká ta statistická data ke jménu Pavel. Že jde o velmi oblíbené jméno, to je nad slunce jasné. Více než 200 000 Pavlů v České republice ho řadí na sedmé místo v celkové oblíbenosti křestních jmen. 

Ale v Česku máme také nějakých 1 100 mužů s příjmením Pavel, a minimálně jednoho nositele shodného jména i příjmení. Určitě budete znát strakonického Pavla Pavla, který se proslavil tím, že v polovině 80. let naučil chodit obří sochy na Velikonočním ostrově.

Největší obliba křestního jména Pavel byla zhruba mezi lety 1963 až 1978. V té době se u nás rodilo průměrně kolem 5 000 Pavlů ročně. Od té doby to ale jde s Pavlem trochu – dost – z kopce, protože poslední známá veřejná data z roku 2016 hovoří o 540 narozených Pavlech, takže plus-minus o desetině počtu Pavlova zlatého věku šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Pokles obliby zároveň předurčuje vyšší věkový průměr Pavlů, který k onomu roku 2016 činil 47 let.

Že má Pavel svátek spolu s Petrem, to už jsem v tomto dílu podcastu Biblická jména a úsloví řekl, pro přesnost tedy jenom připomenu datum, které je… ano, říkáte to správně, 29. června. Ale stejně jako s Petrem, to ani se jménem Pavel nebylo dříve tak jednoduché. Ještě v roce 1977 se Pavel dělil o další svátek spolu s Janem o pár dní dříve, 26. června, a v Českém liturgickém kalendáři římskokatolické církve ho najdete na několika dalších místech. Nicméně takříkajíc oficiálně platí to, co bylo řečeno prvně – Pavel má svátek 29. června.

V tomto podcastu mluvím o českých křestních jménech, zrovna u Pavla je třeba připomenout, že jde o jméno oblíbené víceméně celosvětově, ať už mluvíme o Pólovi či Paulovi, nazýváme ho Pavol nebo Pablo, případně Pol, Povel nebo Pál – to poslední je, prosím, maďarsky :-) A jako mnohá další jména má i Pavel také ženskou variantu, tedy jméno Pavla pochopitelně. 

Než se pustím do výkladu o biblickém Pavlovi, ještě jedna informace, která se nám bude hodit – původ tohoto jména je latinský, čili pochází ze starého Říma, kdy Paulus znamená malý, nepatrný, možná i skromný. Ve starém Římě se jednalo o takzvané cognomen, a jak praví Wikipedie:

„…tvořilo třetí část římského jména (po praenomen a nomen gentile neboli gentilicium). Původně cognomina charakterizovala svého nositele podle určitého typického znaku (srov. cicero hrášek), později se však dědila v rámci rodu (gens); cognomen obvykle přejímal nejstarší syn. Protože cognomen sloužilo především pro rozlišení jednotlivých osob, můžeme jej považovat za jakéhosi předchůdce našeho příjmení, které se ovšem v Evropě objevuje až během 18. století.“ 

Zdroj: Wikipedie

Tolik citace z Wikipedie, a my už se nyní můžeme podívat na našeho biblického Pavla. Bude to příběh velmi zajímavý i poučný a inspirativní, takže máte poslední příležitost si uvařit dobrou kávu, protože pak už pojedeme non-stop bez přestávky a nezastavujeme ani na znamení! :-)

Apoštol Pavel je velmi významná novozákonní postava, která je jedním z hlavních hrdinů počátků křesťanství, ale také důležitým autorem velké části samotného Nového zákona. 

Hlavní část Pavlova příběhu, popsal v knize Skutky apoštolů ve druhé osobě evagelista Lukáš, a k tomu je samotnému Pavlovi přisuzováno autorství dalších epištol čili listů neboli dopisů. Tradičně bývá Pavel uváděný jako autor 14 z 21 knih Nového zákona – jedná se o tzv. Corpus Paulinum – ale podle jiných exegetů je tento apoštol skutečným autorem pouze poloviny z nich. Ostatní byly napsané po jeho smrti Pavlovými žáky a jinými blízkými osobnostmi. S velkou mírou jistoty lze tedy Pavlovo autorství připsat listu Římanům, oběma listům Korintským, epištolám Galatským a Filipským, prvnímu listu Tesalonickým a dopisu Filemon.

Pokud bychom se chtěli věnovat Pavlovu příběhu s maximální možnou mírou autenticity, pak je třeba upřít větší pozornost ke zmíněným knihám, psaných v první osobě samotným Pavlem, a teprve poté se zabývat Skutky apoštolů, které kompiloval Lukáš až téměř třicet let po Pavlově smrti. Ať tak či tak, jeden díl podcastu není s to, postihnout vyprávění samotného Pavla na mnoha stránkách Nového zákona, plus část Lukášových Skutků apoštolů, potažmo pak tyto zdroje porovnávat. Ale ono to ani není účelem. Tím je poskytnout vám gros Pavlova příběhu, jeho pointu, ponaučení a význam. A o to všechno se teď poněkud neskromně pokusím.

Jsme sice teprve na začátku, ale já už jsem několikrát v souvislosti s Pavlem použil označení apoštol. Co je na tom zvláštního? Dalo by se říct, že nic, protože Pavel tak naprosto běžně označovaný bývá. Je však nutné dodat, že šlo o apoštola takříkajíc jiného druhu nežli prvních dvanáct Ježíšových učedníků. 

Jak jistě víte, Ježíšovi apoštolové byli vesměs prostí muži, chlapi bez většího vzdělání, rybáři, řemeslníci, dnes bychom řekli živnostníci na volné noze. Pavel byl sice židovského původu, ale byl to římský občan, který pocházel z Tarsu, což bylo hlavní město římské provincie Kilikie, která se nacházela u dnešního jižního pobřeží Turecka. Tars bylo významné město, důležité jak z pohledu obchodu, tak i co se týká kultury nebo vzdělanosti. Žádná polopouštní díra, kde dávají lišky dobrou noc, nýbrž kulturní a obchodní centrum.

Pavlovi se dostalo tehdejšího teologického vzdělání – jinak řečeno – byl to studovaný farizeus. Podle všeho studoval Zákon v Jeruzalémě, ale kromě toho byl také vyučený stanařem – tedy jak bývalo v té době zvykem, osvojil si řemeslo po svém otci. Však to znáte – Ježíš byl také tesařem po Josefovi a bohem po Hospodinu :-)

Ale dost legrace… Pavel je zejména na začátku vyprávění v knize Skutky apoštolů titulovaný jako Saul. To pochází z hebrejského Šaul mi-Tarsos – Pavel z Tarsu –, přičemž v češtině je možné také slyšet i nám pěkně znějící jméno Šavel. Ostatně to se také používá v překladu Jeruzalémské bible. Ostatní české překlady se drží jména Saul.

Prvního pojmenování Pavel se dočkáme až v souvislosti s jeho misí na Kypr, kterou podnikli spolu s Barnabášem poté, co je k tomu vyzval Duch svatý. Připomeňme si, jak to bylo – budu číst z knihy Skutky apoštolů, 13. kapitola, verš první až jedenáctý:

V antiochijské církvi byli proroci a učitelé:
Barnabáš, Šimon zvaný Černý, Lucius Kyrénský, Menachem, vychovaný společně s tetrarchou Herodem, a Saul.

Jednou, když uctívali Pána a postili se, Duch svatý řekl: „Oddělte mi Saula a Barnabáše pro dílo, k němuž jsem je povolal.“ Po půstu a modlitbě na ně tedy vložili ruce a propustili je.

Kypr
Oni pak, vysláni Duchem svatým, přišli do Seleukie, odkud odpluli na Kypr. Když dorazili do Salaminy, kázali Boží slovo v židovských synagogách; také Jan tj. Jan Marek byl s nimi, aby jim pomáhal.

Procestovali ten ostrov až do Páfu, kde narazili na jednoho čaroděje, židovského falešného proroka jménem Bar-Jesus, který se vetřel do přízně místního prokonzula Sergia Pavla. Tento rozumný muž si Barnabáše a Saula nechal zavolat, protože toužil slyšet Boží slovo. Onen Elymas (neboli čaroděj, jak se jeho jméno překládá) jim však odporoval a snažil se prokonzulovi zabránit ve víře. 

Saula, zvaného také Pavel, naplnil Duch svatý. Podíval se mu zpříma do očí a řekl: „Ty ďáblův synu plný přetvářky a podlosti! Ty nepříteli vší spravedlnosti! Nepřestaneš podvracet Hospodinovy přímé cesty? 

Hle, ruka Hospodinova tě teď raní slepotou! Bude to trvat, než zase uvidíš slunce!“ Vtom na Elymase padla temná mlha, takže tápal kolem sebe a hledal, kdo by ho vedl za ruku.

Když prokonzul uviděl, co se stalo, uvěřil, ohromen Pánovým učením.

Sk 13:1–11

Tak jste to slyšeli – Saul, zvaný také Pavel. Ale to jsem se ve svém vyprávění posunul až příliš dopředu. Vraťme se ještě k Pavlovým – nebo tedy Saulovým – počátkům. Řekl jsem totiž, že to byl studovaný farizeus, tedy zákoník, znalec Tóry – a teď jsem četl o tom, že naslouchal Duchu svatému. To se ale jaksi s judaismem neslučuje. Judaismus je unitární náboženství, neuznává Boží trojjedinost. Tak jak to tedy bylo?

Pravda je taková, že Saul byl nejprve velmi horlivým zákoníkem. Bylo to urputný pronásledovatel křesťanů. První zmínka o něm ve Skutcích apoštolů souvisí s kamenováním Štěpána, který byl prvním mučedníkem raného křesťanství. Saul tam tedy podle Bible jen hlídal pláště těch, kteří Štěpána kamenovali, nicméně v první větě 8. kapitoly Skutků můžete číst jednoduchou informaci: Saul jeho smrt schvaloval. Následně se pak v dalších verších dozvíte toto:

V té době přišlo na církev v Jeruzalémě veliké pronásledování, takže se všichni kromě apoštolů rozprchli po judských a samařských krajích.
Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi ho oplakávali.
Saul zatím pustošil církev.
Vcházel do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do vězení.

Sk 8:1–3

Na místě je tedy otázka, jak se z pustošitele Kristovy rané církve stal pravý opak – její snaživý a nadšený apoštol neznající překážek a oddechu při šíření evangelia? Chce se mi říct „nebudete tomu věřit“, ale to by bylo trochu hloupé – jsem totiž přesvědčený, že tomu věřit budete. Do služby si totiž Pavla, tedy pardon, Saula, povolal sám pán Ježíš Kristus.

Ještě než vám povím, jak to s Pavlovým obrácením bylo, musím uvést snad poslední faktografickou poznámku. Saulova předcházející zničující činnost, probíhala, jak už jsem uvedl, v prvopočátcích křesťanství čili po ukřižování Ježíše. Před chvílí jsem ale řekl, že si Saula do služby povolal sám Kristus. Mohli byste namítnout, že ten už byl v nebi u svého otce – už nechodil po zemi jako dřív. Mno…, ještě, že jsem o tom taky mluvil před chvílí – díky Bohu za jeho trojjedinost :-)

O tom, jak se Pavel obrátil, tak o tom vypráví první polovina 9. kapitoly Skutků apoštolů. Pojďme si ji přečíst, protože bez toho by tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví o Pavlovi nedávala žádný smysl:

Proč mě pronásleduješ?

Saul stále ještě chrlil smrtelné výhrůžky proti Pánovým učedníkům.

Šel za veleknězem a vyžádal si od něj listy pro synagogy v Damašku, aby tam mohl vyhledat přívržence té Cesty – jak muže, tak ženy – a přivést je v poutech do Jeruzaléma. 

Když už se cestou blížil k Damašku, náhle ho obklopilo světlo z nebe.
Padl na zem a uslyšel hlas: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“

Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“

Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Vstaň a jdi do města; tam se dozvíš, co máš dělat.“

Muži v Saulově doprovodu zůstali stát bez hlesu; slyšeli totiž hlas, ale nikoho neviděli. Když se Saul zvedl ze země, otevřel oči, ale nic neviděl. Museli ho do Damašku odvést za ruku. Po tři dny neviděl, nejedl ani nepil.

V Damašku žil jeden učedník jménem Ananiáš. Pán ho ve vidění oslovil: „Ananiáši!“

Odpověděl: „Zde jsem, Pane.“

Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá. V Judově domě najdeš Saula z Tarsu – hle, právě se modlí a ve vidění spatřil muže jménem Ananiáš, jak jde k němu a vkládá na něj ruku, aby prohlédl.“

Ananiáš namítl: „Pane, slyšel jsem od mnoha lidí, kolik zla ten muž napáchal tvým svatým v Jeruzalémě! A teď má i zde od vrchních kněží pověření, aby spoutal všechny, kdo vzývají tvé jméno!“

Pán mu však řekl: „Jdi, neboť je to má vyvolená nádoba – bude přinášet mé jméno národům, králům i synům Izraele a já mu ukážu, kolik musí vytrpět pro mé jméno.“

Ananiáš tedy šel do určeného domu. Vešel dovnitř, vložil na něj ruce a řekl: „Bratře Saule, Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě, po níž jsi šel, mě poslal, abys prohlédl a byl naplněn Duchem svatým.“ 

Saul náhle prohlédl, jako by mu z očí spadly šupiny. Potom vstal a dal se pokřtít. Přijal pokrm a posilnil se.

Sk 9:1–19

Často říkáme, že Ježíš proměňuje naše životy. Pochopitelně v dobrém slova smyslu. Mnohdy ale tato slova používáme tak nějak mechanicky, aniž bychom nad nimi přemýšleli. 

Proměňuje naše životy… tak určitěééé… 

Promiňte, nechci to zlehčovat, chci jen říct, že životy většiny z nás, kteří máme Ježíše ve svém srdci, se proměňují pomalu, pozvolna – a není na tom nic špatného –, naopak je to víceméně přirozené. Ovšem Pavlům život proměnil pán Ježíš Kristus v jednom jediném okamžiku tak, že ho doslova obrátil naruby. Z fanatického odpůrce prvních křesťanů se stal neméně zapálený apoštol křesťanství. A víte, co znamená slovo apoštol, kromě svého křesťanského významu… V původním řeckém smyslu slova je to posel nebo vyslanec, zkrátka jakýsi propagátor, PR manažer, influencer tehdejší doby. 

Dlužno dodat, že Pavel, který se s Ježíšem na rozdíl od jeho učedníků nepotkal před jeho ukřižováním, se i tak do nového druhu činnosti obul se stejnou vervou, s jakou před tím křesťanům škodil. Na svých cestách za šířením křesťanství neváhal putovat několik tisíc kilometrů, přičemž novou víru a myšlenky zvěstoval obvykle severně od Středozemního moře.

Tak, a teď bych mohl povídat ještě několik dlouhých desítek minut, možná i hodin, než bych vám povyprávěl o všech Pavlových peripetiích při šíření křesťanství. Já to ale zkrátím a vy si všechno potom přečtete sami v knize Skutky apoštolů a v Pavlových listech, o kterých jsem už mluvil, že ano?

Tak tedy… Pavel podnikl několik misijních cest podél pobřeží Středozemního moře. Šíření nového náboženství v té době nebyl žádný med, což ale Pavel moc dobře věděl, protože jak už víme, před tím stál právě na straně potlačovatelů křesťanství. Velmi přesně tedy věděl, do čeho jde a co ho asi čeká. Budu vybírat jenom zajímavé střípky z jeho příběhů.

Ve městě Lystra, což je taktéž ve dnešním Turecku, uzdravil Pavel muže, který byl od narození chromý. V 9. a 10. verši 14. kapitoly Skutků se píše: 

Když se mu Pavel podíval do očí a viděl jeho víru, že bude uzdraven, řekl silným hlasem: „Postav se na nohy a stůj rovně!“ A on vyskočil a začal chodit. 

Sk 14:9–10

Místní obyvatelé to nicméně pochopili po svém, a když se k tomu přidali Židé, kteří se nezapomněli otřít o novokřesťany kdykoliv to šlo, byla z toho pěkná polízanice, která skončila Pavlovým kamenováním. Přesně tak, jak to popisuje další část 14. kapitoly knihy Skutků:

Když lidé viděli, co Pavel udělal, začali lykaonsky volat: „Bohové sestoupili k nám v lidské podobě!“ 

Barnabášovi začali říkat Zeus a Pavlovi Hermes (protože mluvil hlavně on). 

Kněz Diova chrámu, který stál před městem, přivedl k branám ověnčené býky a chtěl s lidmi začít obětovat.

Jakmile to apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli svá roucha, vběhli do davu a křičeli: „Co to děláte? Vždyť jsme jen lidé jako vy! Přišli jsme vám zvěstovat, abyste se obrátili od těchto marností k živému Bohu, který stvořil nebe, zemi i moře a všechno v nich. 

V minulých dobách nechával všechny národy chodit po jejich cestách, ale nikdy o sobě nepřestal svědčit svým dobrodiním: z nebe nám dává déšť i časy úrody a naše nitro sytí jídlem a radostí.“

A těmi slovy taktak upokojili davy, aby jim neobětovaly.

Vtom ale dorazili Židé z Antiochie a Ikonia a strhli davy k tomu, aby Pavla ukamenovali. Když už ho měli za mrtvého, vyvlekli ho za město. Když ho však obstoupili učedníci, vstal a vrátil se do města. Druhého dne pak s Barnabášem odešel do Derbe.

Sk 14:11–20

Tak to bylo o fous. Ovšem Pavla to neodradilo a pokračoval dál ve své evangelizaci. Sice se poté kvůli Janu Markovi s Barnabášem rozkmotřil – to si můžete přečíst na konci 15. kapitoly Skutků apoštolů –, aby se však spojil se Silasem a spolu odjeli na další misijní cestu do Sýrie a Makedonie. 

Ve městě Filipy v Makedonii byli spolu se Silasem zbití a uvěznění s nohama v kládě v nejhlubší cele. Pochopitelně opět za to, že se zde opovážili šířit křesťanství. Pán Bůh ovšem i v této situaci zasáhl, a nejenže Pavla se Silasem z vězení dostal, ale zajistil také, že žalářník i se svou rodinou přistoupili ke křesťanství a nechali se pokřtít. 

Můžeme to číst v knize Skutků, 16. kapitola, verše 23 až 40:

Po mnoha ranách je vsadili do vězení a žalářníkovi přikázali, aby je přísně hlídal. Ten je podle rozkazu vsadil do nejhlubší cely a nohy jim sevřel kládou.

Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali chvály Bohu a vězňové jim naslouchali. 

Vtom nastalo tak veliké zemětřesení, že se vězení otřáslo v základech. Všechny dveře se hned otevřely a všem spadly okovy. 

Žalářník se probudil, a když uviděl dveře vězení otevřené, vytáhl meč a chtěl se zabít v domnění, že vězňové utekli. 

Pavel však hlasitě vykřikl: „Neubližuj si! Všichni jsme tu!“
Žalářník si řekl o světlo, vběhl dovnitř a rozechvěn padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: „Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?“

Odpověděli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“
Potom přinesli Pánovo slovo jemu i všem u něj doma.(Ještě v tu noční hodinu je totiž vzal k sobě, aby jim omyl rány.) Hned nato se dal s celou svou domácností pokřtít. Uvedl je do svého domu, prostřel stůl a radoval se, že s celou domácností uvěřil Bohu.

Když se rozednilo, poslali městští správci biřice se vzkazem: „Propusť ty lidi!“
Žalářník tedy Pavlovi řekl: „Správci vzkázali, že máte být propuštěni. Pojďte ven a odejděte v pokoji.“

Pavel však odpověděl: „Zbili nás veřejně. Potom nás, římské občany, bez soudu vsadili do vězení – a teď nás chtějí vyhnat potají? To tedy ne! Ať přijdou a vyvedou nás sami!“

Biřicové to šli vyřídit městským správcům. Když uslyšeli, že to jsou římští občané, polekali se a šli je prosit za odpuštění. Vyvedli je ven a prosili je, ať opustí město. 

Pavel a Silas tedy vyšli z vězení, přišli k Lydii, kde se uviděli s bratry, povzbudili je a odešli.

Sk 16:23–40

Mimochodem, to, že Pavel, a v tomto případě i Silas, byli římští občané, jim v těchto vyhrocených situacích skýtalo nezanedbatelnou výhodu. Vykonavatelé moci se totiž k římským občanům chovali nesrovnatelně ohleduplněji nežli k jiným etnikům, které zde v té době žily. Bodejť také ne, když de facto celé dnešní Evropě a Střednímu východu, plus i severní části Afriky panovala Římská říše.

Dovolte mi ale vrátit se k apoštolu Pavlovi a připomenout ještě jeden příběh – tentokrát z cesty po Tesalonice čili dnešní Soluni v Řecku, odkud se Pavel se Silasem přes Berou vydali do Atén. Toto město bylo ve své době zřejmě velmi volnomyšlenkářské, o vyznávání jednoho boha zde nemohla být ani řeč. Naopak kdo hledal jakousi řekněme pestrost a boží povyražení, byl v Aténách jako doma. To ovšem Pavla nenechalo chladným a s plným nasazením se pustil do boje proti modlářství. Poslechněte si jeho řeč. Skutky apoštolů, 17. kapitola, verše 16 až 34:

Athény

Když na ně Pavel čekal v Athénách a viděl, jak je to město plné model, jeho duch se bouřil. Diskutoval tedy s Židy i bohabojnými Řeky v synagoze a každý den také s lidmi, které potkával na náměstí. 

Debatovali s ním rovněž někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni říkali: „Co nám chce ten žvanil povídat?“ a jiní: „Zdá se být zvěstovatelem cizích božstev!“ (Kázal jim totiž Ježíše a vzkříšení z mrtvých.)

Chopili se ho a vyvedli na Areopag se slovy: „Mohli bychom vědět, jaké nové učení to hlásáš? Zní nám to nějak zvláštně, a tak chceme vědět, co to má být.“(Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývali, se totiž nezabývali ničím jiným, než aby říkali nebo poslouchali něco nového.)

Pavel se postavil doprostřed Areopagu a řekl: „Athéňané, vidím, že jste v každém ohledu velmi nábožní lidé. Když jsem se tu procházel a pozoroval vaše náboženství, našel jsem také oltář, na němž je napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Nuže, koho ctíte, aniž ho znáte, toho vám zvěstuji.

Bůh, který stvořil svět i všechno v něm, je Pánem nebe i země. Nebydlí v chrámech udělaných rukama ani si nedává lidskýma rukama sloužit, jako by něco potřeboval, protože sám všem dává život i dech a všechno. Z jednoho člověka učinil celé lidstvo, aby žilo na celém zemském povrchu. Vyměřil jim určená období a hranice jejich života, aby hledali Boha, zda by se ho snad mohli dotknout a nalézt ho – ačkoli není daleko od žádného z nás. Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.‘

Jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Jsme přece jeho rodina.‘
Když tedy jsme Boží rodina, nemůžeme si myslet, že by se božská bytost mohla podobat zlatu, stříbru nebo kameni, výtvoru lidské zručnosti a důvtipu. 

Bůh ale přehlédl časy této nevědomosti a nyní ukládá všem lidem všude, aby činili pokání. Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil, o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých.“

A jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se začali posmívat, ale jiní řekli: „Poslechneme si to od tebe někdy jindy.“ 

Tehdy je Pavel opustil. Někteří se ale k němu připojili a uvěřili; mimo jiné i Dionýsios Areopagita, žena jménem Damaris a ještě další.

Sk 17:16–34

Všimli jste si, jak na velmi krátkém prostoru, v několika málo větách a pár odstavcích Pavel výstižně shrnuje „princip“ křesťanství, a ještě jakoby jen tak mimoděk stihne vysvětlit, že ta v Aténách oblíbená zábava v podobě modlářství, je zkrátka nesmysl, blbost… V tomto ohledu apoštol Pavel velmi silně připomíná samotného Ježíše Krista. Na nic si nehraje, jde přímo k věci, hovoří jasně a srozumitelně. Bez vytáček, bez obav, aby se snad jeho řeč někoho nedotkla. Naprosto přímá cesta šíření evangelia.

Pavel z Tarsu za tři roky svého působení – tedy svého pozitivního působení –, protože jak jsem říkal na začátku, tento muž nebyl vždy apoštolem křesťanství, tak za ty tři roky udělal neuvěřitelně mnoho práce při šíření nové víry. Byl za to také bohužel bit, a to tak, že doslova, a jako mučedník byl také údajně někdy kolem roku 60 našeho letopočtu popravený v Římě. Tedy nejprve byl odsouzený v Jeruzalémě, pak dva roky vězněný v Cesareji a poté po dalších dvou letech domácího vězení popravený v Římě.

V Jeruzalémě, kde nejdříve získal vzdělání zákoníka, farizeje, pak byl jen po pár letech svými bývalými kolegy odvržený, odsouzený, a předaný Římské spravedlnosti. Že se zde opět nabízí paralela s Ježíšem, to snad nemusím ani říkat. Navíc když se Pavel chystal odplout lodí z Milétu na východním pobřeží dnešního Turecka do Jeruzaléma, při loučení se staršími církve řekl, že mu Duch svatý dosvědčuje, že ho čekají pouta a soužení. A se svými přáteli se loučí s tím, že už ho nikdy neuvidí. Jeho mise končí, a Pavel to ví. A při loučení říká ještě něco, co se mně osobně velmi dotýká. Přečtu z 20. kapitoly knihy Skutky apoštolů, verše 22 až 28:

Teď ale jdu, puzen Duchem, do Jeruzaléma.
Nevím, co mě tam čeká, ačkoli mi Duch svatý v každém městě potvrzuje, že mě čekají pouta a soužení. Já však na to nedbám; v životě mi nejde o nic víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: abych byl svědkem evangelia o Boží milosti.

Teď vím, že nikdo z vás, mezi nimiž jsem chodil a kázal o Božím království, mě už nikdy neuvidí. 

Proto před vámi dnešní den prohlašuji, že jsem čistý od krve všech, neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli. Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, jehož správci vás Duch svatý ustanovil, abyste pásli Boží církev, kterou vykoupil svou vlastní krví.

Sk 20:22–28

Slyšeli jste, co Pavel řekl? Proto před vámi dnešní den prohlašuji, že jsem čistý od krve všech, neboť jsem nic nezamlčel, ale oznámil vám veškerou Boží vůli.

Jak tato slova vnímáte? Řekněme si ještě, jak zní v jiných českých překladech. Toto byl jako obvykle v tomto podcastu překlad Bible 21. Český studijní překlad tato slova uvádí shodně, pouze na konci přidává slovo lidí, tedy jsem čistý od krve všech lidí. 

Český ekumenický překlad říká: Proto vám v tento den prohlašuji před Bohem, že mou vinou nikdo nezahyne, parafrázovaný překlad Slovo na cestu uvádí: Mohu říci, že mou vinou nikdo neztratí věčný život a Jeruzalémská bible píše: Proto před vámi dnes prohlašuji: nenesu vinu na ničí krvi.

Co tím chce Pavel říct? Naznačuje snad, že svojí službou pro křesťanství se vykoupil z předchozích činů takříkajíc opačného charakteru? To asi ne. To by byl víceméně judaistický přístup ve smyslu něco za něco – budu dodržovat Zákon a Bůh mě bude o to víc milovat. Nebo karmický princip východních náboženství. Kdepak to je střelba naslepo pěkný kus vedle terče!

Pavel tím totiž říká něco, co je vlastní jenom křesťanství – ví, že mu jeho předchozí činy byly odpuštěny, a on toto odpuštění přijal! Přijal ho a navrch dokázal odpustit i sám sobě!

Milí posluchači, předpokládám, že určitě víte, jak je mnohdy nesnadné přijmout Ježíšovu bezpodmínečnou milost. Jak je to často nepochopitelné a neuvěřitelné. Pán Bůh mi odpouští? Jakože všechny ty hrozné věci, který jsem dělal, jsou mně odpuštěné? Jenom tak, mýrnyx týrnyx? Pro nic a za nic? Stačí jenom poprosit a litovat toho?

Ne jenom tak mýrnyx týrnyx a pro nic za nic. Jenom tak… z lásky. Z Boží lásky k lidem. Jenom tak Ježíš odpouští. A z Pavlova příběhu to doslova – promiňte mi ten výraz – trčí! Ježíš sám si Pavla, v té době ještě Saula či Šavla v podstatě vyžádal do služby, obrátil ho na svoji víru a způsobil tak, že se Pavel stal jedním z jeho nejvýznamnějších apoštolů. A co je pro nás, Boží děti možná ještě důležitější, Pavel svoje povolání přijal bez jediné výhrady, bez jediné podmínky, bez jediného zaváhání. Jestliže používáte ten pěkný křesťanský pojem obrátit se, pak Pavel je jeho nejlepším důkazem a příkladem.

Ale to ještě pořád není konec. Pavel totiž dokázal také odpustit sám sobě. To znáte určitě také, i když si to možná nechcete připustit. Víte o tom, že Ježíš vzal všechny naše viny na sebe, víte, že nám bylo odpuštěno, ale někde v hloubi svojí duše… nás to přece jenom tu maličko, tu více trápí. Znamená to jediné – že jsme milost našeho pána a spasitele nepřijali v celé její plnosti. Pavel to dokázal – znovu opakuji – Pavel přijal milost a odpustil sám sobě. Proto říká, že nenese vinu na ničí krvi – protože je v souladu s veškerou Boží vůlí. Přijal Ježíše tak, že víc to snad už ani nejde.

Příběh apoštola Pavla je příběhem nezměrné Boží lásky a milosti. Je to absolutní nádhera!

A co víc, je to i příběh sebeodpuštění – a to je velmi převelmi důležité. Není se tedy čemu divit, že apoštol Pavel je v křesťanských dějinách vážený a uznávaný.

Jsme na konci tohoto dílu podcastu Biblická jména a úsloví. Než se rozloučíme, dovolte mi ještě malou perličku. Neprozradím tím žádné osobní údaje, protože čerpám z veřejně dostupných zdrojů… no prostě z Googlu. Kromě již zmíněného Pavla Pavla, který rozchodil sochy Moai na Velikonočním ostrově, žije v Česku také Petr Pavel, kterého byste mohli znát jako armádního generála ve výslužbě, který snad kandiduje nebo se chystá kandidovat na prezidenta naší republiky, ale to pořád není ona perlička. Mezi našimi občany totiž žije minimálně jeden člověk, který se jmenuje Pavel Šavel. A opět není žádným tajemstvím, že mužů s příjmením Šavel je u nás více, přesně 137, tedy 137 jich bylo k roku 2016. Pak ovšem musí existovat i paní Šavelová nebo spíše paní Šavelové – a taky že ano. Jenom jich ke zmíněnému datu byla pouze polovina – 74.

No a to už je z této epizody podcastu o Pavlovi, Saulovi a Šavlovi v jedné osobě už opravdu všechno. Děkuji, že jste poslouchali až do konce, a věřím, že vás tento díl stejně tak poučil jako pobavil. A že třeba také – pokud si nejste vaší křesťanskou vírou ještě tak nějak úplně jistí – ve vás probudil nějaké ty otázky anebo dokonce na nějaké, které ve vás vězely, odpověděl.

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní a buďte s Bohem!

Článek Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Přeji příjemný poslech (nebo čtení)!

Článek Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel… se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.