Petr Lindner | 18. 11. 2025

Nevěřím, že byste neznali tzv. hymnus o lásce, popsaný ve 13. kapitole Prvního listu Korintským. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (1Kor 13,1 /ČEP/) … Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. (1Kor 13,4 /ČEP/) A tak dále, však to znáte sami. Kolik třeba jen svatebčanů tyto verše slyšelo… Jenže apoštol Pavel, autor tohoto hymnu o lásce, má v Bibli silného konkurenta. S možná ještě větší hloubkou totiž ve svém první listu píše o lásce evangelista Jan.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Janovy dopisy jsou v porovnání s Pavlovými epištolami jen krátkými epizodami Nového zákona. Druhý a třetí list, obsahující pouhou jednu kapitolu, by se pak s nadsázkou dal místo dopisu nazvat jen koresponďákem :-) Délka textu však není měřítkem jeho hodnoty – rozhodující je obsah. A ten, jak to Jan mistrně dokazuje, uchvacuje svou hloubkou a, řeknu-li to poněkud stroze, teologickou výpovědí. Ale to už trochu předjímám. 

Hned na začátku prvního Janova dopisu si čtenáři Bible možná všimnou malé zvláštnosti – chybí oslovení adresátů listu tak, jak to typicky ve svých dopisech dělá apoštol Pavel. A jak to ostatně obvykle činí většina lidí, píšící někomu dopis. Nebo dnes spíš e-mail. 

První Janova epištola začíná těmito slovy:

Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. To píšeme, aby naše radost byla úplná.

1J 1,1–4 (ČEP)

Autor tří dopisů, Janova evangelia a knihy Zjevení (podle Jana) pobýval podle historických pramenů na konci svého života v Efezu v dnešním Turecku, a své dopisy pravděpodobně psal křesťanům v okolních sborech Malé Asie. Chybějící oslovení konkrétní osoby naznačuje, že zkrátka svůj první dopis psal jako obecný list, možná dokonce jako kázání nebo teologické pojednání, které mělo kolovat mezi mnoha křesťany. Něco jako „přečti a pošli to dál“.

Kromě scházejícího oslovení vás možná zaujme také druhá zvláštnost. Zatímco druhý a třetí list Janův autor píše v první osobě jednotného čísla (a mají oslovení), svůj první dopis Jan píše v množném čísle. Důvodů může být více. I v současnosti používá spousta autorů množné číslo snad proto, aby dali textu větší váhu. Nicméně v případě první Janovy epištoly, myslím, není mnoho prostoru k pochybám o tom, že plurál zde autor používá jakožto jakýsi mluvčí Ježíšových apoštolů, k nimž od počátku patřil. Jak můžete číst ve všech třech synoptických evangeliích, Ježíš na břehu Galilejského jezera nejprve povolal do služby Šimona Petra a jeho bratra Ondřeje, aby vzápětí z další bratrské dvojice rybářů, Jakuba Zebedeova a – našeho – Jana učinil taktéž „lovce lidí“, jak je nazývá píše Lukáš ve svém evangeliu. 

Začíná-li první Janův list slovy, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly…, je to prohlášení svědků Ježíše, protože ono Slovo života není nic jiného a nikdo jiný než právě Ježíš Kristus. Jan tedy píše za lidi, kteří Ježíše skutečně fyzicky poznali a trávili s ním nějaký čas jeho pozemské služby. Píše za svědky a zvěstovatele: Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám… Navíc ale dodává: …abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Janův dopis je tedy kromě svědectví a zvěstování také pozváním do společenství Ježíšovy církve.

No a v rámci úvodního seznámení s První Janovou epištolou si všimněte také výrazné literární podobnosti s úvodem Janova evangelia. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1 /ČEP/) Tak začíná čtvrté čili Janovo evangelium. Pro porovnání znovu zopakuji úvodní verš Prvního Janova listu: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/) Myslím, že o shodě v autorství se skoro ani nedá pochybovat. Biblisté nejsou v jednotě pouze v otázce datování Janových listů a evangelia. Dříve se předpokládalo, že Janovo evangelium vzniklo jako první a teprve po něm jeho tři listy, v současnosti se však prosazuje i opačné pořadí s tím, že jako první byl sepsaný druhý a třetí dopis, poté první list Janův a teprve po něm evangelium. Nicméně na hloubce výpovědi všech Janových děl to nic nemění, tudíž se můžeme obrátit k předmětu tohoto dílu podcastu, lásce podle Jana.

Janův krátký opus o lásce má své první tóny už ve třetí kapitole, ale zde je spíše charakteru upozornění nebo napomínání svých souvěrců. Ještě i začátek kapitoly čtvrté se nese v mentorském duchu varování před falešnými proroky. Od 7. verše však můžeme číst nádherný, typicky janovský text. Citaci rozdělím na dvě části – nejprve 7. až 13. verš:

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat. Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha.

1J 4,7–13 (ČEP)

Nezaměnitelný Janův literární styl je tentokrát skoro až matematicky přesný. Přináší jasná sdělení, jimž nepřipouští žádné pochybnosti: 

Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.
Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

V dalším verši přichází jediné takříkajíc zdůvodnění Boží lásky s eschatologickým přesahem: 

V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. 

Život zde na zemi a život věčný, alespoň tak si já tento verš vykládám. Ovšem hned následující slova nás z nebe vrací zpátky na zem: 

V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

To je ale divný verš! :-) Všichni hledají Boha, shánějí se po jeho lásce, a přitom on byl první, kdo miloval – a stále miluje – člověka. A taky ho hledá, nebo přesněji spíše na něj trpělivě čeká. Na ty, kteří ještě z jakéhokoliv důvodu nepřijali jím nabízenou lásku.

Jan tím také, trochu pod čarou, připomíná nepodmíněnost Boží lásky. Nemusíme si ji zasloužit, vymodlit, odpracovat, koupit. Ale… měli bychom, a v některých českých překladech najdete i slovo muset, nebo jsme povinni tuto lásku předávat dál. 

Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme (nebo musíme, případně jsme povinni se) navzájem milovat.

Mimochodem, v řečtině je zde slovo ὀφείλομεν [ofeilomen], které skutečně může znamenat jak měli bychom, tak i musíme, a dokonce vyjadřuje i dluh nebo stav zadluženosti. Mohli bychom tak říct, že se musíme vzájemně milovat, jelikož to Bohu za jeho lásku dlužíme. Jenže to by popíralo premisu nepodmíněné Boží lásky, jak jsem o ní před okamžikem mluvil. Proto si myslím, že v Českém ekumenickém překladu nebo třeba také v Bibli kralické či v Českém studijním překladu použité slovní spojení máme se navzájem milovat, je správnější, nežli musíme…, které používá například Bible21, Studijní překlad Miloše Pavlíka, nebo překlad Nového zákona Františka Žilky. I když… zrovna Bible kralická sice uvádí text i myť máme jedni druhé milovati, nicméně v poznámkovém aparátu k Šestidílce je u slova máme poznámka povinní jsme. Tak si vyberte :-)

Každopádně závěr první části Janova opusu o lásce je typicky janovský:

Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.

Kruh se uzavřel. Vrátíme-li se až ke stvoření, pak je naprosto zřejmé, že Bůh stvořil člověka z lásky a k lásce. V dějinách lidstva se však cosi pokazilo a znovu to byl Bůh, který měl ve svém srdci lásku. V Pánu Ježíši položil svůj život za nás… a navrch nám daroval věčný život. Ježíšovým zmrtvýchvstáním započalo Boží království už zde na zemi. Říkám to v tomto podcastu už poněkolikáté, ale musím se znovu opakovat: Tohle není lidský konstrukt. Toto dokáže jenom Bůh.

Nyní si pojďme přečíst druhou část pojednání o lásce ze 4. kapitoly Prvního listu Jana. Verše 14 až 21:

A my jsme spatřili a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa. Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Také my jsme poznali lásku, kterou Bůh má k nám, a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

1J 4,14–21 (ČEP)

Jan zde zčásti opakuje to, co již bylo řečeno v první citaci, nicméně hned druhý verš tohoto čtení, ve skutečnosti tedy 15. verš 4. kapitoly, přináší ve smyslu této části dopisu takříkajíc novou informaci: Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. Zkrátka sola fide čili pouze vírou – jak říkáme my protestanti. Jan je obecně silně christologický čili „prokristovský“, což je samozřejmě jen dobře. Chtělo se mi napsat, že Ježíš je jádrem křesťanství, ale to by bylo slabé tvrzení. Ježíš jednoduše je křesťanství. A křesťanství je Ježíš. Jak se zdá, už jsem si osvojil Janovu dikci :-) Ale vážně a opět lehce matematicky pár rovnítek: 

Kdo vyzná, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.
Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.

Poté se dozvídáme možná překvapivé sdělení, a totiž, že protikladem lásky je strach. A kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Není to trochu divné? Není, čteme-li tento verš v kontextu s veršem předcházejícím:

V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Jan píše o posledním soudu a strachem myslí právě obavy z něj. Kraličtí to v Šestidílce krásnou staročeštinou vysvětlují takto:

Kdož koli pravou lásku k Bohu i k svým bližním má, takový nic se posledního soudu jako někdy Kain, Saul a Jidáš, neleká: nýbrž jist jsa tím, že jest učiněn skrze víru synem Božím, a tak života věčného dědicem, s potěšením jeho očekává.

Zdroj: Bible kralická šestidílná, kompletní vydání s původními poznámkami | Vydala Česká biblická společnost, 2014

Dobře, to je naprosto srozumitelné vysvětlení. Ale přesto si i tak můžeme položit otázku: Je Boží láska lékem na strach i takříkajíc obecně? Pro odpověď můžeme jít například do závěru Listu Filipským. V šestém a sedmém verši poslední kapitoly zde apoštol Pavel píše:

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Fp 4,6–7 (ČEP)

Mohli bychom nahradit slovo pokoj slovem láska? Osobně s tím nemám nejmenší problém. A láska Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Vrátíme-li se k samému závěru 4. kapitoly Janova prvního listu, pak zde ještě čteme zajímavé a chce se mi říct až šalomounské přirovnání, které leckomu dokáže pěkně zamotat hlavu. Jan nejprve parafrázuje to, co už jinými slovy napsal v první části: My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Vzápětí ale pokračuje takto:

Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Tři zápory ve druhé větě jsou na mě už trochu moc, přiznám se. Ale jako celek Janovo sdělení chápu, alespoň myslím, vcelku jasně. Člověk nemůže dost dobře milovat Boha, když nemiluje svého bližního. Pán Bůh si přeje lásku opětovanou. Ale protože samotnému Bohu nemáme co přidat, ba naopak on nás vybízí brát si od něj plnými hrstmi, máme, nebo možná musíme, milovat své bratry. Sestry tedy nevyjímaje, protože si myslím, že pojem bratr se v náboženském textu dá považovat za generické maskulinum :-)

Možná si říkáte, proč jsem takhle před koncem roku zase po nějaké době vytáhl ze šuplíku téma lásky. Vždycky se snažím pracovat na námětu, který mě zrovna nějakým způsobem oslovuje. Jak mě tedy takhle před koncem roku oslovuje téma Boží a lidské lásky? Jednoduše mám neodbytný a bohužel už déletrvající pocit, jako by se mezi lidmi láska nějak ztrácela. Nebo možná spíš umenšovala. Nezřídka cítím chlad a nemyslím tím počasí. Nezájem o druhé lidi. Obracení se jenom na sebe…

Ani nevíte, jak rád bych se mýlil a taky doufám, že se aspoň trochu opravdu pletu. Že je to jenom můj pocit, způsobený právě třeba sychravým podzimem. Ale i tak jsem připravil tento díl podcastu Biblická jména a úsloví, který právě končí. Tak snad se vám líbil…

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem. 

Článek 128 | O lásce podle Jana se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Jenže apoštol Pavel, autor tohoto hymnu o lásce, má v Bibli silného konkurenta. S možná ještě větší hloubkou totiž ve svém první listu píše o lásce evangelista Jan.

Od mikrofonu podcastu Biblická jména a úsloví vás zdraví a příjemný poslech přeje Petr Lindner.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 128 | O lásce podle Jana se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Pokud přece jenom z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo nemůžete poslouchat moje vyprávění, je zde ještě druhá volba – přečtěte si textovou verzi tohoto dílu podcastu.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.

Petr Lindner | 6. 8. 2025

Boha nikdo nikdy neviděl, sděluje nám v Bibli evangelista Jan. To víme i bez něj, můžete si samozřejmě říct, ale na věci to nic nemění. Stvořitel světa se však před člověkem neskrývá. Naopak, dává se nám různými způsoby poznat. Cesta k jeho poznání však není vždy přímočará a navíc, troufám si tvrdit, také nikdy nekončí. Ostatně hledání Boha je staré jako lidstvo samo. Jedním z krásných příkladů je příběh apoštola Pavla na athénském Areopagu. Sice se udál před nějakými dvěma tisíci lety, jeho slova jsou ale stejně současná jako tehdy.

Příjemný a ničím nerušený poslech dalšího dílu podcastu Biblická jména a úsloví vám přeje Petr Lindner.

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. (Mt 28,19–20 /ČEP/) Tato Ježíšova slova z poslední kapitoly Matoušova evangelia jsou předznamenáním křesťanských misií. Jedním z prvních velkých misionářů byl právě apoštol Pavel. Jestliže znáte jeho příběh, o kterém vyprávím v tomto podcastu také – v dílu nazvaném Kterak Pavel k Šav(e)lovi přišel…, pak víte, že v době, kdy Ježíš těmito slovy vyzval své učedníky k šíření křesťanství po celém světě, stál Pavel na druhé straně barikády. Jakožto farizej patřil k nejhorlivějším odpůrcům nově vznikající víry. Hned první zmínka o něm v Bibli, konkrétně úvodní věta 8. kapitoly Skutků apoštolů, svědčí o Pavlově „zaměření“ jednoznačně. Čteme zde jasné sdělení: Saul schvaloval, že Štěpána zabili. První křesťanský mučedník zemřel obzvlášť krutým způsobem – ukamenováním. I v tomto případě vás odkážu na epizodu tohoto podcastu, tentokrát s názvem: Mluvil jsem, a neposlouchali… Martyrium podle Štěpána. (A ještě jen drobnost pro pořádek – Saul bylo původní hebrejské jméno apoštola Pavla.)

No ale, jak víme, Pavel se na cestě do Damašku, na níž se potkal se zmrtvýchvstalým Ježíšem, doslova obrátil, a z dřívějšího odpůrce křesťanství se změnil na velmi činorodého apoštola. Jak můžete číst v knize Skutky apoštolů, podnikl několik misijních cest do oblastí dnešního Turecka, Řecka a Itálie, ostrovy Kypr, Krétu či Maltu nevyjímaje. Některé zdroje uvádějí, že na svých cestách za šířením křesťanství Pavel urazil během dvanácti až čtrnácti let více než 14 000 kilometrů. Podotýkám, že to bylo v době, kdy o letadlech se lidem ještě nejspíš ani nesnilo, na tehdejších lodích byste asi dobrovolně plout nechtěli a po souši se chodilo buďto pěšky nebo na hřbetě nějakého toho kopytníka. Takže už jen z pohledu cestovatelského šlo o úctyhodný výkon.

Na jedné ze svých misií Pavel zavítal také do řeckých Athén, města plného kultury a vzdělanosti, ale také celého panteonu bohů, a to tak, že doslova. Starořecké slovo Πάνθειον [pantheion] totiž znamená chrám všech bohů. A že jich Řekové měli přehršle – od Dia až po Dionýsa, celkem dvanáct olympských bohů. Jak to vypadá, když k lidem, žijícím mezi těmito božími přebytky, přijde apoštol Pavel, se snahou, představit jim monoteistické náboženství? Přečtu druhou část 17. kapitoly knihy Skutků, v Českém ekumenickém překladu nazvanou V Athénách:

Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli. Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.
Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.
Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme,‘ jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.“
Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“
A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Sk 17,16–34 (ČEP)

Tak… nedovzdělanec Pavel, jak ho nazvali epikurejští a stoičtí filozofové, mistrnou zkratkou všem vylíčil, co je a na čem staví křesťanství. Kdo vlastně byli Pavlovi protivníci nebo možná spíše oponenti čili oni epikurejci a stoikové? Epikurejci se nazývají podle řeckého filozofa Epikúra, základem jehož učení byl důraz na blažený život v podobě duševního klidu. Prosazoval velmi skromný až asketický způsob života, jeho filozofie však byla ateistická. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám. Tak praví Wikipedie. Epikurejci tedy velmi pravděpodobně byli velkými Pavlovými oponenty.

Druhý filozofický směr, na etiku zaměření stoikové, na tom byli s vírou o poznání lépe. Vyznávali panteismus, což mimochodem nijak nesouvisí s pantheonem, o němž už byla řeč. Panteisté byli přesvědčení, že všechno, co existuje, tvoří jeden celek božské povahy. Zjednodušeně řečeno: bůh je všechno a všechno je bůh. V případě stoiků lze tedy o jakési transcendenci mluvit, byť velmi záleží na tom, z jakého konce se to vezme. Takováto „univerzální víra“ může být interpretovaná jak v rámci náboženské víry, tak skrze filozofický ateismus. Hranice mezi imanencí a transcendencí je velmi tenká, ale budiž. Nicméně ke stoikům ještě poznámka: Wikipedie tvrdí, že z římského stoicismu vzešly nauky, jež měly veliký vliv na socialismus. Stoici byli první, kdo hlásali, že všichni lidé jsou děti společného boha, podléhají stejným zákonům, a jsou proto rovní občané. Z lidského společenství podle nich nelze vylučovat ani barbary či nepřátele. (Zdroj: Wikipedie.)

Než se dostaneme k Pavlově řeči, přidám navrch ještě jedno upřesnění reálií. Pokud jste navštívili Athény, ať už osobně, nebo aspoň prstem na mapě, pravděpodobně víte, co je onen Areopag, kde náš apoštol pronášel svou řeč. Jde o skalní blok nedaleko athénské Akropole. Ještě dnes zde můžete najít zbytky kamenných křesel, vytesaných do skály, na nichž zasedal soudní dvůr, takzvaná vrchní rada. Zde byly zároveň vynášeny rozsudky, na kterých se usnesla tzv. rada pěti set, zasedající dole pod Areopagem. Podle toho, jak čtu 17. kapitolu Skutků apoštolů, mám dojem, že Areopag sloužil také jako jakési diskusní fórum místních i přespolních intelektuálů, kteří se zde probírali nejrůznějšími tématy. Napadá mě, že to klidně mohla být i taková starověká obdoba londýnského Speakers‘ Corner v Hyde Parku, kde může každý člověk svobodně vyjádřit svůj názor. I když si nejsem jistý, jak to tam funguje dnes…

Myslím, že je nejvyšší čas, dostat se od epikurejců a stoiků, potažmo pak Areopagu k samotné Pavlově řeči, kterou na tomto athénském Speakers‘ Corner pronesl. Jednak si nelze nevšimnout, jak je Pavel, řečeno dnes moderním slovem – inkluzivní. Novou víru nikomu nevnucuje, nezpochybňuje ani neútočí na řecký boží panteon. Když na začátku říká: Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví, zní to možná lehce podbízivě, ale na druhou stranu je Pavel takříkajíc „v obrazu“. Slovy Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme a Vždyť jsme jeho děti cituje básníky Epimenida z Kréty a Arata ze Soloi z jeho díla Fainomena. Jako nedovzdělanec se tedy apoštol Pavel rozhodně neukazuje, naopak je na svou misi výborně připravený. A ví, nebo přinejmenším tuší, že by křesťanství mohlo být srozumitelné i jiným kulturám.

Jeho – promiňte mi ten suchý pojem – shrnutí křesťanství, představuje jednoduše brilantní řečnický výkon. Upřímně řečeno bych někdy chtěl umět vystihnout v několika málo větách podstatu křesťanské víry tak, jako se to podařilo Pavlovi. Apoštol na začátku své řeči první a jednou (byť tedy poněkud rozvitou) větou svým posluchačům – a nám, čtenářům Bible – sděluje, že to byl Bůh, kdo stvořil tento svět. Bůh, který je svébytný, svrchovaný a všemu dává život, dech i všechno ostatní. Z jednoho člověka, tedy z Adama, stvořil veškeré lidstvo a dal mu řád.

Sedmadvacátý verš 17. kapitoly knihy Skutků čili třetí věta Pavlova proslovu pak zní: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Bůh není od nikoho z nás daleko, ale přesto ho musíme hledat. Pavel jednak naráží na řecký oltář neznámému bohu, ale zároveň říká velkou pravdu – Boha je třeba neustále hledat. Omlouvám se, tuto silnou myšlenku nyní opustím, ale jen dočasně, abych se k ní v další části tohoto dílu vzápětí vrátil. Teď pojďme dokončit minirozbor Pavlovy řeči na Areopagu.

Myslím, že i jeho další slova o nesmyslnosti připodobňování Boha nejrůznějším oltářům či sochám ze zlata, stříbra nebo z kamene, mohli Pavlovi posluchači ještě pochopit. I to, když začal mluvit o pokání a posledním soudu asi, lidově řečeno, skousli. Nicméně jakmile jim sdělil, že tím soudcem bude muž, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých – tedy Ježíš Kristus – vysloužil si posměšky a ironický komentář: Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.

Pokud se nad touto situací zamyslíte, možná, stejně jako já, dojdete k zajímavému poznání. Tehdejší Řekové byli podle všeho opravdu velmi zbožní, jak Pavel na začátku svého projevu připomíná. Dodneška se zachovalo mnoho soch, oltářů a jiných liturgických předmětů z té doby. Jenže tito lidé uctívali podobu boha, nebo v případě Athéňanů, podobu mnoha bohů, kterou si sami vymysleli. Sami, jak říká Pavel, lidskou zručností a důmyslem, určili, jak bude jejich bůh vypadat. Vytvářeli si modly, čímž možná tak trochu, za mě ale spíše docela výrazně, sami sebe postavili do boží role. Což je samozřejmě ve vztahu člověk a Bůh velmi špatně.

Jenže když potom přijde apoštol Pavel a řekne, že Bůh se vtělil do člověka, kterého navíc ještě vzkřísil z mrtvých, mají z toho jeho posluchači, aniž by přemýšleli nad tím, co jim bylo právě sděleno, doslova bohapustou legraci. Sochy z kamene, zlata a stříbra ano, člověk jako Bůh ne. Proč? Nechci zdlouhavě rozebírat své domněnky, co všechno mohlo lidem bránit tuto myšlenku přijmout. Řeknu jen, proč si myslím, že vzít ji za své je dobré. Co je člověku nejbližší? Sochy a oltáře? Ne, člověku je nejbližší zase člověk. Když se tedy Bůh stal člověkem, přišel k nám nejblíž, jak to jen šlo. I kdybychom uvažovali čistě logicky, tak to dává smysl. Jestliže Bůh tento svět stvořil, a jestliže stvořil také člověka, aby byl jeho obrazem – jak se píše v 1. kapitole knihy Genesis – není nic přirozenějšího než být člověku nablízku v lidské podobě. V Ježíši Kristu.

Tato epizoda podcastu Biblická jména a úsloví se jmenuje Neznámému Bohu a já jsem vám slíbil, že se vrátím k jedné – z mého pohledu velmi důležité – větě Pavlova proslovu na Areopagu: Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. (Sk 17,27 /ČEP/) Jestliže se podíváte, jak tento verš zní v jiných českých překladech, zjistíte, že v několika z nich zde zaznívá také slovo dotknout se, nahmatat Boha. Bible kralická užívá poněkud méně poetický pojem makat: Aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalezti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Překladatelé si však slova o dotýkání nevymysleli. Vycházejí z původního řeckého textu Nového zákona, kde se na tomto místě nachází slovo, jehož základem je řecké ψηλαφάω [psylafao], které jednak znamená dotýkat se, a jednak v metafyzickém smyslu také představuje mentální nebo duchovní hledání. Toto slovo se v Novém zákonu vyskytuje pouze čtyřikrát, přičemž podobný význam jako v Pavlově řeči má na začátku Prvního Janova listu, kde můžete číst: Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1 /ČEP/)

Naše ruce se dotýkaly slova… Dotknout se něčeho, neznamená nutně jen fyzické makání, jak by řekli Kraličtí. Můžeme být dotčení, nebo jinak řečeno pohnuti jak štěstím, tak i tragédií, pohledem na krásnou krajinu, ale také třeba zničenou přírodu. Dotýká se nás spousta věcí, aniž bychom s nimi měli fyzický kontakt. Anselm Grün v knize Svět bez Boha píše:

Protože je nám Bůh nablízku, protože nás obklopuje v celém svém stvoření, můžeme se ho dotknout ve všem, na co sáhneme. V rostlinách se dotýkáme Boha jako Stvořitele. A také naopak lze říci: kdykoli dovolíme něčemu se nás dotknout, dotýká se nás Bůh. [Při dialogu s ateisty je tato věta naprosto zásadní.] Když dovolíme, aby se nás něco dotklo až v srdci, potkáváme se s Bohem, nebo jak to vyjadřuje Lukáš, nalézáme Boha. Když se nás dotkne krása květiny, krása člověka, krajiny či obrazu, pokaždé se nás dotýká Bůh. Je potřeba ale opravdového ohledávání a dotýkání. Co se opravdu stane, když se dotkneme květiny nebo stébla trávy? Čeho nebo koho se v takový okamžik dotýkáme? Nakonec jde vždy o tajemství života, tajemství Boha, jehož se dotýkáme.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Grünova zmínka Lukáše se ho netýká jen jako autora knihy Skutků, ale i Evangelia podle Lukáše, kde se v poslední kapitole také nachází řecké slov ψηλαφήσατέ [psylafísaté]. Vzkříšený Ježíš zde říká svým učedníkům: Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (L24,39 /ČEP/) K tomu Anselm Grün dodává:

Srovnáváme-li zmíněné místo s kázáním na Areopagu s tím, jak se učedníci dotýkají toho, kdo vstal z mrtvých, můžeme říct, že se dotýkáme stvoření, potkáváme se s tím, kdo o sobě říká: „Jsem to já. Já jsem já. Jsem, kdo jsem.“ Ve stvoření se potkáváme se Stvořitelem. Pro Lukáše spočívá tajemství zmrtvýchvstání v tom, že nalézáme cestu ke své opravdové podstatě, že budeme moci říct: Já jsem já. Kontaktem se světem, hmatavým ohledáváním krásy poznáváme sami sebe, otevírá se před námi pravda o tom, kým jsme. Nejsme pouze součástí světa. Stojíme rovněž „naproti“ světu. A tím, že se ho dotýkáme a ohmatáváme ho, se potkáváme se svou opravdovou podstatou. Naše opravdové já se ovšem věcí nezmocňuje, nevyužívá je, nevykořisťuje, naopak se jich jen dotýká a ohmatává je a pak ponechá věci spočinout v jejich tajemství.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

To jsou krásná a moudrá slova, přesto bych si dovolil dodat: Ponecháváme také Bohu jeho tajemství. Kromě toho, že „člověk poznávající“ ponechává věci spočinout v jejich tajemství, to stejné činí, nebo by měl činit i ve vztahu k Bohu. Přijmout Boží neviditelnost a neuchopitelnost. A také to, že Boha nejspíš nikdy, alespoň tedy v tomto životě, dokonale nepoznáme. Proto jsme také stále, jak říká německý křesťanský filozof Josef Pieper, ve statu viatoris – na cestě hledání, směřující k naplnění. Naplnění, kterého lze dosáhnout pouze v Bohu.

Na tomto místě se, myslím, velmi hodí citovat ještě spoluautora knihy Svět bez Boha, Tomáše Halíka, který v kapitole Pochybnost stáří, píše:

Hledal jsem Tě venku, zatímco ty jsi byl uvnitř, říká Bohu svatý Augustin. Možná, že teprve smrt osvobodí toho „uvnitř“ v hlubině našeho já, který nás vyvede ze všeho, s čím se často ztotožňujeme a na čem lpíme, byť to stále patří jen k onomu „venku“, k onomu povrchu našeho života, k našemu světu, ne však k našemu skutečnému, pravému a nezaměnitelnému já (k našemu „self“, „das Selbst“). Možná, že teprve smrt může dokonat onen sestup od „ego“ k „das Selbst“, sestup, který je obsahem a cílem duchovního života. Možná, že teprve ve smrti či za branou smrti uvidíme své já v celé jeho pravdě.

Zdroj: Tomáš Halík, Anselm Grün | Svět bez Boha (Nakladatelství Lidové noviny ©2017)

Nevím, možná jsem některé posluchače závěrem předchozí části zklamal. Třeba vám někdo tvrdí, že Boha, stejně jako sám sebe, dokonale poznal, ví o něm všechno, a když budete chtít, všechno vám také řekne. Ode mě to však nečekejte. Jsem si příliš mnoho vědom Božího mystéria, které nás – nemusíme si nic nalhávat – kromě jiného tak trochu udržuje v uctivém odstupu od Stvořitele. Pánu Bohu sice běžně tykáme, ale určitě to není žádný kámoš na čundry nebo na pivo. V pojmu boží bázeň se skrývá doslova nábožná úcta ve smyslu nejvyšší pokory. Ale k tomu všemu naprosto samozřejmě a nedílně patří ono hledání, dotýkání se a poznávání Boha. Poznávání z Bible, z osoby Ježíše Krista – vtěleného Boha, ze zkušeností svých i jiných věřících, z knih, kázání a třeba, jak tiše doufám, také z tohoto podcastu.

Ostatně, tahle cesta poznávání Boha je – alespoň tedy pro mě – úžasným… nebojím se použít slovo: dobrodružstvím. Říkám si, a to už myslím v nadsázce, že bych asi ani Boha dokonale znát nechtěl. Vždyť co by pak bylo cílem mého hledání?

Mějte se moc pěkně, buďte požehnaní, a buďte s Bohem.

Článek 125 | Neznámému Bohu se nejdříve objevil na Biblismy.cz | Biblická jména a úsloví.